ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudců JUDr. Evy Kratzerové a JUDr. Václava Nekoly ve věci oprávněného: [Jméno oprávněné], narozený [Datum narození oprávněné] bytem [Adresa oprávněné] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti povinnému: [Jméno povinné], narozený [Datum narození povinné] bytem [Adresa povinné] Slovenská republika zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o návrhu na uznání cizího rozhodnutí o odvolání oprávněného proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 3. 2023, č. j. 24 EXE 338/2023-18 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se na území České republiky uznává rozsudek Okresního soudu státu [adresa], pracoviště [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 20. 9. 2021, pokud se jedná o nároky oprávněného vůči povinnému ve výši 2 644 639,47 USD z titulu náhrady škody, ve výši 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a ve výši 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení; jinak se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 10 170,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta A] Odůvodnění: 1. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 3. 2023, č. j. 24 EXE 338/2023-18, byl zamítnut návrh na uznání rozsudku soudu Spojených států amerických pro oblast [adresa], pracoviště [adresa], č. j. [hodnota], ze dne 20. 9. 2021, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že v souzené věci šlo o uznání kontumačního rozsudku, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému částku 3 297 340,01 USD z titulu náhrady škody na základě nároků uplatňovaných podle zákona RICO, ztrojnásobenou na částku 9 892 020,03 USD, dále částku 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a rovněž částku 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení vynaložených v nalézacím řízení. Dále jím bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému sankční náhradu škody ve výši 6 500 000 USD (tzv. „punitive damages“), avšak vymožení této částky se oprávněný nedomáhal s ohledem na problematičnost uznávání nároku mimo území USA. Původně byl povinný v řízení zastoupen advokáty, avšak následně zastoupení odvolal. Podle rozsudku je povinný státním občanem Slovenska žijícím v České republice, oprávněný je státním občanem USA a České republiky a žije ve městě [jméno FO] [Anonymizováno] v [adresa]. Žaloba byla podána v důsledku kampaně povinného, spočívající v obtěžování, pomluvách, zlovolném zasahování do rodinných poměrů oprávněného a jeho obchodních a filantropických vztahů, byla vedena v Evropě i USA a ukončení kampaně povinný podmiňoval zaplacením 23 000 000 USD ze strany oprávněného. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 17 Co 135/2024-72, k odvolání oprávněného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se dotčený cizí rozsudek na území České republiky uznává, pokud jde o nároky oprávněného vůči povinnému ve výši 9 892 020,03 USD z titulu náhrady škody, ve výši 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a ve výši 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení (výrok I). Odvolací soud také uložil povinnému zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 9 804,50 Kč (výrok II). 3. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025, č. j. 20 Cdo 220/2025-142, byl k dovolání povinného rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 17 Co 135/2024-72, zrušen a věc byla vrácen odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v tomto rozhodnutí uzavřel v otázce mezinárodní pravomoci soudu v případě deliktní odpovědnosti, že jurisdikčními kritérii jsou nejen jurisdikční pravidla zakotvená v zákoně č. 97/1963 Sb., za použití občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), ale i pravidla zakotvená v unijních předpisech, jež jsou nedílnou součástí českého práva, jakož i jurisdikční pravidla zakotvená v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána. Pokud se týká mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu, pravidlo uvedené v čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“) nelze na řízení před soudem Spojených států amerických promítnout, neboť jde o unijní normu vztahující se na osoby s bydlištěm na území Evropské unie. Protože povinný neměl bydliště v USA a jedná se o rozsudek vydaný ve věci deliktní odpovědnosti, kdy není dána výlučná pravomoc českých soudů, nemohla být pravomoc amerického soudu k rozhodování ve věci ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel Ibis založena. Ze stejného důvodu je vyloučeno i založení pravomoci amerického soudu ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis (pravidlo předpokládá bydliště všech žalovaných v některém z členských států EU a nepočítá s žalovanými z třetích zemí). Jedině pokud by povinný měl bydliště v USA, bylo by možné jej s odkazem na toto ustanovení žalovat společně s osobami, proti nimž uplatněné právní nároky jsou s nárokem vůči povinnému spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně. Pokud se týká mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu k projednání sporu o náhradu škody s odkazem na ustanovení o místní příslušnosti na výběr dané (§ 87 o. s. ř.), k založení mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) postačuje, aby byl dán kterýkoli z druhů místní příslušnosti upravené v §§ 84 až 89a o.s.ř. Dovolací soud uzavřel, že pravomoc amerického soudu dosud nelze bez dalšího dovodit ani z ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., neboť je zjevné, že přinejmenším ve vztahu k některým skutkům, které byly předmětem řízení před americkým soudem, skutečnost zakládající právo na náhradu újmy nastala mimo území Spojených států amerických, ačkoli pravomoc amerického soudu může být dána pouze v případě újmy vzniklé v důsledku skutečnosti, k níž došlo v obvodu amerického soudu (v USA). Z rozsudku plyne, že ke skutečnostem, které zakládají právo na náhradu újmy, nedocházelo jen v USA, ale rovněž v Evropě (zmíněno je Švýcarsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Česká republika), proto bude třeba v dalším řízení důsledně zkoumat, zda vůbec lze v cizozemském rozhodnutí rozlišit a dovodit výši přisouzeného plnění vztahujícího se výhradně k těm skutkům, k nimž došlo v jurisdikci amerického soudu. Jen ve vztahu k takovým povinnostem totiž může být podmínka uvedená v § 15 odst. 1 písm. a) ZMPS ve spojení s § 87 písm. b) o. s. ř. splněna. Nebude-li možné rozlišit výši plnění přisouzeného ve vztahu ke skutkům, k nimž došlo v jurisdikci amerického soudu, nebude ani možné rozhodnutí (částečně) uznat (§ 15 odst. 1 písm. a/ ZMPS). 4. Oprávněný podal proti rozsudku odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, tak že vyhoví jeho návrhu a na území ČR uzná označený rozsudek amerického soudu. Oprávněný má za to, že mezinárodní příslušnost soudu v [adresa] k vydání rozsudku vůči povinnému byla dána, a to jak z pohledu amerického práva, tak z pohledu českého práva a důvod pro odmítnutí uznání rozsudku amerického soudu zde není dán. V návaznosti na rozhodnutí dovolacího soudu oprávněný uvedl, že respektuje závaznost právního názoru Nejvyššího soudu, avšak považuje jej za neúplný. Účelem § 15 ZMPS není restriktivně zužovat možnost uznat cizí rozhodnutí, ale zabránit uznávání jen tam, kde cizí orgán rozhodoval bez dostatečné vazby věci ke svému státu. Jde o kontrolu mezí mezinárodní příslušnosti cizího státu. Komentářová literatura výslovně uvádí, že § 15 odst. 1 písm. a) ZMPS brání uznání pouze tehdy, pokud by – při promítnutí českých pravidel místní příslušnosti do cizího právního řádu – nebylo možné nalézt žádný cizí orgán s pravomocí. Podle této koncepce je třeba zkoumat, zda věc měla osobní nebo místní vazbu ke státu rozhodujícího orgánu. Pokud taková vazba existuje, nelze odepřít uznání jen proto, že některé dílčí skutky nastaly mimo území cizího státu. Nejvyšší soud opomenul, že při aplikaci § 15 odst. 1 písm. a) ZMPS je nutno zohlednit všechna ustanovení o příslušnosti dle o. s. ř., včetně §§ 11 odst. 2 a 89, která umožňují založit příslušnost amerického soudu ke všem dílčím skutkům díky jejich vzájemné souvislosti. Podle české úpravy a ustálené judikatury platí, že při pluralitě žalovaných je místně příslušný kterýkoli soud společně žalovaných (§ 11 odst. 2 o. s. ř.). Jelikož žaloba směřovala i proti subjektům se sídlem v USA, mohla být příslušnost amerického soudu založena právě touto pluralitou – což ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud vůbec neřešil. Stejně tak § 89 o. s. ř. stanoví, že soud příslušný k projednání jedné věci je příslušný i k věcem s ní spojeným, a to zejména tehdy, když žalobce kumuluje nároky skutkově související nebo vedené proti více žalovaným. V kombinaci s § 112 o. s. ř. je přípustné spojit ke společnému řízení skutky, které spolu úzce souvisejí – zejména jeli to hospodárné a jde o jednotnou kauzu. V daném případě tvořily všechny skutky jednotnou pomlouvačnou kampaň, vedenou více žalovanými s týmž cílem, jejíž účinky se soustředily v USA v místě bydliště oprávněného. Příslušnost amerického soudu proto byla založena nejen místem hlavního děje, ale i nedělitelností škodních následků a vzájemnou provázaností všech nároků. Za této situace nelze přijmout závěr Nejvyššího soudu, že podle českých pravidel příslušnosti by americký soud nemohl být příslušný k projednání všech dílčích skutků. Naopak – příslušnost lze odvodit jak z pluralitního společenství žalovaných, tak ze spojení věcí podle §§ 89 a 112 o. s. ř. Nejvyšší soud založil svůj závěr na tzv. mozaikovém principu, tj. že příslušnost soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř. existuje jen pro tu část deliktu, k níž došlo v jeho obvodu. Tento princip však české právo nezná – vychází z judikatury SDEU k čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, kterou nelze automaticky přenášet do vnitrostátní úpravy. Český o. s. ř. naopak pracuje s pravidlem § 11 odst. 2, podle něhož lze řízení vést u kteréhokoli místně příslušného soudu. Ustanovení § 87 písm. b) upravuje pouze místní příslušnost a nelze z něj dovozovat fragmentaci nároků podle jednotlivých míst dopadu škody. Tento rozdíl mezi českou úpravou a nařízením Brusel I bis zdůrazňuje i judikatura Nejvyššího soudu. Sbírková judikatura Nejvyššího soudu (Rc 74/2022) navíc stanoví, že je třeba určit místo největší škody, případně že příslušný je kterýkoli soud, v jehož obvodu nastala škodná událost. Z toho plyne, že české právo mozaikový princip neuplatňuje. Závěr rozsudku Nejvyššího soudu je proto v rozporu jak s textem o. s. ř., tak s jeho ustálenou judikaturou. Správný přístup umožňuje zahájit řízení o všech nárocích u soudu, v jehož obvodu vznikla hlavní (nebo největší) škoda, anebo u kteréhokoli ze soudů, kde ke škodě došlo. Oprávněný nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že skutky zakládající nárok na náhradu újmy nastaly i v Evropě. Pro posouzení „místa skutečnosti“ dle § 87 písm. b) o. s. ř. je nutné vycházet z výkladu, podle kterého touto skutečností může být buď protiprávní jednání, nebo vznik škody. Judikatura Nejvyššího soudu potvrzuje, že u distančních zásahů do cti a důstojnosti je místem škodné události místo bydliště poškozeného, kde dochází ke střetu zásahu s jeho osobnostní sférou. To odpovídá i povaze nemajetkové újmy, která vzniká především tam, kde poškozený žije a kde se jeho společenské postavení reálně projevuje. V převážné většině nároků přiznaných exekučním titulem se právě na území USA nachází jak místo protiprávních jednání, tak místo, kde vznikla škoda i nemajetková újma. Posouzení místa vzniku škody musí navíc vycházet nejen z exekučního titulu, ale i ze spisu amerického soudu, z něhož toto rozhodnutí čerpá. Oprávněnému byla z titulu náhrady za pomluvu přiznána částka 13 000 000 USD (10 milionů za újmu na pověsti a 3 miliony za citové strádání), a to výhradně na základě jednání, která probíhala v USA a jejichž účinky se plně projevily v USA, kde měl oprávněný trvalé bydliště. Žalobou uplatněné nároky za pomluvu se vztahovaly pouze k protiprávní činnosti od léta 2018 dále, spočívající zejména v organizování fingovaných protestů na území USA, provozování webových stránek [Anonymizováno] z USA a rozesílání pomlouvačných emailů z adresy [Anonymizováno] americkými subjekty osobám v USA. Tato jednání byla detailně popsána jak v části I.C návrhu na vydání rozsudku, tak v bodech 50 a násl. žaloby, kde je výslovně uvedeno, že právě tato eskalovaná kampaň vedená na území USA byla zdrojem újmy, jejíž náhrady se oprávněný domáhal. Jakékoli zmínky o aktivitách povinného uskutečněných před létem 2018 v Evropě neformovaly skutkový základ přiznaného nároku; šlo pouze o kontext, který vysvětluje vývoj celé kampaně. Samotné nároky za pomluvu však byly uplatněny a americkým soudem přiznány výhradně za jednání odehrávající se v USA. Z těchto důvodů je zřejmé, že přiznaná náhrada ve výši 13 000 000 USD souvisí jen se skutečnostmi zakládajícími právo na náhradu újmy vzniklými na území USA, a tudíž byla – i podle právního názoru Nejvyššího soudu – dána příslušnost amerického soudu k rozhodnutí o celém tomto nároku. Oprávněnému byla dále přiznána částka 9 892 020,03 USD jako trojnásobek škody ve výši 3 297 340,01 USD podle § 1964 písm. c) a § 1962 zákona RICO. Tato škoda představovala náklady na právní a odborné služby vynaložené v reakci na pomlouvačná sdělení žalovaných a na kroky směřující k omezení následků této kampaně. Exekuční titul výslovně uvádí částky za právní a PR služby amerických, švýcarských, českých a britských subjektů, jako i náklady spojené s blokací švýcarských účtů. Oprávněný setrvává na tom, že s ohledem na vzájemnou provázanost všech skutků a na argumenty uvedené výše měla být příslušnost amerického soudu dána ke všem uplatněným nárokům, a exekuční titul je proto namístě uznat v plném rozsahu. Pokud by však soud zastával užší výklad, je třeba uznat alespoň nároky týkající se služeb amerických advokátních kanceláří [Anonymizováno]. a [jméno FO], v celkové výši 815 286,60 USD a 66 259,89 USD, tedy po trojnásobení částku 2 644 369,47 USD jako minimální rozsah uznání. Jedinými položkami, jejichž uznání by připadalo v úvahu odepřít, jsou částky vztahující se k úkonům prováděným ve Švýcarsku, Velké Británii a České republice, neboť pouze ty se týkají jednání probíhajícího mimo území USA. Oprávněnému byla exekučním titulem přiznána náhrada nákladů řízení před americkým soudem v celkové výši 3 014 126,91 USD, tvořená především odměnami a výlohami amerických advokátních kanceláří [Anonymizováno]. a [jméno FO] [Anonymizováno], jakož i cestovními náklady oprávněného spojenými s tímto řízením. Jak je z exekučního titulu zřejmé, všechny tyto náklady vznikly v přímé souvislosti s řízením vedeným před americkým soudem a byly účelně vynaloženy za účelem uplatnění žalobních nároků, jejichž projednání vedlo k vydání exekučního titulu. Skutečnosti zakládající právo na tuto náhradu tedy nastaly výlučně na území USA. 5. Povinný v rámci odvolacího řízení uvedl, že setrvává na tom, že uznání zahraničního rozsudku není možné. Tento závěr plyne jak z právního názoru Nejvyššího soudu, jímž je odvolací soud vázán, tak z překážek spočívajících ve veřejném pořádku a v tom, že povinnému byla postupem amerického soudu odňata možnost řádně se řízení účastnit. Replika oprávněného podle povinného pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího soudu, což je z procesního hlediska bez významu, neboť tyto závěry jsou pro odvolací soud závazné bez ohledu na to, zda je lze odborně kritizovat. Nejvyšší soud již definitivně uzavřel, že pravomoc amerických soudů nelze založit podle čl. 7 ani čl. 8 nařízení Brusel I bis, neboť povinný nemá bydliště v USA, a že ji nelze dovodit ani z § 87 písm. b) o. s. ř. ve vztahu k těm skutkům, které se v USA neodehrály. Jedinou otevřenou otázkou je proto určení, zda lze z obsahu amerického rozsudku přímo rozlišit složky přiznaného plnění náležející ke skutkům, k nimž došlo v USA. Nejvyšší soud výslovně stanovil, že toto rozlišení musí být patrné přímo z textu rozhodnutí, nikoli konstruováno ex post tvrzeními či důkazy oprávněného. Pokud americký soud rozhodl sumárně bez teritoriálního členění, brání to částečnému uznání. Povinný proto odmítá tvrzení, že celý předmět řízení spadá do jurisdikce USA, neboť Nejvyšší soud výslovně konstatoval opak. Sám oprávněný navíc uvádí náklady na právní služby ve Švýcarsku, České republice či Velké Británii, čímž potvrzuje teritoriální roztříštěnost skutkové podstaty. Za této situace nelze podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu uznat zahraniční rozhodnutí, které teritoriální vymezení škod a újmy neobsahuje. Povinný má za to, že uznání amerického rozsudku brání i další překážky, zejména skutečnost, že případ představuje učebnicový příklad zakázané praxe forum shopping. Tato praxe spočívá v tom, že žalobce účelově navozuje podmínky jurisdikce tak, aby věc byla projednána soudem, který je pro něj výhodnější, ač s věcí nemá přirozenou vazbu. V tomto případě je podle povinného zjevné, že oprávněný usiloval o projednání věci před americkým soudem proto, aby dosáhl násobně vyššího plnění, než jaké by bylo možné v jurisdikcích, k nimž má spor faktickou vazbu (například v ČR nebo SR). Přiznané částky – přes 32 milionů USD – jsou podle povinného mimořádné a v evropském kontextu zcela nepředstavitelné. Povinný dále uvedl, že účelovost procesní strategie oprávněného dokládá i to, že do řízení byli zpočátku formálně zahrnuti dva američtí žalovaní, kteří však záhy uzavřeli s oprávněným narovnání a ve výsledku jeho procesní pozici podporovali. Podle povinného tak jejich role žalovaných byla jen předstíraná a sloužila k navození zdání existence americké jurisdikce. Současně platí, že vedení řízení v USA představovalo pro povinného – na rozdíl od mimořádně majetného oprávněného – zásadní překážku přístupu k soudu, a to z jazykových, právních i finančních důvodů. Umístění sporu do USA tak podle povinného poskytlo oprávněnému nepřiměřenou výhodu a povinnému významně ztížilo možnost se řízení účastnit. V kombinaci s výší přiznaného plnění a s absencí pevné vazby věci na USA jde podle povinného o situaci, kterou mezinárodní právo soukromé nepřipouští a která sama o sobě představuje překážku uznání zahraničního rozsudku. Povinný má za to, že výše americkým soudem přiznaného plnění – zejména částka 13 000 000 USD za nemajetkovou újmu, trojnásobné navýšení škody na základě RICO, přiznání 6 500 000 USD punitive damages a náklady řízení přesahující 3 000 000 USD – je natolik excesivní, že odporuje veřejnému pořádku České republiky. Nejde pouze o to, že by český soud rozhodl jinak; jde o to, že přiznané částky se zcela vymykají rámcům českého právního prostředí a jsou neslučitelné s hodnotami, na nichž je zdejší právní řád vystavěn. V české praxi jsou i u nejzávažnějších zásahů – usmrcení, znásilnění či dlouhodobé nezákonné věznění – přiznávány částky v řádu statisíců až jednotek milionů korun. Přiznané plnění je proto nejen nepřiměřené, ale v českém kontextu zcela absurdní, likvidační a sankční povahy. Český právní řád přitom vychází z principu zákazu majetkové likvidace škůdce, který byl v judikatuře výslovně potvrzen. Zároveň je nepřijatelné, že rozhodnutí obsahuje prvky punitive damages, které jsou v českém právním řádu nepřípustné. Sankční povahu má i trojnásobné navýšení náhrady škody, o něž se oprávněný výslovně domáhal. Stejně tak přiznané náklady řízení ve výši více než 3 milionů USD představují částku zcela neakceptovatelnou, a to i z hlediska místního právněkulturního rámce. Přitom navíc není možné určit, jaká část nákladů se vztahuje ke kterým skutkům, jak požaduje Nejvyšší soud. Povinný dále upozorňuje, že mu byla postupem amerického soudu odňata možnost účinně se řízení účastnit. Rozsudek byl vydán jako kontumační v době, kdy byl vstup občanů EU do USA zásadně omezen pandemickými opatřeními, což prakticky znemožňovalo osobní účast i zajištění právního zastoupení. Americký soud těmto okolnostem nijak nepřizpůsobil postup a rozhodl bez slyšení povinného, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků i právem na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené povinný navrhl, aby odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. 6. K vyjádření povinného oprávněný uvedl, že exekuční titul má být uznán v plném rozsahu, protože příslušnost amerického soudu byla dána jak bezprostřední souvislostí všech skutků, tak i tím, že k protiprávnímu jednání či ke vzniku škody a nemajetkové újmy docházelo vždy v USA. Povinný namítá, že tato argumentace je v rozporu se závazností právního názoru Nejvyššího soudu, avšak vázanost odvolacího soudu právním názorem dovolacího soudu není absolutní. Ústavní soud ve věci IV. ÚS 4091/18 výslovně uvedl, že soud nižší instance musí respektovat závěr vyššího soudu, avšak není zbaven povinnosti samostatně hodnotit další relevantní právní úvahy, pokud tyto nebyly v rozhodnutí vyšší instance zohledněny a pokud jsou významné pro spravedlivé rozhodnutí věci. To se plně vztahuje i na argumenty oprávněného týkající se aplikace § 11 odst. 2 o. s. ř. a významu místa vzniku škody podle § 87 písm. b) o. s. ř., které Nejvyšší soud při formulaci svého závazného právního názoru vůbec neřešil. Vzhledem k tomu je v souladu se zásadou právního státu i právem na spravedlivý proces, aby se odvolací soud těmito úvahami zabýval, neboť jejich opomenutí by vedlo k neúplnému posouzení věci. Pro případ, že by se odvolací soud přesto rozhodl řídit právním názorem Nejvyššího soudu bez výhrad, oprávněný nesouhlasí s restriktivním výkladem povinného, podle něhož musí být teritoriální rozlišení všech nároků patrné výlučně z textu exekučního titulu. Jak z rozhodnutí samotného vyplývá, americký soud své skutkové závěry stavěl na podáních a listinných důkazech předložených oprávněným; exekuční titul na ně opakovaně odkazuje. Pokud tedy oprávněný odkazuje na tato podání a důkazy, nejde o dodatečnou konstrukci, nýbrž o přiblížení podkladů, které americký soud zohlednil a které jsou součástí spisu. Případné posouzení podle požadavků Nejvyššího soudu tak nemůže být omezeno pouze na doslovný text rozhodnutí, ale musí vycházet i z obsahu spisu, na nějž exekuční titul výslovně navazuje. Zcela nepřiléhavý je rovněž názor povinného, že by teritoriální rozlišení muselo mít podobu „tabulky“ či „výpočtu“. Již samotný exekuční titul totiž v části týkající se náhrady škody uvádí přesné částky podle jednotlivých jurisdikcí. Oprávněný přitom nikdy nepopíral, že k některým úkonům docházelo i mimo USA; tvrdí pouze, že příslušnost amerického soudu lze založit i ve vztahu k těmto nárokům. Absurdní je i tvrzení, že by teritoriální členění mělo být obsaženo u nákladů řízení. Ty jednoznačně vznikly v USA, v přímé souvislosti s řízením před americkým soudem, a představují nárok, jehož vznik je zcela lokalizován na území USA. Ačkoli oprávněný považuje tvrzení povinného o údajném využité tzv. „forum shopping“ za zcela irelevantní pro posouzení uznatelnosti exekučního titulu, reaguje na ně tím, že oprávněný je od roku 1986 občanem USA, v této zemi trvale žije, a právě zde byla vedena pomlouvačná kampaň povinného – v místě jeho bydliště, před školou jeho dětí a vůči jeho obchodním kontaktům v USA. Podání žaloby před americkým soudem bylo proto logickým a adekvátním prostředkem ochrany před jednáním, které bylo z převážné části pácháno v USA a které zde způsobilo újmu. Zcela nepřijatelná jsou tvrzení povinného, že žaloba byla účelově podána i vůči [jméno FO] a [právnická osoba], aby byla uměle vytvořena americká jurisdikce. Z listinných důkazů, na nichž americký soud založil svá skutková zjištění, jednoznačně plyne opak: tyto osoby byly povinným najaty, aby podle jeho pokynů a za úplatu vedly kampaň proti oprávněnému. Emailová korespondence a prohlášení [jméno FO] prokazují přímé zadání i financování celé kampaně povinným. Podání žaloby i proti těmto osobám tedy bylo přirozeným důsledkem toho, že se na protiprávním jednání aktivně podílely. To, že se později rozhodly uzavřít narovnání a vypovídat proti povinnému, nemůže být zpětně vydáváno za „simulaci“. Oprávněný zdůrazňuje, že výtky povinného jsou postavené na nezakotvených domněnkách bez jakékoli důkazní opory. Nadto platí, že skutková zjištění amerického soudu nejsou v řízení o uznání exekučního titulu předmětem přezkumu; polemika povinného se samotným skutkovým základem proto postrádá právní význam. Oprávněný zásadně nesouhlasí s tvrzením povinného, že exekuční titul odporuje českému veřejnému pořádku z důvodu výše přiznaných částek. Oprávněný již v exekučním návrhu výslovně uvedl, že se nedomáhá uznání části rozhodnutí týkající se punitive damages ve výši 6 500 000 USD, které mohou představovat problematickou sankční složku. Veškeré zbývající nároky však mají výhradně kompenzační charakter a jsou – podle judikatury Nejvyššího soudu – uznatelné. Nejvyšší soud v usnesení 30 Cdo 3157/2013 jasně stanovil, že rozpor s veřejným pořádkem nepředstavuje samotná existence sankční náhrady škody v cizím právu, ale pouze taková výše náhrady, která je zjevně nepřiměřená skutečné újmě a likvidační pro povinného. Povinný ovšem nepředkládá žádná relevantní tvrzení ani důkazy, které by naznačovaly nepřiměřenost částek, jejichž uznání se oprávněný domáhá. Náhrada nemajetkové újmy za pomluvu ve výši 13 000 000 USD má čistě kompenzační charakter a odráží rozsah zásahu do pověsti a osobní sféry oprávněného, jak jej zjistil americký soud. Náhrada škody ve výši 3 297 340,01 USD odpovídá prokazatelně vynaloženým nákladům, a ani její zákonné ztrojnásobení pro účely RICO nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Stejně tak náklady řízení ve výši 3 014 126,91 USD představují náhradu skutečných a účelných výdajů v systému, který – na rozdíl od českého právního řádu – staví na principu náhrady skutečných nákladů; samotná odlišnost úpravy nemůže založit rozpor s veřejným pořádkem. Povinný navíc ničím nedoložil své tvrzení o údajném „likvidačním“ dopadu přiznaných částek. Naopak sám americký soud se výslovně zabýval jeho majetkovými poměry a na základě povinného vlastních veřejných prohlášení, jimiž se označoval za miliardáře, uzavřel, že přiznané částky nejsou pro něj likvidační. Podle dostupných informací povinný skutečně patří mezi mimořádně majetné osoby, vlastní významné investiční společnosti i nemovitosti v řádech desítek milionů korun. Z uvedeného jasně plyne, že přiznané částky nejsou zjevně nepřiměřené způsobené újmě, nejsou likvidační povahy a neodporují zásadám českého právního řádu. O rozpor s veřejným pořádkem se tak v rozsahu nároků, jejichž uznání se oprávněný domáhá, nejedná. Oprávněný odmítá tvrzení povinného, že mu byla odňata možnost účastnit se řízení před americkým soudem. Z exekučního titulu jednoznačně plyne, že povinný nebyl procesně omezen, nýbrž že se řízení nechtěl účastnit. Byl původně zastoupen americkými advokáty, poté je sám propustil a rozhodl se vystupovat bez právního zastoupení. Soud jej opakovaně informoval o všech procesních úkonech, poučil jej o povinnostech a přijímal i opožděná či vadná podání. Povinný se však po neúspěchu námitky nedostatku jurisdikce přestal řízení účastnit, nereagoval na výzvy soudu a od března 2020 již neučinil žádný procesní úkon. Nešlo tedy o odnětí možnosti, ale o vědomou rezignaci na procesní obranu. Argument o omezeních způsobených pandemií COVID19 je zcela nepřiléhavý. Povinnému nic nebránilo být zastoupen advokátem, komunikovat se soudem písemně nebo případnou neúčast omluvit. Povinný však žádný takový krok neučinil. Neobstojí ani námitka proti vydání kontumačního rozsudku. Současná česká judikatura připouští rozhodnutí pro zmeškání zejména tehdy, jeli nezájem žalovaného o řízení zřejmý a jeho procesní aktivita minimální. To přesně odpovídá procesní situaci povinného, který na žalobu nikdy nereagoval způsobem odpovídajícím pravidlům amerického procesu, nečinil žádné důkazní návrhy a po zamítnutí své námitky příslušnosti fakticky přestal existovat jako procesní strana. Jednoduchý nesouhlas s žalobou nemůže být důvodem, který by vydání kontumačního rozsudku bránil. Americký soud navíc nepostupoval mechanicky – nařídil jednání, provedl dokazování a teprve na základě předložených důkazů rozhodl, tedy podobně, jako by v obdobné situaci postupoval soud český, který kontumační rozsudek vydat nemusí a může rozhodnout na základě provedených důkazů. Z uvedených důvodů tvrzení povinného o údajném „odnětí možnosti hájit se“ nebo o porušení zásady rovnosti účastníků nemají žádný skutkový ani právní základ a nemohou představovat překážku pro uznání exekučního titulu. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po provedeném jednání a po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas, subjektem tomu oprávněným a obsahuje zákonné odvolací důvody (§ 201, § 202, § 204, § 205 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 věta první a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům. 8. Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že oprávněný podáním ze dne 22. 2. 2023 podal dva návrhy – exekuční návrh a návrh na uznání rozsudku pro zmeškání Okresního soudu státu [adresa], pracoviště [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 20. 9. 2021, neboť povinný vlastní na území České republiky nemovité věci zapsané na LV č. [hodnota] k. ú. [adresa], obec [adresa], [Anonymizováno] kraj. 9. K návrhu oprávněný připojil usnesení, kterým se potvrzuje právní moc a vykonatelnost rozsudku proti žalovanému [Jméno povinné] vydané [jméno FO] soudem státu [adresa], pracoviště [adresa] sp. zn. [hodnota] ze dne 23. 12. 2021 včetně apostily a úředně ověřeného překladu, z něhož se podává, že uvedený soud pro účely výkonu rozsudku proti [Anonymizováno] [jméno FO] v České republice potvrzuje, že rozsudek Okresního soudu státu [adresa], pracoviště [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 20. 9. 2021 je pravomocný, vykonatelný v plném rozsahu a je řádným titulem pro výkon rozhodnutí. Automaticky použitelná lhůta pro podání opravného prostředku v délce 30 dnů stanovená v čl. 62 písm. a) federálního občanského soudního řádu (FRCP) uplynula, aniž [Anonymizováno] [jméno FO] požádal o změnu rozhodnutí nebo podal odvolání proti rozsudku. 10. Dále oprávněný s návrhem předložil kopii formuláře osvědčení o doručení písemností ze dne 27. 3. 2019 vyhotoveného Okresním soudem Praha – východ, kopii doručenky ve věci vedené Okresním soudem Praha – východ pod sp. zn. 34 Cd 49/2019 a vyrozumění [právnická osoba] ze dne 23. 4. 2019, z nichž je zřejmé, že doručení žaloby a předvolání k ústnímu jednání zaslaných [jméno FO] soudem státu [adresa], pracoviště [adresa] ve věci sp. zn. [Anonymizováno] bylo na základě dožádání ministerstva spravedlnosti, č. j. MSP-164/2019-MOC-C/6, provedeno Okresním soudem Praha – východ prostřednictvím [právnická osoba]. na adresu [adresa], kde dne 27. 2. 2019 povinný písemnosti osobně převzal a podepsal doručenku. 11. K návrhu oprávněný připojil též výpis z katastru nemovitostí k LV č. [hodnota] k. ú. [adresa], obec [adresa], [Anonymizováno] kraj, nímž provedl odvolací soud důkaz a z něhož vyplývá, že povinný je vlastníkem zde uvedených nemovitých věcí. Odvolací soud pak náhledem do internetové verze katastru nemovitostí ověřil, že údaje v katastru se nezměnily. 12. Exekučním titulem je v souzené věci rozsudek pro zmeškání Okresního soudu státu [adresa], pracoviště [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 20. 9. 2021. Z jeho obsahu dovolací soud zjistil, jím bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému částku ve výši 3 297 340,01 USD z titulu náhrady škody na základě nároků uplatňovaných podle zákona RICO, ztrojnásobeno na částku 9 892 020,03 USD, dále částku ve výši 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a částku 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení vynaložených v tomto řízení. Dále bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému sankční náhradu škody ve výši 6 500 000 USD (vymožení této částky se oprávněný na území České republiky nedomáhá s ohledem na problematičnost uznávání nároku mimo území USA). Řízení bylo vedeno na základě žaloby žalobce proti žalovaným: 1) [Jméno povinné], 2) [jméno FO] a 3) [právnická osoba]. S [jméno FO] a společností [právnická osoba]. uzavřel žalobce nakonec vyrovnání, přičemž oba tito žalovaní přiznali, že byli najati [Jméno povinné] a že ve svém jednání proti žalobci jednali zcela dle jeho pokynů, a tvrdili, že pouze plnili příkazy [Jméno povinné]. Rozsudek pro zmeškání byl vydán poté, co ve věci proběhlo telefonické jednání dne 13. 9. 2021, k jednání se dostavil zástupce oprávněného a předložil soudu listinné důkazy. [Jméno povinné] byl v tomto řízení původně zastupován americkými advokáty, později však své právníky propustil a rozhodl se zastupovat se sám. Předvolání k jednání bylo uveřejněno na úřední desce soudu a bylo doručeno žalovanému [Jméno povinné], ten se však k jednání nedostavil ani nijak nezpochybnil důkazy předložené žalobcem, ačkoliv se mohl ve věci dle potřeby vyjádřit. Soud přijal a projednal všechna jeho podání, i když některá z nich nesplňovala příslušná pravidla nebo byla podána po uplynutí příslušné lhůty. [Jméno povinné] měl veškeré možnosti se hájit. K Okresnímu soudu státu [adresa], pracoviště [adresa] a procesním pravidlům přistupoval se stejným pohrdáním a opovržením, jaké projevoval vůči žalobci. V určitém okamžiku patrně ztratil jednoduše o věc zájem. Jeho poslední podání k soudu bylo datováno dnem 20. 3. 2020, poté [Jméno povinné] nereagoval na několik usnesení a oznámení, kterými tento soud zamítl jeho předběžnou námitku osobní nepříslušnosti a rovněž odmítl jeho vyjádření k doplnění žaloby a vyzval jej, aby předložil řádné vyjádření k doplnění žaloby. V rozsudku je dále uvedeno, že povinný je státním občanem Slovenska, žije v České republice, oprávněný je státním občanem USA a České republiky a žije ve městě [jméno FO] Island v [adresa]. Žaloba byla podána v důsledku kampaně povinného zahájené v roce 2016, spočívající v obtěžování, pomluvách, zlovolném zasahování do rodinných poměrů oprávněného a jeho obchodních a filantropických vztahů, byla vedena v Evropě i USA. Soudem projednávaná škoda (újma) byla oprávněnému způsobena vyděračskou kampaní vedenou a financovanou povinným a spočívající v následujících akcích: 1) zveřejňování mnoha nepravdivých tvrzení v Evropě a USA o tom, že oprávněný je zločinec a podvodník, že uplácel státní úředníky, 2) podněcování k výhružkám násilí vůči oprávněnému a jeho rodině včetně výhrůžek smrti, 3) organizování protestu před domem oprávněného ve Švýcarsku, kde žil s rodinou, 4) podání nepodložených trestních oznámení na oprávněného včetně falešných obvinění předložených mimo jiné britskému úřadu pro dohled nad finančním trhem (Financial Conduct Authority) a úřadu pro předcházení závažným podvodům (Serious Fraud Office) a organizování četných účelových občanskoprávních žalob proti oprávněnému; tato řízení získala pozornost médií a jejich zpravodajství následně přimělo švýcarskou banku, kde měl oprávněný a jeho švýcarská společnost zřízeny své bankovní účty, ke zmrazení účtů na více než dva roky, 5) využití probíhajícího trestního řízení a nepravdivých prohlášení o něm ve snaze přimět jiné osoby, aby s oprávněným ukončily obchodování a odvolaly jej z představenstva různých charitativních organizací, 6) zahlcování nejrůznějších s oprávněným spojených organizací v USA a v Evropě telefonáty a e-maily vyzývajícími, aby s oprávněným přerušily vztahy, a to pod pohrůžkou, že pokud tak neučiní, budou v jejich sídle organizovány protestní akce, 7) organizování protestů s využitím placených herců u domu oprávněného ve městě [jméno FO] Island ([adresa]) a před školou, kterou navštěvují jeho děti. Tyto protesty s obdobnými nepravdivými a pomlouvačnými obviněními se konaly i v blízkosti kanceláří dalších subjektů, s nimiž byl oprávněný spojen v USA (mimo jiné v [Anonymizováno], v [jméno FO], v [Anonymizováno] ve státě [Anonymizováno]). Kampaň probíhala v Evropě i v USA s cílem poškodit oprávněného, a to zejména v České republice. Ukončení kampaně bylo povinným podmiňováno zaplacením 23 000 000 USD ze strany oprávněného a tato kampaň ustala v roce 2018 poté, kdy byla podána žaloba, její důsledky však přetrvávají a je pravděpodobné, že oprávněnému bude vznikat újma po blíže neurčenou dobu i v budoucnosti. Tato kampaň probíhala sice na dvou kontinentech, ale jednalo se o jednotnou kampaň vedenou jediným společným motivem: donutit oprávněného, aby ustoupil [jméno FO] vyděračskému požadavku a zaplatil mu 23 milionů USD za ukončení obtěžování a pomluv. Události, protesty, publicita a trestní řízení v Evropě byly následně medializovány a využity při akcích organizovaných ve Spojených státech. Stejně tak byla publicita protestů v USA využita k další stigmatizaci oprávněného v Evropě, a zejména v České republice. Oprávněný, jakožto osoba s českým a americkým občanstvím, a bydlištěm v městě [jméno FO] Island, [adresa], USA, podal u soudu v [adresa] žalobu proti povinnému, jakožto osobě se slovenským občanstvím a bydlištěm v České republice. Vedle povinného [Jméno povinné] žaloval oprávněný ve stejném řízení amerického občana a rezidenta [jméno FO] a jím vlastněnou společnost [právnická osoba]. Základem přiznaného nároku byla mj. v řízení prokázaná skutečnost, že povinný zaplatil [jméno FO] a společnosti [právnická osoba] za to, aby dle instrukcí povinného vedli intenzivní pomlouvačnou kampaň směřující k poškození a vydírání oprávněného. Pokud se jedná o přisouzené částky, pak 1) náhrada škody na základě nároků uplatňovaných podle zákona RICO ve spojení s čl. 1964 písm. c) hlavy 18 U.S.C. ve výši 3 297 340,01 USD (ztrojnásobeno na částku 9 892 020,03 USD) sestává z nároků za vyfakturované služby poskytnuté advokátními kancelářemi a společnostmi poskytujícími odborné služby uvedenými v důkazu č. 15. 815 286,60 USD [Anonymizováno] 66 259,89 USD [jméno FO] 371 040,02 USD [Anonymizováno] 503 264,55 USD [Anonymizováno] 24 360,29 USD [tituly před jménem] [jméno FO], advokát 72 293,80 USD [jméno FO] 1 341 366,57 USD [Anonymizováno] [Anonymizováno] 41 263,00 USD [Anonymizováno] [právnická osoba]. 62 205,29 USD [Anonymizováno] 2) náhrada škody za pomluvu v celkové výši 13 000 000 USD 10 000 000 USD náhrada za újmu na pověsti 3 000 000 USD náhrada za citové strádání a ponížení 3) náklady právního zastoupení vynaložených v tomto řízení v celkové výši 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení 1 168 609,50 USD odměna za právní služby advokátní kanceláře [Anonymizováno] 26 258,95 USD výlohy advokátní kanceláře [Anonymizováno] 1 744 992,50 USD odměna za právní služby advokátní kanceláře [jméno FO] [Anonymizováno] 42 410,96 USD výlohy advokátní kanceláře [jméno FO] [Anonymizováno] 31 855,00 USD cestovní výlohy [Anonymizováno] v souvislosti s řízením. Pokud jde o schopnost žalovaného plnit soud uzavřel, že žalobce předložil důkazy o veřejných prohlášeních žalovaného, v nichž se on sám označoval za miliardáře. 13. Oprávněný ve svém vyjádření podrobněji odůvodnil jednotlivé nároky na náhradu škody na základě nároků uplatňovaných podle zákona RICO, jak vyplývají z důkazu č. 15 připojenému k žalobě 815 286,60 USD [Anonymizováno] – Náklady na právní služby americké advokátní kanceláře vynaložené mimo řízení vedoucí k vydání Exekučního titulu; 66 259,89 USD [jméno FO] [Anonymizováno] – Náklady na právní služby americké advokátní kanceláře vynaložené mimo řízení vedoucí k vydání Exekučního titulu; 371 040,02 USD [Anonymizováno] – Náklady na právní služby švýcarské advokátní kanceláře v souvislosti s událostmi ve [Anonymizováno]; 503 264,55 USD [Anonymizováno] – Náklady na právní služby švýcarské advokátní kanceláře v souvislosti s událostmi ve [Anonymizováno]; 24 360,29 USD [tituly před jménem] [jméno FO], advokát – Náklady na právní služby českého advokáta v souvislosti s událostmi v České republice; 72 293,80 USD [jméno FO], [Anonymizováno] – Náklady na právní služby švýcarské advokátky v souvislosti s událostmi ve [Anonymizováno]; 1 341.366,57 [Anonymizováno] [Anonymizováno] – Náklady na mezinárodní komunikační a PR služby poskytované anglickou společností; 41 263,00 USD [Anonymizováno] [právnická osoba]. – Náklady na právní služby české advokátní kanceláře v souvislosti s událostmi v České republice; 62 205,29 USD [Anonymizováno], Švýcarsko – Náklady spojené s blokací účtů u švýcarské banky. 14. Odvolací soud po zhodnocení obsahu vykonávaného exekučního titulu posoudil jednotlivé námitky obou účastníků řízení. 15. Oprávněný ve svých podáních požaduje uznání exekučního titulu v celém jeho rozsahu. K vázanosti odvolacího soudu právním názorem dovolacího soudu poukazuje na otázky, které nebyly dovolacím soudem posouzeny, resp. na úvahy, které při formulaci závazného právního názoru vůbec zohledněny dovolacím soudem nebyly. U nich pak v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4091/18 žádá, aby k nim zaujal právní názor soud odvolací. 16. Jedná se podle oprávněného o posouzení otázky příslušnosti ve sporu podle § 11 odst. 2 a § 89 o.s.ř. z důvodu plurality žalovaných, neboť žaloba byla podána nejenom proti povinnému, ale i proti subjektům amerického práva (americkému státnímu občanovi a americké společnosti). K tomu však odvolací soud uvádí, že otázkou aplikace § 11 odst. 2 a § 89 o.s.ř. se odvolací soud zabýval ve svém původním (zrušeném) rozhodnutí (v odstavcích 24., 26., a 27.) a dovolací soud se k otázce založení příslušnosti z důvodu plurality žalovaných vyjádřil (v odstavcích 20. a 22.) a uzavřel, že u povinného, který není americkým státním občanem se tím příslušnost nezakládá. Tento vyjádřený závazný právní názor odvolací soud akceptuje a tuto otázku již dále posuzovat nebude. 17. Dále pak oprávněný polemizuje s právním názorem dovolacího soudu, který podle oprávněného vyšel z tzv. mozaikového principu, který český právní řád nezná. Argumentace dovolacího soudu je podle oprávněného založena na předpokladu, že místní příslušnost založená § 87 písm. b) o.s.ř. se může vztahovat pouze k deliktu, který byl spáchán v obvodu daného soudu. Pokud došlo k deliktnímu jednání na více místech, měla by být příslušnost určitého soudu založena vždy jen ve vztahu k deliktnímu jednání, k němuž došlo v obvodu daného soudu. Ostatně podle oprávněného všechny skutečnosti zakládající právo na náhradu škody nastaly pouze v USA. Zde je třeba opět odkázat na zrušující rozsudek dovolacího soudu (odst. 23.), v němž k této otázce zaujal dovolací soud jednoznačný právní názor, kterým je odvolací soud vázán. Nejvyšší soud uzavřel, že „přinejmenším ve vztahu k některým skutkům, které byly předmětem řízení před americkým soudem, skutečnost zakládající právo na náhradu újmy nastala mimo území Spojených států amerických, ačkoli pravomoc amerického soudu může být dána pouze v případě újmy vzniklé v důsledku skutečnosti, k níž došlo v obvodu amerického soudu (v USA)“. 18. Dovolací soud tak zavázal soud odvolací, aby „v dalším řízení důsledně zkoumal, zda vůbec lze v cizozemském rozhodnutí rozlišit a dovodit výši přisouzeného plnění vztahujícího se výhradně k těm skutkům, k nimž došlo v jurisdikci amerického soudu“. K tomu odvolací soud (s ohledem na polemiku účastníků řízení) uvádí, že při posouzení uvedené otázky je podle svého názoru oprávněn zkoumat nejenom text samotného exekučního titulu, ale i listin, na které rozsudek odkazuje (obvykle slovem „viz“), neboť tím tyto listiny soud učinil součástí odůvodnění rozsudku. Fakticky si však při posouzení věci odvolací soud „vystačil“ s textem samotného exekučního titulu. 19. Z právní teorie plyne, že škoda (újma) vznikne v důsledku protiprávního jednání, mezi nimiž musí být vztah příčinné souvislosti, tzv. kauzální nexus. Příčinnou souvislost pak nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodní události, i když nevznikla v době škodní události, ale později. Existenci příčinné souvislosti tedy nelze vztahovat pouze k příčině „nejbližší“ způsobenému následku; rozhodující je, zda taková okolnost byla podstatnou a rozhodující příčinou. (PÚRY, František, VOJTEK, Petr. g) Příčinná souvislost. In: PÚRY, František, VOJTEK, Petr. Nároky poškozeného v adhezním řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 15.) 20. Odvolací soud pak vychází z názoru, že skutečností, která zakládá právo na náhradu újmy dle § 87 písm. b) o.s.ř. je nejenom místo protiprávního jednání, ale i místo, kde došlo ke vzniku újmy, nastala-li distančně. Tento závěr odpovídá i rozsudku Soudního dvora ze dne 30. 11. 1976, věc 21-76, Handelskwekerij G. J. Bier BV proti Mines de potasse d'Alsace SA. 21. Jedná-li se o nárok na újmu majetkovou požadovanou a přiznanou ve výši 3 297 340,01 USD (ztrojnásobeno na částku 9 892 020,03 USD), která je tvořena nároky za vyfakturované služby poskytnuté advokátními kancelářemi a společnostmi poskytujícími odborné služby, pak je třeba uvést, že kromě prvních dvou přiznaných nároků za služby provedené advokátními kancelářemi přímo v USA, jsou další nároky tvořeny úhradami za advokátní služby švýcarských a českých advokátů, služby švýcarské banky a britské PR agentury. U těchto druhých zmíněných nároků pak z exekučního titulu (ani z logiky věci) neplyne, že skutečnosti, které zakládají právo na náhradu škody, nastaly na území USA. Odvolací soud proto přistoupil dle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ke změně rozsudku soudu prvního stupně a uznal exekuční titul v části uplatněného nároku ve výši 2 644 639,47 USD a v části 7 247 380,56 USD zamítavý rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, byť z jiných, než soudem prvního stupně uváděných, důvodů. 22. Pokud pak jde o uznání exekučního titulu v části přiznávající újmu nemajetkovou, a to náhradu škody za pomluvu v celkové výši 13 000 000 USD (10 000 000 USD náhrada za újmu na pověsti a 3 000 000 USD náhrada za citové strádání a ponížení), jsou přiléhavé závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2669/2020. Příslušným ve sporu o zadostiučinění za zásah do cti, vážnosti a důstojnosti jednáním škůdce, které proběhlo distanční formou (tj. tiskem, rozhlasovým či televizním vysíláním, internetem, telefonicky, rozesláním elektronické pošty), je podle § 87 písm. b) o.s.ř. soud, v jehož obvodu má žalobce bydliště. Protiprávní skutky, které proběhly v Evropě (protest před domem oprávněného ve Švýcarsku, podání nepodložených trestních oznámení na oprávněného, falešné obvinění předložené britskému úřadu pro dohled nad finančním trhem a úřadu pro předcházení závažným podvodům, organizování četných účelových občanskoprávních žalob proti oprávněnému) byly vždy činěny za účelem jejich medializace s dopadem na pověst oprávněného jako takovou a i v těchto případech se tak jedná o zásahy do chráněných osobnostních práv oprávněného distanční formou. Toto zjištění pak odpovídá obsahu exekučního titulu („Tato kampaň probíhala sice na dvou kontinentech, ale jednalo se o jednotnou kampaň vedenou jediným společným motivem: donutit oprávněného, aby ustoupil [jméno FO] vyděračskému požadavku a zaplatil mu 23 milionů USD za ukončení obtěžování a pomluv. Události, protesty, publicita a trestní řízení v Evropě byly následně medializovány a využity při akcích organizovaných ve Spojených státech. Stejně tak byla publicita protestů v USA využita k další stigmatizaci oprávněného v Evropě“.). Odvolací soud tak uzavírá, že v části týkající se nemajetkové újmy, změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadený rozsudek a exekuční titul uznal. 23. Stejně pak odvolací soud postupoval v případě uznání nároku ve výši 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení. Tyto náklady vznikly a byly přiznány v občanskoprávním řízení vedeném u Okresního soudu státu [adresa], pracoviště [adresa], z něhož vzešel exekuční titul. Příslušnost amerického soudu k rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky je dána vždy, je-li dána příslušnost k rozhodnutí věci samé. 24. Názor odvolacího soudu na otázku příslušnosti amerického soudu při projednání nároků uplatněných žalobou uvedený shora, je odpovědí i na námitku povinného, že oprávněný při podání žaloby u amerického soudu využil nepřípustné praxe tzv. forum shopping. Americký soud měl k projednávané věci dostatečně úzkou vazbu, byl podle názoru odvolacího soudu příslušný k projednání výrazné většiny uplatněných nároků a oprávněný tak u něj podal žalobu správně. 25. Povinný dále namítal, že uznání exekučního titulu je dle § 15 odst. 1 písm. e) ZMPS v rozporu s veřejným pořádkem s ohledem na výši přiznaného plnění, kterou považuje za excesivní a likvidační. Oprávněný pak správně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, podle něhož "Rozpor s veřejným pořádkem není dán jen proto, že české právo nezná institut cizího práva, na kterém je cizí rozhodnutí, které má být uznáno, založeno. Rozpor s veřejným pořádkem je dán pouze tehdy, pokud by se uznání cizího rozhodnutí příčilo takovým zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat. Účinky rozhodnutí by tedy musely být v rozporu s některou ze základních zásad, na nichž je český právní řád založen. Musí jít přitom o konkrétní a existující zásadu. Ve vztahu k uznání rozhodnutí ukládajícímu punitive damages je proto možno uplatnit výhradu rozporu s českým veřejným pořádkem pouze tehdy, pokud je výše sankční náhrady újmy zjevně nepřiměřená újmě, již má odškodnit. V takovém případě se totiž dostává do rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Při úvaze o tom, zda podkladové rozhodnutí přiznávající náhradu sankční povahy představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek, je proto třeba důsledně zkoumat závažnost újmy, která má být na základě podkladového rozhodnutí kompenzována, když vyšší (intenzivnější) újma ospravedlňuje vyšší náhradu, a dále to, zda nejsou kompenzační a sankční složka náhrady ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky (tj. zda není kompenzační složka náhrady újmy zjevně nižší než složka sankční) a zda výše náhrady nepřípustným způsobem nezasahuje do majetkových práv povinné osoby (tj. není likvidační, nemá rdousící efekt). Teprve po zvážení těchto kritérií lze posoudit, zda uznání takového rozhodnutí je v souladu s veřejným pořádkem." 26. K námitce povinného, že výše přiznaného plnění je likvidační, je předně třeba zdůraznit, že exekuce prováděná na území České republiky nemůže mít pro povinného likvidační následky, neboť bude vedena jen na majetek, který povinný jako slovenský občan, vlastní na území ČR. Tím jsou nemovité věci na v k. ú. [adresa], které povinný nijak neužívá. Pokud na území ČR budou postižena i jiná majetková práva, netvoří je základní, pro život nezbytné věci, neboť povinný nemá na území ČR pobyt a nežije zde. Jejich postih proto nemůže vést k zásadní (likvidační) změně ve způsobu života povinného. Ostatně povinný se podle výsledků dokazování před americkým soudem, který posuzoval i schopnost povinného plnit přisouzené plnění, ve svých veřejných prohlášeních označoval jako miliardář, proto i z tohoto pohledu se výše přiznaného plnění likvidační odvolacímu soudu nejeví a neshledal proto rozpor s veřejný pořádkem. 27. Pokud povinný namítá, že přiznaná náhrada nemajetkové újmy a trojnásobné zvýšení újmy majetkové je excesivní z pohledu českého kulturně právního kontextu, tedy místa, v němž má být rozsudek vykonáván, odvolací soud takto výši nároku přiznaného oprávněnému nevnímá. Ze skutkových závěrů amerického soudu plyne, že zásahy do chráněných osobnostních práv oprávněného byly extrémní intenzity, trvaly několik let, projevovaly se ve všech sférách života oprávněného a jeho rodiny, trvale poškodily jeho pověst, omezily oprávněného a členy ve společenském styku a ve svém důsledku snížily i do budoucna reputaci oprávněného při jeho dalších výdělečných a společenských aktivitách, a to vše za zcela zavrženíhodným vyděračským cílem povinného získat částku 23 000 000 USD. Z tohoto pohledu se pak částka 13 000 000 USD jako náhrada za újmu na pověsti a náhrada za citové strádání a ponížení nejeví nijak nepřiměřená, natož excesivní a rozhodně nemá s ohledem ve vztahu k povinnému sankční povahu, neboť se jeví proporcionální k charakteru povinným spáchaných skutků a jejich následkům i částce, kterou povinný požadoval, aby ustal se svými aktivitami poškozujícími pověst oprávněného. Sankční povahu má z vymáhaných nároků jen trojnásobné zvýšení majetkové újmy. S ohledem na výše uvedené však odvolací soud ani tento nárok nepovažuje za nepřiměřený. Povinný svými skutky oprávněnému způsobil velmi závažnou újmu a ta ospravedlňuje vyšší náhradu škody. Sankční složka náhrady majetkové újmy dvojnásobně převyšuje složku kompenzační, což však není v takovém nepoměru, aby ji odvolací soud vyhodnotil jako nepřípustný zásah do majetkových práv povinného. Odvolací soud proto ani z tohoto důvodu neshledal rozpor s veřejný pořádkem. 28. Odvolacímu soud se nakonec zbývá vyjádřit k námitce povinného dle § 15 odst. 1 písm. d) ZMPS, že mu byla odňata postupem amerického soudu možnost řádně se účastnit řízení, když řízení probíhalo v období epidemie COVID-19, kdy bylo cestování do USA obtížné a po značnou dobu nemožné. K tomu odvolací soud poukazuje na to, že povinný věděl, že je proti němu vedeno řízení před americkým soudem a co je předmětem řízení. Povinný se zpočátku toho řízení účastnil zastupován svými advokáty, později se zastupoval sám a zasílal americkému soudu procesní podání. Americký soud jím zaslaná neformální podání přijímal a zabýval se jimi. Umožnil tak povinném účastnit se jednání distančně a touto formou proběhlo i jednání o věci dne 13. 9. 2021. Skutečnost, že byla v době řízení omezena možnost cestování z Evropy do USA, na možnost obrany povinného neměla žádný vliv, neboť se řízení v této době vědomě neúčastnil. Svou obranu mohl činit distančními úkony, což se však nestalo. Z postupu amerického soudu je zřejmé, že by k úkonům učiněným povinným distančně přihlédl, kdyby je však povinný vůbec učinil. Odvolací soud tedy neshledal za naplněnou podmínku dle § 15 odst. 1 písm. d) ZMPS; postupem amerického soudu nebyla povinnému odňata možnost řádně se účastnit řízení. 29. Ze shora uvedeného je zřejmé, že s ohledem na vyjádřený právní názor (viz odstavce 16. a 17.) považoval odvolací soud za nadbytečné provedení důkazů navržených oprávněným, a to doplněnou žalobou (Amended Complaint) ze dne 11. 10. 2018, návrhem na vydání kontumačního rozsudku (Motion for Default Judgment) ze dne 1. 5. 2021, prohlášením [jméno FO] (důkaz č. 5), e-mailovou komunikací z 17. - 21. 6. 2018 (důkaz č. 7) a e-mailovou komunikací z 15. 8. 2018 (důkaz č. 19), když zároveň z obsahu vykonávaného exekučního titulu byla provedena dostatečná zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jako nadbytečné vyhodnotil odvolací soud i důkazy navržené povinným – dvě nedatované tiskové zprávy bez uvedení zdrojů se strojovými překlady, neboť jimi povinný prokazoval obecně známé skutečnosti o restrikcích vstupu na území USA a omezení leteckého provozu mezi Evropou a USA v době pandemie COVID19. 30. Odvolací soud tedy postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) a § 219 o.s.ř. a napadený rozsudek částečně změnil a částečně potvrdil. 31. O nákladech řízení před soudem prvního stupně, odvolacím i dovolacím bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. když procesní úspěch oprávněného činí při uznání 72 % žalovaného nároku (18 658 766,38 USD z částky 25 906 146,94 USD) a náleží mu tak 44 % náhrady nákladů řízení. Náklady oprávněného spočívají v zaplaceném soudním poplatku 2 000 Kč. Dále náklady tvoří podle § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a k), § 11 odst. 2 písm. f) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2024 mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis návrhu a odvolání ze dne 12. 4. 2023) celkem 4 500 Kč, mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby (účast zástupce na jednání odvolacího soudu dne 14. 5. 2024) 750 Kč a paušální náhrada nákladů 1 200 Kč. Náhradu nákladů za doplnění odvolání ze dne 3. 7. 2023 nevyhodnotil odvolací soud jako účelně vynaložené náklady, neboť argumentace oprávněného mohla být učiněna jedním podáním, když v řízení v mezidobí nedošlo k žádnému procesnímu vývoji. Podle advokátního tarifu s účinností od 1. 1. 2025 pak byla přiznána mimosmluvní odměna za čtyři úkony právní služby (vyjádření k dovolání, vyjádření ve věci ze dne 13. 10. 2025 a 16. 12. 2025 a účast u jednání odvolacího soudu) celkem 9 200 Kč a paušální náhrada nákladů 1 800 Kč. Společně s DPH tak celkové náklady oprávněného činí 23 114,50 Kč, z čehož 44 % činí částku 10 170,40 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím soudu prvního stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. Praha 10. února 2026 JUDr. Martina Kasíková předsedkyně senátu