USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a JUDr. Blanky Rejškové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o zaplacení částky 48 975,05 euro s příslušenstvím a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč o odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 11. 2024, č. j. 12 EVC 1/2024–115 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl o tom, že námitka nedostatku pravomoci Okresního soudu v Berouně z důvodu uzavření rozhodčí doložky není důvodná a návrh žalované na zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci Okresního soudu v Berouně se zamítá. 2. Proti tomuto usnesení podala žalovaná včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když zamítl obě námitky žalované vztahující se k nedostatku pravomoci soudu z důvodu, že ujednání účastníků o rozhodčím řízení neodpovídá požadavkům článku 33 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, vyhlášené pod č. 11/1975 Sb. (dále jen Úmluva CMR), neboť v něm nebylo uvedeno, že se rozhodci budou řídit touto úmluvou a dovodil tak neplatnost tohoto ujednání. Poukázala na to, že mezi účastníky nebyla dne 3. 3. 2022 uzavřena smlouva o přepravě, ale smlouva zasílatelská, která v bodě 10. obsahovala dohodu stran o tom, že případné spory z této smlouvy budou ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, rozhodovat rozhodci. Tím byla pravomoc soudů vyloučena. Skutečnost, že ve smlouvě není uveden žádný konkrétní rozhodce a věta je zakončená dvojtečkou, neznamená, že rozhodčí doložka sjednána nebyla, neboť v § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, je uvedeno, že rozhodčí smlouva má určit počet a osoby rozhodců nebo stanovit způsob jejich určení. Podle § 7 odst. 2 uvedeného zákona, pokud tímto způsobem rozhodci určeni nejsou, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a ti sami rozhodnou, kdo z nich je předseda. Skutečnost, že rozhodčí doložka neoznačovala žádného konkrétního rozhodce, proto neznamená automaticky její neplatnost, ale obě smluvní strany měly možnost si jméno rozhodce dostatečně konkretizovat. V případě, že by se účastníci do 30 dnů od doručení výzvy jednoho z nich na osobě rozhodce neshodli, mohl o jmenování konkrétního rozhodce rozhodnout podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení, na návrh kteréhokoliv z nich soud. Žalobkyně žádnou výzvu žalované nedoručila, nezačala tudíž běžet 30denní lhůta a žalobkyně v rozporu se smlouvou podala žalobu k soudu. Navrhla, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení zastaví z důvodu nedostatku pravomoci soudů. 3. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání žalované ztotožnila s usnesením soudu prvního stupně. Mezi účastníky byla uzavřená smlouva o přepravě, na danou věc tak dopadá Úmluva CMR. Nesouhlasila s tím, že by uzavřená smlouva byla smlouvou zasílatelskou, žalovaná neuvedla žádný argument, proč by měla být smlouva podřazena pod tento smluvní typ. Z obsahu smlouvy vyplývá, že se jednalo o smlouvu o přepravě věci, čemuž odpovídá i označení smlouvy. Ve smlouvě si žalobkyně objednala provedení přepravy, nikoliv její obstarání. Žalovaná byla označena jako dopravce ne jako zasílatel a zavázala se ke všem povinnostem, které dopravci ze smlouvy plynuly. Smlouva také nevykazovala žádné znaky typické pro smlouvu zasílatelskou, nebyl v ní sjednán závazek k obstarání přepravy třetí osobou jako dopravcem, ale naopak závazek přepravu provést. Podle článku 33 Úmluvy CMR může přepravní smlouva obsahovat doložku zakládající příslušnost rozhodčího soudu pouze pod podmínkou, že rozhodčí soud bude rozhodovat podle Úmluvy CMR. Takové ujednání však smlouva o přepravě neobsahovala, a tudíž je podle článku 41 odst. 1 Úmluvy CMR taková doložka neplatná. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, v němž Nejvyšší soud shledal absolutní neplatnost ujednání odchylujících se od Úmluvy CMR včetně jejího článku 33. Soud prvního stupně proto správně dovodil neplatnost rozhodčí doložky. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věta prvá o. s. ř. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že podaným návrhem na vydání evropského platebního rozkazu se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 48 975,05 euro s příslušenstvím a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, jako náhrady škody za odcizení zásilky v průběhu přepravy, provedené na základě smlouvy o přepravě [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 3. 3. 2022. Žalovaná ve svém prvním vyjádření k žalobě ze dne 2. 9. 2024 mimo věcných námitek uvedla, že součástí uzavřené smlouvy o přepravě [číslo] ze dne 3. 3. 2022 byla rozhodčí doložka, obsažená v bodě 10. smlouvy, podle které pro případné majetkové spory plynoucí z této objednávky se strany podle § 3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, dohodly na rozhodci. Žalobkyně naopak namítala, že se účastníci nedohodli na konkrétním rozhodci a v rozhodčí doložce také nebylo obsaženo ujednání, že se rozhodci řídí Úmluvou CMR. Rozhodčí doložka je tak neplatná. 6. Podle listiny nazvané smlouva o přepravě věci [číslo] datované dne 3. 3. 2022 (jejíž uzavření bylo mezi účastníky nesporné) žalobkyně objednala u žalované (označené jako dopravce) provedení přepravy 31 palet z místa nakládky [právnická osoba], [obec], [ulice a číslo], Česká republika do místa vykládky [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], Slovenská republika za cenu 490 euro plus DPH, byly sjednány další podmínky přepravy a v závěru smlouvy je uvedeno, že žalovaná souhlasí se smlouvou a přepravu uskuteční za uvedených podmínek, přičemž na smlouvě je razítko žalované a parafa podpisu. V čl. 10 smlouvy je uvedeno, že pro případné majetkové spory plynoucí z této objednávky se strany dohodly ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení na rozhodci. V mezinárodních nákladních listech [číslo] je označena žalobkyně jako odesílatel, není v nich uveden dopravce (v kolonce dopravce je uvedena pouze SPZ použité vozidla). Mezi účastníky nebylo sporu, že dopravu fakticky vykonala [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] se sídlem v Polsku. 7. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 7 zákona o rozhodčím řízení a dále článků 1, 33, 40 a 41 Úmluvy CMR a dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena platná rozhodčí doložka, neboť zákon o rozhodčím řízení sice dopadá i na případy, kdy se strany dohodnou, že věc bude projednána v rozhodčím řízení, ale nedohodnou se na osobě rozhodce, avšak v rozporu s články 33 a 41 Úmluvy CMR v ní není uvedeno, že rozhodčí soud bude rozhodovat podle Úmluvy CMR. Od uvedeného článku není možné se odchýlit a rozhodčí doložka je tak neplatná. Z tohoto důvodu shledal námitku nedostatku pravomoci soudu nedůvodnou a návrh žalované na zastavení řízení zamítl. 8. Podle § 106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat. 9. Podle článku 1 odst. 1 Úmluvy CMR se tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. 10. Podle článku 33 Úmluvy CMR přepravní smlouva může obsahovat doložku zakládající příslušnost rozhodčího soudu, avšak jen pod podmínkou, že doložka předpokládá, že rozhodčí soud bude rozhodovat podle této Úmluvy. 11. Podle článku 41 odst. 1 Úmluvy CMR všechna ujednání, která se přímo nebo nepřímo odchylují od ustanovení této Úmluvy, jsou s výjimkou ustanovení článku 40 neplatná a právně neúčinná. Neplatnost takových ujednání nemá za následek neplatnost ostatních ustanovení smlouvy. 12. Úmluva CMR neřeší všechny otázky spojené s mezinárodní silniční přepravou, neupravuje proces vzniku smlouvy o přepravě věci (zásilky, zboží), ani její podstatné části. V článku 4 pouze stanoví, že dokladem o uzavření přepravní smlouvy je nákladní list. Chybí-li nákladní list, má-li nedostatky nebo byl-li ztracen, není tím existence nebo platnost přepravní smlouvy dotčena a vztahují se na ni i nadále ustanovení této Úmluvy. V článku 9 pak upravuje, že nákladní list je, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky dopravcem. Údaje v nákladním listu tedy zakládají vyvratitelnou právní domněnku o existenci přepravní smlouvy, resp. o jejím obsahu, tato skutečnost však neznamená, že by tím byla vyloučena aplikace ustanovení § 610 obch. zák. (po 1. 1. 2014 § 2555 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)). Posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy, či smlouvy zasílatelské, jež se Úmluvou CMR neřídí, je tudíž vyhrazeno národním právním řádům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 488/2010). Rozhodné právo je pak s ohledem na článek 5 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), v případě přepravní smlouvy a článek 4 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I., v případě zasílatelské smlouvy, nutno posoudit podle práva sídla přepravce (poskytovatele služby) tedy podle slovenského práva, konkrétně zákona č. 513/1991 Zb., obchodního zákonníku (dále jen obchodní zákonník SR). 13. Podle § 610 obchodního zákonníku SR, smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné) /zmluvou o preprave veci sa dopravca zaväzuje odosielateľovi, že prepraví vec (zásielku) z určitého miesta (miesto odoslania) do určitého iného miesta (miesto určenia), a odosielateľ sa zaväzuje zaplatiť mu odplatu (prepravné) /. 14. Podle § 601 odst. 1 obchodného zákonníku SR, smlouvou zasílatelskou se zavazuje zasílatel příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu /zasielateľskou zmluvou sa zaväzuje zasielateľ príkazcovi, že mu vo vlastnom mene na jeho účet obstará prepravu vecí z určitého miesta do určitého iného miesta, a príkazca sa zaväzuje zaplatiť zasielateľovi odplatu/. 15. V případě smlouvy o přepravě věci, tak i v případě smlouvy zasílatelské, jsou podstatnými náležitostmi smlouvy místo odeslání, místo určení a specifikace zásilky. Rozdíl mezi uvedenými smluvními typy spočívá v tom, že zatímco smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje za úplatu přepravit věc (zásilku), smlouva zasílatelská je druhem smlouvy komisionářské a touto smlouvou se zasílatel zavazuje nikoliv přepravit věc, ale obstarat přepravu věci. Jde tedy o typ smlouvy obstaravatelské (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1906/2019). Slovenská právní úprava je pak shodná s úpravou českého obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013, lze tak na ní použít i judikaturu k němu přijatou. 16. Z textu listiny označené jako smlouva o přepravě [číslo] jednoznačně vyplývá, že žalobkyně označená jako odesílatel objednala u žalované provedení přepravy a žalovaná vystupující pod označením dopravce se zavázala přepravu za sjednaných podmínek uskutečnit, ve smlouvě byly dohodnuty další podmínky přepravy (místo nakládky a vykládky, počet palet, váha i cena přepravy). Z žádného ujednání smlouvy pak nevyplývá, že by jejím předmětem bylo pouze obstarání přepravy a jiné ujednání nelze dovodit ani z vystavených mezinárodních nákladních listů [číslo] které navíc postrádaly náležitosti článku 6 Úmluvy CMR. Skutečnost, že pro přepravu žalovaná využila služeb jiného dopravce (subdopravce) je předvídaná v článku 3 Úmluvy CMR i v § 621 obchodného zákonníku SR a nelze z ní uzavřít existenci jiného smluvního typu. Žalovaná neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit i přes výslovné znění přepravní smlouvy pouze vznik závazku k obstarání přepravy a nenavrhla k tomu ani žádné důkazy. Za tohoto skutkového stavu odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě, která podléhá režimu Úmluvy CMR, a nikoliv smlouva zasílatelská, za správný. 17. Pro platnost rozhodčí doložky ve smlouvě o přepravě zboží je v článku 33 Úmluvy CMR vyžadováno, aby v ní bylo také stanoveno, že rozhodčí soud (rozhodci) bude rozhodovat podle této úmluvy. Naplněním uvedeného předpokladu se soud musí zabývat z úřední povinnosti, neboť absence tohoto ujednání zakládá v souladu s § 41 odst. 1 věty první Úmluvy CMR absolutní neplatnost právního jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011). V dané věci však takové ujednání v rozhodčí doložce obsaženo nebylo a nebyl v ní ani odkaz na právní řád státu, jehož součástí je i Úmluva CMR, což v minulosti Nejvyšší soud považoval za dostačující z hlediska požadavků článku 33 Úmluvy CMR (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2441/2011), soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud námitku nedostatku pravomoci soudů nepovažoval za důvodnou a řízení z tohoto důvodu nezastavil. 18. Usnesení o zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudu je procesním rozhodnutím, u něhož zpravidla není potřeba provádět dokazování. Mezi účastníky nebyl spor o uzavření ani o textu písemné smlouvy, v níž byla rozhodčí doložka obsažena, o obsahu této doložky, nebo že přeprava byla uskutečněna jiným koncovým dopravcem. Žalovaná sice namítala jiný výklad smlouvy (než který zcela jednoznačně z jejího textu vyplýval), ale své skutkové tvrzení nekonkretizovala a nenavrhla žádné důkazy k prokázání jiné vůle smluvních stran oproti psanému textu smlouvy. Za tohoto stavu nebylo nutné provádět dokazování za účelem skutkových zjištění (odlišné vůle účastníků) a nebylo nezbytné ani nařizovat jednání. Soud prvního stupně tedy nepochybil, jestliže o námitce nedostatku pravomoci a návrhu žalované na zastavení řízení rozhodl, aniž by nařídil jednání (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ČR z 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 838/2017). 19. Z uvedených důvodů bylo usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Berouně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 26. února 2025 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu