ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Blanky Rejškové a Mgr. Pavly Jansové ve věci žalobců: a) [Datum narození žalobce A] [jméno FO][Datum narození žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B], [Anonymizováno] c) [Anonymizováno] [jméno FO], narozená [Anonymizováno] bytem [Adresa žalobce A], [Anonymizováno] správci [Anonymizováno] [jméno FO] [jméno FO] [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalobce B] všichni zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o zaplacení částky 2 500 000 ZAR s příslušenstvím o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 9. 2024, č. j. 36 C 443/2021-682 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 708 114,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného; ve výroku I. se potvrzuje. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 50 263 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 2 500 000 ZAR s úrokem z prodlení ve výši 7 % ročně z této částky od 1. 7. 2019 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 791 846,54 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného. 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci podali dne 25. 8. 2021 žalobu vůči žalovanému na zaplacení částky 2 500 000 ZAR (jihoafrických randů) se zákonným úrokem z prodlení (žaloba byla žalovanému doručena dne 21. 9. 2021 prostřednictvím jeho zástupkyně). Tvrdili, že jsou současnými správci svěřenského fondu [jméno FO] [jméno FO] [jméno FO] [Anonymizováno], reg. č. [IBAN]/92 PMB, sídlem [Adresa žalobce B] (dále jen „Fond“) založeného podle práva Jihoafrické republiky (dále též „JAR“) dne [datum] panem [jméno FO] [jméno FO], narozeným [datum] ve prospěch syna jménem [jméno FO] [jméno FO], narozeného [datum] (dále též „[jméno FO]“). Podle čl. 2.3 zřizovací listiny Fondu jsou osobami, v jejichž prospěch byl Fond založen, „žijící či následně narození potomci pana [jméno FO] [jméno FO] a jejich manželky(lé), a to včetně adoptovaných dětí“. V září 2016 tehdejší správci Fondu, kterými byli žalobce a) a [jméno FO] [jméno FO], narozený [datum], provedli několik převodů peněžních prostředků ve prospěch osob, které považovali za potomky [jméno FO], tedy za beneficienty Fondu. Měli za to, že beneficientem je i žalovaný, a proto mu zaslali 2 500 000 ZAR, a to převody ze dne 28. 9. 2016 a 29. 9. 2016. Žalovaný sice je biologickým potomkem [jméno FO], ale bezprostředně po svém narození byl adoptován, čímž došlo k tomu, že přestal být ve smyslu § 242 jihoafrického zákona o dětech č. 38/2005 právně považován za potomka [jméno FO]. Po provedení plateb došlo mezi správci Fondu ke sporu ohledně toho, zda byly prostředky vyplaceny oprávněně, pokud byl žalovaný adoptován a byly tak zrušeny veškeré jeho právní vazby s [jméno FO]. Tento spor byl řešen před jihoafrickým Rozhodčím soudem v Durbanu, který dne 14. 12. 2018 vydal rozhodčí nález, ve kterém mimo jiné dovodil, že „žalovaný nebyl a není beneficientem Fondu s tím, že jakékoli platby v jeho prospěch jsou v rozporu s podmínkami Zakladatelské listiny Fondu a bez opory v zákoně. Tyto platby byly nesprávné a měly by být správci Fondu získány zpět“. Vydáním rozhodčího nálezu bylo postaveno na jisto, že platby byly vyplaceny nesprávně a tímto dnem dle jihoafrického práva vznikl nárok na vrácení bezdůvodného obohacení. Na výzvu správců Fondu ze dne 23. 4. 2019, aby plnění bylo vráceno do 30. 6. 2019, žalovaný reagoval tak, že částku vrátit odmítá. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Potvrdil, že je biologickým potomkem [jméno FO]. Vzhledem k tomu, že biologičtí rodiče žalovaného byli mladí a nebyli sezdáni, což bylo v té době společensky nepřípustné, byli okolnostmi donuceni vzdát se svého syna a nabídnout ho k adopci. Byl adoptován paní [Anonymizováno] [jméno FO] a [jméno FO]. O této skutečnosti věděla širší rodina včetně zakladatele Fondu, tedy dědečka žalovaného, a věděli o tom i tehdejší správci Fondu, kterými byli bratr a bratranec [jméno FO]. Má za to, že právě jeho adopce byla důvodem toho, jak byla naformulována definice beneficienta Fondu. Žalovaný se poprvé setkal se svým biologickým otcem v roce 2006, následně jej pravidelně navštěvoval na jeho farmě v Jižní Africe, přičemž tyto návštěvy probíhaly i v roce 2008, kdy se žalovaný přestěhoval do ČR. V době plateb z Fondu byly vyplaceny i ostatní beneficienti, tedy děti [jméno FO] a jeho manželka – žalobkyně c). Správci Fondu žalovaného informovali, že je beneficientem Fondu a platbu uskutečnili jednomyslně v dobré víře, neboť byla rovněž známa vůle [jméno FO] zabezpečit všechny svoje děti a žalovaný tuto částku v dobré víře přijal. Ke sporu mezi správci o oprávněnosti plateb došlo až dva roky poté, kdy se do věci vložila manželka [jméno FO], žalobkyně c), která se domáhala odvolání [jméno FO] [jméno FO] z funkce správce s odůvodněním, že měl prostředky neoprávněně vyplatit. Ve vztahu k rozhodčímu nálezu uvedl, že tento byl vydán na základě rozhodčí doložky zakotvené v čl. 11.2 zřizovací listiny, která měla sloužit jako východisko pouze v případě, že by správci nebyli schopni rozhodnout na základě shody většiny a nastala mezi nimi patová situace. Žalovaný nebyl o vyvolaném rozhodčím řízení vyrozuměn, nebyl jeho účastníkem a nemohl v něm uplatňovat svá práva a vznášet námitky. Z tohoto důvodu se žalovaný podáním ze dne 28. 10. 2021 u High Court of South Africe, sp. zn. 9811/2021 domáhal zrušení rozhodčího nálezu a konstatování, že rozhodčí nález není vůči němu právně závazný s poukazem na to, že dle práva JAR není přípustné v rozhodčím řízení rozhodovat věc týkající se osobního stavu. Rozhodčí nález, na kterém žalobci zakládají oprávněnost svého nároku, nemůže být uznán a vykonán v ČR a soud by k němu neměl přihlížet. Dále žalovaný vznesl námitku promlčení uplatněného nároku s poukazem na § 11 písm. d) a § 12 odst. 1 jihoafrického zákona č. 68/1969 o promlčení s tím, že podle jihoafrického práva činí promlčecí doba pro bezdůvodné obohacení tři roky a její běh počíná plynout okamžikem splatnosti dluhu, tj. dnem výplaty předmětných peněžních prostředků. V této souvislosti odkázal na právní stanovisko vyžádané od jihoafrického advokáta a rozhodnutí Vrchního soudu v Pretorii č. 12240/14 z roku 2014 ve věci Floyd Winners Mathebula. Stran výkladu vůle obsažené ve zřizovací listině, odkázal na dodatek zákona o závětích, zákon č. 7 z roku 1953, část 2D (1) (c), který vstoupil v účinnost 24. 9. 1992, tedy těsně před založením Fondu, a kterým došlo k odstranění výkladových problémů spočívajících v situacích, kdy byly pochybnosti o tom, zda dětmi a vnoučaty jsou myšleny rovněž ty, které byly narozeny mimo manželství nebo byly dány k adopci. Je přesvědčen, že úmyslem zakladatele Fondu bylo zabezpečit všechny děti a právní nástupce, v opačném případě by ve světle citovaného dodatku zákona o závětích jasně označil, že adoptované děti nejsou oprávněnými a neuvedl by včetně adoptovaných dětí. Na podporu své argumentace odkázal na komentář k předmětnému dodatku ([jméno FO]) a taktéž na rozhodnutí ve věci neodůvodněné diskriminace mezi adoptovanými dětmi a role předpisů upravujících svěřenské fondy Wilkinson and Another v Crawford N.O. and Others. Nesouhlasil ani s aplikací zákona č. 33/1960 o dětech, neboť se nejedná o záležitost spadající do oblasti rodinného práva, nýbrž jde o záležitost ve věcech dědických, a proto je do poměrů dané věci třeba aplikovat zákon č. 7/1953 o závětích, konkrétně část 2D (1) (c). 4. Žalobci v replikách v návaznosti na obranu žalovaného doplnili, že zřizovací listina mezi beneficienty zahrnovala vlastní potomky a adoptované děti do rodiny, což bylo v době sepisu listiny u svěřenských fondů v JAR zcela obvyklé, a to s ohledem na článek 74 zákona č. 33/1960 o dětech. Argumentace žalovaného rozsudkem Ústavního soudu JAR č. 130/2019 z roku 2021 není případná, neboť soud se v tomto rozsudku zabýval opačnou situací, kdy jako oprávnění v zakladatelské listině nebyly výslovně zmíněny do rodiny adoptované děti, ačkoliv jejich postavení mělo být obdobné postavení biologických dětí. Z hlediska právního postavení žalovaného byla relevantní právní úprava týkající se vztahů adoptovaných dětí k původní rodině účinná v době, kdy k adopci žalovaného došlo, tj. v roce 1978, konkrétně zákon č. 33/1960 o dětech, podle něhož platilo, že adopcí dochází k ukončení všech právních vztahů dítěte k jeho biologické rodině. Stran dobré víry správců Fondu při výplatě prostředků žalobci uvedli, že správci nepostupovali s náležitou péčí, když se neřídili zněním zřizovací listiny. Ve vztahu k výkladu zřizovací listiny žalobci poukázali na čestné prohlášení jejího autora, pana [jméno FO], který v zastoupení zakladatele a dle jeho pokynů u notáře nechal zřizovací listinu sepsat a který potvrdil, že účelem znění článku 2.3 této listiny rozhodně nebylo zahrnout mezi beneficienty děti, které byly osvojeny mimo rodinu [jméno FO]. To potvrzuje i to, že obdobné znění měla zřizovací listina druhého fondu, který zakladatel založil ve prospěch rodiny druhého syna [jméno FO] [jméno FO], u níž k žádné adopci dětí nedošlo. Námitku promlčení považovali žalobci za nedůvodnou s poukazem na právní analýzu odborníka na jihoafrické právo - [jméno FO], podle níž počala promlčecí lhůta pro uplatnění nároku běžet dnem vydání předmětného rozhodčího nálezu, tedy dnem 14. 12. 2018, vzhledem k tomu, že před jeho vydáním správci neměli vědomí o tom, že žalovaný je povinen prostředky vrátit. Toto vědomí nabyli právě až v souvislosti s vydáním rozhodčího nálezu. Žalobci dále svůj nesouhlas s promlčením rozšířili o poukaz na překážky běhu promlčecí doby upravené v § 13 odst. 1 písm. a) a b) zákona o promlčení. 5. Předmětem řízení je nárok, který vznikl v souvislosti se správou Fondu založeného podle práva JAR na vrácení plnění do majetkové podstaty Fondu s tím, že žalovaný není beneficientem Fondu a plnění mu tak bylo poskytnuto bez právního důvodu. 6. Předně odvolací soud uvádí, že řízení je řízením s mezinárodním prvkem, který je dán zcela jednoznačně subjekty právního poměru (žalobci jsou státní příslušníci JAR a spravují majetkovou podstatu Fondu založeného dle jihoafrického práva a žalovaný je rovněž státním příslušníkem JAR). Při zkoumání pravomoci soudů ČR přichází do úvahy aplikace dvoustranné smlouvy o právní pomoci ve věcech občanských mezi republikou Československou a Spojeným Královstvím Velké Británie a Irska (č. 70/1926 Sb. z. a n., č. 152/1938 Sb. z. a n.), ve znění upraveném výměnou nót z roku 1972, a Dodatkové úmluvy o civilním řízení soudním mezi republikou Československou a Spojeným Královstvím Velké Británie a Severního Irska (č. 178/1935 Sb. z. a n.), jejímiž nástupnickými státy jsou Česká republika a Jihoafrická republika), která má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu (zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „ZMPS“), ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie a čl. 73 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I bis“) i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Jelikož tyto úmluvy otázku mezinárodní příslušnosti neřeší (a neobsahují ani kolizní normy pro posouzení rozhodného práva), odvolací soud tuto otázku posoudil podle unijních předpisů. Žalovaný měl ke dni zahájení řízení své bydliště na území ČR, proto pravomoc soudů ČR byla založena článkem 4 odst. 1 nařízení Brusel I. bis. Založení příslušnosti na základě prorogační doložky podle článku 25 odst. 3 nařízení Brusel I. bis. je možné pouze ve prospěch některého z členských států, nikoli třetích států. Případ Konkola Copper Mines v Coromin se týkal sporu o pojistné krytí po důlní katastrofě, které bylo upraveno v paralelních pojistných smlouvách, když jedna se řídila anglickým právem a jurisdikcí a další zambijským právem a jurisdikcí a majitelem dolu byla podána žaloba proti pojišťovnám v Zambii i v Anglii, kdy pojistitelé ze Zambie byli původně zapojeni do řízení v Anglii. Pro souzený případ, který se týká trustu, je uvedené rozhodnutí proto nepřiléhavé. 7. Podle čl. 2 dodatkové úmluvy o civilním řízení soudním (č. 178/1935 Sb.) jsou občané jedné smluvní strany na území druhé účastni týchž práv co do zákonné ochrany své osoby a majetku a mají volný přístup k soudům, aby mohli uplatnit svá práva nebo je chránit za stejných podmínek jako občané druhé smluvní strany. Tomu pak odpovídá i pravidlo zakotvené v § 8 odst. 1 ZMPS týkající se rovného postavení cizinců s českými občany. 8. Stran rozhodného práva odvolací soud uvádí, že podle článku 1 odst. 2 písm. h) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I) se toto nařízení nevztahuje na zakládání trustů a na vztahy mezi zakladateli trustu, správci trustu a oprávněnými osobami a podle článku 1 odst. 2 písm. e) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (nařízení Řím II) se toto nařízení nevztahuje na mimosmluvní závazkové vztahy, které vyplývají ze vztahů mezi zakladateli, správci a oprávněnými osobami dobrovolně vytvořeného trustu a rozhodné právo pro posouzení těchto otázek je proto třeba určit podle ZMPS. Z § 73 ZMPS vyplývá, že pokud není zjištěno, jaké právo určil zakladatel, pak svěřenský fond (otázky jeho vzniku, trvání, zániku a jeho správy) se řídí právem státu, s nímž nejúžeji souvisí. V daném případě je rozhodným právem pro posouzení nároku právo JAR, podle kterého byl Fond zřízen. Otázka zjišťování cizího práva byla popsána v odůvodnění soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkazuje vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla předmětem odvolacích námitek a odvolací soud neměl k postupu soudu prvního stupně žádné výhrady. 9. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a vyvodil z něho správná skutková zjištění, na která odvolací soud odkazuje. V souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Co 1154/2017 odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil z listinných důkazů následující skutková zjištění. 10. [jméno FO] [jméno FO] [jméno FO] [IBAN], sídlem [Adresa žalobce B], byl založen na základě zřizovací listiny a darovací smlouvy ze dne 11. 12. 1992 otcem [jméno FO] panem [jméno FO] [jméno FO], narozeným [datum], kterého na základě plné moci ze dne 24. 11. 1992 zastupoval pan [jméno FO]. [adresa] byli potomci [jméno FO] [jméno FO] [jméno FO] a jejich manžele/manželky nyní žijící nebo později narozené [rodné přijmení] adoptovaných dětí. K majetku Fondu bylo konstatováno, že okamžikem postoupení nebo převedení jakýchkoliv aktiv, investic či jiného majetku postupitelem na správce tento pozbývá veškerých práv, právních nároků a podílů a kontroly nad nimi a veškerá práva, právní nároky a podíly jsou svěřeny správcům v jejich postavení zmocněnců a dále veškerá práva k jednání dle níže uvedených ujednání, ustanovení podmínek a pokynů Fondu. V článku 4 je upravena správa Fondu. Prvními správci byl [jméno FO] [jméno FO] – [jméno FO] a [jméno FO]. Podle článku 4.4 musí vždy být alespoň dva (2) správci jednající na základě této smlouvy. Mezi pravomoci správce patří dle článku 7.16 rozhodovat o veškerých sporných otázkách a záležitostech, které mohou vzniknout v průběhu jejich vedení, správy, realizace, likvidace, rozdělení či zrušení majetku Fondu, dle čl. 7.22 zahájit nebo obhajovat soudí řízení, dle čl. 7.24 obecně provádět veškeré úkony týkající se koupě, převodu právních titulu, zatížení hypotékou a jiné úkony společné s vlastnictvím majetku Fondu ve stejném rozsahu a se stejným účinkem, jak by je mohl vykonat postupitel, pokud by nebyl tento Fond založen. Rozhodnutí a jednání správců, výslovně vyhotovená či daná v písemné formě nebo implikovaná na základě jejich úkonů, jsou nezvratná a závazná pro všechny beneficienty. Dle článku 11.1 v případě jakéhokoli sporu mezi správci je směrodatné rozhodnutí většiny z nich a má stejnou platnost a účinnost, jako by to bylo jednomyslné rozhodnutí všech správců. Dle článku 11.2 případná patová situace, která by mohla vzniknout mezi správci, bude předložena rozhodci, který bude advokátem s alespoň patnáctiletou praxí v provincii [jméno FO] a který bude jmenován, pokud by nedošlo k dohodě mezi správci, prezidentem advokátní komory provincie [jméno FO] („the [jméno FO] [Anonymizováno]“). Kterýkoli ze správců je oprávněn dostavit se osobně nebo prostřednictvím řádně jmenovaného zástupce, ale bez právní nebo jiné odborné právní pomoci k rozhodci, který povede rozhodčí jednání co nejméně formálním způsobem. Rozhodnutí rozhodce bude konečné a závazné pro správce a beneficienty a v žádném případě žádný ze správců nebo beneficientů nepostoupí takové rozhodnutí, jako předmět jakéhokoli soudního řízení. V článku 25. bylo uvedeno, že smlouva je vykládána a má účinnost ve všech ohledech jako ujednání ustanovené dle zákonů Jihoafrické republiky a svěřenecké fondy a ustanovení této smlouvy fungují dle těchto zákonů. Soudy Jihoafrické republiky mají výlučnou pravomoc rozhodovat o všech otázkách a záležitostech týkajících se této smlouvy nebo z ní vzniklých (zřizovací listina Fondu a darovací smlouva). 11. Správu Fondu vykonávali jako první [jméno FO] [jméno FO] – [jméno FO] a [jméno FO], narozený [datum], dále žalobce a) [jméno FO] [jméno FO] (syn zakladatele a bratr [jméno FO]) a [jméno FO] [jméno FO] (do 30. 9. 2019, kdy na funkci správce rezignoval). [jméno FO] [jméno FO] nahradila ve funkci správce dne 11. 9. 2020 žalobkyně b) [Jméno žalobce B] a dne 24. 11. 2020 byl jmenován třetí správce žalobkyně c) [jméno FO] [jméno FO] (manželka [jméno FO]). 12. Dne 28. 9. 2016 a 29. 9. 2016 správci fondu zaslali žalovanému na jeho účet u First National Bank částku 2 500 000 ZAR na základě jejich jednomyslného rozhodnutí, že žalovaný, jakožto biologický potomek [jméno FO], je beneficientem Fondu (výpis z účtu Fondu, nesporné tvrzení). 13. Žalovaný v době výplaty prostředků měl bydliště v České republice. Byl evidován v živnostenském rejstříku, když živnostenské oprávnění mu vzniklo dne 11. 8. 2009. Na území ČR měl trvalý pobyt od 21. 11. 2011, domovská adresa v JAR byla [Anonymizováno] 14. Z emailové komunikace ze dne 17. 5. 2017 a 18. 5. 2017 z adresy [e-mail] na adresu [e-mail] vyplývá, že mezi žalovaným a [jméno FO] [jméno FO] probíhala komunikace, přičemž žalovaný sdělil [jméno FO] [jméno FO] svou kontaktní adresu: [adresa], Česká republika. 15. Správci Fondu žalobce a) a [jméno FO] [jméno FO] požádali [Anonymizováno] o sdělení názoru ohledně určitých aspektů s vlivem na správu Fondu, kdy tento požadavek vyvstává z obavy o nesprávný výklad zřizovací listiny. [Anonymizováno] vypracoval posudek datovaný 2. 9. 2017 ve věci Fondu, v němž učinil závěr, že platba [Anonymizováno] je nezákonná, neboť [Anonymizováno], přestože je biologickým potomkem [jméno FO], není jeho zákonným potomkem, jelikož jej adoptovala rodina [jméno FO], z pohledu práva je tedy považován za potomka rodiny [jméno FO] (viz ustanovení zákona o dětech a dědění ze zákona), přičemž z pohledu formulace ve zřizovací listině „včetně adoptovaných dětí“ tomu rozumí tak, že odkaz na adoptované děti pojednává o dětech adoptovaných do této rodiny kterýmkoliv z beneficientů, spíše než o dětech adoptovaných z této rodiny do rodin jiných (příslušný posudek). 16. Správci Fondu žalobce a) („[Anonymizováno]“) a [jméno FO] [jméno FO] („[Anonymizováno]“) se podle článku 11. 2 zřizovací listiny obrátili na rozhodce, aby vydali konečný a závazný nález týkající se mimo jiné záležitosti výplaty prostředků žalovanému jakožto beneficientovi. Dne 14. 12. 2018 byl vydán rozhodčí nález. Rozhodci konstatovali, s odkazem na zavedenou právní zásadu, že účinnost zákonné adopce je taková, že adoptivní rodina nahrazuje biologickou rodinu pro všechny účely práva (§ 242 odst. 3 zákona o dětech č. 38/2005 a dále § 2D odst. 1 a) zákona o posledních vůlích 7/1953), že žalovaný nebyl a není beneficientem Fondu, že platby mu byly vyplaceny v rozporu s podmínkami zřizovací listiny a není žádná opora v zákoně, která by ospravedlnila vyplacení podílu, a proto by měly být správci vymáhány zpět (rozhodčí nález). 17. Emailem z adresy [e-mail] ze dne 15. 12. 2018 žalobce a) informoval žalovaného (na adresu [e-mail]) o vydaném rozhodčím nálezu a žádal, aby vyplacené prostředky byly vráceny s tím, aby pro bankovní údaje kontaktoval jeho nebo [Anonymizováno]. Emailovou adresu žalovaného používala ke komunikaci i dcera [jméno FO] [jméno FO] [Anonymizováno] (komunikace ze dne 25. 8. 2016). 18. Z prohlášení ke zjištěním od [jméno FO] [jméno FO] ze dne 26. 7. 2019, adresované Vrchnímu soudu JAR, odbor Provincie [jméno FO], Případ č. 5819/198 přijatý podle razítka úředníka Vrchního soudu 8. 8. 2019, soud zjistil, že žalobkyně c) [jméno FO] [jméno FO] učinila dne 26. 7. 2019 prohlášení, že mj. jedním z respondentů prohlášení je žalovaný [Jméno žalovaného], plnoletý návrhář webových stránek, bytem v České republice, jehož doručovací adresa pro účely této žádosti odpovídá adrese jeho právních zástupců, [jméno FO], s tím, že žadatelka rozporuje jeho postavení coby beneficienta Fondu, jelikož jej jeho rodina předala k adopci ještě v kojeneckém věku, tvrdí, že považuje platbu, kterou z Fondu obdržel, za nezákonnou s odkazem na rozhodčí řízení, z důvodu porušení svěřenské povinnosti prvního respondenta, kterým je [jméno FO] [jméno FO], jehož odvolání žádala. 19. Dopisem ze dne 23. 4. 2019 adresovaným [jméno FO] soud zjistil, že [Anonymizováno] v zastoupení za žalobce a), kterého pověřili správci Fondu, vyzvala žalovaného prostřednictvím [jméno FO] která jej měla zastupovat, k úhradě částky 2 500 000 ZAR ve lhůtě do 30. 6. 2019 nebo v jiné lhůtě vzájemně dohodnuté stranami (s odkazem na rozhodčí nález), a pokud se tak nestane, má [Anonymizováno] pokyn zahájit proti žalovanému soudní řízení za účelem vymáhání těchto prostředků (dopis ze dne 23. 4. 2019). 20. Dopisem ze dne 26. 4. 2019 adresovaným správcům Fondu prostřednictvím [jméno FO] sdělila, že žalovaný odmítá uhradit požadovanou částku s tím, že žalovaný dal pokyn vzdorovat jakémukoli počinu nebo procesu ze strany [Anonymizováno]; zároveň [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] uvedla, že má pokyny přijmout svou kancelář jako domicilium citandi et executandi klienta, ale tento kompromis z jeho strany je podmíněn následným soudním řízením po dohodě vedeným u Vrchního soudu Jihoafrické republiky, útvaru Gauteng v Pretorii. Pokud bude tato podmínka přijata, lze písemnosti stran podání žaloby doručovat na adresu [jméno FO], [jméno FO] 21. Žalovaný tvrdil, že odpověď na tento návrh neobdržel, žalobci tvrdili, že k dohodě nedošlo, a to i vzhledem k nespolupráci správce [jméno FO] [jméno FO]. 22. Emailem [Anonymizováno] (za [Anonymizováno]) ze dne 28. 10. 2020 adresované [jméno FO] k rukám [Anonymizováno] značka [Anonymizováno], jmenovaná sděluje, že vyplacení prostředků z Fondu ve výši 2 500 000 ZAR [Anonymizováno] [jméno FO] bylo nad rámec jejího nároku[Anonymizováno] 23. Emailem ze dne 4. 11. 2020 bylo [Anonymizováno] ([jméno FO] sděleno, že již emailem ze dne 9. 12. 2019 sdělili [Anonymizováno], že již nemají pověření zastupovat [jméno FO] [jméno FO]. 24. Následně emailem ze dne 6. 11. 2020 se [Anonymizováno] dotazuje [jméno FO], zda stále zastupují pana Richarda Barryho a je-li tomu tak, nechť je sděleno, zda mají mandát k přijímání soudních písemností. 25. Emailem ze dne 6. 11. 2020 [jméno FO] sdělili [Anonymizováno], že stále zastupují žalovaného, pokyn však dostali jen k přijímání obsílek ve věci žlaoby podané za účelem odvolání správce trustu. 26. Dopisem ze dne 16. 8. 2021 zástupkyně žalobců vyzvala žalovaného před podáním k žaloby k vrácení vyplacené částky (příslušný dopis). 27. [právnická osoba] věc bylo stěžejní vyřešit, zda žalobou požadovaný nárok, bez ohledu na jeho oprávněnost, je promlčen, neboť v případě důvodné námitky promlčení by nebylo možné uplatněný nárok přiznat. 28. Soud prvního stupně při řešení této otázky aplikoval jihoafrický zákon č. 68/1969 o promlčení, konkrétně § 11 až § 13 a dospěl k závěru, že nárok je skutečně promlčen. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobou požadovaný nárok není nárokem ze smlouvy, ale nárokem na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že pro poskytnutí peněžních prostředků neexistoval právní titul. Nebylo sporu ani o tom, že promlčecí doba pro právo na vydání bezdůvodného obohacení činí tři roky podle § 11 písm. d) citovaného zákona. Spor panoval stran počátku běhu promlčecí doby podle článku 12 citovaného zákona a ohledně existence překážek, pro které se promlčecí doba staví ve smyslu článku 13 odst. 1 písm. a) a b) citovaného zákona. Soud prvního stupně připomněl, že z pohledu iniciativy soudu je nalézání jihoafrického práva značně omezené, neboť Českou republiku neváže žádná mezinárodní smlouva s JAR, podle které by bylo možné provést dožádání obstaráním nestranného stanoviska některého z jihoafrických soudů. Soud byl odkázán na právní pomoc Ministerstva spravedlnosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 96/2016. Ministerstvo spravedlnosti, oddělení mezinárodního práva civilního, mezinárodní odbor civilní, ve zprávě ze dne 6. 6. 2023 sdělilo, že jedinými dostupnými prameny poznání jihoafrického práva jsou de facto informace a dokumenty obsažené na webových stránkách justice Jihoafrické republiky v anglickém jazyce, a to včetně judikatury (odkazy s vyhledáváním judikátů v anglickém jazyce). Z tohoto důvodu soud prvního stupně ponechal aktivitu k vyhledání judikatury na samotných účastnících, kteří v průběhu řízení předložili několik právních stanovisek zpracovaných jihoafrickými advokáty či jinými experty k interpretaci a aplikaci jihoafrického práva, konkrétně se jednalo o právní analýzu advokáta [jméno FO] ze dne 14. 6. 2022, právní analýzu advokáta [Anonymizováno] ze dne 22. 4. 2022, doplňující právní stanovisko advokáta [jméno FO] ze dne 10. 11. 2022, právní analýzu advokátky [Anonymizováno] z června 2023, právní analýzu [tituly před jménem] [Anonymizováno] ze dne 9. 10. 2023 a právní analýzu [tituly před jménem] [Anonymizováno] ze dne 1. 2. 2024. Zdroj poznání cizího práva v podobě znaleckého posudku neměl soud prvního stupně k dispozici, neboť na právo Jižní Afriky se žádný ze zapsaných znalců v seznamu nespecializuje. Stran počátku běhu promlčecí lhůty soud prvního stupně považoval za rozhodnou právní analýzu [Anonymizováno] ze dne 2. 9. 2017, který poskytl širší právní poradenství tehdejším správcům svěřenského fondu, v níž vyslovil závěr, že žalovaný jakožto biologický potomek adoptovaný mimo rodinu, není beneficientem Fondu, čímž správci získali právně významnou informaci od odborníka na danou problematiku, z níž bylo možné učinit závěr o nesprávnosti vyplacení prostředků z Fondu žalovanému. Měli tak od té chvíle povědomost o skutkových okolnostech, z nichž dluh vznikl a kdo je dlužníkem. Stran existence překážek, v důsledku nichž dochází k prodloužení promlčecí doby o jeden rok od odpadnutí překážky, soud prvního stupně vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu JAR ve věci Silhouette Investments Ltd proti Hotels Group Ltd 2009, v němž je vyložen smysl dané překážky a řeší dvě modelové situace. Soud prvního stupně proto považoval za právně významnou skutečnost, kdy se správci Fondu dozvěděli o tom, že žalovaný pobývá na území ČR, aby mohli posoudit mezinárodní příslušnost soudu pro projednání a rozhodnutí sporu. Měl za prokázané, že o pobytu žalovaného v ČR věděla žalobkyně c), která tuto skutečnost potvrdila v rámci svého místopřísežného prohlášení ze dne 26. 7. 2019, poznatek o konkrétní adrese bydliště žalovaného získal na základě vzájemné e-mailové korespondence ve dnech 17. 5. a 18. 5. 2017 i správce Fondu [jméno FO] [jméno FO]. Bylo na správcích, aby tuto informaci sdíleli. Vzhledem k sudišti mimo JAR se proto daná překážka pobytu žalovaného mimo JAR nemohla uplatnit, neboť správcům fondu nic nebránilo v tom, aby podáním žaloby zahájili řízení u soudu v České republice, který v řízení postupuje podle pravidel občanského soudního řádu v otázce doručování. Ohledně druhé překážky týkající se nemožnosti či nezpůsobilosti Fondu podat žalobu pro nesoučinnost či názorový rozpor mezi správci v rozhodné době, soud prvního stupně dospěl k závěru, že ani tato překážka nemohla nastat. Měl za to, že procesní úkon je třeba posuzovat podle práva České republiky a že pokud by žalobu podal pouze jeden ze dvou správců z důvodu názorového rozkolu, nejednalo by se o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Odkázal v tomto směru na ustanovení § 1464 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a i na znění zřizovací listiny, která obsahuje úpravu případu neshod mezi správci, pokud jich je sudý počet, v článku 11.2. Soud prvního stupně má za to, že k účinnosti žaloby, jakožto procesního úkonu, by postačilo, aby byla podána jedním správcem při doložení rozhodnutí rozhodce, řešící patovou situaci. Žalobci zastávaný opačný názor nebyl podpořen předložením žádné relevantní judikatury soudů JAR, týkající se toho, že za překážu dle předmětného § 13 odst. 1 písm. a) zákona o promlčení, je třeba považovat i nezpůsobilost svěřenského fondu, potažmo v obecné rovině právnické osoby, jednat u soudu z důvodu střetu zájmů osob jej zastupujících, nebo jednajících jejich jménem. Taktéž žalobci nerozporovali možný výklad zákona o kontrole, jak na něj odkazovala strana žalovaná. Současně soud prvního stupně odkázal na zásadu spravedlnosti, podle níž nelze interní rozpory mezi správci fondu přičítat k tíži žalovaného. Poukázal rovněž na to, že k vyřešení patové situace mohlo dojít na základě iniciativy k vydání rozhodčího nálezu dle článku 11.2 zřizovací listiny. 29. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas odvolání s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném posouzení otázky promlčení nároku. Jednak nesouhlasili se závěrem ohledně počátku běhu promlčecí lhůty (2. 9. 2017) a jeho konci (2. 9. 2020) a jednak ohledně závěru o (ne)existenci překážek pro běh promlčecí lhůty, které bylo třeba posoudit k poslednímu dni, kdy má promlčecí lhůta uplynout. Žalobci odvíjeli počátek běhu promlčecí lhůty od vydání rozhodčího nálezu, [tituly před jménem] [Anonymizováno] ve své analýze pak dokonce od listopadu 2020, kdy došlo ke změně svěřenské správy (jmenování nových správců) opíraje se o judikaturu jihoafrických soudů ve věci Deloitte Haskins & Sells Consultants (Pty) Ltd v Bowthorpe Hellerman Deutsch (Pty) Ltd. 1991 a Vaan Vuuren v Boshoff 1964 (1) SA 395, když splatnost nároku dle § 12 odst. 1 zákona o promlčení odvíjel od toho, že žalobci nebyli v takovém postavení, aby mohli podat žalobu. Nárok se stal splatným v okamžiku, když došlo k obměně správců a tito s dohodli na podání žaloby. Pokud jde o překážku běhu promlčecí lhůty spočívající v pobytu žalovaného v zahraničí, měli za to, že soud prvního stupně se nedržel textu zákona o promlčení a při jeho výkladu judikatury jihoafrických soudů. Jedinou podmínkou pro vznik překážky běhu promlčecí lhůty je pobyt dlužníka mimo JAR v den, kdy by jinak měla skončit promlčecí lhůta, v textu zákona není nic o tom, že by tato překážka byla dána jen v případě pravomoci soudů JAR. Soud prvního stupně opřel svůj závěr o judikát Nejvyššího soudu JAR ve věci Silouette, který ale nesprávně (s prvky svévole) interpretoval. V něm se soud zamýšlel nad otázkou, co znamená, že „dlužník je mimo republiku“ a dospěl k závěru, že fakt, že dlužník je v zahraničí, je považován legislativou za překážku. Dle v judikátu citované literatury (Prof. M.M.Loubster) je překážka definována jako „právní nebo praktický problém, který způsobuje, že je pro věřitele obtížné či nepraktické podat žalobu k vymožení svého dluhu vůči dlužníkovi.“ Slovo překážka „zahrnuje široké spektrum situací, od nemožnosti podat žalobu až po situaci, kdy je to sice možné, ale složité a nepraktické, nicméně nikoliv nemožné.“ Nakonec byl učiněn závěr, že pokud dlužník souhlasil s tím, že řízení bude vedeno před soudy JAR a současně si zvolil právního zástupce v JAR, který byl výslovně zmocněn k tomu, aby přebíral veškeré soudní písemnosti, včetně žaloby přímo v JAR, tak nastala situace, kdy veškeré problémy s podáním žaloby v JAR byly odstraněny a nelze proto dovodit, že by dlužník byl mimo republiku. Souzený případ je však odlišný, když žalovaný měl bydliště mimo JAR, s čímž byly spojeny praktické problémy pro podání žaloby, což spadá pod shora zmiňovanou definici překážky. Komplikace spočívaly v nezbytnosti vyhledat právního zástupce v ČR, seznámit jej s případem, který se řídí jihoafrickým hmotným právem, nutností přeložit příslušné dokumenty do českého jazyka, zjistit adresu žalovaného v ČR a podat žalobu podle českých procesních předpisů. V případu Silouette žádná překážka nebyla, když byla dána příslušnost soudů JAR a doručování do zahraničí nebyl problém vzhledem ke speciálnímu zmocnění jihoafrických právních zástupců k přebírání soudních písemností. Dle žalobců soud prvního stupně nezohlednil rozhodnutí v plném znění a vyložil jej jen na základě citací jeho částí uvedených v jednotlivých právních analýzách předložených účastníky. V daném judikátu soud řešil jedinou otázku, a to kdy lze žalovaného považovat za pobývajícího mimo republiku a nikoliv otázku, zda a jak bylo doručování žalovanému do zahraničí komplikované. Jsou v něm obsaženy i úvahy týkající se možnosti, že žalovaný je v zahraničí trvale a jurisdikce soudů JAR buď není vůbec dána nebo je dána jen ve vztahu k určitému majetku nacházejícímu se v JAR. V bodech 37-40 shrnul u případu Grinaker Mechanicals Ltd. supra, že ani v případě, že je dána příslušnost soudů JAR z důvodu, že se majetek žalovaného nachází v JAR a současně dlužník trvale žije v cizině, neboť jde o společnost registrovanou v zahraničí, neznamená, že se nepoužije překážka běhu promlčecí lhůty. Při použití argumentu a minori ad maius je zřejmé, že v případě, že k projednání věci není dána příslušnost jihoafrických soudů a žalovaný bydlí v cizině, se překážka pro běh promlčecí doby použije vždy, a to bez ohledu na konkrétní stát pobytu žalovaného a jeho konkrétní právní úpravu doručování. Bylo by otázkou, proč by taková překážka byla v jihoafrickém právu vůbec zakotvena, pokud by nemohla být použita v případech, kdy je dána příslušnost soudů ve státě bydliště dlužníka. Dále žalobci poukázali na judikát ve věci Bakgatla-Ba-Kgafela Strategic Investment Company (PTY) LTD v Armando Meneguzzo citovaný v analýze advokátky Judy van Klemperer ze dne 25. 5. 2023, který je souzenému případu podobnější (dlužníci-fyzické osoby žijící trvale mimo JAR v Itálii a Namibii a soud dovodil, že překážka se vůči nim použije bez ohledu na to, zda v zahraničí žijí trvale, nebo tam pobývají pouze přechodně) a jsou v něm shrnuty judikatorní závěry soudů JAR týkající se použití dané překážky. Závěr, že pobyt žalovaného v ČR, aniž by mu bylo možné doručovat žalobu v JAR, je překážkou běhu promlčecí lhůty, učinili ve svém stanovisku [tituly před jménem] [Anonymizováno], jmenovaná advokátka [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno]. Neobstojí ani závěr o znalosti adresy bydliště žalovaného. Žalobci nebyli účastni komunikace mezi žalovaným a [jméno FO] [jméno FO] a uvedený údaj se od něj nedozvěděli, přičemž úvaha soudu prvního stupně o informační povinnosti u správců je nepřípadná. Stran překážky běhu promlčecí doby spočívající v nemožnosti, aby Fond přijal rozhodnutí a podal žalobu vůči žalovanému, soud prvního stupně nesprávně postupoval dle českého procesního práva. Dle jejich názoru otázka usnášeníschopnosti a přijímání rozhodnutí Fondu vůči třetím osobám je třeba posuzovat podle hmotného práva JAR. Dle práva JAR je třeba pro včasné uplatnění nároku doručit žalobu a nikoliv jen podat žalobu k soudu. Z tohoto důvodu musí žaloba splňovat hmotně-právní požadavky JAR na platné právní jednání. Proto žaloba, která je procesním úkonem řídícím se českým právem musí splňovat hmotněprávní požadavky JAR, pokud jde o platnost právního jednání spojovaného s řádným uplatněním práva z hlediska promlčení. Dle čl. 4.4 zakladatelské listiny musí vždy jednat alespoň dva správci Fondu společně. V době, kdy správcem byl [jméno FO] [jméno FO] (až do 30. 9. 2019) se správci nemohli dohodnout, zda nárok na vrácení peněžních prostředků existuje a zda mají vůči němu podat žalobu. Žaloba proto nemohla být podána. V době, kdy dle soudu prvního stupně měla uplynout promlčecí doba (tj. 2. 9. 2020), měl Fond pouze jednoho správce [jméno FO] [jméno FO], který sám nemohl přijmout rozhodnutí o podání žaloby. I kdyby ji podal, jednalo by se o neplatné právní jednání, které by nemohlo způsobit přerušení promlčecí lhůty. Taková žaloba by musela být zamítnuta pro rozpor se zřizovací listinou Fondu. V podrobnostech odkázali na právní stanovisko [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 30. Žalovaný k odvolání žalobců nejprve uvedl, že má za to, že ve věci neměl rozhodovat český soud, neboť čl. 25 listiny stanovil, že pouze soudy JAR mají výlučnou soudní pravomoc rozhodovat o všech otázkách a záležitostech týkajících se smlouvy nebo z ní vzniklých vztahů a poukázal na čl. 25 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I. bis), na rozhodnutí anglického soudu ve věci Konkola Copper Mines v Coromin ve prospěch pravomoci zambijského soudu v případě do smlouvy včleněné doložky o zambijské příslušnosti. Připomněl, že projednávaná věc nesouvisí s ČR kromě toho, že zde má žalovaný bydliště. Proto navrhl, aby řízení bylo pro nedostatek mezinárodní příslušnosti zastaveno. Ve věci posouzení námitky promlčení se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Ohledně počátku běhu promlčecí lhůty odkázal na právní stanovisko Francoise Dewet Keeta ze dne 22. 4. 2022, podle něhož správcům Fondu byly skutečnosti zakládající nárok vůči žalovanému známy již v okamžiku výplaty částek, případně od termínu posledního názoru zaslaného svěřenskému fondu. Odkázal na rozhodnutí ve věci Claasen vs Bester 2012, podle něhož platí, že věřitel musí získat minimálně důkazy o vzniku dluhu, a nikoliv právní závěry k takto zjištěným skutečnostem a obdobně odkázal na rozhodnutí ve věci Yellouw Star Properties vx MEC, Depatment of Planning nad Local Government (2009), v němž byl vyjádřen názor, že pokud věřitel neposoudí právní následky, promlčení to nijak neodkládá, případně ve věci Mtokony Sinethema vs The Minister of Police 2018 řešený před Ústavním soudem ohledně znalosti dle § 12 odst. 3 zákona o promlčení. Nelze proto spojit běh promlčecí lhůty pouze s okamžikem, kdy se někomu dostanou do dispozice nějaké právní analýzy, které by mohly být i protichůdné a platí, že pokud věřitel právní následky neposoudí, promlčení se tím neodkládá. Navíc žalobce a) se již v červnu 2017 od žalobkyně c) dozvěděl o pochybeních, kterých se měl dopustit výplatou peněz žalovanému, o čemž informoval druhého správce. Stran překážky nemožnosti podat žalobu žalovaný zdůrazňuje, že nebyl předložen důkaz o tom, že by správce [jméno FO] [jméno FO] odmítl podat žalobu, naopak z emailové komunikace z dubna 2019 mezi jihoafrickými advokáty vyplývá, že žalovanému byla doručena výzva k vydání bezdůvodného obohacení, ohledně níž museli být správci ve shodě, zejména když výzva obsahovala i ustanovení o tom, že v případě nesplnění výzvy je zde pokyn zahájit proti žalovanému soudní řízení. Žalobci pak nevysvětlili, jak s řádnou péčí správce Fondu souvisí fakt, že po odstoupení správce [jméno FO] [jméno FO] v září 2019 byl jmenován další správce až 11. 9. 2020 a třetí dne 24. 11. 2020, zejména když § 7 odst. 2 zákona o kontrole majetku trustu umožňuje správci soudu pro trusty (Master) jmenovat osobu správce. Soud prvního stupně správně uzavřel, že skutečnost, že správci Fondu, zejména žalobce a), nebyl schopen jednat s náležitou péčí v zájmu Fondu a uplatnit žalobu u soudu před promlčením, není objektivně danou překážkou běhu promlčení a takový stav nemůže jít k tíži žalovaného. V tomto směru odkázal na rozhodnutí ve věci Transnet Ltd. V The MV Snouw Crystal 2008 bod 28, v němž je výstižně vyjádřeno, co znamená nemožnost jednat dle jihoafrického práva, když uvedl v bodě 28, že pravidlo nebude prospěšné obžalovanému, pokud je nemožnost vytvořena jeho vlastní vinou; ani nebude prospěné, pokud je nemožnost způsobena jeho chybou. Obdobně v rozhodnutí ve věci Trinity Asset Management (Pty) Limited v. Grindstone Investmensts 132 (Pty) je uvedeno, že věřitel by svým vlastním nečiněním neměl zdržovat běh promlčecí lhůty. Dále odkázal na rozhodnutí ve věci BOYCE NO v. BLOEM AND OTHERS 1960, v němž soud vyjádřil, že na správcích trustu leží povinnost vědět, co se děje, a že „nevědomost“ není omluvou. Tento přístup soudů JAR k informační povinnosti správců souvisí s odvolací námitkou o nepředání údaje o bydlišti žalovaného. K překážce běhu promlčecí lhůty spočívající v pobytu žalovaného v zahraničí žalovaný odkázal na relevantní judikaturu ve věci Silhouette. Žalobci a) a c) věděli, že žalovaný žije v ČR a [jméno FO] [jméno FO] měl dokonce od chvíle, kdy mělo dojít k výplatě prostředků přesnou adresu žalovaného a nebylo prokázáno, že by ji před druhým správcem zadržoval. I kdyby správci neměli informaci o bydlišti žalovaného, mohli podat žalobu v JAR, když jihoafrické právo umožňuje tzv. náhradní doručení poté, co účastník doloží, že vyčerpal obvyklé prostředky k nalezení adresáta. Pokud se věřitel hodlá soudit u soudů JAR a má problémy s doručením žaloby, protože neví, kde se dlužník zdržuje, je zcela důvodná zákonem stanovená překážka s ohledem na problémy s doručováním žaloby. Takový smysl postrádá situace žalobců. Závěrem žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku. 31. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích § 212 věty první o. s. ř. v plném rozsahu podle § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není opodstatněné, je zde však důvod pro změnu nákladového výroku. 32. Jelikož v řízení byla uplatněna námitka promlčení, soud prvního stupně se správně v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, a nikoliv nárokem samým. Námitku promlčení správně posoudil podle práva JAR, tedy podle zákona č. 68/1969 o promlčení. 33. Podle § 10 zákona o promlčení výhradou ustanovení této kapitoly a kapitoly IV dluh zaniká promlčením po uplynutí lhůty, která se podle příslušného zákona vztahuje na promlčení takového dluhu (odstavec 1 – „Subject to the provisions of this Chapter and of Chapter IV, a debt shall be extinguished by prescription after the lapse of the period which in terms of the relevant law applies in respect of the prescription of such debt.“). Bez ohledu na ustanovení odstavců 1 a 2 se zaplacení dluhu dlužníkem poté, co zanikl promlčením ve smyslu některého z uvedených odstavců, považuje za zaplacení dluhu (odstavec 3 – „Notwithstanding the provisions of subsection (1) and (2), payment by the debtor of a debt after it has been extinguished by prescription in terms of either of the said subsections, shall be regarded as payment of a debt.“). 34. Podle § 11 písm. d) zákona o promlčení lhůty pro promlčení dluhů nestanoví-li zákona Parlamentu jinak, promlčecí lhůta je tři roky v případě jakéhokoli dluhu („save where an Act of Parliament provides otherwice, three years in respect of any other debt.“). 35. Podle § 12 zákona o promlčení s výhradou ustanovení odstavců 2, 3 a 4 začíná promlčecí lhůta běže, jakmile je dluh splatný (odstavec 1 – „Subject to the provisions of susections (2), (3), and (4), prescription shall commence to run as soon as the debt is due.“). Dluh se nepovažuje za splatný, dokud se věřitel nedozví o totožnosti dlužníka a o skutečnostech, z nichž dluh vyplývá: Má se za to, že věřitel tuto vědomost má, pokud ji mohl získat při vynaložení přiměřené péče (odstavec 3 – „A debt shall not be deemed to be due until the creditor has knowledge of the identity of the debtor and of the facts from which the debt arises: Provided that a creditor shall be deemed to have such knowledge if he could have acquired it by exercising reasonable care.“). 36. Podle § 13 odst. 1 zákona o promlčení uplynutí promlčecí lhůty je za určitých okolností odloženo, pokud a) věřitel je nezletilý nebo je osobou s duševním nebo mentálním postižením, poruchou nebo neschopností, nebo je stižen jinou skutečností, kterou soud považuje za vhodnou s ohledem na v § 12 odst. 4, nebo je osobou pod kuratelou nebo mu brání vyšší moc včetně zákona nebo soudního rozhodnutí přerušit běh promlčecí lhůty, jak předpokládá § 15 odst. 1, nebo b) dlužník je mimo republiku a i) příslušná promlčecí lhůta by, nebýt ustanovení tohoto pododdílu, skončila přede dnem, kdy přestala existovat příslušná překážka uvedená v odstavci a), b), c), d), e), g), g) nebo h), nebo v průběhu jednoho roku po tomto dni, promlčecí doba neskončí dříve než po uplynutí jednoho roku ode dne uvedeného v písmenu i). (If a) the creditor is a minor or is a person with a mental or intellectual disability, disorder or incpacity, or is affected by any other factor that the court deems appropriate with regard to any offence referred to in section 12 (4), or is a person under curatorship or is poevented by superior force including any law or any order of court from interrupting the running of prescription oa noctemplated in section 15 (1); or b) the debtor is outside the Republic and i) the relevant periodof prescription would, but for the provisions of this subsection, be completed before or on, or within one year after, the day on which the relevant impediment referred to in paragraph (a), (b), (c), (d), €, (f), (g) or (h) has ceased to exist, the period of prescription shall not be copleted before a year has elapsed after the day referred to in paragfaph (i).“). 37. Podle § 15 zákona o promlčení (označené jako soudní přerušení promlčení) s výhradou ustanovení odstavce 2 se běh promlčecí lhůty přerušuje doručením jakéhokoliv procesního úkonu, kterým se věřitel domáhá zaplacení dluhu, dlužníkovi (odstavec 1- „The running of prescription shall, subject to the provisions of subsection (2), be interrupted by the service on the debtor of any proces whereby the creditor claims payment of de debt“). 38. Promlčení práva dle českého i jihoafrického práva znamená ztrátu prosaditelnost práva po uplynutí určitého času, jehož smyslem je motivovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních občanských práv, tedy aby jejich vynucování neodkládali. Zahrnuje v sobě také tzv. překážky běhu promlčecí lhůty, což jsou zákonem definované právní skutečnosti, které mají za následek, že promlčecí lhůta neplyne, a po odstranění překážky pokračuje její běh dále. 39. Přerušení promlčení dle práva JAR je spojeno s doručením žaloby, které zakládá účinky zahájení řízení ve smyslu jihoafrických procesních předpisů, na rozdíl od české právní úpravy, podle níž je zahájení řízení a stavení promlčecí lhůty spojeno s podáním žaloby u soudu. 40. V daném případě se nejednalo o plnění poskytnuté na základě smlouvy mezi správci Fondu a žalovaným, v níž by byla sjednána splatnost. Nárok plynul z toho, že žalovaný neměl splňovat podmínky beneficienta a výplatou peněžních prostředků se tak obohatil bez právního důvodu. Promlčecí lhůta pro daný nárok je dle § 11 písm. d) zákona o promlčení tříletá a počátek jejího běhu se odvíjel od § 12 odst. 1 a 3 zákona o promlčení od splatnosti (spíše uplatnitelnosti) nároku, který měl nastat, jakmile se správci dozvěděli o totožnosti dlužníka a o skutečnostech, z nichž vyplývá dluh na vrácení plnění do Fondu. 41. Při řešení otázky vědomosti oprávněné osoby o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení (skutečnosti, z nichž dluh vyplývá) a kdo se na jeho úkor obohatil (znalost dlužníka), od níž zákon o promlčení odvíjí počátek běhu promlčecí lhůty, se odvolací soud seznámil s předloženou judikaturu jihoafrických soudů k danému ustanovení a vyhodnotil, že tato je v podstatě totožná s judikaturou českou před vydáním nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Hlavní teze, že pro počátek běhu promlčecí lhůty je skutečná znalost okolností, z nichž lze právo na vydání bezdůvodného obohacení dovodit s tím, že touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace těchto okolností, byla v ČR doplněna o závěr, že pokud zjištění okolností rozhodných po počátek běhu promlčecí lhůty nezbytně vyžaduje zvláštní odbornost, kterou průměrně rozumná osoba v určité oblasti nedisponuje, je namístě počátek promlčecí lhůty posunout k okamžiku, kdy oprávněná osoba získá empirickou nebo normativní znalost relevantních faktů tím, že věc konzultoval s odborníkem, nebo ji s ním alespoň konzultovat měl a mohl. Normativní znalost rozhodných okolností získává, pokud je jeho faktické nevědomí o těchto skutečnostech důsledkem toho, že si počínal nedbale. 42. Právní stanovisko advokáta [jméno FO] ze dne 14. 6. 2022 včetně doplnění neobstojí. Stanovisko váže splatnost nároku na vydání rozhodčího nálezu, ale je třeba si uvědomit, že tento nález byl vydán na základě článku 11.2 zřizovací listiny, který se týkal procesu tvorby společné správy při názorové neshodě správců a nemožnosti dosáhnout většiny hlasů (viz níže), když podle daného článku měl nález rozhodců dovršit rozhodnutí správců o podání žaloby vrátit plnění. Nejde o žádné konečné rozhodnutí o oprávněnosti či neoprávněnosti nároku mezi účastníky, takovým by mohlo být jedině rozhodnutí, jemuž předcházelo řízení za účasti žalovaného. Skutečnost, že správci nemohli na účet Fondu právně jednat (realizovat společnou správu) nevypovídá nic o znalosti správců o skutkových okolnostech, z nichž dluh vyplývá. Stanovisko ani neobsahuje rozbor příslušné judikatury k § 12 zákona o promlčení. To samé platí pro analýzu [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno] z června 2023, která sice judikaturu obsahuje, ale pouze k otázce možnosti či nemožnosti správců právně jednat, pokud byla správa upravena jako společná s určitým minimálním počtem správců. Je třeba si však připomenout, že Fond nemá právní subjektivitu, tu mají jednotliví správci, byť správu vykonávají společně. Jejich vědomost o určité skutečnosti nelze odvíjet od rozhodnutí dalšího subjektu. Právě jejich vědomost o určitých skutkových okolnostech a jejich možném právním výkladu vedla k jejich kolizi při společné správě (spor zda podat žalobu) a následnému zahájení řízení před rozhodci. V tomto směru odvolací soud souhlasí, že neobstojí ani stanovisko [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno], který se nevypořádal s judikaturou jihoafrických soudů týkajících se § 12 odst. 3 zákona o promlčení, která nespojuje počátek běhu promlčecí lhůty s okamžikem, kdy věřitel získal subjektivní přesvědčení o svém nároku, ale skutečná znalost okolností, z nichž lze právo na vydání bezdůvodného obohacení dovodit s tím, že touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace těchto okolností. Správci znali všechny podstatné skutečnosti již v době výplaty prostředků a v září 2017 v důsledku posudku [Anonymizováno] jim byl podán i právní výklad zřizovací listiny, čímž získali i znalost o možném odlišném výkladu, než který dosud zaujímali. I odvolací má za to, že posudek [Anonymizováno], který si správci nechali vypracovat, objektivně měl potenciál přesvědčit správce o oprávněnosti nároku na vrácení prostředků do majetkové podstaty Fondu. Pokud by počátek běhu promlčecí lhůty byl vázán na subjektivní přesvědčení správců o oprávněnosti nároku, pak je zřejmé, že by promlčecí lhůta nepočala běžet ani po vydání rozhodčího nálezu, neboť ani ten nezvrátil přesvědčení (nebyl schopen zformovat přesvědčení) [jméno FO] [jméno FO] o správnosti původního rozhodnutí správců. Soud prvního stupně správně odkázal na judikaturu jihoafrických soudů ve věci Deysel vs Truter 2006, ve věci Claasen vs Bester 2011 nebo Yellow Star Properties vx MEC, Department of Plannig and Local Government 2009, které obecně počátek běhu vážou na okamžik, kdy se věřitel obeznámí s celým souborem skutečností, které musí věřitel dokázat za účelem úspěšného uplatnění svého nároku vůči dlužníkovi. V případu Naitonal Bank v. Scenematic One (Pty) Ltd ) 2016) pak byl zdůrazněn koncept „předpokládané znalosti“, kdy se věřitel podkládá za vědomého, pokud si znalost rozhodných okolností mohl osvojit (získat) s vynaložením přiměřené péče. 43. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že počátek běhu promlčecí lhůty lze vztáhnout nejpozději k datu, kdy byli správci Fondu seznámeni s právní analýzou J. von Klemperera ze dne 2. 9. 2017 k výkladu osob beneficientů ve zřizovací listině Fondu, v jehož důsledku správci získali právní rozbor odborníka o tom, že jejich původní jednomyslné rozhodnutí o určení žalovaného jako beneficienta bylo založeno na jejich nesprávném (laickém) výkladu této listiny. V tomto okamžiku disponovali veškerými znalostmi (včetně odborným stanoviskem), aby se rozhodli, zda vůči žalovanému uplatní nárok na vrácení vyplacených prostředků. Pokud do září 2020 nárok u soudu neuplatnili, nelze jim jej přiznat. 44. Dále se odvolací soud zabýval ze strany žalobců namítanými skutečnostmi, které měly způsobit odklad uplynutí promlčecí lhůty. 45. Překážka nemožnosti podat žalobu podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o promlčení. 46. Trust zřízený v JAR je upravený zákonem Trust Property Control Act, 1988 (act 57 of 1988), dále jen „zákon o kontrole majetku fondů“, který stanoví pravidla pro zřizování, správu a zánik trustů. Trust se v JAR zapisuje do registru trustů (master of the High Court). Trust vzniká na základě písemné listiny (trust deed), který definuje účel trustu, pravidla správy a další relevantní informace. Svěřenský správce (trustee) je povinen jednat v souladu s podmínkami v trust deed a v rámci zákona. 47. Soud prvního stupně správně poukázal na § 8 odst. 1 ZMPS zakotvující zásadu obecně aplikovatelnou v praxi států světa, podle níž soudy daného státu postupují podle svého vlastního procesního práva. Žaloba je přitom nikoli hmotněprávním úkonem, u něhož posuzujeme jeho platnost, ale úkonem procesním, s nímž procesní předpisy spojují procesní následky, byť zákon s ním může spojovat i následky hmotněprávní (stavení, přerušení běhu promlčení lhůty). Občanský soudní řád obsahuje úpravu realizace procesních úkonů a kdo je oprávněn je činit. Ve vztahu ke společné správě svěřenského fondu žádnou takovou úpravu nemá, a proto je třeba respektovat výkon společné správy, jak ji upravuje zřizovací listina Fondu. 48. Zakladatel Fondu se v listině rozhodl pro správu dvou a více správců (společnou správu) a současně upravil proces tvorby společného jednání s tím, že pro přijetí rozhodnutí (vytváření společné vůle správců) je určující většina. V případě sudého počtu správců a nedosažení většiny se zakladatel rozhodl ošetřit patovou situaci možností obrátit se na rozhodce, jehož rozhodnutí je pro správce, tedy pro správu Fondu závazné. Bez zásahu rozhodce by totiž správci nebyli schopni společně jednat. Smyslem tohoto rozhodnutí dle odvolacího soudu není měnit názor (postoj) správců, ale v případě rovnosti hlasů dovršit proces vytvoření společné vůle a realizovat správu v souladu s rozhodnutím rozhodce. Jiný výklad by znamenal, že pokud by odporující správce (případně nový za něj nastoupivší) nerespektoval rozhodnutí rozhodce, byla by správa Fondu paralyzována a to jistě účelem daného mechanismu nebylo. Česká právní úprava poskytuje řešení případné kolize při společné správě možností jednat se souhlasem soudu (viz § 1429 odst. 1 o. z.). Je tedy zřejmé, že smyslem úpravy kolize při společné správě ať již zakotvené v zákoně či zřizovací listině je vždy řešení umožňující řádný výkon správy, nikoliv opak. V případě zřizovací listiny Fondu tak nelze rozhodnutí rozhodce chápat jako nevynutitelné, naopak jeho existence je pro tvorbu společné vůle správců rozhodná. V souzeném případě proto odvolací soud dospěl k závěru, že kromě toho, že zákon o kontrole majetku trustu umožňuje požádat o odvolání správce (§ 20) nebo o jmenování nového správce (§ 7) v případě absence potřebného počtu správců dle zřizovací listiny, je v listině upravený mechanismus pro řešení kolize správců při společné správě dostatečný pro to, aby správa mohla být řádně vykonávána. V případě podání žaloby vůči žalovanému by tak žalobce a) nepřekročil své oprávnění, pokud by žalobu podal sám ve spojení s rozhodnutím rozhodce. Odvolací soud potvrzuje, že občanský soud řád spojuje procesní a hmotněprávní účinky i s vadnou žalobou, pokud však v průběhu řízení dojde ke zhojení těchto vad, když za účelem odstranění vad dochází k přerušení řízení (viz například doložení souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby za nesvéprávnou či nezletilou osobou po zahájení řízení). Odkaz na rozhodnutí ve věci Shepstone and Wylie Attorney neobstojí, neboť roto rozhodnutí se týká hmotněprávního jednání (ručitelská listina), nikoliv jednání procesního. Nelze proto v souzeném případě hovořit o objektivní překážce znemožňující správcům právně jednat, a odvolací soud proto uzavírá, že existenci překážky podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o promlčení neshledal, respektive zde nebyla přítomna rok předtím, než měla promlčecí lhůta uplynout. 49. Překážka pobytu dlužníka mimo JAR podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona o promlčení. 50. Soud prvního stupně se zabýval, do jaké míry se uplatní překážka bydliště žalovaného mimo JAR zakotvená v § 13 odst. 1 písm. b) zákona o promlčení. Ustanovení § 13 odst. 1 zákona o promlčení obsahuje okolnosti, jejichž společným znakem je určitý právní nebo praktický problém, který věřitel nemůže ovlivnit a který mu ztěžuje zahájení řízení o vymožení jeho pohledávky vůči dlužníkovi, proto je uplynutí promlčecí lhůty odkládáno, aby se předešlo nespravedlivému zániku nároku, respektive jeho neuplatnitelnosti. 51. Podmínkou pro přerušení běhu promlčecí lhůty je dle zákona o promlčení doručení žaloby dlužníkovi, kterou věřitel požaduje úhradu dluhu, prostřednictvím šerifa (viz např. bod 36 rozhodnutí ve věci Yellow Star Properties), věřitel je tedy odpovědný za to, že dlužníkovi bude doručena žaloba a předvolání předtím, než uplyne promlčecí lhůta. Smysl zakotvené překážky spočívá v problematičnosti doručení žaloby, pokud by se měl dlužník nacházet v cizině (viz článek 4 Uniform Rule of Court o doručování prostřednictvím šerifa). 52. Soudní judikatura dospěla k závěru, že uvedená překážka se vztahuje i na právnické osoby sídlící či fyzické osoby trvale žijící v zahraničí. V případu Silouette však soud zdůraznil, že je třeba ji aplikovat v souladu s jejím smyslem s ohledem na okolnosti souzeného případu. Pouhá skutečnost, že dlužník je zahraniční právnickou osobou, nepostačovala k tomu, aby byl považován za „mimo území republiky“. S ohledem na smysl překážky bylo klíčové, zda je dlužník nedostupný pro účely doručení a vedení řízení. V daném případě zahraniční právnická osoba souhlasila s příslušností soudů JAR ve věci rozhodnout a souhlasila s doručením písemností v dané věci prostřednictvím označeného advokáta. Bylo tedy možné doručit žalobu a vést řízení v JAR, a tedy běh promlčení nebyl pozastaven. Soud zdůraznil, že zahraniční status dlužníka sám o sobě nestačí k pozastavení promlčení, důležitá je praktická dostupnost dlužníka pro účely soudního řízení. Rozhodnutí tak zdůrazňuje nutnost aktivního jednání věřitele, pokud je dlužník dostupný, i když je v zahraničí. Odvolací soud proto hodnotil použití dané překážky z tohoto pohledu a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že její aplikace na případ žalovaného by byla v rozporu s jejím smyslem. Odvolací soud proto potvrzuje správnost postupu soudu prvního stupně, pokud nevycházel izolovaně jen z textu zákona o promlčení, ale především z jeho smyslu. Nebylo důležité, zda situace žalovaného přesně odpovídá situaci dlužníka ve věci Silouette, ale bylo nutné hodnotit aplikaci dané překážky z pohledu principů, které jsou v daném rozhodnutí vyjádřeny, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že trvalý pobyt žalovaného v ČR nebyl pro věřitele překážkou pro uplatnění jejich práva. Žalobci zaslali žalovanému prostřednictvím jihoafrické advokátní kanceláře výzvu k zaplacení dluhu do určité lhůty, načež žalovaný promptně reagoval a ačkoliv dluh neuznal, všichni účastníci považovali doručení této výzvy za účinné. Žalovaný byl s výzvou seznámen, žalobci pak od této výzvy odvíjeli počátek prodlení žalovaného. Přestože žalovaný neměl bydliště v JAR a i s ohledem na absenci majetku v JAR by nebyla dána příslušnost soudů JAR ve sporu rozhodnout, nabídl věřitelům dohodu o příslušnosti konkrétního jihoafrického soudu, včetně možnosti doručovat písemnosti příslušné advokátní kanceláři. Je třeba si uvědomit, že žalovaný sám nevstoupil se správci Fondu do závazkového vztahu, sami správci jej kontaktovali a běžně s ním komunikovali přes email, neboť věděli, že má bydliště v ČR, kde dlouhodobě žije, pracuje a má zde rodinu. Žalovaný na emaily běžně reagoval, s rodinou biologického otce byl v kontaktu a na emaily reagoval i poté, co byl vydán rozhodčí nález, svoji adresu v ČR nijak netajil, na požádání jednoho ze správců, byť to bylo ještě před vydáním rozhodčího nálezu, ji sdělil. Pro uplatnění nároku tak bylo potřeba pouze vyhledat právní pomoc za účelem podání žaloby v ČR. Sami správci uvedli, že nejenže pro rozhodnutí sporu byly příslušné soudy v ČR, ale že zahájení řízení v ČR pro ně bylo i výhodnější s ohledem na případnou vynutitelnost práva, když žalovaný neměl v JAR žádný majetek a v případě příslušnosti soudů JAR by bylo nezbytné podstoupit ještě řízení o uznání cizího rozhodnutí. Vzhledem k povinné evidenci cizinců na území ČR a vzhledem k tomu, že žalovaný zde realizoval dlouhodobý pobyt, český soud neměl s doručením žaloby žádný problém. Je třeba uvést, že laiky při řešení dané záležitosti byli jak správci Fondu, tak žalovaný. Ze zjištěných okolností však plyne, že žalovaný ve vztahu ke správcům Fondu, ať již minulým či současným, vystupoval vždy aktivně, v uplatnění nároku vůči němu jim nijak nebránil, nezdráhal se ani přijmout jurisdikci konkrétního soudu JAR, naopak to byli správci Fondu, kteří měli problémy s výkladem zřizovací listiny Fondu, s uskutečňováním společné správy a potažmo i s včasným uplatněním nároku vůči žalovanému, přičemž všechny tyto okolnosti využívají ve svůj prospěch, k odůvodnění nemožnosti uplatnit nárok v zákonem stanovené lhůtě. Za těchto okolností odvolací soud vyhodnotil, že pokud by aplikoval odložení promlčecí lhůty z důvodu překážky spočívající v pobytu žalovaného mimo území JAR, činil by tak sice v souladu s jejím textem, ale zcela v rozporu s jejím smyslem. Pokud žalobci odkazovali na rozhodnutí ve věci Bakgatla-Ba-Kgafela, pak odvolací soud musí konstatovat, že skutkové okolnosti daného případu byly zcela odlišné. V době vzniku závazkového vztahu měli dlužníci bydliště v JAR a spor byl dle smlouvy podroben jurisdikci soudů JAR, poté se dlužníci přestěhovali a pro věřitele byli nekontaktní, na výzvu k možnosti doručení prostřednictvím zvoleného advokáta nereagovali a obtíž s vedením soudního řízení a doručení tak nebyla odstraněna. 53. Odvolací soud proto v souzeném případě neshledal důvod pro pozastavení běhu promlčecí lhůty ani podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona o promlčení. 54. Jelikož odvolací soud shledal námitku promlčení žalovaného nároku důvodnou, dále se již nezabýval důvodností argumentace, že odpovědnost za určení osoby beneficienta v souladu se zakladatelskou listinou nesou správci a že tito žalovaného jako beneficienta Fondu určili jednomyslným rozhodnutím a že žalovaný s ohledem na svoji biologickou vazbu s [jméno FO] přijal plnění z Fondu v dobré víře, že tímto beneficientem je (tedy zda jihoafrické právo obsahuje pravidlo obdobné pravidlu zakotvenému v § 1466 odst. 1 věta druhá za středníkem o. z.). Pokud byl žalovaný seznámen správci o tom, že je beneficientem Fondu jako biologický potomek, přestože po narození daný k adopci, těžko mu vyčítat, že si sám si nezjišťoval, zda definici beneficienta odpovídá, tedy zda formulace týkající se adoptovaných dětí jen reaguje na dřívější diskriminaci do rodiny adoptovaných dětí, nebo zda je tím, reagováno na poměry dané rodiny, v níž k adopci mimo rodinu došlo, případně by v budoucnu mohlo dojít (zda byl kladen důraz i na biologickou vazbu). Nebylo ani řešeno, zda a za jakých podmínek mohou správci vůbec své rozhodnutí o určení beneficienta a výplatu prostředků zrušit, ukáže-li se, že jejich původní rozhodnutí mělo negativní dopad na spravovaný majetek. 55. Na základě shora vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 56. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. však přistoupil ke změně nákladového výroku II., neboť shledal, že výše náhrady nákladů řízení nebyla určena správně, neboť ne všechny náklady považoval odvolací soud za účelně vynaložené. Soud prvního stupně správně postupoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení, když byl ve věci procesně úspěšný. Dle odvolacího soudu mu vzniklo právo na náhradu následujících účelně vynaložených nákladů sestávajících z odměny za 12 úkonů právní služby, a to odměny za převzetí a příprava zastoupení dne 10. 9. 2021 ve výši 23 500 Kč (tarifní hodnota3 795 000 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1,518 Kč/ZAR), odměny za vyjádření ze dne 10. 1. 2022 ve výši 22 060 Kč (tarifní hodnota 3 440 000 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1,376/ZAR, odměny za vyjádření ze dne 12. 4. 2022 včetně podání ze dne 22. 4. 20, ve výši 23 740 Kč (tarifní hodnota 3 857 500 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1,543/ZAR), odměny za repliku ze dne 14. 9. 2022 ve výši 22 380 Kč (tarifní hodnota 3 517 500 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1,407/ZAR), odměny za repliku ze dne 31. 3. 2023 ve výši 20 460 Kč (tarifní hodnota 3 037 500 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1, 215/ZAR), odměny za vyjádření ze dne 5. 6. 2023 ve výši 19 700 Kč (tarifní hodnota 2 847 500 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1, 139/ZAR), odměny za vyjádření ze dne 15. 4. 2024 ve výši 20 860 Kč (tarifní hodnota 3 132 500 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1, 253/ZAR), odměny za závěrečný návrh ze dne 8. 8. 2024 ve výši 20 900 Kč (tarifní hodnota 3 142 500 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1, 255/ZAR, odměny za účast na jednání ze dne 14. 4. 2023 ve výši 20 020 Kč (tarifní hodnota 2 927 500 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1,171/ZAR, odměny za účast na jednání ze dne 20. 3. 2024 ve výši 20 660 Kč (tarifní hodnota 3 090 000 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1, 236/ZAR) odměny za účast na jednání ze dne 12. 7. 2024 ve výši 21 260 Kč (tarifní hodnota 3 235 000 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1, 294/ZAR), odměny za účast na jednání ze dne 13. 9. 2024 ve výši 21 260 Kč (tarifní hodnota 3 190 000 Kč při kurzu ČNB k tomuto datu 1, 276/ZAR. Ke každému z těchto úkonů právní služby odvolací soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, dále náhradu hotových výdajů za náklady právního zastoupení a poradenství od [jméno FO]. působící v JAR spočívajících v úhradě v celkové výši 393 272,54 Kč a z náhrady za 21 % DPH ve výši 54 642 Kč. Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně tak činí 708 114,54 Kč. Pokud jde o požadavek zástupkyně žalovaného o navýšení odměny za úkony právní služby odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění soudu prvního stupně. Odvolací soud nepřiznal žalovanému náhradu nákladů za vyjádření žalovaného ze dne 10. 10. 2023, 15. 2. 2024 (obsahující již uplatněnou argumentaci) a 6. 8. 2024 (hodnocení provedených důkazů, které mohlo být součástí jednání, případě závěrečného návrhu ze dne 8. 8. 2024), neboť jejich vynaložení nepovažoval za účelné. 57. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci samé procesně úspěšný, změna byla provedena pouze v nákladovém výroku a takový neúspěch je třeba hodnotit jen jako nepatrný. V této fázi řízení mu vznikly náklady za zastoupení advokátkou ve výši 50 263 Kč sestávající z odměny za dva úkony právní služby – odměna za vyjádření k odvolání ze dne 19. 9. 2025 ve výši 20 220 Kč (tarifní hodnota 2 975 000 Kč při kurzu ČNB 1,190 Kč/ZAR), odměna za účast při odvolacím jednání dne 7. 10. 2025 ve výši 20 420 Kč (tarifní hodnota 3 030 000 Kč při kurzu ČNB 1,212 Kč/ZAR), z paušální náhrady hotových výdajů ke každému úkonu právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 a z náhrady za 21 % DPH ve výši 8 723 Kč. 58. Žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v obecné pariční lhůtě tří dnů podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. k rukám zástupkyně žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 7. října 2025 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu