USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudkyň JUDr. Evy Kratzerové a Mgr. Kláry Obrtlíkové ve věci oprávněné: [Jméno oprávněné]., IČO [IČO oprávněné] sídlem [Adresa oprávněné] zastoupená [Jméno Zástupce], [tituly za jménem]., advokátem sídlem [adresa], [adresa] proti povinnému: [Jméno povinné], narozený [Datum narození povinné] bytem [Adresa povinné] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o návrhu povinného na zastavení exekuce o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 5. 2025, č. j. 16 EXE 5445/2011-90 takto: Usnesení soudu prvního stupně se v napadené zamítavé části výroku mění tak, že a) Exekuce vedená soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] na základě pověření Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 3. 2012, č. j. 16 EXE 5445/2011-15, se zastavuje. b) Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradu nákladů řízení před soudním exekutorem, soudem prvního stupně a soudem odvolacím částku 52 489,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám [Jméno advokáta], [titul], advokáta. c) Oprávněná je povinna na náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 7 865 Kč. Odůvodnění: 1. Okresní soud v [adresa] (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 5. 2025, č. j. 16 EXE 5445/2011-90 zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], na základě usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 23. 8. 2011, č. j. 16 EXE 5445/2011-16 v části, ve které se vymáhá povinnost zaplatit oprávněné smluvní pokuty ve výši 39 759,82 Kč a ve výši 0,15% denně z částky 210 345,78 Kč od 17. 2. 2011 do zaplacení. Ve zbývající části byl návrh povinného ze dne 13. 12. 2024 na zastavení exekuce zamítnut. 2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování odkázal na ust. § 52 odst. 1, § 40 odst. 1 písm. c) zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“), jakož i na ust. § 268 odst. 1 písm. h) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ust. § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“). Vycházel též z ust. § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“) ve znění účinném do 31. 3. 2012 a odkázal na čl. II. přechodných ustanovení zák. č. 19/2012 Sb., bod 2. zákona z. r. ř. Citoval judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a dospěl k závěru, že tvrzená neplatnost rozhodčí smlouvy nevyplývá ani z důvodu neurčitého stanovení rozhodců, když každý ze šesti případných rozhodců je v rozhodčí smlouvě jednoznačně určený, ani z neurčitosti způsobu, jakým dojde k jeho výběru- doručením žaloby. V tomto případě byla mezi účastníky uzavřena samostatná rozhodčí smlouva, ve které byly jednoznačně a čitelným písmem stanoveny všechny podmínky případného rozhodčího řízení, byť lze zároveň současně konstatovat, že se jednalo o formulář připravený předem oprávněnou. Podmínky rozhodčího řízení byly též v samostatné rozhodčí smlouvě jednoznačně a srozumitelně uvedeny, přičemž povinný zůstal v následném rozhodčím řízení zcela pasivní. Námitka nedostatku pravomoci rozhodkyně nebyla tedy soudem prvního stupně shledána důvodnou. Stejně tak za nedůvodnou shledal exekuční soud námitku povinného o nedostatku nezávislosti rozhodkyně. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012 a konstatoval, že povinný neposkytl v tomto směru žádná konkrétní tvrzení ani návrhy důkazu k jejich prokázání, žádný vztah mezi rozhodkyní a oprávněnou z předložených podkladů nevyplynul. Pouhý odkaz povinného na judikaturu obecných soudů považoval soud prvního stupně za nedostatečný. Ostatní námitky byly vznášeny co do věcné správnosti podkladového rozhodnutí. Soud prvního stupně konstatoval, že ve vztahu k původní dlužné částce, tj. neuhrazené části závazku ve výši 158 742,18 Kč včetně dál běžícího úroku z prodlení oprávněná dostatečně specifikovala jednotlivé složky této částky, zejména to, že se v podstatě jedná již o dlužnou jistinu při zohlednění jednotlivých následných splátek povinného, přičemž povinný tento dluh posléze co do důvodu i výše uznal a v následném rozhodčím řízení zůstal pasivní. Pokud povinný nově namítal, že si „již nevybavuje skutkové okolnosti podstatné pro daný případ a rovněž již nemá k dispozici listiny a důkazy k uvedenému případu“ a dále sporuje nově, že by mu vůbec kdy byla jistina ve výši 200 000 Kč poskytnuta, příp. že s ohledem na odstoupení od původní spotřebitelské smlouvy nemohl dlužit částku 158 742,18 Kč, ale částku mnohem nižší, tak tyto uvedené námitky představují pouze námitky obecné, které měly a mohly být případně namítány v rámci nalézacího rozhodčího řízení, kde však byl povinný zcela pasivní. S ohledem na následné uznání dluhu povinným má exekuční soud za to, že uvedené skutečnosti nemohou být opětovně přezkoumávány. Obecně vznesené námitky ze strany povinného nezakládají tak výjimečné okolnosti, pro které by exekuční soud musel učinit z uvedené zásady o nepřezkoumatelnosti exekučního titulu výjimku ve prospěch znovuposouzení oprávněnosti předmětných námitek nalézacího řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že v daném případě uzavřeli oprávněná s povinným dne 23. 10. 2010 dohodu o uznání dluhu, na základě, které k původnímu závazku ve výši 159 042,18 Kč (přičemž povinný uhradil po podání návrhu na zahájení rozhodčího řízení oprávněné částku 300 Kč) byla přičtena částka 39 759,82 Kč jako smluvní pokuta ve výši 25 %, která měla být splatná, pokud povinný neuhradí celou dlužnou částku (159 042,18 Kč) do 10 dnů od podpisu dohody o uznání dluhu. Tento nově vzniklý „konečný závazek“ ve výši 198 802 Kč se povinný zavázal uhradit oprávněné v 60 měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Pro případ prodlení povinného se splácením dluhu sjednaly smluvní strany právo oprávněné zesplatnit „konečný závazek“ a povinnost povinného zaplatit oprávněné smluvní pokutu ve výši 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení. Po celou dobu dále povinnému nabíhal úrok z prodlení. Uvedenou dohodou povinný jednak uvedený dluh uznal co do důvodu a výše, jednak se „opětovně“ zavázal jej uhradit do 10 dnů, a v případě neuhrazení do 10 dnů, tak posléze spolu se smluvní pokutou v 60 měsíčních splátkách. Oprávněné za „možnost splácení ve splátkách“ vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 39 759,82 Kč, přičemž nadále povinnému běžel i úrok z prodlení z celé dlužné částky. 3. Je zjevné, že povinnost povinného plnit na svůj dluh řádně a včas byla utvrzena opakovaně se řetězícími smluvními pokutami sjednanými pro případ nehrazení dluhu povinným. Smluvní pokuta ve výši 39 759,82 Kč byla navýšena o další smluvní pokutu ve výši 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení. Takové sjednání smluvních pokut pro případ porušení shodné smluvené povinnosti (tj. neplnění dluhu) ve výši desítek procent z dlužné částky nastupující již při prodlení v řádech jednotek dnů (v případě smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z dlužné částky dokonce následující den po zesplatnění závazku) je třeba považovat za neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Na přisouzené plnění tak nelze ani jednotlivě, natož pak ve svém souhrnu pohlížet jako na plnění přisouzené s dobrými mravy. Jako naprosto lichou považuje exekuční soud argumentaci oprávněné, že význam dohody o uznání dluhu spočíval pro povinného primárně v tom, že na jejím základě nebyla oprávněná oprávněna podat proti povinnému návrh na nařízení exekuce či výkon rozhodnutí, jestliže uhradí svůj dluh do 10 pracovních dnů (tedy dostane 10 dnů „navíc“), a dále v tom, že (sice s příplatkem – smluvní pokutou ve výši 39 759,82 Kč, tedy v podstatě skrytým smluvním úrokem) umožní povinnému jeho bezesporný dluh splácet ve splátkách po 3 320 Kč, přičemž splátky měly být rozloženy na celých 5 let. 4. Povinný nezískal žádné smysluplné protiplnění ze strany oprávněné při podpisu dohody o uznání dluhu. Samotný příslib oprávněné, že v případě splácení splátek „nebude pohledávku exekučně vymáhat“ takovým dostatečným plněním, které by ospravedlňovalo sjednání skrytého úroku ve výši 39 759,82 Kč, není. Z tohoto důvodu, jak soud prvního stupně uzavřel, musí být následná ujednání o všech navazujících smluvních pokutách jak ve výši 39 759,82 Kč, tak i smluvní pokuty ve výši 0,15 % z celé dlužné částky denně považována za jednání neplatná pro rozpor s dobrými mravy a v této části návrh povinného na zastavení exekuce uznal soud prvního stupně jako důvodný. Naproti tomu soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce v části, ve které byla exekuce nařízena pro vymožení částky 158 742,18 Kč jako neuhrazené části závazku s příslušným úrokem z prodlení v kapitalizované výši 12 143,78 Kč, jakož i náhrady nákladů nalézacího řízení. Tyto částky povinný uznal v rámci uznání dluhu, přičemž uznání dluhu jako jednostranné právní jednání žalovaného by bylo platné i v případě shledání neplatnosti celé zbývající části dohody, pročež soud neshledal důvodnost námitek povinného ve vztahu k těmto částkám. Ve zbývající části, tj. ve vztahu ke smluvním pokutám 39 759,82 Kč a ve výši 0,15 % denně z částky 210 345,78 Kč od 17. 2. 2011 do zaplacení shledal soud prvního stupně návrh povinného na zastavení exekuce za důvodný a rozhodkyní přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že jsou důvody k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. a to zčásti. O nákladech řízení rozhodováno nebylo, neboť exekuce není dosud skončena, soudní exekutor nadále pokračuje v jejím provádění a výši nákladů určí z příkazu k úhradě nákladů exekuce podle § 88 exekučního řádu. 5. Povinný podal včas proti usnesení v části, v níž nebylo návrhu na zastavení exekuce vyhověno, odvolání. Namítal, že pokud se týká nicotnosti rozhodčího nálezu a podjatosti rozhodkyně [tituly před jménem] [jméno FO], pak rozhodčí nález byl vydán na základě rozhodčí smlouvy, která však od počátku byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a základními zásadami rovnosti účastníků řízení. Rozhodčí doložka byla předložena jako součást dohody o uznání dluhu, byla předložena oprávněnou povinnému k podpisu bez jakékoliv možnosti ovlivnit její obsah. Právo volby rozhodce bylo výhradně v rukou právního předchůdce oprávněné. Takové ujednání hrubě narušuje zásadu rovnosti zbraní a činí celou rozhodčí smlouvu neplatnou, když je v rozporu se zákonem a dobrými mravy. Přitom poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, příp. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10. Povinný zdůraznil systematickou podjatost rozhodkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která byla dlouhodobě a opakovaně uváděna jako preferovaný rozhodce právě v rozhodčích doložkách předkládaných spotřebitelům oprávněnou, přičemž téměř všech případech rozhodovala ve prospěch oprávněné. Je na oprávněné tedy ekonomicky závislá, což zásadním způsobem narušuje její nestrannost. Způsob výběru rozhodce není náhodný ani ojedinělý, jde o cílený mechanismus vytvořený k tomu, aby spor nebyl rozhodován nestranně. Celá exekuce je tak vedena na základě nicotného právního aktu a musí být v celém rozsahu zastavena. Dále zdůraznil povinný své postavení jako spotřebitele, když se v dané věci jedná jednoznačně o spotřebitelský vztah podle § 419 obč. zák., povinný tedy vystupoval v postavení spotřebitele jako slabší smluvní strany. Spotřebitel jako slabší smluvní strana má být chráněna právem zvlášť před neférovými, nepřehlednými nebo překvapivými ujednáními. Dohoda o uznání dluhu, včetně rozhodčí smlouvy a smluvních ujednání byla povinnému předložena bez jakékoliv možnosti reálného vyjednávání jejich podmínek, navíc obsahovala ustanovení, která byla překvapivá, neboť nebyla obsažena na první straně dokumentu, ale až v části tištěné extrémně malým, téměř nečitelným písmem, nepřiměřená, neboť neoprávněně zvýhodňovala oprávněnou např. nadměrnými smluvními pokutami, možností zesplatnění celé částky atd. Odporuje tak požadavkům na transparentnost, srozumitelnost a rovnost stran. Soud prvního stupně, když nepřihlédl z vlastní iniciativy k nepřiměřenosti rozhodčí doložky a dalších ujednání, se dopustil zásadní procesní vady, mající přímý dopad na výsledek řízení a na ochranu práv povinného jako spotřebitele. Exekuce tak byla nařízena a vedena na základě dokumentů, jejichž podmínky byly vůči spotřebiteli jednostranné, netransparentní a právně neúčinné, k těmto vadám měl soud přihlédnout bez návrhu povinného. Dále vznesl povinný námitku promlčení, kdy uvedl, že pokud by byl rozhodčí nález [tituly před jménem] [jméno FO] platný, což popírá, pohledávka oprávněné je promlčena, a to nejpozději k 19. 12. 2013. Právní předchůdce oprávněného odstoupil od úvěrové smlouvy již 18. 12. 2009, tím došlo k její celkové splatnosti. Přesto oprávněný nezajistil žádný nový vykonatelný titul a v exekuci nadále pokračoval na základě nicotného rozhodčího nálezu. Zahájení exekuce na základě nicotného titulu přitom nemá právní účinky a nepřerušuje tedy běh promlčení. Povinný navíc podle tvrzení oprávněné uhradil 144 609 Kč, tedy téměř celou původně poskytnutou jistinu ve výši 167 025 Kč. Zbývající částka, pokud by vůbec existoval právní důvod ji vymáhat, představuje bezdůvodné obohacení, které je rovněž promlčeno. Povinný tedy navrhl, aby v nevyhovující části napadeného usnesení odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a exekuci zastavil. Navrhl, aby oprávněnému byla uložena povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. 6. Oprávněná se k odvolání vyjádřila a navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Konstatovala, že v daném případě rozhodovala rozhodkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která byla samostatně uzavřené rozhodčí smlouvě určena konkrétně, rozhodčí smlouva tedy splňovala podmínky na ní kladené z hlediska transparentnosti určení rozhodce. Rozhodčí smlouvu tak nelze považovat za neplatně sjednanou. Rozhodčí řízení představuje proces alternativního řešení sporu, kdy se smluvní strany mohou dohodnout, že jejich majetkový spor nebude prostřednictvím žaloby podané u soudu, ale v rozhodčím řízení, v němž bude rozhodovat třetí osoba na smluvních stranách nezávislá. Obě smluvní strany mají stejné podmínky, jak v rozhodčím řízení bránit svá práva a prokazovat svá tvrzení. V daném případě však žádné konkrétní kroky povinný neučinil, aby se bránil. Povinný měl před uzavřením dohody dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil, což stvrdil i svým podpisem. Strany mají možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Podle názoru oprávněné nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možno aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality. Smluvní strany si musí být vědomy své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemohou smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost podle své vlastní vůle. Nečinnost osoby při uzavírání smluv jistě nemůže být zaměňována s legalizací práva nečíst smlouvy, resp. nezajímat se o dohodnutý obsah svých smluvních závazků a určovat jejich obsah podle svých subjektivních představ. Exekuce je tak vedena na základě platného exekučního titulu, kterým je rozhodčí nález vydaný [tituly před jménem] [jméno FO], který nabyl právní moci a je vykonatelný. Smyslem exekučního řízení přitom není právo nalézat, ale pouze vykonat to, co bylo uloženo exekučním titulem. Oprávněná poukázala i na to, že se povinný ani nepokusil rozhodčí nález zvrátit tomu odpovídajícími prostředky, tedy žalobou na zrušení rozhodčího nálezu před soudem. Poukázala i na morální a výchovné hledisko celého sporu. Oprávněná poukázala i na to, že judikatura připouští i částečnou neplatnost úvěrové smlouvy, a v této části mohla být zachována i pravomoc rozhodce a vydaný rozhodčí nález může být částečně způsobilým exekučním titulem. Oprávněná se vyjádřila i k náhradě nákladů povinnému, když poukázala na praxi, podle níž v případě zastavení exekuce pro neplatnost exekučního titulu mělo dojít k aplikaci § 150 o.s.ř. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, subjektem oprávněným je podat, je přípustné obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům: 8. Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. 9. Podle § 55 odst. 1 exekučního řádu návrh na zastavení exekuce může povinný podat do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce se podává u exekutora, který vede exekuci. Podá-li manžel povinného návrh na zastavení exekuce podle § 262b občanského soudního řádu, rozhodne o tomto návrhu exekutor na základě písemných dokladů i bez souhlasu oprávněného do 15 dnů ode dne doručení návrhu. Nevyhoví-li exekutor návrhu, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu, který o návrhu rozhodne. Ustanovení odstavce 3 se nepoužije. Podle odst. 3 podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu. O zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 5 (odst. 4). O zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu (odst. 5). 10. Podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. 11. Podle § 40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí soudu nebo exekutora, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek. 12. Soudní praxe vykládá a aplikuje ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. tak, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Jak k tomu uvedl Ústavní soud (nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015) „zatímco důvody zakotvené pod písm. a) - g) jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písm. h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, respektive podrobit konkrétnímu popisu“. 13. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 konstatoval, že „Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o.s.ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele“. 14. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v tom, že věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí exekuční soud přezkoumávat nemůže. Pokud povinný namítá nespravedlnost plnění přisouzeného exekučním titulem, jedná se o námitku, která se do exekučního řízení nepřenáší, neboť exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2714/2013, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2020/98, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 554/2002, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2273/2008 a sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Odvolací soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, která dovodila, že ve výjimečných případech, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16, sp. zn. II ÚS 3194/18, sp. zn. Pl. ÚS 9/15). 15. Z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 plyne, že „V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“ 16. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3575/2017 se podává, že „V případě spotřebitelského úvěru nelze posuzovat práva a povinnosti ze smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (a sjednaných sankcí); to znamená, že zneužívajícími podmínkami jsou taková smluvní ujednání, která byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na jejich obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Forma smlouvy o revolvingové půjčce, předtištění jmen rozhodců v textu smlouvy, podmíněné poskytnutí peněžních prostředků vystavením blankosměnky včetně zajištění závazku žalobkyně dalšími způsoby, naplňují znak nepřiměřené (zneužívající) podmínky rozhodčí doložky, neboť vyvolává nerovnováhu mezi smluvními stranami, přičemž tato nerovnováha dosahuje takové intenzity, že je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků (spotřebitele).“ 17. „Uznání závazku je podmíněno tím, že musí jít o závazek „určitý“, tj. že závazek musí být jednoznačně identifikován. Jelikož způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Za situace, kdy je zákonem pro uznání závazku vyžadována písemná forma, pak určitost úkonu uznání (určitost uznávaného závazku) musí vyplývat z písemného projevu dlužníka. Uznání závazku není dostatečně určité, není-li v něm uvedeno, kterých měsíčních plnění se uznání týká“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4975/2010). 18. Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. 19. Z obsahu spisu soudu prvního stupně se podává, že exekuční řízení bylo zahájeno 10. 8. 2011. Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 23. 8. 2011, č. j. 16 EXE 5445/2011-15, které nabylo právní moci 27. 1. 2012, nařídil podle vykonatelného rozhodčího nálezu sp. zn. [Anonymizováno] 461/2011-6 ze dne 3. 6. 2011 vydaného rozhodcem [tituly před jménem] [jméno FO] k uspokojení pohledávky oprávněné [Anonymizováno] ve výši 210 345,78 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,15% denně z částky 210 345,78 Kč od 17. 2. 2011 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 750 Kč a pro náklady exekučního řízení, které budou v průběhu řízení stanoveny [tituly před jménem] [jméno FO], soudního exekutora, Exekutorský úřad [adresa]. Usnesením ze dne 26. 3. 2012, č. j. 16 EXE 5445/2011-40, které nabylo právní moci 20. 4. 2012, exekuční soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Důvodem, pro který se domáhal povinný zastavení exekuce, byly skutečnosti uvedené v § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. Dne 2. 1. 2025 předložil soudní exekutor soudu prvního stupně návrh povinného na zastavení exekuce, kdy návrh povinného byl uveden v podání ze dne 13. 12. 2024. V návrhu na zastavení exekuce namítal povinný, že uzavíral smlouvu jako spotřebitel, namítal neplatnost dohody o uznání dluhu, neplatnost rozhodčího nálezu, který tak není způsobilým exekučním titulem. Současně vznesl námitku promlčení. S návrhem na zastavení exekuce oprávněná nesouhlasila. Soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], který převzal exekutorský úřad po [tituly před jménem] [jméno FO] usnesením ze dne 17. 12. 2024, č. j. [spisová značka exekutora], odložil provedení exekuce na majetek nařízené usnesením Okresního soudu v [adresa]. 8. 2011, č. j. 16 EXE 5445/2011-15 do právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 13. 12. 2024. Usnesením ze dne 18. 2. 2025, č. j. 16 EXE 5445/2011-66 vyzval soud prvního stupně oprávněnou, aby doplnila svá vyjádření o tvrzení, která nejsou patrná z obsahu soudního spisu ani nalézacího spisu rozhodce, konkrétně se výzva týkala vyčíslení předmětné pohledávky. Této výzvě oprávněná vyhověla podáním ze dne 4. 4. 2025 (č. l. 77). Následně soud prvního stupně, aniž ve věci nařídil jednání, vydal napadené usnesení. 20. Odvolací soud se po dokazování provedeném podle § 213 o.s.ř. má za prokázané: 21. Dne 23. 10. 2010 podepsali oprávněná a povinný Dohodu o uznání dluhu č. [hodnota] se splátkovým kalendářem (dále jen „Dohoda“), jejíž nedílnou součástí byla Smluvní ujednání Ž/01/07/2010 (dále jen „Smluvní ujednání“). V Dohodě povinný uznal pohledávku ve výši 159 042,18 Kč a zavázal se ji uhradit oprávněné, v souladu s článkem 3.1 Smluvních ujednání, do 10 dnů ode dne podpisu Dohody povinným. Pro případ neuhrazení závazku ve sjednaném 10denním termínu se povinný zavázal uhradit oprávněné smluvní pokutu dle článku 5.1 Smluvních ujednání ve výši 39 759,82 Kč. Tento nově vzniklý „Konečný závazek“ ve výši 198 802 Kč se povinný zavázal uhradit oprávněné v 60 měsíčních splátkách po 3 320 Kč splatných ke každému 25. dni v měsíci (článek 6.1 Smluvních ujednání). Uznané částky v předmětné dohodě jsou neurčité, když není zřejmé (a to ani při konstatování odkazu na článek 2 obchodních podmínek), jakým způsobem dospěla oprávněná výpočtu uznané částky. V čl. 3.5 Smluvních ujednání je uvedeno, že se účastníci výslovně ve smyslu ust. § 521 obč. zák. dohodli, že tato Dohoda nemá vliv na přirůstání příslušenství k pohledávce věřitele specifikovaného v bodě (C) této Dohody. Pro případ prodlení povinného se splácením dluhu sjednaly smluvní strany právo oprávněné zesplatnit „Konečný závazek“ a povinnost povinného zaplatit oprávněné smluvní pokutu ve výši 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení dle článku 7.2 písm. c) Smluvních ujednání. Dle čl. 6.1 nebude oprávněná v případě řádného hrazení splátek uplatňovat pohledávku v rámci exekučního řízení uplatňovat v exekuci. Dohoda o uznání dluhu má jednoznačně formulářový charakter, práva a zejména povinnosti z této dohody pro povinného vyplývající jsou excesivně uvedeny v připojených obchodních podmínkách psaných velmi malým, téměř nečitelným písmem, které současně znemožňuje řádnou orientaci v jednotlivých ustanoveních. 22. Dne 23. 10. 2010 smluvní strany podepsaly rozhodčí smlouvu, dle které veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z uzavřené Dohodu o uznání dluhu č. [hodnota] se splátkovým kalendářem, nebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány v jednoinstančním a písemném rozhodčím řízení. Dle článku 2. 1. rozhodčí smlouvy bude rozhodčí řízení vedeno vždy jediným z 6 sjednaných a v rozhodčí smlouvě specifikovaných rozhodců, a to dle volby oprávněné. Oprávněná projeví svoji volbu konkrétního rozhodce tím, že mu doručí žalobu (návrh na zahájení rozhodčího řízení). Rozhodčí smlouva obsahovala jména šesti rozhodců, mj. i [tituly před jménem] [jméno FO], sídlem [adresa]. 23. V dopise ze dne 16. 2. 2011 oznámila oprávněná povinnému, že došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků z Dohody o uznání dluhu z důvodů neplnění závazků dle splátkového kalendáře. Celková dlužná částka dosahovala 210 645,78 Kč (neuhrazená část závazku 158 742,18 Kč, neuhrazená část Smluvní pokuty 39 759,82 Kč, úroky (z prodlení) 12 143,78 Kč) se smluvní pokutou 0,15 % denně. 24. Provedeným dokazováním odvolací soud dále zjistil, že dne 5. 6. 2007 uzavřela věřitelka [věřitelka] s povinným úvěrovou smlouvu č. [hodnota], z níž vyplývá, že při uzavření této smlouvy povinný prokázal svou totožnost občanským průkazem a řidičským průkazem, uvedl, že je ženatý, nemá děti ve vlastní péči ve věku do 26 let. V trvalém bydlišti bydlí od ledna 2004, bydlení je družstevní, vlastní osobní automobil. Podniká jako OSVČ, přičemž základ daně činí 173 247 Kč. Splácí úvěry v celkové výši 2 000 Kč. Byla sjednána výše úvěru 200 000 Kč, úroková sazba 16,90 %, měsíční splátka úvěru 4 960,10 Kč, měsíční poplatek za zpracování úvěru byl sjednán ve výši 66,67 Kč, měsíční poplatek za zprávu úvěru 35 Kč, pojištění Bezpečí plus 255,23 Kč, takže měsíční splátka činila celkem 5 317 Kč, přičemž splatnost první splátky byla sjednána na 6. 7. 2007, další splátky v počtu 60 byly splatné k šestému dni v měsíci. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že RPSN činí 22,12 %. Povinný prohlásil mimo jiné, že s podpisem smlouvy byl seznámen se všeobecnými smluvními podmínkami a s právy a povinnostmi pro něj vyplývajícími a souhlasí s nimi. Bližší podmínky, práva a povinnosti smluvních stran pak byly uvedeny v připojených všeobecných smluvních podmínkách společnosti věřitelky, které jsou opět formulářového charakteru, stejně jako samotná smlouva, obsahují jednotlivá ustanovení psaná velmi drobným, téměř nečitelným písmem. Mimo jiné jsou v čl. 7 obsaženy majetkové sankce, smluvní pokuty, náhrady škody a úhrada některých dalších nákladů. K úvěrové smlouvě byl vypracován splátkový kalendář, kde byly uvedeny jednotlivé splátky s datem splatnosti, výši zaplacené jistiny, úrokem, poplatkem za správu, poplatkem za uzavření smlouvy a pojištěním. 25. Dopisem ze dne 18. 12. 2009 věřitelka [Anonymizováno] odstoupila od úvěrové smlouvy s odůvodněním, že nebyly řádně a v dohodnutém termínu zaplaceny finanční závazky. Povinný byl upozorněn, že proti němu budou použity všechny dostupné prostředky včetně specializovaných společností nebo soudního řízení. Dopis obsahuje výši jednotlivých pokut za upomínky, kdy celková částka činí 17 101 Kč. 26. Z karty klienta bylo dále zjištěno, že k datu 22. 2. 2010 činila pohledávka částku 313 084 Kč, z toho bylo zaplaceno 144 609 Kč a zbývá k zaplacení 168 475 Kč. 27. Dopisem ze dne 28. 2. 2010 společnost [Anonymizováno] oznámila povinnému, že došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, kdy pohledávka za povinným byla postoupena společnosti [Anonymizováno] se sídlem v [adresa], dopis obsahuje odkaz na příslušnou úvěrovou smlouvu a uvádí, že částka splátek po splatnosti bez příslušenství a smluvních pokut činí 168 475 Kč. 28. Dne 15. 4. 2011 podala oprávněná proti povinnému návrh na zahájení rozhodčího řízení k rozhodkyni [tituly před jménem] [Anonymizováno] [jméno FO] pro nesplnění povinností z Dohody o uznání dluhu, kde požadovala přiznání částky ve výši 210 645,78 Kč (neuhrazená část závazku 158 742,18 Kč, neuhrazená část Smluvní pokuty 39 759,82 Kč, úroky 12 143,78 Kč) se smluvní pokutou 0,15 % denně z částky 210 345,78 Kč od 17. 2. 2011 do zaplacení. Návrh je velmi strohý, neobsahuje všechna potřebná tvrzení (zejména postup, jakým dospěla oprávněná k výši požadovaných částek)proto, aby bylo možno považovat návrh oprávněné za řádně projednatelný. Výzvu k odstranění vad návrhu rozhodkyně nevypracovala. Rozhodkyně [tituly před jménem] [jméno FO] vyzvala výzvou k vyjádření ze dne 20. 4. 2011, č. j. [Anonymizováno] – PD 461/2011-5, povinného k vyjádření ve věci samé ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy s tím, že nevyjádří-li se povinný ve stanovené lhůtě, bude mít rozhodkyně za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Výzva byla povinnému doručena dne 2. 5. 2011. Povinný se k návrhu na zahájení rozhodčího řízení nikterak nevyjádřil. Rozhodkyně [tituly před jménem] [jméno FO] vydala dne 3. 6. 2011 rozhodčí nález, č. j. [Anonymizováno] – PD 461/2011-6, kterým uložila povinnému zaplatit oprávněné do tří dnů od doručení rozhodčího nálezu částku ve výši 210 345,78 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z této částky ode dne 17. 2. 2011 do zaplacení a náklady řízení ve výši 750 Kč. Do rozhodčího nálezu, který je velice stručný, tak v podstatě rozhodkyně převzala pouze údaje uvedené oprávněnou, aniž se zabývala tím, zda je výše požadovaných nároků oprávněná. Povinnému byl rozhodčí nález doručen dne 10. 6. 2011. Na rozhodčím nálezu je připojena doložka, dle které právní moci nabyl dne 10. 6. 2011 a vykonatelnosti dne 13. 6. 2011. 29. V daném případě bylo prokázáno, že povinný uzavřel s oprávněnou (právním předchůdcem) dohodu o uznání dluhu, jejímž předmětem však nebylo pouhé uznání dluhu podle § 558 OZ, neboť na toto prohlášení byla navázána další rozsáhlá ujednání, a to za současného uzavření rozhodčí smlouvy, která vyjímá řešení případných sporů smluvních stran z pravomoci soudů. Uvedené vede k závěru, že dohoda o uznání dluhu byla ve svém důsledku změnou uznaného závazku (tzv. kumulativní novace) podle § 516 odst. 2 OZ (ve spojení s § 3028 odst. 3 o. z.), spočívající ve vzniku dalších práv a povinností vedle dosud existujících. Nelze ani pominout, že obě smlouvy byly uzavřeny na předtištěných formulářích, do nichž neměl povinný právo zasahovat. Vzhledem k zavedeným praktikám oprávněné, kdy právě s těmi dlužníky, kteří nebyli schopni celý dluh uhradit najednou, byly uzavírány dohody o uznání dluhu, na základě nichž vznikal oprávněné nárok na zaplacení smluvní pokuty nikoli v nepatrné výši již v důsledku marného uplynutí lhůty 10 dnů pro zaplacení, je zjevné, že od počátku bylo očekáváno, že povinný dluh v dohodnuté lhůtě neuhradí a oprávněná tak bude mít nárok na zaplacení vyšší částky. Ostatně podle vyjádření samotné oprávněné měla být uvedená smluvní pokuta de facto platbou za umožnění splátek, jak je běžné v obchodních vztazích. Šlo tedy předně o jakýsi další poplatek navyšující částku k úhradě, nikoli o eventuální sankci, která měla povinnou motivovat k včasné úhradě dluhu. Všechny tyto skutečnosti vedou k závěru, že uzavřením dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem v daném případě došlo k „přeúvěrování“, které s sebou ovšem od roku 2011 pojí povinnost před poskytnutím úvěru zkoumat úvěruschopnost povinné podle § 9 odst. 1 ZSÚ. V době, kdy byla předmětná dohoda o uznání dluhu uzavřena, zákonná povinnost prověřit úvěruschopnost povinného neexistovala (výjimkou byly banky a úvěrová družstva) pro oprávněnou. Nicméně oprávněná již v úvěrové smlouvě z roku 2007 uváděla údaje svědčící o zjištění podmínek schopnosti splácet poskytnutý úvěr (údaje o zaměstnání, výši příjmu, počtu vyživovaných osob, výši úvěrových splátek). V dohodě o uznání dluhu však tyto údaje absentují, přičemž tato dohoda byla uzavřena až po třech letech od uzavření úvěrové smlouvy za situace, kdy povinný nebyl schopen své závazky z úvěrové smlouvy plnit řádně. Lze se domnívat, že uzavřením dohody o uznání dluhu již předem počítala oprávněná s tím, že vzhledem k finanční situaci povinného dojde k porušení podmínek splácet a původní jistina bude navýšena o majetkové sankce uvedené v obchodních podmínkách, což se také stalo. 30. Odvolací soud nejprve konstatuje, že ztotožňuje s odůvodněním soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno v té části napadeného usnesení, kterou je odůvodněna vyhovující část výroku napadeného usnesení. To se týká i posouzení platnosti rozhodčí smlouvy, jak ji soud prvního stupně uvedl a jak je konstatována v odstavcích 21. – 28. V podrobnostech tak odvolací soud na toto správné posouzení rozhodčí smlouvy odkazuje. 31. Pokud se týká samotného exekučního titulu, pak je třeba konstatovat, že rozhodkyně v rozhodčím nálezu nikterak podrobně nespecifikovala, o jaké nároky se konkrétně jedná, zejména pokud se týká období, výše učiněných splátek, vyčíslení období, za které je požadován úrok, z jaké částky je tento úrok požadován. Rozhodkyně tak pouze převzala automaticky údaje z rozhodčího návrhu, které též byly „vysvětleny“ natolik stručně, že je nejde konkrétně specifikovat. K tomu je třeba poukázat na to, že vysvětlení jednotlivých částek nejen v rozhodčím nálezu, ale i v dohodě o uznání dluhu poskytla oprávněná až na výzvu soudu prvního stupně, který ve výzvě konstatoval, že není možné specifikovat jednotlivé částky vycházejíc z obsahu rozhodčího spisu i obsahu spisu soudu prvního stupně. Z rozhodčí nálezu se též nepodává, zda se rozhodkyně vůbec zabývala tím, zda oprávněné vznikl nárok na požadované majetkové sankce, které svým rozhodnutím přiznala. Odvolací soud má za to, že tímto postupem rozhodkyně porušila právo povinného na spravedlivý proces. 32. Pokud se týká dohody o uznání dluhu, tak ta obsahuje na první straně údaje týkající se uznané částky, jejíž vyčíslení opět není určité. Ve vyčíslení odkazuje na všeobecné obchodní podmínky, které jsou připojeny k dohodě o uznání dluhu. Text těchto všeobecných podmínek, jakož i dohody o uznání dluhu je evidentně formulářového charakteru, všeobecné obchodní podmínky jsou nepřehledné, psané drobným písmem. Ani z odkazu na tyto všeobecné obchodní podmínky (odst. 2) pak není možné dospět k přesnému vyčíslení uznávaného závazku. 33. Za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě odvolání povinného vyhovět tak, jak bylo podáno, s výjimkou části týkající se platnosti rozhodčí smlouvy. Je třeba konstatovat, že na předmětný případ je zcela aplikovatelný nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. Současně je třeba konstatovat, že je pravdivé tvrzení povinného o tom, že vedle formulářového charakteru obsahuje dohoda o uznání dluhu, a to až v části psané extrémně malým a téměř nečitelným písmem ve všeobecných obchodních podmínkách, nepřiměřené podmínky jednostranně zvýhodňující oprávněnou. Správně také poukázal povinný na nutnost aplikace čl. 3 – 6 Směrnice rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách s tím, že takové podmínky jsou pro spotřebitele nezávazné a to ex lege, aniž by jejich neplatnost musel výslovně namítat V dané situaci tedy soud konstatuje, že dohoda o uznání dluhu, která je právním podkladem pro vydání rozhodčího nálezu a z níž oprávněná ve svých nárocích vychází je dohodou neplatnou, v rozhodčím řízení došlo k porušení práva povinného na spravedlivý proces, a tudíž je třeba exekuci v daném případě zastavit zcela a to podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.. Odvolací soud tak postupoval podle § 220 o.s.ř. 34. Důsledkem zastavení exekuce je mimo jiné skutečnost, že zaniká pověření soudního exekutora, současně se ruší příkazy k úhradě nákladů exekuce, které byly vydány a již v rámci zastavené exekuce nemohou být vymoženy, a je třeba v tomto konečném rozhodnutí o zastavení exekuce rozhodnout o nákladech exekuce jako celku. Příkaz k úhradě nákladů exekuce má být především vymožen v rámci exekuce, ve které byl vydán (srov. § 51 písm. b) a § 87 odst. 4 exekučního řádu, stanovisko CPJN 200/2005-bod XVI. odst. 8). 35. Soudní exekutor má podle názoru odvolacího soudu důvodný nárok na náklady exekuce, když exekuci vedl na základě pověření soudu. Vzhledem k zavinění oprávněné na zastavení exekuce leží povinnost k zaplacení těchto nákladů na oprávněné. Soudnímu exekutorovi vzniklo právo na náklady exekuce vypočtené dle vyhlášky č. 330/2001 Sb., exekutorský tarif (§ 11 odst. 2, § 13 odst. 1). Výše odměny tak činí (vzhledem k tomu, kdy byla exekuce zahájena) 3 000 Kč, paušální náhrada nákladů je ve výši 3 500 Kč. Náklady exekuce celkem včetně 21 % DPH činí 7 865 Kč. Odvolací soud v této části výroku postupoval podle § 164 a § 167 odst. 2 o.s.ř. a opravil početní chybu učiněnou při vyhlášení usnesení. 36. Pokud se týká nákladů řízení mezi účastníky, rozhodoval odvolací soud za situace, kdy zavinění na zastavení exekuce leží na straně oprávněné, které tak stejně jako náklady exekuce soudního exekutora byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení úspěšného povinného (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.). Tyto náklady řízení sestávají z nákladů právního zastoupení, kdy před soudním exekutorem a soudem prvního stupně učinil právní zástupce povinného tyto účelně vynaložené úkony: přípravu a převzetí zastoupení, sepis návrhu na zastavení exekuce, podal odvolání a právní zástupce povinného se účastnil jednání před odvolacím soudem dne 13. 1. 2026, byly učiněny dvě porady povinného a právního zástupce. Byly tedy učiněny dva úkony v roce 2024 (příprava a převzetí zastoupení, sepis návrhu na zastavení exekuce), čtyři úkony po 1. 1. 2025 (sepis odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem, dvě porady s povinným dne 2. 5. 2025 a dne 19. 12. 2025). Výše odměny za právní zastoupení byla vypočtena podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (§ 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. e), § 13 odst. 4 citované vyhlášky s přihlédnutím k vyhlášce 258/2024 Sb. Výše odměny za jeden úkon byla vypočtena z tarifní hodnoty 319 199,72 Kč (součet 210 345, 78 Kč a smluvní pokuty za období od 17. 2. 2011 do právní moci usnesení o nařízení exekuce podle § 8 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 108 853,94 Kč) pro řízení před soudním exekutorem a soudem prvního stupně, kdy odměna za jeden úkon učiněný v roce 2024 činí 4 790 Kč (§ 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024), odměna za jeden úkon učiněný po 1. 1. 2025 činí 9 580 Kč. Paušální náhrada nákladů činí 300 Kč, resp. 450 Kč (za úkony učiněné po 31. 12. 2024). Odměna za jeden úkon právní služby v odvolacím řízení byla vypočtena z tarifní hodnoty 170 585,96 Kč (předmět odvolacího řízení), kdy odměna ze jeden úkon je ve výši 7 940 Kč. Odměna celkem tak činí 42 980 Kč, paušální náhrada nákladů celkem 2 400 Kč, spolu s DPH 21 % jsou tak náklady povinného za právní zastoupení ve výši 52 489,80 Kč. Odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení za sepis vyjádření ze dne 5. 5. 2025, když takové vyjádření se ve spise nenachází, za sepis odvolání byla přiznána odměna za jeden úkon, nikoliv za dva úkony, jak bylo požadováno, když povinný podal odvolání pouze blanketní formou a doplnil jej až na výzvu soudu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. Praha 13. ledna 2026 JUDr. Martina Kasíková předsedkyně senátu