USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Jany Stejskalové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [rodné přijmení] [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Anonymizováno]. [Jméno žalovaného], narozený [rodné přijmení] [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného], [adresa] [adresa], Rakousko zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 670 000 Kč a 95 000 euro s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 5. 2025, č. j. 13 C 191/2024–51 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. pro částku 95 000 euro s úrokem ve výši 0,5 % ročně za čtvrté čtvrtletí roku 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení od 31. 12. 2023 do zaplacení mění tak, že se řízení zastavuje; pro částku 670 000 Kč s úrokem ve výši 0,5 % ročně za druhé a třetí čtvrtletí roku 2021 a za čtvrté čtvrtletí roku 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení od 31. 12. 2023 do zaplacení potvrzuje. II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. pro částku pro částku 670 000 Kč s úrokem ve výši 0,5 % ročně za druhé a třetí čtvrtletí roku 2021 a za čtvrté čtvrtletí roku 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení od 31. 12. 2023 do zaplacení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v dalším se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl námitku žalovaného o mezinárodní nepříslušnosti (nepravomoci) Okresního soudu v Příbrami k projednání věci (výrok I.) a zamítl námitku žalovaného o místní nepříslušnosti Okresního soudu v Příbrami (výrok II.). 2. Podle obsahu spisu se žalobou podanou k soudu prvního stupně dne 30. 10. 2024 žalobce domáhá zaplacení částky 670 000 Kč s úrokem ve výši 0,5 % ročně za druhé a třetí čtvrtletí roku 2021 a za čtvrté čtvrtletí roku 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení od 31. 12. 2023 do zaplacení a částky 95 000 euro s úrokem ve výši 0,5 % ročně za čtvrté čtvrtletí roku 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení od 31. 12. 2023 do zaplacení jako nesplaceného dluhu ze zápůjček poskytnutých žalovanému podle smluv o zápůjčce ze dne 27. 6. 2018 v částce 25 000 euro, ze dne 27. 6. 2018 v částce 400 000 Kč, ze dne 6. 12. 2018 v částce 15 000 euro, ze dne 7. 3. 2019 v částce 10 000 euro, ze dne 24. 7. 2019 v částce 15 000 euro, ze dne 21. 5. 2020 v částce 20 000 euro, ze dne 14. 10. 2020 v částce 10 000 euro a ze dne 14. 10. 2020 v částce 270 000 Kč. Poskytnuté finanční prostředky měly být vráceny spolu s úrokem ve výši 0,5 % ročně ode dne poskytnutí zápůjčky do 31. 12. 2023, zároveň byl sjednán smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení s jejich úhradou. Smlouvy o zápůjčce nebyly uzavřeny v rámci podnikatelské činnosti žalobce, zápůjčky inicioval žalovaný, jednalo se o jednorázovou záležitost. Mezinárodní příslušnost českých soudů žalobce dovozoval z článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), neboť předmět sporu tvoří nároky ze smlouvy, příslušným je tak soud místa, kde závazek byl nebo měl být splněn. Podle článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) je rozhodným právem české právo, neboť ve smlouvách o zápůjčce je uvedeno, že byly uzavřeny podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Ačkoliv ve smlouvách chybí přesné označení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvy byly uzavřeny v českém jazyce, v České republice, kde i žalovaný podnikal, ze všech okolností případu tak plyne, že termínem občanský zákoník byl míněn právě český občanský zákoník. Jediný přeshraniční prvek představuje rakouský bankovní účet žalovaného, kam měly být finanční prostředky převedeny, ten však není oproti ostatním vyjmenovaným skutečnostem významný a nelze z něho dovodit, že by účastníci měli v úmyslu zpochybnit mezinárodní příslušnost českých soudů. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Nd 391/2017 a ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Nd 370/2018, článek 7 nařízení Brusel I bis upravuje také místní příslušnost konkrétního soudu, přičemž podle § 1955 o. z. měl žalovaný dlužník plnit dluh v místě bydliště nebo sídla věřitele, tedy v [adresa]. Místně příslušným je tak Okresní soud v Příbrami. I pokud by místně příslušný soud určil Nejvyšší soud podle § 11 odst. 3 o. s. ř., z hlediska hospodárnosti by jím byl Okresní soud v Příbrami. 3. Žalovaný s nárokem žalobce nesouhlasil, kromě věcných námitek namítl mezinárodní nepříslušnost českých soudů a místní nepříslušnost Okresního soudu v Příbrami. Poukázal na to, že ke dni zahájení řízení (dne 30. 10. 2024) měl bydliště na adrese [Adresa žalovaného], [adresa] [adresa], Rakousko. Smlouvy o zápůjčce neupravovaly rozhodné právo pro závazkový vztah účastníků ani mezinárodní příslušnost českých soudů. Žalobce nesprávně interpretuje článek 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, neboť místem splnění závazku v případě smlouvy o zápůjčce není místo splnění závazku vydlužitele zápůjčku vrátit, ale místo splnění závazku zapůjčitele sjednanou zápůjčku poskytnout. Pro závěr o mezinárodní příslušnosti soudu je tak nezbytné posoudit, kam měly být zápůjčky žalobcem poskytnuty. Pokud byly poskytnuty na účty žalovaného vedené u banky se sídlem v Rakousku (v místě bydliště žalovaného) nebo byly žalovanému v Rakousku předány, bylo místem plnění Rakousko a příslušné jsou rakouské soudy. Z nařízení Brusel I bis nevyplývá místní příslušnost konkrétního soudu, tu lze dovodit pouze z § 84 o. s. ř., podle bydliště žalovaného. Žalovaný není občanem České republiky, nemá zde bydliště, ani se na území České republiky nezdržuje. I v případě, že by byla shledána mezinárodní příslušnost českých soudů, bylo by zapotřebí věc předložit Nejvyššímu soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že smlouvy mají užší vztah k Rakousku, mělo by být na vztah účastníků aplikováno i rakouské právo. Zároveň namítal, že na vztah účastníků je nutno nahlížet jako na spotřebitelský vztah a aplikovat na něj zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce poskytoval žalovanému zápůjčky opakovaně, ačkoliv k tomu nemá oprávnění udělené Českou národní bankou. Je zřejmé, že se jedná o soustavnou činnost, kterou žalobce provozuje za účelem podnikání. Žalobce nezkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného, ačkoliv mu jeho majetkové poměry byly známy, smlouvy tak byly neplatné. 4. Žalovaný má evidovanou adresu [Anonymizováno] [adresa] [adresa], Rakouská republika, kde si také přebírá zásilky doručované mu soudem. Ze smluv o zápůjčce ze dne 27. 6. 2018 na částku 25 000 euro, ze dne 6. 12. 2018 na částku 15 000 euro, ze dne 7. 3. 2019 na částku 10 000 euro, ze dne 24. 7. 2019 na částku 15 000 euro, ze dne 21. 5. 2020 na částku 20 000 euro, ze dne 14. 10. 2020 na částku 10 000 euro, je zřejmé, že v případě těchto smluv měla být zápůjčka poskytnuta na účet žalovaného IBAN AT [Anonymizováno], vedený u [Anonymizováno] [jméno FO] se sídlem ve [adresa], Rakousko. V případě smluv o zápůjčce ze dne 27. 6. 2018 na částku 400 000 Kč a ze dne 14. 10. 2020 na částku 270 000 Kč je zřejmé, že tyto částky měly být poskytnuty žalovanému na jeho účet IBAN CZ [Anonymizováno], vedený u [právnická osoba]. se sídlem na [adresa]. Podle potvrzení [Anonymizováno] byla dne 28. 6. 2018 na účet IBAN AT [Anonymizováno] převedena částka 25 000 euro s označením dle smlouvy ze dne 27. 6. 20. Podle výpisů z účtu žalobce č. [č. účtu] byla dne 27. 6. 2018 na účet č. [č. účtu] převedena částka 400 000 Kč s označením zápůjčka [Jméno žalobce], dne 7. 12. 2018 na účet č. AT [Anonymizováno] převedena částka 15 000 euro, dne 7. 3. 2019 na účet č. AT [Anonymizováno] převedena částka 10 000 euro, dne 26. 7. 2019 na účet č. AT [Anonymizováno] převedena částka 15 000 euro, dne 25. 5. 2020 na účet č. AT [Anonymizováno] převedena částka 20 000 euro, dne 21. 10. 2020 na účet č. [č. účtu] převedena částka 270 000 Kč a dne 20. 10. 2020 na účet č. AT [Anonymizováno] převedena částka 10 000 euro. 5. Poté soud prvního stupně vydal napadené usnesení, kterým obě námitky mezinárodní i místní nepříslušnosti Okresního soudu v Příbrami zamítl. Ztotožnil se s argumentací žalobce a jeho výkladem článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, který řeší kromě mezinárodní i místní příslušnost konkrétního soudu. Smlouva o zápůjčce je smlouva o poskytování služeb ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, přičemž „závazkem o nějž se jedná“ je i podle soudu prvního stupně míněn závazek vydlužitele vrátit zapůjčiteli věc stejného druhu. Účastníci si sice výslovně nesjednali volbu práva nebo příslušnost českých soudů, smlouvy však byly uzavřeny v českém jazyce, na území České republiky, rozhodným právem je tak právo české, přičemž podle § 1955 odst. 1 o. z. má dlužník plnit peněžitý dluh v místě bydliště nebo sídla věřitele – žalobce, který má bydliště v obvodu Okresního soudu v Příbrami. 6. Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné odvolání. Namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho námitkou, že smlouvy o zápůjčkách jsou neplatné, neboť byly poskytnuty v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Uvedený závěr je přitom důležitý i z hlediska ustanovení o místní příslušnosti, neboť předmětem řízení by tak byl pouze nárok žalobce z bezdůvodného obohacení. Smlouva o zápůjčce je smlouvou reálnou, vzniká až poskytnutím finančních prostředků, tedy jejich připsáním na účet žalovaného. Finanční prostředky v měně euro byly žalobcem žalovanému převedeny na účet u banky se sídlem v Rakousku a měly být spotřebovány v Rakousku. Poskytnutí zápůjčky nelze považovat za poskytnutí služeb, ale je namístě použití článku 4 odst. 2 nařízení Řím I, přičemž rozhodným právem je právo země, v níž má strana, která je povinna poskytnout pro smlouvu charakteristické plnění, své obvyklé bydliště. Pro zápůjčku je charakteristická povinnost vydlužitele vrátit zapůjčenou částku, smlouva se tak řídí právem státu bydliště žalovaného. Soud prvního stupně však nesprávně dovodil použití českého práva pouze z toho, že ve smlouvách bylo užito české pojmosloví. Žalovaný se také neztotožňuje se závěrem o místní příslušnosti Okresního soudu v Příbrami. Zápůjčky měly být vráceny bezhotovostním převodem na účet žalobce. Toto místo plnění dluhu nelze ztotožňovat s místem bydliště nebo sídla žalobce coby věřitele, protože je pouze virtuální povahy. Místně příslušný soud by proto mohl určit pouze Nejvyšší soud postupem podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že vysloví mezinárodní nepříslušnost českých soudů, řízení zastaví a přizná žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 7. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že žalovaný namítal spotřebitelský charakter vztahu účastníků pouze v souvislosti s tvrzením o neplatnosti smluv o zápůjčce pro nezkoumání úvěruschopnosti, nespojoval ho s námitkami o mezinárodní nepříslušnosti českých soudů nebo místní nepříslušnosti Okresního soudu v Příbrami. Soudu prvního stupně proto nelze vytýkat, že se těmito námitkami nezabýval. Otázka charakteru vztahu účastníků by však nebyla z hlediska mezinárodní příslušnosti významná. Žaloba se týkala smluv o zápůjčkách, nikoliv závazků vzniklých z jiného právního důvodu (bezdůvodného obohacení), příslušnost by se ani v případě neplatnosti smluv nestanovila podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Nejedná se ani o žádnou z věcí uvedených v článku 17 odst. 1 písm. a) až c) nařízení Brusel I bis. Skutečnost, že peníze byly poskytnuty žalovanému na jeho rakouské účty, nepovažuje žalobce za významné. Nesouhlasí s aplikací článku 4 odst. 2 nařízení Řím I, neboť rozhodné právo bylo mezi účastníky zvoleno. Plněno tak mělo být podle § 1955 o. z. v místě sídla věřitele, tedy v obvodu Okresního soudu v Příbrami. I v případě, že by žalovaný měl zápůjčku žalobci vrátit na jeho bankovní účet, je místem plnění v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2345/2023 nebo rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 12. 9. 2018 ve věci C-304/17, Helga Löber proti Barclays Bank PLC sídlo pobočky příslušné banky, vedoucí sjednaný účet, případně sídlo banky. Jelikož pobočka banky vedoucí účet žalovaného se nachází v obvodu Okresního soudu v Příbrami, je postaveno najisto, že místně příslušným je Okresní soud v Příbrami. Maximálně by bylo možno odkázat na sídlo banky žalovaného v Praze. Navrhl, aby odvolací soud usnesení jako věcně správné potvrdil. 8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné. 9. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 10. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 11. Podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Podle písm. b) odrážka druhá pro účely tohoto ustanovení, pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty Podle písm. c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 12. Žalovaný má cizí státní příslušnost a bydliště v Rakouské republice, které představují existenci mezinárodního prvku v řízení, soud prvního stupně se proto správně zabýval svou mezinárodní příslušností. Správně také posuzoval svou mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis, které obsahuje vlastní pravidla určení mezinárodní příslušnosti soudu a má aplikační přednost před vnitrostátním právem členských států (srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Simmenthal SpA, C-106/77). V dané věci nejde o výlučnou příslušnost podle článku 24 nařízení Brusel I bis, přičemž žalovaný při svém prvním úkonu vznesl námitku nepříslušnosti soudů České republiky, příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis tím, že se žalovaný řízení účastní, aniž by vznesl námitku nepříslušnosti, tak nebyla založena. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení žalované částky jako součtu nesplacených zápůjček s příslušenstvím podle jednotlivých smluv o zápůjčkách, uzavřených mezi účastníky v letech 2018 – 2020, jedná se o věc smluvní povahy (předmět sporu tvoří nároky ze smlouvy) a pro určení mezinárodní příslušnosti soudu je proto aplikovatelný, vedle obecné příslušnosti upravené v článku 4 nařízení Brusel I bis podle bydliště žalovaného, i zvláštní příslušnost zakotvená v článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Soud prvního stupně také správně příslušnost posuzoval podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis podle místa poskytnutí služby a nikoliv podle písm. a). Uvedený závěr odpovídá judikatuře Soudního dvora EU, podle kterého pojem „služby“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001, jehož znění je totožné se zněním čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, implikuje přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu včetně poskytnutí peněžních prostředků za úplatu, kterou představují sjednané úroky (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 7. 2016, ve věci Granarolo, C‑196/15 nebo ze dne 15. 6. 2017 ve věci Saale Kareda proti Stefanu Benkömu, C‑249/16). Závazek, jenž je určující pro určení mezinárodní příslušnosti je závazek charakteristický pro smlouvu (viz rozsudek ESD ve věci Granarolo), tím je samotné poskytnutí peněžních prostředků, zatímco závazek vrátit uvedené peněžní prostředky je pouze důsledkem poskytnutí služby zapůjčitelem (viz obdobně rozsudek ve věci Kareda, který uvedenou problematiku řešil ve vztahu k úvěru). Hraniční určovatel uvedený v článku 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis má být použit na všechny nároky z téže smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. července 2009, Rehder, C‑204/08), nikoliv pouze pro závazek zápůjčku poskytnout. Není tudíž rozhodné, že v projednávané věci je žalován nárok na vrácení zápůjčky včetně sjednaného příslušenství. I v tomto případě je určujícím místo poskytnutí peněžních prostředků. 13. V případě zápůjček se jedná o reálný kontrakt (na rozdíl od úvěru řešeného ve věci Kareda), místem poskytnutí služby je takové místo, ve kterém bylo dlužníku umožněno nakládat se zapůjčenými finančními prostředky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Nd 186/2018). Žalovanému bylo poskytnuto několik samostatných zápůjček, a to některé zápůjčky (podle smluv o zápůjčce ze dne ze dne 27. 6. 2018 na částku 25 000 euro, ze dne 6. 12. 2018 na částku 15 000 euro, ze dne 7. 3. 2019 na částku 10 000 euro, ze dne 24. 7. 2019 na částku 15 000 euro, ze dne 21. 5. 2020 na částku 20 000 euro, ze dne 14. 10. 2020 na částku 10 000 euro) byly poskytnuty bezhotovostně převodem na účet žalovaného vedený v Rakousku u [Anonymizováno] [jméno FO] se sídlem ve [adresa] a některé zápůjčky (ze smluv o zápůjčce ze dne 27. 6. 2018 na částku 400 000 Kč a ze dne 14. 10. 2020 na částku 270 000 Kč) na účet žalovaného vedený u [právnická osoba]. se sídlem na [adresa]. Z obsahu spisu přitom nevyplývá žádná významná vzájemná závislost poskytnutých zápůjček, jež by byla relevantní pro jednotné posouzení mezinárodní příslušnosti. Z uvedeného je zřejmé, že v případě zápůjček podle smluv o zápůjčce ze dne 27. 6. 2018, ze dne 6. 12. 2018, ze dne 7. 3. 2019, ze dne 24. 7. 2019, ze dne 21. 5. 2020, ze dne 14. 10. 2020 v celkové výši 95 000 euro bylo sjednáno místo plnění (a také bylo plněno) v Rakousku (plněním na účet vedený bankou [Anonymizováno] [jméno FO] se sídlem v Rakousku), v této části tak nejsou české soudy mezinárodně příslušné. Naopak v případě zápůjček podle smluv o zápůjčce ze dne 27. 6. 2018 a ze dne 14. 10. 2020 v celkové výši 670 000 Kč je zřejmé, že tyto částky měly být poskytnuty žalovanému na jeho účet vedený u [právnická osoba]. se sídlem v [adresa]. V této části žalovaného nároku jsou tak příslušné české soudy. 14. Z hlediska určení mezinárodní příslušnosti soudu pak nebyla podstatná argumentace žalovaného o spotřebitelském charakteru smluv o zápůjčkách, neboť v článcích 17-19 nařízení Brusel I bis je speciálně upravena příslušnost pouze pro některé spotřebitelské smlouvy (smlouvy o koupi movitých věcí na splátky, o půjčce návratné ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo smlouvy uzavřené s podnikatelem, který zaměřuje svou podnikatelskou činnost na stát spotřebitele), do nichž by předmětné smlouvy podle obsahu spisu nespadaly ani v případě závěru o jejich spotřebitelském charakteru. 15. Článek 7 odst. 1 písm. b) odrážky druhé nařízení Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní, ale i místní příslušnost soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Nd 186/2018 i např. žalobcem poukazované usnesení Nejvyššího soudu usnesení ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Nd 370/2018). Otázku konkrétního místa plnění pro účely posouzení místní příslušnosti soudu je nutno určit podle sídla pobočky banky, jež daný účet v České republice pro žalovaného (kam byly žalobcem finanční prostředky zaslány) vedla, případně podle sídla banky jako takové, není-li této pobočky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Nd 186/2018). Soud prvního stupně námitku místní příslušnosti zamítl, aniž by se těmito skutečnostmi zabýval. Jeho rozhodnutí je tak (v případě části nároku na částku 670 000 Kč s příslušenstvím, u něhož jsou české soudy mezinárodně příslušné) předčasné. Naopak v případě nároku na částku 95 000 euro s příslušenstvím je vzhledem k mezinárodní nepříslušnosti českých soudů nadbytečné dále se místní příslušností konkrétního soudu zabývat. 16. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil ve výroku I. tak, že pro částku 95 000 euro s příslušenstvím se řízení zastavuje; pro částku 670 000 Kč s příslušenstvím napadené usnesení ve výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. Ve výroku II. pak odvolací soud pro částku 670 000 Kč s příslušenstvím usnesení soudu prvního stupně podle § 219a o. s. ř. jako předčasné zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v dalším ho podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 29. září 2025 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu