ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a JUDr. Blanky Rejškové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Anonymizováno] jako opatrovníkem sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 49 944 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. 1. 2025, č. j. 5 C 383/2024-54 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 49 944 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 11. 12. 2021 do 12. 6. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 49 944 Kč od 13. 6. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 2 351,88 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 12. 2021 do 30. 12. 2021, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 31. 12. 2021 do 12. 6. 2022 a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 49 944 Kč od 13. 6. 2022 do zaplacení a výrokem III. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 992,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně podala dne 8. 7. 2024 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se proti žalované domáhala zaplacení částky 49 944 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 30. 8. 2021 rámcovou smlouvu, na základě níž byl žalované aktivován běžný účet a téhož dne jí byl na základě dodatku k rámcové smlouvě na tomto účtu povolen kontokorent. V důsledku porušení podmínek při poskytování kontokorentu byl kontokorent zesplatněn a žalovaná byla vyzvána k zaplacení jistiny kontokorentu včetně příslušenství. 3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování listinami dospěl k následujícímu skutkovému stavu. Žalobkyně sjednala s žalovanou dne 30. 8. 2021 rámcovou smlouvu č. [hodnota] v souladu s obchodními podmínkami [právnická osoba]., jež byly její nedílnou součástí, na základě níž byl žalované zřízen běžný účet č. [č. účtu] (prokázáno příslušnou rámcovou smlouvou včetně obchodních podmínek, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Dne 30. 8. 2021 žalovaná požádala o poskytnutí kontokorentu do výše 50 000 Kč, který jí byl dne 30. 8. 2021 schválen na základě Dodatku č. 1, v důsledku čehož mohla žalovaná za stanovených podmínek, přečerpat výběr na účtu do limitu 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit vyčerpané peněžní prostředky nejpozději do jednoho roku a zaplatit z nich úroky. Úroková sazba byla sjednána ve výši 18,9 % ročně. Dále se zavázala, že k datu měsíční splatnosti úroků bude mít na běžném účtu, ze kterého může kontokorent čerpat, k dispozici zůstatek odpovídající alespoň výši úroků z kontokorentu napočítaných za předchozí měsíc (prokázáno Dodatkem č. 1 k rámcové smlouvě). K osobě žalované nebylo nalezeno, že by čerpala jiné finanční produkty úvěrového typu (prokázáno úvěrovou zprávou včetně přehledu žádostí o úvěr). Žalovaná neuhradila řádně a včas splátku úroků z kontokorentu za měsíc září 2021, a žalobkyně proto dne 1. 12. 2021 žalované oznámila zesplatnění úvěru; žalovaná na dluh uhradila dne 13. 6. 2022 částku 56 Kč. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky do 10. 12. 2021 a upozorněna, že v opačném případě se bude žalobkyně domáhat nároku soudní cestou (prokázáno zesplatňujícím dopisem ze dne 1. 12. 2021). 4. Uvedený skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a s ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Vzhledem ke zjištěním, že žalobkyně před poskytnutím úvěru neměla žádné informace o příjmech a výdajích žalované, údaje o ní si neověřovala žádnými dokumenty, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně si nesplnila svoji zákonnou povinnost s řádnou péčí posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto uzavřenou smlouvu o poskytnutí kontokorentu vyhodnotil podle § 87 odst. 1 zákona spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou podle § 588 o. z. ve spojení s rozsudkem SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK. Žalobkyni tak přiznal právo na vrácení peněžité částky přestavující nesplacenou část jistiny úvěru tj. 49 944 Kč (50 000 Kč – 56 Kč), včetně úroku z prodlení. 5. Proti tomuto rozsudku, a to do výroků I. a III., žalovaná prostřednictvím svého opatrovníka podala včas odvolání, v němž namítá, že soud prvního stupně se nedostatečně vypořádal s námitkou nedostatku mezinárodní příslušnosti. Je toho názoru, že s danou námitkou se měl vypořádat v samostatném usnesením tak, jak to plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1926/2020 a nikoliv v samotném rozsudku ve věci samé. Soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí SDEU C-327/10, které však na daný případ nedopadá, když žalovaná je občankou Mongolska s adresou pobytu evidovanou ve městě [město], nikoliv občankou jiného členského státu EU. Bylo namístě postupovat podle článku 8 mezinárodní smlouvy vyhlášené pod č. 106/1978 Sb. Navrhla, aby rozsudek byl v napadených výrocích zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) v intencích § 212 věty první o. s. ř. ve výrocích I. a III. podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 7. Výrok II. nebyl odvoláním dotčen a samostatně tak nabyl právní moci (§ 206 dost. 2 o. s. ř.). 8. Vzhledem k odvolací námitce o nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky (ČR) se odvolací soud zabýval nejprve touto podmínkou řízení, tedy zda je dána pravomoc soudů ČR ve věci rozhodnout. V souzeném případě jde o závazek z kontokorentu, což je úvěrový doplněk k běžnému účtu, který majiteli účtu umožňuje čerpat peníze z běžného účtu i v případě, že na něm nemá dostatek prostředků; jedná se o tzv. povolený debet na bankovním účtu. Žalovaná ve smlouvě uvedla své bydliště [bydliště]; dle úvěrové zprávy a výpisů z účtu jako korespondenční adresu uvedla adresu [adresa]. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, ve zprávě ze dne 15. 5. 2025 sdělilo, že žalovaná měla na území ČR vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „Zaměstnání“ s platností od 6. 1. 2018 do 18. 2. 2024 s tím, že v době uzavření smluv měla hlášený pobyt na adrese [adresa] a poslední od 2. 11. 2022 do 10. 9. 2023 na adrese [adresa]. Žalovaná již není držitelkou pobytového oprávnění na území ČR. 9. Předmětný závazkový vztah z kontokorentu na běžném účtu je věcí, která v sobě obsahuje mezinárodní prvek, jelikož žalovaná je státní příslušnicí Mongolska. 10. V úvahu přichází aplikace dvoustranné smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech uzavřené dne 15. 10. 1976 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 106/1978 Sb.), neboť tato smlouva má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu (zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „ZMPS“), ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie a podle čl. 73 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I. bis) i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. 11. Podle článku 36 odst. 1 citované smlouvy smluvní závazky mezi fyzickými osobami, jakož i mezi fyzickými a právnickými osobami, s výjimkou závazků týkajících se nemovitého majetku, se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území byla uzavřena dohoda, pokud se její účastníci nedohodli o použití jiného právního řádu, jenž se týká závazků. 12. Podle článku 37 odst. 1 citované smlouvy k jednání o návrhu, který vznikl na základě vztahů uvedených v článku 36 této smlouvy, je příslušný soud smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště. V těchto věcech je příslušný i soud smluvní strany, na jejímž území má bydliště navrhovatel, pod podmínkou, že na tomto území je předmět sporu nebo majetek odpůrce. 13. Příslušná dvoustranná smlouva splňuje předpoklady stanovené v článku 73 odst. 3 nařízení Brusel I bis, přičemž upravuje mezinárodní příslušnost ve věcech závazkových vztahů mezi občany smluvních států odlišně od nařízení Brusel I bis. Z článku 36 odst. 1 smlouvy plyne, že závazkový vztah mezi účastníky se řídí právním řádem ČR, když rámcová smlouva včetně dodatku byla uzavřena na území ČR a současně bylo toto rozhodné právo mezi účastníky i sjednáno (článek 6 rámcové smlouvy o použití právního řádu ČR, zejména § 127 a násl. zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů). Článek 37 odst. 1 dvoustranné smlouvy pak umožňuje žalovat (bez ohledu na spotřebitelský charakter) žalovanou jako spotřebitelku jednak u soudu bydliště žalované anebo u soudu sídla žalobkyně, pokud se na daném území současně nachází i předmět sporu. V době uzavření smlouvy žalovaná nepochybně pobývala na území ČR a na základě předmětného závazku si sjednala službu spočívající ve zřízení a vedení běžného účtu u českého peněžního ústavu, a to včetně možnosti jeho přečerpání. Jelikož předmětem závazku bylo vedení běžného účtu v ČR včetně služeb s ním souvisejících, lze uzavřít, že předmět sporu se nachází na území ČR. Proto závěr soudu prvního stupně o jeho mezinárodní příslušnosti je správný. Pokud žalovaná namítala, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1926/2020, když o její námitce mezinárodní nepříslušnosti nerozhodl samostatným usnesením, pak odvolací soud uvádí, že daný postup soudu prvního stupně neměl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto důvod pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně v napadených výrocích podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebyl dán. 14. Následně se odvolací soud zabýval věcí samou a dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil z listinných důkazů správná skutková zjištění a rovněž na zjištěný skutkový stav aplikoval správně § 2395 o. z. a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy o kontokorentu. 15. Podle § 2665 o. z. ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru. 16. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. Soud prvního stupně správně posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou, když nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru v poměrně vysoké částce, přičemž důsledkem nesplnění této povinnosti je absolutní neplatnost právního jednání (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 o. z., rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o. proti GK) a tento právní závěr nebyl ani zpochybňován. Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný úvěrový závazek, se při vypořádání vztahů mezi nimi namísto obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalované nárok pouze na vrácení poskytnuté jistiny a nic jiného. Uvedený způsob vypořádání neplatného závazku pak dle odvolacího soudu neumožňuje jiný postup, než že se vůči této jistině musí započítat částky, které žalovaná žalobkyni na neplatný závazek již zaplatila. Soud prvního stupně proto správně uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni částku 49 944 Kč, včetně příslušného úroku z prodlení. 20. Soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla ve věci procesně úspěšnější. Co do struktury a výše náhrady odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 21. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, žádné náklady této fáze řízení jí však nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 10. června 2025 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu