ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] za účasti účastnice: [Jméno účastnice], narozená dne [Datum narození účastnice] bytem [Adresa účastnice] o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. července 2025, č. j. 21 C 129/2025-58, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou dne 22. 4. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud nahradil nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/1704/2024-13 ze dne 24. 10. 2024 (dále jen „nález“) a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU/1704/2024-14 ze dne 8. 11. 2024 (dále jen „rozhodnutí o námitkách“) tak, že se návrh účastnice jako navrhovatelky podaný finančnímu arbitrovi zamítá (výrok II nálezu se ruší). 2. Podle jejích žalobních tvrzení uzavřela s účastnicí dne 21. 2. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 444823 (dále jen „smlouva“), jíž se účastnice zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a sjednané příslušenství, tj. úrok ve výši 2 970 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a částku 4 800 Kč za hotovostní inkaso splátek. Celkem tedy měla účastnice uhradit žalobkyni částku 27 270 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 454,50 Kč. Účastnice na smlouvu uhradila celkem částku 7 800 Kč. Návrhem na zahájení řízení u finančního arbitra se domáhala vyslovení neplatnosti smlouvy z důvodu ujednání proti dobrým mravům a nedostatečného posouzení úvěruschopnosti. Finanční arbitr založil své rozhodnutí na závěru o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti účastnice, se kterým se žalobkyně neztotožňuje. Účastnice byla při uzavírání smlouvy, zejména prostřednictvím formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, přehledně a srozumitelně upozorněna na veškeré podmínky spotřebitelského úvěru, včetně výše, četnosti a celkové sumy splátek. Při uzavření smlouvy došlo k pečlivému zkoumání okolností souvisejících s úvěruschopností účastnice a vyplynul z něj dostatečný disponibilní zůstatek klientky. Náklady účastnice na bydlení a domácnost odpovídaly poměrům a nebyly nikterak extenzivně vysoké ani nízké. Byla provedena kontrola probíhajících exekučních řízení skrze program [právnická osoba] a lustrace insolvenčním rejstříkem. Skrze ARES byla provedena kontrola zaměstnavatele. Dále byla použita kontrola skrze RUIAN. Účastnice při uzavření úvěrové smlouvy uvedla, že má 1 úvěrový závazek (splátka ve výši 3 210 Kč měsíčně), nemá hypotéku ani úvěr s balonovou splátkou, není povinna hradit výživné a nejsou jí prováděny žádné jiné srážky z příjmu. Žila sama v nájemním bydlení, nevlastnila automobil, byla osobou s pravidelným měsíčním příjmem. V době uzavření smlouvy nebylo zjištěno, že by proti ní byly vedeny exekuce či bylo zahájeno insolvenční řízení, její majetková situace byla ověřena doklady. Důkazem o splnění povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost účastnice jsou evidenční karta a protokol z informační a posuzovací návštěvy. Vyslovit neplatnost smlouvy jen na základě toho, že žalobkyně nedisponuje konkrétní listinou, což jí zákon výslovně ani neukládá, je nepřípustným zásahem do jejích práv. Nelze žalobkyni klást k tíži nezjištění informace, kterou nemohla zjistit jinak než z tvrzení účastnice. Ani sama účastnice netvrdí, že by v době uzavření smlouvy nebyla úvěruschopná, tvrdí pouze zhoršení zdravotního stavu, které časově nevymezuje. Podle žalobkyně je třeba porovnat zjištění učiněná žalobkyní se skutečností v rozhodné době a až zjištěné rozdíly hodnotit v tom směru, zda žalobkyně vůbec měla možnost odchylky oproti skutečnému stavu zjistit. Nutné je i zohlednit nemožnost dovolávat se neplatnosti účastníkem, který tuto neplatnost fakticky vědomě způsobil. Z judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023 č. j. 33 Cdo 1819/2023) plyne, že rozhodující je otázka, zda byla účastnice v době uzavření smlouvy skutečně neúvěruschopná, a teprve při negativní odpovědi na tuto otázku je třeba zkoumat, zda zde existovala důvodná pochybnost o jejích možnostech své dobrovolně převzaté závazky plnit, tj. zda měla žalobkyně reálnou možnost (a tím i zákonem danou povinnost) daný úvěrový případ vyhodnotit tak, že představuje takovou míru rizika a ohrožení pro úvěrovaného, které již nelze poskytnutím úvěru podstoupit. Argumentace rozhodnutím Soudního dvora EU C-755/22 je hrubým zkreslením právního názoru tam uvedeného. Sankci neplatnosti smlouvy lze aplikovat na smlouvu uzavřenou s neúvěruschopným úvěrovaným. V předmětné věci ale arbitr úvěruschopnost účastnice nad rámec zjištění žalobkyně neprověřoval, přičemž informace shromážděné žalobkyní svědčí jednoznačně pro úvěruschopnost účastnice. K prokázání svých tvrzení žalobkyně navrhuje jako důkaz výslech žalované. Žalobkyně povinnosti uložené jí nálezem finančního arbitra uhradila dne 28. 