ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] za účasti účastnice: [Jméno účastnice], narozená dne [Datum narození účastnice] bytem [Adresa účastnice] [adresa] o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. května 2025, č. j. 11 C 44/2022-223, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou dne 5. 2. 2025 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/1552/2024-15 ze dne 23. 10. 2024 ve výroku I. ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU/1552/2024-18 ze dne 5. 12. 2024. 2. Podle jejích žalobních tvrzení uzavřela s účastnicí dne 26. 4. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 514737, na základě které jí poskytla žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, a účastnice se zavázala vrátit žalobkyni tyto finanční prostředky a sjednané příslušenství, tj. úrok ve výši 6 600 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a částku 6 400 Kč za hotovostní inkaso splátek v 78 týdenních splátkách po 500 Kč. Dále žalobkyně s účastnicí uzavřely dne 13. 9. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 449074, na základě, které jí poskytla finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, a účastnice se zavázala vrátit žalobkyni tyto finanční prostředky a sjednané příslušenství, tj. úrok ve výši 4 950 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 7 500 Kč a částku 8 000 Kč za hotovostní inkaso splátek v 60 týdenních splátkách po 757,50 Kč. Účastnice se u finančního arbitra domáhala vyslovení neplatnosti smluv s tím, že selhalo odborné posouzení úvěruschopnosti. Žalobkyně uvedla, že finanční arbitr založil své rozhodnutí na závěru o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti účastnice, s čímž žalobkyně nesouhlasí. Účastnice byla při uzavírání smlouvy zejména prostřednictvím formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru přehledně a srozumitelně upozorněna na veškeré podmínky spotřebitelského úvěru, včetně výše a četnosti splátek a jejich celkové sumy. Při uzavření smlouvy došlo k pečlivému zkoumání okolností souvisejících s úvěruschopností účastnice a vyplynul z něj dostatečný disponibilní zůstatek klientky. Náklady účastnice na bydlení a domácnost odpovídaly poměrům a nebyly nikterak extenzivně vysoké ani nízké. Byla provedena kontrola probíhajících exekučních řízení skrze program [právnická osoba] a lustrace insolvenčním rejstříkem. [jméno FO] byla provedena kontrola zaměstnavatele. Dále byla použita kontrola skrze RUIAN. V době uzavření smlouvy nebylo zjištěno, že by proti účastnici byly vedeny exekuce či bylo zahájeno insolvenční řízení. Při důkladném posouzení účastnici vždy zbývaly dostatečné prostředky k úhradě jejích závazků. Její majetková situace byla ověřena doklady. Není tak pravdou, že by se žalobkyně posouzením úvěruschopnosti účastnice zabývala nedostatečně. Nelze klást v její neprospěch nezjištění informace v rámci posouzení úvěruschopnosti, kterou nemá objektivně možnost zjistit jinak než ze sdělení účastnice. 3. Účastnice se podle svého vyjádření k žalobě plně ztotožňuje s argumentací finančního arbitra. 4. Finanční arbitr ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastnice zcela rezignovala na ověření jejích příjmů a výdajů, když vyšla pouze z jejího prohlášení. Povinností žalobkyně je uchovávat dokumenty, na základě nichž ověřovala úvěruschopnost, jak vyplývá ze zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyni se nepodařilo doložit řádné ověření pravidelných příjmů účastnice, krom dvou výplatních pásek za únor a březen 2023, které obsahovaly roční bonus a roční zúčtování daně, z dalších pásek je zřejmé, že příjem žalované je mnohem nižší. U druhé smlouvy nepředložila žalobkyně žádné doklady. 5. Soud I. stupně napadeným rozsudkem rozhodl, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhá nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 23. 10. 2024 ve výroku I. ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU/1552/2024-18 ze dne 5. 12. 2024 tak, že se zamítá návrh žalované jako navrhovatelky podaný finančnímu arbitrovi (výrok II. nálezu se ruší) zamítá (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku(výrok II.). 6. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně věc projednal a rozhodl podle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) v nepřítomnosti účastnic, které byly řádně předvolány, avšak z jednání se omluvily. 7. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění: 8. Návrhem účastnice ze dne 2. 4. 2024 bylo zahájeno řízení u finančního arbitra. Účastnice návrh odůvodnila tím, že s žalobkyní uzavřela dvě smlouvy o úvěru, avšak v době jejich uzavírání nedokázala správně vyhodnotit svoje možnosti, podmínky smluv byly složitě konstruovány, nebyla upozorněna na rizika spojená s plněním smluvních závazků. Selhalo odborné posouzení její úvěruschopnosti a má za to, že smlouvy jsou neplatné. V době uzavírání smluv měla již jiné úvěry, nebyla schopna odhadnout své platební možnosti. 9. Finanční arbitr nálezem ze dne 23. 10. 2024, č. j. FA/SR/SU/1552/2024-15, určil, že smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 514734 ze dne 26. 4. 2023 a č. 449074 ze dne 13. 9. 2023, které uzavřely žalobkyně a účastnice jsou neplatné (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost uhradit sankci ve výši 15 000 Kč (výrok II.). Finanční arbitr své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně nesplnila svou povinnost postupovat při posuzování úvěruschopnosti účastnice před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí, když předložila za období před uzavřením Smlouvy o úvěru 1 výplatní pásky účastnice z měsíců listopad 2022 s částkou k výplatě 25 372 Kč, prosinec 2022 s částkou k výplatě 53 820 Kč (obsahující „roční bonus“ před odpočtem povinných srážek ve výši 38 230 Kč), únor 2023 s částkou k výplatě 29 843 Kč a březen 2023 s částkou k výplatě 55 414 Kč (obsahující roční zúčtování daně ve výši 25 106 Kč). Žalobkyně tak z výplatních pásek nemohla ověřit tvrzenou měsíční mzdu ve výši 42 629, když roční bonus i vratka daně jsou částky vyplácené jednou ročně, z ostatních výplatních pásek je vidět, že průměrná mzda žalované byla významně nižší. Žalobkyně nepředložila žádné výplatní pásky, resp. jiný doklad o příjmu účastnice za období bezprostředně předcházející uzavření Smlouvy o úvěru 2. Její argumentace, že vycházela z výše příjmu účastnice v okamžiku uzavření Smlouvy o úvěru 1 je lichá, když v okamžiku jejího uzavření neověřila trvání pracovního vztahu ani průměrnou výši její mzdy tak, aby mohla důvodně předpokládat, že výše jejích příjmů je beze změny. I kdyby žalobkyně prokázala, že prověřila příjmovou stranu rozpočtu účastnice (což se však nestalo), ze shromážděných podkladů finanční arbitr nezjistil, že by před uzavřením smlouvy o úvěru jakkoliv ověřovala její pravidelné měsíční výdaje na bydlení, domácnost, dopravu, ani zda měla závazky vůči třetím osobám. Nestačí vycházet ani z výše životního minima ani ze statistických údajů o průměrných výdajích domácností na bydlení. Finanční arbitr tak ze shromážděných podkladů nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením smluv o úvěru ověřila s odbornou péčí úvěruschopnost účastnice v souladu s ust. § 86 odst. 1 ve spojení s ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, a měl tak smlouvu o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou. Vzhledem k neplatnosti smlouvy si žalobkyně a žalovaná byly povinny vrátit bezdůvodné obohacení, které nabyly. Účastnice převzala částku 45 000 Kč a žalobkyně 24 745 Kč, tudíž vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 20 255 Kč na straně účastnice. 10. Rozhodnutím o námitkách ze dne 5. 12. 2024, č. j. FA/SR/SU/1552/2024-18, finanční arbitr zamítl námitky žalobkyně a nález potvrdil. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí finanční arbitr po posouzení námitek žalobkyně setrval na svých právních závěrech, tedy že žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost účastnice splácet spotřebitelský úvěr, když převážně vycházela z nepodložených tvrzení účastnice, které prokazatelně neověřila. Úvěrové smlouvy finanční arbitr nadále shledával neplatné. 11. Dne 26. 4. 2023 účastnice a žalobkyně podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 514737, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout účastnici úvěr ve výši 20 000 Kč a účastnice se zavázala poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 6 600 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč v 78 týdenních splátkách po 500 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy žalobkyně seznámila účastnici s právy a povinnostmi plynoucími jí z uzavírané smlouvy formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který účastnice téhož dne podepsala. Ve finančních údajích o klientovi ze dne 12. 9. 2023 bylo uvedeno, že účastnice pracuje na plný úvazek u zaměstnavatele [právnická osoba]. s čistým měsíčním příjmem 43 311 Kč, výdaje na bydlení činí 4 872 Kč, životní minimum na ověření je ve výši 4 860 Kč, nebankovní závazky činí 2 167 Kč, věřitelkou žalované byla žalobkyně se splátkou ve výši 2 167 Kč měsíčně. Měsíční výdaje byly stanoveny částkou 11 899 Kč a disponibilní zůstatek 31 412 Kč. V registru REPI u žalované nebyly evidovány žádné záznamy. Čistá mzda účastnice za únor 2023 byla 29 355 Kč, za březen 2023 byla 54 760 Kč. Zástupce žalobkyně navštívil účastnici dne 25. 4. 2023 v místě bydliště v [adresa] – [adresa], kde ji informoval o podmínkách poskytnutí půjčky, byla vyplňována evidenční karta klienta, posuzovány příjmy a výdaje žalované, popisován proces posuzování úvěruschopnost. V evidenční kartě klienta ze dne 25. 4. 2023 bylo uvedeno, že účastnice bydlí ve vlastním bydlení, má středoškolské vzdělání, je vdaná, je majitelkou nemovitosti – rodinného domu, již měla úvěr u žalobkyně, pracuje na plný úvazek u zaměstnavatele [právnická osoba]., s čistým měsíčním příjmem 42 629 Kč, výdaje na bydlení činí 4 872 Kč, životní minimum na ověření je ve výši 4 860 Kč, nebankovní závazky činí 2 626 Kč, věřitelkou žalované byla žalobkyně se splátkou ve výši 2 626 Kč měsíčně. Měsíční výdaje byly stanoveny částkou 12 358 Kč a disponibilní zůstatek je 30 271 Kč. 12. Dne 13. 9. 2023 účastnice a žalobkyně podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 449074, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout účastnici úvěr ve výši 25 000 Kč a účastnice se poskytnuté peněžní prostředky zavázala žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 4 950 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 7 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 757,50 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy žalobkyně seznámila účastnici s právy a povinnostmi plynoucími jí z uzavírané smlouvy formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který účastnice téhož dne podepsala. Zástupce žalobkyně navštívil účastnici dne 13. 9. 2023 v místě bydliště v [adresa] – [adresa], kde ji informoval o podmínkách poskytnutí půjčky, byla vyplňována evidenční karta klienta, posuzovány příjmy a výdaje žalované, popisován proces posuzování úvěruschopnosti. V evidenční kartě klienta ze dne 13. 9. 2023 bylo uvedeno, že žalovaná bydlí se spolubydlící, má středoškolské vzdělání, je vdaná, není majitelkou nemovitosti ani auta, již měla úvěr u žalobkyně, pracuje na plný úvazek u zaměstnavatele [právnická osoba]. s čistým měsíčním příjmem 43 311 Kč, výdaje na bydlení má ve výši 4 872 Kč, životní minimum na ověření je ve výši 4 860 Kč, nebankovní závazky činí 2 167 Kč, věřitelkou účastnice byla žalobkyně se splátkou ve výši 2 167 Kč měsíčně. Měsíční výdaje byly stanoveny částkou 11 899 Kč a disponibilní zůstatek je 31 412 Kč. 13. Soud I. stupně neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz účastnickým výslechem účastnice pro nadbytečnost, neboť měl veškeré skutkové okolnosti pro rozhodnutí o nárocích žaloby za dostatečně objasněné. 14. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle ust. § 244 odst. 1 o.s.ř., ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a ust. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen „ZoSÚ“). Připomněl též, že Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR s.r.o. vs. GK, řízení o předběžné otázce (dále jako „rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Z toho soud I. stupně dovodil, že nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost účastnice je třeba zkoumat z úřední povinnosti, a nikoliv pouze k námitce účastnice. Rovněž podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Nejde přitom o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. 15. S ohledem na shora uvedené soud I. stupně předmětné úvěrové smlouvy posoudil jako absolutně neplatné podle ust. § 588 o.z., neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost účastnice splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně při zkoumání jejích příjmů vycházela ze dvou výplatních pásek, a to pouze v případě smlouvy o úvěru č. 514737, u druhé smlouvy nebyly předloženy žádné výplatní pásky. Žalobkyně rovněž nezkoumala výdaje účastnice na bydlení, splátky dalšího úvěru, ostatní běžné výdaje, např. za jídlo, za léky, zda účastnice nemá zvýšené výdaje spojené se zdravotním stavem atd. Žalobkyně si od účastnice nevyžádala například výpis z běžného účtu, ze kterého by ověřila, zda její měsíční hospodaření s penězi končí v kladném zůstatku. Neověření výdajů uváděných účastnicí tak implikuje snahu žalobkyně o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace účastnice za účelem optimalizace poměru jejích příjmů a výdajů tak, aby na požadovaný úvěr dosáhla. Žalobkyně zároveň neprokázala, že by prováděla lustraci v insolvenčním rejstříku, ve výpisu z centrální evidence exekucí či dalších registrů. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť shledal rozhodnutí finančního arbitra správným. 16. Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., přiznal soud I. stupně procesně úspěšné účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč za paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka za 1 úkon (vyjádření ze dne 9. 4. 2025) po 300 Kč v souladu s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. 17. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, která se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že řádně nezkoumala (neposoudila) úvěruschopnost účastníka. Žalobkyně vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastnice, přičemž prostřednictvím předložených dokladů tyto informace doplnila (ověřila). Skutečnost, že toto reálné ověření proběhlo, následně z důvodu důkazní jistoty, zaznamenala s účastnicí do smluvní dokumentace. Žalobkyně (její obchodní zástupce) s účastnicí podrobně prošla příjmovou i výdajovou stránku jejího rozpočtu včetně podkladů, které účastnice k jednotlivým položkám předložila, a výsledky tohoto procesu zaznamenala v Evidenční kartě předložené k důkazu. Žádný právní předpis výslovně nestanovuje ani povinnost uchovávat kopie předložených listin (naopak např. i předpisy evropského práva stanoví, že má být v maximální míře šetřena ochrana osobních údajů úvěrovaného) ani jejich konkrétní výčet. Evidenční karta jednoznačně potvrzená účastnicí je tak relevantním důkazem o tom, že ověřovací proces proběhl, jakým způsobem proběhl, že se úvěrující podrobně zabýval příjmovou i výdajovou stránkou. Účastnice i přes vlastní potvrzení evidenční karty namítá, že žalobkyně řádně nezkoumala její úvěruschopnost, avšak bez dalšího zdůvodnění. Neuvádí, že by splácení poskytnutých finančních prostředků bylo mimo její finanční možnosti, nebo že by informace, které měla žalobkyně k dispozici, byly nepravdivé či neúplné. Je však třeba zdůraznit, že jakkoli zvýšené nároky vůči straně úvěrující nezbavují bez dalšího veškerých povinností na straně úvěrovaného. I sama účastnice, byť v postavení spotřebitele, měla povinnost uvést veškeré skutečnosti řádně, pravdivě a v plném rozsahu. Za situace, kdy neuvádí, že by byla v rozhodné době neúvěruschopná, je její postup nepřípustně účelový. 18. Žalobkyně nesouhlasí se zamítnutím důkazního návrhu výslechem účastnice. Trvá na svém právním názoru o nutnosti reálného testu úvěruschopnosti. Bez něho se nelze vyhnout situaci, kdy je žalobkyně sankcionována neplatností předmětné smlouvy pouze na základě účelových tvrzení účastnice, která ostatně namítá, že žalobkyně úvěruschopnost podle jejího názoru pouze dostatečně nezkoumala, a nikoli, že v rozhodném období nebyla úvěruschopná. 19. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je ve své podstatě koncentrováno pouze do odst. 21, kde je konstatováno, že úvěrující některé konkrétní aspekty rozpočtu úvěrované nezkoumal. Takové hodnocení však neodpovídá důkazní situaci, kdy žalobkyně doložila evidenční kartu a protokol o informační a posuzovací schůzce. Na těchto listinách účastnice potvrdila průběh jednání a jeho obsah i zjištěné skutečnosti. V rámci sporného řízení je dána i povinnost tvrzení a důkazní na straně účastnice a povinnost soudu jednat z úřední povinnosti má možnost se projevit např. i možností provést k důkazu účastnický výslech účastnice minimálně v rozsahu, aby se vyjádřila ke skutečnosti, že své prohlášení učiněné v rámci procesu sjednání úvěrové smlouvy nyní popírá. 20. Žalobkyně soudu I. stupně dále vytkla, že se nijak nevypořádal s její argumentací rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023. Tento rozsudek podle ní zdůrazňuje, že samotné porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele nevede bez dalšího k neplatnosti smlouvy. Pro závěr o neplatnosti musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Z toho žalobkyně dovozuje, že bez zjištění skutečné neúvěruschopnosti nelze uzavřít, že úvěry neměly být poskytnuty. 21. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/1552/2024-15 ze dne 23. 10. 2024 ve výroku I ve spojení s navazujícím Rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č.j. FA/SR/SU/1552/2024-18 ze dne 5. 12. 2024 nahrazuje tak, že návrh žalovaného jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok II nálezu se ruší), a přiznal jí náklady řízení před soudy obou stupňů. 22. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. 23. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. 24. Podle ust. § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. 25. Podle ust. § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně. 26. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 27. Podle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 28. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 29. Podle ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 30. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 31. Soud I. stupně věc správně posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru. 32. Soud I. stupně (a předtím i finanční arbitr) správně vycházel z toho, že v případě smluv o spotřebitelském úvěru je klíčové nejprve posoudit, zda žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila před uzavřením smluv, jejichž neplatnost finanční arbitr určil, svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice s odbornou péčí. V tomto směru správně zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastnice vycházela z evidenčních karet, které účastnice vyplnila a podepsala. V první z nich je uvedeno, že bydlí ve vlastním bydlení, má středoškolské vzdělání, je vdaná, je majitelkou nemovitosti – rodinného domu, již měla úvěr u žalobkyně, pracuje na plný úvazek u zaměstnavatele [právnická osoba]., s čistým měsíčním příjmem 42 629 Kč, výdaje na bydlení činí 4 872 Kč, životní minimum na ověření je ve výši 4 860 Kč, nebankovní závazky činí 2 626 Kč, věřitelkou žalované byla žalobkyně se splátkou ve výši 2 626 Kč měsíčně. V druhé z nich je uvedeno, že bydlí se spolubydlící, má středoškolské vzdělání, je vdaná, není majitelkou nemovitosti ani auta, již měla úvěr u žalobkyně, pracuje na plný úvazek u zaměstnavatele [právnická osoba]. s čistým měsíčním příjmem 43 311 Kč, výdaje na bydlení má ve výši 4 872 Kč, životní minimum na ověření je ve výši 4 860 Kč, nebankovní závazky činí 2 167 Kč, věřitelkou účastnice byla žalobkyně se splátkou ve výši 2 167 Kč měsíčně. Své příjmy účastnice doložila v případě první smlouvy dvěma výplatními páskami, kdy účastnice obdržela mimořádné příjmy, nebylo lze z nich tedy zjistit, jakých pravidelných příjmů skutečně dosahuje, a v případě druhé smlouvy nedoložila ničeho. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že provedla kontrolu probíhajících exekucí prostřednictvím programu [právnická osoba], dále lustraci v insolvenčním rejstříku a dalších rejstřících a kontrolu prostřednictvím systému RUIAN, soudu ani finančnímu arbitrovi nepředložila žádné doklady, které by tato tvrzení prokazovaly. Nepředložila ani jiné listiny, jimiž by prokázala, že před uzavřením úvěrových smluv úvěruschopnost účastnice skutečně prověřovala, zejména pokud jde o její skutečné výdaje na základní životní potřeby, jako je strava, léky, oděvy, doprava, mobilní telefon, internet apod. Nebyly předloženy ani poměrně jednoduše dostupné listiny, jako například doklady o nákladech na bydlení a výdajích na základní potřeby. 33. Pokud žalobkyně při stanovení výdajů účastnice vycházela z částky životního minima, nelze to považovat za řádné prověřování, když tato částka nic nevypovídá o jejích skutečných výdajích. Životní minimum totiž představuje pouze minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob, které slouží jako ukazatel v oblasti státní sociální podpory, například pro účely posuzování nároku na sociální a jiné dávky, ale nijak nereflektuje reálné výdaje konkrétního spotřebitele. Totéž platí i pro případné další statistické údaje. Z předložených evidenčních karet je zřejmé, že žalobkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti účastnice pouze formálně tak, aby vyplněné údaje nasvědčovaly tomu, že její úvěruschopnost zkoumala. Nicméně z údajů v evidenční kartě uvedených je zřejmé, že byla výdajová stránka podhodnocena a že se nejednalo o skutečné výdaje vypočtené na základě skutečných podkladů. 34. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, stejně jako soud I. stupně a před tím finanční arbitr, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice jako spotřebitele s odbornou péčí, tedy na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a ověřených informací. Součástí odborné péče, kterou zákon vyžaduje po poskytovateli úvěru, je obezřetnost spočívající mimo jiné v tom, že se poskytovatel nesmí spoléhat pouze na údaje, které mu sdělí žadatel o úvěr, ale je povinen tato tvrzení také ověřit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru je povinen zvážit, zda získané informace skutečně postačují k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dostatečnost těchto informací se může lišit v závislosti na okolnostech, za nichž k uzavření úvěrové smlouvy dochází, i s ohledem na osobní situaci konkrétního spotřebitele. Nelze vyloučit ani možnost, že poskytovatel úvěru přihlédne ke znalostem, které o finanční situaci žadatele získal již dříve. Nicméně samotná prohlášení spotřebitele, která nejsou nijak doložena, nemohou být bez dalšího považována za dostatečná. Nejsou-li podložena relevantními doklady, nelze z nich při posuzování úvěruschopnosti vycházet. 35. Poskytovatel úvěru provádí posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a s přihlédnutím ke způsobu plnění jeho dosavadních dluhových závazků. V projednávané věci však takové porovnání nebylo reálně možné vzhledem k absenci relevantních podkladů, zejména pokud jde o výdaje účastníka. Odvolací soud si je vědom, že ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet konkrétních kroků, které by věřitel musel učinit. Výklad tohoto ustanovení nesmí vést k nerealistickým požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s naplněním zákonné povinnosti. Současně však platí, že má-li být zachován smysl a účel této právní úpravy, nelze odborné posouzení úvěruschopnosti provést bez zjištění nejen příjmů spotřebitele a jeho dosavadního zadlužení, ale také alespoň základních, pravidelně se opakujících a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele očekávat. Povinnost odborného posouzení tak předpokládá, že věřitel shromáždí příslušné podklady a ověří informace sdělené žadatelem o úvěr tak, aby získal objektivní přehled o jeho finanční situaci. V tomto směru se žalobkyně omezila výlučně na tvrzení účastníka, zejména pokud šlo o jeho výdaje, které nijak neověřovala. Nepostupovala tedy při posuzování jeho úvěruschopnosti náležitě obezřetně, s odbornou péčí. 36. V souladu s ust. § 78 odst. 1 ZoSÚ je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ust. § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli. Jestliže těmito dokumenty žalobkyně nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly. 37. Soud I. stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěru ve smyslu ust. § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ je absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o.z. V ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je totiž nutno vykládat za použití ust. § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu účastníka. 38. K argumentaci odvolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, odvolací soud uvádí, že v tomto rozsudku Nejvyšší soud ČR dovozuje, že i přes skutečnost, že spotřebitel úvěr splatil, lze přiznat sankci neplatnosti úvěrové smlouvy v případě, „bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Zda takové pochybnosti existují, může poskytovatel úvěru posoudit pouze na základě toho, že si v souladu s ust. § 86 ZoSÚ opatří nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace odpovídající povaze, délce, výši a rizikovosti poskytovaného úvěru. Tyto informace musí být získány z relevantních interních nebo externích zdrojů, včetně informací od samotného spotřebitele, a je-li to třeba, i z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti. Následně je poskytovatel povinen tyto informace vyhodnotit. Nepostupuje-li věřitel tímto způsobem, tedy pokud informace neshromáždí vůbec, anebo jen v nedostatečné míře, lze dojít pouze k jedinému závěru – že důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet existovat musí. Připuštění opačného výkladu by vedlo k absurdní situaci, kdy by věřitel, i přes zákonnou povinnost před uzavřením smlouvy odborně posoudit úvěruschopnost žadatele, nemusel činit vůbec žádné kroky k jejímu ověření, a sankce by nastoupila teprve tehdy, pokud by se spotřebitel domáhal určení neplatnosti smlouvy a soud by teprve zpětně posuzoval jeho schopnost úvěr splácet. 39. S ohledem na výše uvedené postupoval soud I. stupně také správně, pokud nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu výslechem účastnice. Takový důkaz by byl v projednávané věci nadbytečný, neboť pro právní posouzení věci není vůbec rozhodné, zda účastník byl v době uzavření úvěrové smlouvy skutečně úvěruschopný či nikoliv. Podstatné je, zda žalobkyně tuto úvěruschopnost posoudila v souladu se zákonem, tedy s odbornou péčí, a na základě dostatečných a ověřených informací. Ostatní skutkové okolnosti, jež byly pro rozhodnutí ve věci relevantní, měl soud již dostatečně objasněny z provedeného dokazování. 40. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek soudu I. stupně je věcně správný. Proto jej odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. 41. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. za situace, kdy v něm úspěšné účastnici žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 24. září 2025 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu