USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň Mgr. Jany Stejskalové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] Slovenská republika o 41 246,20 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 6. 2025, č. j. 35 C 111/2025-41 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že se žalobkyni vrací soudní poplatek ve výši 2 063 Kč, ve výrocích I. a II. se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení o zaplacení částky 41 246,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že žalobkyni se vrací poměrná část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 063 Kč (výrok III.). 2. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 10. 3. 2025 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 41 246,20 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba]., [adresa], uzavřela s žalovaným dne 24. 6. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 1 014 Kč, jakož i zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření předmětné smlouvy ve výši 9 800 K, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a úhradu za umožnění splátek v hotovosti ve výši 3 600 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 656 Kč se splatností první splátky dne 24. 8. 2024. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nesplácel, a proto právní předchůdkyni žalobkyně vznikl nárok na úhradu celého dosud nesplaceného úvěru spolu s poplatky a úrokem z úvěru, smluvními pokutami a úrokem z prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně pak pohledávky za žalovaným z této smlouvy postoupila žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 s účinností ke dni 8. 10. 2024. Soud prvního stupně z údajů evidence obyvatel zjistil, že žalovaný nemá na území České republiky evidován pobyt. Ze zprávy Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 8. 4. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný na území České republiky neměl nikdy povolenou žádnou z kategorií pobytu. Naposledy byl hlášen na adrese [adresa], a to od 24. 5. 2022 do 31. 8. 2022. Česká správa sociálního zabezpečení sdělila, že u žalovaného eviduje adresu [adresa]. Ministerstvo vnitra Slovenské republiky sdělilo (přípisem ze dne 10. 4. 2025), že žalovaný má evidován na území Slovenské republiky trvalý pobyt na adrese [Anonymizováno] [adresa] [datum] dosud. Soud prvního stupně následně doručoval žalobu spolu s výzvou k vyjádření žalovanému, a to na obě adresy v České republice a dále na adresu ve Slovenské republice. Zatímco ani na jedné adrese v České republice si žalovaný zásilku nepřevzal a vrátila se zpět na soud, neboť nemohla být ani vhozena do domovní schránky, na adrese [Anonymizováno] [adresa] [Anonymizováno], Slovenská republika, si žalovaný žalobu, jakož i výzvu k vyjádření, osobně převzal, a to dne 2. 6. 2025. 3. Usnesením ze dne 23. 6. 2025 soud prvního stupně výrokem I. rozhodl, že řízení o zaplacení částky 41 246,20 Kč s příslušenstvím se zastavuje, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. pak rozhodl o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 063 Kč. Uzavřel, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, který nemá na území České republiky žádný pobyt; naopak si přebírá (osobně) poštu na adrese svého trvalého pobytu ve Slovenské republice, a proto je třeba se zabývat mezinárodní příslušností soudu. S ohledem na spotřebitelský charakter právního vztahu je třeba vyjít z oddílu 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), neboť smlouva o poskytnutí úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným spadá pod článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis (právní předchůdkyně žalobkyně provozovala profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, tj. České republice, v němž měl žalovaný jako spotřebitel bydliště k datu uzavření smlouvy). Mezinárodní příslušnost se tak řídí čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, dle něhož může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště, přičemž rozhodující je bydliště spotřebitele k datu zahájení řízení. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dlouhodobě (nejméně od 5. 9. 2023) nezdržuje v České republice a jeho aktuální bydliště je na adrese [Anonymizováno] [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno], Slovenská republika, soud prvního stupně uzavřel, že v souladu s čl. 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis není dána jeho mezinárodní příslušnost. Jelikož se jedná o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, soud prvního stupně řízení dle čl. 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve spojení s § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastavil. O nákladech řízení rozhodl za podmínek § 146 písm. b) o. s. ř. S ohledem na to, že řízení bylo zastaveno před prvním jednáním ve věci, rozhodl soud prvního stupně dle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, o vrácení soudního poplatku, zaplaceného ve výši 2 063 Kč, poníženého o 20%, nejméně o 1 000 Kč, tedy ve výši 1 063 Kč. 4. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že není dána jako pravomoc ve věci rozhodnout, neboť žalovaný nemá bydliště na území České republiky a jeho příslušnost nebyla založena ani postupem dle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Poukázala na to, že pravomoc českých soudů je dána také dle článku 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis, neboť i když je žalovaný spotřebitel, ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla poskytnuta půjčka bez uvedení účelu a právní předchůdkyně žalobkyně ani žalobkyně neprovozují profesionální nebo podnikatelskou činnost na území jiného členského státu. Proto navrhla, aby odvolací soud v záhlaví uvedené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. 5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 7. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 8. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 9. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 10. Podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována písm. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; podle písm. b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 11. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 12. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 13. Podle článku 19 nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu, 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 14. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 15. Podle článku 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. 