2. 2025. 3. Účastnice se k žalobě vyjádřila tak, že nedokáže posoudit, zda byla její úvěruschopnost řádně posouzena. 4. Soud I. stupně napadeným rozsudkem rozhodl, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhá nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 24. 10. 2024, č. j. FA/SR/SU/1704/2024-13, ve výroku I. ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 18. 2. 2025, č. j. FA/SR/SU/1704/2024-16, tak, že se návrh účastnice jako navrhovatelky podaný finančnímu arbitrovi zamítá (výrok II. nálezu se ruší), se zamítá (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku(výrok II.). 5. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně věc projednal a rozhodl podle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) v nepřítomnosti účastnic, které se z jednání se omluvily. 6. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění: 7. V prosinci 2022 obdržela účastnice od svého zaměstnavatele příjem 18 177 Kč a bylo jí strženo 2 900 Kč (název „29 – Půčka“) a v lednu 2023 měla příjem 16 911 Kč a bylo jí strženo 2 100 Kč (název „29 – Půčka“, dlužná částka 21 000 Kč) (výplatní pásky účastnice od společnosti [právnická osoba]. za měsíce prosinec 2022 a leden 2023). Účastnice měla 1 nebankovní spotřebitelský úvěr z 27. 10. 2022 ve výši 41 000 Kč, přičemž měla zažádáno o další 4 smlouvy ve dnech 18. 2. 2023, 15. 2. 2023 a 2x 31. 1. 2023 (výpis z registru platebních informací – REPI Credit Report + z 15. 2. 2023). Dne 21. 2. 2023 v 10:40 hodin byl osobou jednající za žalobkyni sepsán protokol o jednání s účastnicí, při kterém měla být účastnice informována o spotřebitelských úvěrech žalobkyně, seznámena s podmínkami úvěrové smlouvy, měly být připraveny podklady k vyplnění evidenční karty (osobní doklady a doklady prokazující příjmy a výdaje), účastnice měla udělit souhlas s ověřením její osoby v registru klientských informací (NRKI/BRKI), měla být vyplněna a podepsána evidenční karta klienta, posouzeny příjmy a výdaje a účastnice měla souhlasit se smlouvou o spotřebitelském úvěru a smluvními podmínkami a měla oba dokumenty podepsat. Jednání bylo ukončeno v 11:20 hodin. Účastnice a zprostředkovatel dokument podepsali. Účastnice dne 21. 2. 2023 vyplnila evidenční kartu klienta, v níž uvedla své osobní údaje, adresu výběru splátek, náhradní kontaktní adresu a dále, že bydlí jako spolubydlící, v domácnosti je 1 člen a od žalobkyně žádný úvěr nikdy neměla. Jako svůj zdroj příjmu uvedla mzdu ve výši 17 544 Kč (práce na plný úvazek u společnosti [právnická osoba]., ověřeno výplatními páskami a pracovní smlouvou). Mezi výdaji uvedla životní výdaje na bydlení ve výši 4 872 Kč, životní minimum ve výši 4 620 Kč a nebankovní závazky 3 210 Kč. Jiné výdaje, bankovní závazky, exekuce a výživné neuváděla. Hypotéku ani úvěr s balonovou splátkou neměla. Tím byl zjištěn disponibilní zůstatek 4 602 Kč. Dne 21. 2. 2023 účastnice a žalobkyně podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 444823, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout účastnici úvěr ve výši 15 000 Kč a účastnice se poskytnuté peněžní prostředky zavázala žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč v 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy žalobkyně seznámila účastnici s právy a povinnostmi plynoucími jí z uzavírané smlouvy formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který účastnice téhož dne podepsala. Účastnice uhradila žalobkyni celkem částku 7 800 Kč (prokázáno rozpisem splátek). 8. Dne 11. 4. 2024 podala účastnice návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem. Finanční arbitr dne 24. 10. 