Shození čepice z hlavy, při kterém nedojde k úderu do hlavy, zpravidla nebude dosahovat intenzity „hrubého jednání“ ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.

č. j. 56 A 12/2024- 53    ČESKÁ REPUBLIKA  ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Miroslavem Makajevem ve věci žalobce: Mgr. T. M.   bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2024, č. j. 101714/2024/KUSK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2024, č. j. 101714/2024/KUSK, a výroky IV. – VI. rozhodnutí Městského úřadu Nymburk ze dne 7. 5. 2024, č. j. MUNYM-070/30935/2024/Buř, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah podání účastníků 1.     Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil výroky IV. – VI. rozhodnutí Městského úřadu Nymburk (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 5. 2024, č. j. MUNYM-070/30935/2024/Buř. Správní orgán prvního stupně tímto rozhodnutím shledal žalobce vinným z přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, neboť dne 25.10.2023, v době mezi 08:55 a 09:15 hodin, před budovou Městského úřadu v Lysé nad Labem, adresou Husovo nám. čp. 23/1, Lysá nad Labem, při odchodu občana J. G. z budovy, v ulici Přemyslova, jej rychlou chůzí dostihl, aby mu zezadu pohybem ruky shodil čepici z hlavy na zem, a což v důsledku mezi osobami vedlo po předchozím incidentu na pokladně úřadu k pokračování konfliktu. Za toto jednání uložil žalobci správní trest napomenutí. 2.     Žalobce předně namítl, že v projednávané věci nebyly naplněny formální znaky přestupku. Zdůraznil, že jeho jednání nesměřovalo k vyvolání následku poruchy na občanském soužití jako objektu formálních znaků skutkové podstaty daného přestupku. Dále namítl, že nebyl naplněn ani materiální znak přestupku, tj. dostatečná společenská škodlivost. Rovněž namítl, že se správní orgány nezabývaly tím, zda v projednávané věci nebyly dány okolnosti vylučující protiprávnost. Konečně namítl několik procesních vad – nevyslechnutí J. G., nezákonný způsob získání kamerového záznamu a podjatost úředních osob žalovaného. 3.     Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí prvostupňového orgánu se rozsáhle věnuje správním úvahám o naplnění formálních znaků přestupku schválnosti jednáním žalobce, přičemž žalovaný se s tímto odůvodněním ztotožnil (argumentace ve vyjádření je obdobná jako v prvostupňovém rozhodnutí). Odmítl rovněž výtky žalobce proti průběhu řízení. 4.     V replice k vyjádření žalovaného žalobce neuvedl nové skutečnosti nad rámec podané žaloby a svých vyjádření v průběhu správního řízení. II. Posouzení věci krajským soudem 5.     Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), načež shledal, že žaloba je důvodná. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas v intencích § 51 odst. 1 s. ř. s. Jednání nebylo třeba nařizovat ani za účelem dokazování, neboť seznámení se s obsahem správního spisu nevyžaduje provádění dokazování (např. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, publikovaný pod č. 2383/2011 Sb. NSS a dostupný stejně jako ostatní rozhodnutí správních soudů na www.nssoud.cz). 6.     Podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o některých přestupcích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že jiného nepravdivě obviní z přestupku, se vůči jinému dopustí schválnosti, nebo se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání. 7.     Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, č. j. 1 A 24/2010-22 (rozsudek se sice vztahuje k předcházející právní úpravě přestupkového práva, nicméně vzhledem k obsahové obdobnosti jsou jeho závěry aplikovatelné i na aktuální právní úpravu – pozn. soudu), schválnosti ve smyslu § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, musí mít povahu hrubého jednání a musí mít schopnost narušit občanské soužití. Hranice mezi hrubým jednáním a „pouhou“ nevhodností, neslušností či jinou nesprávností nejsou dány přesně, jedním z vodítek je však demonstrativní výčet uvedený ve zmíněném ustanovení. 8.     V projednávané věci žalobce zpochybňuje již naplnění znaků přestupku (u tohoto přestupku, který vyžaduje jednání určité intenzity, posuzování formálních a materiálních znaků do značné míry splývá). Soud k tomu především uvádí, že souhlasí se správními orgány potud, že jednání žalobce nebylo vhodnou reakcí na nastalou situaci. Soud k tomu doplňuje, že se jednalo o jednání zcela neprofesionální a žalobce měl zvolit jinou formu reakce na chování pana G. Nevhodnost jednání však sama o sobě k naplnění skutkové podstaty přestupku schválnosti nepostačuje. Správní orgán I. stupně případně uvedl, že „podobné shození čepice z hlavy by mohlo být jednoduše posuzováno jen jako pouhá nevhodnost nebo neslušnost“. Soud k tomu dodává, že shození čepice z hlavy, při kterém nedojde k úderu do hlavy (což je případ projednávané věci, jelikož z videozáznamu je zřejmé, že k úderu do hlavy skutečně nedošlo, jak tvrdí žalobce), zpravidla nebude dosahovat intenzity „hrubého jednání“ ve smyslu zákona o některých přestupcích, jelikož účelem zákona není dosáhnout na každé nevhodné jednání, k němuž ve společnosti dochází. Oproti správním orgánům však soud z níže uvedených důvodů dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou dány takové okolnosti, které by z prostého nevhodného jednání učinily přestupek. 9.     Správní orgán I. stupně předně poukázal na „nedostatečně významnou“ pohnutku žalobce a dodal, že „se obviněný M. po verbálním napadení v daném případě nechtěl smířit s tím, že jej J. G. při odchodu z budovy úřadu ignoruje“. K tomu soud předně uvádí, že správní orgány ve svých rozhodnutích vůbec neuvedly, jaké pohnutky by pokládaly za významné, a není tedy vůbec zřejmé, jaká kritéria pro posouzení závažnosti pohnutky použily. Zároveň je třeba uvést, že pohnutku uváděnou konzistentně v průběhu řízení žalobcem (snaha zdržet pana G. do příchodu policie), kterou správní orgány relevantně nezpochybnily, soud za poměrně významnou pokládá a především má za to, že taková pohnutka svědčí spíše proti kvalifikaci daného jednání jako přestupku. Konečně interpretace jednání žalobce správním orgánem prvního stupně (citovaná výše v kurzívě) představuje pouhou spekulaci správního orgánu prvního stupně, přičemž soudu není zřejmé, jak správní orgán prvního stupně k této interpretaci jednání žalobce došel. 10. Správní orgán I. stupně dále poukázal na místo spáchání jednání. K tomu soud dodává, že souhlasí se správním orgánem I. stupně potud, že se tak stalo na místě veřejnosti přístupném. Nicméně vzhledem k tomu, že toto místo bylo prakticky prázdné (nebyla zjištěna více než jedna další osoba, jež by byla danému jednání přítomna), nepokládá soud tuto okolnost za podstatnou ať již ve prospěch či neprospěch žalobce. 11. Konečně správní orgán I. stupně žalobci (částečně implicitně) klade k tíži nedostatečný odhad reakce pana G. a poukazuje na to, že následně došlo k fyzickému konfliktu, při kterém se pan G. pokusil žalobce napadnout. Soud má však za to, že následné jednání pana G. nebylo žalobcem předvídatelné tak snadno, jak správní orgán I. stupně naznačuje. Ostatně sám správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že „agrese, kterou podle vyjádření zaměstnanců úřadu J. G. v danou chvíli projevoval, vedl obviněný G. pouze svou zvýšenou hlasitostí komunikace a celkově silně nevhodným chováním, kdy v intenzivním styku se zaměstnanci úřadu vůči nim plně projevil svůj temperament, negativním způsobem“. V této situaci žalobce jistě mohl očekávat verbální negativní reakci pana G., nicméně předchozí průběh událostí dle názoru soudu nenaznačoval, že by pan G. na jednání žalobce měl reagovat fyzickým napadením. Správní orgán I. stupně rovněž uvedl, že „není vyloučeno, že J. G. mohl takové chování považovat za útok na svou osobu“. To je však čistá spekulace, která správnímu orgánu I. stupně nepřísluší. Pokud měl správní orgán I. stupně za to, že vnímání jednání žalobce panem G. je pro věc podstatné, mohl pana G. (pakliže by jako obviněný souhlasil) sám vyslechnout. Jelikož tak správní orgán neučinil, nepřísluší mu spekulovat, jak pan G. vnímal či nevnímal shození čepice žalobcem. Na okraj věci pak soud poznamenává, že tato spekulace správního orgánu prvního stupně se ve světle spisového materiálu nejeví jako příliš pravděpodobná. Z kamerového záznamu je jednoznačně patrné, že žalobce okamžitě po skončení čepice začal ustupovat a minimálně se stejnou mírou pravděpodobnosti lze spekulovat, že reakce pana G. se jeví být motivována spíše naštváním než strachem. 12. Soud tedy ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že okolnosti, jimiž správní orgán I. stupně argumentoval (žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentaci správního orgánu I. stupně nijak nerozšířil) nejsou takové povahy, že by z obecně nevhodného, leč nikoli nezákonného jednání, jakým je shození čepice, učinily přestupek schválnosti. K tomu soud dále dodává, že správní orgán I. stupně nevzal dostatečně v úvahu podstatnou okolnost, a sice to, že k narušení občanského soužití v dané věci již došlo – občanské soužití bylo narušeno již chováním pana G. na úřadě, což ostatně správní orgán I. stupně výslovně konstatoval, jelikož za toto jednání shledal pana G. vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích. Soud má za to, že je-li předchozím průběhem událostí občanské soužití již narušeno, bude pro přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o některých přestupcích zpravidla zapotřebí vyšší intenzita závadného jednání – jinak řečeno, intenzita nezbytná pro to, aby se jednalo o schválnost (případně o jiné hrubé jednání) je nižší v případech, kdy posuzovanému jednání nepředchází negativní interakce mezi zúčastněnými osobami, než v případech, kdy je posuzované jednání pouze dalším krokem v již narušeném občanském soužití, na jehož původním narušení aktér posuzovaného jednání nenesl žádnou vinu. 13. Soud tedy shrnuje, že jakkoliv jednání žalobce bylo nevhodné a neprofesionální, nedosáhlo takové intenzity, aby se jednalo o přestupek schválnosti dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 3 zákona o některých přestupcích. Žalobní bod je tedy důvodný. 14. Vzhledem ke shora uvedenému závěru není již nezbytné zabývat se podrobněji otázkou namítaných procesních vad. Soud proto pouze stručně uvádí, že neprovedení výslechu pana G. samo o sobě nepředstavuje vadu řízení, jelikož skutkový stav byl zjištěn dostatečně. K námitce nezákonně získaného kamerového záznamu soud konstatuje, že žalobce neupřesnil, který kamerový záznam má za nezákonně získaný (a z jakých důvodů) a není úlohou soudu za žalobce domýšlet jeho argumentaci. Pokud pak jde o námitku podjatosti, soud pouze stručně konstatuje, že ve vyřízení stížnosti žalobce neshledal ničeho, co by zavdávalo pochybnost o nepodjatosti úředních osob. Je pravdou, že se žalovaný ve vyřízení stížnosti do „věcné“ argumentace pustil, nicméně dle názoru soudu pouze v rozsahu, v jakém toho bylo zapotřebí pro vyřízení stížnosti žalobce. IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 15. S ohledem na výše uvedené zrušil soud napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc mu vrátil v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení. Jelikož soud dospěl k závěru, že jednání žalobce není přestupkem, zrušil rovněž relevantní část rozhodnutí správní orgánu I. stupně (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). V dalším řízení bude žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.) a řízení zastaví dle § 86 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Úspěšnému žalobci soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3000 Kč představující zaplacený soudní poplatek za žalobu. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 3. července 2025 Miroslav Makajev v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M.