ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 66 853,09 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 11. 2023, č.j. 5 C 156/2023-43 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 3. 2025, č. j. 9 C 16/2025-43, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 3. 2025, č. j. 9 C 16/2025-50 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 019,51 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 635,18 Kč a dále jdoucím ve výši 14,75 % ročně z částky 8 019,51 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba o zaplacení 12 335,28 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 1 056,12 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 1 160,04 Kč a dále jdoucím ve výši 14,75 % ročně z částky 13 391,40 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, se zamítá (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný postupně splatil žalobkyni částku ve výši 51 980,49 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, žalobkyně celý úvěr zesplatnila ke dni 18. 4. 2024 a před podáním žaloby jej vyzvala k jeho zaplacení výzvou ze dne 31. 10. 2024. Podanou žalobu hodnotil jako důvodnou pouze co do částky 8 019,51 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně dostatečným způsobem zjišťovala, zda je žalovaný schopen úvěr řádně splácet, a že si ani od žalovaného nevyžádala potřebné důkazy. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 6. 2. 2025, č.j. 9 C 16/2025 - 11, uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti vycházela z informací uvedeným žalovaným v žádosti o úvěr, ve kterém žalovaný uvedl pouze svůj příjem ve výši 19 248 Kč měsíčně, žádné výdaje zde nebyly žalovaným uvedeny (ani náklady na bydlení, splátky jiných úvěrů či ostatní nezbytné náklady), a dále vycházela z výpisu z běžného účtu žalovaného. Žalobkyně doložila výpis z běžného účtu žalovaného za měsíc duben až červenec 2021, ve kterých si ověřila pouze příjem žalovaného. Žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného nijak nereflektovala skutečnost, že žalovaný v dubnu čerpal jiný úvěr ve výši 100 000 Kč a v červenci (pouhých 19 dnů před uzavřením úvěrové smlouvy) jiný úvěr ve výši 30 000 Kč. Dále již žalobkyní nebylo tvrzeno ani nebyly přiloženy žádné další relevantní důkazy prokazující majetkové poměry žalovaného, např. pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva atd. Stejně tak žalobkyně neprokázala, že řádným způsobem porovnala výdaje a příjmy žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nota bene ohledně výdajů žalovaného neměla žalobkyně zjevně žádné informace a vycházela pouze ze životního minima a normativních nákladů na bydlení, nicméně již ze shora uvedených čerpání jiných úvěrů je zjevné, že žalovaný musel mít minimálně zvýšené výdaje s jejich splácením. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Tedy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že povinnost uložená poskytovateli spotřebitelského úvěru v § 86 odst. 1 zákona splněna nebyla a smlouva o úvěru je proto pro rozpor se zákonem ve smyslu § 588 o.z. neplatná. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. poskytnutím částky 60 000 Kč žalovanému. Dle platební historie žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem 51 980,49 Kč, a žalobkyně tak má nárok na bezdůvodné obohacení ve výši 8 019,51 Kč, které jí bylo přiznáno společně s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení od 19. 4. 2024 do 31. 10. 2024 z částky 8 019,51 Kč, tj. ve výši 635,18 Kč a dále jdoucím zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 019,51 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení. S ohledem na to, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, byla žaloba ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), avšak žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější, žádné náklady v tomto řízení nevznikly, a proto nebyla náhrada nákladů přiznána žádnému z účastníků. 3. Proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu, že z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně dostatečným způsobem nezjišťoval, zda je žalovaný schopen úvěr řádně splácet. Odkázala na vyjádření ze dne 17.2.2025, kde uváděla postup, který byl užit při individuálním hodnocení úvěruschopnosti žalovaného v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Posouzení by mělo být založeno mimo jiné na informacích získaných od spotřebitele. Jedná se o základní povinnost věřitele při poskytování spotřebitelských úvěrů, získat od spotřebitele nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené, které jsou relevantní pro posouzení jeho úvěruschopnosti, přičemž vzhledem k ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru nepostačuje pouze pasivní sběr informací, ale věřitel by si měl rozhodné informace aktivně vyžádat. Dále nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, je-li to nezbytné. Žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 26.7.2021, ve které uvedl zejména informace o svém rodinném stavu (svobodný), způsobu bydlení (u rodičů), vzdělání (odborné/učňovské), údaje o zaměstnavateli ([právnická osoba], IČ [IČO], [adresa]) a o svém pracovním poměru (pracovní poměr na dobu neurčitou, nenachází se ve zkušební či výpovědní době, čistý měsíční průměrný příjem za 3 měsíce ve výši 19 248 Kč, celkový příjem domácnosti 20 000 Kč). Žalobkyně ověřila příjem žalovaného na základě příjmu dle žádosti o úvěr, kdy žalovaný garantoval stálý měsíční příjem a dále z běžného účtu žalovaného, který měl žalovaný veden u žalobkyně za období delší než tři měsíce předcházejících měsíci, kdy klient žádostí požádal o poskytnutí úvěru, ze kterého vyplývá dokonce vyšší příjem ze zaměstnání žalovaného v průměrné výši 25 859 Kč. Z běžného účtu žalovaného jsou patrné výdaje žalovaného např. za elektřinu (trvalý příkaz 500 Kč), jídlo (platby v restauracích), dopravu (platba na čerpací stanici), splátky a zábavu (např. Spotify, Youtube premium, půjčovnu lyží). Žalobkyně dále posuzovala schopnost žalovaného splácet na základě disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu vycházela s částkou životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima, která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných MPSV a existenčního minima, a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, která vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Na základě uvedených údajů dospěla k částce 9 048,81 Kč. Žalobkyně proto posoudila schopnost žalovaného splácet s odbornou péči a postupoval v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 354,79 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 056,12 Kč od 26.7.2021 do 18.4.2024, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 795,22 Kč od 19.4.2024 do 31.10.2024 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 21 410,91 Kč od 1.11.2024 do zaplacení ve výši 14,75 % a náklady nalézacího řízení a též jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a neshledal odvolání žalobkyně důvodným. 6. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, nabyl samostatně právní moci a nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). 7. Skutková zjištění soudu prvního stupně vyplývají z předložených důkazů a ani žalobkyně nenamítala jejich nesprávnost či neúplnost, pouze nesouhlasila s právním hodnocením věci. Odvolací soud proto vyšel z těchto skutkových zjištění, jak jsou popsána výše a neshledal potřebu dokazování opakovat či doplňovat (srov. § 213 o.s.ř.). 8. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem a právním posouzením věci soudem prvního stupně v tom směru, že na dotčenou úvěrovou smlouvu je na místě nahlížet jako na absolutně neplatnou pro nesplnění povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném v době uzavření dané smlouvy (dále též jen „ZSÚ“). 9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 13. Podle § 87 odst. 3 ZSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 14. Soudní judikatura dovodila (při použití eurokonformního výkladu), že následkem nesplnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru postupovat v souladu se shora citovaným § 86 ZSÚ je absolutní neplatnost uzavřené smlouvy. V daném případě žalobkyně i dle svých vlastních tvrzení vycházela při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, při porovnávání jeho příjmů a výdajů, prakticky jen z průměrného příjmu žalovaného v tvrzené výši 19 248 Kč měsíčně, resp. podle výpisů z běžného účtu ve výši 25 859 Kč, který pro žalovaného vedla. Ze žádosti žalovaného o úvěr se podává, že žalovaný měl být svobodný, vyučen a bydlet u rodičů. Žalobkyní nebylo tvrzeno, že by tvrzení o bydlení žalovaného u rodičů byla doložena či žalobkyní prověřována. Nebylo tedy nijak doloženo, že by žalovaný skutečně bydlel u rodičů a jaké měl s bydlením náklady. Žalobkyně měla brát dle svých tvrzení v potaz údaje z běžného účtu žalovaného za elektřinu (trvalý příkaz 500 Kč měsíčně), jídlo (platby v restauracích), dopravu (platba na čerpací stanici), splátky a zábavu (např. Spotify, Youtube premium, půjčovnu lyží). Měsíční platba 500 Kč za elektřinu přitom neodpovídá obvyklé spotřebě rodiny a nebylo též vysvětleno, proč ji hradí žalovaný, pokud žije „u rodičů“, když v takových případech se na společné náklady přispívá obvykle rodičům. Tyto pochybnosti však žalobkyně dále nezkoumala a nevyžádala si další doklady či potvrzení. Ostatní náklady vyplývající z běžného účtu jsou spíše nahodilé útraty za pohonné hmoty a platby v restauracích a nemohou dát objektivní obraz výdajové stránky žalovaného. Z výpisů z účtu navíc vyplývá, že bez čerpání úvěrů ve výši 100 000 Kč dne 4.4.2021 a ve výši 30 000 Kč dne 7.7.2021 by byl žalovaný v záporném zůstatku na účtu. Za těchto okolností nelze považovat posuzování schopností žalovaného splácet na základě disponibilní částky určené z částky životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, za dostatečné, když při takovém výpočtu má být navíc zohledněn druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokace bydlení, což nebylo žalobkyní vůbec zjišťováno. 15. Uvedený způsob posouzení úvěruschopnosti považuje i odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za nedostatečný. Nelze považovat za řádné a náležité porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, pokud poskytovatel úvěru nemá podstatnou část výdajů spotřebitele ničím podloženou, a to zejména pokud se týká nákladů na bydlení, které pravidelně bývají, jak je notoricky známo, rozhodně nezanedbatelné, a vycházela pouze ze statistických údajů, či normativně stanovených nákladů, které nemají s konkrétní realitou konkrétního žadatele nic společného. V daném případě byla nadto obezřetnost žalobkyně při posuzování žalovaného na místě právě s přihlédnutím k žalobkyni známým dalším závazkům žalovaného, který v předchozích dvou měsících čerpal dva úvěry v celkové výši 130 000 Kč. Ani doložená výše příjmu žalovaného z pracovního poměru tak nezakládala neopodstatněnost pochybností o schopnosti žalovaného žádaný úvěr splácet a nevylučuje předluženost žalovaného. Okolnost, že po určitou dobu žalovaný nakonec úvěr splácel, nemá na hodnocení splnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného žádný vliv. Navíc bylo zjištěno, že žalovaný si opakovaně bral půjčky (úvěry), které používal ke krytí svých závazků. To, že porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele nemůže být zhojeno samotným (i úplným) splněním úvěrové smlouvy, a že je irelevantní, zda (případně) spotřebitel (sám) nic proti smlouvě v průběhu splácení nenamítal, konstatoval nedávno v řízení o předběžné otázce ve svém rozsudku sp.zn. C-755/22 ze dne 11.1.2024 i Soudní dvůr Evropské unie. 16. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se jeho příjmů přicházejících na jeho účet, nicméně podstatné náklady (výdaje) žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. 17. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Ani relativně vysoký příjem nezaručuje, že spotřebitel je vzhledem ke svým výdajům schopen úvěr splácet. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze např. v rozhodnutí sp. zn. 27 Co 143/2019, ale v celé řadě dalších případů. 18. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby, jak to správně provedl již soud prvního stupně. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobkyně (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). 19. Žalobkyni proto nad rámec soudem přiznané částky 8 019,51 Kč s příslušenstvím, odpovídající poskytnuté částce po odečtení plateb žalovaného, žádné další plnění nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 ZSÚ úspěšně uplatnit. Proto odvolací soud dále zamítavý výrok II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř., spolu s výrokem III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, které odpovídá porovnání procesního úspěchu stran (srov. § 142 odst. 2 o.s.ř.). 20. V odvolacím řízení byl úspěšným žalovaný, kterému však s tímto řízením žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Praha 24. července 2025 Mgr. Roman Fremr předseda senátu