ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 25 815,36 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. 207 C 77/2025-44 ze dne 11.6.2025 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje; ve výroku II. v tom správném znění, že žaloba se co do zbytku, tj. částky 7 230,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 730,36 Kč jdoucím od 31. 12. 2024 do zaplacení, jakož i ohledně kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 939,44 Kč, zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 207 C 77/2025-44 ze dne 11.6.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 18 585 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky jdoucím od 31. 12. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále, že se zamítá žaloba co do zbytku, tj. částky 7 230,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 730,36 Kč jdoucím od 31. 12. 2024 do zaplacení, jakož i ohledně „kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 1 939,44 Kč do zaplacení“ (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1 253 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku do rukou právního zástupce žalobkyně (výrok III.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel z toho, že bylo prokázáno uzavření smlouvy, jejímž předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru do výše rámce 30 000 Kč s úrokem ve výši 22,27 % ročně, žalovaný se zavázal úvěr splatit formou měsíčních splátek po 863 Kč vždy k 15. dni v měsíci. Kód produktu je označen jako [Anonymizováno], splatnost úvěru poskytnutého v částce 27 990 Kč je 48 měsíců, celkově splatná částka je 41 424 Kč, RPSN činí 22,3 %, smlouva je splatná do 2. 8. 2032. Dále bylo zjištěno, že dne 22. 5. 2023 byla z účtu žalobkyně převedena částka 27 990 Kč pod variabilním symbolem 91576552, který odpovídá číslu smlouvy a že ze strany žalovaného byly provedeny úhrady ve výši 11 x 855 Kč. Žalobkyně dále předložila odstoupení od smlouvy s výzvou k okamžité úhradě dluhu ze dne 1. 10. 2024 a předžalobní výzvu ze dne 9. 1. 2025 s podacím archem prokazujícím její odeslání žalovanému. 3. Soud prvního stupně ale odkázal na spotřebitelský charakter smlouvy a na ustanovení § 110 zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že žalovanému nebyly předány informace dle § 110 zákona o spotřebitelském úvěru v zákonem vyžadované listinné písemné formě nebo na trvalém nosiči dat, proto žalobkyni nevznikl ze smlouvy o úvěru nárok na smluvní sankce, poplatek za poskytnutí úvěru či další smluvené platby, ale pouze nárok na vrácení poskytnuté částky 27 990 Kč po odečtení přijatých plateb 9 405 Kč, tedy na částku 18 585 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Jinak žalobu zamítl. O nákladech pak bylo rozhodnuto podle úspěchu a neúspěchu stran. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, a to v rozsahu výroku II. a závislého výroku III. Žalobkyně ve svém odvolání namítá procesní a věcné vady napadeného rozsudku. Předně vytýká soudu prvního stupně, že rozhodl bez nařízení jednání, a to za situace, kdy nesprávně uvedl, že žalobkyně s takovým postupem souhlasila již v žalobě, a kdy současně chybně konstatoval, že ve věci nebyl vydán platební rozkaz. Již tyto zjevné nesprávnosti v odůvodnění podle žalobkyně vzbuzují pochybnost, zda soud rozhodoval o správné věci, a zakládají vadu řízení. Dále upozorňuje, že soud ve výroku zamítl žalobu ohledně „kapitalizovaného úroku do zaplacení“, což považuje z povahy věci za nesmyslné vyjádření. 5. Žalobkyně navazuje odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. III. ÚS 2440/19) a Nejvyššího soudu, z níž dovozuje, že rozhodnutí bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř. je možné jen tehdy, je-li skutkový stav plně zjištěn z listinných důkazů a shodných tvrzení účastníků. Podle žalobkyně soud prvního stupně tyto podmínky nerespektoval, když část nároku považoval za neprokázanou (v návaznosti na tvrzené neposkytnutí informací v listinné podobě), přesto jednání nenařídil, a žalobkyni tak odňal možnost jednat před soudem a uplatnit svá procesní práva. Další výtka směřuje k tomu, že soud žalobkyni nikdy nevyzval k doplnění tvrzení a důkazů ohledně poskytnutí informací žalovanému předepsaným způsobem, a to dokonce i přesto, že žalovaný nic takového ani nenamítal; tím soud podle žalobkyně zatížil rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a nepředvídatelnosti. Žalobkyně rovněž namítá vnitřní rozpornost odůvodnění, když soud v jednom bodě uzavírá, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, což implikuje, že žalovaný musel mít možnost se s informacemi seznámit, avšak současně část nároku zamítá s odkazem na údajné nesplnění povinnosti poskytnout informace v listinné podobě. V návaznosti na to žalobkyně nesouhlasí s výkladem § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když zdůrazňuje, že toto ustanovení nevyžaduje zachycení projevu vůle žalovaného na příslušných dokumentech, neboť nejde o právní jednání, nýbrž o sdělení informací; elektronický dokument ve formátu PDF je podle ní trvalým nosičem dat, který používají i soudy pro svá rozhodnutí, a tudíž splňuje požadavek na trvalé zachycení informací. Z těchto důvodů označuje napadený rozsudek za vnitřně rozporný, nepřezkoumatelný, překvapivý, obsahující zřejmé nesprávnosti a vydaný v procesu zatíženém závažnými vadami, a navrhuje, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i nákladů odvolacího řízení. 6. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným, byť z jiných důvodů, než vymezil soud prvního stupně. 8. V první řadě je nutné zdůraznit, že odvolací soud považuje námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně za zcela nepřiléhavou, proto zde není žádný důvod ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nepřezkoumatelnost rozsudku může být dána tím, že není srozumitelné, jak soud prvního stupně vlastně rozhodl, nebo nejsou srozumitelné, popř. zcela chybějí, důvody takového rozhodnutí (proč tak rozhodl), popř. rozhodnutí trpí více uvedenými vadami. V daném případě ale z napadeného rozsudku jasně vyplývá, jak a proč bylo rozhodnuto, tomu také odpovídá schopnost žalobkyně proti tomu formulovat své odvolací námitky, tedy nejen rozsah odvolání, ale i odvolací důvody a odvolací návrh. Žalobkyně pouze se závěry soudu prvního stupně a jeho procesními postupy nesouhlasí (polemizuje s nimi), což nepřezkoumatelnost rozsudku nezakládá. Právě procesní postup soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí bez jednání, a jeho skutkové i právní závěry jsou tím, co odvolací soud přezkoumává, přičemž reparovatelná pochybení sám napravuje. Ani případné chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti soudu prvního stupně nejsou důvodem ke zrušení rozsudku. To platí např. pro závěr, zda bylo či nebylo rozhodnuto platebním rozkazem, nemá-li to na věc vliv, nebo kdy (v žalobě či později) žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. 9. Žalobkyně se rovněž mýlí, má-li za to, že soud prvního stupně neměl („příliš aktivně“) považovat za sporná tvrzení žalobkyně, pokud žalovaný tato tvrzení aktivně nesporoval (byl pasivní). V tomto směru žalobkyně přehlíží, že v občanském soudním řízení až na výjimky (srov. např. § 153b o.s.ř.) platí ve skutečnosti opačný princip, tedy že za nesporná může soud považovat jen taková tvrzení, která byla aktivně označena oběma (všemi) účastníky za nesporná (srov. § 120 odst. 3 o.s.ř.). Tím spíše to platí, jde-li o okolnosti rozhodné pro ochranu spotřebitele. 10. Pokud jde o rozhodnutí bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., lze ale žalobkyni přisvědčit, že s tímto postupem v žalobě skutečně nesouhlasila, na výzvu soudu prvního stupně nicméně souhlas vyslovila později, a soud prvního stupně si tedy takový souhlas „nevymyslel.“ To ale na věci nic nemění. Žalobkyně má totiž pravdu i v tom, že bez nařízení jednání může soud věc projednat a rozhodnout jen tehdy, pokud byl řádně skutkový stav věci prokázán předloženými listinami, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. V opačném případě musí soud nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo by s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle ustanovení § 115a o.s.ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 543/2008, nebo Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2440/19, jak argumentovala žalobkyně). 11. Soud prvního stupně v tomto smyslu skutečně nesprávně rozhodl bez nařízení jednání, přičemž založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně neprokázala poskytnutí relevantních spotřebitelských informací žalovanému v předepsané formě. V odvolacím řízení to ale neznamená nic jiného, než povinnost odvolacího soudu za podmínek uvedených v § 205a o.s.ř., § 212a o.s.ř. a § 213 o.s.ř. příslušné poučení podle § 118a o.s.ř. poskytnout a dokazování případně podle výsledku doplnit. 12. Odvolací soud ale navíc zaujal ve věci odlišný právní názor než soud prvního stupně, takže uvedenou okolnost rozsahu a způsobu poskytování informací spotřebiteli vůbec nepovažoval za rozhodnou pro posouzení věci, dokazování k ní proto nově nevedl, a soustředil se na jinou okolnost, kterou se soud prvního stupně rovněž nezabýval, ačkoli měl a mohl, tedy na otázku zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Ta má z hlediska právního posouzení věci, jak bude dále rozvedeno, zásadnější význam. 13. Prvotní otázku uzavření smlouvy, lhostejno zda řádně v písemné formě (v její elektronické podobě), totiž soud prvního stupně již vyřešil a v tomto směru i správně zjistil, kolik finančních prostředků bylo žalovanému skutečně zapůjčeno a kolik z toho také vrátil platbami ze svého účtu pod správným variabilním symbolem. Okolnost, že z provedených důkazů nevyplývá bez pochybností, jaký byl přesný obsah uzavřené smlouvy, zda splátky činily skutečně 863 Kč, nebo 855 Kč, které žalovaný skutečně platil, jaké úroky a sankce byly sjednány, není podstatná. Jisté je, že tzv. prostý elektronický podpis, který měl žalovaný podle žalobkyně použít (SMS kód), rozhodně bez dalšího neosvědčuje integritu takto „podepsaných“ dat, tedy že předložený exemplář smlouvy je právě ten, s nímž žalovaný vyslovil souhlas. 14. V otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně na výzvu odvolacího soudu nově toliko souhrnnou zprávu, v jejímž rámci je zachyceno, bez podpisu žalovaného, že byl zhlédnut jeho občanský průkaz, podle kterého byl žalovaný identifikován na prodejně, dále měl být prověřen registr Solus a registr CRIF, tyto výpisy ale nebyly předloženy a žalobkyně uvedla, že je nemá. Ostatní registry ve zprávě označené ani prověřeny podle této zprávy neměly být. Příjem žalovaného měl činit 35 000 Kč měsíčně ze mzdy, žádný zdroj této informace ale žalobkyně také nepředložila a nemá, k ověření nedošlo ani z potvrzení, ani z výpisu z účtu ani z jiného relevantního zdroje. Náklady na bydlení byly uvedeny v nesmyslné částce 0 Kč, zejména za situace, kdy ve smlouvě o sobě žalovaný uvedl, že žije sám. Splátky úvěrů byly uvedeny ve výši 9 816,20 Kč měsíčně, což značí již značné zatížení, o podrobnosti či platební morálku se žalobkyně nijak nezajímala. Jiné závazky byly uvedeny v opět nesmyslné částce 0 Kč. Podle oddílu „ověření údajů“ mělo dojít k ověřování uvedených informací pouze z příslušných „databází registrů“ (viz výše), ve zprávě není zaškrtnuto jakékoli ověření příjmů či zásadních výdajů, ani ověřování z oficiálních údajů o životním a existenčním minimu podle databází statistického úřadu. Za této situace lze konstatovat, že kromě občanského průkazu nebylo osvědčeno vůbec žádné zkoumání. Pokud měla být místo toho provedena jakákoliv „interní analýza klientských dat,“ nebyly představeny žádné informace o tom, jak taková interní analýza probíhá, co je vstupními podklady a podobně. 15. Soud prvního stupně věc posuzoval správně po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, smlouvu správně kvalifikoval jako spotřebitelskou. O tom ostatně není spor. 16. Z hlediska uzavření spotřebitelské úvěrové smlouvy v (povinné) písemné formě (v její elektronické a nikoli listinné podobě) je zřejmé, že žalovaný smlouvu v elektronické podobě nepodepsal kvalifikovaným elektronickým podpisem (§ 561 o.z. ve spojení s čl. 25 odst. 2 Nařízení EU č. 910/2014, o elektronické identifikaci a důvěryhodných službách pro elektronické transakce, který má přednost před § 7 zákona č. 297/2016 Sb.). Připojení libovolného kódu (ve smyslu tzv. prostého elektronického podpisu), který je znám žalobkyni i žalovanému, nemůže samo o sobě prokázat, kdo kód připojil a že žalovaný takto odsouhlasil právě tu smlouvu, kterou žalobkyně soudu předložila (viz výše). 17. Pokud by k uzavření smlouvy došlo ve skutečnosti jinými (složitějšími) elektronickými prostředky (v rámci internetbankingu či jiného srovnatelného elektronického systému žalobkyně), šlo by o jinou situaci. Parametry těchto elektronických prostředků z hlediska kritérií požadovaných pro zachování písemné formy v § 562 o.z. (že se záznamy údajů o právních jednáních provádějí systematicky a posloupně a že jsou chráněny proti změnám, a jsou tedy způsobilé zachytit konkrétní obsah právního jednání žalovaného uživatele a určit jednající osobu) soud prvního stupně neřešil, otázkou zachování písemné formy se podrobněji nezabýval. Odvolací soud se tím pro nadbytečnost (s ohledem na primární otázku úvěruschopnosti) ale také dále podrobněji nezabýval. Postačí, že bylo zjištěno, jakou částku žalovaný na svůj účet obdržel a kolik uhradil a jak byl k úhradě dluhu vyzván, jak popsal již soud prvního stupně. 18. Nedostatek písemné formy úvěrové smlouvy má totiž podle § 104 a podle § 110 zákona o spotřebitelském úvěru méně závažné právní následky, než nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (viz níže). Totéž platí pro nedostatek poskytnutí zákonem vyžadovaných informací v písemné formě, jak akcentoval soud prvního stupně. Smlouva totiž v takových případech stále platí, jen zápůjční úrokovou sazbou je pouze repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. Teprve k ujednáním o jiných platbách (nad rámec takto stanovené zápůjční sazby) sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. Soud prvního stupně proto i v tomto směru nesprávně nepřihlížel k žádným platbám a nepřiznal ani zápůjční sazbu ve výši reposazby (viz výrok I. rozsudku soudu prvního stupně). Tento postup a tím i napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně je nicméně věcně správný podle jiného ustanovení téhož zákona. 19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 20. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 21. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 22. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 23. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 24. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 25. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy, což platí i podle § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru. 26. Odvolací soud zde odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Výklad těchto rozhodnutí je již ustálený. 27. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci i po doplněném dokazovaní (za podmínek uvedených v § 205a a § 213 o.s.ř.) za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pozitivně vyplývá, že zde „nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele, což žalobkyně neučinila. Nelze proto vycházet ani z okolnosti, že dlužník svůj dluh částečně plnil. Povinnost zkoumání úvěruschopnosti musí být splněna před poskytnutím úvěru, nikoli až poté nebo vůbec. Samotné plnění totiž může být snadno realizováno z jiného (dalšího) úvěru, takže účel uvedené normy by tím bylo možné snadno obejít. 28. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si vyžádala (ověřila) v zásadě jen občanský průkaz žalovaného, jinak neřešila nic, alespoň to nebylo doloženo. Informace týkající se příjmů, ani podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány (a zjištěné nesrovnalosti nulových nákladů byly ignorovány). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). 29. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené (nereálné), nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. 30. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Těžko může existovat jediný („nejlepší“) způsob zkoumání. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Vyloučit samozřejmě nelze ani vhodné automatické modelování situace klienta, nicméně je třeba vždy dbát na to, aby se model reálné situaci klienta přibližoval, nebo zjištěné nesrovnalosti alespoň signalizoval. Je-li k dispozici historie transakcí na účtu (běžném, úvěrovém), musí být s těmito údaji pracováno. V daném případě k tomu jednoznačně nedošlo. Soud také nemůže vycházet ze závěrů modelu, o jehož podkladech a jiném fungování nic neví, a to ani u relativně nízkých úvěrů, které mnohdy poptávají právě ti, kteří úvěruschopní nejsou. 31. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, jak uzavřel již soud prvního stupně, a to „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.). 32. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového objemu převedených prostředků je třeba odečíst realizované platby, nezaplacený zůstatek v daném případě představuje částku uvedenou již soudem prvního stupně. 33. Složitější situace však nastává v případě určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ a při správné interpretaci § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu „spor“ a kdy tu naopak „není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, včetně případného úroku z prodlení, a také se promlčuje. V této části ale soud prvního stupně již pravomocně rozhodl výrokem I., není tedy co přezkoumávat. 34. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť výrok II. je správný, byť z jiných (shora popsaných) důvodů, než vymezil soud prvního stupně. Odvolací soud pouze odstranil chyby v psaní, kterých se soud prvního stupně ve výroku II. dopustil, aniž by je sám odstranil postupem podle § 164 o.s.ř. Proto byl výrok II. soudu prvního stupně potvrzen v jeho správném znění bez těchto chyb. 35. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto také správně podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Zde odvolací soud v podrobnostech zcela odkazuje na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně. To platí zejména za situace, kdy žalobkyně v odvolání ani žádné obsahové výhrady k výpočtu náhrady nákladů neuplatnila. 36. O nákladech řízení mezi účastníky před odvolacím soudem pak odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně se svým odvoláním neuspěla, měla by tak podle výsledku řízení nahradit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, tomu ale žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kladně. Praha 14. listopadu 2025 Mgr. Roman Fremr předseda senátu