ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 132 042 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 12. 2024, č. j. 16 C 63/2024, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 2. 2025, č. j. 16 C 63/2024-76 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části výroku II. mění tak, že žaloba o zaplacení částky 2 824 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 84 606 Kč ve výši 14,75 % ročně od 26. 3. 2024 do 15. 4. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 82 606 Kč ve výši 14,75 % ročně od 16. 4. 2024 do 14. 5. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 81 606 Kč ve výši 14,75 % ročně od 15. 5. 2024 do 14. 6. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 81 406 Kč ve výši 14,75 % ročně od 15. 6. 2024 do 11. 7. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 81 206 Kč ve výši 14,75 % ročně od 12. 7. 2024 do 13. 8. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 81 006 Kč ve výši 14,75 % ročně od 14. 8. 2024 do 14. 8. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 80 206 Kč ve výši 14,75 % ročně od 15. 8. 2024 do 3. 9. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 5 667 Kč ve výši 14,75 % ročně od 4. 9. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 74 539 Kč ve výši 2 % ročně od 4. 9. 2024 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 96 497 Kč od 26. 3. 2024 do 15. 4. 2024, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 94 497 Kč od 16. 4. 2024 do 14. 5. 2024, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 93 497 Kč od 15. 5. 2024 do 14. 6. 2024, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 93 297 Kč od 15. 6. 2024 do 11. 7. 2024, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 93 097 Kč od 12. 7. 2024 do 13. 8. 2024, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 92 897 Kč od 14. 8. 2024 do 14. 8. 2024 a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 92 097 Kč od 15. 8. 2024 do 3. 9. 2024, úrok ve výši 19 % ročně z částky 78 939 Kč od 26. 3. 2024 do 17. 4. 2024 a úrok ve výši 14, 75 % ročně z částky 78 939 od 18. 4. 2024 do 12. 9. 2024, úrok 14,75 % ročně z částky 77 965 Kč od 13. 9. 2024 do 11. 10. 2024, úrok 14,75 % ročně z částky 76 965 Kč od 12. 10. 2024 do 13. 11. 2024 a úrok 14,75 % ročně z částky 75 965 Kč od 14. 11. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26. 3. 2024 dosáhne částky 385 171 Kč, se zamítá; jinak se rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. ohledně úroku z prodlení z částky 74 539 Kč ve výši 12,75 % ročně od 4. 9. 2024 do zaplacení, potvrzuje s tím, že lhůta k plnění k zaplacení částky 74 539 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 74 539 Kč od 4. 9. 2024 do zaplacení se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně splatných vždy do posledního dne kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 12. 2024, č. j. 16 C 63/2024, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 2. 2025, č. j. 16 C 63/2024-76 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), bylo rozhodnuto, že se řízení zastavuje co do požadavku na zaplacení částky 16 289 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 289 Kč od 26. 3. 2024 do 12. 9. 2024, z částky 14 289 Kč od 13. 9. 2024 do 11. 10. 2024, z částky 15 289 Kč od 12. 10. 2024 do 13. 11. 2024, a z částky 16 289 Kč od 14. 11. 2024 do zaplacení, dále co do požadavku na zaplacení úroku ve výši 57,04 % ročně z částky 98 881,10 Kč od 26. 3. 2024 do 17. 4. 2024 a dále co do úroku 19 % ročně z částky 974 Kč od 13. 9. 2024 do 11. 10. 2024, z částky 1 974 Kč od 12. 10. 2024 do 13. 11. 2024, a z částky 2 974 Kč od 14. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 77 363 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 84 606 Kč ve výši 14,75 % ročně od 26. 3. 2024 do 15. 4. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 82 606 Kč ve výši 14,75 % ročně od 16. 4. 2024 do 14. 5. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 81 606 Kč ve výši 14,75 % ročně od 15. 5. 2024 do 14. 6. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 81 406 Kč ve výši 14,75 % ročně od 15. 6. 2024 do 11. 7. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 81 206 Kč ve výši 14,75 % ročně od 12. 7. 2024 do 13. 8. 2024, zákonný úrok prodlení z částky 81 006 Kč ve výši 14,75 % ročně od 14. 8. 2024 do 14. 8. 2024 a zákonný úrok prodlení z částky 80 206 Kč ve výši 14,75 % ročně od 15. 8. 2024 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 96 497 Kč od 26. 3. 2024 do 15. 4. 2024, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 94 497 Kč od 16. 4. 2024 do 14. 5. 2024, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 93 497 Kč od 15. 5. 2024 do 14. 6. 2024, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 93 297 Kč od 15. 6. 2024 do 11. 7. 2024, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 93 097 Kč od 12. 7. 2024 do 13. 8. 2024, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 92 897 Kč od 14. 8. 2024 do 14. 8. 2024 a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 92 097 Kč od 15. 8. 2024 do 3. 9. 2024, úrok ve výši 19 % ročně z částky 78 939 Kč od 26. 3. 2024 do 17. 4. 2024 a úrok ve výši 14, 75 % ročně z částky 78 939 od 18. 4. 2024 do 12. 9. 2024, úrok 14,75 % ročně z částky 77 965 Kč od 13. 9. 2024 do 11. 10. 2024, úrok 14,75 % ročně z částky 76 965 Kč od 12. 10. 2024 do 13. 11. 2024 a úrok 14,75 % ročně z částky 75 965 Kč od 14. 11. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26. 3. 2024 dosáhne částky 385 171 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Žaloba se zamítá co do požadavku na zaplacení částky 19 942 Kč se zákonným úrokem z této částky od 26. 3. 2024 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 20 099,74 Kč od 26. 3. 2024 do 3. 9. 2024, úroku ve výši 76,04 % z částky 19 942,1 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení (výrok III.). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 498 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. (výrok IV.). 2. Soud prvního stupně soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil (výrok I.). Z provedených důkazů vzal za prokázaný skutkový stav, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 13. 9. 2023 na základě uzavřené smlouvy o úvěru č. 9103256523, podepsané žalovaným, finanční prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku s příslušenstvím splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Na úvěr zaplatil celkem částku 23 461 Kč. Průměrná úroková sazba za obdobné spotřebitelské úvěry poskytované bankami domácnostem v září 2023 činila 9,5 % ročně. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že ověřila, že žalovaný má pravidelné příjmy ze zaměstnání ve výši 23 900 Kč, a to z výpisů o platbě za dva měsíce a prověřila v rejstřících, že nemá dluhy po splatnosti a není v insolvenci. Po právní stránce posoudil věc podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že v posuzovaném případě bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Na základě úvěrové smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na jeho bankovní účet částku ve výši 100 000 Kč. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru zhodnotil jako dostatečné. Žalobkyně zjistila a ověřila dvěma potvrzeními o provedení transakce, že žalovaný měl pravidelný příjem ze zaměstnání ve výši 23 900 Kč měsíčně (jak sám uvedl, dle potvrzení přes 25 000 Kč). Dále žalobkyně žalovaného prověřila v databázích SOLUS, NRKI a v insolvenčním rejstříku a zjistila, že dle těchto rejstříků nemá dluhy po splatnosti a není v insolvenci. Je pravda, že žalobkyně neověřovala výši skutečných výdajů žalovaného, což však není takové zkoumání vždy nutné. Prakticky je podrobné ověření výše výdajů žadatele o úvěr možné pouze předložením úplných měsíčních výpisů z účtu. Soud má za to, že není nutné toto po věřitelích (a dlužnících) požadovat bez dalšího při každém posuzování úvěruschopnosti. V posuzovaném případě měl žalovaný pravidelné příjmy 23 900 Kč, tedy podle soudu v zásadě dostatečné na to, aby pokryly měsíční splátku úvěru, a i přiměřené výdaje na domácnost a živobytí, jaké lze obvykle předpokládat (zejména pokud žalovaný má vlastní bydlení, jak uvedl v hodnocení klienta). V takovém případě není podle soudu nutné ani ověřovat skutečnou výši výdajů za bydlení, neboť lze předpokládat, že nejde o neobvykle velké částky, které by nebylo možno pokrýt ze stabilního měsíčního příjmu. Dále se zabýval výší smluvních úroků a dospěl k závěru, že smluvní úroky ve výši 76,04 % ročně se zjevně příčí dobrým mravům, když mnohonásobně převyšují výši úroku běžně požadovanou bankami v totožném období, která činil 9,5 % (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 23 Co 59/2018). Soud prvního stupně proto v souladu s § 580 odst. 1 o. z. považoval ustanovení smlouvy týkající se určení výše úroku, jež je od zbytku smlouvy ve smyslu § 576 o. z. oddělitelné, za částečně neplatné, přičemž k této neplatnosti přihlédl podle § 588 o. z. z vlastní iniciativy. V souladu s § 577 o. z., s přihlédnutím k § 1802 o. z. a vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti spočíval jen v nezákonném určení výše úroku, změnil soud výši úroku tak, že úrok činil 38 % ročně (tedy čtyřnásobek obvyklého úroku v době uzavření smlouvy, což je výše, která je jako přiměřená ještě akceptována judikaturou, viz předchozí odstavec odůvodnění). Po přepočítání žalovaným uhrazených splátek tak, že byla jimi hrazena jistina a úrok ve výši 38 % ročně (nikoliv vyšší úrok, na který splátky započítávala žalobkyně), zbývalo v den zesplatnění uhradit na jistině 78 939 Kč (na úroku 17 558 Kč). Po zesplatnění bylo uhrazeno dalších 4 400 Kč, po podání žaloby dalších 3 000 Kč. Na jistině tedy zbývá uhradit 71 539 Kč (78 939 - 4 400 – 3 000), dále zbývá uhradit 998 Kč jako smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy a 400 Kč jako náhrada nákladů vymáhání dle bodu 6.2 smlouvy. Na kapitalizovaných úrocích ke dni zesplatnění žalobkyně po částečném zpětvzetí požaduje již pouze 4 426 Kč. Soud proto žalobě vyhověl co do požadavku na zaplacení částky 77 363 Kč (jistina 71 539 + smluvní pokuta 998 + náklady vymáhání 400 + úroky 4 426). Dále žalobkyni přiznal požadovaný zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění platném a účinném ke dni prodlení), platně sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně (čl. 6.5 smlouvy) a smluvní úrok ve výši 19 % ročně a dále 14,75 % ročně (vyšší úrok žalobkyně po zpětvzetí nepožadovala). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok III rozsudku), neboť úrok přesahující 38 % ročně shledal v rozporu s dobrými mravy a tudíž nezákonným. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. Pokud se týká částečného zastavení řízení, ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. ho částečně zavinil žalovaný tím, že zaplatil částku 3 000 Kč až po podání žaloby. Ve zbytku (13 289 Kč) zastavení řízení z procesního hlediska zavinila žalobkyně, neboť podala žalobu, kterou se domáhala zaplacení úroků ve výši 76,04 % ročně, a až s ohledem na právní názor soudu brala žalobu u jednání částečně zpět a požadovala již jen úrok 19 % ročně. Soud rozsudkem ve věci samé žalobkyni vyhověl co do částky 77 363 Kč, žalovanému co do částky 19 942 Kč. Žalobkyně má tedy právo na úhradu 41,5 % z částky 32 525 Kč, tj. na částku 13 498 Kč. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. 3. Proti části výroku II. a proti nákladovému výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalovaný. Souhlasil s tím, že je povinen vrátit poskytnutou a dosud nevrácenou jistinu ve výši 74 539 Kč se zákonným úrokem z prodlení, ale nikoliv ostatní nároky požadované nároky uvedené ve výroku II. rozsudku a též stanovenou lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku. Namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyni, neboť žalobkyně neověřovala výši skutečných výdajů žalovaného, a proto je smlouva absolutně neplatná. Poukázal na právní úpravu a judikaturu k této problematice. Požádal o povolení měsíčních splátek do výše 2 000 Kč. 4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že s námitkami žalovaného nesouhlasí a považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a spravedlivé. Žalobkyně zrekapitulovala, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy prověřována. Schopnost žadatele řádně hradit úvěr byla ze strany věřitele prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech plynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činil 23 900 Kč, celkové měsíční náklady žalovaného činí 8 860 Kč, volné zdroje ke splácení (po odečtení tisícikorunové rezervy) činily 14 040 Kč. Dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v následujících databázích NRKI, SOLUS. Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. skóring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), jenž byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že žadatel nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, žadatel neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žadatele nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, obchodník, jednající s žadatelem, doporučil úvěr ke schválení. Dále věřitel dokládá, kromě výše uvedeného, i následujícími dokumenty formulář hodnocení klienta – zde byla zejména provedena analýza bonity žalovaného, bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou 14 040 Kč, dále byly zjišťovány informace týkající se jeho stavu, zaměstnání, vzdělání. Ve formuláři hodnocení klienta jsou výdaje pečlivě zkoumány a je to právě klient/žalovaný, kdo je povinen uvést jednotlivé výdaje. K uvedeným výdajům žalobce/věřitel dále přičítá rezervu ve výši 1 000 Kč a zadává zákonné životní minimum, které mu je objektivně známo. K výdajové stránce, respektive k jejímu paušálnímu určení, by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, kdy § 1 tohoto zákona definuje životní minimum, jako částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která byla v § 2 stanovena na částku 4 860 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 4860 Kč. Tato paušální částka byla přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho, došel k uvedené nižší částce. Další výdaje byl povinen uvést žalovaný. K nákladům na bydlení žalovaný uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 4 000 Kč s formou bydlení „vlastní“. Žalobkyně vycházela z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě, a že z případného nepoctivého jednání nemůže nikdo těžit, a to v souladu s § 6 obč. zákoníku. Oproti prediktibilním výdajům na živobytí výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou. Proto je zde třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud žalovaný uvedl, že jeho měsíčními náklady na bydlení činí částku 4 000 Kč, je třeba z takové částky vycházet. Žalobkyně nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Žalovaný neuvedl žádnou osobu, k níž by měl vyživovací povinnost. Žalovaný neměl v době vzniku předmětné úvěrové smlouvy č. 9103256523 se žalobcem uzavřenu žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. Žalovaný neuvedl žádné další výdaje spojené se splátkami ostatních úvěrů a je to právě žalovaný (klient), kdo je povinen uvést jednotlivé výdaje. Žalobkyně také spoléhala na prohlášení žalovaného, kterým se zavazuje přiznat veškeré své příjmy, ale i výdaje, a to pravdivě a bez jakéhokoliv zatajení svých případných dalších závazků. Žalobce tedy vycházel z výdajů uvedených ve formuláři hodnocení klienta, kdy ostatní výdaje žalovaného související s případnými dalšími potřebami mohou být zahrnuty také v rámci stanovených minimálních výdajů ve výši 4 860 Kč. Příjmy žalovaného převyšovaly jeho tvrzené výdaje, kdy v tomto případě tedy nelze shledat nemožnost splácet. Žalobkyně prokázala, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a navrhla, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Žalobkyně souhlasila s povolením přiměřených splátek. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalovaného opodstatněným. 6. Ve výroku I., v nenapadené části výroku II. o zaplacení částky 74 539 Kč a ve výroku III. byl rozsudku soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, a nabyl tak samostatně právní moci a nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o. s. ř.). 7. Soud prvního stupně provedl dokazování listinnými důkazy navrženými žalobkyní včetně dokazování k posouzení zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní a zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a odvolací soud z jeho skutkových zjištění vyšel a lze na ně pro stručnost odkázat. Odvolací soud pouze podle § 213 odst. 3 o.s.ř. zopakoval dokazování předžalobní výzvou ze dne 27.8.2024 a podacím archem o jejím odeslání, ze kterých vyplynulo, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu do sedmi dnů od odeslání výzvy. Výzva byla odeslána dne 27. 8. 2024. 8. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 9. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudem prvního stupně v tom směru, že žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném v době uzavření dané smlouvy (dále též jen „ZSÚ“), na což byla žalobkyně odvolacím soudem při jednání upozorněna, ale již neuvedla další (nová) tvrzení ani neoznačila další důkazy. 10. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 14. Podle § 87 odst. 3 ZSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 15. Soudní judikatura dovodila (při použití eurokonformního výkladu), že následkem nesplnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru postupovat v souladu se shora citovaným § 86 ZSÚ je absolutní neplatnost uzavřené smlouvy. V daném případě žalobkyně i dle svých vlastních tvrzení vycházela při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, při porovnávání jeho příjmů a výdajů, prakticky jen z tvrzeného a výpisy z účtu doloženého příjmu žalovaného ve výši 23 900 Kč, resp. 25 169 Kč měsíčně ze zaměstnání na dobu neurčitou. Ze žádosti žalovaného o úvěr se podává, že žalovaný je vyučen, ženatý, avšak neměl žít s nikým ve společné domácnosti a bydlet ve „svém.“ Žalobkyní však nebylo tvrzeno, že by tvrzení, že žalovaný bydlí ve „svém“ byla jakkoliv doložena či žalobkyní prověřována. Žalovaný přitom zpochybnil, že by takový údaj uvedl, nikdy vlastní bydlení neměl a bydlel vždy v nájmu a uvedený údaj zřejmě zapsal zpracovatel žádosti o úvěr. Nebylo tedy řádně ověřeno, že by žalovaný takto bydlel a jaké měl skutečné náklady s bydlením. Žalobkyně měla brát dle svých tvrzení v potaz pouze údaj uvedený žalovaným, že tyto náklady představují částku 4 000 Kč, aniž bylo konkretizováno, co tato částka představuje. Za těchto okolností nelze považovat posuzování schopností žalovaného splácet na základě této částky a disponibilní částky 4 860 Kč určené z částky životního minima žalovaného za dostatečné. 16. Uvedený způsob posouzení úvěruschopnosti považuje odvolací soud oproti soudu prvního stupně za řádný. Nelze považovat za řádné a náležité porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, pokud poskytovatel úvěru nemá podstatnou část výdajů spotřebitele ničím podloženou, a to zejména pokud se týká nákladů na bydlení, které pravidelně bývají, jak je notoricky známo, rozhodně nezanedbatelné, a vycházel pouze z tvrzení žadatele a statistických údajů, které nemají s konkrétní realitou konkrétního žadatele nic společného. Ani doložená výše příjmu žalovaného z pracovního poměru tak nezakládala neopodstatněnost pochybností o schopnosti žalovaného žádaný úvěr splácet a nevylučuje předluženost žalovaného. Okolnost, že po určitou dobu žalovaný nakonec úvěr splácel, nemá na hodnocení splnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného žádný vliv. To, že porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele nemůže být zhojeno samotným (i úplným) splněním úvěrové smlouvy, a že je irelevantní, zda (případně) spotřebitel (sám) nic proti smlouvě v průběhu splácení nenamítal, konstatoval nedávno v řízení o předběžné otázce ve svém rozsudku sp.zn. C-755/22 ze dne 11.1.2024 i Soudní dvůr Evropské unie. 17. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se jeho příjmů, nicméně podstatné náklady (výdaje) žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však v projednávaném případě reálně nedošlo. S ohledem na uvedené závěry nebylo třeba dále zkoumat okolnosti sepisu žádosti o úvěr, zejména ohledně uvedení způsobu bydlení žalovaného a výdajů s ním spojených. 18. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Ani relativně vysoký příjem nezaručuje, že spotřebitel je vzhledem ke svým výdajům schopen úvěr splácet. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze např. v rozhodnutí sp. zn. 27 Co 143/2019, ale v celé řadě dalších případů. 19. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobkyně (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Žalobkyni proto nad rámec soudem prvního stupně přiznané částky 74 539 Kč, odpovídající poskytnuté částce po odečtení plateb žalovaného (která nebyla dotčena odvoláním žalovaného), se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 4.9.2024 do zaplacení, žádné další plnění nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 ZSÚ úspěšně uplatnit. 20. Proto byla odvolacím soudem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadená část výroku II. změněna a žaloba ve zbývajícím rozsahu žaloba zamítnuta. 21. Mezi stranami nevznikl ve smyslu shora citovaného § 87 odst. 2 ZSÚ žádný spor o to, jaká by měla být odpovídající doba k vrácení dluhu, když žalovaný na výzvu žalobkyně ze dne 27. 8. 2024 nereagoval a spor o přiměřenost doby k plnění určené v dané výzvě věřitelem žalovaný nevyvolal, a to ani dodatečně za případného použití § 87 odst. 3 ZSÚ a nelze tedy učinit jiný závěr, než že věřitelem stanovenou lhůtu sedmi dnů od odeslání výzvy akceptoval. Splatnost předmětného nároku nastala dne 3. 9. 2024, kdy uplynula lhůta stanovená v (první doložené) výzvě žalobkyně a od 4. 9. 2024 byl žalovaný v prodlení, a žalobkyni proto náleží v souladu s § 1970 o.z. z poskytnuté dlužné jistiny zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 %. 22. Odvolací soud se dále zabýval lhůtou k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný požádal o povolení splátek a žalobkyně s jejich stanovením souhlasila, pouze nedošlo k dohodě na jejich výši. Žalovaný navrhl splátky 2 000 Kč měsíčně a žalobkyně souhlasila se splátkami ve výši 3 444 Kč měsíčně, pod ztrátou výhody splátek. K poměrům žalovaného bylo zjištěno, že dosahuje průměrné měsíční mzdy přesahující 20 000 Kč čistého. Jeho měsíční náklady na bydlení sestávají z částky 7 000 Kč za nájemné a dále za elektřinu a náklady spojené s bydlením platí 4 000 Kč. Splácí měsíčně úvěr u [právnická osoba]. ve výši 4 000 Kč. Žije ve společné domácnosti s manželkou, která je invalidní a pobírá invalidní důchod III. stupně ve výši 8 300 Kč měsíčně. Stará se o ni, neboť manželka trpí [jméno FO] nemocí a psychiatrické nemocnění a dále o nemohoucí tetu. Mají spolu dvě již dospělé a zaopatřené děti. Tato zjištění byla mezi stranami nesporná. 23. V projednávané věci, s ohledem na její povahu, původ a výši uplatněného nároku 74 539 Kč a výši příslušenství (úroku z prodlení ve výši 12,75% p.a. od 4. 9. 2024) a celkovým osobním a majetkovým poměrům žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro poskytnutí časového prostoru žalovanému k zaplacení dlužné částky s příslušenstvím, neboť žalovaný zjevně nedisponuje potřebnými finančními prostředky k jejich okamžité úhradě. Za tohoto stavu odpovídající výši splátek představuje částka 2 000 Kč měsíčně, která umožňuje splacení celého dluhu v přiměřené době. Pokud by byla ponechána zákonná lhůta k plnění v délce tří dnů od právní moci rozsudku, nelze očekávat, že by případná exekuce vedla k dřívějšímu uspokojení nároku žalobkyně. Povolení splátek za tohoto stavu zjevně nepovede k neúměrnému zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele, kterým je právnická osoba (akciová společnost) se splaceným základním kapitálem ve výši 232 650 000 Kč. Povinnost k úhradě splátek byla stanovena pod ztrátou jejich výhody, což umožňuje žalobkyni, pro případ porušení platební povinnosti žalovaným, domáhat se i cestou exekuce okamžitého zaplacení celého dluhu. 24. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně úroku z prodlení z částky 74 539 Kč ve výši 12,75 % ročně od 4. 9. 2024 do zaplacení podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Dále rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil s tím, že lhůta k plnění k zaplacení částky 74 539 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 74 539 Kč od 4. 9. 2024 do zaplacení se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně splatných vždy do posledního dne kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 25. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na změnu rozsudku znovu rozhodnout podle § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2, § 151 odst. 1 o. s. ř. Ve věci samé žalobkyně po částečné změně rozsudku byla z větší části neúspěšná, avšak žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal, a proto nemá žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. za obdobně situace, kdy žalovaný byl v tomto řízení převážně úspěšný, ale práva na náhradu nákladů řízení se vzdal. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Praha 21. listopadu 2025 Mgr. Roman Fremr předseda senátu