USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudkyň Mgr. Jaroslavy Homolové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [tituly za jménem] [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vypořádání společného jmění manželů, o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. července 2025, č. j. 16 C 341/2024-270, takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje v tom správném znění, že se zamítá návrh žalovaného na vyslovení nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů ve vztahu k vypořádání rodinného domu na adrese [adresa], a příjmů z pronájmu tohoto rodinného domu, nákladů v přibližné výši 22 133 GBP na rekonstrukci bytu na adrese [právnická osoba], částky 82 980 GBP na podporu rodinných příslušníků žalovaného a účtů u [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 9. 7. 2025, č. j. 16 C 341/2024-270 (dále jen „napadené rozhodnutí“), o zamítnutí návrhu žalovaného na vyslovení nedostatku pravomoci a mezinárodní příslušnosti českých soudů ve vztahu k těm majetkovým položkám navrženým k vypořádání, které se nacházejí mimo území České republiky. Toto napadené rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že otázku mezinárodní příslušnosti je v projednávané věci nutno posoudit podle článku 6 písm. a) Nařízení Rady (EU) 2016/1103 provádějícího posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (dále i jen „nařízení 2016/1103“), neboť toto nařízení jasně stanovuje pořadí kritérií, podle nichž se příslušnost určuje, a podmínky článku 5 nařízení 2016/1103 splněny nejsou. Česká republika je přitom členským státem, na jehož území měli účastníci řízení v době zahájení řízení obvyklý pobyt. Mezinárodní příslušnost zároveň nebyla založena dohodou stran. Pokud se týká rozhodného práva, soud prvního stupně uzavřel, že je třeba postupovat podle kolizních norem zakotvených v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), konkrétně podle § 49 odst. 3 ve spojení s § 6 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém. 2. Proti napadenému rozhodnutí podal žalovaný včasné odvolání, které odůvodnil tím, že má za to, že řízení má být zčásti zastaveno pro nedostatek pravomoci českých soudů, vzhledem k tomu, že žalobkyně do žaloby zahrnula i požadavek na vypořádání majetku a finančních prostředků mimo území České republiky (zejm. nemovitost v Bedfordu ve Velké Británii, příjmy z jejího pronájmu, peněžní prostředky v GBP vynaložené na rekonstrukci bytu ve výlučném vlastnictví žalovaného v [jméno FO], zůstatky na bankovních účtech u britských bank a částku představující finanční podporu, kterou žalovaný ze společných prostředků poskytl svým rodinným příslušníkům – dětem z předchozího manželství). Tyto položky se nachází na území Velké Británie a [Anonymizováno] (část peněz pocházela z daru strýce žalovaného žijícího v [Anonymizováno] [Anonymizováno]). Uvedl, že zákon o mezinárodním právu soukromém není možné na projednávanou věc aplikovat, neboť obsahuje ustanovení o výlučné pravomoci českých soudů v řízení týkajících se nemovitostí na území České republiky, a to v souladu se základním principem kolizních norem, tj. principem lex rei sitae, podle které tradičně platí, že spory o věcná práva k nemovitostem řeší soudy státu, kde nemovitost leží. A contrario lze tudíž dovodit, že o právech k nemovitostem mimo území České republiky české soudy pravomoc rozhodovat nemají. Stejný závěr lze ostatně dovodit i z mezinárodní smlouvy č. 178/1935 Sb., Dodatková úmluva o civilním řízení soudním mezi republikou Československou a Spojeným Královstvím Velké Británie a Severního Irska, která stanoví, že občané jedné smluvní strany požívají na území druhé strany stejných práv a mají volný přístup k tamějším soudům za stejných podmínek jako domácí občané, a dále taktéž obecně z angloamerické doktríny Mocambique rule a z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Vzhledem k tomu, že Velká Británie ani [Anonymizováno] se neúčastí posílené spolupráce, kterou nařízení odkazované soudem prvního stupně provádí, jakož i vzhledem k tomu, že článek 6 tohoto nařízení se vztahuje jen na manžele, zatímco účastníci řízení již v době zahájení řízení manželé nebyli, nemůže se soudem prvního stupně odkazované nařízení na posuzovanou věc vztahovat. Přestože žalovaný možnost aplikace článku 6 nařízení 2016/1103 i v situaci rozvedených manželů připouští, nelze přehlédnout článek 10 nařízení 2016/1103, který výslovně zakotvuje možnost projednání společného jmění manželů ve více řízeních, a to právě podle zásady lex rei sitae. Žalovaný taktéž považuje za problematickou otázku uznání a výkonu rozhodnutí, konkrétně otázku zápisu práva k nemovitostem do příslušných rejstříků, neboť v nařízení 2016/1103 je výslovně uvedeno, že tato otázka jím řešena není, nařízení ani jiný předpis Evropské unie nadto nezavazuje Velkou Británii po brexitu. Český soud tedy může o vlastnictví nemovitosti rozhodnout, ale provedení převodu ve Velké Británii není schopen přímo zajistit, neboť britské úřady nejsou vázány cizím rozhodnutím o tamní nemovitosti. Nadto existuje i reálné riziko konfliktu rozhodnutí, neboť účastníkům nic nebrání podat návrh na obdobné řízení o vypořádání majetku u soudu ve Velké Británii, když litispendenční pravidlo obsažené v nařízení 2016/1103 se na nečlenské státy nevztahuje. Zcela shodné úvahy se vztahují i na příjmy z pronájmu nemovitosti, neboť pokud český soud není příslušný rozhodovat o vlastnictví domu, tím méně má rozhodovat o výnosech z něj. Navíc nájemní vztahy k této nemovitosti se řídí anglickým právem a spadají do výlučné jurisdikce anglických soudů obdobně jako vlastnictví nemovitosti – snahu českého soudu rozdělit výnosy z pronájmu by v konečném důsledku musel stejně potvrdit nebo korigovat britský soud (např. aby nájemce část nájemného odváděl druhému z manželů apod.). Uvedené platí obdobně i pro prostředky použité na rekonstrukci bytu v [jméno FO], ohledně kterých nadto není jisté, jakým právním řádem by se jejich vypořádání řídilo, a dále obdobně i pro bankovní účty v britských bankách, neboť i zde lze předpokládat problémy s vynutitelností, střetem jurisdikcí a ochranou práv třetích osob, neboť silné mezinárodní souvislosti (cizí právo, cizí subjekty – banky, trust, beneficienti) opět činí Velkou Británii vhodnějším a příslušným fórem. K finančním prostředkům poskytnutým rodinným příslušníkům žalovaný uvedl, že by se jednalo o plnění jeho zákonné povinnosti z titulu výživného, a tedy o řádný výdaj domácnosti, a i pokud by jakékoliv prostředky takto vynaložil, jednalo by se o peníze, které již nejsou v dispozici ani jednoho z manželů, a že i tato položka navržená k vypořádání by měla výrazný mezinárodní přesah. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil, a aby rozhodl o částečném zastavení řízení ve vztahu k položkám s mezinárodním přesahem z důvodu nedostatku mezinárodní pravomoci a příslušnosti českých soudů. Podáním ze dne 17. července 2025 žalovaný odvolání doplnil v tom smyslu, že vedle britského občanství má žalovaný i občanství srbské, a tedy že není občanem žádného členského státu Evropské unie, což podle jeho názoru samo o sobě zpochybňuje možnost aplikace unijní úpravy příslušnosti a současně podtrhuje argumentaci uvedenou v odvolání týkající se otázky uznání a výkonu rozhodnutí. 3. Podáním ze dne 23. července 2025 se k odvolání vyjádřila žalobkyně. Uvedla, že žalovaný se snaží obejít nařízením 2016/1103 stanovenou příslušnost českých soudů, a že svou argumentaci opírá pouze o obecnou právní úpravu příslušnosti rozhodovat o nemovitostech a o judikaturu. Podotkla, že vypořádání vlastnictví k nemovitostem není nikterak neobvyklým sporem mezi bývalými manžely, a že pokud by bylo v úmyslu zákonodárce, aby spory o nemovitosti byly rozhodovány soudy státu, kde se nemovitosti nachází, byla by taková příslušnost nepochybně stanovena přímo v uvedeném nařízení. Podle jejího názoru není ani pravdou, že nařízení 2016/1103 není možné aplikovat z toho důvodu, že Velká Británie není členem Evropské unie, a to už s ohledem na článek 81 Smlouvy o fungování Evropské unie. Pokud žalovaný argumentuje neaplikovatelností nařízení na zápisy ve veřejném rejstříku, má za to, že je třeba odkazované ustanovení vykládat pouze tak, že dané řízení o zápisu je vedeno podle pravidel daného státu, a že povaha věcných práv je stanovena dle právního řádu, kde se věc nachází, nikoliv že by nebylo možné uznat českým soudem vydané rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů. K jednotlivým položkám s mezinárodním prvkem uvedla, že zákon o mezinárodním právu soukromém ani nařízení 2016/1103 neuvádí, že by měly rozhodovat nepříslušné soudy, aby bylo řízení efektivní, a že rozhodné právo je otázkou, která s určením příslušnosti nesouvisí. Pokud se jedná o riziko vedení dvou řízení o tomtéž, nejde o důvod pro vyloučení nemovitosti z řízení. Současně není žalobkyni známo, že by bylo jiné řízení vedeno. K finančním prostředkům poskytnutým rodinným příslušníkům žalovaného uvedla, že žalovaným namítané skutečnosti s otázkou příslušnosti nesouvisejí. K tvrzenému dvojímu státnímu občanství žalovaného uvedla, že toto je v projednávaném řízení irelevantní. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal bez nařízeného odvolacího jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v § 212, věta první, o. s. ř., jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu se podává, že účastníci uzavřeli manželství dne 19. 3. 2010 v [jméno FO] a rozvedeni byli rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 8. 2024, č. j. 15 C 122/2024-23, který nabyl právní moci dne 29. 8. 2024. Poslední společné bydliště účastníků bylo na adrese [adresa]. Žalobkyně se odstěhovala v květnu 2023, žalovaný nemovitosti na této adrese užívá nadále. Dne 4. 11. 2024 zahájila žalobkyně řízení o vypořádání společného jmění manželů, k vypořádání zahrnula rodinný dům na adrese [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále i jen „Spojené království“), a příjmy z pronájmu tohoto rodinného domu, náklady v přibližné výši 22 133 GBP na rekonstrukci bytu na adrese [právnická osoba] ve Spojeném království, částku 82 980 GBP vynaloženou na podporu rodinných příslušníků žalovaného, účty žalovaného u [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno], účty žalobkyně a žalovaného u českých bank, účet žalobkyně u [banka], osobní automobily Škoda RAPID a Mercedes-Benz a pozemky parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je rodinný dům č. p. [Anonymizováno], v obci a katastrálním území [adresa]. Žalobkyně je státní občanskou České republiky, žalovaný je státním občanem Spojeného království a [adresa] republiky. 6. Podle § 88 písm. a) o. s. ř. namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný soud, který rozhodoval o rozvodu, jde-li o vypořádání manželů po rozvodu stran jejich společného jmění nebo jiného majetku anebo o zrušení společného nájmu bytu. 7. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 8. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. 9. Podle bodu 18. preambule nařízení 2016/1103 platí, že oblast působnosti tohoto nařízení by měla zahrnovat všechny občanskoprávní aspekty majetkových poměrů v manželství, pokud jde o každodenní správu majetku manželů a jejich majetkové vypořádání, zejména v důsledku rozluky manželů či úmrtí jednoho z nich. Pro účely tohoto nařízení by měl být pojem „majetkové poměry v manželství“ vykládán jako samostatný pojem a měl by zahrnovat nejen pravidla, od nichž se manželé nemohou odchýlit, nýbrž i jakákoli nepovinná pravidla, která mohou manželé mezi sebou dohodnout podle rozhodného práva, jakož i jakákoli dispozitivní pravidla rozhodného práva. Zahrnuje nejen majetkové uspořádání konkrétně a výlučně upravené některými vnitrostátními právními systémy v případě manželství, ale i jakékoli majetkové vztahy, mezi manželi i v jejich vztazích se třetími osobami, vyplývající přímo z manželského vztahu nebo z jeho zrušení. 10. Podle bodu 24. preambule nařízení 2016/1103 platí, že toto nařízení by mělo umožňovat vznik nebo přechod práva k nemovitému nebo movitému majetku vyplývající z majetkových poměrů v manželství podle práva rozhodného pro majetkové poměry v manželství. Nemělo by však mít dopad na omezený počet („numerus clausus“) věcných práv podle vnitrostátního práva některých členských států. Členský stát by neměl mít povinnost uznat věcné právo ve vztahu k majetku, který se nachází na jeho území, pokud jeho právní řád dotyčné věcné právo nezná. 11. Podle bodu 44. preambule nařízení 2016/1103 platí, že právo určené tímto nařízením by se mělo použít, i když není právem členského státu. 12. Podle bodu 49. preambule nařízení 2016/1103 platí, že nedojde-li k volbě rozhodného práva, mělo by toto nařízení v zájmu zajištění souladu mezi předvídatelností a požadavkem právní jistoty na jedné straně a ohledem na skutečnou životní situaci páru na straně druhé zavést harmonizované kolizní normy na základě stupnice hraničních určovatelů, jež umožní určit právo rozhodné pro celý majetek manželů. Prvním kritériem by tak mělo být první společný obvyklý pobyt manželů krátce po uzavření manželství a druhým právo státu, jehož státní příslušnost měli oba manželé v době uzavření manželství. Pokud není žádné z těchto kritérií splněno nebo v případech, kdy manželé mají různou státní příslušnost a nemají první společný obvyklý pobyt v době uzavření manželství, by mělo být použito třetí kritérium, totiž právo státu, k němuž mají oba manželé nejužší vazby. Při uplatňování tohoto třetího kritéria by se mělo přihlédnout ke všem okolnostem a mělo by být vyjasněno, že se tyto vazby mají posuzovat k okamžiku uzavření manželství. 13. Podle článku 1 odst. 2 písm. g) a h) nařízení 2016/1103 platí, že z oblasti působnosti tohoto nařízení jsou vyloučeny povaha věcných práv vztahujících se k majetku a jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku. 14. Podle článku 3 odst. 1 písm. a) nařízení 2016/1103 platí, že pro účely tohoto nařízení se rozumí „majetkovými poměry v manželství“ soubor pravidel týkající se majetkových vztahů mezi manželi navzájem a ve vztahu ke třetím osobám vyplývajících z manželství nebo z jeho zrušení. 15. Podle článku 4 nařízení 2016/1103 platí, že pokud je u soudu některého členského státu zahájeno řízení ve věci dědění po jednom z manželů podle nařízení (EU) č. 650/2012, jsou soudy tohoto státu příslušné rozhodovat ve věcech majetkových poměrů v manželství ve vztahu k této dědické věci. 16. Podle článku 6 nařízení 2016/1103 platí, že není-li žádný soud členského státu příslušný podle článku 4 ani 5 nebo v jiných případech, než jsou případy uvedené ve zmíněných článcích, jsou pro řízení ve věcech majetkových poměrů v manželství příslušné soudy členského státu a) na jehož území mají manželé v době zahájení řízení u soudu obvyklý pobyt, nebo pokud takový členský stát není; b) na jehož území měli manželé poslední obvyklý pobyt, pokud zde v době zahájení řízení u soudu jeden z nich dosud bydlí, nebo pokud takový členský stát není; c) na jehož území má odpůrce v době zahájení řízení u soudu obvyklý pobyt, nebo pokud takový členský stát není; d) jehož jsou oba manželé v době zahájení řízení u soudu státními příslušníky. 17. Podle článku 15 nařízení 2016/1103 platí, že je-li u soudu některého členského státu zahájeno řízení ve věci týkající se majetkových poměrů v manželství, k níž není podle tohoto nařízení příslušný, prohlásí se tento soud bez návrhu za nepříslušný. 18. Podle článku 10 nařízení 2016/1103 není-li žádný soud členského státu příslušný podle článku 4, 5, 6, 7 ani 8, nebo pokud se všechny soudy prohlásily za nepříslušné podle článku 9 a žádný soud není příslušný podle článku 9 odst. 2, jsou soudy určitého členského státu příslušné, pokud se na jeho území nachází nemovitý majetek jednoho či obou manželů; v tom případě je však soud, u něhož bylo řízení zahájeno, příslušný rozhodnout pouze o tomto nemovitém majetku. 19. Podle článku 62 nařízení 2016/1103 tímto nařízením není dotčeno uplatňování dvoustranných či vícestranných úmluv, jejichž smluvními stranami jsou v okamžiku přijetí tohoto nařízení nebo rozhodnutí podle článku 331 odst. 1 druhého nebo třetího pododstavce Smlouvy o fungování EU jeden nebo více členských států a které se týkají otázek upravených tímto nařízením, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států podle článku 351 Smlouvy o fungování EU (odst. 1). Bez ohledu na odstavec 1 má toto nařízení ve vzájemných vztazích členských států přednost před úmluvami uzavřenými mezi nimi, a to v rozsahu, ve kterém se tyto úmluvy týkají otázek upravených tímto nařízením (odst. 2). 20. Podle článku 69 odst. 1 nařízení 2016/1103 platí, že toto nařízení se vztahuje pouze na soudní řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vypracované nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené k 29. lednu 2019 či později, s výhradou odstavců 2 a 3. Podle odst. 2 platí, že pokud bylo řízení zahájeno v členském státě původu před 29. lednu 2019, jsou rozhodnutí vydaná po tomto datu uznávána a vykonávána podle kapitoly IV, pokud jsou pravidla použitá pro určení příslušnosti v souladu s pravidly uvedenými v kapitole II. Podle odst. 3 platí, že kapitola III se vztahuje pouze na manžele, kteří uzavřeli manželství nebo kteří určili právo rozhodné pro své majetkové poměry v manželství po 29. lednu 2019. 21. Podle § 2 zákona o mezinárodním právu soukromém, zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 22. Podle § 6 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. 23. Podle § 28 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém, je-li někdo v rozhodné době zároveň občanem několika cizích států, rozhoduje státní příslušnost nabytá naposled, pokud vzhledem k životním poměrům osoby nepřevažuje výrazně její poměr k jinému cizímu státu, jehož je občanem; v takovém případě rozhoduje státní příslušnost tohoto státu. 24. Podle § 49 odst. 3 o mezinárodním právu soukromém majetkové poměry manželů se řídí právním řádem státu, ve kterém mají oba manželé obvyklý pobyt; jinak právním řádem státu, jehož jsou oba manželé občany; jinak českým právním řádem. 25. Podle článku 25 vyhlášky č. 207/1964 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, k rozhodování o osobních a majetkových poměrech manželů je příslušný soud smluvní strany, jejímiž občany manželé jsou (odst. 1). Pokud jeden z manželů je občanem jedné smluvní strany a druhý občanem druhé smluvní strany, je k rozhodování o těchto věcech příslušný soud smluvní strany, na jejímž území manželé mají nebo naposledy měli společné bydliště (odst. 2). 26. Za situace, kdy žalovaný není státním občanem České republiky a část majetku, který byl žalobkyní zahrnut k vypořádání společného jmění manželů, se nachází mimo území České republiky, jde o řízení s tzv. mezinárodním prvkem a jako první bylo třeba vyřešit otázku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů. Nadto žalovaný uplatnil námitku nedostatku pravomoci českých soudů u položek uvedených ve výroku tohoto usnesení. 27. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v projednávané věci je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a nad rámec odůvodnění napadeného usnesení dodává následující: 28. Odvolací soud předně uvádí, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením o majetkových vztazích mezi manželi. Jeho účelem je vypořádat majetkové hodnoty, které manželé za trvání manželství nabyli, případně dluhy, které za manželství převzali. Spor o vypořádání majetkových vztahů manželů se nezužuje na určení výlučného vlastnického práva k jediné kategorii věcí v právním slova smyslu, jež mohou být předmětem soukromoprávního vztahu. Řízení o majetkových vztazích manželů probíhá pouze tehdy, je-li podmíněno existencí manželství jako právem uznaného svazku muže a ženy. Tento svazek podléhá specifické právní regulaci v osobních i majetkových otázkách, jež se nemohou týkat jiných osob. Tím se právní úprava manželských majetkových vztahů vyděluje ze soukromoprávní úpravy majetkových poměrů jiných subjektů práva. A je tak třeba ji odlišit od jiných řízení, včetně řízení týkajících se nemovitostí (práva k nim) nebo nájemního práva. Již jen z tohoto důvodu jsou nepřípadné námitky žalovaného odkazující na zásadu lex rei sitae, vztahující se k nemovitostem. 29. Česká republika je signatářem nařízení 2016/1103, které bylo přijato v režimu posílené spolupráce, a na jejím území uvedené nařízení platí. Této posílené spolupráce se však neúčastní všechny členské státy Evropské unie, a logicky ani Spojené království Velké Británie a Severního Irska, tedy stát jehož státním občanem je žalovaný a který ani není členem Evropské unie. Podle článku 62 odst. 1 nařízení 2016/1103 by proto bylo třeba postupovat podle dvoustranné či vícestranné mezinárodní smlouvy, jejichž smluvními stranami jsou Česká republika a Spojené království. 30. Česká republika jako nástupnický stát má uzavřenu dvoustrannou mezinárodní smlouvu se Spojeným Královstvím Velké Británie a Irska o právní pomoci ve věcech občanských publikovanou pod č. 70/1926 Sb., a se Spojeným Královstvím Velké Británie a Severního Irska publikovanou pod č. 178/1935 Sb., Dodatková úmluva o civilním řízení soudním mezi republikou Československou a Spojeným Královstvím Velké Británie a Severního Irska. Ani jedna z těchto smluv neupravuje mezinárodní příslušnost soudů ani problematiku rozhodného práva. Mezinárodní příslušnost nelze dovozovat ani z článku 2 druhé z uvedených smluv, podle něhož státní občané jedné smluvní strany mají na území druhé stejná práva co do zákonné ochrany své osoby a majetku a volný přístup k soudům, aby mohli uplatnit svá práva nebo je chránit za stejných podmínek jako státní občané druhé smluvní strany. Toto smluvní ujednání pouze zaručuje stejnou ochranu československým (českým) občanům na území Spojeného království jako mají britští občané, a naopak britským občanům na území Československa (České republiky) jako mají českoslovenští (čeští) občané. 31. Česká republika a Spojené království nejsou smluvními stranami vícestranné mezinárodní smlouvy, která by se týkala civilního soudního řízení a upravovala majetkové poměry v manželství. 32. Za popsané situace soud prvního stupně správně posoudil mezinárodní příslušnost podle článku 6 písm. a) nařízení 2016/1103 a vycházel ze základní zásady, že soud projedná vždy veškerý majetek ve společném jmění manželů, bez ohledu na to, kde se nachází (článek 13 odst. 1 a contrario). 33. Články 4 a 5 nařízení 2016/1103 na daný případ nedopadají, neboť zde není vztah k dědické věci a manželství účastníků sice bylo rozvedeno, nikoli však na základě dohody manželů, podle nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení Nařízení (ES) č. 1347/2000. A protože se účastníci podle článku 7 nařízení 2016/1103 ani nedohodli na volbě soudu, bylo třeba vycházet z článku 6 upravujícího obecnou příslušnost. Vzhledem k tomu, že v době zahájení tohoto řízení měli oba účastníci na území České republiky obvyklý pobyt, je podle článku 6 písm. a) uvedeného nařízení dána mezinárodní příslušnost českých soudů. A byť uvedené ustanovení zmiňuje „manžele“, ač účastníci v době zahájení tohoto řízení už manželé nebyli, je nepochybné [vyplývá to ze smyslu právní úpravy, která dopadá i na vypořádání majetkového společenství manželů, k němuž nejčastěji dochází v souvislosti se zánikem manželství, ale i např. z bodu 18. preambule a článku 3 odst. 1 písm. a) nařízení 2016/1103], že se nařízení vztahuje i na bývalé manžele, jde-li o řízení vztahující se k „majetkovým poměrům v manželství“. Jestliže je pravomoc českých soudů založena podle článku 6 písm. a) citovaného nařízení, nelze ji již dále posuzovat podle jeho dalších článků (články 8 až 11), tedy ani podle žalovaným odkazovaného článku 10 nařízení 2016/1103. Ten umožňuje rozhodnout o nemovitostech soudem toho státu, na jehož území se nemovitosti nachází, avšak jen za situace, není-li pro vypořádání majetkového společenství manželů jako celku (tedy včetně nemovitostí) určitelná mezinárodní příslušnost podle předchozích článků 4 až 10 uvedeného nařízení. 34. Nařízení 2016/1103 pamatuje i na situaci, kdy by o téže věci byla vedena řízení ve dvou státech (článek 17). V projednávané věci však účastníci jinde než (žalobkyně) v České republice řízení nezahájili. 35. Aplikaci nařízení 2016/1103 nebrání ani skutečnost, že by se věc měla posoudit podle práva, které není právem členského státu (bod 44. preambule). 36. Pokud jde o rozhodné právo, s ohledem na den uzavření manželství a skutečnost, že účastníci neurčili rozhodné právo pro své majetkové poměry v manželství, nelze podle článku 69 odst. 3 nařízení 2016/1103 pro určení rozhodného práva aplikovat toto nařízení. Rozhodné právo (pro vypořádání společného jmění) proto bude třeba určit podle § 49 odst. 3 zákona o mezinárodním právu soukromém. 37. V odvolacím řízení žalovaný doplnil, že je i občanem [adresa] republiky. [adresa] republika není členem Evropské unie, platí tak ve vztahu k ní to, co ohledně Spojeného království (viz bod 31. odůvodnění). 38. Česká republika ani [adresa] republika nejsou smluvními stranami vícestranné mezinárodní smlouvy, která by se týkala civilního soudního řízení a upravovala by majetkové poměry v manželství. Česká republika jako nástupnický stát Československé socialistické republiky má uzavřenu dvoustrannou mezinárodní smlouvu se [adresa] republikou jako nástupním státem Socialistické federativní republiky Jugoslávie, publikovanou jako pod č. 207/1964 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních. Ve smlouvě jsou v článku 25 upraveny osobní a majetkové poměry manželů, z nichž pro daný případ vyplývá, že nejsou-li účastníci občany téhož státu, je příslušná k rozhodování Česká republika, na jejímž území ([adresa]) měli manželé naposledy společné bydliště. Článek 24 pak upravuje rozhodné právo, a podle jeho odstavce 3 je rozhodným právem české právo, jestliže účastníci jsou každý občanem jedné smluvní strany, neměli společné občanství jedné ze smluvních stran (nic takového nebylo tvrzeno) a poslední společné bydliště měli na území České republiky ([adresa]). 39. To vše by platilo podle § 28 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém v případě, že by s ohledem na dvojí občanství žalovaného nabyl žalovaný občanství [adresa] republiky později než občanství Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, když vzhledem k životním poměrům u žalovaného nepřevažuje výrazně jeho poměr k [adresa] republice, neboť k ní jej (podle obsahu spisu) váže pouze státní příslušnost, zatímco ke Spojenému království má žalovaný i majetkovou vazbu. 40. Jen pro úplnost odvolací soud doplňuje, že v případě, že by na danou věc nebylo aplikovatelné nařízení 2016/1103 a nemohlo by být postupováno ani podle dvoustranné mezinárodní smlouvy zavazující Českou republiku a [adresa] republiku (podle níž by byla v dané věci dána pravomoc českých soudů), bylo by třeba mezinárodní příslušnost posoudit podle zákona o mezinárodním právu soukromém. Jeho ustanovení § 6 odst. 1 by zakládalo pravomoc českých soudů, neboť podle procesních předpisů [§ 88 písm. a) o. s. ř.] je místně příslušný soud na území České republiky, když z ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a ani z jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. 41. Pro posouzení mezinárodní příslušnosti je bez významu, zda bude rozhodnutí českých soudů v této věci uznáno a vykonáno na území třetího státu. Jiný závěr ze všech výše citovaných pramenů práva nevyplývá. Článek 36 nařízení 2016/1103 o uznání se uplatní jen ve vztahu k členským státům, které jsou tímto nařízením vázány, tedy ne ve vztahu ke Spojenému království. Podle informací Ministerstva spravedlnosti České republiky by britské orgány rozhodnutí českých orgánů o nemovitostech neuznaly (rozsudek Nejvyššího soudu Spojeného království ve věci Kireeva v. Bedzhamov [2024] UKSC 39). Nevýznamná je i námitka případného konfliktu rozhodnutí různých států, nadto mezi účastníky žádné další řízení o vypořádání jejich majetkových vztahů vyplývajících z manželství nebylo zahájeno. 42. Vzhledem ke všemu výše uvedenému nezbývá než uzavřít, že soud prvního stupně rozhodl správně, proto odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, a to ve správném znění, do něhož promítl jednotlivé položky navržené k vypořádání společného jmění manželů účastníků, ohledně nichž byla uplatněna námitka nedostatku pravomoci českých soudů. 43. O nákladech tohoto řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jíž bude toto řízení končit (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání jen tehdy, jestliže toto usnesení záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání do dvou měsíců, jdoucích ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto usnesení, u Okresního soudu v Mělníku, k Nejvyššímu soudu. Praha 12. prosince 2025 JUDr. Martina Štolbová předsedkyně senátu