2024 vydal nález č. j. FA/SR/SU/1704/2024-13, jehož výrokem I. určil, že smlouva o úvěru č. 444823 ze dne 21. 2. 2023 je neplatná a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost uhradit do 15 dnů ode dne nabytí právní moci nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra sankci ve výši 15 000 Kč. Podle odůvodnění nálezu žalobkyně nesplnila svou povinnost postupovat při posuzování úvěruschopnosti účastnice před uzavřením smlouvy s odbornou péčí, když předložila pouze 2 výplatní pásky bezprostředně předcházející uzavření smlouvy a dokument označený REPI Credit Report+ ze dne 21. 2. 2023. Finanční arbitr ze shromážděných podkladů nezjistil, že by žalobkyně dostatečně ověřila výši příjmu (výplatními páskami za dobu alespoň 3 měsíců nebo trvání zaměstnaneckého poměru). I kdyby prokázala, že prověřila příjmovou stranu rozpočtu účastnice (což se však v posuzovaném případě nestalo), ze shromážděných podkladů finanční arbitr nezjistil, že by před uzavřením smlouvy jakkoliv ověřovala pravidelné měsíční výdaje účastnice na bydlení, domácnost, dopravu, služby elektronických komunikací nebo její případné výdaje na splátky závazků z dalších úvěrů nebo zápůjček (konkrétně žalobkyně nedoložila ověření životních výdajů na bydlení ve výši 4 872 Kč, životního minima 4 860 Kč a nebankovních závazků 3 210 Kč). Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti měla ověřit skutečné a aktuální výdaje účastnice, resp. domácnosti účastnice. Nestačí vycházet ani z výše životního minima, ani ze statistických údajů o průměrných výdajích domácností na bydlení. Žalobkyně finančnímu arbitrovi předložila výpis z REPI, z něhož nelze zjistit, kdy a v jaké výši byla účastnice povinna hradit splátky, aby se nedostala do prodlení. Rovněž nevysvětlila, jak ověřila splátku 3 210 Kč měsíčně. V prosinci 2022 zaměstnavatel účastnice provedl srážku z příjmu účastnice ve výši 2 900 Kč a v lednu 2023 ve výši 2 100 Kč (ve výplatních páskách označeno jako „29 – Půjčka“, v lednové výplatní pásce navíc uveden údaj „Dlužná částka 21 000“). Z předložených podkladů přitom nevyplývalo, že by se mělo jednat o totožný závazek jako z výpisu REPI. Je povinností žalobkyně zjišťovat a ověřovat situaci spotřebitele a nespoléhat se na jeho tvrzení, neboť spotřebitel nemusí být schopen svou situaci reálně posoudit. Finanční arbitr tak měl smlouvu za absolutně neplatnou. Vzhledem k neplatnosti smlouvy si žalobkyně a účastnice byly povinny vrátit bezdůvodné obohacení, které nabyly. Účastnice převzala na základě neplatné smlouvy částku 15 000 Kč a žalobkyně 7 200 Kč, tudíž vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 7 800 Kč na straně žalobkyně. Vzhledem k tomu, že finanční arbitr částečně vyhověl účastnici, uložil žalobkyni uhradit sankci 15 000 Kč. Rozhodnutím o námitkách ze dne 18. 2. 2025, č. j. FA/SR/SU/1704/2024-16, finanční arbitr zamítl námitky žalobkyně a nález potvrdil. Žalobkyně dne 28. 2. 2025 zaplatila finančnímu arbitrovi částku 15 000 Kč. (výpisy z účtu žalobkyně – transakční historie) 9. Soud I. stupně neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz účastnickým výslechem účastnice pro nadbytečnost, neboť měl veškeré skutkové okolnosti pro rozhodnutí o nárocích žaloby za dostatečně objasněné. 10. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle ust. § 244 odst. 1 a § 247 o.s.ř., § 2395 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 31. 12. 2023 (dále také jen „ZoSÚ“), za současného připomenutí rozsudku Druhého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR s.r.o. vs. GK, řízení o předběžné otázce (dále jako „rozsudek SDEU“), který v 34. bodě rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Podle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 11. V souladu s výše citovanými pasážemi rozsudku SDEU je podle soudu I. stupně třeba nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost účastnice zkoumat z úřední povinnosti, a nikoliv pouze k námitce účastnice. Rovněž podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Nejde přitom o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. 