ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Jany Stejskalové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce] bytem [Adresa zmocněnce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 20 708 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 24. 1. 2025, č. j. 22 C 26/2025–19 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 2 995 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 2 995 Kč od 15. 11. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně, částku 1 168 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 1 168 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, částku 2 995 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 2 995 Kč od 12. 1. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovanému k úhradě částky 6 930 Kč, částky 3 920 Kč, částky 2 700 Kč (výrok II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s tvrzením, že s žalovaným uzavřela dne 11. 8. 2022 smlouvu o poskytování monitorovacích služeb, na základě které instalovala do vozidla žalovaného tov. zn. BMW, řada 1, VIN [VIN kód], RZ [SPZ], monitorovací zařízení a poskytla mu monitorovací služby tohoto vozidla. Žalovaný se zavázal za uvedené služby zaplatit odměnu 2 995 Kč ročně. Smlouva byla sjednána na dobu určitou do konce kalendářního roku následujícího po uzavření smlouvy, tedy do konce roku 2023 s automatickou prolongací. Pro případ prodlení s úhradou faktury za služby byl ve Všeobecných obchodních podmínkách pro poskytování základních a volitelných monitorovacích služeb společnosti [právnická osoba]., účinných od 1. 12. 2020, sjednán nárok žalobkyně na smluvní pokutu v částce 10 Kč za každý den prodlení. Poskytnuté služby žalobkyně vyúčtovala za období od 11. 8. 2022 do 10. 8. 2023 fakturou č. 222484 ze dne 4. 11. 2022, splatnou 14. 11. 2022, v částce 2 995 Kč, za období od 11. 8. 2023 do 31. 12. 2023 fakturou č. 226377 ze dne 31. 8. 2023, splatnou 11. 9. 2023 v částce 1 168 Kč a za období od 1. 1. 2024 do 31. 12. 2024 fakturou č. 228308 ze dne 1. 1. 2024, splatnou 11. 1. 2024, v částce 2 995 Kč. Za prodlení s úhradou faktury č. 222484 požadovala žalobkyně smluvní pokutu 10 Kč denně ode dne následujícího po splatnosti faktury (15. 11. 2022) do dne podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 22. 1. 2025 v částce 6 930 Kč, za prodlení s úhradou faktury č. 226377 požadovala žalobkyně smluvní pokutu 10 Kč denně ode dne následujícího po její splatnosti (12. 9. 2023) do dne podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 22. 1. 2025 v částce 3 920 Kč a za prodlení s úhradou faktury č. 228823 požadovala žalobkyně smluvní pokutu 10 Kč denně ode dne následujícího po její splatnosti (12. 1. 2024) do dne podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 22. 1. 2025 v částce 2 700 Kč. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soud prvního stupně podle § 115a o. s. ř. věc projednal bez nařízení jednání. 4. Soud prvního stupně vyšel za skutkových zjištění, že dne 11. 8. 2022 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o poskytování monitorovacích služeb „Monitoring vozidel [Anonymizováno]“, předmětem které byl závazek žalobkyně poskytnout monitoring vozidla tov. zn. BMW řada 1, VIN [VIN kód], RZ [SPZ], zahrnující možnost poskytnutí informace o okamžité pozici vozidla v elektronické mapě, podrobné historii vozidla, užívání mobilní aplikace pro mobilní telefony a tablety s operačním systémem IOS nebo Android za cenu 2 995 Kč s DPH za rok. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do konce roku následujícího po uzavření smlouvy s automatickou prolongací na další rok. Podle textu smlouvy byly její přílohou a nedílnou součástí Všeobecné obchodní podmínky. Podle Všeobecných obchodních podmínek pro poskytování základních a volitelných monitorovacích služeb společnosti [právnická osoba]., účinných od 1. 12. 2020, je v části nazvané „cena za služby“, vložen na konci tohoto článku ničím neodlišený text, podle kterého „v případě prodlení objednatele s úhradou faktury se zavazuje objednatel uhradit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 10 Kč za každý den prodlení s úhradou faktury“. Uvedené ujednání navazuje na ujednání o splatnosti faktur, doplatku ceny a prodloužení smlouvy. Fakturou č. 222484 ze dne 4. 11. 2022, splatnou 14. 11. 2022, byl vyúčtován monitorovací poplatek za období 11. 8. 2022 až 10. 8. 2023 v částce 2 995 Kč, fakturou č. 226377 ze dne 31. 8. 2023, splatnou 11. 9. 2023, byl vyúčtován monitorovací poplatek za období 1. 1. 2024 do 31. 12. 2024 v částce 2 995 Kč. Žalovaný byl vyzván k zaplacení žalované částky předžalobní upomínkou ze dne 11. 5. 2023. 5. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěné skutečnosti posoudil podle § 1746 odst. 2, § 2048 odst. 1 a § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému službu spočívající v monitoringu vozidla žalovaného za úplatu ve výši 2 995 Kč ročně. Žalovaný neprokázal, že by uvedenou částku zaplatil nebo jeho závazek zanikl jiným způsobem, z tohoto důvodu soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 7 158 Kč jako úplatu za poskytnuté služby včetně úroku z prodlení ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých faktur. Nárok na smluvní pokutu naopak soud prvního stupně neshledal oprávněným. Poukázal na spotřebitelský charakter smlouvy, přičemž ujednání o smluvní pokutě bylo vtěleno do přílohy smlouvy – Všeobecných obchodních podmínek, do části označené „cena za služby“, kde běžný spotřebitel sankční ujednání neočekává. Není přitom podstatné, že i všeobecné obchodní podmínky byly žalovaným podepsány. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3126/2020, podle kterého všeobecné obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách by měly obsahovat pouze všeobecné ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, které není nutno zapracovávat individuálně do smluv. Nesmějí sloužit k tomu, aby v často nepřehledné a složitě formulované, malým písmem psané formě byla skryta ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a u nichž se předpokládá, že pozornosti spotřebitele uniknou. Pro spotřebitelské smlouvy platí zákaz nerovnováhy v právech a povinnostech k újmě spotřebitele pod sankcí absolutní neplatnosti, včetně ujednání, s nimiž neměl spotřebitel možnost se seznámit před uzavřením smlouvy. V rozporu s § 1811 o. z. tak nebylo sdělení o smluvní pokutě vůči spotřebiteli dostatečně srozumitelné. Současně poukázal na nepřiměřenou výši sjednané smluvní pokuty, která sjednanou cenu hlavního závazku podle smlouvy významně převyšovala. Takto sjednaná smluvní pokuta neplní svou preventivní funkci a nárok na ni zamítl. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, žádné náklady řízení mu však nevznikly. 6. Proti tomuto rozsudku, jeho výroku II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání. Poukázala na to, že smluvní pokuta byla sjednána přímo v textu smlouvy, nikoliv v její příloze, neboť součástí tohoto textu byly také všeobecné obchodní podmínky. Skutečnost, že se žalovaný s nimi seznámil, potvrdil svým podpisem přímo na jejich textu. Smlouva spolu se všeobecnými obchodními podmínkami byla koncipována jako jeden dokument, skládala se ze šesti stran textu, členěného do tří částí, žalovaný svůj podpis připojil na každou stranu. Jeho souhlas zahrnoval také Všeobecné obchodní podmínky. Odmítla, že by text o smluvních pokutách byl nepřehledný nebo že by smluvní pokuta nemohla být obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách. Název „cena za služby“ se vztahuje k ujednání o všech platebních povinnostech žalovaného včetně smluvní pokuty. Soud prvního stupně přiznal žalovanému nepřiměřenou ochranu a svůj závěr řádně neodůvodnil. Žalovaný byl uvědomen o smluvních podmínkách včetně smluvní pokuty, text takto podepsal. V případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru o nepřiměřené výši smluvní pokuty, měl v souladu s pravidly formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, zkoumat konkrétní nárok na smluvní pokutu a případně ji moderovat podle § 2051 o. z. Soud prvního stupně tak ale neučinil a rovnou ji nepřiznal. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že přizná žalobkyni nárok na smluvní pokutu a současně jí přizná také právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. v napadených výrocích II. a III. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Výrok I. nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci. 8. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a vyvodil z něho správné závěry, pokud jde o obsah smlouvy, zařazení ujednání o smluvní pokutě do všeobecných obchodních podmínek i vyúčtování ceny služeb označenými fakturami. 9. Podle § 1746 odst. 2 o. z. strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. 10. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 11. Podle § 1813 odst. 1 o. z., ve znění účinném do 4. 1. 2023, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 12. Podle § 1814 odst. 1 o. z. zneužívající jsou vždy ujednání, která podle písm. f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy, podle písm. l) ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci. 13. Podle § 1815 o. z. ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 14. Soud prvního stupně správně uzavřel, že smlouva o poskytování monitorovacích služeb je spotřebitelskou smlouvou, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný na rozdíl od žalobkyně smlouvu uzavíral v rámci své podnikatelské činnosti. Na závazkový vztah účastníků ze spotřebitelské smlouvy včetně zajištění tak dopadají ustanovení § 1810 a následující o. z., zajišťující spotřebiteli jako slabší smluvní straně minimální standard ochrany (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 řešící zajištění ve spotřebitelských smlouvách ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013). 15. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že již pouhé umístění ujednání o smluvní pokutě do textu všeobecných obchodních podmínek způsobuje jejich neplatnost. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách je nutné poměřovat pravidly uvedenými v § 1813 - § 1815 o. z., kterými byly do českého právního řádu implementovány články 3, 4, 6 a 7 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13“). Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. V případě, kdy soud považuje smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy spotřebitel s použitím zneužívající klauzule souhlasí (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 6. 2009, ve věci C-243/08, Pannon GSM). Nejvyšší soud se opakovaně zabýval možností sjednat si v rámci spotřebitelských smluv smluvní pokutu ve všeobecných obchodních podmínkách (např. rozsudek ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015, rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017 nebo analogicky usnesení ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5688/2015), přičemž se zohledněním závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, takové ujednání, respektující omezení vyplývající ze zákonné regulace spotřebitelských smluv, nevyloučil. Úpravu ve všeobecných obchodních podmínkách ve spotřebitelských smlouvách lze využít za dodržení obsahového i formálního omezení (např. text má být dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný). Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou, že se k nim (od 1. 1. 2014) nebude přihlížet, obsahovat mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy (§ 1814 odst. 1 písm. f) o. z.), což budou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, a nikoliv k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzulí přitom pro uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nepostačuje, nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či jejich přiložení. Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. 16. V dané věci podle zjištění odvolacího soudu z důkazů provedených již soudem prvního stupně (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017) byly všeobecné obchodní podmínky, na něž (formulářová) smlouva o poskytování monitorovacích služeb odkazovala, fyzickou součástí smluvní dokumentace skládající se ze tří listin (psaných stejně velkým písmem), a to Smlouvy o poskytování monitorovacích služeb „Monitoring vozidel Aktiv“ (strana 1/6 – 2/6), Všeobecných obchodních podmínek pro poskytování základních a volitelných monitorovacích služeb společnosti [právnická osoba]. účinných ode dne 1. 12. 2020 (strana 3/6 -5/6) a Informace o zpracování osobních údajů, poučení o právech v souvislosti s ochranou osobních údajů a souhlas se zpracováním osobních údajů (strana 6/6), přičemž každý z označených tří dokumentů byl žalovaným podepsán a podle textu prvního dokumentu (smlouvy) byly informace i všeobecné obchodní podmínky, kterými se vztah účastníků řídil v otázkách neupravených smlouvou, jeho nedílnou součástí. Obsáhlost samotných všeobecných obchodních podmínek (necelé tři strany textu), velikost užitého písma (stejné velikosti jako smlouva sama) a jejich grafické zpracování, současně podpis žalovaného přímo na nich, pod sdělením, že se s jejich textem seznámil, přitom vylučuje nemožnost žalovaného se s obsahem všeobecných obchodních podmínek seznámit (srov. § 1814 odst. 1 písm. f) o. z.). Uvedený závěr podle odvolacího soudu neodporuje výše zmiňovanému nálezu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3512/11), který shledal nedostatečným pouhý podpis pod tzv. včleňovací klauzulí pro uplatnění obchodních podmínek, pokud nebyl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek spotřebitelem či jejich přiložení ke smlouvě (viz také obdobně závěry usnesení Nejvyššího ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5688/2015). 17. Naproti tomu závěr soudu prvního stupně, že smluvní pokuta byla k újmě žalovaného spotřebitele sjednána v nepřiměřené výši, považuje odvolací soud za správný. Požadavek přiměřenosti ujednání ve spotřebitelských smlouvách znamená absenci ujednání, zakládajících v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech, a to vzhledem ke všem okolnostem případu. Výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již vyjasněnou ve světle jeho judikatury a nevzbuzující pochybnosti. Soudní dvůr vyložil v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11, že článek 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí. Za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Považuje-li soud takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5017/2015 nebo ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017). Smluvní pokuta za prodlení s úhradou ceny služeb podle faktury v částce 10 Kč za den významně převyšovala cenu poskytnutých služeb, která představovala pouze 82 % smluvní pokuty (a to bez ohledu na žalobou uplatněný nárok v nižší výši), aniž by recipročně byly i závazky žalobkyně odpovídajícím způsobem zajištěny ve prospěch žalovaného. Přitom např. zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví v § 122 odst. 2 a 3 možnost sjednat se spotřebitelem smluvní pokutu pouze do výše 0,1 % denně z dlužné částky, se současným maximálním limitem ve výši poloviny poskytnutého spotřebitelského úvěru (tedy hodnoty poskytnuté služby). Je zřejmé, že smluvní pokuta ve výši významně přesahující hodnotu poskytnuté služby a za absence obdobného recipročního ujednání pro porušení základních povinností objednatele zakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele a spadá pod zneužívající ujednání uvedené v § 1814 odst. 1 písm. l) o. z. 18. Soud prvního stupně sice správně posuzoval přiměřenost ujednání o smluvní pokutě z úřední povinnosti (viz rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi), věc však projednal bez nařízení jednání, aniž o svém závěru o zneužívající povaze ujednání o smluvní pokutě informoval (z úřední povinnosti) účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu vyjádřili a získal tak veškeré dostupné informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Závěr o tom, že se k zneužívajícímu ujednání nepřihlíží, lze přijmout až poté, pokud nevyjdou najevo jiné skutečnosti, jež by dokládaly, že příslušné ujednání (ač se tak podle spotřebitelské smlouvy jeví), neznamená (v rozporu s požadavkem dobré víry) výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele. Odvolací soud v rámci nařízeného jednání (k němuž se žalovaný bez omluvy nedostavil, a i v odvolacím řízení zůstal zcela pasivní) svůj právní názor účastníkům zpřístupnil, žádné skutečnosti, které by zneužívající charakter ujednání v kontextu konkrétních okolností případu vylučovaly, však sděleny nebyly (k tomuto postupu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2151/2021), přičemž žalovaný se tohoto ujednání sám nedovolával. V souladu s § 1815 o. z. se ke zneužívajícímu ujednání nepřihlíží, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). K tomu ale v řízení nedošlo. Jelikož k ujednání o smluvní pokutě z důvodu jeho zneužívajícího charakteru se nepřihlíží, nelze nepřiměřenou smluvní pokutu moderovat způsobem podle § 2051 o. z. a judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022) k moderaci smluvní pokuty se na danou věc nepoužije. 19. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu v části nároku na smluvní pokutu zamítl, pochybení neshledal odvolací soud ani v nákladovém výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, neboť žalovaný byl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve věci převážně úspěšný, žádné náklady řízení mu však nevznikly. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. 20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, měl by tak právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady řízení mu však nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 23. září 2025 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu