ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno]), narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 17 990 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2025, č.j. 21 C 11/2025-62 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném rozsahu výroku II. mění tak, že se zamítá žaloba o povinnost žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v rozsahu rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 17 990 Kč od 26. 8. 2024 do 6. 2. 2025. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 509 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2025, č. j. 21 C 11/2025-62 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 17 990 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně z částky 17 990 Kč od 7. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá (výrok I.). Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 % denně z částky 17 990 Kč od 26. 8. 2024 do 6. 2. 2025 ve výši 5 936,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně odůvodnil rozsudek tím, že bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaná spolu uzavřely dne 4. 12. 2023 dohodu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala k poskytování služeb školského zařízení (mateřské školy) pro dceru žalované. Za poskytování těchto služeb byla žalovaná povinna platit školné, jehož výši si žalobkyně s žalovanou sjednaly v dodatcích č. 1 a 2 k Dohodě. Pro školní rok 2024/2025 v dodatku č. 2 k dohodě ujednaly školné ve výši 17 990 Kč. Dne 26. 7. 2024 žalovaná zaslala jednatelce žalobkyně ([jméno FO]) na e-mailovou adresu [e-mail] e-mail, v němž uvedla, že se pro dceru rozhodla vybrat jinou mateřskou školu. Jednatelka žalobkyně odpověděla, že toto rozhodnutí přijímá a akceptuje. Žalovanou ale odkázala na ředitelku zařízení, které dcera žalované navštěvovala, aby s ní dohodu vypověděla. Žalovaná následně nezaplatila školné za měsíce září a říjen 2024, protože považovala dohodu za ukončenou na základě výpovědi (e-mailu) ze dne 26. 7. 2024. Dne 6. 2. 2025 ale žalovaná zaplatila na účet žalobkyně částku 17 990 Kč s tím, že platbu provádí na školné za měsíc září 2024. 3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a § 547 a násl. o.z. V projednávané věci neměl pochybnosti, že e-mail žalované ze dne 26. 7. 2024 obsahoval výpověď dohody v písemné formě. Nejednalo se o žádný z případů jmenovaných v § 5, případně § 6 zákona č. 297/2016 Sb., a proto tuto e-mailovou zprávu mohla žalovaná podepsat prostým elektronickým podpisem podle § 7 tohoto zákona a dostojí požadavkům na právní jednání v písemné formě. Z textu e-mailové zprávy plyne, že žalovaná zjevně vyjádřila úmysl dohodu ukončit, neboť žalobkyni sdělila, že se rozhodla pro dceru vyhledat jinou mateřskou školku. Dohoda neobsahuje zvláštní ujednání o náležitostech výpovědi a ve vztahu k jejímu ukončení ze strany žalované připouští, aby ji vypověděla i bez udání důvodu (viz čl. XI. odst. 3 dohody). Žalovaná ji žalobkyni doručila i sjednaným způsobem, neboť dohoda v čl. XII odst. 4 přímo předpokládala, že výpověď lze doručit i prostřednictvím e-mailu na e-mailovou adresu jednatelky žalobkyně, jak žalovaná i učinila. Nebylo relevantní, pokud jednatelka žalobkyně v odpovědi žalovanou odkázala na ředitelku zařízení, kam dcera docházela. Takový postup při ukončení dohody si smluvní strany nesjednaly. Na překážku platnosti výpovědi nemohla být ani její textace v ruském jazyce. Předně dohoda nestanovila, že by komunikace mezi smluvními stranami musela probíhat výlučně v českém jazyce. Podstatné je dále to, že jednatelka žalobkyně, na jejíž e-mailovou adresu byla žalovaná oprávněna výpověď zaslat dle dohody (viz výše), rusky sama hovořila a na e-mail rusky odpověděla. Proto nelze mít pochybnosti o tom, že dané právní jednání pro ni, resp. samu žalobkyni, bylo dostatečně srozumitelné. Soud přitom neshledal důvod, proč by tyto závěry nebyly aplikovatelné i za účinnosti o. z. S ohledem na to soud dovodil, že žalovaná doručila dne 26. 7. 2024 žalobkyni platnou výpověď v písemné formě. Podle čl. XI. odst. 5 dohody pak činila výpovědní doba 2 měsíce a počala běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla písemná výpověď doručena druhé smluvní straně. Dvouměsíční výpovědní doba proto počala běžet 1. 8. 2024 a Dohoda zanikla ke konci září 2024. Z toho plyne, že žalobkyni již nemohlo vzniknout právo na zaplacení školného za měsíc říjen 2024 a s tím související úrok z prodlení. Žalobkyně proto ani nebyla oprávněna určit, že úhradu žalované ze dne 6. 2. 2025 započte na tuto neexistující pohledávku. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.). 4. Soud se dále zabýval tím, zda žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení smluveného úroku z prodlení z částky odpovídající školnému za měsíc září 2024, neboť v tomto měsíci byla dohoda stále platná a účinná a žalovaná proto byla podle čl. VI. odst. 5 dohody povinna zaplatit školné ve výši 17 990 Kč (viz dodatek č. 2 ze dne 18. 4. 2024 k dohodě) nejpozději do 25. 8. 2024. Žalovaná přitom úhradu školného za měsíc září 2024 provedla až ke dni 6. 2. 2025, jak vyplynulo z provedeného dokazování. Od 26. 8. 2024 tak byla s úhradou školného za měsíc září 2024 v prodlení. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalovaná mohla provedenou úhradu určit přímo na jistinu, tj. na dlužné školné za měsíc září 2024. K určení rozhodné právní úpravy musel soud nejprve posoudit povahu uzavřené dohody, tj. zda se jedná o smlouvu spotřebitelskou, či nikoli. Při posouzení této otázky soud vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24. Ústavní soud nejprve předeslal, že spotřebitelskou smlouvou se rozumí taková smlouva, kterou mezi sebou uzavírají spotřebitel a podnikatel (§ 1810 o. z.). Zákon ji tedy vymezuje na základě vlastností smluvních stran, jež mají původ ve faktické (ekonomické) nerovnosti. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Za podnikatele se mj. považuje i osoba zapsaná v obchodním rejstříku (§ 421 odst. 1 o. z.). Česká úprava spotřebitelské smlouvy podle § 1810 o. z. navíc není omezena na určité smluvní typy nebo určitý charakter plnění. Následně se Ústavní soud věnoval judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále „EU“), neboť Nejvyšší soud ve své judikatuře dosud vycházel z toho, že povaha služby (v tam projednávaném případě poskytování vysokoškolského vzdělávání) vylučuje obchodní společnosti poskytující vzdělání z dosahu spotřebitelského práva. Ústavní soud po shrnutí judikatury Soudního dvora vyslovil, že „u poskytování vzdělání judikatura Soudního dvora zohledňuje způsob, jakým vzdělávací zařízení financují svoji činnost, resp. z jakých zdrojů čerpají prostředky pro zajištění jejich chodu. V případě kurzů nabízených institucemi, které jsou součástí veřejného vzdělávacího systému a jsou zcela nebo převážně financovány z veřejných prostředků, neexistuje úplata, a tedy ani „služba" podle práva EU. Tento závěr platí i tehdy, pokud studenti někdy musí hradit poplatky nebo školné za účelem přispění na náklady fungování vnitrostátního vzdělávacího systému (rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania, C-74/16, bod 50 a tam cit. judikatura). Naopak vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků (žáky a jejich rodiči) představuje službu ve smyslu práva EU, jelikož tyto instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu (rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 11. 9. 2007, Schwarz a Gootjes-Schwarz, C-76/05, bod 40).“. Podle Ústavního soudu ani veřejnoprávní povaha činnosti či veřejně prospěšný účel nehrají zásadní roli při vymezení spotřebitelské smlouvy, respektive práva na ochranu spotřebitele. Rozhodující je, že poskytování vzdělání vzdělávacími zařízeními financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků (zejména, ale nikoli výlučně studenty či jejich rodiči) je službou ve smyslu článku 57 Smlouvy o fungování EU, jelikož sleduje cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu. Proto základním hlediskem při definování služeb v oblasti vzdělávání ve smyslu článku 57 Smlouvy o fungování EU je to, zda je služba poskytována za úplatu, nikoli povaha plněných úkolů (odst. 53 a 54 citovaného nálezu). V souladu s těmito východisky soud dospěl k závěru, že žalovaná je spotřebitelkou a dohoda je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Žalovaná je totiž fyzickou osobou a nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání. Naproti tomu žalobkyně je společností s ručením omezeným, tedy osobou zapsanou v obchodním rejstříku (§ 421 odst. 1 o. z.). Předmětem její podnikatelské činnosti je výchova, vzdělávání a školské služby v mateřské škole. Pokud uzavřela s žalovanou smlouvu o poskytnutí předškolního vzdělávání (dohodu), stalo se tak v rámci její podnikatelské činnosti a uzavření dohody sledovalo podnikatelský záměr. Žalobkyně je totiž financována ze školného, tedy zejména soukromých prostředků rodičů dětí její zařízení navštěvujících, jak dokazuje i sjednání výše školného v dohodě ve znění jejích dodatků. S ohledem na postavení žalované jako spotřebitelky aplikoval soud ustanovení § 1932 odst. 2 o. z. a nikoli odst. 1, jehož se dovolávala žalobkyně. Dle § 1932 odst. 2 o. z. platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. Náklady již určené v projednávané věci prokázány nebyly, a proto se úhrada ze dne 6. 2. 2025 plně započetla na dlužné školné za měsíc září 2024, jak v popisu platby avizovala žalovaná. Žalované proto zbývalo zaplatit úroky z prodlení smluvené v čl. VI. odst. 8 Dohody, tj. ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení až do úplného zaplacení, tedy od 26. 8. 2024 do 6. 2. 2025. Soud přitom nemá sjednanou výši úroku z prodlení za rozpornou s dobrými mravy. Tuto otázku posoudil dle následující právní úpravy a judikatury, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019. Vycházeje z vymezených hledisek, soud posoudil sjednaný úrok z prodlení ve výši 0,2 % denně z dlužné částky jako souladný s dobrými mravy. Předně žalobkyně si daný úrok z prodlení sjednala s žalovanou zjevně za účelem jeho sankčně-motivační a kompenzační funkce. Žalobkyně je společností poskytující služby mateřské školy, přičemž je financována ze školného rodičů dětí její zařízení navštěvujících. Proto má eminentní zájem na tom, aby platba školného probíhala řádně a včas, neboť z něj financuje svůj provoz. V případě prodlení s úhradou školného jí rovněž mohou vznikat administrativní náklady související s jeho vymožením. Lze proto konstatovat, že případné opožděné úhrady školného mohou mít pro žalobkyni zásadní dopad. V Dohodě si smluvní strany dále nesjednaly žádnou jinou sankci za prodlení, která by měla plnit obdobnou funkci jako řešený úrok z prodlení. Žalovaná v řízení před soudem pak netvrdila ani neprokazovala, že by se při uzavírání Dohody snažila výši úroku z prodlení s žalobkyní ujednat v nižší výši. Zjevně jej bez dalšího akceptovala. Vzhledem k tomu, že se žalovaná rovněž zavázala k úhradám školeného ve sjednané výši, hodnotí soud úrok z prodlení přiměřeným i z hlediska jejích majetkových poměrů. Přestože je žalovaná spotřebitelkou a žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokázala, že by žalovaná již dříve prováděla platby školného opožděně, neshledal soud úrok z prodlení odporující korektivu dobrých mravů. Podle výše citované judikatury není bez dalšího rozhodujícím hlediskem ani to, že sjednaná výše úroku z prodlení přesahuje výši zákonného úroku z prodlení (v tomto případě nijak markantně). Rozpor s dobrými mravy nemohla založit ani skutečnost, že dcera žalované po dobu běhu výpovědní doby do školky žalobkyně již nedocházela. Bylo to totiž vlastní rozhodnutí žalované, zda dceru nechá v tomto období školku navštěvovat. V době účinnosti dohody jí nic nebránilo, aby služeb žalobkyně i nadále využívala. V dohodě se nadto zavázala k platbě školného měsíčně po dobu jejího trvání. Soud prvního stupně proto výrokem II žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 % denně z částky 17.990 Kč od 26. 8. 2024 do 6. 2. 2025 ve výši 5 936,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ke splnění uložené povinnosti soud žalované stanovil obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), kterou vzhledem k výši uložené povinnost shledal dostačující. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastníci totiž měli v řízení úspěch v zásadě shodný. Soud zohlednil, že řízení bylo co do částky 17.990 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně z této částky od 26. 9. 2024 do zaplacení zastaveno, neboť žalobkyně vzala žalobu v tomto rozsahu zpět s ohledem na zaplacení částky 17.990 Kč žalovanou dne 6. 2. 2025 na dlužné školné za září 2024. Soud přitom dospěl k závěru, že v tomto rozsahu by byla žaloba důvodná (viz výše). Žalobkyně naopak nebyla úspěšná co do částky 17.990 Kč představující požadované školné za měsíc říjen 2024, za který jí ale vzhledem k ukončení Dohody k 30. 9. 2024 tato částka nenáležela. 5. Proti části výroku II. o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v rozsahu rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 17 990 Kč od 26. 8. 2024 do 6. 2. 2025 a proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalovaná. Namítla, že soud prvního stupně sice správně zjistil, že uvedená dohoda je spotřebitelskou smlouvou a že byla k 30. 9. 2024 ukončena výpovědí ze strany žalované emailem ze dne 26.7.2024, ale nezohlednil ustanovení § 1814 odst. 1 písmeno l) a § 1813 odst. 1 o.z. V tomto případě byla sjednána sankce ve výši 0,2 % denně za prodlení s úhradou, která výrazně převyšuje zákonnou sankci. Sjednaný úrok z prodlení odpovídá 72 % ročně z dlužné částky, což je sankce několikanásobně vyšší než zákonná sankce. Argumentace soudu prvního stupně ve prospěch přípustnosti tak vysoké sankce je argumentací, která se netýká vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem, ale týká se spíše vztahu mezi podnikateli. V případě právního vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem je tak výrazný nepoměr mezi zákonnou sankcí a smluvní sankcí nepřiměřený a je třeba je posoudit podle ustanovení § 1814 odst. 1 písmeno l) o.z. jako zneužívající, a tudíž neplatné ujednání. Za dané situace je zřejmé, že žalobce neměl nárok na zaplacení smluvního úroku z prodlení, ale mohl mít pouze nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Výroku o nákladech řízení vytkla, že je sice skutečností, že žalobkyně zaplatila školné za září 2024 až 6.2.2025 a tudíž úvahy soudu prvního stupně mohou býti správné, pokud jde o náklady řízení vzniklé do ústního jednání dne 20.3.2025. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ještě před jednáním dne 20.3.2025 vzala svoji žalobu zpět, a následně měla žalovaná plný úspěch ve věci, měl by být žalované přiznán alespoň právní úkon za právní zastoupení při jednání 20.3.2025 ve výši v celkové vši 2 502 Kč. Žalovaná proto navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku II. změněn tak, že žalobkyni se přiznává pouze právo na úhradu úroků z prodlení ve výši 12,75 % od 26.8.2024 do 6.2.2025, tj. ve výši 1 030,61 Kč a žalobkyně uložena povinnost zaplatit žalované náklady právního zastoupení ve výši 2 502 Kč a dále náklady odvolacího řízení. 6. Žalobkyně se k odvolání žalované nevyjádřila. 7. Žalobkyně spolu se svým zástupcem, byť řádně a včas předvoláni, se k jednání odvolacího soudu nedostavili, svoji neúčast omluvili a souhlasili, aby odvolací soud věc projednal v jejich nepřítomnosti a nežádali o odročení jednání. Proto odvolací soud za podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání dotčenou část výroku II. a nákladový výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalované opodstatněným. 9. Výrok I. ani zbývající (oddělitelná) část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně nebyly odvoláním napadeny, proto nebyly odvolacím soudem přezkoumávány a nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). 10. Soud prvního stupně v řízení učinil z provedených důkazů a shodných tvrzení stran správná skutková zjištění, a proto odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro zjednodušení zcela odkazuje. Soud prvního stupně popsal, jak důkazy hodnotil a jak ke svým skutkovým závěrům dospěl a s tímto hodnocením se odvolací soud plně ztotožňuje. 11. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností strany v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo o ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 12. Podle § 1814 odst. 1 písm. l) o.z. zneužívající jsou vždy ujednání, která ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci. 13. Podle § 1815 o.z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, leda že se jej spotřebitel dovolá. 14. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 15. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 16. Podle § 577 o.z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. 17. Soud prvního stupně dospěl k správným závěrům, pokud uzavřel že dohoda uzavřená mezi stranami má povahu spotřebitelské smlouvy. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že tato platně uzavřená dohoda nebyla ukončena dříve než k 30. 9. 2024 výpovědí ze strany žalované, odpovídá tomu i správný závěr, že ohledně platby „školkovného“ splatné ke dne 25. 8. 2024 byla žalovaná v prodlení od 26. 8. 2025 do zaplacení dne 6. 2. 2025 a žalobkyni svědčil za toto období nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. Tento právní závěr ostatně ani žalovaná nezpochybňovala, pouze brojila proti požadované výši úroku z prodlení ve výši 0,2 % a souhlasila s tím, že má povinnost zaplati úrok z prodlení v zákonem stanovené výši 12,75 % ročně. 18. Soud prvního stupně své úvahy o platném sjednání výše úroku z prodlení v dohodě stran odvodil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 ze dne 22. 9. 2020, avšak přehlédl, že toto rozhodnutí se primárně týkalo posouzení právních vztahů mezi podnikateli, čemuž odpovídá i právní věta rozhodnutí, že: „Sjednaný úrok z prodlení mezi podnikateli ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení nezpůsobuje bez dalšího neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy.“ Přitom soud prvního stupně v této věci správně uzavřel, že se jednalo o vztah podnikatele a spotřebitele, na který je nutno pohlížet nejen optikou § 1970 o.z., ale též ustanoveními o ochraně spotřebitele ve smyslu § 1813 a násl o.z., ke kterým měl při své úvaze o platnosti ujednání stran v dohodě o výši úroku z prodlení přihlédnout. 19. Pro nepřiměřeně vysoké úroky z prodlení občanský zákoník zvláštní úpravu neobsahuje (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb.). Při úvaze o přiměřenosti výše úroku z prodlení ve spotřebitelských vztazích nelze odhlédnout od právní úpravy obsažené v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, která v § 122 odst. 1 zapovídá sjednání vyššího úroku z prodlení, než jaký stanoví zákon. V judikatuře se obecně nepřipouští úrok, který trojnásobně převyšuje úrok stanovený či obvyklý. V daném případě výše sjednaného úroku 0,2 % denně odpovídala ročnímu úroku ve výši 73 % ročně, tedy více než pětinásobku úroku z prodlení podle § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů. Takto stanovená výše úroku z prodlení činila ke dne 26. 8. 2024 činila 12,75 % ročně. V řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly takto vysoký úrok z prodlení. V dohodě sice nebylo sjednáno jiné zajištění, např. smluvní pokuta, ale současně se jednalo o zajištění běžné pohledávky z hlavní činnosti žalobkyně a nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by v době uzavření dohody zde byly nějaké jiné okolnosti, které by takovou výši úroku z prodlení odůvodňovaly, např. nesolventnost žalované, opožděné platby, apod. 20. Podle § 1813 odst. 1 o.z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, mimo jiné jsou zneužívajícími ujednáními vždy ujednání, která ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci (srov. § 1814 odst. 1 písm. l) o.z. 21. Sjednaná výše úroku z prodlení přesahující pětinásobek zákonem stanoveného úroku z prodlení je za zjištěných okolností nepřiměřenou sankcí ve smyslu § 1814 odst. 1 písm. l) o.z. a proto k němu, jako zneužívající ujednání, které zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalované jako spotřebitele podle § 1815 o.z. nelze přihlížet. V případě shledané neplatnosti, ať už relativní (§ 580 o.z.), nebo absolutní (§ 588 o.z.), nebo zdánlivosti u nepřiměřených a nerovnovážných ujednání znevýhodňujících spotřebitele (§ 1815 o.z.) je na soudu, aby výši úroků určil sám (§ 577 o.z.). Za zjištěných okolností nelze než uzavřít, že ve smyslu § 577 o.z. žalobci náleží úrok z prodlení ve výši stanovené výše citovanými právními předpisy, tj. 12,75 % ročně. Tato výše úroku z prodlení ostatně nebyla odvoláním žalované ani napadena. 22. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výrok II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a žalobu zamítl v rozsahu rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 17 990 Kč od 26. 8. 2024 do 6. 2. 2025. 23. S ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně bylo třeba v otázce náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodnout znovu, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. V porovnání s výsledkem řízení před soudem prvního stupně došlo ke změně pouze v části příslušenství (výši úroku z prodlení). Porovnání procesního úspěchu stran, který byl v zásadě shodný, proto nezakládá právo žádnému z účastníků ne náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Nelze se ztotožnit s námitkou žalované, že by se do úvahy o náhradě nákladů řízení mělo promítnout, že při jednání dne 20.3.2025 došlo k částečnému zpětvzetí žaloby o částku 17 990 Kč, když při tomto jednání byla věc projednána a odročeno bylo jen za účelem vyhlášení rozsudku a vyhotovení usnesení o částečném zastavení řízení. Pro porovnání procesního úspěchu stran v řízení před soudem prvního stupně je tedy nutno zohlednit celý předmět řízení ve vztahu ke všem úkonům právní služby. Jiná situace již byla v odvolacím řízení, kde byl předmět řízení vymezen rozsahem odvolání žalované. 24. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Plně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů za 2 úkony právní služby (písemné odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 25.9.2025) po 1 000 Kč ve výši 2 000 Kč, za dva režijní paušály po 450 Kč ve výši 900 Kč, 21 % DPH ve výši 609 Kč a soudní poplatek 1 000 Kč, celkem 4 509 Kč. O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud opět podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř. 25. Žádný důvod k odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu Praha - východ. Praha 25. září 2025 Mgr. Roman Fremr předseda senátu