ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň Mgr. Jany Pokorné Stejskalové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro 34 865 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 6. 2025, č. j. 7 C 141/2025-21 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost do čtyřiceti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku ve výši 27 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 27 500 Kč od 3. 2. 2025 do zaplacení (výrok I.), co do částky 2 500 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 27,28 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 1. 2025 do 27. 4. 2025, úrokem z úvěru ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 28. 4. 2025 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 1. 2025 do 2. 2. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 500 Kč od 3. 2. 2025 do zaplacení, částky 2 012 Kč, částky 300 Kč, částky 1 497 Kč a částky 1 056 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 079 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.). 2. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobou podanou u soudu dne 3. 3. 2025 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 34 865 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, přičemž částku 27 500 Kč převedla na účet žalovaného a částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele jako provizi. Žalovaný se zavázal vrátit celkovou částku 46 000 Kč včetně úroků ve výši 27,28 % ročně ve 40měsíčních splátkách po 1 150 Kč, splatných vždy do 20. dne v měsíci, přičemž první splátka měla být uhrazena dne 20. 11. 2024. Žalovaný však své splátky nehradil řádně a včas, a proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 26. 1. 2025, o čemž žalovaného písemně informovala. Předtím mu zaslala upomínky dne 26. 11. 2024 a 25. 12. 2024. Úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena na základě údajů, které jí žalovaný poskytl, a dále na základě informací získaných z veřejně dostupných rejstříků, jako je centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, registr REPI a další. Žalobkyně rovněž ověřila příjmy a výdaje žalovaného a dospěla k závěru, že je schopen úvěr splácet. Žalobkyně se domáhá zaplacení zesplatněné jistiny ve výši 28 564 Kč, dluhu na jistině ve výši 1 436 Kč, dlužných úroků ve výši 2 012 Kč, úroku ve výši 27,28 % ročně z částky 30 000 Kč za období od 27. 1. 2025 do 27. 4. 2025, úroku ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 28. 4. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 27. 1. 2025 do zaplacení, smluvních pokut za opožděné splátky ve výši 1 497 Kč (3×499 Kč), smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 32 012 Kč od 27. 1. 2025 do 28. 2. 2025 ve výši 1 056 Kč a nákladů na upomínky ve výši 300 Kč (3×100 Kč). Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 26. 1. 2025, která byla součástí oznámení o zesplatnění úvěru, žalovaný však ničeho neuhradil. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 4. Ve věci byl dne 7. 3. 2025 vydán elektronický platební rozkaz č. j. EPR 59325/2025-5, kterým bylo žalobě vyhověno. Usnesením ze dne 2. 4. 2025, č. j. EPR 59325/2025-7 byl platební rozkaz zrušen z důvodu, že se ho nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou. Následně soud prvního stupně nařídil na den 5. 6. 2025 jednání, z něhož se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti; žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. 5. Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně je nebankovní poskytovatel spotřebitelských úvěrů, a to na základě povolení České národní banky. Mezi účastníky byla dne 2. 10. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, z něhož fakticky žalovanému vyplatila částku 27 500 Kč a částku 2 500 Kč si vyplatila sama sobě jako provizi za poskytnutí úvěru. Žalovaný se zavázal úvěr splácet s úrokem ve výši 27,28 % ročně ve čtyřiceti pravidelných měsíčních splátkách po 1 150 Kč. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že žije sám, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost. Jeho čistý měsíční příjem činí 46 000 Kč, výdaje pak odhadl na částku 10 750 Kč, z čehož 7 350 Kč připadá na výdaje spojené s bydlením a 3 400 Kč na splátky úvěru. Žalobkyně sama před poskytnutím úvěru zjistila, že žalovaný měl čtyři úvěry u společnosti [Anonymizováno], na kterých mu zbývá doplatit částku 64 375 Kč, přičemž všechny měl zaplatit během měsíce října 2024. Stran výdajů žalobkyně vycházela mimo jiné též ze životního minima, dále ze skutečnosti, že žalovaný hradil výživné stanovené soudem ve výši 2 100 Kč, pojistné ve výši 1 300 Kč a splátky úvěru u společnosti [Anonymizováno] a [právnická osoba] ve výši 3 400 Kč. Žalovaný měl příjem od zaměstnavatele společnosti [právnická osoba]. za období od května do srpna 2024 v průměrné výši 45 229 Kč. Pokud jde o výši plnění za bydlení, zjistila žalobkyně, že bydlí u otce své přítelkyně, [jméno FO], kterému přispívá na bydlení částkou 7 350 Kč měsíčně. Z výpisu o provedení transakcí soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně zaslala na účet uvedený ve smlouvě o úvěru částku 27 500 Kč, na účet vedený na jméno [jméno FO] pak 2 500 Kč, to vše 8. 10. 2024. Žalovaný na předmětný úvěr nesplatil ničeho s výjimkou ověřovací platby ve výši 1 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky upomínkou ze dne 26. 11. 2024 a ze dne 25. 12. 2024, kterými byl zároveň upozorněn na možnost zesplatnění úvěru v případě neuhrazení dlužných splátek. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 26. 1. 2025 z důvodu prodlení žalovaného s plněním splátek a vyzvala jej k zaplacení částky 32 012 Kč do 7 dnů od doručení dopisu. 6. Zjištěné skutečnosti soud prvního stupně právně posoudil podle § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), podle § 2 odst. 1, § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy, neboť na rozdíl od žalobkyně, žalovaný nejednal v rámci své podnikatelské činnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně řádně a s odbornou péčí neposoudila před poskytnutím úvěru schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně sice prověřila příjmy žalovaného, nezabývala se však dostatečně hodnocením jeho výdajů. Žalobkyně ověřila toliko výdaje žalovaného za bydlení, na ostatní výdaje žalovaného se žalobkyně dle předložených listinných důkazů ani nedotazovala a rovnou vycházela z částky životního minima. Částka životního minima však neodráží skutečné výdaje žalovaného. Žalobkyně si měla vyžádat příslušné doklady od žalovaného. Dále pak ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaný měl v průběhu října 2024 splatit na úvěry od společnosti [Anonymizováno] celkem částku 64 375 Kč. Je tedy evidentní, že se žalovaný ocitl v dluhové pasti, poskytnutý úvěr měl sloužit k uhrazení jiných dluhů žalovaného, což měla žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zohlednit a patřičně vyhodnotit. Žalobkyně tak nedostála své povinnosti náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je smlouva o úvěru neplatná, přičemž k této neplatnosti přihlédne soud i bez návrhu. Pokud žalovaný převzal úvěr na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení, které soud prvního stupně vyčíslil na částku 27 500 Kč, kterou žalovaný prokazatelně obdržel od žalobkyně v souvislosti s úvěrem. Žalobkyni vznikl též nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni, co uplynula lhůta, v níž byl vyzván žalovaný k úhradě dlužné částky, tj. od 3. 2. 2025 do zaplacení. V této části tedy soud prvního stupně žalobě vyhověl, přičemž stanovil lhůtu k plnění v délce čtyřiceti dnů od právní moci rozsudku, kterou shledal s ohledem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přiměřenou. Protože nebyla platně sjednána smlouva o úvěru, nebylo platné ani ujednání o úrocích a poplatcích a smluvní pokutě, a proto co do částky ve výši 2 500 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 27,28 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 1. 2025 do 27. 4. 2025, úrokem z úvěru ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 28. 4. 2025 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 1. 2025 do 2. 2. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 500 Kč od 3. 2. 2025 do zaplacení, částky 2 012 Kč, částky 300 Kč, částky 1 497 Kč a částky 1 056 Kč soud prvního stupně žalobu zamítnul. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 079 Kč, přičemž tato částka představuje 48,36 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 74,18 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 25,82 %). Při určení úspěchu ve věci soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu zohlednil i příslušenství žalované částky. Žalobkyně tak byla úspěšná co do částky 28 612,05 Kč (27 500 Kč + 1 112,05 Kč) a neúspěšná co do částky 9 960,19 Kč (2 500 Kč + 2 012 Kč + 300 Kč + 1 497 Kč + 1 056 Kč + 2 040,39 Kč + 384,66 Kč + 69,04 Kč + 101,1 Kč). Tyto náklady (v celkové částce 4 299 Kč) se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 395 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“, z tarifní hodnoty ve výši 34 865 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč. Soud prvního stupně při určení výše nákladů aplikoval § 14b advokátního tarifu, neboť mu z jeho úřední činnosti je známo, že žaloby podávané žalobkyní v obdobných případech se liší pouze údaji o žalovaném, právní předchůdkyni, smlouvě o úvěru, výši dlužné částky a popř. výši příslušenství. Jde fakticky o formulář, do něhož jsou pouze dosazovány ty údaje, které jsou pro každý konkrétní spor specifické, nejedná se tedy o žádný individuální rozbor případu, a to ani po skutkové ani po právní stránce. 8. Proti tomuto rozsudku co do výroku II. podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítla, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl všechny ve věci navržené důkazy. Soud prvního stupně zcela nestandardně požaduje po žalobkyni, aby si zajistila další doklady pro zjištění výdajů žalovaného (bankovní výpisy, účty s dodavateli), ačkoliv taková povinnost pro žalobkyni z žádného právního předpisu neplyne. Dále pak ve vztahu k výdaji na bydlení ve výši 7 350 Kč poukazuje žalobkyně na to, nájem je žalovanému poskytován otcem jeho přítelkyně, který je vlastníkem bytové jednotky, přičemž ani normativní náklady na bydlení v nájemním bytě ve výši 13 737 Kč nejsou ve významném nepoměru s tímto výdajem a při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného bylo pracováno s oběma údaji. Žalovaný byl lustrován v registru insolvenčního rejstříku, jakož i v centrální evidenci exekucí, byla prověřována databáze katastru nemovitostí, databáze registru CRIF – registr platebních informací, o čemž byl pořízen písemný zápis. Po tomto vyhodnocení žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je schopen platit spotřebitelský úvěr ve splátkách ve výši 1 150 Kč měsíčně, neboť jeho příjem za měsíce květen až srpen 2024 činil v průměru 42 253,75 Kč měsíčně a po odečtení nákladů na bydlení ve výši 7 350 Kč, zjištěného úvěru u [právnická osoba]. ve výši 2 400 Kč, u [právnická osoba] ve výši 1 000 Kč, u žalobkyně ve výši 1 150 Kč a úhrad pojištění ve výši 1 300 Kč, vše měsíčně, zbyde žalovanému částka 32 054 Kč, kdy i po započtení životního minima vč. vyživovaných osob ve výši 7 485 Kč a běžných měsíčních výdajů ve výši 2 100 Kč žalovanému zbyla částka 22 469 Kč. U prověřování úvěruschopnosti je zřejmé, že se nelze spoléhat pouze na informace od dlužníka, nicméně rozsah prověřování se liší v závislosti na výši poskytovaného úvěru. Standardem pak je prověřování veřejně dostupných rejstříků a výplatních pásek, ze kterých je i zřejmé, zda je proti dlužníkovi vedena exekuce. Po žalobkyni nelze požadovat, i s ohledem na výši poskytnutého úvěru, 100% míru obezřetnosti, ale toliko míru odpovídající běžné obezřetnosti a opatrnosti a současně tomu, aby žalobkyně disponovala údaji, které jsou pro rozhodnutí o uzavření smlouvy podstatné, přičemž zásadní informace by měl poskytnout sám dlužník. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně nedostál své povinnosti dostatečně a srozumitelně odůvodnit rozsudek, neboť v části týkající se posouzení zkoumání úvěruschopnosti je nepřezkoumatelný, což vede k jeho nepřezkoumatelnosti jako celku. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II. a III. napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení, případně rozsudek soudu prvního stupně zruší a věc vrátí tomuto soudu k dalšímu řízení. 9. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 10. Rozsudek soudu prvního stupně byl tedy odvoláním napaden ve výroku II. a souvisejícím výroku III.; ve výroku I., který nebyl odvoláním napaden, nabyl samostatně právní moci. 11. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 12. K odvolacím námitkám je nejprve nutné zdůraznit, že odvolací soud považuje námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně za nepřiléhavou, proto zde není žádný důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. 13. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může být dána tím, že není srozumitelné, jak soud prvního stupně vlastně rozhodl, nebo nejsou srozumitelné, popř. zcela chybějí, důvody takového rozhodnutí (proč tak rozhodl), popř. rozhodnutí trpí více uvedenými vadami. V daném případě ale z napadeného rozsudku jasně vyplývá, jak a proč bylo rozhodnuto, tomu také odpovídá schopnost žalované proti němu formulovat své odvolací námitky, tedy nejen rozsah odvolání, ale i odvolací důvody a odvolací návrh. 14. Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů dospěl ke správnému závěru o skutkovém stavu, odvolací soud na jeho závěry odkazuje. 15. V odvolacím řízení odvolací soud dokazování doplnil listinnými důkazy, z nichž bylo zjištěno, že dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, činila výše normativních nákladů na bydlení na jednu osobu v obci do 69 999 obyvatel částku 13 737 Kč (v roce 2024), životní minimum v roce 2024 činilo pro jednotlivce 4 860 Kč a existenční minimum pak částku 3 130 Kč. 16. Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 18. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 19. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 20. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 21. Odvolací soud shrnuje, že z provedeného dokazování i výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v souladu se stávající judikaturou Soudního dvora EU (viz rozhodnutí soudního dvora EU z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance nebo ze dne 11. ledna 2024 ve věci C‑755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a. s.) nebo Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) vyplývá, že žalobkyně nedostála při uzavření smlouvy o úvěru své povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný při uzavření smlouvy o úvěru doložil, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba]., nicméně žalobkyně se již detailněji nezabýval výdajovými položkami žalovaného. Vyšla z čestného prohlášení, z něhož byla zjištěna výše plnění za bydlení (potvrzeného prohlášením poskytovatele), rovněž tak výše splátek úvěrů. To samo o sobě na první pohled svědčilo o schopnosti žalovaného úvěr, o jehož poskytnutí žalobkyni žádal, splácet. Nicméně z předložených dokladů jednoznačně vyplynulo, že v říjnu 2024 nastala splatnost celkem čtyř úvěrů od společnosti [Anonymizováno], a to ke dni 8. 10. 2024 úvěr ve výši 5 000 Kč, ke dni 28. 10. 2024 ve výši 5 975 Kč, ke dni 23. 10. 2024 ve výši 33 400 Kč a ke dni 13. 10. 2024 ve výši 20 000 Kč. Skutečnost, že ve lhůtě kratší jak 30 dnů od poskytnutí úvěru bude žalovaný nucen splatit úvěry v celkové výši 64 375 Kč, žalobkyně do svého posouzení o úvěruschopnosti žalovaného nikterak nepromítla, nikterak se nezabývala úvahou, z jakých prostředků tyto úvěry bude žalovaný hradit, když zjevně v termínu splatnosti neměl dostatečné prostředky k tomu, aby tyto úvěry splatil. V tomto směru ani žalovaného k poskytnutí dalších informací nevyzývala. S ohledem na časovou souvislost sjednávání předmětné smlouvy o úvěru a splatnosti předešlých úvěrů je zřejmé, že žalovaný měl záměr vyřešit jejich úhradu právě prostřednictvím nového úvěru od žalobkyně, což samo o sobě mělo vést žalobkyni k větší opatrnosti a důkladnějšímu zkoumání toho, zda žalovaný je schopen svých závazků dostát, a to detailnějším zkoumáním výdajů žalovaného. Povinnost žalobkyně jako poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací tak splněna nebyla. S porušením uvedené povinnosti poskytovatele úvěru je spojena absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, k níž správně soud prvního stupně přihlížel z úřední povinnosti. 22. Plnění poskytnuté spotřebiteli na základě neplatné smlouvy, je plněním bez právního důvodu, které je spotřebitel povinen vrátit ve lhůtě dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, na jiné plnění (vyplývající ze smlouvy) tak žalobkyně nárok nemá. Soud prvního stupně pak postupoval zcela správně, pokud žalobkyni přiznal nárok na plnění odpovídající výši skutečně poskytnutých prostředků spolu s úroky z prodlení z této částky (v souladu s § 2991 odst. 2 o. z.), přičemž nárok na zaplacení poplatku za zprostředkování ve výši 2 500 Kč úroků, poplatku za upomínku ve výši 300 Kč, úroků z prodlení za období předcházející předžalobní výzvě a úroků z prodlení z částky 2 500 Kč představující poplatek za zprostředkování, smluvní pokuty (ve výši 1 497 Kč a 1 056 Kč) zamítl. 23. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně věcně správného výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, na jehož odůvodnění v bodě 7 tohoto rozsudku odvolací soud odkazuje. 24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., opět dle § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl žalovaný zcela úspěšný, má tak právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, ale v odvolacím řízení mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 18. listopadu 2025 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu