ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 69 271,20 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 3. 2025, č.j. 6 C 162/2024-36 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 255,01 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 509 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 3. 2025, č.j. 6 C 162/2024-36 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 38 696,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žaloba o zaplacení částky 30 574,53 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 794,21 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 480,40 Kč, s úrokem ve výši 30 % ročně z částky 58 347,07 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 59 247,60 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že vzal za prokázané, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], IČO [IČO]) smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 11. 2022, na jejímž základě mu byla poskytnuta půjčka až do výše 60 000 Kč. Žalovaný vyčerpal úvěr v celkové výši 60 000 Kč, a to 29. 11. 2022 – 20 000 Kč, 1. 12. 2022 – 14 400 Kč, 5. 12. 2022 – 8 000 Kč, 6. 12. 2022 – 7 600 Kč, 8. 12. 2022 – 2 000 Kč a 12. 12. 2022 – 8 000 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobkyní dne 29. 4. 2024 došlo k postoupení předmětné pohledávky za žalovaným z titulu smlouvy o úvěru č. 5584832 na žalobkyni. Věc po právní stránce posoudil jako spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). V posuzovaném případě uzavírala právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, tedy jako spotřebitel. Proto je třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalovaného s dostatečnou mírou odpovědnosti a obezřetnosti, když řádně nevyhodnotila tento předpoklad v návaznosti na předložený výpis z účtu žalovaného, ze kterého vyplývá, že žalovaný přinejmenším za poslední 3 měsíce před poskytnutím posuzovaného úvěru nebyl s to hospodařit s finančními prostředky tak, aby si vytvořil alespoň drobnou finanční rezervu na splácení úvěru, o jehož poskytnutí žalobkyni požádal. Pokud by žalobkyně řádně posoudila transakční historii z běžného účtu žalovaného, musela být nutně dospět k pochybnostem o jeho schopnosti splácet úvěr ve výši cca 100 000 Kč (jistina + úrok) s nastavenou měsíční splátkou ve výši přes 4 000 Kč, nota bene v situaci, kdy se jednalo přinejmenším v pořadí o třetí úvěr žalovaného. Pochybnost u právní předchůdkyně žalobkyně musela v této souvislosti vzbudit i okolnost svědčící o relativně netransparentním hospodaření žalovaného s finančními prostředky, který sice dosahoval pravidelného příjmu ze zaměstnání ve výši cca 23 000 – 25 000 Kč, nicméně každý měsíc obdržel od různých fyzických osob různě vysoké finanční částky, aniž by bylo zřejmé, o jaké platby se jedná, to samé pak platí i u plateb, které z předmětného účtu odcházely. Posuzovaná smlouva o spotřebitelském úvěru je proto absolutně neplatná pro rozpor s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Žalobkyni, na kterou byla předmětná pohledávka z absolutně neplatné smlouvy o úvěru postoupena, tak svědčí pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá v návratnosti poskytnuté úvěrové jistiny. Jelikož žalovaný zaplatil na splátkách částku 21 303,33 Kč, náleží žalobkyni pouze rozdíl mezi jistinou úvěrové pohledávky (60 000 Kč) a žalovaným uhrazenou částku (21 303,33 Kč), tj. částka ve výši 38 696,67 Kč. Proto bylo žalobě vyhověno co do částky ve výši 38 696,67 Kč odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaného (výrok I.) a ve zbytku byla žaloba zamítnuta, a to včetně požadovaného příslušenství (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu s ohledem na přibližně stejný (ne)úspěch žalobkyně a žalovaného ve věci. 3. Žalobkyně podala odvolání proti výroku II. rozsudku v rozsahu částky 4 255,01 Kč. Výslovně nenapadla právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy. Zdůraznila, že ve smlouvě o revolvingovém úvěru žalovaný měl stanoven celkový limit 60 000 Kč, avšak v průběhu čerpání také na úvěr hradil a mohl znovu opakovaně čerpat do celkového limitu 60 000 Kč. V tomto případě žalovaný vyčerpal celkem 64 255,01 Kč. Pokud soud prvního stupně dospěl proto k nesprávnému závěru o výši bezdůvodného obohacení. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a přiznal žalobkyni dále částku 4 255,01 Kč a náklady řízení. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. K jednání odvolacího soudu se žalovaný nedostavil a svou neúčast neomluvil. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl k odvolacímu jednání řádně a včas předvolán a nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, odvolací soud věc projednal a rozhodl bez jeho přítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř., v rozsahu podaného odvolání (dotčená část výroku II. a závislý výrok III.) a odvolání žalobkyně shledal důvodným. 7. Podle § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval odvolací soud důkaz denní historií předmětného úvěru. Jednalo se o důkaz předložený žalobkyní již v řízení před soudem prvního stupně, ze které neučinil soud prvního stupně správné skutkové závěry. Z této listiny vyplývá, že žalovaný vyčerpal celkem částku 64 255,01 Kč a zaplatil celkem částku 21 303,33 Kč. Nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by žalovaný po postoupení pohledávky něčeho uhradil. Jinak soud prvního stupně zjistil z provedených důkazů skutkový stav řádně a odvolací soud na jeho závěry pro stručnost plně odkazuje, ostatně vůči nim nebyly vzneseny námitky. 8. Soud prvního stupně věc správně posoudil po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. 9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně v jeho rozsudku primárně stojí na závěru, že nebylo prokázáno uzavření platné smlouvy mezi stranami. K platnému uzavření smlouvy však může dojít pouze tehdy, pokud mu předchází zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr jeho poskytovatelem, čehož si byla žalobkyně vědoma a proti závěru soudu prvního stupně o nedostatečném způsobu zkoumání úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyní ani nebrojila. Soud prvního stupně se těmito skutečnostmi zabýval a provedl k nim potřebné dokazování. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by její právní předchůdkyně údaje o majetkových poměrech žalovaného řádně zkoumala a ověřovala a nemohla tak učinit relevantní závěr o poměrech žalovaného, na základě kterých by následně posoudila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Podle uvedených zjištění z výpisu z bankovního účtu žalovaného zde byly objektivní důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, které nebyly doloženými podklady rozptýleny. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 13. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 14. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Odvolací soud má za to, shodně se soudem prvního stupně, že v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Odvolací soud proto uzavírá, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V tomto směru lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na aktuální rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C-616/18, Cofidis. 15. Důsledkem postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouze zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). 16. Z hlediska výpočtu dlužné částky je třeba od celkového poskytnutého úvěru ve výši 64 255,01 Kč odečíst žalovaným realizované platby 21 303,33 Kč a rozdíl činil 42 951,68 Kč. Oproti soudu prvního stupně, který žalobkyni přiznal nárok na zaplacení částky 38 696,67 Kč, odvolací soud shledal důvodným dále nárok žalobkyně na zaplacení částky 4 255,01 Kč, představující zbývající část poskytnutých finančních prostředků žalovanému. Žalovaný netvrdil, že by uhradil více ani nezpochybnil splatnost nároku na výzvu žalobkyně, nevyvolal spor o splatnost a netvrdil, že by žalobkyní stanovená doba splatnosti neodpovídala jeho možnostem jako spotřebitele a ani v tomto řízení nenavrhl, aby ji určil soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (srov. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). 17. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu II. stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok částku 4 255,01 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (srov. § 160 odst. 1 o.s.ř.). 18. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodoval znovu odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že porovnání procesního výsledku sporu a úspěchu stran neodůvodňuje přiznání náhrady nákladů řízení žádné ze stran, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. 19. V odvolacím řízení byla procesně plně úspěšná žalobkyně, a proto bylo rozhodnuto, že má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 509 Kč (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř.). Náklady žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 1 000 Kč a 2 úkonů právní služby po 1 000 Kč za úkon ve výši 2 000 Kč (písemné odvolání a účast při jednání) a k nim náležející paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč za úkon ve výši 900 Kč a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 609 Kč. (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k), § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění a § 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení byla uložena ve lhůtě odpovídající § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně, kterým je advokát, podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ. Praha 9. října 2025 Mgr. Roman Fremr předseda senátu