USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudkyň Mgr. Jaroslavy Homolové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [jméno FO] ([jméno FO]), narozená [datum] bytem [adresa] o vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. dubna 2025, č. j. 46 C 113/2025-36, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. dubna 2025 č. j. 46 C 113/2025-36 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo řízení zastaveno (výrok I.) a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně řízení zastavil podle § 104 odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“ nebo „občanský soudní řád“), neboť k vypořádání společného jmění manželů účastníků, kteří jsou státními občany Ruské federace a nemají společné bydliště na území jedné ze smluvních stran níže uvedené mezinárodní smlouvy (každý z nich žije na území jiné ze smluvních stran), jsou podle čl. 25 odst. 5 vyhlášky č. 95/1983 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (dále i jen „mezinárodní smlouva“), za použití § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), s ohledem na čl. 62 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. 6. 2016 provádějícího posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (dále jen „nařízení Rady (EU) 2016/1103“), v souladu s jeho čl. 69 odst. 1, pravomocné ruské soudy. Pravomoc soudů České republiky nelze odvozovat pouze od skutečnosti, že účastníci na jejím území měli poslední společné bydliště či že se na jejím území nachází nemovité věci, které spadají do společného jmění manželů. Majetkové poměry v manželství mají být řešeny společně, ať už se jedná o věci movité či nemovité (na rozdíl od vlastnického práva k věcem nemovitým, které má svůj vlastní režim, viz čl. 37 mezinárodní smlouvy). Tento závěr podporuje úprava obsažená v nařízení Rady (EU) 2016/1103 [preambule v bodě (24) a podpůrná příslušnost v čl. 10] i občanský soudní řád [§ 88 písm. a) a b) o. s. ř.]. 3. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. za situace, kdy řízení bylo zastaveno. 4. Proti napadenému rozhodnutí se včas odvolal žalobce, který se domáhá jeho změny a vyslovení, že české soudy jsou mezinárodně příslušné k řízení o vypořádání společného jmění manželů alespoň v rozsahu nemovitých věcí nacházejících se na území České republiky, když ohledně nich se nemůže obrátit na soudy v Ruské federaci. Ohledně nemovitých věcí je podle § 88 písm. b) o. s. ř. místně příslušným soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, a toto pravidlo se projevuje i v rovině mezinárodní pravomoci, jak vyplývá z čl. 37 mezinárodní smlouvy, bez ohledu na státní občanství, a jde o pravidlo obecné pro věci práv k nemovitým věcem. Zásada územní příslušnosti ve vztahu k nemovitým věcem je uznávána i na úrovni evropského práva, jak plyne z čl. 10 nařízení Rady (EU) 2016/1103. Ačkoli uvedené nařízení není přímo aplikovatelné na vztah s Ruskou federací, je jeho čl. 10 významný z hlediska obecné úvahy o předcházení odepření spravedlnosti. Tato úprava potvrzuje, že neexistuje-li jinak forum pro komplexní vypořádání majetku manželů, má se alespoň o nemovitých věcech rozhodnout ve státě, kde leží, aby nedošlo k situaci, že o jejich právním osudu nerozhodne žádný soud. Oba manželé byli zřejmě státními občany Ruské federace (byť soud prvního stupně nezkoumal, zda žalovaná nemá i české občanství), pak by podle čl. 25 odst. 2 a 5 mezinárodní smlouvy, podle něhož postupoval soud prvního stupně, byla dána pravomoc orgánů Ruské federace. Uvedené se však týká celkového vypořádání společného jmění manželů, týká-li se ale spor konkrétní nemovité věci na území České republiky, má přednost č. l. 37 mezinárodní smlouvy a pravomoc českých soudů. Podle klíčového usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6067/2016, je čl. 25 mezinárodní smlouvy ve vztahu k čl. 37 mezinárodní smlouvy lex specialis, ale pouze tehdy, pokud je skutečným předmětem řízení vypořádání společného jmění manželů jako celku. V projednávaném případě se žalobce žalobou domáhá vypořádání společného jmění manželů, které tvoří zejména nemovitý majetek na území České republiky. Tuto část sporu lze proto oddělit a projednat samostatně před českými soudy, nejednalo by se de facto o „klasické“ řízení o vypořádaní společného jmění v plném rozsahu (protože by neřešilo veškeré majetkové vztahy manželů), ale šlo by svým charakterem o řízení o právech k nemovitým věcem. Názory žalobce podporuje i judikatura Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Nd 146/2013, nebo usnesení sp. zn. 22 Cdo 2419/2015, podle níž by neumožnění projednání sporu o nemovité věci v České republice představovalo odepření spravedlnosti. Dílčí oddělení řízení neodporuje žádnému kogentnímu předpisu ani mezinárodní smlouvě, zamezí odepření spravedlnosti a umožní, aby o významném majetku bylo rozhodnuto příslušným soudem státu, na jehož území se tento majetek nachází. Tím bude rovněž respektována suverenita České republiky ohledně nemovitých věcí na jejím území a zajištěna efektivita rozhodnutí (rozsudek českého soudu může být přímo proveden zápisem změny vlastnictví v katastru). Bylo by to i účelné a rozumné, neboť český soud má k věci nejblíže (důkazy, místní souvislosti). Žalobce poukazuje i na to, že české procesní právo zná i další případy, kdy je řízení “rozděleno” a svěřeno různým soudům podle povahy věci [např. § 88 písm. c) nebo § 88 písm. e) o. s. ř.]. 5. K výzvě odvolacího soudu žalobce sdělil, že oba účastníci měli od roku 2006 do září 2022, kdy společné soužití ukončili a žalobce se odstěhoval do Ruské federace, společné bydliště na adrese [adresa]. K 6. 2. 2025 měl žalobce bydliště v Ruské federaci, žalovaná na adrese [adresa]. Účastníci nejsou státními občany České republiky, žalovaná má v České republice trvalý pobyt. 6. Žalovaná se k podanému odvolání ani k výzvě odvolacího soudu (do rozhodnutí odvolacího soudu) nevyjádřila. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal bez nařízeného odvolacího jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212, věta první, o. s. ř., přezkoumal i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce zahájil řízení o vypořádání společného jmění manželů dne 16. 4. 2025, do vypořádání zahrnul v žalobě blíže specifikované nemovité věci v obci [adresa] a katastrálním území [adresa], v obci [adresa] a katastrálním území [adresa], v obci [adresa] a katastrálním území [adresa]. Zmínil existenci blíže neurčených zůstatků na bankovních účtech, cenné papíry, movité věci. Dále uvedl, že poslední společné bydliště účastníků bylo na adrese [adresa]. Podle informačního systému základních registrů je žalobce státním příslušníkem Ruské federace, v době od 15. 11. 2016 s platností do 15. 9. 2022 měl nahlášenou adresu pobytu v České republice [adresa]. Žalovaná je státním příslušníkem Ruské federace, od 14. 11. 2007 doposud má nahlášenou adresu pobytu v České republice [adresa]. Žalovaná není evidována jako státní občanka České republiky. Žalobce k žalobě připojil mimo jiné oddací list účastníků o uzavření manželství dne 23. 12. 2005 na matričním úřadu městské části [Anonymizováno] (v němž jsou oba účastníci označeni jako občané Ruské federace), rozsudek pro zmeškání [Anonymizováno], Ruská federace, ze dne 25. 11. 2024, č. j. [Anonymizováno], a osvědčení matričního úřadu města [město] ze dne 13. 2. 2005 o rozvodu manželství účastníků, podle kterých bylo manželství účastníků uzavřené dne [datum] pravomocně rozvedeno ke dni [datum]. Dále dopis [tituly před jménem] [jméno FO], adresovaného zástupci žalobce, ze dne 9. 7. 2024, že se žalovaná nebrání spravedlivému rozdělení společného majetku před notářem, který by zahrnoval i skutečnost, že náklady na výživu nezletilé dcery účastníků nese jen žalobkyně, ta i s dcerou žije v České republice. Zmiňuje, že žalovaný žije v Ruské federaci a naposledy bydlel v České republice na adrese [adresa]. A dopis zástupkyně žalobce ze dne 23. 7. 2024, adresovaný [tituly před jménem] [jméno FO], týkající se vypořádání společného majetku se sdělením, že by žalobce nežádal výživné na nezletilé dítě, pokud by mu bylo umožněno odcestovat za ním do Ruské federace. 9. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 10. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. 11. Podle čl. 10 nařízení Rady (EU) 2016/1103 není-li žádný soud členského státu příslušný podle článku 4, 5, 6, 7 ani 8, nebo pokud se všechny soudy prohlásily za nepříslušné podle článku 9 a žádný soud není příslušný podle čl. 9 odst. 2, jsou soudy určitého členského státu příslušné, pokud se na jeho území nachází nemovitý majetek jednoho či obou manželů; v tom případě je však soud, u něhož bylo řízení zahájeno, příslušný rozhodnout pouze o tomto nemovitém majetku. 12. Podle čl. 62 nařízení Rady (EU) 2016/1103 tímto nařízením není dotčeno uplatňování dvoustranných či vícestranných úmluv, jejichž smluvními stranami jsou v okamžiku přijetí tohoto nařízení nebo rozhodnutí podle čl. 331 odst. 1 druhého nebo třetího pododstavce Smlouvy o fungování EU jeden nebo více členských států a které se týkají otázek upravených tímto nařízením, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států podle článku 351 Smlouvy o fungování EU (odst. 1). Bez ohledu na odstavec 1 má toto nařízení ve vzájemných vztazích členských států přednost před úmluvami uzavřenými mezi nimi, a to v rozsahu, ve kterém se tyto úmluvy týkají otázek upravených tímto nařízením (odst. 2). 13. Podle čl. 69 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2016/1103 toto nařízení se vztahuje pouze na soudní řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vypracované nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené k 29. lednu 2019 či později, s výhradou odstavců 2 a 3. 14. Podle § 2 zákona o mezinárodním právu soukromém, zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 15. Podle čl. 25 vyhlášky č. 95/1983 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, osobní majetkové vztahy manželů se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají společné bydliště (odst. 1). Má-li jeden z manželů bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany a mají-li přitom oba manželé stejné státní občanství, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem té smluvní strany, jejímiž občany jsou (odst. 2). Je-li jeden z manželů občanem jedné smluvní strany a druhý druhé smluvní strany a má-li jeden z nich bydliště na území jedné a druhý na území druhé smluvní strany, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem smluvní strany, na jejímž území měli své poslední společné bydliště (odst. 3). Neměli-li manželé, na něž se vztahuje ustanovení odstavce 3, společné bydliště na území žádné ze smluvních stran, použije se právního řádu smluvní strany, jejímuž soudu byl podán návrh (odst. 4). K řízení o osobních a majetkových vztazích manželů je dána pravomoc orgánů smluvní strany, jejíž právní řád má být použit podle odstavců 1, 2 a 3. V případě uvedeném v odstavci 4 je dána pravomoc soudů obou smluvních stran (odst. 5). 16. Podle čl. 37 mezinárodní smlouvy vlastnické právo k nemovitostem se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území nemovitost leží. K rozhodování ve věcech týkajících se nemovitostí je dána pravomoc justičních orgánů této smluvní strany. 17. Soud prvního stupně správně uzavřel, jestliže žalobce a žalovaná nejsou státními občany České republiky, že jde o řízení s tzv. mezinárodním prvkem a jako první je třeba vyřešit otázku mezinárodní pravomoci soudů. 18. Česká republika je signatářem nařízení Rady (EU) 2016/1103, které bylo přijato v režimu posílené spolupráce, a na jejím území uvedené nařízení platí. Této posílené spolupráce se však neúčastní všechny členské státy Evropské unie, a logicky ani Ruská federace, která ani není členem Evropské unie. Podle čl. 62 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2016/1103 je proto třeba postupovat podle mezinárodní smlouvy o právní pomoci; článek 62 odst. 2 nařízení Rady (EU) 2016/1103 se v projednávané věci neuplatní. 19. Oba účastníci mají shodné státní občanství Ruské federace (soud prvního stupně ověřil, že žalovaná není občankou České republiky – viz bod 8. odůvodnění tohoto usnesení), je proto třeba postupovat podle Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 95/1983 Sb.), jíž jsou Česká republika a Ruská federace jako nástupnické státy vázány. 20. Podle čl. 25 odst. 1 mezinárodní smlouvy je prioritním hraničním určovatelem společné bydliště, který však není stabilizován k určitému časovému okamžiku. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2855/2020 (uveřejněné jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), uzavřel, že v případě vypořádání majetkových vztahů manželů s mezinárodním prvkem (jež jsou v českém právním řádu upraveny institutem společného jmění manželů) je nutné právně významné skutečnosti, na jejichž základě má být stanoveno rozhodné právo a mezinárodní pravomoc soudů, posuzovat podle stavu v okamžiku zániku majetkových vztahů mezi manžely. Pokud má být stanovena mezinárodní pravomoc soudu na základě čl. 25 odst. 5 uvedené smlouvy ve spojení s jejím čl. 25 odst. 1 podle společného bydliště manželů, je nutno posoudit otázku společného bydliště účastníků řízení ke dni zániku jejich společných majetkových vztahů, tedy (v posuzované věci) ke dni zániku jejich manželství. Z žaloby a z v řízení žalobcem předložených listin se podává, že ke dni zániku společného jmění manželů (únor 2025) účastníci neměli žádné společné bydliště. Proto není dána mezinárodní pravomoc českých soudů podle společného bydliště. Jestliže jsou účastníci státními občany Ruské federace, žalobce má bydliště na území Ruské federace a žalovaná na území České republiky, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem Ruské federace a tím je dána i mezinárodní pravomoc ruských soudů v řízení o vypořádání společného jmění manželů (čl. 25 odst. 2 ve spojení s čl. 25 odst. 1, větou první, mezinárodní smlouvy). Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že jelikož ani jeden z účastníků není státním občanem České republiky, nelze určit pravomoc soudu za použití čl. 25 odst. 5 uvedené smlouvy ve spojení s jejím čl. 25 odst. 3 a 4. 21. Je-li dána k rozhodnutí v této věci podle mezinárodní smlouvy mezinárodní pravomoc soudů Ruské federace, nelze souhlasit s žalobcem, že se nemůže na její soudy s žalobou o vypořádání rozvodem zaniklých majetkových vztahů účastníků obrátit. 22. Poukazoval-li v odolání žalobce na čl. 37 mezinárodní smlouvy, je třeba uvést, že se vztahuje např. na řízení o určení (ne)existence práva k nemovité věci, o zrušení a vypořádání společného práva k nemovité věci, o určení (ne)platnosti právního jednání týkajícího se takové věci. Vedení takových řízení není podmíněno existencí jedné specifické právní skutečnosti (existencí manželství), jež by se dotýkala pouze fyzických osob ve zvláštním právním postavení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6067/2016). 23. Naproti tomu řízení o vypořádání majetkového společenství manželů je řízením o majetkových vztazích mezi manželi. Jeho účelem je vypořádat majetkové hodnoty, které manželé za trvání manželství nabyli. Spor o vypořádání majetkových vztahů manželů se nezužuje na určení výlučného vlastnického práva k jediné kategorii věcí v právním slova smyslu, jež mohou být předmětem soukromoprávního vztahu. V řízení týkajícím se nemovitých věcí (práva k nim) není předmětem projednání a rozhodnutí soudu právní vztah k jiným než nemovitým věcem. Řízení o majetkových vztazích manželů probíhá pouze tehdy, je-li podmíněno existencí manželství jako právem uznaného svazku muže a ženy. Tento svazek podléhá specifické právní regulaci v osobních i majetkových otázkách, jež se nemohou týkat jiných osob. Tím se právní úprava manželských majetkových vztahů vyděluje ze soukromoprávní úpravy majetkových poměrů jiných subjektů práva. Mezinárodní pravomoc soudu v řízení o vypořádání majetkových vztahů manželů proto nelze podle čl. 37 uvedené mezinárodní smlouvy posuzovat (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6067/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3006/2020). 24. Z výše citované judikatury Nejvyššího soudu plyne (viz body 22. a 23.), že je-li předmětem řízení o vypořádání majetkových vztahů manželů mimo jiné i nemovitá věc nacházející se na území České republiky nebo Ruské federace, je i za této situace dána aplikační přednost čl. 25 mezinárodní smlouvy při určení rozhodného práva a pravomoci soudů. 25. V projednávané věci je předmětem řízení vypořádání rozvodem zaniklých majetkových vztahů účastníků, zejména nemovitých věcí nacházejících se na území České republiky, které účastníci nabyli za trvání svého manželství. Vedení tohoto řízení je podmíněno existencí jedné specifické právní skutečnosti – existencí manželství a je proto pro posouzení mezinárodní pravomoci nerozhodné, zda k vypořádání byly zahrnuty pouze nemovité věci na území jedné ze smluvních stran nebo veškerý společný majetek bývalých manželů, který za manželství nabyli. 26. Projednání a rozhodnutí věci cizozemským soudem nepřekáží ani skutečnost, že rozhodnutí soudu o vypořádání majetkových vztahů manželů, je-li předmětem vypořádání i právo k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, je vkladovou listinou pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí (srovnej čl. 54 a 56 mezinárodní smlouvy a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6067/2016). 27. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutím soudu prvního stupně nedochází k odepření spravedlnosti žalobci, neboť podle mezinárodní smlouvy může svůj spor s žalovanou o vypořádání majetkových vztahů manželů vyřešit u soudů Ruské federace (u nichž ostatně proběhlo i řízení o rozvod manželství účastníků), jejichž rozhodnutí je ohledně nemovitých věcí nacházejících se na území České republiky vkladovou listinou. Tím nebude nijak oslabena suverenita České republiky, jestliže bude postupováno v souladu s jí zavazující mezinárodní smlouvou. Navíc podle čl. 54 až 56. mezinárodní smlouvy bude třeba rozhodnutí soudu Ruské federace na území České republiky uznat. 28. Ani z dalších žalobcem odkazovaných usnesení Nejvyššího soudu nevyplývá jím učiněný závěr o mezinárodní pravomoci českých soudů v projednávané věci. Žalobce přehlíží, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2419/2015, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Nd 146/2013, posuzují pravomoc soudů za jiné skutkové a právní situace. Týkají se vypořádání majetkových vztahů občanů České republiky a Spolkové republiky Německo, resp. v druhém případě České republiky a Slovenské republiky, tyto státy neuzavřely mezinárodní smlouvu upravující danou problematiku, a proto se mezinárodní pravomoc soudů posuzovala za použití tehdy platného a účinného § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. 29. Zvrátit názor odvolacího soudu nemůže ani námitka žalobce, že i česká právní úprava např. v ustanovení § 88 písm. c) či § 88 písm. e) o. s. ř. ponechává dílčí část agendy různým soudům. Předně z citovaných procesních ustanovení nevyplývá, že by část předmětu jednoho řízení mohly projednávat různé soudy, uvedená pravidla místní příslušnosti se týkají vždy samostatných řízení s různým předmětem řízení. Nadto, i kdyby byl názor žalobce správný, nemohlo by to nic změnit na právní úpravě, která se týká otázky mezinárodní pravomoci ve věcech vypořádání majetkových vztahů manželů. A ani námitka, že by s ohledem na umístění nemovitých věcí bylo účelné a rozumné vést řízení u českých soudů. 30. Jestliže je k rozhodnutí v projednávané věci podle čl. 25 odst. 5 za použití čl. 25 odst. 2 mezinárodní smlouvy dána mezinárodní pravomoc soudů Ruské federace, bylo třeba řízení pro nedostatek neodstranitelné podmínky řízení (pravomoc českých soudů) podle § 104 odst. 1, věty první, o. s. ř. zastavit. 31. Vzhledem ke všemu výše uvedenému nezbývá než uzavřít, že soud prvního stupně rozhodl správně, proto odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok. 32. Podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení, když žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání jen tehdy, jestliže toto usnesení záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání do dvou měsíců, jdoucích ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto usnesení, u Okresního soudu Praha-východ (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovolání nelze podat jen proti výrokům o nákladech řízení. Praha 11. července 2025 JUDr. Martina Štolbová předsedkyně senátu