16. V dané věci z dosavadních skutkových tvrzení i předložených listinných důkazů plyne, že právním důvodem vzniku závazku byla smlouva o úvěru. S ohledem na povahu účastníků (žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy jako spotřebitel, neboť smlouva se netýkala jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti) bylo nutno zabývat se nejdřív možností aplikace pravidel příslušnosti pro spotřebitelské smlouvy, upravených v článcích 17 – 19 nařízení Brusel I bis, které určují výlučnou příslušnost ve věcech některých spotřebitelských smluv a mají přednost před posouzením příslušnosti podle § 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V případě spotřebitelských smluv splňujících předpoklady článku 17 bodu 1 písm. a) – c) nařízení Brusel I bis, může být podle článku 18 bod 2 nařízení Brusel I bis žaloba podána proti spotřebiteli (s výjimkami stanovenými v článku 19 nařízení Brusel I bis) pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (tzv. pravidlo výlučné příslušnosti). Pojem bydliště spotřebitele musí být vykládán tak, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby (viz usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. září 2020, mBank, C‑98/20, bod 36). V dané věci nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, v úvahu tak přichází pouze aplikace článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, která dopadá i na bezúčelové úvěry. Ze zjištěných údajů soudu prvního stupně je zřejmé, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy své bydliště v České republice, kde vykonával i výdělečnou činnost a kde současně právní předchůdkyně žalobkyně provozovala svou podnikatelskou činnost, v době podání žaloby měl pak žalovaný své bydliště na území Slovenské republiky. Soudní dvůr Evropské unie ve věci C‑296/20, Commerzbank AG, uzavřel, že pokud podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného členského státu, určí se výlučná příslušnost podle článku 18 nařízení Brusel I bis. Jednotná pravidla příslušnosti jsou totiž použitelná bez ohledu na okolnost, že ke dni uzavření smlouvy spotřebitel a podnikatel měli sídlo nebo bydliště v témže státě, nevyžaduje se existence mezinárodního prvku ke dni uzavření smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C‑327/10, Hypoteční banka, a ve věci C‑296/20 Commerzbank AG). Smlouva o úvěru uzavřená dne 24. 6. 2023 pro účely určení mezinárodní příslušnosti splňuje předpoklady spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a mezinárodně příslušnými soudy jsou soudy místa bydliště žalovaného spotřebitele ke dni podání žaloby (soudy Slovenské republiky). Smlouva o úvěru neobsahovala žádnou dohodu o mezinárodní příslušnosti ve smyslu článku 19 bod 3. nařízení Brusel I bis, která by stanovila mezinárodní příslušnost odlišně od článku 17 a 18 nařízení Brusel I bis. Soud prvního stupně také správně před rozhodnutím o zastavení řízení pro mezinárodní nepříslušnost doručil žalovanému žalobu s výzvou k vyjádření a dal mu možnost ve smyslu článku 26 nařízení Brusel I bis založit mezinárodní příslušnost českého soudu svou účastí v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 452/2014, publikované v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 17/2017 civ). Žalovaný se však řízení aktivně nezúčastnil, tedy k žalobě se nevyjádřil, a tudíž ani dle článku 26 nařízení Brusel I bis k založení mezinárodní příslušnosti soudů České republiky nedošlo. 17. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. 18. Pokud jde o výrok III. o vrácení soudního poplatku, dospěl odvolací soud k závěru, že je na místě vrátit zaplacený soudní poplatek v celé výši. 19. Podle § 1 věta první písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudních poplatcích“, soudní poplatky se vybírají za a) řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků. 20. Podle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Poplatek ani přeplatek na poplatku se nevrací, nepřevyšuje-li částku 50 Kč, s výjimkou uvedenou v odstavci 2. Podle odstavce 2 soud vrátí poplatek z účtu soudu i tomu, kdo jej zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí soudu, kterým mu byla tato povinnost uložena. Podle odstavce 3 soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle § 6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. Byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek. 21. Nedílnou součástí rozhodování o nákladech řízení je rozhodování o soudním poplatku, resp. jeho vrácení. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3877/19 poukázal na to, že zákon o soudních poplatcích, výslovně nestanoví, jak při zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu naložit se zaplaceným soudním poplatkem, resp. nestanoví, zda má být žalobci vrácen soudní poplatek v plné výši nebo pouze jeho část, přičemž na základě formulace příslušných zákonných ustanovení nelze zcela vyloučit ani jedno z nabízejících se řešení, mohou z ústavněprávního hlediska obstát obě tato řešení, jsou-li rozumně odůvodněna. 22. V daném případě měl žalovaný v době vzniku právního vztahu mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně, který nebyl nikterak časově omezen, evidovaný pobyt na území České republiky, byl zde zaměstnán a měl zde též doručovací adresu, na kterou mu právní předchůdkyně žalobkyně doručovala písemnosti. Na území České republiky ukončil pobyt nejpozději k 5. 9. 2023, aniž o tom svého smluvního partnera – právní předchůdkyni žalobkyně – vyrozuměl. Žalobkyně pak, s ohledem na tento informační deficit, logicky postupovala tak, že žalobu podala dle informací o bydlišti žalovaného, kterými ke dni podání žaloby disponovala. Nedopustila se tak žádného pochybení, za které by měla nést procesní odpovědnost. Za této situace, i ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. května 2020, sp. zn. III. ÚS 124/20, má soud v souladu s § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích možnost vrátit žalobkyni celý zaplacený soudní poplatek, neboť jde o situaci, kdy žalobkyně zaplatila soudní poplatek, aniž k tomu byla povinna, neboť řízení u soudu prvního stupně nemělo být vůbec zahájeno a pokud zahájeno bylo, byl to důsledek výlučně okolností, které žalobkyně nemohla ovlivnit. 23. Z výše uvedených důvodů odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se žalobkyni vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2 063 Kč, ve výrocích I. a II. pak v souladu s § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. 24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 29. září 2025 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu