ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] o zaplacení 70 814,11 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 2. 2025, č. j. 12 C 390/2025-65 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 60 000 Kč od 15.6.2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se ve výroku I. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 2. 2025, č. j. 12 C 390/2025-65 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba s návrhem, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 70 814,11 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 13 912,75 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 24 271,55 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 60 600 Kč od 30.4.2024 do zaplacení ve výši 15% ročně a úrok ve výši 26,43 % ročně z částky 60 000 Kč od 30.4.2024 do zaplacení, se zamítá (výrok I.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně uzavřel, že z provedeného dokazování zjistil, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota] a poskytla mu částky 20 000 Kč, 30 000 Kč a 10 000 Kč. S ohledem na názor o nedostatku aktivní legitimace žalobce k podání žaloby, považoval za nadbytečné provádět ve věci další dokazování. Po právní stránce posoudil uzavřenou smlouvu dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „o.z.“) a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), že se jedná o spotřebitelský úvěr. Žalobce soudu nepředložil nepředložil listiny prokazující postoupení pohledávky věřitelem žalobkyni. Nepřiložil je k žalobě ani u nařízeného ústního jednání a ani v dodatečně poskytnuté lhůtě a namísto toho žalobkyně předložila upravenou kopii smlouvy o postoupení pohledávek, ve které vymazala četné pasáže. Upravená kopie smlouvy o postoupení pohledávek není schopna prokázat tvrzené skutečnosti, protože nelze zjistit obsah celé smlouvy, a takto pozměněná listina je značně nevěrohodná, když není zřejmé, zda vymazané části jsou pro posouzení obsahu smlouvy významné či nikoliv. Přestože byl žalovaný v řízení nečinný, nejedná se o nesporná tvrzení účastníků řízení a dle ustálené judikatury platí, že za nesporná lze považovat pouze shodná (aktivní) tvrzení stran, nikoli tvrzení jen jedné z nich, ke kterému se druhá strana pouze nevyjádřila (viz § 120 odst. 3 o.s.ř.). Povinnost prokázat v řízení před soudem aktivní procesní legitimaci k podání žaloby (tj. v daném případě postoupení pohledávky) nemá vliv ani případné oznámení o postoupení pohledávky dle § 1882 a násl. o.z. a s tím spojené hmotněprávní důsledky (způsob, jak se dlužník své povinnosti zprostí). Postoupení pohledávky nemusí být ze zákona písemné, postačí i ústní forma smlouvy o postoupení pohledávky/pohledávek. Jestliže soud dospěl k závěru, že postupitel pohledávku postupníkovi řádně nepostoupil na základě tvrzené písemné smlouvy, neznamená to, že by pohledávka byla automaticky postoupena (alespoň) ústně. I pro uzavření ústní smlouvy o postoupení pohledávky je zapotřebí, aby se strany dohodly přinejmenším na tom, která konkrétní pohledávka se postupuje (oferta a tomu odpovídající akceptace). K tomu by bylo zapotřebí uvést příslušná skutková tvrzení, na jejichž základě by soud mohl k příslušnému právnímu závěru (ústní uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru č. [hodnota]) dospět, což však žalobce neučinil. Jestliže v řízení nebylo prokázáno postoupení pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, soud prvního stupně učinil závěr, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby z nároků plynoucích ze smlouvy o úvěru č. [hodnota]. Tu žalovaný uzavřel s původním věřitelem, společností [právnická osoba], nikoliv s žalobkyní. Soud tedy žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce k podání žaloby. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), když žalovanému, žádné náklady řízení nevznikly. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítla, že řádně tvrdila rozhodné skutečnosti týkající se její aktivní legitimace a doložil rozhodné důkazy, které prokazují, že předmětná pohledávka přešla z postupitele na žalobkyni (postupníka). Předložila soudu prvního stupně smlouvu o postoupení pohledávek včetně přílohy č. 1 obsahující seznam postoupených pohledávek, ve kterém se předmětná pohledávka nachází pod pořadovým č. 25. Dále předložila Oznámení o postoupení pohledávky, kterým postupitel oznámil žalovanému postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni. Žalobkyně shodným způsobem takto dokládá důkazy ke všem soudům napříč celou Českou republikou a soudy k prokázání aktivní legitimace žalobce nemají výtky a považují aktivní legitimaci žalobce za prokázanou. Ohledně anonymizování části textu smlouvy o postoupení pohledávek sdělila, že soudu byla smlouva o postoupení pohledávek předložena řádně, když skutečnosti významné a rozhodné pro prokázání žalobcem uvedených žalobních tvrzení v žalobě byly soudu řádně prokázány smlouvou o postoupení pohledávek se seznamem o postoupení pohledávky. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobě plně vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a po částečném zopakování provedených důkazů podle § 213 odst. 2 o.s.ř. shledal odvolání žalobkyně částečně důvodným. 6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že listinnými důkazy bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel dne 25. 6. 2022 smlouvou o úvěru č. [hodnota] s obchodní společností [právnická osoba], IČO [IČO] (dále jen „původní věřitel“), která na jejím základě poskytla žalovanému postupně finanční prostředky v celkové výši 60 000 Kč (po částkách 20 000 Kč, 30 000 Kč a 10 000 Kč). Podle osobních podmínek smlouvy se žalovaný ve smlouvě zavázal splatit úvěr v měsíčních splátkách spolu s úrokem, který byl sjednán ve výši 54 % ročně, RPSN 70,81% ročně a celkem měl uhradit 79 526,22 Kč. 7. Z kopie smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 vyplývá, že na základě této smlouvy původní věřitel předmětnou pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni. Podpisy smluvních stran byly ověřeny advokátkou [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] Kopie přílohy č. 1 této smlouvy o postoupení pohledávek obsahuje pod položkou č. 25 předmětnou pohledávku pod č. [hodnota]. Z oznámení původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 29. 4. 2024 se podává, že dne 29. 4. 2024 bylo vyhotoveno oznámení původního věřitele o postoupení pohledávky vůči žalovanému žalobkyni, adresované žalovanému a obsahující výzvu k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení výzvy žalobkyni. 8. Odvolací soud neshledal přiléhavými závěry soudu prvního stupně o neprokázání tvrzení žalobkyně o postoupení žalované pohledávky a hodnocení žalobkyní navržených a předložených důkazů (kopií listin). 9. Podle § 125 o.s.ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. 10. Podle § 132 o.s.ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. 11. Podle ustálené judikaturní praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení důkazů listin předložených v kopii, občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za odporující zákonu. V této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o.s.ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005. 12. Listina, jejíž část je anonymizována, může být provedena jako důkaz, jestliže anonymizace nesnižuje její vypovídací hodnotu ve vztahu k dokazované skutečnosti. Podstatné je, zda listina v předložené podobě umožňuje posoudit její obsah z hlediska dokazované skutečnosti; není nezbytné, aby byly známy všechny její části, pokud tyto části nejsou pro věc významné. Účastník řízení má právo na ochranu osobních údajů a obchodního tajemství; pokud lze tohoto práva dosáhnout anonymizací, není porušeno jeho právo na spravedlivý proces, je-li přesto umožněno soudu věc posoudit. 13. V průběhu řízení před soudem prvního stupně nebyly žalobkyní předloženy originály smlouvy o postoupení pohledávky s přílohou č. 1, ale byly předloženy (pouze) jejich kopie, které byly částečně začerněné (nečitelné). Odvolací soud tyto kopie listin provedl k důkazu a s ohledem na jejich obsah, který koresponduje s dalšími důkazy, zejména oznámením původního věřitele vůči dlužníkovi o postoupení pohledávky žalobkyni s výzvou k úhradě žalobkyni, dospěl k závěru, že se jedná o důkazy, kterými bylo žalobní tvrzení o postoupení předmětné pohledávky žalobkyni dostatečně prokázáno. O uzavření smlouvy v předložené písemné formě a listinné podobě též svědčí existence ověřovacích doložek o podpisech smluvních stran a skutečnost, že žalovaný ani původní věřitel nezpochybnily, že k postoupení pohledávky žalobkyni došlo, když žalobkyně disponuje podklady pro vymáhání pohledávky, které jí byly poskytnuty původním věřitelem, zejména úvěrovou smlouvou a oznámením původního věřitele, že došlo k postoupení pohledávky. Odvolací soud proto hodnotil předložené kopie listin jako dostatečně průkazné a věrohodně zachycující obsah originálu těchto listin a nepředložení dotčených listin žalobkyní v originálu proto nemůže vést k závěru o neprokázání skutkových tvrzení o postoupení pohledávky Na tomto základě nevznikají vážné pochybnosti, že k postoupení pohledávky, jak vyplývá z předložených listin, byť je část listiny anonymizována (začerněna). Tato skutečnost není překážkou pro závěr, že žalobkyni svědčí aktivní věcná legitimace, když údaje potřebné pro posouzení této otázky z listiny vyplývají. Částečně anonymizovanou (začerněnou) listinu lze v zásadě provést jako důkaz, pokud i přes anonymizaci splňuje účel důkazu a umožňuje soudu posoudit její relevantní obsah. Nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by začerněný obsah listiny byl podstatný pro právní posouzení věci (např. účel smlouvy, práva a povinnosti stran, datum uzavření, ujednané protiplnění apod.). Pokud anonymizace zasahuje do nepodstatných údajů, které smluvní strana nechce zveřejnit, listina je stále způsobilým důkazem. 14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 15. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 16. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 18. Podle § 87 odst. 3 ZSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 19. Soudní judikatura dovodila (při použití eurokonformního výkladu), že následkem nesplnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru postupovat v souladu se shora citovaným § 86 ZSÚ je absolutní neplatnost uzavřené smlouvy. V daném případě právní předchůdce žalobkyně dle žalobních tvrzení vycházel při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného z blíže nespecifikovaných sociálních a demografických dat, informací z interních databází a externích registrů, které nebyly doloženy. Dále měl k dispozici předložený náhled do účtu žalovaného, ze kterého však nelze učinit závěr o porovnávání jeho celkových příjmů a výdajů, když obsahuje značné množství blíže nespecifikovaných obratů na účtu. Z předložených listin není zřejmé ani jaké byly osobní a majetkové poměry žalovaného v době uzavření smlouvy. Za těchto okolností nelze považovat posuzování schopností žalovaného splácet na takovém základě za dostatečné. Nelze považovat za řádné a náležité porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, pokud poskytovatel úvěru nemá podstatnou část výdajů spotřebitele ničím podloženou, a to zejména pokud se týká nákladů na bydlení, které pravidelně bývají, jak je notoricky známo, rozhodně nezanedbatelné, a měl vycházet pouze ze statistických údajů, či normativně stanovených nákladů, které nemají s konkrétní realitou konkrétního žadatele nic společného. Uvedeným závěrům odpovídá i to, že žalovaný úvěr vůbec nesplácel. Ostatně porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele nemůže být zhojeno samotným (i úplným) splněním úvěrové smlouvy, a že je irelevantní, zda (případně) spotřebitel (sám) nic proti smlouvě v průběhu splácení nenamítal, konstatoval nedávno v řízení o předběžné otázce ve svém rozsudku sp.zn. C-755/22 ze dne 11.1.2024 i Soudní dvůr Evropské unie. 20. Jak bylo zjištěno, právní předchůdce žalobkyně si od žalovaného vyžádal v zásadě jen informace a doklady týkající se obratů na jeho účtu, nicméně podstatné náklady (výdaje) žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). Takové podklady nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. 21. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Ani relativně vysoký příjem nezaručuje, že spotřebitel je vzhledem ke svým výdajům schopen úvěr splácet. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze např. v rozhodnutí sp. zn. 27 Co 143/2019, ale v celé řadě dalších případů. 22. Odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona č. ZSÚ a nesplnil podmínky, za nichž bylo možné spotřebitelský úvěr žalovanému poskytnout, neboť řádně před jeho uzavřením nezkoumal jeho úvěruschopnost. Proto předmětné smlouva je absolutně neplatná. Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené podle § 1879 a násl. o. z. postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. 23. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 24. Podle § 2993 věta první o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 25. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobkyně (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). 26. S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému, aniž tu byl platný závazek, celkem částku 60 000 Kč, kterou však žalovaný ani částečně nevrátil. Dle tvrzení žalobkyně a předložených dokladů, nebylo na tyto závazky ničeho vráceno a ze strany žalovaného ani nebylo tvrzeno, že by k nějakému plnění z jeho strany na tyto závazky došlo. Na straně žalovaného proto vzniklo bezdůvodné obohacení v celkové výši 60 000 Kč, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni jako dosud nevrácenou část mu poskytnutého plnění ve smyslu § 2991 odst. 1 a § 2993 o.z. bylo doloženo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu výzvou odeslanou dle podacího lístku [právnická osoba]. dne 30.5.2024. Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání (§ 573 o.z.). Podle citované domněnky dojití nutno považovat výzvu za doručenou ke dni 4.6.2024. Uplynutím desetidenní lhůty k plnění obsažené ve výzvě, která uplynula dnem 14.6.2024, byl žalovaný od de dne následujícího (15.6.2024) v prodlení s plněním dluhu. 27. Proto odvolací soud zamítavý výrok I. rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř., změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 60 000 Kč od 15.6.2024 do zaplacení, a to podle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen, neboť Nárok na další plnění však žalobkyni nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. 28. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo znovu rozhodnuto podle§ 224 odst. 2, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř., když při zohlednění požadovaného příslušenství dluhu převážně úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly. 29. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení byl převážně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Praha 2. října 2025 Mgr. Roman Fremr předseda senátu