12. S ohledem na shora uvedené soud I. stupně předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost účastnice splácet poskytnutý úvěr. Při zkoumání jejích příjmů vycházela pouze ze 2 výplatních pásek; nezkoumala její výdaje na bydlení, splátky dalšího úvěru, ostatní běžné výdaje, např. za jídlo, léky, zda účastnice nemá zvýšené výdaje spojené se zdravotním stavem atd. Žalobkyně si od účastnice nevyžádala například výpis z běžného účtu, ze kterého by ověřila, zda její měsíční hospodaření s penězi končí v kladném zůstatku. Neověření výdajů uváděných ze strany účastnice žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace účastnice za účelem optimalizace poměru jejích příjmů a výdajů tak, aby na požadovaný úvěr dosáhla. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť shledal rozhodnutí finančního arbitra správným. 13. Žalobkyně argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, z nějž dovozovala, že i přes skutečnost, že spotřebitel úvěr splatil, lze přiznat sankci neplatnosti úvěrové smlouvy v případě, „bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Soud v tomto směru odkazuje např. na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 21 Co 19/2025-121: „Závěr, zda existují důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, však může poskytovatel spotřebitelského úvěru učinit pouze tak, že si ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ zajistí informace nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získané z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a ty následně vyhodnotí. Pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru takový sběr informací a jeho vyhodnocení neprovede, nebo ho provede pouze částečně, pak jediným závěrem může být pouze to, že důvodné pochybnosti existovat musí. Opačný závěr by připustil zcela absurdní situaci, kdy i přes existenci výslovné povinnosti před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr takový úvěr splatit, by poskytovatel nemusel činit vůbec žádné úkony směřující ke splnění povinnosti a sankce by nastoupila pouze v případě, že by se spotřebitel domáhal určení neplatnosti smlouvy a soud by teprve musel zkoumat, zda byl spotřebitel úvěruschopný.“ 14. Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. soud I. stupně přiznal procesně úspěšné účastnici náklady řízení ve výši 300 Kč za paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za vyjádření k žalobě ze dne 6. 6. 2025. 15. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, která se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že řádně nezkoumala (neposoudila) úvěruschopnost účastníka. Žalobkyně vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastnice, přičemž prostřednictvím předložených dokladů tyto informace doplnila (ověřila). Skutečnost, že toto reálné ověření proběhlo, následně z důvodu důkazní jistoty, zaznamenala s účastnicí do smluvní dokumentace. Žalobkyně (její obchodní zástupce) s účastnicí podrobně prošla příjmovou i výdajovou stránku jejího rozpočtu včetně podkladů, které účastnice k jednotlivým položkám předložila, a výsledky tohoto procesu zaznamenala v Evidenční kartě předložené k důkazu. Žádný právní předpis výslovně nestanovuje ani povinnost uchovávat kopie předložených listin (naopak např. i předpisy evropského práva stanoví, že má být v maximální míře šetřena ochrana osobních údajů úvěrovaného) ani jejich konkrétní výčet. Evidenční karta jednoznačně potvrzená účastnicí je tak relevantním důkazem o tom, že ověřovací proces proběhl, jakým způsobem proběhl, že se úvěrující podrobně zabýval příjmovou i výdajovou stránkou. Účastnice i přes vlastní potvrzení evidenční karty namítá, že žalobkyně řádně nezkoumala její úvěruschopnost, avšak bez dalšího zdůvodnění. Neuvádí, že by splácení poskytnutých finančních prostředků bylo mimo její finanční možnosti, nebo že by informace, které měla žalobkyně k dispozici, byly nepravdivé či neúplné. Je však třeba zdůraznit, že jakkoli zvýšené nároky vůči straně úvěrující nezbavují bez dalšího veškerých povinností na straně úvěrovaného. I sama účastnice, byť v postavení spotřebitele, měla povinnost uvést veškeré skutečnosti řádně, pravdivě a v plném rozsahu. Za situace, kdy neuvádí, že by byla v rozhodné době neúvěruschopná, považuje žalobkyně její postup za nepřípustně účelový. 16. Žalobkyně nesouhlasí se zamítnutím důkazního návrhu výslechem účastnice. Trvá na svém právním názoru o nutnosti reálného testu úvěruschopnosti. Bez něho se nelze vyhnout situaci, kdy je žalobkyně sankcionována neplatností předmětné smlouvy pouze na základě účelových tvrzení účastnice, která ostatně namítá, že žalobkyně úvěruschopnost podle jejího názoru pouze dostatečně nezkoumala, a nikoli, že v rozhodném období nebyla úvěruschopná. 17. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je ve své podstatě koncentrováno pouze do odst. 26 a 27, kde je konstatováno, že úvěrující některé konkrétní aspekty rozpočtu úvěrované nezkoumal. Takové hodnocení však neodpovídá důkazní situaci, kdy žalobkyně doložila evidenční kartu a protokol o informační a posuzovací schůzce. Na těchto listinách účastnice potvrdila průběh jednání a jeho obsah i zjištěné skutečnosti. V rámci sporného řízení je dána i povinnost tvrzení a důkazní na straně účastnice a povinnost soudu jednat z úřední povinnosti má možnost se projevit např. i možností provést k důkazu účastnický výslech účastnice minimálně v rozsahu, aby se vyjádřila ke skutečnosti, že své prohlášení učiněné v rámci procesu sjednání úvěrové smlouvy nyní popírá. 18. Žalobkyně soudu I. stupně dále vytkla, že se nijak nevypořádal s její argumentací rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023. Tento rozsudek podle ní zdůrazňuje, že samotné porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele nevede bez dalšího k neplatnosti smlouvy. Pro závěr o neplatnosti musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Z toho žalobkyně dovozuje, že bez zjištění skutečné neúvěruschopnosti nelze uzavřít, že úvěry neměly být poskytnuty. 19. Soudem citované odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 19/2025-121 nekoresponduje s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem ČR: „Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. (…) Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku [např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c)], pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.“. V předmětném řízení nebylo prokázáno naplnění materiálního znaku – tedy, že „při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.“. Současně není přiléhavá spekulace soudu prvního stupně v tom směru, že: „Opačný závěr by připustil zcela absurdní situaci, kdy i přes existenci výslovné povinnosti před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr takový úvěr splatit, by poskytovatel nemusel činit vůbec žádné úkony směřující ke splnění povinnosti a sankce by nastoupila pouze v případě, že by se spotřebitel domáhal určení neplatnosti smlouvy a soud by teprve musel zkoumat, zda byl spotřebitel úvěruschopný.“. Předně případná sankce tak jako tak nastoupí až v případě, že se spotřebitel domáhá určení neplatnosti (resp. v případě, že je o nárocích plynoucích z předmětné smlouvy vede jakékoli řízení). Zároveň musí podle právního názoru Nejvyššího soudu důvodná pochybnost směřovat v důsledek neposkytnutí úvěru neúvěruschopnému spotřebiteli. Pokud tak soud účastníku řízení vytýká pochybení v průběhu schvalovacího procesu poskytnutí úvěru, neměl by sám činit totéž. Žalobkyně prověřila jednotlivé aspekty rozpočtu klienta a vyhodnotila je tak, že důvodnou pochybnost vůči jeho úvěruschopnosti neshledala. Pokud soud následně uzavírá, že zde důvodná pochybnost byla, aniž by dospěl k závěru o jednoznačné reálné neúvěruschopnosti žalovaného, jedná se o závěr, který je s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 v hrubém rozporu. 20. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/1704/2024-13 ze dne 24. 10. 2024 ve výroku I ve spojení s navazujícím rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU/1704/2024-16 ze dne 18. 2. 2025 nahrazuje tak, že se návrh žalovaného jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi zamítá (výrok II nálezu se ruší), a přiznal jí náklady řízení před soudy obou stupňů. 21. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. 22. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. 23. Podle ust. § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. 24. Podle ust. § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně. 25. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 26. Podle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 27. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 28. Podle ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 29. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 30. Soud I. stupně věc správně posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru. 31. Soud I. stupně (a předtím i finanční arbitr) správně vycházel z toho, že v případě smluv o spotřebitelském úvěru je klíčové nejprve posoudit, zda žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila před uzavřením smlouvy, jejíž neplatnost finanční arbitr určil, svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice s odbornou péčí. V tomto směru správně zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastnice vycházela z evidenční karty, kterou účastnice vyplnila a podepsala. V ní je uvedeno, že bydlí sama, od žalobkyně žádný úvěr ještě neměla, pracuje na plný úvazek u společnosti [právnická osoba]. s čistým měsíčním příjmem 17 544 Kč, výdaje na bydlení činí 4 872 Kč, životní minimum je ve výši 4 620 Kč a nebankovní závazky činí 3 210 Kč. Své příjmy účastnice doložila dvěma výplatními páskami za prosinec 2022 a leden 2023. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že provedla kontrolu probíhajících exekucí prostřednictvím programu [právnická osoba], dále lustraci v insolvenčním rejstříku a dalších rejstřících a kontrolu prostřednictvím systému RUIAN, soudu ani finančnímu arbitrovi nepředložila žádné doklady, které by tato tvrzení prokazovaly. Nepředložila ani jiné listiny, jimiž by prokázala, že před uzavřením úvěrových smluv úvěruschopnost účastnice skutečně prověřovala, zejména pokud jde o její skutečné výdaje na základní životní potřeby, jako je strava, léky, oděvy, doprava, mobilní telefon, internet apod. Nebyly předloženy ani poměrně jednoduše dostupné listiny, jako například doklady o nákladech na bydlení a výdajích na základní potřeby. 32. Pokud žalobkyně při stanovení výdajů účastnice vycházela z částky životního minima, nelze to považovat za řádné prověřování, když tato částka nic nevypovídá o jejích skutečných výdajích. Životní minimum totiž představuje pouze minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob, které slouží jako ukazatel v oblasti státní sociální podpory, například pro účely posuzování nároku na sociální a jiné dávky, ale nijak nereflektuje reálné výdaje konkrétního spotřebitele. Totéž platí i pro případné další statistické údaje. Z předložené evidenční karty je zřejmé, že žalobkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti účastnice pouze formálně tak, aby vyplněné údaje nasvědčovaly tomu, že její úvěruschopnost zkoumala. Nicméně z údajů v evidenční kartě uvedených je zřejmé, že byla výdajová stránka podhodnocena a že se nejednalo o skutečné výdaje vypočtené na základě skutečných podkladů. 33. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, stejně jako soud I. stupně a před tím finanční arbitr, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice jako spotřebitele s odbornou péčí, tedy na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a ověřených informací. Součástí odborné péče, kterou zákon vyžaduje po poskytovateli úvěru, je obezřetnost spočívající mimo jiné v tom, že se poskytovatel nesmí spoléhat pouze na údaje, které mu sdělí žadatel o úvěr, ale je povinen tato tvrzení také ověřit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru je povinen zvážit, zda získané informace skutečně postačují k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dostatečnost těchto informací se může lišit v závislosti na okolnostech, za nichž k uzavření úvěrové smlouvy dochází, i s ohledem na osobní situaci konkrétního spotřebitele. Nelze vyloučit ani možnost, že poskytovatel úvěru přihlédne ke znalostem, které o finanční situaci žadatele získal již dříve. Nicméně samotná prohlášení spotřebitele, která nejsou nijak doložena, nemohou být bez dalšího považována za dostatečná. Nejsou-li podložena relevantními doklady, nelze z nich při posuzování úvěruschopnosti vycházet. 34. Poskytovatel úvěru provádí posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a s přihlédnutím ke způsobu plnění jeho dosavadních dluhových závazků. V projednávané věci však takové porovnání nebylo reálně možné vzhledem k absenci relevantních podkladů, zejména pokud jde o výdaje účastníka. Odvolací soud si je vědom, že ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet konkrétních kroků, které by věřitel musel učinit. Výklad tohoto ustanovení nesmí vést k nerealistickým požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s naplněním zákonné povinnosti. Současně však platí, že má-li být zachován smysl a účel této právní úpravy, nelze odborné posouzení úvěruschopnosti provést bez zjištění nejen příjmů spotřebitele a jeho dosavadního zadlužení, ale také alespoň základních, pravidelně se opakujících a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele očekávat. Povinnost odborného posouzení tak předpokládá, že věřitel shromáždí příslušné podklady a ověří informace sdělené žadatelem o úvěr tak, aby získal objektivní přehled o jeho finanční situaci. V tomto směru se žalobkyně omezila výlučně na tvrzení účastnice, zejména pokud šlo o její výdaje, které nijak neověřovala. Nepostupovala tedy při posuzování její úvěruschopnosti náležitě obezřetně, s odbornou péčí. 35. V souladu s ust. § 78 odst. 1 ZoSÚ je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ust. § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli. Jestliže těmito dokumenty žalobkyně nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly. 36. Soud I. stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěru ve smyslu ust. § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ je absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o.z. V ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je totiž nutno vykládat za použití ust. § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu účastníka. 37. K argumentaci odvolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, odvolací soud uvádí, že v tomto rozsudku Nejvyšší soud ČR dovozuje, že i přes skutečnost, že spotřebitel úvěr splatil, lze přiznat sankci neplatnosti úvěrové smlouvy v případě, „bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Zda takové pochybnosti existují, může poskytovatel úvěru posoudit pouze na základě toho, že si v souladu s ust. § 86 ZoSÚ opatří nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace odpovídající povaze, délce, výši a rizikovosti poskytovaného úvěru. Tyto informace musí být získány z relevantních interních nebo externích zdrojů, včetně informací od samotného spotřebitele, a je-li to třeba, i z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti. Následně je poskytovatel povinen tyto informace vyhodnotit. Nepostupuje-li věřitel tímto způsobem, tedy pokud informace neshromáždí vůbec, anebo jen v nedostatečné míře, lze dojít pouze k jedinému závěru – že důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet existovat musí. Připuštění opačného výkladu by vedlo k absurdní situaci, kdy by věřitel, i přes zákonnou povinnost před uzavřením smlouvy odborně posoudit úvěruschopnost žadatele, nemusel činit vůbec žádné kroky k jejímu ověření, a sankce by nastoupila teprve tehdy, pokud by se spotřebitel domáhal určení neplatnosti smlouvy a soud by teprve zpětně posuzoval jeho schopnost úvěr splácet. 38. S ohledem na výše uvedené postupoval soud I. stupně také správně, pokud nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu výslechem účastnice. Takový důkaz by byl v projednávané věci nadbytečný, neboť pro právní posouzení věci není vůbec rozhodné, zda účastník byl v době uzavření úvěrové smlouvy skutečně úvěruschopný či nikoliv. Podstatné je, zda žalobkyně tuto úvěruschopnost posoudila v souladu se zákonem, tedy s odbornou péčí, a na základě dostatečných a ověřených informací. Ostatní skutkové okolnosti, jež byly pro rozhodnutí ve věci relevantní, měl soud již dostatečně objasněny z provedeného dokazování. Ze stejných důvodů odvolací soud rovněž odmítá polemiku odvolatelky s jeho rozsudkem sp. zn. 21 Co 19/2025-121. 39. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek soudu I. stupně je věcně správný. Proto jej odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. 40. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití ust. § 245 o.s.ř. za situace, kdy v něm úspěšné účastnici žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 12. listopadu 2025 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu