ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové (provdané Jansové) v právní věci žalobce: [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce], [Anonymizováno] [Anonymizováno], Rakouská republika, zastoupen [Jméno Zástupce], advokátkou, sídlem [Anonymizováno], proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozen [Datum narození žalované A], bytem [Adresa žalované A], 2. [Jméno žalované B], narozen [Datum narození žalované B], bytem [Adresa žalované B], 3. [Jméno žalované C], narozena [Datum narození žalované C], bytem [Adresa žalované C], všichni zastoupeni [Jméno žalované D], advokátkou, sídlem [Anonymizováno], o zaplacení částky 18 948,57 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 16. února 2023, č. j. 15 C 1/2020-783, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 18 948,57 EUR se 4% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 27. března 2018 do zaplacení, to vše do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 222 859,90 Kč a před soudem odvolacím ve výši 238 364,50 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [Jméno Zástupce], advokátky, se sídlem v [adresa]. , III. Žalovaní jsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-západ náhradu nákladů řízení státu 47 248,50 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně (výrok I.) zamítl (zcela) žalobu žalobce na zaplacení mu žalovanými společně a nerozdílně částky 18 948,57 EUR s 4 % úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 27. 3. 2018 do zaplacení a výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení, a to jak ve vztahu mezi účastníky, tak ve vztahu ke státu, kdy žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení takto: ve výši 17 056 Kč [jméno FO], ve výši 17 056 Kč [Jméno žalované B] a ve výši 37 656 Kč [Jméno žalované C], všem do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejich právní zástupkyně, a žalobci dále uložil i povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha – západ - náhradu nákladů řízení státu ve výši 47 248,50 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku. 2. K včasnému a přípustnému odvolání žalobce odvolací soud tento rozsudek soudu prvního stupně, jako věcně správný, potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 78 141,80 Kč a státu náhradu nákladů mu vzniklých z rozpočtových prostředků státu. 3. K dovolání žalobce dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, kdy neobstál, jako správný, názor odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných, na němž odvolací postavil důvody svého potvrzujícího rozhodnutí. 4. Za této situace bylo úkolem odvolacího soudu opakovaně přezkoumat odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně, shora označený, v tomto odvolacím řízení. 5. K důvodům svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že je příslušný k projednání věci dle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 - Brusel I bis, je tak tedy dána i jeho pravomoc. Z hlediska procesního je namístě postupovat v tomto řízení podle českých právních předpisů. Pokud jde o hmotné právo, tak při aplikaci ustanovení § 123 z. č. 91/2012 Sb. a § 17 tohoto zákona je namístě vzít v úvahu, že dědické poměry se řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době své smrti. V této věci zůstavitelka ve vztahu, k níž je dědické právo žalobcem uplatňováno ([jméno FO]), zemřela dne 22. 12. 1990 ve Vídni, byla rakouská státní občanka. Je proto namístě uplatnit v dané věci hmotné právo rakouské, tj. všeobecný zákoník občanský (dále jen ABGB), v platném znění k datu smrti zůstavitelky. Výsledky provedeného dokazování přinesly ta skutková zjištění, že v Rakouské republice proběhlo pozůstalostní řízení zůstavitelky [jméno FO], jež zemřela dne 22. 12. 1990 ve Vídni, přičemž skončilo usnesením, jímž byla tato pozůstalost prohlášena za pozůstalost bez dědice a připadla rakouskému státu (v roce 1995). V rámci tohoto pozůstalostní řízení nebylo zjištěno, že by zůstavitelka hodlala kohokoliv z dědictví vyloučit. Následně rakouský stát jen potomkům nevlastní sestry otce zůstavitelky, tj. příbuzným z otcovské linie, odvozující se od [jméno FO], mezi nimi i [adresa], právní předchůdkyni žalovaných, vyplatil v průběhu roku 1996 částku 1 069 705,27 šilinků, z níž Ľ připadla právě [adresa] (267 426,32 šilinků). Z tohoto vyplývá, že nakonec po zůstavitelce [jméno FO] dědili jen příbuzní z otcovské linie, přitom matka zůstavitelky měla sestru [jméno FO], jíž se narodila dcera [jméno FO], jež byla matkou [jméno FO] [Anonymizováno], manžela právní předchůdkyně žalobce ([Anonymizováno] [Anonymizováno], rozené [rodné přijmení]). [jméno FO] [Anonymizováno] byl proto v souladu s § 738 ABGB oprávněn požadovat ˝ dědictví po zůstavitelce. Jelikož sám již v roce 1994 zemřel, přešel tento jeho nárok ve smyslu § 537 a § 809 ABGB na právní předchůdkyni žalobce, jako jeho jedinou dědičku, a po její smrti v říjnu 2018 dále na žalobce. Podle odborného komentáře k ustanovení § 823 a § 824 ABGB [jméno FO] mj. platí, že dědickou žalobou se žalobce zpravidla vůči domnělému dědici, který se vykazuje usnesením o odevzdání dědictví, domáhá dědického práva, jež v odevzdání dědictví nebylo podle dědického nároku, jak jej vznáší žalobce, zohledněno, na základě svého oprávnění požaduje vydání celého dědictví nebo vydání části, odpovídající jeho oprávnění. Dědická žaloba je tedy žaloba na plnění, toto plnění nespočívá v projevu vůle nabyvatele dědictví, nýbrž ve vydání pozůstalostního jmění a je možné ji uplatňovat také na vydání předmětu pozůstalosti. Aktivně je legitimován k žalobě dle § 823 ABGB ten, kdo tvrdí své dědické právo, bez ohledu na to, zda je nabyté na základě transmise nebo smlouvy o koupi dědictví, přičemž musí prokázat svůj dědický titul, případně přitom napadnout jiný dědický titul a také i prokázat, že žalovanému bylo dědictví odevzdáno neprávem. Z tohoto odborného komentáře k § 537 ABGB dále plyne, že, přežije-li dědic zůstavitele, ale zemře před tím, než mu bude odevzdáno dědictví, přechází nabyté dědické právo na jeho vlastní dědice, ledaže to první zůstavitel vyloučil, dědic dědictví odmítl, nebo dědické právo zaniklo jiným způsobem před smrtí dědice. Je přitom i možná vícenásobná transmise dědického práva, tj. transmise z dědice na dědicova dědice a od něho na dalšího dědice. Předmětem transmise je dědické právo. Žalobce je tak z hlediska těchto ustanovení rakouského hmotného práva k této projednávané dědické žalobě, podané jím k soudu v České republice, proti žalovaným, podle § 823 ABGB aktivně legitimován, neboť se mu podařilo listinnými doklady prokázat, že je potomkem z mateřské linie po zůstavitelce [jméno FO], jejíž babičce [jméno FO] a [jméno FO] se narodila dcera [jméno FO] a jí pak dcera [jméno FO] Posik, jejímž právním nástupcem byl [jméno FO] [Anonymizováno], přičemž po [jméno FO] [Anonymizováno] dědila paní [Anonymizováno] [Anonymizováno] a žalobce je pak jejím jediným právním nástupcem. V řízení naopak nebylo prokázáno, že by mateřská linie nebo kdokoliv z právních nástupců po mateřské linii, byl zůstavitelkou opomenut záměrně (například listinou o vydědění). Platí-li pak, že v případě dědické žaloby jsou pasivně legitimovány osoby, které nabyly pozůstalost na základě odevzdání dědictví, tedy dědicové, jakož i kupující v případě koupi dědictví, dále jejich univerzální právní nástupci, především jejich dědicové, je dána i pasivní věcná legitimace žalovaných v tomto sporu. Žalovaní potvrdili, že jejich právní předchůdkyně finanční prostředky z Rakouska obdržela, a jsou jejími dědici. Žalobci se podařilo v řízení prokázat, a to především zprávou Ministerstva financí Rakouské republiky, jakož i nezávazným rodokmenem a informacemi z dědického spisu zůstavitelky [jméno FO], že právní předchůdkyně žalovaných, [adresa], která již také zemřela, měla v důsledku dědické posloupnosti ze strany otce zůstavitelky [jméno FO], [jméno FO], dán nárok na Ľ dědictví, který také po této zůstavitelce i nakonec nabyla, byť nejprve bylo pozůstalostní řízení zůstavitelky skončeno bez dědice, jako odúmrť státu, když v dědickém řízení zůstavitelky její dědici nebyli úspěšně dohledáni, později jí však bylo státem dědictví vydáno, o čemž svědčí právě předložené potvrzení Ministerstva financí Rakouské republiky, ze kterého plyne, že tehdejšímu právnímu zástupci některých dědiců zůstavitelky [jméno FO] z Rakouska, mj. i právní předchůdkyni žalovaných, byla pozůstalost po této zůstavitelce ve výši 151 588,52 EUR poukázána Rakouským státem a tento právní zástupce pak následně převedl vydanou pozůstalost do České republiky, mj. na bankovní účet právní předchůdkyně žalovaných, konkrétní částku, odpovídající jejímu dědickému podílu. Soud je za této situace přesvědčen o tom, že mj. právní předchůdkyně žalovaných může být dědicem této zůstavitelky, který nabyl dědictví po ní bez odevzdání dědictví soudem, s odvoláním se na své dědické právo, což zakládá pro její právní nástupce pasivní věcnou legitimaci k vedení tohoto sporu. Tu skutečnost, zda zůstavitelka měla případně i dědice s tzv. bližším stupněm příbuzenství, nebylo třeba v tomto řízení prokazovat, neboť ve vztahu účastníků tohoto řízení není relevantní otázka toho, zda existují některé další osoby, které by se in eventum, pokud by se tohoto samy dožily, mohly domáhat vydání části dědictví podáním dědické žaloby vůči žalobci, či žalovaným, judikatura soudů v Rakousku, jež byla žalobcem doložena, svědčí totiž pro ten závěr, že ve sporu o dědickou žalobu lze žalovat přímo na vydání předmětu pozůstalosti. Pokud se žalovaní bránili nároku žalobce především námitkou promlčení a námitkou vydržení, tak jedna z těchto námitek nakonec vede k zamítnutí žaloby žalobce. Pokud jde o námitku promlčení nároku, uzavřel, že nárok promlčen není, neboť dle právní úpravy, platné v době smrti zůstavitelky, v Rakousku platila pro možnost podání dědické žaloby třicetiletá promlčecí lhůta. S ohledem na to, že zůstavitelka [jméno FO] zemřela dne 22. 12. 1990 a žaloba byla k soudu v ČR podána dne 6. 12. 2019, tato třicetiletá promlčecí lhůta marně neuplynula. Pokud se pak ale dále žalovaní bránili námitkou vydržení vlastnictví finančních prostředků, nabytých vydáním Ministerstvem financí Rakouské republiky, jejich právní předchůdkyní, tak tuto námitku shledává důvodnou, protože jednotlivé předměty pozůstalosti sice zdánlivý dědic může nabýt do vlastnictví mimořádným vydržením během dlouhé vydržecí lhůty, ovšem dle § 1466 ABGB vlastnické právo, jehož předmětem je movitá věc, lze vydržet v tříleté vydržecí lhůtě. Pokud tedy v průběhu roku 1995 právní předchůdkyně žalovaných, [adresa], za svého života nabyla od Rakouského státu určitou peněžní částku, vyplacenou jí na bankovní účet, vedený v České republice, v domnění, že je jednou z dědiců zůstavitelky [jméno FO], neměla žádný důvod pochybovat o svém právním titulu pro ponechání si této částky a došlo tak z její strany k nabytí vlastnictví vydržením těchto finančních prostředků uplynutím vydržecí doby, což je právní skutečnost, která brání úspěšnému uplatnění dědické žaloby žalobcem proti žalovaným v tomto řízení. Z tohoto důvodu tak byla žaloba žalobce zamítnuta. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o.s.ř., kdy žalovaní byli s bráněním svého práva plně úspěšní, náleží jim tak proti neúspěšnému žalobci náhrada nákladů tohoto řízení, jimi účelně vynaložených v souvislosti s náklady na své právní zastoupení advokátem, a to u každého z žalobců v rozsahu svého dědického podílu po své právní předchůdkyni, v němž dědictví sami po ní nabyli. Náklady řízení státu pak vznikly v souvislosti s vyplaceným tlumočným za překlady důkazů, jež byly hrazeny z rozpočtových prostředků státu. Neúspěšný žalobce je tak povinen státu tyto náklady uhradit (§ 148 odst. 1 o.s.ř.). 6. Včasné odvolání si, prostřednictvím své právní zástupkyně, proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobě žalobce bude vyhověno, případně jej zrušit a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. K důvodům uvádí, že z hlediska průběhu řízení, absentovalo-li ze strany soudu prvního stupně poučení dle § 118a odst. 2, 3 o.s.ř. na jeho adresu před vydáním zamítavého pro něj rozhodnutí, je pro něj výsledek řízení překvapivý. Z jeho pohledu mu při jednání soud prvního stupně měl zprostředkovat svůj předběžný právní názor k otázce vydržení, jakož i délky vydržecí doby, aby pro něj byl proces spravedlivý a měl možnost případně doplnit svá tvrzení a důkazy tak, aby byl úspěšný ve sporu. Tohoto poučení se mu však od soudu nedostalo. Z tohoto dovozuje porušení ústavně mu zaručeného práva na spravedlivý proces před soudem v České republice. Dále vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci soudem prvního stupně, jde-li o otázku možného nabytí vlastnictví finančních prostředků právní předchůdkyní žalovaných na základě marného uplynutí tříleté vydržecí doby. Je přesvědčen o tom, že v posuzovaném případě nemohlo dojít k vydržení vlastnictví jednotlivých movitých věcí z pozůstalosti, pokud výchozí je pozůstalost jako celek. Jak bylo dokladováno soudu listinami, z nichž k otázce vydržení vyplývá z jeho pohledu ten výklad, uplatňovaný v právním prostředí rakouského státu, že dědické právo, jako věc, která není předmětem držby, vydržet nelze, jednotlivé předměty pozůstalosti zdánlivý dědic může nabýt do vlastnictví, a to toliko mimořádným vydržením, jež je podmíněno uplynutím dlouhé vydržecí doby, tj. 30 let, jež ovšem marně v projednávaném případě neuplynula, pokud pozůstalostní řízení zůstavitelky [jméno FO], rozené [jméno FO], jež zemřela [datum], bylo ukončeno 18. 8. 1995 a žaloba byla k soudu v České republice podána dne 6. 12. 2019. Vydržecí doba v délce 30 let ke dni podání žaloby v této věci tak z jeho pohledu marně neuplynula, stejně, jako neuplynula marně ani lhůta promlčecí, pokud v rakouském právu nelze dříve uplynout promlčecí doba, než doba vydržecí. Nelze tedy uvažovat o řádném vydržení vlastnictví movité věci s vydržecí dobou v délce tří let, jak tuto svoji úvahu uplatnil při svém rozhodnutí soud prvního stupně. K sporované žalovanými otázce pasivní věcné legitimace žalovaných pak v souladu se závěrem soudu prvního stupně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ve Vídni, sp. zn. 1. Ob 246/12a, jakož i na ustanovení § 823 ABGB, z nichž podle jeho přesvědčení jednoznačně vyplývá, že k vydání dědictví jsou pasivně legitimovány nejen ti dědicové, kterým byla pozůstalost odevzdána rozhodnutím soudu nebo stát, kterému přísluší odúmrť, ale i dědicové, kteří nabyli dědictví s odkazem na své dědické právo bez rozhodnutí soudu o odevzdání pozůstalosti. Pozůstalost může být rozhodnutím soudu „vydána pouze jednou“; vydal-li takový nabyvatel dědictví někomu jinému na uspokojení jeho dědického práva, je legitimován k vydání dědictví jiné oprávněné osobě pouze ten, komu byla pozůstalost „nově“ vydána nebo se stal dědicem zůstavitele i bez rozhodnutí soudu o odevzdání pozůstalosti. Ustanovení § 824 ABGB pak upravuje způsob vypořádání mezi skutečným a zdánlivým dědicem pro případ, že skutečný dědic s dědickou žalobou uspěje, nepředstavuje tedy úpravu povinnosti pro zdánlivého dědice poskytnout skutečnému dědici náhradu za pozůstalost. Uzavírá tak, že se nemůže domáhat postoupení příslušném podílu dědictví po Rakouské republice, protože tato již není držitelem dědictví. Právní postavení držitele dědictví nově zaujali ti, kterým Rakouská republika dědictví dobrovolně vydala (postoupila). Potud tak plně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně. Ke sporované žalovanými otázce jeho aktivní věcné legitimaci k podání žaloby uvádí, že tato vyplývá ze skutečnosti, že, pokud se neobjevila se ke dni skončení řízení o projednání pozůstalosti u dědického soudu v Rakousku tzv. dodatečná součást pozůstalosti, která by předtím nebyla známa, tak po skončení pozůstalostního řízení může uplatňovat případný dědic své dědické právo již jen formou dědické žaloby, není zapotřebí žádného dalšího dědického rozhodnutí (dědické řízení po [jméno FO] bylo zakončeno usnesením, jímž byla zjištěna pozůstalost bez dědice a všechny prostředky po zpeněžení pozůstalosti byly vydány jako odúmrť Rakouské republice), není tak k jeho aktivní legitimaci k vedení tohoto sporu zapotřebí žádného dalšího soudního či jiného rozhodnutí. Pokud se svojí žalobou uspěje, stane se univerzálním nástupcem s účinky ex tunc ode dne úmrtí zůstavitelky (§ 823, § 824 ABGB, § 164 zákona o nesporném řízení). Potud opět souhlasí se závěrem soudu prvního stupně. Dále poukazuji na to, že možnost konkludentního zřeknutí se dědictví není v rakouském právu vůbec upravena, podle rakouského dědického práva sice lze dědictví konkludentně přijmout, ale nelze se ho konkludentně vzdát, rakouské právo vyžaduje pro zřeknutí se dědictví zvláštní formu, a to notářského zápisu či sepsání soudního protokolu (§ 805 ABGB, § 159 odst. 3 zákona o nesporném řízení). Z povahy věci je tak konkludentní vzdání se dědictví vyloučeno, nelze tedy s úspěchem uvažovat o tom, jak to nesprávně žalovaní činí, že by se jeho předek, [jméno FO] [Anonymizováno], mohl dědictví po zůstavitelce [jméno FO] konkludentně zříct za svého života, pokud zůstavitelku [jméno FO] přežil o čtyři roky, nakonec nelze s úspěchem ani tzv. předjímat, že [jméno FO] [Anonymizováno] vůbec před svou smrtí věděl o tom, že zůstavitelka zemřela a že si byl vědom skutečnosti, že on sám je jejím možným zákonným dědicem. Pokud tak nebyl [jméno FO] [Anonymizováno], coby dědic zůstavitelky, v jejím dědickém řízení vůbec znám, pak nemohl odmítnou dědictví, k čemuž by musel být výslovně dědickým soudem vyzván, což se nestalo. Tedy ani tato argumentace žalovaných není namístě, je správné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Dále uvádí, že, pokud jde o výši právní předchůdkyni žalovaných poskytnutého plnění, tak toto bylo prokázáno a není ani žádný důvod pro případné krácení jím uplatněného peněžitého nároku, pokud on, ani jeho právní předchůdkyně, nikterak nezavinili to, že právní předchůdkyně žalovaných vynaložila náklady na uplatnění svého práva na pozůstalost vůči Rakouskému státu, konkrétně vynaložila náklady na úhradu odměny genealogickému institutu, na své právní zastoupení. Zde nejde o náklady, které by podléhaly ustanovení § 824 ABGB, ve spojení s § 329 a násl. ABGB. K tomuto opět poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ve Vídni, sp. zn. [spisová značka], konkrétně na bod odůvodnění 3.2. Dále uvádí, že ani výhrada veřejného pořádku není argumentem proti důvodnosti jím uplatněného nároku, pokud touto námitkou nelze vyloučit právo cizího státu jako celek, jen snad konkrétního ustanovení, v tomto směru nebylo žalovanými ničeho konkrétního tvrzeno. Konečně se odkazuje na své legitimní očekávání, že tento spor bude rozhodnut stejně jako věc, řešení se stejnou podstatou před Městským soudem v Praze pod sp, zn. [spisová značka]. Solidární odpovědnost žalovaných je pak třeba posuzovat dle českého práva, kdy žalovaní jsou právními nástupci zůstavitelky [adresa], dědictví po ní neodmítli, neuplatnili výhradu soupisu pozůstalosti, nabyli majetek, který hodnotově převyšuje předmět tohoto sporu. Pokud pak jím byla žaloba podána původně i proti [Jméno žalované B], tak soud proti němu řízení zastavil podle § 104 o.s.ř., kdy v době podání žaloby již tato osoba neměla způsobilost být účastníkem řízení. 8. Žalovaní se, prostřednictvím své zástupkyně, k odvolání žalobce vyjádřili tak, že jej nepovažují za důvodné, shledávají rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným, navrhli jeho potvrzení. 9. Argumentují nedostatkem aktivní a pasivní věcné legitimace účastníků, když namítají, že neproběhlo v Rakousku řádné dědické řízení po zůstavitelce [jméno FO], které by zjistilo okruh jejích dědiců, že jediné, co bylo v řízení zjištěno na podkladě výsledků dokazování, je to, že pozůstalost po této zůstavitelce se stala odúmrtí a připadla státu. Jednalo se tedy v Rakousku o pozůstalost bez dědice. Svojí aktivní legitimaci žalobce odvozuje jen z jím předloženého rodokmenu, který má nezávazný charakter, žádná oficiální šetření ohledně skutečného možného okruhu dědiců po zůstavitelce [jméno FO] nebylo provedeno, což by se mělo stát především v Rakousku. [Anonymizováno] [Anonymizováno], od které žalobce odvozuje svůj nárok, není v žádném příbuzenském vztahu k zůstavitelce, neboť svůj nárok na dědictví odvozuje až z právního nástupnictví po svém manželovi [jméno FO] [Anonymizováno], který zemřel až po zůstavitelce (27. 10. 1994). Ke dni smrti zůstavitelky tedy [Anonymizováno] [Anonymizováno] nemohlo svědčit dědické právo po zůstavitelce [jméno FO], zemřelé [datum]. Dále zpochybňují, zda vůbec bylo žalobcem doloženo poskytnutí peněžních prostředků jejich právní předchůdkyni v roce 1996, výši uplatněného nároku s argumentací, že je po nich požadováno více, než případně jejich právní předchůdkyně, kdy obdržela od Rakouského státu. I nadále namítají promlčení nároku s poukazem na to, že, pokud skutečně byly peněžní prostředky Rakouským státem jejich právní předchůdkyni vyplaceny, pak byly jí plně spotřebovány a lze tak tedy uvažovat již jen o nároku dle § 1041 ABGB, který se promlčuje v době 3 let od okamžiku, kdy se oprávněný dozvěděl o obohacení a o osobě obohaceného (§1489 ABGB), nejpozději ve 30 letech. Zde pak z komunikace mezi právním zástupcem právní předchůdkyně žalobce plyne, že minimálně v roce 2013 již právní předchůdkyně žalobce věděla o existenci dědictví, proto je, s ohledem na datum podání žaloby, nárok žalobce promlčen marným uplynutím tříleté promlčecí doby. Dále se ztotožňují se závěrem soudu prvního stupně o tom, že došlo k vydržení vlastnictví finančních prostředků jejich právní předchůdkyní. Konečně namítají nedostatek pravomoci českých soudů k projednání a rozhodování věci z hlediska § 74 ZMPS, je-li základ žaloby žalobce výlučně dědický, nelze jej hodnotit jako majetkový nárok, jak to závazně konstatoval dovolací soud v této věci. Dále namítají, že podle § 800 ABGB odpovídají dědicové v rakouském právu poměrně podle velikosti svých dědických podílů, proto nejméně 1/4 nároku žalobce nemůže být důvodná. 10. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobce je podáno včas, jde o odvolání oprávněné osoby, které směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal (opakovaně v souvislosti se zrušujícím rozhodnutím dovolacího soudu) odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a shledal jej nakonec důvodným, proto, s využitím § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě žalobce vyhověl v plném rozsahu, jak je to vyjádřeno výrokem I. tohoto rozsudku. 11. Takto odvolací soud rozhodl v tomto opakovaném odvolacím řízení při vázanosti závěrem dovolacího soudu v této věci, vyjádřeným v rozsudku, č.j. 24 Cdo 2845/2024-1065, přičemž i nadále bez dalšího setrval na svých argumentech, uvedených jím v předchozím svém (potvrzujícím) rozhodnutí v této věci, jde-li o otázku možného nabytí vlastnického práva vydržením peněz, přesněji řečeno jejich majetkové hodnoty, právní předchůdkyní žalovaných v souvislosti s tím, že jí Rakouský stát v průběhu roku 1995 na její bankovní účet, vedený v České republice, vyplatil určitou majetkovou hodnotu, spočívajících na tom, že tato majetková hodnota nepředstavuje způsobilý předmět vydržení, protože jde o majetkovou hodnotu vzájemně zastupitelnou, kterou nelze držet a nelze ji tak ani tímto způsobem nabýt do vlastnictví vydržením; potud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Pro stručnost důvodů tohoto rozhodnutí tak plně na důvody k tomuto svému závěru uvedené v rozsudku ze 14. 3. 2024, č. j. 24 Co 291/2023-924, odkazuje; ostatně tyto jeho závěry nebyly nikterak zpochybněny dovolacím soudem ve výše již zmíněném rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci zrušeno. 12. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 13. Týká-li se žalobcem namítané absence řádného naplnění poučovací povinnosti ze strany soudu prvního stupně dle § 118a odst. 2, 3 o. s. ř. na jeho adresu v průběhu řízení, tak k této odvolací námitce je odvolací soud i nadále toho názoru, že soud prvního stupně v řízení nikterak v otázce poskytování zákonných poučení účastníkům řízení, která mu o.s.ř. povinně ukládá, nepochybil. 14. Je skutečností, že obecně vzato poučovací povinnost ze strany soudu slouží k tomu, aby konečné rozhodnutí soudu nebylo pro účastníky řízení překvapivé, ale naopak, aby pro ně bylo předvídatelné. Za překvapivé, tedy nepředvídatelné, rozhodnutí soudu je pak v již ustálené soudní praxi považováno takové soudní rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení posuzuje projednávanou věc originálním způsobem, tj., které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci a procesního postupu soudu, včetně dosud přednesených tvrzení účastníků řízení, tzv. předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. 15. O takovou situaci se však v této projednávané věci z pohledu odvolacího soudu v řízení před soudem prvního stupně nejedná. 16. Zcela jistě ve vztahu k výše obecně uvedenému totiž naplnění zákonné poučovací povinnosti soudem nemá posloužit k tomu, aby snad to byl soud, kdo je povinen poučovat účastníky o tom, co mají tvrdit a prokazovat, aby byli ve sporu úspěšní. I ve vztahu k otázce naplnění zákonné poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř. je tedy zapotřebí tzv. ctít projednací zásadu. Z tohoto pohledu je tohoto poučení ze strany soudu třeba zásadně jen tam, kde dosavadní tvrzení účastníků a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci a mohlo být přijato právní posouzení věci. 17. V projednávané věci však i podle závěru odvolacího soudu došlo žalobcem k přednesení svých tvrzení a důkazních návrhů soudu prvního stupně takovým způsobem, že to při respektu k projednací zásadě umožnilo soudu i bez potřeby provedení poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. skutkové a právní vyhodnocení žalobcem předložených tvrzení a důkazů. 18. Pokud pak uzavřel soud prvního stupně v dané věci, s ohledem na skutečnost, že žalobce je bytem na území jiného členského státu Evropské unie, konkrétně Rakouska, že je k projednání daného sporu dána mezinárodní příslušnost českého soudu, pak s tímto jeho závěrem i nadále odvolací soud souhlasí. 19. Podle § 6 odst. 1 z. č. 91/2012 Sb., dále jen ZMPS, o mezinárodním právu soukromém (srovnej k otázce retroaktivity usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 698/05), je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu, nevyplývá něco jiného. Podle § 2 téhož zákona se zákon o mezinárodním právu soukromém použije v mezích ustanovení, vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 20. S ohledem na bydliště žalovaných na území České republiky, je namístě dovodit mezinárodní příslušnost českých soudů v dané věci na základě čl. 4 tzv. nařízení Brusel I Bis (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - přepracované znění), jelikož předmět tohoto sporu tzv. spadá pod působnost tohoto nařízení (nejde o žádný případ, uvedený v čl. 1 bod 2. tohoto nařízení, když svým předmětem nejde o věc závěti a dědění). 21. Namítají-li žalovaní ve svém vyjádření k odvolání žalobce, že na danou věc, s ohledem na její „dědický základ“, dopadá ustanovení § 74 ZMPS, pak s tímto jejich názorem odvolací soud nesouhlasí, protože jednoznačně se v daném řízení nejedná o věc projednání dědictví po zůstavitelce [jméno FO] jako takové. Nakonec touto otázkou se musel zabývat i dovolací soud v souvislosti se svým předchozím rozhodováním v této věci, přičemž žádným způsobem se proti soudy obou stupňů shodně přijatému závěru k této otázce existence mezinárodní příslušnosti českého soudu negativně nevymezil. Stejným způsobem pak tuto otázku posoudil i Městský soud v Praze v jím řešené věci se stejným skutkovým základem, sp. zn. [spisová značka]. 22. Soud prvního stupně pak dále z pohledu odvolacího soudu zcela správně v důvodech svého rozhodnutí konstatoval, s odkazem na § 8 ZMPS, že české soudy postupují v tomto řízení podle českých procesních předpisů. 23. Jde-li pak dále o otázku rozhodného (hmotného) práva, tak i z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že za té situace, kdy žalobce v tomto řízení svůj peněžitý nárok odvíjí tzv. od osoby zůstavitelky [jméno FO], narozené 3. 10. 1897, zemřelé 22. 12. 1990 ve Vídni, jež byla rakouskou státní občankou a v době své smrti měla obvyklý pobyt v Rakousku, je namístě vycházet v tomto sporu účastníků, vyvolaném žalobou žalobce proti žalovaným u českého soudu na ochranu žalobcova dědického práva po této zůstavitelce, z právní úpravy ZMPS, používajícího jediný hraniční určovatel, jímž je obvyklý pobyt zůstavitelky [jméno FO] v době její smrti (§ 76, § 123 odst. 1, věta druhá ZMPS), což vede k závěru o tom, že bylo namístě v dané věci zjišťovat a aplikovat pro právní posouzení tohoto sporu hmotné právo rakouské, konkrétně všeobecný zákoník občanský, dále jen ABGB, v platném znění k datu smrti zůstavitelky. Ostatně sami účastníci tento závěr soudu nezpochybnili, neučinil tak ani dovolací soud. 24. Pokud se týká rozhodného skutkového stavu věci, tak z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně na podkladě vyhodnocení v řízení žalobcem uplatněných skutkových tvrzení a k důkazu provedených listin učinil správné skutkové závěry, jež podrobně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, odvolací soud se s těmito skutkovými závěry soudu prvního stupně plně ztotožňuje a pro stručnost tohoto svého odůvodnění na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází, včetně zjištění cestou dokazování cizozemského práva a soudní judikatury. 25. Souhrnně tak tedy lze skutkově shrnout (shodně, jako již v dané věci uzavřel dovolací soud), že daný spor účastníků o peněžité plnění vyplývá ze skutečností, že v Rakouské republice probíhalo řízení o pozůstalosti po zůstavitelce [jméno FO], která zemřela [datum], přičemž v tomto řízení poté, co se na výzvu, učiněnou neznámým dědicům této zůstavitelky, aby se přihlásili ve lhůtě 6 měsíců, obsaženou v usnesení sp. zn. 8 A 16/91, nepřihlásil žádný její dědic, rakouský pozůstalostní soud rozhodl o tom, že čistá pozůstalost se prohlašuje za pozůstalost bez dědice a, že se na základě návrhu finanční prokuratury předává tato státu. Soudní komisař tak uzavřel účet, vyplatil si odměnu, uhradil příslušné daně a poplatky a pozůstalost ve zbývající výši 2 076 159,06 ATS, jako odúmrť, zaslal finančnímu úřadu. Pozůstalost, která připadla státu, jako odúmrť po zůstavitelce [jméno FO], byla ve výši 2 085 903,62 ATS (151 588,57 EUR) vydána dne 18. 8. 1995 tehdejšímu zástupci dědiců, advokátu [Anonymizováno]. [jméno FO], se sídlem ve [Anonymizováno], který mj. zastupoval i právní předchůdkyni žalovaných, [adresa]. Po uhrazení honoráře genealogického institutu byla z těchto finančních prostředků [adresa] vyplacena částka 267 426,32 ATS na její bankovní účet v České republice u [právnická osoba]., č., účtu 3248-300, kód banky 1600, 5.11.1996. Proti právním nástupcům této [adresa], coby příbuzné zůstavitelky [jméno FO] tzv. „z otcovské strany“, se žalobce, jako právní nástupce dalšího dědice této zůstavitelky, prostřednictvím dědické žaloby domáhá zaplacení ˝ z této vyplacené částky. 26. Namítají-li v tomto odvolacím řízení (nově, když dosud tuto skutečnost nezpochybnili) žalovaní, že nebylo v řízení žalobcem jednoznačně prokázáno skutečné vyplacení finančních prostředků jejich právní předchůdkyni, tak odvolací soud konstatuje, že skutkově bylo toto jejich tvrzení v řízení provedeným důkazem – listinou, zpracovanou advokátem, dr. [jméno FO], se sídlem ve [Anonymizováno], o provedeném jím k 5.11.1996 rozúčtování částek na zvláštním kontu č. [hodnota], kód banky [Anonymizováno] [Anonymizováno] (spis 325/94), k němuž je připojen výpis z tohoto účtu za období 9/95-9/96 – s úspěchem vyvráceno. Z obsahu těchto žalobcem do řízení předložených listin totiž zcela jednoznačně i pro odvolací soud vyplývá, že finanční prostředky v částce 267 426,32 ATS byly na konkrétní bankovní účet [adresa], vedený v České republice na její jméno (u [právnická osoba]., č., účtu [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], kód banky [Anonymizováno]) dne 5.11.1996 ze zvláštního konta [Anonymizováno] advokátem dr. [jméno FO], se sídlem ve Vídni, převedeny (vyplaceny). Ani odvolací soud nemá žádný důvod k tomu, aby o těchto žalobcem předložených dokladech jakkoliv pochyboval, jde-li o jejich pravost a správnost, ostatně k tomuto ani sami žalovaní žádná konkrétní tvrzení nevznesli. Nakonec na podkladě stejných listinných dokladů ke stejnému závěru dospěl i soud, projednávající žalobu žalobce proti [jméno FO] (věc, vedená u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 60C 32/2018). 27. Týká-li se dále řešení žalovanými zpochybňované otázky jejich pasivní věcné legitimace v tomto sporu, tak k této otázce odvolací soud uzavírá, vázán závěrem dovolacího soudu, vysloveným v dané věci v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 2025, č. j. 24 Cdo 2845/2024-1065, kladně, s výslovným odkazem na podrobnou argumentaci, uvedenou v tomto rozhodnutí dovolacího soudu, od níž nemá žádný důvod se jakkoliv odchýlit. 28. Týká-li se pak dále žalovanými zpochybňované aktivní věcné legitimace žalobce k podání dědické žaloby podle § 823 ABGB, ve znění do 31. 12. 2016, tak odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, uzavírá o této otázce kladně. 29. Jak správně konstatoval soud prvního stupně (i s přihlédnutím k závěrům dovolacího soudu o otázce pasivní věcné legitimace žalovaných v tomto sporu), Rakouský stát postoupil dědicům zůstavitelky [jméno FO] z otcovské strany, mj. i [adresa], coby zdánlivým dědicům, podle § 824 ABGB celou pozůstalost, třebaže podle § 738 a § 739 ABGB platí, že jsou dědici po této zůstavitelce potomci obou prarodičů zůstavitelky, přičemž ˝ dědictví náleží potomkům prarodičů zůstavitelky z otcovské strany a druhá ˝ dědictví potomkům prarodičů zůstavitelky z mateřské strany. 30. V té situaci, kdy v řízení před soudem prvního stupně provedené listinné důkazy jednoznačně prokazují, že matka zůstavitelky [jméno FO] měla sestru [jméno FO], která porodila dceru [jméno FO], jež byla matkou [jméno FO] [Anonymizováno] (manžela právní předchůdkyně žalobce, jeho matky [Anonymizováno] [Anonymizováno], rozené [rodné přijmení]), tak soud prvního stupně z pohledu odvolacího soudu zcela správně uzavřel, že v souladu s § 738 ABGB je (byl) [jméno FO] [Anonymizováno] oprávněn, coby dědic zůstavitelky tzv. z mateřské strany, požadovat ˝ dědictví po zůstavitelce, když se smrti zůstavitelky sám dožil. Protože [jméno FO] [Anonymizováno] posléze zemřel ([datum]), tak tento jeho dědický nárok přešel ve smyslu § 537 a § 809 ABGB na právní předchůdkyni žalobce, jeho matku (pozůstalost byla odevzdána manželce [jméno FO] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], narozené [datum], jako jeho jediné dědičce), a po její smrti ([datum]) pak na žalobce (pozůstalost po [Anonymizováno] [Anonymizováno] byla předána v plném rozsahu jejímu synovi, [Anonymizováno] [Anonymizováno], narozen [Datum narození žalobce], jako jedinému jejímu dědici). 31. [jméno FO] i odvolací soud má na podkladě vyhodnocení v řízení před soudem prvního stupně provedených důkazů osobu [jméno FO] [Anonymizováno] za dědice ˝ pozůstalosti po zůstavitelce [jméno FO], coby pravnuka prarodičů zůstavitelky z tzv. mateřské strany, který zůstavitelku přežil a tzv. transmisí (§ 537 ABGB) toto jeho dědické právo po zůstavitelce [jméno FO] následně přešlo na jeho jedinou zjištěnou dědičku, jeho manželku, a po její smrti pak opět tzv. transmisí na jejího jediného zjištěného dědice, jejího syna (žalobce). Z hlediska § 823 ABGB je tak tedy žalobce osobou, která je oprávněna se domáhat na tom, kdo vzal dědictví v držbu, postoupení dědictví, resp. příslušného podílu na něm, a je tak osobou v tomto řízení aktivně věcně legitimovanou. 32. I podle závěru odvolacího soudu za situace, kdy se do pravomocného skončení řízení o projednání pozůstalosti u dědického soudu v Rakousku po zůstavitelce neobjevil žádný její majetek, který by nebyl znám, není zapotřebí žádného dědického rozhodnutí po zůstavitelce k tomu, aby žalobce formou dědické žaloby mohl své dědické právo, jak to činí v tomto řízení, uplatňovat. Žalovanými zmiňovaná ustanovení § 182 a § 148 zákona o nesporném řízení nejsou k řešení projednávané věci nikterak využitelná, neboť se týkají zcela jiných otázek, a žalovanými citovaná judikatura buď neexistuje nebo se týká jiné oblasti práva, je tedy pro věc irelevantní. 33. Dále pak podle závěrů odvolacího soudu není namístě brojit žalovanými proti aktivní věcné legitimaci žalobce tvrzením, že se [jméno FO] [Anonymizováno] dědictví po zůstavitelce konkludentně zřekl tím, že za svého života své dědické právo po zůstavitelce neuplatnil, ačkoliv ji přežil o několik let. Jak žalobce s úspěchem doložil v tomto řízení, rakouské právo hmotné vyžaduje pro možnost zřeknutí se dědictví zvláštní formu notářského zápisu nebo sepsání soudního protokolu o tomto zřeknutí se dědictví (§ 551 ABGB). Pokud pak by mělo jít o to, že z hlediska § 805 ABGB se dědic může dědictví vzdát, tak o tomto nelze v projednávané věci ve vztahu k osobě [jméno FO] [Anonymizováno] vůbec uvažovat za situace, kdy dědictví po zůstavitelce připadlo, jako odúmrť, Rakouské republice, protože existence zákonných dědiců nebyla známa, tito nebyli přizváni k účasti na řízení. Pro takový závěr tedy absentuje prohlášení osoby takového dědice o tom, že se dědictví vzdává. Zde žalobce zcela přiléhavě argumentuje tím, že při této úvaze nelze nepřípustně předjímat to, o co se žalovaní snaží, že za svého života [jméno FO] [Anonymizováno] věděl o smrti zůstavitelky a byl si vědom toho, že on je jejím možným zákonným dědicem a přesto se tohoto dědictví chtěl vzdát. Výslovné zřeknutí se dědictví [jméno FO] [Anonymizováno] v potřebné zvláštní formě pak žalovaní ani netvrdí. [jméno FO] [Anonymizováno] se nemohl jen svou nečinností konkludentně dědického práva po zůstavitelce zříct, ani se jej vzdát. 34. Poukazují-li žalovaní na možnost existence i dalších osob, které by mohly případně své dědické právo s tzv. lepším právem po zůstavitelce uplatňovat, tak z pohledu odvolacího soudu sama o sobě taková skutečnost nikterak nebrání v poměrech rakouského práva závěru o tom, že žalobce je v tomto sporu osobou aktivně legitimovanou k uplatňování svého dědického práva dědickou žalobou po zůstavitelce, jak ji podává. Existenci takových osob není žalobce povinen tvrdit, ani prokazovat, v této věci zavazuje rozhodnutí výlučně jen strany tohoto sporu, nikoliv třetí osoby. Nadto z hlediska žalobcem zdokladované rakouské nauky platí, že žalobce, jako dědic, který úspěšně po zdánlivých dědicích uplatnil své dědické právo, může být i tak žalován jiným skutečným, nebo i částečně zdánlivým dědicem, pakliže ten prokáže, že jeho dědické právo je ještě lepší. Z tohoto tak bez dalšího vyplývá, že argument žalovaných o možné existenci dalších dědiců zůstavitelky z tzv. mateřské strany zůstavitelky, kromě [jméno FO] [Anonymizováno], resp. osob jeho dědiců, na něž transmisí právo přechází, není proti závěru o existenci aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění nároku v tomto řízení proti žalovaným nikterak relevantní. 35. Týká-li se dále námitky žalovaných ohledně promlčení nároku žalobce, tak odvolací soud, opět ve shodě se soudem prvního stupně, konstatuje, že tato námitka není důvodná, nárok žalobce promlčen není, neboť dle právní úpravy, platné v době smrti zůstavitelky, v Rakousku platila pro možnost podání dědické žaloby třicetiletá promlčecí lhůta (do 31. 12. 2016 se nároky oprávněného dědice promlčovaly v promlčecí době 30 let dle § 1478 ABGB). V souvislosti se zjištěním, že zůstavitelka [jméno FO] zemřela [datum], žaloba byla k soudu v České republice podána 6. 12. 2019, tato promlčecí doba marně neuplynula. Pokud nárok nebyl v promlčecí době 30 let do 31. 12. 2016 promlčen, uplatní se dle § 1503 odst. 7 bod 9 ABGB kombinace subjektivní tříleté a objektivní třicetileté promlčecí doby dle nového ustanovení § 1487 ABGB, s tím, že tříletá promlčecí doba počíná běžet od 1. 1. 2017. Tedy ani tříletá (tzv. krátká), ani třicetiletá (tzv. dlouhá) promlčecí doba marně neuplynula, podáním žaloby došlo k přerušení promlčecí doby dle § 1497 ABGB. Jak nakonec žalobce doložil, pro tento závěr svědčí rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ve Vídni, sp. zn. 2 Ob 84/19w, 2 Ob 174/22k. 36. Odvolací soud pak aplikaci rakouské právní úpravy promlčení neshledává ve smyslu § 4 ZMPS rozpornou s veřejným pořádkem. Výhrada veřejného pořádku má místo jen tam, kde by účinky aplikace cizího práva byly v rozporu se základními zásadami českého právního řádu. Samo o sobě uplatnění rozdílné promlčecí doby ve srovnání s českým právním řádem k závěru o rozporu s veřejným pořádkem nevede. Za významnou odvolací soud považuje v této věci skutečnost, že i právní předchůdce žalovaných svůj podíl na dědictví po zůstavitelce získal s uplatněním dědického práva dle rakouské právní úpravy, včetně zohlednění delší promlčecí doby, než která platila v té době v českém právu (do konce roku 2013). V poměrech českého práva od 1. 1. 2014, jde-li o ochranu oprávněného dědice a promlčení, je pak situace taková, že, má-li platit předpoklad, že má mít stejnou právní ochranu, jako vlastník, i opomenutý dědic, coby pravý dědic, jehož vlastnické právo se nepromlčuje, pak nelze s úspěchem uzavřít, že by závěry, jež plynou z rozhodnutí Rakouského nejvyššího soudního dvora ve Vídni, uvedené výše k otázce změny promlčecí doby v rakouském dědickém právu u nároků oprávněného dědice, měly být považovány za rozporné s českým veřejným pořádkem, protože aktuálně v českém právu pro obdobné žaloby žádná promlčecí lhůta výslovně zakotvena není. 37. Nadto z odborné literatury vyplývá, že s výhradou veřejného pořádku nemůže být odmítnuto použití cizího právního řádu jako celku, ale jen konkrétního ustanovení cizího právního předpisu, jehož účinky by se zjevně příčily českému veřejnému pořádku. Netvrdí-li tak žalovaní konkrétně k této problematice konkrétní ustanovení rakouského dědického práva, jež by bylo v rozporu s českými právními principy, pak ani tato jejich námitka není důvodná. 38. Z ustanovení § 1452 ABGB pak významně pro danou věc vyplývá, že, dokud neuplynula promlčecí doba pro uplatnění dědického práva, nemohla být ani pozůstalost vydržena. 39. Zde je namístě i vzhledem k tomuto ustanovení odvolacím soudem konstatovat, že i pokud by se snad měl, jako správný, nakonec prosadit závěr soudu prvního stupně o možnosti uplatnění tříleté vydržecí doby, vzhledem k možnosti vydržet movitou věc v tříleté vydržecí lhůtě z hlediska § 1466 ABGB, jde-li o konkrétní předmět pozůstalosti po zůstavitelce, tak ale tento závěr soudu prvního stupně (jeho správnost) vylučuje právě ta skutečnost, že není v rakouském právu možné, aby došlo k vydržení jakéhokoliv práva dříve, než uplyne promlčecí lhůta k uplatnění tohoto nároku na toto právo. 40. Konečně, argumentují-li žalovaní ustanovením § 1041 ABGB proti možnosti žalobce uplatňovat nárok opomenutého dědice podle § 823 a § 824 ABGB, tak ani tuto námitku odvolací soud neshledává opodstatněnou. 41. Toto ustanovení § 1041 ABGB má doplňující, nikoliv subsidiární, povahu, tedy nemění nic na nárocích opomenutého dědice podle § 823 a § 824 ABGB. Z tohoto ustanovení tedy odvolací soud nedovozuje, že by mohl být nárok žalobce, který uplatnil v tomto řízení, jakkoliv nahrazen jiným nárokem z hlediska tohoto žalovanými namítaného ustanovení ABGB. Pro tento svůj závěr se odvolací soud inspiruje v žalobcem doložených rozhodnutích Nejvyššího soudního dvora ve Vídni, sp. zn. 1 Ob 246/12a, 6 Ob 646/93, 2 Ob 214/18m. Z těchto rozhodnutí, jak je žalobce doložil, pro odvolací soud vyplývá, že dobrá víra držitele pozůstalosti, který pozůstalost zcela nebo zčásti spotřeboval, není pro určení výše nároku opomenutého dědice na pozůstalosti rozhodná, neboť za užití pozůstalosti jinou osobou musí zdánlivý dědic vyplatit oprávněnému dědici odpovídající náhradu. Jinak řečeno, ani spotřebování celé pozůstalosti, nebrání tomu, aby oprávněný dědit mohl po zdánlivém dědici uplatnit dědickou žalobou svůj nárok z hlediska § 823 a § 824 ABGB. 42. Z výše uvedených důvodů tak odvolací soud uzavřel, že, co do základu, je žaloba žalobce důvodná, bylo-li v tomto řízení s úspěchem žalobcem prokázáno, že účastníci jsou aktivně a věcně legitimováni, že právní předchůdkyni žalovaných byla z dědictví po [jméno FO] vyplacena částka ve výši 207 426,32 ATS = 19 435,05 EUR (při využití fixního převodním kurzu 1 EURO = 13,76 ATS), že tento nárok není promlčen a, že nedošlo k vydržení těchto finančních prostředků. 43. Lze tak tedy zrekapitulovat, že, pokud mj. právní předchůdkyně žalovaných v minulosti (v roce 1995) uplatnila vůči Rakouskému státu své dědické právo po zůstavitelce a Rakouský stát toto její (mj.) dědické právo uznal, vyvolala tím Rakouská republika v roce 1995 právní účinky úspěšné dědické žaloby podle § 823 ABGB mj. vůči právní předchůdkyni žalovaných, která se tak přijetím plnění v roce 1996 bez dalšího stala v rozsahu svého podílu univerzální nástupkyní zůstavitelky a jako taková může být žalována žalobcem, resp. její zjištění právní nástupci, tvrdí-li žalobce, že je jeho dědické právo po zůstavitelce tzv. lepší, resp. stejné, právní nástupci žalované jsou tedy pasivně legitimovanými osobami pro vznesení dědické žaloby žalobcem, coby „dalším“ opomenutým dědicem zůstavitelky. S ohledem na závěry, vyjádřené v žalobcem doloženém rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ve Vídni není nutné (ale ani možné), aby k předání pozůstalosti do rukou právní předchůdkyně žalovaných, ale i žalobce, bylo v Rakousku vydáváno v pozůstalostním řízení zůstavitelky po jeho ukončení samostatné usnesení o odevzdání pozůstalosti (viz rozhodnutí, sp. zn. 1 Ob 630/94). 44. Jde-li pak o výši žalobcem uplatněného nároku, tak i podle závěru odvolacího soudu důkazy v řízení provedené prokazují, že výše pozůstalosti, která připadla Rakouskému státu, jako odúmrť, po zůstavitelce [jméno FO] 18. 8. 1995 činila 2 085 903,62 ATS, což představuje podle fixního kurzu 1 EURO = 13,7603 ATS 151 588,52 EURO a v této výši byla tato pozůstalost po zůstavitelce Rakouským státem vydána tehdejšímu právnímu zástupci osob, které uplatnily dědické právo po zůstavitelce a které rakouský stát uznal (mj. právní předchůdkyně žalovaných udělila dr. [jméno FO], advokátovi, se sídlem ve [Anonymizováno], plnou moc k zastupování), který z těchto obdržených finančních prostředků uhradil honorář genealogické kanceláře 834 361,45 ATS, dále pak další platby v celkovém součtu 231 108,58 ATS, mj. dědickou daň, kapitálovou daň, poplatky za vedení účtu, tedy výsledná částka, rozdělovaná jím mezi dědice zůstavitelky z tzv. otcovské strany, mj. i pro právní předchůdkyni žalovaných, [adresa], činila částku 1 069 705,27 ATS, z níž tak [adresa] v podílu 1/4 připadla částka 267 426,32 ATS (19 434,62 EUR), jež byla zrealizována výplatou na její bankovní účet v listopadu 1996. 45. Má-li být smyslem (cílem) dokazování v tomto řízení ohledně cizozemského práva, ale i jeho výkladu a aplikace v domovském státě, tedy v Rakousku, pokud možno docílit toho stavu, aby i českým soudem bylo vykládáno toto cizozemské právo a bylo zde aplikováno v řízení zásadně i s přihlédnutím k ustálené judikatuře soudů v domovském státě (Rakousku), jak by tomu bylo, kdyby věc byla projednávána a rozhodována v domovském státě, zejména jeho nejvyššími soudními instancemi, pak, tvrdil-li žalobce, a toto tvrzení i doložil, existenci rozhodnutí rakouských soudů, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ve Vídni, sp. zn. 1 Ob 246/12a, která ve svých závěrech nepřipouští v Rakousku tu možnost, aby si zdánlivý dědic uplatnil proti oprávněnému dědici náklady, vynaložené jím v souvislosti s úhradou dědické či jiné daně, platbou genealogického institutu, popř. nákladů na své právní zastoupení, pak odvolací soud, ve shodě s tvrzením žalobce, uzavírá, že výši nároku žalobce je zapotřebí stanovit jako 1/2 z podílu právní předchůdkyně žalovaných na celé pozůstalosti, jež byla postoupena Rakouským státem více dědicům, jejíž hodnota představovala 151 588,52 EUR (2 085 903,67 ATS), nelze-li z hlediska žalobcem tvrzené a doložené judikatury vyšších soudů v Rakousku považovat náklady na zaplacenou odměnu genealogické kanceláři, dědickou daň a další daně, jakož i další drobnější poplatky, za náklady, vynaložené na pozůstalost ve smyslu § 824 ABGB. Nadto honorář genealogické kanceláře 834 361,45 ATS byl vynaložen čistě jen k možnosti uplatnění dědického práva dědiců z otcovské linie zůstavitelky, a žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně, rovněž musel sám obdobné náklady na uplatnění svého dědického práva po zůstavitelce z mateřské strany vynaložit a tyto se rovněž nezohledňují ve výši jeho nároku. 46. Tedy tyto vynaložené částky právní předchůdkyní žalovaných z pohledu předmětu tohoto řízení nejsou významné a právním nástupcům [adresa] svědčí povinnost (přešla na ně) vydat žalobci, na kterého přešel podíl na pozůstalost z jeho právních předchůdců (ve stejném rozsahu, jako by tuto povinnost měla za svého života právní předchůdkyně žalovaných [adresa], coby zdánlivý dědic), tj. v nezmenšené výši, tedy v daném případě ve výši 18 948 56 EUR. 47. Pro tento závěr totiž bylo v řízení zjištěno, že rodiče zůstavitelky ([jméno FO] a [jméno FO], rozená [jméno FO]) zemřeli v roce [Anonymizováno] a v roce [Anonymizováno], nezanechali po své smrti žádné jiné potomky, než zůstavitelku, pozůstalost po zůstavitelce tak měla ze zákona připadnout z 1/2 potomkům prarodičů z otcovské strany a z 1/2 potomkům prarodičů z mateřské strany. Pokud tedy Rakouský stát vyplatil pozůstalost 151 588,52 EUR pouze potomkům prarodičů z otcovské strany, přitom z manželství prarodičů zůstavitelky kromě matky zůstavitelky [jméno FO], rozené [jméno FO], pocházela i dcera [jméno FO], která zemřela v roce [Anonymizováno], jejím dítětem je [jméno FO] [Anonymizováno], rozená [jméno FO], která zemřela v roce [Anonymizováno], z jejího manželství s [jméno FO] [Anonymizováno], který zemřel v roce [Anonymizováno], se narodil syn [jméno FO] [Anonymizováno], který zemřel [datum], jenž se tak sám dne smrti zůstavitelky dožil, byl on ([jméno FO] [Anonymizováno]) podle § 738 ABGB oprávněn k 1/2 pozůstalosti po zůstavitelce. Toto jeho dědické právo pak na základě institutu transmise přešlo po jeho smrti na jeho manželku, jako jeho jedinou dědičku, tj. [Anonymizováno] [Anonymizováno], která zemřela [Anonymizováno], a z ní pak dále přešlo toto jeho právo na žalobce, jako jejího jediného dědice. 48. Na žalobce tedy opakovanou transmisí přešlo z [jméno FO] [Anonymizováno] jeho dědické právo k 1/2 pozůstalosti po zůstavitelce. 49. Z částky 151 588,52 EURO Rakouským státem vydané právnímu zástupci dědiců zůstavitelky z otcovy strany představuje 1/2 částku 75 794,26 EUR a z této částky pak 1/4 18 948,56 EUR. 50. V této výši tak žalobci v tomto řízení nárok přísluší proti právním nástupcům [adresa], pokud bylo zjištěno, že všichni zákonní dědicové zůstavitelky z otcovské strany mají společného předka, [jméno FO], rozenu [Anonymizováno], po níž dědictví bylo rozděleno mezi potomky jejích potomků, a to konkrétně potomky [jméno FO], zemřel v roce [Anonymizováno], a [jméno FO], rozené [jméno FO], zemřela v roce [Anonymizováno], kdy potomkům každého z nich připadla 1/2 z výše dědictví, která byla rozdělena mezi dvě osoby, jako potomky [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] (syn [jméno FO]) a [adresa] (dcera [jméno FO], druhého syna [jméno FO]). Odtud tedy výše 1/4 z částky (1/2), postoupené Rakouským státem dědicům zůstavitelky z otcovy strany, tj. z částky 75 794,26 EUR. 51. Dle ustanovení § 738 ABGB totiž mají potomci prarodičů zůstavitelky z mateřské strany nárok na 1/2 pozůstalosti a tento podíl o velikosti 1/2 se dále dělí dle zákonných pravidel mezi jednotlivé dědice z mateřské strany. Nejsou-li tedy známi další dědicové z mateřské strany zůstavitelky, než právě jen žalobce, náleží dle dědického práva žalobci celá 1/2 pozůstalosti. 52. Z pohledu odvolacího soudu je tedy nárok žalobce důvodný v celé jím uplatněné výši, odvolací soud tedy neshledal důvodnou námitku žalovaných, spočívající v tom, že by měl být nárok žalobce omezen pouze na prospěch, který žalovaným, resp. již jejich právní předchůdkyni, z držby dědictví, které bylo Rakouským státem odevzdáno, tzv. zůstal. 53. Pokud zde svou argumentací žalovaní směřuje na poslední větu ustanovení § 824 ABGB, tak z pohledu odvolacího soudu chrání toto ustanovení v této své části tzv. třetí osoby, pokud nabyly dědictví nebo věc z dědictví na základě právního jednání se zdánlivým dědicem v důvěře, že tento je skutečným dědicem. Naopak pro tu situaci, která je tvrzena žalovanými, že vydané dědictví bylo spotřebováno zcela jejich právní předchůdkyní, z ustanovení § 823 a § 824 ABGB vyplývají vzájemné nároky mezi zdánlivým dědicem, coby držitelem dědictví, a pravým dědicem, coby úspěšným žalobcem o vydání dědictví, kdy nepravému dědici svědčí povinnost vrátit získanou hodnotu v penězích, přičemž má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v době jeho držby dědictví. Z těchto ustanovení tak pro odvolací soud vyplývá, že dobrá víra zdánlivého dědice je relevantní jen u nákladů a výdajů (plodů a užitků), o čemž žalovaní v řízení ničeho konkrétního netvrdili. 54. Na podporu tohoto závěru žalobce předložil rozhodnutí Rakouského Nejvyššího soudního dvora ve Vídni, sp. zn. 2 Ob 174/22k, 1 Ob 246/12a., z nichž tento závěr, přijatý odvolacím soudem vyplývá. 55. I tato námitka žalovaných proti správnosti uplatněné výše nároku žalobcem je tak shledávána odvolacím soudem nedůvodnou. 56. Pokud pak námitky žalovaných směřovaly k možné limitaci odpovědnosti žalovaných, coby dědiců své právní předchůdkyně, výší podílu jimi nabytého dědictví s odkazem na § 800 ABGB, tak odvolací soud je toho názoru, že odpovědnost dědiců, coby právních nástupců [adresa], je namístě posuzovat podle českého práva, platí-li, jak bylo odůvodněno výše s odkazem na § 8 ZMPS, že české soudy postupují v tomto řízení podle českých procesních předpisů, přičemž, jak bylo v tomto řízení rovněž zjištěno, právními nástupci [adresa], kteří dědictví po ní neodmítli a kteří neuplatnili výhradu soupisu pozůstalosti, jsou jednak žalovaní a jednak [Jméno žalované B], který zemřel 25. 1. 2018, tedy ještě předtím, než žalobce v této věci podal žalobu k soudu (6. 12. 2019). Platí-li tak podle § 1704 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), že dědicové mají povinnost k úhradě dluhů zůstavitele v plném rozsahu, tedy i nad rámec rozsahu jimi nabytého dědictví, pokud neuplatnili výhradu soupisu pozůstalosti, přičemž, je-li takových dědiců více, hradí tyto dluhy zůstavitele společně a nerozdílně, pak věřitel je oprávněn celé plnění či jeho část požadovat po dědicích všech, nebo jen po některém z nich, a to po kterémkoliv z nich, na vnitřní vztahy mezi několika společně a nerozdílně zavázanými dědici se pak použije úprava § 1875 a § 1876 o. z. Z tohoto pohledu je tedy nerozhodné, že žalobcem jsou žalováni v tomto řízení tři ze čtyř dědiců [adresa], jedná-li se o dědice, zavázané za dluhy své právní předchůdkyně společně a nerozdílně. 57. Na závěr tohoto odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci lze i odkázat na shodné závěry, které přijal i jiný odvolací soud ve vztahu sice jiných účastníků řízení, ale ve věci, která je podložena v zásadě stejnými skutkovými okolnostmi. 58. Požaduje-li pak žalobce přiznání i 4% úroku z prodlení ročně z žalované částky za dobu od 27. 3. 2018 do zaplacení, tak i tento jeho požadavek je po právu, protože vyplývá z ustanovení § 1333 odst. 1 ABGB, výše úroku z prodlení pak z § 1000 odst. 1 ABGB. Do prodlení s poskytnutí žalobcem požadovaného plnění se pak žalovaní dostali dnem následujícím po marném jim uplynutí lhůty k zaplacení, kterou jim žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně, poskytl v rámci předžalobní výzvy (10 dnů, která začala běžet ode dne převzetí předžalobní výzvy žalovanou [Jméno žalované C] 16. 3. 2018, což marně uplynulo 26. 3. 2018). 59. Z výše uvedených důvodů tak odvolací soud odvoláním žalobce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 60. Ke splnění platební povinnosti odvolací soud žalovaným stanovil delší, než zákonnou třídenní lhůtu k plnění, s ohledem na předmět sporu, výši plnění a současně také délku probíhajícího řízení. 61. Za situace, kdy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním žalobce, rozhodl nově o nákladech řízení mezi účastníky, a to jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím, podle § 224 odst. 1, 2, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy podle výsledku řízení byl žalobce s uplatněním svého práva plně úspěšný, má tak na své straně proti neúspěšným žalovaným právo na náhradu mu účelně vzniklých nákladů v souvislosti s uplatňováním svého práva v tomto řízení. 62. Jde-li o náklady řízení před soudem prvního stupně, podle obsahu spisu tyto účelně vznikly žalobci na zaplaceném soudním poplatku z návrhu na zahájení řízení 24 193 Kč, dále v souvislosti s žalobcem vynaloženými hotovými výdaji ve výši 15 000 Kč za zaplacení jím pořízených překladů listin, které k důkazu předložil do řízení, a dále pak i v souvislosti s náklady na své právní zastoupení advokátem, který podle obsahu spisu soudu prvního stupně v řízení před soudem prvního stupně vykonal účelně celkem 8,5 úkonu právní služby, konkrétně jde o tyto úkony: příprava a převzetí zastoupení, podání žalobního návrhu, předžalobní výzva, písemná vyjádření ve věci (2x), účast u jednání soudu prvního stupně (2x), odvolání proti procesnímu rozhodnutí soudu prvního stupně. Odměna advokáta úspěšného žalobce v řízení před soudem prvního stupně tak s využitím vyhlášky č. 177/96 Sb., v platném znění do 31. 12. 2024 dle punkta – výše peněžitého plnění v EURO, přepočtená vždy aktuálním kurzem na devizovém trhu, vyhlášeném ČNB k datu jednotlivého úkonu právní služby, spolu s jednonásobkem navýšením za některé z těchto úkonů právní služby při jejich mimořádné obtížnosti v souvislosti s potřebou využití cizího práva a zejména cizího jazyka dle § 12 odst. 1 (§ 7, § 11, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 této vyhlášky) činí částku celkem 148 910 Kč (konkrétně jde o součet částek 20 760 Kč, 20 680 Kč, 20 520 Kč, 5 110 Kč, 20 600 Kč, 10 260 Kč, 10 260 Kč, 20 520 Kč a 20 200 Kč). S připočtením paušální výše hotových výdajů advokáta v sazbě 300 Kč/1 úkon právní služby, tj. celkem částky 2 700 Kč, náhrady za provedenou elektronickou konverzi dokumentů z listinné do elektronické podoby, 180 Kč (6x 30 Kč), a 21% DPH, jde celkem na nákladech právního zastoupení žalobce advokátem v řízení před soudem prvního stupně o částku 183 665,90 Kč. 63. Účtovaná náhrada za ztrátu času v souvislosti s účastí u jednání soudu prvního stupně nebyla na nákladech právního zastoupení žalobce odvolacím soudem přiznána, s ohledem na sídlo advokáta žalobce a sídlo soudu prvního stupně v jednom městě. 64. Jde-li o účtované úkony právní služby advokáta žalobce, uvedené ve vyúčtování v přehledu úkonů jako body 3., 4., 5., 9. a 13., tak tyto nebyly odvolacím soudem přiznány, protože svou podstatou tyto vyúčtované další úkony nelze podřadit pod žádné z ustanovení § 11 příslušné vyhlášky, jde-li o danou věc, a to ani podpůrně, nelze je tak považovat za účelně vynaložené. 65. Celkem tak jde na nákladech řízení úspěšného žalobce před soudem prvního stupně o částku 222 859,90 Kč. 66. Tyto náklady jsou žalovaní povinni zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. 67. Odvolací soud neshledal existenci žádných výjimečných okolností tohoto případu, jež by jej měly vést k případné úvaze o možné aplikace moderačního oprávnění soudu při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, byť i jen částečně, z hlediska § 150 o. s. ř. 68. Pokud pak jde o náklady odvolacího řízení, tak i v odvolacím řízení byl žalobce s uplatňováním svého práva plně úspěšný, i v odvolacím řízení mu vznikly účelně náklady jednak na právním zastoupení advokátem, jednak na zaplaceném soudním poplatku (z odvolání a dovolání), proto jsou žalovaní povinni zaplatit žalobci i tyto žalobcem účelně vynaložené náklady odvolacího řízení. 69. Jde-li o výši těchto nákladů, tak podle obsahu spisu soudu prvního stupně žalobce zaplatil na soudním poplatku z odvolání a dovolání částky 22 355 Kč a 14 000 Kč. Dále mu vznikly účelně náklady na právní zastoupení advokátem, který podle obsahu spisu vykonal účelně 10 úkonů právní služby, z toho 5 úkonů do konce roku 2024 a 5 úkonů po 1. 1. 2025. S využitím vyhlášky 177/96 Sb., v platném znění do konce roku 2024 a od 1. 1. 2025 činí odměna advokáta úspěšného žalobce v odvolacím řízení celkem 163 200 Kč (jedná se o součet částek 20 280 Kč, 20 440 Kč, 20 440 Kč, 20 440 Kč, 20 440 Kč, 10 220 Kč, 10 220 Kč, 20 360 Kč, 10 180 Kč a 10 180 Kč), a to opět s využitím stejných úvah, jež vedly odvolací soud pro rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudem prvního stupně, tedy opět u některých z vyúčtovaných úkonů právní služby s přihlédnutím ke složitosti věci s jednonásobkem navýšení základní sazby odměny a s úvahou o aktuálním kurzu na devizovém trhu pro přepočet EURO na Kč k datu jednotlivých vykonaných úkonů právní služby. Konkrétně odvolací soud podání blanketního odvolání a doplnění odvolání považoval za 1 úkon právní služby, pokud jde o účast u jednání odvolacího soudu 28. 8. 2025, zde uvažoval, s ohledem na délku jednání, se dvěma úkony právní služby. Pokud pak jde o úkony ve vyčíslení nákladů, uvedené pod položkami č. 23. a 24., tak ty odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložené v souvislosti s odvolacím řízením v dané věci, nelze-li opět svým předmětem podřadit pod žádnou položku § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. pod konkrétní jednotlivé úkony právní služby, za něž náleží advokátu mimosmluvní odměna, a to ani jako úkony svou povahou a účelem některým ze stanovených úkonů nejbližší. 70. Celkem tedy odměna advokáta úspěšného žalobce v odvolacím řízení představuje částku 163 200 Kč. S připočtením paušální výše hotových výdajů advokáta 3 750 Kč (5x 300 Kč, 5x 450 Kč), 21% DPH z odměny a hotových výdajů, jde celkem o částku 202 009,50 Kč. 71. S připočtením zaplacených soudních poplatků žalobcem tak jde o částku 238 364,50 Kč. 72. I tyto náklady odvolacího řízení jsou žalovaní povinni zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. 73. Ani v odvolacím řízení odvolací soud neshledal důvodným při rozhodování o nákladech řízení využít ustanovení § 150 o. s. ř. 74. Nově pak odvolací soud rozhodl i o nákladech řízení státu. 75. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř., má stát podle výsledku řízení proti účastníku právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. 76. Za té situace, že z obsahu spisu soudu prvního stupně pro odvolací soud jednoznačně vyplývá, že z rozpočtových prostředků státu v dané věci byla v řízení před soudem prvního stupně vyplacena celkem částka 47 248,50 Kč (překlady důkazů a náklady tlumočného), uložil odvolací soud povinnost plně neúspěšným žalovaným tyto náklady řízení státu ve stanovené lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku uhradit České republice na účet Okresního soudu Praha – západ, pokud na straně těchto žalovaných neshledává důvody pro osvobození od placení soudních poplatků. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu je možné podat dovolání, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, s výjimkou samostatně podaného dovolání proti výrokům o nákladech řízení, proti nimž není samostatně dovolání přípustné, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí, u Okresního soudu Praha – západ, k Nejvyššímu soudu ČR, se sídlem v Brně. Dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, musí být povinně před dovolacím soudem zastoupen advokátem, popř. notářem. Pokud by povinný nesplnil povinnost, uloženou mu tímto soudním rozhodnutím, řádně a včas, má oprávněný právo podat k soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí, popř. exekuční návrh podle zvláštního zákona. Praha 4. září 2025 JUDr. Šárka KAMENICKÁ předsedkyně senátu