USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a JUDr. Blanky Rejškové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [rodné přijmení] [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [jméno FO] [Anonymizováno], narozený [rodné přijmení] [datum] bytem [Anonymizováno][Anonymizováno] pro doručení [Jméno žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 30 000 euro, 24 000 euro a 114 800 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 3. 2025, č. j. 7 C 296/2024 – 43 takto: Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl o připuštění změny žaloby navržené žalobkyní v podání ze dne 30. 1. 2025, kterou se domáhá vedle zaplacení částky 30 000 euro i úroku z prodlení ve výši 8 % z této částky od 19. 8. 2024 do zaplacení, částky 114 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % z této částky od 19. 8. 2024 do zaplacení a částky 24 000 euro s úrokem z prodlení ve výši 8 % z této částky od 19. 8. 2024 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o zastavení řízení (výrok II.) a o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Z obsahu spisu je zřejmé, že návrhem podaným dne 10. 10. 2024, v části vyloučené Okresním soudem v Nymburce k samostatnému projednání usnesením ze dne 14. 10. 2024, č. j. 17 Nc 25/2024–26, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 000 euro (pod bodem 4. petitu žaloby) a uložení povinnosti přispívat jí na výživu částkou 10 000 Kč měsíčně po dobu dvou let od právní moci rozsudku (pod bodem 5. petitu žaloby). Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným udržovala do srpna 2024 partnerský vztah, z kterého se narodil dne [datum] syn [jméno FO]. Účastníci spolu bydleli ve [Anonymizováno], poté od roku 2022 v [Anonymizováno] a nakonec v roce 2024 v České republice. Partnerský vztah ukončili k [datum]. V době jejich partnerského soužití žalobkyně žalovanému poskytla částku 30 000 euro na koupi společného bytu ve Španělsku, a to tak, že dne 30. 12. 2021 žalovanému převedla na účet částku 7 980,01 euro a dne 17. 3. 2022 částku 22 020 euro. Žalovaný uvedené finanční prostředky použil na koupi bytu v [Anonymizováno], který v rozporu s dohodou účastníků nabyl do svého výlučného vlastnictví a žalobkyni nechal podepsat smlouvu o bezúročné půjčce. Žalovaný poskytnutou částku ani po rozchodu účastníků žalobkyni nevrátil. Usnesením ze dne 6. 1. 2025, č. j. 7 C 296/2024–9 soud prvního stupně vyzval žalobkyni ke sdělení bydliště žalovaného za účelem posouzení své mezinárodní příslušnosti a k upřesnění svého nároku na určení vyživovací povinnosti 10 000 Kč měsíčně. Přípisem ze dne 6. 1. 2025 pak vyzval advokáta [Jméno advokáta], který žalovaného zastupoval v opatrovnickém řízení ve věci nezletilého syna účastníků, ke sdělení, zda bude žalovaného zastupovat i v tomto řízení a ke sdělení doručovací adresy žalovaného. Podáním ze dne 17. 1. 2025 sdělil žalovaný prostřednictvím svého zástupce svou doručovací adresu ve Španělsku (uvedenou v záhlaví tohoto usnesení) a předložil plnou moc k zastupování. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 30. 1. 2025 žalobkyně také označila adresu žalovaného ve Španělsku. Žalobkyně dále uvedla, že pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu odvíjí od oboustranně projevené vůle účastníků, aby vyrovnání závazku žalovaného proběhlo podle českého občanského zákoníku a před českým soudem s ohledem na probíhající řízení o úpravě péče o nezletilého syna účastníků. Úmysl vzájemné vztahy řešit podle českého práva účastníci projevili zejména v řízení ve věci úpravy výchovy a výživy k nezletilému synovi, ve kterém se i žalovaný dovolával ustanovení českého občanského zákoníku a přijetím dohody o úpravě poměrů k nezletilému synovi žalovaný podmiňuje i vyrovnání investice žalobkyně v částce 30 000 euro. Vzhledem ke společné vůli účastníků i zájmu jejich nezletilého syna, by měl spor o zaplacení částky 30 000 euro posoudit český soud. Současně žalobkyně v tomto podání nově uplatnila nárok na úrok z prodlení z částky 30 000 euro, a dále nový nárok na zaplacení částky 24 000 euro s příslušenstvím (úrokem z prodlení), představující procentuální zhodnocení její investice v částce 30 000 euro do bytu žalovaného v Seville a nárok na částku 114 800 Kč s příslušenstvím, kterou žalovanému zapůjčila z důvodu jejich společného života a příslibu manželství na zakoupení vozidla Peugeot 407. Uvedená částka byla žalovanému převedena na účet č. [č. účtu] u tehdejší [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] ve dvou částech, dne 25. 11. 2019 v částce 59 820 Kč a dne 16. 12. 2019 v částce 55 000 Kč. Žalovaný jí ani tuto částku dosud nevrátil. K částce původně požadovaného výživného ve výši 10 000 Kč měsíčně uvedla, že jí nebylo myšleno výživné ale nárok na morální vyrovnání po rozchodu účastníků z důvodu chování žalovaného v průběhu jejich vztahu a utracení všech úspor žalobkyně ve prospěch účastníků, a naopak zvětšení majetku žalovaného. Navrhla změnu petitu žaloby pod body 4) a 5) tak, že aktuálně požaduje zaplacení částky 30 000 euro, nově s úrokem z prodlení ve výši 8 % z dlužné částky od 19. 8. 2024 do zaplacení, částku 114 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % z dlužné částky od 19. 8. 2024 do zaplacení a částku 24 000 euro s úrokem z prodlení ve výši 8 % z dlužné částky od 19. 8. 2024 do zaplacení. 3. Poté soud prvního stupně vydal napadené usnesení, kterým připustil změnu žaloby podle posledního návrhu žalobkyně (viz bod 1. usnesení) a řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení zastavil, neboť podle článku 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), není dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky. Žalovaný má bydliště v jiném členském státě EU a z tvrzení žalobkyně ani jí předložených listin neplyne žádná skutečnost, z které by bylo možné dovodit pravomoc českých soudů. Předložená dohoda, které se žalobkyně dovolává, není podepsána a nezmiňuje příslušnost soudů pro řešení sporu. Navíc s ohledem na povahu sporu by prorogační dohoda nebyla ani možná. Poukaz žalobkyně na zájmy nezletilého dítěte není v řízení podstatný, neboť soud záležitost nezletilého syna účastníků neprojednává. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak rozhodl tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, neboť mu nebyla doručena ani žaloba. Společně s napadeným usnesením pak žalovanému doručil i žalobu a změněný návrh. 4. Proti tomuto usnesení, jeho výroku II., podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že nesouhlasí se zjištěním soudu prvního stupně, že žalovaný přede dnem podání žaloby nepobýval na území České republiky, ani že dohoda o úpravě poměrů k nezletilému synovi nebyla ze strany žalovaného podepsaná a zájmy nezletilého syna jsou bezpředmětné. Žalovaný od března 2024 pobýval na území České republiky z důvodu návštěv nezletilého syna, kdy sám žalovaný uváděl, že od března do srpna 2024 bydlel s žalobkyní v České republice v bytě, kam za ní dojížděl, fungovali jako rodina, každý týden byl v [adresa]. Přitom žalovaný jako občan Evropské unie a otec nezletilého syna mohl na území České republiky pobývat, nemusel svůj pobyt evidovat. Žalovaný i po rozchodu účastníků dne [datum] syna v [adresa] navštěvoval, pronajal si za tímto účelem byt nebo pobýval v penzionech. V opatrovnickém řízení vedeném pod sp. zn. 17 Nc 25/2024, v protokole o jednání ze dne 9. 12. 2024 a ze dne 17. 3. 2025 dokonce uváděl, že se kvůli synovi přestěhoval do České republiky. Také v listopadu 2024 se před i po zahájení řízení žalovaný se synem setkal. V podání ze dne 22. 4. 2025 žalovaný v opatrovnickém řízení doplnil, že bydlí na adrese [adresa] a přistěhoval se do České republiky, kde má také své zaměstnání. Tímto způsobem založil příslušnost českých soudů podle článku 4 nařízení Brusel I bis. Opatrovnické řízení a řízení současné má úzkou vazbu a je v zájmu nezletilého syna účastníků, aby obě řízení byla provedena stejným soudem. Otázka platnosti či neplatnosti smlouvy o bezúročné půjčce je klíčová pro stanovení rozsahu styku žalovaného se synem a také pro to, zda má žalovaný kompetenci nezletilého syna vychovávat. Poukázala na to, že předmětem řízení je vrácení finančních prostředků, které žalobkyně vydělala v České republice, uložené na účtech v České republice. Tady mělo dojít také k vyrovnání investice 30 000 euro na byt a půjčky. K odvolání žalobkyně předložila protokol o jednání ze dne 17. 3. 2025, v němž je obsažena výpověď žalovaného, který uváděl, že od března do srpna dojížděl za žalobkyní do České republiky a bydlel s ní v bytě, kdy jezdil z [Anonymizováno], každý víkend byl v [adresa]. Od srpna se snaží dohodnout s žalobkyní na kontaktu se synem, dohoda však není možná, proto se rozhodl kvůli synovi přestěhovat do České republiky, aktuálně stačí určit den nástupu do zaměstnání, kde by měl začít pracovat od dubna nebo až po Velikonocích 2025. 5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že se ztotožnil s usnesením soudu prvního stupně. Odmítl, že by v době podání žaloby bydlel v České republice, pouze v době po podání žaloby dojížděl do České republiky za účelem styku s nezletilým synem [Anonymizováno], nejednalo se však o bydliště ve smyslu článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Byl zaměstnán u španělského zaměstnavatele, ten ho vysílal služebně do Polska, nikoliv do České republiky. Pobyt v Polsku byl ukončen v srpnu 2024 a žalovaný se poté vrátil zpátky do Španělska, kde pokračoval v zaměstnání u svého zaměstnavatele ve Španělsku. Od [datum] byl na nemocenské a poté byl opět krátkodobě vyslán na služební cestu do Polska. Pracovní poměr byl ukončen k 3. 12. 2024. Ztráta zaměstnání žalovanému umožnila, aby strávil se synem v prosinci 2024, únoru a části března 2025 více času, a to díky vydaným předběžným opatřením v opatrovnickém řízení vedeném pod sp. zn. 17 Nc 25/2024. To však neznamená, že by měl v České republice bydliště. Za účelem návštěv syna si zajistil krátkodobé ubytování v odpovídajícím bytě. Žalovaný má v plánu se do České republiky přestěhovat a nastoupit zde do nového zaměstnání pouze z důvodu, aby byl nablízku svému synovi. K dnešnímu dni má bydliště ve Španělsku. Konečně i žalobkyně uvedla bydliště žalovaného pouze ve Španělsku. Podstatné pro mezinárodní příslušnost je přitom existence bydliště žalovaného v době podání žaloby. Usnesením z 9. 12. 2024 bylo nařízeno předběžné opatření za účelem styku žalovaného s nezletilým synem [Anonymizováno] v období prosince 2024 a pak následně od ledna 2025 s tím, že v usnesení je konstatováno, že žalovaný má v plánu být v České republice do konce vánočních svátků, proto je namístě využít jeho přítomnosti a pokusit se navyknout nezletilého, že bude trávit s žalovaným delší časový úsek a upravil zároveň následující kontakt žalovaného s nezletilým synem. Následně bylo vydáno dne 10. 2. 2025 další předběžné opatření č. j. 17 Nc 25/2024 – 243, kterým byl opět upraven styk žalovaného s nezletilým synem, kdy bylo poukázáno na to, že žalovaný z důvodu ztráty zaměstnání má časový prostor pro široký styk se synem. Za tímto účelem přicestoval dne 28. 1. 2025 do České republiky, kde zůstane do 18. 3. 2025, a to z důvodu snahy o větší kontakt s nezletilým synem. Žalovaný se aktuálně nachází v České republice na delší dobu, kde má také pronajatý byt. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. v napadeném výroku II. a závislém výroku III. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení usnesení v napadených výrocích II. a III. 7. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 8. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 9. Podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pro účely tohoto ustanovení, pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno (článek 7 odst. 1 písm. b) první odrážka nařízení Brusel I bis.) v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; (článek 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis.) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 10. Podle čl. 25 odst. 1. nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. Podle bodu 5. dohoda o příslušnosti, která je součástí smlouvy, je považována za dohodu nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy. Platnost dohody o příslušnosti nelze zpochybnit pouze z důvodu neplatnosti smlouvy. 11. Podle článku 26 odst. 1. nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 12. Podle článku 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. 13. Podle § 103 o. s. ř., kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 14. Podle § 104 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (odstavec 1 věta první). Jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (odstavec 2 věta první a třetí). 15. V posuzovaném případě jde o řízení s mezinárodním prvkem, neboť žaloba směřuje proti žalovanému – státnímu příslušníku Španělského království, jenž měl ke dni zahájení řízení (ke dni 10. 10. 2024) své bydliště mimo území České republiky (ve smyslu § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), v jiném členském státě EU. Soud prvního stupně proto správně posuzoval svou mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis. 16. Soud prvního stupně správně na základě jemu dostupných informací uzavřel, že žalovaný ke dni zahájení řízení (k 10. 10. 2024) neměl na území České republiky své obvyklé bydliště, krátkodobé ubytování žalovaného v České republice v penzionu nebo v pronajatém bytě pouze za účelem realizace jeho (časově omezené) péče o syna takové bydliště ve smyslu § 80 o. z. nezakládá. Skutečnost, zda se žalovaný po zahájení řízení přestěhoval do České republiky, není pro posouzení mezinárodní příslušnosti podstatná, neboť s výjimkou postupu podle článku 26 nařízení Brusel I bis soud zkoumá splnění předpokladů mezinárodní příslušnosti ke dni zahájení řízení. Kritériem určení mezinárodní příslušnosti soudu v řízení vedeném mezi účastníky ve smyslu Nařízení Brusel I bis pak nejsou ani zájmy nezletilého syna účastníků, jak se mylně domnívá žalobkyně. Napadeným usnesením však soud prvního stupně řízení zastavil a uzavřel svou mezinárodní nepříslušnost dříve, než žalovanému doručil žalobu a změněný návrh (§ 95 odst. 2 o. s. ř.) do vlastních rukou (a o změně žaloby vztahující se k nově uplatněným nárokům žalobkyně rozhodl), a umožnil mu založit svou účastí v řízení mezinárodní a místní příslušnost soudu prvního stupně podle článku 26 nařízení Brusel I bis. V režimu nařízení Brusel I bis nemůže soud (s výjimkou věcí uvedených v čl. 24 nařízení Brusel I bis) přezkoumávat svou mezinárodní a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil (čl. 28 odst. 2 nařízení Brusel I bis). Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle čl. 26 nařízení Brusel I bis, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu. Předčasné posouzení mezinárodní příslušnosti soudem a nedostatek doručení žaloby žalovaným nemůže zhojit doručení žaloby společně s rozhodnutím o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014), neboť by to vedlo k absurdní situaci, kdy by se očekávalo aktivní jednání žalovaného ve vztahu k založení pravomoci procesního soudu přesto, že řízení bylo ukončeno v jeho prospěch. Nedoručil-li soud žalobu žalovanému a posuzoval-li mezinárodní příslušnost českých soudů, aniž měl žalovaný možnost založit (mezinárodní a místní) příslušnost soudu postupem podle článku 26 nařízení Brusel I bis, zatížil řízení vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 452/2014). 17. Doručení žaloby a změněného návrhu žalovanému společně s usnesením o zastavení řízení nemohlo procesní pochybení soudu prvního stupně napravit. I za situace, kdy by nebyla založena mezinárodní a místní příslušnost soudu prvního stupně řádným postupem podle článku 26 nařízení Brusel I bis, byl soud prvního stupně povinen se před svým rozhodnutím o mezinárodní příslušnosti zabývat tvrzeními žalobkyně o existenci dohody mezi účastníky o volbě českých soudů, případně formální i materiální platností takové dohody. I za tímto účelem měl žalovaného vyzvat, aby se k tvrzením žalobkyně vyjádřil a posoudit existenci tvrzené dohody žalobkyně s vědomostí všech relevantních skutečností (včetně postoje žalovaného) podle článku 25 nařízení Brusel I bis. Existence dohody (souhlasu účastníků s volbou soudu) se dovozuje ze splnění formálních požadavků na dohodu taxativně uvedených v článku 25 nařízení Brusel I bis (srov. přiměřeně rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. prosince 1976, ve věci C-24/76, Estasis Salotti v. Rüwa). Forma této dohody přitom nemusí být písemná, pokud to odpovídá zvyklostem účastníků (což by bylo možné dovodit např. z jejich bližšího vztahu). 18. V neposlední řadě je nutno také uvést, že nároky žalobkyně vycházejí podle jejího tvrzení z dohody účastníků o poskytnutí nárokovaných částek za účelem zakoupení movitých a nemovitých věcí pro společný život účastníků, které nabyl do svého výlučného vlastnictví pouze žalovaný a v důsledku rozpadu jejich partnerského vztahu žalobkyně požaduje jejich vrácení, její nároky tak vycházejí ze závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 11. 2020, Ellmes Property Services, C-433/19, bod 37, a v něm citovanou judikaturu). Žaloba tedy spadá pod oblast „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I bis (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2014, Brogsitter, C548/12, bod 25 nebo stanovisko AG či P. Provazník v BA 3/2021 s. 32). Soud prvního stupně se s ohledem na tvrzení žalobkyně měl zabývat i posouzením své mezinárodní příslušnosti podle článku 7 nařízení Brusel I bis, která je výjimkou z obecné příslušnosti soudu podle místa bydliště žalovaného (článek 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis). Místo, kde závazek byl nebo měl být splněn, se určí podle práva, kterým se podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena, uvedený závazek řídí (obdobně viz zejména rozsudky ze dne 6. října 1976, Industrie Tessili Italiana Como, 12/76, Recueil, s. 1473, bod 13; ze dne 28. září 1999, GIE Groupe Concorde a další, C-440/97, Recueil, s. I-6307, bod 32, jakož i výše uvedený rozsudek Besix, body 33 a 36, rozsudek Soudního dvora ze dne 14. března 2013, C-419/11, ve věci Česká spořitelna, a. s., bod 54, a tam citovaná judikatura Soudního dvora). Soud prvního stupně tak měl aplikovat kolizní normy uvedené článku 3 a 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) a určit místo plnění (závazku charakteristického pro dohodu účastníků), relevantní pro založení příslušnosti podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Tato úvaha v usnesení soudu prvního stupně zcela absentuje, ačkoliv žalobkyně u částek 30 000 euro i 114 000 Kč tvrdila a dokládala, že byly převedeny na účet žalovaného (u částky 114 000 Kč na účet žalovaného v České republice). 19. Uzavřel-li za výše popsaného stavu soud prvního stupně, že není mezinárodně příslušný, je jeho závěr (ohledně všech uplatněných nároků) předčasný. Absencí postupu podle článku 26 nařízení Brusel i bis navíc zatížil řízení vadou, kterou odvolací soud nemůže v odvolacím řízení napravit. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně (ve výroku II. A závislém výroku III. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. 20. V dalším řízení soud prvního stupně vyzve žalovaného ke sdělení jeho stanoviska k možnosti svou účastí založit mezinárodní příslušnost soudu podle článku 26 nařízení Brusel I bis, dá mu možnost vyjádřit se k žalobkyní tvrzené dohodě o volbě soudu i k alternativní příslušnosti podle místa plnění závazku (článek 7 nařízení Brusel I bis), a to ke každému žalobkyní uplatněnému nároku (neboť v případě nároku 114 800 Kč se jedná o zcela nový nárok se samostatným skutkovým základem). Žalobkyni pak vyzve k dotvrzení konkrétních skutečností ohledně dohody o prorogaci a relevantním skutečnostem ohledně jejích nároků v míře, aby mohl určit rozhodné právo podle nařízení Řím I a posoudit příslušnost podle místa splnění závazku podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis. V závislosti na výsledcích učiněných zjištění posoudí, zda je jeho příslušnost možné založit podle článku 7, 25 či 26 nařízení Brusel I bis. V této souvislosti je nezbytné poukázat na to, že při určování mezinárodní pravomoci (příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, body 64 a 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015). Je však nutné zjistit minimálně stanoviska obou účastníků a zabývat se listinami, které byly založeny do spisu v původním (opatrovnickém) řízení vztahujícím se k místu splnění závazku, nejsou však obsahem spisu v této věci. Podrobné zkoumání podmínek vzniku nároku na zaplacení žalobkyní požadovaných částek bude předmětem až meritorního zkoumání předmětu sporu. 21. V případě, že po provedení výše uvedených úkonů dospěje soud prvního stupně k závěru o své nepříslušnosti, řízení zastaví, přičemž ve svém novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně také o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). 22. Právním názorem odvolacího soudu je podle § 226 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně vázán. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 24. června 2025 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu