USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň Mgr. Pavlíny Černé a JUDr. Ireny Sekavové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 238 425 s příslušenstvím, o odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 3. 2025, č. j. 9 C 128/2022-117 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se v nákladovém výroku II. potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 6 147 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 238 425 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že byl u žalované zaměstnán dle pracovní smlouvy ze dne 25. 10. 2021. Dne 29. 6. 2022 doručila žalovaná žalobci okamžité zrušení pracovního poměru, jehož platnost žalobce napadl žalobou. Žalovaná částka byla tvořena nárokem na mzdu za období od 1. 6. 2022 do 12. 6. 2022 ve výši 22 352 Kč, nárokem na náhradu mzdy od 13. 6. 2022 do 29. 6. 2022 ve výši 37 991 Kč (po dobu, kdy bylo žalobci znemožněno u žalované pracovat), nárokem na náhradu mzdy za výpovědní dobu, tj. za červenec a srpen roku 2022, ve vši 139 300 Kč (okamžité zrušení pracovního poměru bylo neplatné a žalobce netrval na dalším zaměstnávání) a nárokem za nevyčerpanou dovolenou ve výši 38 782 Kč. 2. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným usnesením (dále jen „usnesení soudu prvního stupně“ nebo „napadené usnesení“) zastavil řízení (výrok I.), žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobci ve výši 11 137 Kč (výrok III.) 3. Soud prvního stupně napadené usnesení odůvodnil tím, že v průběhu řízení bylo ohledně žalované na Slovensku zahájeno insolvenční řízení a byla povolena restrukturalizace. Byl slovenským soudem pravomocně potvrzen restrukturalizační plán žalované a byla ukončena restrukturalizace. Žalobce svoji pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil. Byla však insolvenčním správcem popřena. Žalobce následně podal žalobu ke slovenskému soudu na určení popřené pohledávky. Tuto žalobu vzal žalobce následně zpět. Po sdělení předběžného názoru soudem prvního stupně vzal žalobce před prvním jednáním žalobu zpět i v tomto řízení. Soud prvního stupně řízení zastavil. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo vzato do úvahy, že procesně zastavení řízení zavinil žalobce, neboť se po podání žaloby svého nároku nedomohl. Účinky slovenského insolvenčního řízení je třeba posuzovat podle českých právních předpisů. Účinností restrukturalizačního plánu (obdobou je v českém právu reorganizace) zanikla práva všech věřitelů vůči dlužníkovi. Zanikla tak i pohledávka žalobce za žalovanou. Soud prvního stupně proto shledal ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro které žalované náhradu nákladů nepřiznal. Žalobce se žalobou domáhal mzdových nároků odvozených od uplatněného nároku na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. S touto žalobou byl žalobce úspěšný. Bylo lze očekávat, že bude úspěšný i s touto žalobou. Zanikla-li pohledávka v důsledku insolvenčního řízení, není spravedlivé uložit žalobci hradit náklady. Zpětvzetí žaloby je výsledkem insolvenčního řízení (mimo vůli žalobce), nikoliv neopodstatněností nároku. Jelikož došlo k zastavení před prvním jednáním, byla žalobci vrácena část zaplaceného soudního poplatku. 4. Žalovaná se proti výroku II. napadeného usnesení odvolala. Rozhodnutí o nákladech považovala za nesprávné. Zavinění na zastavení řízení lze spatřovat pouze na straně žalobce, který vzal žalobu zpět (nikoliv však pro chování žalované). Žalobce vzal zpět svůj návrh na zahájení incidenčního řízení v restrukturalizačním řízení, aniž by se žalované částky domohl. Žalobce si měl být vědom důsledku zpětvzetí žaloby v incidenčním řízení. Negativní důsledky tohoto rozhodnutí nelze přenášet na jiné osoby. V řízení nebyly splněny podmínky ani pro rozhodnutí dle § 150 o. s. ř., neboť soud prvního stupně neupozornil na možné užití tohoto ustanovení a neposkytl žalované prostor se k němu vyjádřit. Jednalo se tak o překvapivé rozhodnutí. Užití tohoto ustanovení přichází do úvahy pouze výjimečně. Ze skutečnosti, že žalobce byl úspěšný se svou žalobou na neplatnost rozvázání pracovního poměru, nelze usuzovat, že by byl úspěšný i se svým peněžitým nárokem. Takový závěr nemohl soud prvního stupně přijmout, aniž by ve věci provedl dokazování. Není zřejmé, z jakých skutečností soud prvního stupně takový závěr učinil. Zakládá to však důvdoné pochybnosti o poměru projednávajícího soudce k věci a o jeho nepodjatosti. V žádném řízení nebyl žalobci tento nárok přiznán. Žalovaná ho ani nikdy neuznala. Má tak nárok na náhradu nákladů v plné výši. Rovněž v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru nebyla vůči žalované projevena žádná shovívavost. Je tak na místě uložit žalobci zaplatit náklady žalované za řízení před soudem prvního stupně a za odvolací řízení. 5. Žalobce s odvoláním žalované nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného usnesení. Ve věci byly dány mimořádné okolnosti, pro které by bylo nespravedlivé přiznat náhradu nákladů žalované. Žalobce žalobu podal důvodně. Žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru byla úspěšná. Žaloba byla vzata zpět poté, co účinky restrukturalizačního plánu vedly k zániku pohledávky žalobce, tj. v důsledku objektivních okolností, které žalobce nemohl ovlivnit a nijak je nezavinil. Ke zpětvzetí žaloby žalobce přistoupil bez zbytečného odkladu, aby nedocházelo k dalšímu navyšování nákladů. Žalobce je v postavení zaměstnance, tj. slabší strany, která se domáhala svých nároků. Byl přesvědčen, že hájí své oprávněné nároky. Žalobce je podnikatel s průměrným příjmem. Náhrada nákladů by pro něj představovala významnou finanční zátěž. Žalovaná je oproti němu ekonomicky podstatně silnější. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze známých skutkových okolností, které vedly k úvaze o aplikaci § 150 o. s. ř. Žalovaná tak mohla užití tohoto ustanovení očekávat a nemohlo to být pro ni překvapivé. Žalovaná řízení po celou dobu záměrně protahovala a žádné plnění neposkytla. Přiznat žalované náhradu nákladů by tak nebylo spravedlivé. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadené usnesení podle § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně. 7. Z obsahu spisu se podává, že žalobce podal dne 18. 8. 2022 žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a na zaplacení žalované částky 238 425 Kč s příslušenstvím. Peněžitý nárok byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 11. 2022 vyloučen k samostatnému řízení. Řízení bylo poté přerušeno do doby pravomocného skončení řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 88/2022). Dne 11. 7. 2023 byla žalované povolena restrukturalizace v rámci slovenského insolvenčního řízení vedeného Okresním soudem v Žilině. Soud prvního stupně proto vyrozuměl dne 11. 8. 2023 účastníky řízení o přerušení řízení i z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení a upozornil na právo uplatnit peněžité nároky po dobu trvání účinků povolení restrukturalizace v insolvenčním řízení. Okresním soud v Žilině vydal dne 2. 4. 2024 usnesení, sp. zn. 3 R/2/2023-1021, kterým potvrdil restrukturalizační plán žalované a ukončil restrukturalizaci žalované. Dne 28. 1. 2025 Okresní soud v Žilině usnesením, sp. zn. 43 Cbi/9/2023-133, zastavil řízení o určení pohledávky přihlášené do restrukturalizačního řízení vedeného vůči žalované ve výši 15 231,55 eur z titulu nároku z pracovního práva a z neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru (dle žaloby ze dne 6. 10. 2023), neboť žalobce vzal dne 13. 1. 2025 žalobu zpět (jako důvod uvedl pokračování soudního řízení proti žalované v České republice). 8. Dle § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). 9. Dle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. 10. Dle článku 7 odst. 1 a odst. 2 písm. f), g), h) nařízení (EU) 2015/848, o insolvenčním řízení (dále jen „Nařízení“), pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro insolvenční řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo insolvenční řízení zahájeno (dále jen „stát, který řízení zahájil“). Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména: (f) účinky insolvenčního řízení na řízení zahájená jednotlivými věřiteli, s výjimkou probíhajících soudních řízení; (g) pohledávky, které mají být přihlášeny proti majetkové podstatě dlužníka, a způsob nakládání s pohledávkami, které vznikly po zahájení insolvenčního řízení; (h) pravidla pro přihlašování, přezkoumání a přiznávání pohledávek. 11. Dle článku 18 Nařízení, účinky insolvenčního řízení na probíhající soudní nebo rozhodčí řízení, která se týkají majetku nebo práva náležejících do majetkové podstaty dlužníka, se řídí výlučně právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná nebo ve kterém má sídlo rozhodčí soud. 12. Dle článku 19 odst. 1 Nařízení, rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinnosti ve státě, který řízení zahájil. 13. Dle článku 20 odst. 1 Nařízení, rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení podle čl. 3 odst. 1 má bez dalších formalit v kterémkoli jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil, pokud toto nařízení nestanoví jinak a dokud ve výše uvedeném členském státě není zahájeno řízení podle čl. 3 odst. 2. 14. Dle § 356 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“), není-li tímto zákonem nebo reorganizačním plánem stanoveno jinak, zanikají účinností tohoto plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi, a to i v případě, že svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásili; za věřitele dlužníka se považují osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, včetně rozsahu jejich práv. 15. Odvolací soud se v zásadě shoduje se závěry obsaženými v napadeném usnesení. Jelikož vzal žalobce žalobu zpět, bylo třeba zavinění na zastavení řízení posuzovat ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. pouze z procesního hlediska. Nelze uvažovat, zda by byl žalobce v řízení úspěšný. Významné pouze je, zda se žalobce svého nároku po podání žaloby domohl. 16. Žalobce zahájil řízení o zaplacení mzdových nároků u soudu prvního stupně dříve (dne 18. 8. 2022), než bylo na Slovensku zahájeno insolvenční řízení (návrh byl podán dne 12. 6. 2023). Dne 23. 6. 2023 Okresní soud v Žilině zveřejnil usnesení, kterým zahájil restrukturalizační řízení vůči žalované. Rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízené je uznáváno ve všech členských státech a má bez dalších formalit stejné účinky v kterémkoliv jiném členském státě (článek 19 a 20 Nařízení). V daném případě je tak slovenská úprava rozhodující mj. v otázce, zda je třeba se s pohledávkou projednávanou v tomto řízení do insolvenčního řízení přihlásit [článek 7 odst. 2 písm. g) a h) Nařízení]. Naopak podle české právní úpravy se určuje, jaké účinky má insolvenční řízení na probíhající soudní řízení v České republice [článek 7 odst. 2 písm. f) Nařízení]. 17. Žalobce žalovanou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení, neboť se dle slovenského práva nejednalo o přednostní pohledávku [§ 120 odst. 1 a 2 zákona č. 7/2005 Z. z., zákon o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplneni niektorých zákonov, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 7/2005 Z. z.“)]. Úpadek žalované byl řešen restrukturalizací, což (jak již správně uvedl soud prvního stupně) odpovídá reorganizaci podle českého práva. Dne 9. 4. 2024 bylo zveřejněno usnesení, kterým byl restrukturalizační plán žalované potvrzen, a zároveň byla restrukturalizace žalované ukončena. Tím ve smyslu § 356 odst. 1 IZ došlo k zániku práv všech věřitelů vůči dlužníkovi. Tímto okamžikem tak bylo bez dalšího zřejmé, že žalobce nemůže být se svou pohledávkou v tomto řízení úspěšný. Pokud by žalobce nevzal žalobu zpět, byla by žaloba zamítnuta. Na tento závěr nemělo vliv, že v insolvenčním řízení došlo k popření pohledávky a že žalobce vzal zpět žalobu o určení popřené pohledávky. Stejný závěr o nezbytnosti žalobu zamítnout by totiž bylo třeba přijmout, i kdyby byla žalovaná pohledávka v insolvenčním řízení (v rámci restrukturalizace) zjištěna. Je tak bez významu, jaký další osud měla předmětná pohledávka žalobce po potvrzení restrukturalizačního plánu v řízení o určení popřené pohledávky. 18. S ohledem na takto vzniklý stav žalobci nezbylo nic jiného, než vzít žalobu zpět. Jelikož se tak žalobce svého nároku z procesního hlediska nedomohl, nesl ve smyslu § 146 odst. 1 o. s. ř. zavinění na zastavení řízení. Odvolací soud se však shoduje se soudem prvního stupně v závěru, že je v daném případě na místě aplikovat § 150 o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele je na místě spatřovat ve skutečnosti, že ke zpětvzetí byl žalobce povinen přistoupit v důsledku výsledku insolvenčního řízení, který byl mimo jeho vůli. Potvrzení restrukturalizačního plánu insolvenčním soudem totiž byla ta okolnost, která neumožňuje s úspěchem v řízení dále pokračovat, nikoliv zpětvzetí žaloby žalobcem v řízení o určení popřené pohledávky. Soud prvního stupně pak přiléhavě odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 2042/23. Pouze pro dokreslení odvolací soud dodává, že i podle slovenského práva dochází (stejně jako v českém právu) povolením restrukturalizace k přerušení soudního řízení o pohledávce věřitele, která se uplatňuje přihláškou (§ 118 odst. 4 zákona č. 7/2005 Z. z.). Zveřejněním usnesení o skončení restrukturalizace v Obchodním věstníku zanikají účinky zahájeného restrukturalizačního řízení a zastavují se přerušená řízení (§ 156 zákona č. 7/2005 Z. z.). I podle slovenského práva tak mají potvrzením restrukturalizačního plánu a skončením restrukturalizace veškerá soudní řízení skončit (bez ohledu na výsledek řízení o popřené pohledávce). 19. Odvolací soud dále dodává, že v daném případě nešlo o překvapivou a tedy neústávní aplikaci § 150 o. s. ř., neboť tak rozhodl soud prvního stupně, proti jehož rozhodnutí je přípustné odvolání. Žalovaná se proti případné nesprávné aplikaci tohoto ustanovení mohla bránit odvoláním. Ani v odvolacím řízení však neuvedla žádné skutečnosti, pro které by bylo možné uvažovat o nesprávnosti užití tohoto ustanovení. Závěr soudu prvního stupně o nepřiznání náhrady žalované byl tedy správný (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 4098/18). 20. Konečně namítla-li žalovaná v rámci odvolacích důvdodů i podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, pak se nejedná ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. o námitku důvodnou. Z ničeho nevyplývá, že by měla předsedkyně senátu poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Důvodem k vyloučení soudce pak nemůže být pouze jeho postup v řízení (v daném případě úvahy o aplikaci § 150 o. s. ř.). 21. Odvolací soud proto napadené usnesení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalobce. Náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 30. 4. 2025) ve výši 4 630 Kč [dle § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“)], z paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 AT) a z 21 % daně z přidané hodnoty z odměny advokáta a paušálních náhrad ve výši 1 067 Kč. Celkem náklady odvolacího řízení činí 6 147 Kč. Žalovaná je povinna je žalobi uhradit k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné [dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Praha 27. června 2025 JUDr. Tomáš Kučera předseda senátu