USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 310 964,32 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 9. 2024, č. j. 21 C 280/2023-106 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení o zaplacení 310 964,32 Kč s příslušenstvím, výrokem II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. rozhodl, že žalobkyni se z účtu Okresního soudu v Mladé Boleslavi vrací soudní poplatek ve výši 12 439 Kč. 2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včas odvolání. Má za to, že příslušnost českých soudů je dána článkem 19 bod 3) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („ nařízení Brusel I bis“). Smlouva o rychlé půjčce byla sjednána tím způsobem, že formulářový návrh podepsaný žalovaným byl právní předchůdkyní žalobkyně akceptován. V článku XIV. návrhu bylo uvedeno, že smlouva se řídí právem České republiky (ČR). Žalobkyně dále odkázala na § 89a o. s. ř. s tím, že úvěr je ryze obchodní věcí bez ohledu na povahu účastníků ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Případně žalobkyně poukázala na to, že předmětem řízení je nárok ze smlouvy o úvěru, přičemž poskytnutí úvěru je dle judikatury Soudního dvora EU (SDEU) službou, a proto příslušnost českých soudů je dána na základě článku 5 ve spojení s článkem 7 nařízení Brusel I bis, neboť služba byla poskytnuta na území ČR. Dále bylo argumentováno tím, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je neznámého pobytu, pak měl zohlednit, že poslední bydliště žalovaného bylo v ČR. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích § 212 věty prvé o. s. ř. podle § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným soudu prvního stupně dne 27. 9. 2023 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 310 964,32Kč s příslušenstvím jakožto dluhu ze smlouvy o úvěru poskytnutého bez účelu (jeho pomocí nebyla přímo hrazena cena zboží či služeb), kterou žalovaný uzavřel dne 2. 6. 2021 se společností [právnická osoba], [IČO] (dále též„ banka nebo právní předchůdkyně žalobkyně“) a ta pohledávku postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 3. 2023 na žalobkyni. Smlouva byla uzavřena na základě formulářového návrhu na uzavření smlouvy podepsaného žalovaným, který banka akceptovala. 5. Žalovaný je státním příslušníkem Polské republiky, který neprochází centrální evidencí obyvatel, ani informačním systémem ISZR. V rámci pátrání po jeho pobytu bylo zjištěno, že žalovaný není ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody ani zabezpečovací detence, neprochází insolvenčním rejstříkem. Na adrese uvedené v žalobě [anonymizována dvě slova], [obec] dle soudního doručovatele nebydlí (v domě bydlí jiný nájemce, který žalovaného nezná) a soudu se nepodařilo doručit žalovanému soudní písemnosti ani na jiné zjištěné adresy. Podle sdělení [obec] správy sociálního zabezpečení z 5. 1. 2024 a Okresní správy sociálního zabezpečení Mladá Boleslav z 14. 12. 2023 žalovaný nepobírá důchodové ani nemocenské dávky, naposledy byl veden v evidenci zaměstnanců od 1. 1. 2022 do 12. 2. 2022 u [právnická osoba] [IČO]. Ze sdělení Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje ze dne 13. 12. 2023 vyplývá, že poslední záznamy o pobytu žalovaného jsou z období od 28. 2. 2022 do 31. 3. 2022 s místem ubytování v [obec] a z období od 6. 1. 2022 do 31. 12. 2022 v [obec]. Rovněž Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky ve zprávě ze dne 27. 12. 2023 sdělilo, že žalovaný byl naposledy na území ČR hlášen od 28. 2. 2022 do 31. 3. 2022 na adrese [adresa], účel pobytu: obchodní. Podle Úřadu práce ČR- Krajská pobočka v Příbrami pracoviště [obec] ze dne 14. 12. 2023 a 15. 12. 2023 žalovaný nebyl a ani v současnosti není veden jako uchazeč o zaměstnání, nejsou mu vypláceny dávky hmotné nouze, státní sociální podpory ani příspěvek na péči. Bydliště žalovaného na území ČR se nepodařilo zjistit. Proto mu bylo doručováno prostřednictvím dožádání polského soudu. Žaloba, její doplnění a výzva k vyjádření se podařily žalovanému doručit dne 2. 8. 2024 na adrese [anonymizována dvě slova], [číslo] [anonymizováno]. Na výzvu, aby se vyjádřil k žalobě, žalovaný nereagoval. 6. Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení zastavil podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. s odůvodněním, že k projednání věci jsou příslušné polské soudy. Nebylo zjištěno, že by se žalovaný v době podání žaloby zdržoval na území ČR, naopak soudní písemnosti mu byly doručeny do vlastních rukou na území Polské republiky. Soud prvního stupně proto aplikoval článek 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s článkem 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, podle nějž může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Dle něj nemůže být dána příslušnost českých soudů ani na základě dohody účastníků dle článku 19 bod 3) nařízení Brusel I bis vzhledem k tomu, že prorogační doložka podle § 89a o. s. ř. není v jiných než podnikatelských vztazích přípustná. Mezinárodní příslušnost soudů ČR nebyla založena ani na základě článku 26 nařízení Brusel I bis, když žalovaný zůstal ve věci nečinný. 7. Posuzovaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, který je dán tím, že proti žalovanému, který je občanem Polské republiky, je uplatňován nárok na zaplacení dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud prvního stupně správně otázku mezinárodní příslušnosti řešil podle unijního práva, které má aplikační přednost před právem členských států, a to konkrétně podle nařízení Brusel I bis. 8. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 9. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly (články 7 až 26). S ohledem na předmět sporu (věc týkající se spotřebitelské smlouvy) bylo třeba na otázku mezinárodní příslušnosti aplikovat oddíl 4 (články 17 až 19) nařízení Brusel I bis upravující příslušnost v těchto věcech. 10. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti ve členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 11. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 12. Podle článku 19 nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 13. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 14. V souzeném případě jde o to, že žalovaný spotřebitel, který měl v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bydliště v České republice, toto bydliště v mezidobí změnil, žije v Polské republice, kde si přebírá poštu a lze tak uzavřít, že v době zahájení řízení se jeho bydliště nacházelo na území Polské republiky. Napadené usnesení nevycházelo z toho, že by žalovaný byl neznámého pobytu, naopak soudu prvního stupně se podařilo zjistit jeho adresu v Polsku a na tuto mu doručit. 15. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že příslušnost soudu je třeba posoudit podle článků obsažených v oddíle 4 nařízení Brusel I bis, neboť jde o věc týkající se spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení. Závazkový vztah totiž vznikl mezi právní předchůdkyní žalobkyně, jakožto podnikatelkou, která v době uzavření smlouvy vykonávala podnikatelskou činnost (do níž spadala uzavřená smlouva) na území ČR, kde měl žalovaný, jakožto spotřebitel, rovněž své bydliště (pozdější přemístění bydliště spotřebitele do jiného členského státu nebrání použitelnosti předmětného článku). V daném případě byl mezinárodní prvek právního vztahu dán již v době uzavření smlouvy, když spotřebitel je cizím státním příslušníkem. Dle judikatury SDEU se však předmětný článek aplikuje i na případy, kdy ke dni uzavření smlouvy má spotřebitel a podnikatel sídlo nebo bydliště v témže členském státě a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevuje až po datu uzavření smlouvy, a to z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného členského státu (viz rozsudek SDEU ze dne 30. září 2021 ve věci C -296/20, Commerzbank AG). Jelikož jde o žalobu podnikatelky vůči spotřebiteli, platí pravidlo výlučné příslušnosti zakotvené v článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis., podle kterého lze žalobu podat pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel v době zahájení řízení bydliště, tedy u soudů Polské republiky. Pravidla obsažená v oddíle 4 nařízení pak představují odchylku jak z obecného pravidla příslušnosti stanoveného v článku 4 odst. 1 tohoto nařízení, tak z pravidla o zvláštní příslušnosti pro smlouvy vyjádřeného v článku 7 odst. 1 nařízení (viz usnesení SDEU ze dne 3. září 2020 ve věci C -98/20, mBank S. A.). V tomto směru proto neobstojí odvolací námitka o aplikaci článku 7 nařízení Brusel I bis. 16. Pokud soud prvního stupně konstatoval, že ve spotřebitelských vztazích je vyloučena dohoda o mezinárodní příslušnosti soudů s odkazem na § 89a o. s. ř., pak odvolací soud uvádí, že v uvedeném ustanovení je upravena dohoda o místní příslušnosti soudů ČR, nikoli dohoda o mezinárodní příslušnosti soudů určitého státu při rozhodování věcí s mezinárodním prvkem. 17. Mezinárodní příslušnost českých soudů tak mohla být založena pouze na základě článku 19 bod 3) nařízení Brusel I bis., který umožňuje smluvním stranám s respektem ke smluvní volnosti sjednat si v rámci prorogace příslušnost soudů jiného členského státu než státu bydliště spotřebitele v době podání žaloby za dodržení minimálních standardů ochrany spotřebitele jakožto slabší smluvní strany. Návrh na uzavření smlouvy, jeho akceptace a ani všeobecné obchodní podmínky, které byly nedílnou součástí smlouvy, však takovou dohodu neupravovaly. Pokud žalobkyně argumentovala článkem XIV. bod 1. návrhu na uzavření smlouvy, pak tento článek upravoval toliko dohodu o tom, podle jakého práva se předmětná spotřebitelská smlouva bude řídit, tedy obsahoval dohodu o rozhodném hmotném právu, nikoli dohodu o mezinárodní příslušnosti. Dohodu o mezinárodní příslušnosti neobsahoval ani článek XIII. bod 2. návrhu na uzavření smlouvy, kde je uvedeno, že pokud je k rozhodnutí sporu dána pravomoc českého soudu, je příslušný k rozhodování sporů mezi věřiteli nebo zprostředkovateli a spotřebiteli při nabízení, zprostředkování nebo poskytování spotřebitelského úvěru i finanční arbitr. Z tohoto článku vyplývá, že jeho smyslem není dohoda o mezinárodní příslušnosti pro řešení sporu, nýbrž pouze vyjádření možnosti řešit spor u finančního arbitra za předpokladu, že by byla dána pravomoc českého soudu. 18. Soud prvního stupně také správně před rozhodnutím o zastavení řízení pro mezinárodní nepříslušnost doručil žalovanému žalobu včetně doplnění s výzvou k vyjádření a dal mu možnost ve smyslu článku 26 nařízení Brusel I bis založit mezinárodní příslušnost českého soudu svou účastí v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 452/2014 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2017 civ.). 19. Správně bylo rozhodnuto o nákladovém výroku, když žalobkyně podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. procesně zavinila zastavení řízení, když žalobu podala u mezinárodně nepříslušného soudu, avšak žalovanému náklady této fáze řízení nevznikly. Správně bylo rozhodnuto i o vrácení soudního poplatku podle § 10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s nálezem Ústavního sodu sp. zn. III. ÚS 3877/19. 20. Na základě shora uvedeného odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, avšak žalovanému žádné náklady této fáze řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 20. ledna 2025 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu