ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] za účasti účastnice: [Jméno účastnice], narozená dne [Datum narození účastnice] bytem [Adresa účastnice] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. července 2025, č. j. 11 C 116/2025-274, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že nález finančního arbitra č.j. FA/SR/SU/3066/2024-22 ze dne 14. 1. 2025, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách č.j. FA/SR/SU/3066/2024-26 ze dne 6. 2. 2025, se nahrazuje ve výroku II. takto: Návrh účastnice [Jméno účastnice] na uložení žalobkyni povinnosti zaplatit jí částku 2 200 Kč se zamítá. II. Nález finančního arbitra FA/SR/SU/3066/2024-22 ze dne 14. 1. 2025, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách č.j. FA/SR/SU/3066/2024-26 ze dne 6. 2. 2025, pozbývá účinnosti v rozsahu výroku II. nálezu finančního arbitra; v rozsahu výroků I. a IV. zůstává nedotčen. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou dne 7. 4. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/3066/2024-22 ze dne 14. 1. 2025 (dále jen „nález“) a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU/3066/2024-26 ze dne 6. 2. 2025 (dále jen „rozhodnutí o námitkách“) a návrh účastnice jako navrhovatelky podaný finančnímu arbitrovi zamítl. 2. Podle jejích žalobních tvrzení s žalovanou uzavřela dne 26. 7. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě níž jí poskytla finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, a žalovaná se zavázala vrátit je žalobkyni spolu se sjednanými poplatky a úrokem v 60 pravidelných týdenních splátkách po 363,60 Kč, a dne 10. 2. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě níž poskytla žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit je žalobkyni spolu se sjednanými poplatky a úrokem v 60 pravidelných týdenních splátkách po 454,50 Kč Žalovaná celkem uhradila částku 18 250 Kč na smlouvu č. [hodnota] a 10 950 Kč na smlouvu č. [hodnota]. Nálezem byla žalobkyni mimo jiné uložena povinnost uhradit žalované částku 2 200 Kč a finančnímu arbitrovi částku 15 000 Kč, což žalobkyně splnila. Finanční arbitr založil své rozhodnutí na závěru o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti žalované, žalobkyně s tímto názorem však nesouhlasí, neboť ze zjištěného skutkového stavu takový závěr nevychází. Žalovaná byla při uzavírání smluv, zejména prostřednictvím formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, přehledně a srozumitelně upozorněna na veškeré podmínky spotřebitelského úvěru, včetně výše a četnosti jednotlivých splátek a jejich celkové. Žalobkyně před uzavřením obou smluv o úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, když ověřila její majetkové poměry z výplatních pásek a jiných obdobných dokumentů. Po důkladném posouzení dospěla k závěru, že žalované vždy zbývaly dostatečné prostředky k úhradě jejích závazků. Důkazem o splnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost jsou evidenční karta a protokol z informační a posuzovací návštěvy. Není možné objektivně zjistit, zda veškeré skutečnosti tvrzené žalovanou v rámci posuzování úvěruschopnosti jsou pravdivé. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé údaje, způsobila tím sama neplatnost smlouvy o úvěru a nemůže se dovolávat její neplatnosti. Žalobkyně je de facto sankcionována za to, že si nepořídila kopie listin a dokladů poskytnutých žalovanou, což jí ani zákon neukládá. Finanční arbitr sám úvěruschopnost žalované neprověřoval a svůj závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru opřel o hypotetickou simulaci finanční situace žalované. Jeho rozhodnutí tak není podpořeno řádně zjištěným skutkovým stavem. 3. Žalovaná se plně ztotožnila se závěry finančního arbitra. Současně, jelikož dne 25. 2. 2025 obdržela od žalobkyně přeplatek ve výši 2 200 Kč přiznaný nálezem finančního arbitra, vzala žalovaná svůj návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem v této části zpět. Jelikož žalobkyně s tímto zpětvzetím nesouhlasila, rozhodl soud I. stupně usnesením ze dne 4. 6. 2025, č. j. 11 C 116/2025-257, které nabylo právní moci dne 24. 6. 2025, že předmětné zpětvzetí návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem je neúčinné. 4. Finanční arbitr ve svém vyjádření k věci zdůraznil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření výdajů žalované, když vyšla pouze z jejího prohlášení. 5. Soud I. stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá nahrazení nálezu finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/3066/2024-22 ze dne 14. 1. 2025 ve výroku I. a II. ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU/3066/2024-26 ze dne 6. 2. 2025 tak, že se zamítá návrh žalované jako navrhovatelky podaný finančnímu arbitrovi (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 269 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.). 6. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně věc podle ust. § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastnic, když se účastnice i jejich právní zástupci z jednání omluvili a požádali o projednání věci v jejich nepřítomnosti. 7. Z provedených důkazů soud I. stupně zjistil, že účastnice dne 26. 7. 2019 podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaná se poskytnuté peněžní prostředky zavázala žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 70,89 % Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 840 Kč v 60týdenních splátkách po 363,60 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy žalobkyně seznámila účastnici s právy a povinnostmi plynoucími jí z uzavírané smlouvy formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který účastnice téhož dne podepsala. Zástupce žalobkyně navštívil účastnici dne 26. 7. 2019 v místě bydliště, kde ji informoval o podmínkách poskytnutí půjčky, byla vyplňována evidenční karta klienta, posuzovány příjmy a výdaje žalované a popisován proces posuzování úvěruschopnosti. Účastnice v evidenční kartě klienta uvedla, že bydlí v nájemním bytě, má jiný úvěr u žalobkyně, nemá hypoteční úvěr ani úvěr s balónovou splátkou. Jako svůj zdroj příjmu uvedla mzdu ve výši 21 572 Kč (práce na plný úvazek u společnosti [právnická osoba]), počet zdrojů příjmů jeden. Mezi výdaji uvedla výdaje na bydlení ve výši 9 050 Kč, životní minimum ve výši 8 190 Kč a nebankovní závazky ve výši 2 000 Kč. Tím byl zjištěn disponibilní zůstatek 2 332 Kč. Dne 10. 2. 2020 účastnice podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se poskytnuté peněžní prostředky zavázala žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 70,89 % Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč v 60týdenních splátkách po 454,50 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy žalobkyně seznámila účastnici s právy a povinnostmi plynoucími jí z uzavírané smlouvy formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který účastnice téhož dne podepsala. Zástupce žalobkyně navštívil dne 10. 2. 2020 účastnici v místě bydliště, kde ji informoval o podmínkách poskytnutí půjčky, byla vyplňována evidenční karta klienta, posuzovány příjmy a výdaje žalované a popisován proces posuzování úvěruschopnosti. Účastnice v evidenční kartě klienta uvedla, že bydlí v nájemním bytě, má jiný úvěr u žalobkyně, nemá hypoteční úvěr ani úvěr s balónovou splátkou. Jako svůj zdroj příjmu uvedla mzdu ve výši 22 480 Kč (práce na plný úvazek u společnosti [právnická osoba]), počet zdrojů příjmů jeden. Mezi výdaji uvedla výdaje na bydlení ve výši 7 000 Kč, životní minimum ve výši 10 330 Kč a nebankovní závazky ve výši 1 576 Kč. Tím byl zjištěn disponibilní zůstatek 3 574 Kč. Účastnice měla podle předložených výplatních pásek od společnosti [právnická osoba] mzdu v květnu ve výši 21 791 Kč, v červnu ve výši 21 097 Kč, v listopadu 2019 ve výši 22 556 Kč a v prosinci 2019 ve výši 22 405 Kč (prokázáno výplatními páskami). Z čestných prohlášení [jméno FO] ze dnů 24. 7. 2019 a 10. 2. 2020 soud zjistil, že přispívá účastnici na bydlení částkou 7 000 Kč. Účastnice uhradila celkem 18 250 Kč na smlouvu č. [hodnota] a 10 950 Kč na smlouvu č. [hodnota]. Dne 7. 6. 2022 uznala vůči žalobkyni částky 7 416 Kč ze smlouvy č. [hodnota] a 20 270 Kč ze smlouvy č. [hodnota] a zavázala se je splnit ve splátkách. 8. Dne 19. 6. 2024 podala účastnice návrh k finančnímu arbitrovi, jímž se domáhala určení, že smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 26. 7. 2019 a č. [hodnota] ze dne [Anonymizováno] jsou neplatné, a aby jí žalobkyně vydala bezdůvodné obohacení. 9. Finanční arbitr nálezem ze dne 14. 1. 2025, č. j. FA/SR/SU/3066/2024-22, určil, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 10. 2. 2020 je neplatná (výrok I.), žalobkyně je povinna žalované zaplatit částku 2 200 Kč (výrok II.), ve zbývající části návrh navrhovatelky zamítl (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost uhradit sankci ve výši 15 000 Kč (výrok IV.). Finanční arbitr ze shromážděných podkladů nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením smluv o úvěru ověřila s odbornou péčí úvěruschopnost účastnice v souladu s ust. § 86 odst. 1 ve spojení s ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, a měl tak smlouvu č. [hodnota] o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou. Žalobkyně předložila pouze dvě výplatní pásky za dva měsíce bezprostředně předcházejícím uzavření smlouvy o úvěru, měla si však opatřit výplatní pásky alespoň za tři měsíce, rovněž nijak neověřila další příjem účastnice např. výpisem z účtu. Dále neprokázala, že by jakkoliv zkoumala měsíční výdaje účastnice. Operovala s částkou životního minima, která však nijak nereflektuje skutečnou situaci účastnice. Nepředložila též žádné podklady k prokázání, že lustrovala účastnici v aplikaci RUIAN, v insolvenčním rejstříku a neprověřovala, zda nemá účastnice úvěr u banky. Současně finanční arbitr dospěl k závěru, že uznáním dluhů ze dne 7. 6. 2022 nedošlo ke vzniku nového závazku, pouze to založilo vyvratitelnou domněnku trvání uznaného dluhu k okamžiku uznání. Nelze je považovat ani za narovnání a nepředstavují tak zrušení původního závazku a nahrazení závazkem novým (viz rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1171/2000). Vzhledem k neplatnosti smlouvy č. [hodnota] si účastnice byly povinny vrátit bezdůvodné obohacení, které nabyly. Účastnice převzala na základě neplatné smlouvy částku 27 000 Kč a žalobkyně 29 200 Kč, tudíž vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 2 200 Kč na straně žalobkyně. Vzhledem k tomu, že finanční arbitr částečně vyhověl účastnici, uložil žalobkyni uhradit sankci 15 000 Kč. 10. Rozhodnutím o námitkách ze dne 6. 2. 2025, č. j. FA/SR/SU/3066/2024-26, finanční arbitr zamítl námitky žalobkyně a nález potvrdil. Po posouzení námitek žalobkyně setrval na svých právních závěrech, že žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost účastnice splácet spotřebitelský úvěr ze smlouvy o úvěru, když převážně vycházela z nepodložených tvrzení žalované, které prokazatelně neověřila. Úvěrovou smlouvu č. [hodnota] finanční arbitr nadále shledával neplatnou, takže strany si byly povinny vydat bezdůvodné obohacení. 11. Žalobkyně dne 25. 2. 2025 zaplatila finančnímu arbitrovi částku 15 000 Kč a účastnici částku 2 200 Kč. 12. Soud I. stupně neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz účastnickým výslechem účastnice pro nadbytečnost, neboť měl veškeré skutkové okolnosti pro rozhodnutí o nárocích žaloby za dostatečně objasněné. Současně účastnice se svým účastnickým výslechem nesouhlasila. 13. S poukazem na ust. § 244 odst. 1 o.s.ř. a § 2395 a § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) soud I. stupně především vyložil, že uznání dluhu je právem akcesorickým. Znamená to mimo jiného, že dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2002, sp. zn. 33 Cdo 1171/2000). S ohledem na uvedené soud uzavřel, že samotné uznání dluhů představuje pouze prohlášení účastnice o trvání závazku vůči žalobkyni a dohodu účastnic o plnění ve splátkách, což nepředstavuje překážku pro posouzení platnosti tvrzených pohledávek ze smluv o úvěru, proto soud dále posuzoval platnost smluv v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. 14. Soud I. stupně poukázal na ust. Podle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen „ZoSÚ“) a připomněl, že Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR s.r.o. vs. GK, řízení o předběžné otázce (dále jako „rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Podle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 15. V souladu s výše citovanými pasážemi rozsudku SDEU je třeba nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované zkoumat z úřední povinnosti, a nikoliv pouze k námitce účastnice. Rovněž podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Nejde přitom o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. 16. Žalobkyně při zkoumání příjmů účastnice u každé smlouvy vycházela ze dvou výplatních pásek. Neprokázala však, že by jakkoliv zkoumala její výdaje na bydlení a ostatní běžné výdaje, např. za jídlo, oblečení, dopravu, drogerii, zda účastnice nemá zvýšené výdaje spojené se zdravotním stavem atd. Žalobkyně si od ní nevyžádala např. výpis z běžného účtu, ze kterého by ověřila, zda její měsíční hospodaření s penězi končí v kladném zůstatku. Neověření výdajů účastnicí uváděných žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace účastnice za účelem optimalizace poměru jejích příjmů a výdajů tak, aby na požadovaný úvěr dosáhla. Žalobkyně zároveň neprokázala, že by prováděla lustraci v insolvenčním rejstříku, ve výpisu z centrální evidence exekucí či dalších registrech. Proto soud předmětnou úvěrové smlouvy posoudil jako absolutně neplatnou podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně nedostála svým povinnostem, které jí ukládá ust. § 86 ZoSÚ, když neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost účastnice splácet poskytnutý úvěr. Zároveň soud zjistil, že účastnice žalobkyni zaplatila na obě smlouvy částku přesahující výši poskytnutého úvěru (celkem 29 200 Kč oproti 27 000 Kč, které od žalobkyně obdržela), čímž se žalobkyně na úkor účastnice bezdůvodně obohatila o částku 2 200 Kč. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť shledal rozhodnutí finančního arbitra správným. 17. Pokud žalobkyně ověřovala údaje sdělené účastnicí z předložené dokumentace, pak soud I. stupně poukazuje na ust. § 78 odst. 1 ZoSÚ, který po poskytovateli úvěru vyžaduje uchování dokumentů při ověřování úvěruschopnosti. Není dostatečné, že s nimi žalobkyně disponovala v době uzavření smlouvy, ale je potřeba, aby i v době rozhodování sporu soudem byla schopna je doložit. 18. Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. soud I. stupně přiznal procesně úspěšné účastnici náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni v plné výši 12 269 Kč. Ty sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT”). Odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 88 000 Kč podle ust. § 9 odst. 5 AT činí 4 620 Kč, přičemž byly vykonány dva úkony, a to převzetí a příprava zastoupení a vyjádření, tj. 2 x 4 620 Kč, celkem 9 240 Kč. K tomuto náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT, celkem 900 Kč, a 21% DPH z částky 10 140 Kč ve výši 2 129 Kč. 19. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, která se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že řádně nezkoumala (neposoudila) úvěruschopnost účastníka. Žalobkyně vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastnice, přičemž prostřednictvím předložených dokladů tyto informace doplnila (ověřila). Skutečnost, že toto reálné ověření proběhlo, následně z důvodu důkazní jistoty, zaznamenala s účastnicí do smluvní dokumentace. Žalobkyně (její obchodní zástupce) s účastnicí podrobně prošla příjmovou i výdajovou stránku jejího rozpočtu včetně podkladů, které účastnice k jednotlivým položkám předložila, a výsledky tohoto procesu zaznamenala v Evidenční kartě předložené k důkazu. Žádný právní předpis výslovně nestanovuje ani povinnost uchovávat kopie předložených listin (naopak např. i předpisy evropského práva stanoví, že má být v maximální míře šetřena ochrana osobních údajů úvěrovaného) ani jejich konkrétní výčet. Evidenční karta jednoznačně potvrzená účastnicí je tak relevantním důkazem o tom, že ověřovací proces proběhl, jakým způsobem proběhl, že se úvěrující podrobně zabýval příjmovou i výdajovou stránkou. Účastnice i přes vlastní potvrzení evidenční karty namítá, že žalobkyně řádně nezkoumala její úvěruschopnost, avšak bez dalšího zdůvodnění. Neuvádí, že by splácení poskytnutých finančních prostředků bylo mimo její finanční možnosti, nebo že by informace, které měla žalobkyně k dispozici, byly nepravdivé či neúplné. Je však třeba zdůraznit, že jakkoli zvýšené nároky vůči straně úvěrující nezbavují bez dalšího veškerých povinností na straně úvěrovaného. I sama účastnice, byť v postavení spotřebitele, měla povinnost uvést veškeré skutečnosti řádně, pravdivě a v plném rozsahu. Za situace, kdy neuvádí, že by byla v rozhodné době neúvěruschopná, považuje žalobkyně její postup za nepřípustně účelový. 20. Žalobkyně nesouhlasí se zamítnutím důkazního návrhu výslechem účastnice. Trvá na svém právním názoru o nutnosti reálného testu úvěruschopnosti. Bez něho se nelze vyhnout situaci, kdy je žalobkyně sankcionována neplatností předmětné smlouvy pouze na základě účelových tvrzení účastnice, která ostatně namítá, že žalobkyně úvěruschopnost podle jejího názoru pouze dostatečně nezkoumala, a nikoli, že v rozhodném období nebyla úvěruschopná. 21. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je ve své podstatě koncentrováno pouze do odst. 32 a 33, kde je konstatováno, že úvěrující některé konkrétní aspekty rozpočtu úvěrované nezkoumal. Takové hodnocení však neodpovídá důkazní situaci, kdy žalobkyně doložila evidenční kartu a protokol o informační a posuzovací schůzce. Na těchto listinách účastnice potvrdila průběh jednání a jeho obsah i zjištěné skutečnosti. V rámci sporného řízení je dána i povinnost tvrzení a důkazní na straně účastnice a povinnost soudu jednat z úřední povinnosti má možnost se projevit např. i možností provést k důkazu účastnický výslech účastnice minimálně v rozsahu, aby se vyjádřila ke skutečnosti, že své prohlášení učiněné v rámci procesu sjednání úvěrové smlouvy nyní popírá. 22. Žalobkyně soudu I. stupně dále vytkla, že se nijak nevypořádal s její argumentací rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023. Tento rozsudek podle ní zdůrazňuje, že samotné porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele nevede bez dalšího k neplatnosti smlouvy. Pro závěr o neplatnosti musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Z toho žalobkyně dovozuje, že bez zjištění skutečné neúvěruschopnosti nelze uzavřít, že úvěry neměly být poskytnuty. 23. Soud prvního stupně se pak konečně nevypořádal ani se skutečností, že povinnosti uložené žalobci napadenými rozhodnutími finančního arbitra byly splněny. 24. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se nález finančního arbitra č.j. FA/SR/SU/3066/2024-22 ze dne 14. 1. 2025 ve výroku I a II ve spojení s navazujícím rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č.j. FA/SR/SU/3066/2024-26 ze dne 6. 2. 2025 nahrazuje tak, že návrh žalovaného jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok III. nálezu se ruší), a přiznal jí náklady řízení před soudy obou stupňů. 25. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. 26. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. 27. Podle ust. § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. 28. Podle ust. § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně. 29. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 30. Podle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 31. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 32. Podle ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 33. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 34. Soud I. stupně věc správně posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru. 35. Soud I. stupně (a předtím i finanční arbitr) správně vycházel z toho, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru je klíčové nejprve posoudit, zda žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila před uzavřením smlouvy, jejíž neplatnost finanční arbitr určil, svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice s odbornou péčí. V tomto směru správně zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastnice vycházela z evidenční karty, kterou účastnice vyplnila a podepsala. Nicméně údaje zde uvedené řádně, s výjimkou výše příjmu, neověřovala. Vůbec neověřila tvrzené výdaje účastnice. Vycházela pouze z ničím nepodloženého odhadu a z částky životního minima, což nelze považovat za řádné prověřování, když tyto částky nic nevypovídají o skutečných výdajích účastnice. Životní minimum totiž představuje pouze minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob, které slouží jako ukazatel v oblasti státní sociální podpory, například pro účely posuzování nároku na sociální a jiné dávky, ale nijak nereflektuje reálné výdaje konkrétního spotřebitele. Totéž platí i pro případné další statistické údaje. Z předložené evidenční karty je zřejmé, že žalobkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti účastnice pouze formálně tak, aby vyplněné údaje nasvědčovaly tomu, že její úvěruschopnost zkoumala. Nicméně z údajů v evidenční kartě uvedených je zřejmé, že byla výdajová stránka podhodnocena a že se nejednalo o skutečné výdaje vypočtené na základě skutečných podkladů. 36. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, stejně jako soud I. stupně a před tím finanční arbitr, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice jako spotřebitele s odbornou péčí, tedy na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a ověřených informací. Součástí odborné péče, kterou zákon vyžaduje po poskytovateli úvěru, je obezřetnost spočívající mimo jiné v tom, že se poskytovatel nesmí spoléhat pouze na údaje, které mu sdělí žadatel o úvěr, ale je povinen tato tvrzení také ověřit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru je povinen zvážit, zda získané informace skutečně postačují k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dostatečnost těchto informací se může lišit v závislosti na okolnostech, za nichž k uzavření úvěrové smlouvy dochází, i s ohledem na osobní situaci konkrétního spotřebitele. Nelze vyloučit ani možnost, že poskytovatel úvěru přihlédne ke znalostem, které o finanční situaci žadatele získal již dříve. Nicméně samotná prohlášení spotřebitele, která nejsou nijak doložena, nemohou být bez dalšího považována za dostatečná. Nejsou-li podložena relevantními doklady, nelze z nich při posuzování úvěruschopnosti vycházet. 37. Poskytovatel úvěru provádí posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a s přihlédnutím ke způsobu plnění jeho dosavadních dluhových závazků. V projednávané věci však takové porovnání nebylo reálně možné vzhledem k absenci relevantních podkladů, zejména pokud jde o výdaje účastnice. Odvolací soud si je vědom, že ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet konkrétních kroků, které by věřitel musel učinit. Výklad tohoto ustanovení nesmí vést k nerealistickým požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s naplněním zákonné povinnosti. Současně však platí, že má-li být zachován smysl a účel této právní úpravy, nelze odborné posouzení úvěruschopnosti provést bez zjištění nejen příjmů spotřebitele a jeho dosavadního zadlužení, ale také alespoň základních, pravidelně se opakujících a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele očekávat. Povinnost odborného posouzení tak předpokládá, že věřitel shromáždí příslušné podklady a ověří informace sdělené žadatelem o úvěr tak, aby získal objektivní přehled o jeho finanční situaci. V tomto směru se žalobkyně omezila výlučně na tvrzení účastnice, zejména pokud šlo o její výdaje, které nijak neověřovala. Nepostupovala tedy při posuzování její úvěruschopnosti náležitě obezřetně, s odbornou péčí. 38. V souladu s ust. § 78 odst. 1 ZoSÚ je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ust. § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli. Jestliže těmito dokumenty žalobkyně nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly. 39. Soud I. stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěru ve smyslu ust. § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ je absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o.z. V ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je totiž nutno vykládat za použití ust. § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu účastníka. 40. K argumentaci odvolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, odvolací soud uvádí, že v tomto rozsudku Nejvyšší soud ČR dovozuje, že i přes skutečnost, že spotřebitel úvěr splatil, lze přiznat sankci neplatnosti úvěrové smlouvy v případě, „bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Zda takové pochybnosti existují, může poskytovatel úvěru posoudit pouze na základě toho, že si v souladu s ust. § 86 ZoSÚ opatří nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace odpovídající povaze, délce, výši a rizikovosti poskytovaného úvěru. Tyto informace musí být získány z relevantních interních nebo externích zdrojů, včetně informací od samotného spotřebitele, a je-li to třeba, i z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti. Následně je poskytovatel povinen tyto informace vyhodnotit. Nepostupuje-li věřitel tímto způsobem, tedy pokud informace neshromáždí vůbec, anebo jen v nedostatečné míře, lze dojít pouze k jedinému závěru – že důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet existovat musí. Připuštění opačného výkladu by vedlo k absurdní situaci, kdy by věřitel, i přes zákonnou povinnost před uzavřením smlouvy odborně posoudit úvěruschopnost žadatele, nemusel činit vůbec žádné kroky k jejímu ověření, a sankce by nastoupila teprve tehdy, pokud by se spotřebitel domáhal určení neplatnosti smlouvy a soud by teprve zpětně posuzoval jeho schopnost úvěr splácet. 41. S ohledem na výše uvedené postupoval soud I. stupně také správně, pokud nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu výslechem účastnice. Takový důkaz by byl v projednávané věci nadbytečný, neboť pro právní posouzení věci není vůbec rozhodné, zda účastník byl v době uzavření úvěrové smlouvy skutečně úvěruschopný či nikoliv. Podstatné je, zda žalobkyně tuto úvěruschopnost posoudila v souladu se zákonem, tedy s odbornou péčí, a na základě dostatečných a ověřených informací. Ostatní skutkové okolnosti, jež byly pro rozhodnutí ve věci relevantní, měl soud již dostatečně objasněny z provedeného dokazování. 42. Odvolací soud však, oproti soudu I. stupně, zohlednil, že žalobkyně již v žalobě tvrdila (a předložila k tomuto tvrzení důkaz – doklad o zaplacení ze dne 25. 2. 2025), že splnila povinnost uloženou jí výrokem II. nálezu finančního arbitra, když účastnici zaplatila částku 2 200 Kč. Soud I. stupně se touto skutečností nezabýval, ačkoliv byla uplatněna žalobkyní již v řízení před tímto soudem. 43. Podle stavu ke dni rozhodování odvolacího soudu (srov. § 154 odst. 1 o.s.ř.) je tak hmotně právní povinnost žalobkyně vůči účastníku v uvedeném rozsahu splněna. To musí vést k závěru o neopodstatněnosti návrhu účastníka a nutnosti nahrazení rozhodnutí finančního arbitra v daném rozsahu (v němž se současně žalobkyně podanou žalobou domáhá znovu projednání věci před soudem). Současně platí, že shledá-li soud, že správní orgán rozhodl (věcně) správně pouze zčásti, je ve smyslu § 250j odst. 2 o.s.ř. třeba rozhodnutí správního orgánu v odpovídajícím rozsahu nahradit, nikoliv žalobu zčásti zamítnout. 44. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se rozhodnutí finančního arbitra v rozsahu jeho výroku II. podle ust. § 250j odst. 1, 2 o.s.ř. nahrazuje tak, že se návrh účastnice na uložení žalobkyni povinnosti zaplatit jí částku 2 200 Kč zamítá. 45. Současně odvolací soud vyslovil ve smyslu ust. § 250h odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí finančního arbitra tím pozbývá účinnosti v rozsahu výroku II. nálezu finančního arbitra a že v rozsahu svých výroků I. a IV. zůstává nedotčeno. 46. Ve vztahu k výroku IV. rozhodnutí finančního arbitra odvolací soud vychází ze závěru, že žalobkyně je nadále povinna hradit finanční sankci ve smyslu § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, neboť citované ustanovení je akcesorické k meritornímu rozhodnutí o sporu podle § 1 odst. 1 zákona; povinnost platit sankci nastoupí „automaticky“ tehdy, neuspěje-li „instituce“ ve sporu s „klientem“. 47. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud, s ohledem na změnu rozsudku soudu I. stupně, znovu za použití ust. § 245 o.s.ř. podle ust. § 224 odst. 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř., a o náhradě nákladů odvolacího řízení za použití ust. § 245 o.s.ř. podle ust. § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. V řízení (s ohledem na jeho předmět a konečný výsledek) nelze hovořit o převážném procesním úspěchu některé z účastnic. Proto odvolací soud rozhodl, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 7. ledna 2026 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu