USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Jany Pokorné Stejskalové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [rodné přijmení] [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 133 045,99 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 22. 8. 2025, č. j. 18 C 232/2024-82 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení o zaplacení částky 133 045,99 Kč s příslušenstvím a výrokem II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně podala k soudu dne 12. 4. 2024 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu vůči žalovanému na zaplacení částky 133 045,99 Kč s úrokem a úrokem z prodlení z titulu smlouvy o úvěru reg. č. 0140807220369 ze dne 23. 10. 2007 uzavřené mezi [právnická osoba]., IČO: [IČO] a žalovaným jako spotřebitelem, jejíž nedílnou součástí byly dle čl. 9.1. smlouvy Všeobecné obchodní podmínky (dále jen „VOP“) a Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele (dále jen „Podmínky“). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr ve výši 149 000 Kč vrátit spolu s úrokovým navýšením 14,90 % ročně v 71měsíčních splátkách po 3 171 Kč. V důsledku prodlení v souladu s čl. 11 odst. 2 Podmínek dopisem ze dne 27. 3. 2009 byl úvěr zesplatněn. Pohledávka z této smlouvy byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2015, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 12. 2015. 3. V průběhu řízení soud prvního stupně zjistil, že je u něj pod sp. zn. 15 EXE 422/2010 vedeno exekuční řízení, zahájené dne 17. 3. 2010. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. 5. 2010, č. j. 15 EXE 422/2010-14, které nabylo právní moci 27. 7. 2010, byla vůči žalovanému nařízena exekuce k vymožení pohledávky z totožné smlouvy o úvěru na základě rozhodčího nálezu [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 22. 12. 2009, č. j. K/2009/06074, který nabyl právní moci 11. 2. 2010 a stal se vykonatelným 15. 2. 2010. Do exekuce vstoupila žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky. Exekuce byla zastavena usnesením soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [exekutorský úřad], ze dne 12. 1. 2024, č. j. [spisová značka] podle § 55 odst. 11 exekučního řádu ve spojení s § 10 odst. 1 zákona č. 214/2022 Sb., o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů (po dobu posledních 12 let od vyznačení doložky provedení exekuce nedošlo ani k částečné úhradě vymáhané pohledávky). 4. Žalovaný je příslušníkem České republiky (ČR), dle úředního záznamu ze dne 19. 11. 2024 žalovaný nahlásil, že na adrese trvalého pobytu se nezdržuje a označil adresu pro doručování [Anonymizováno], [adresa] [Anonymizováno], Německo. Jde o adresu, kde si žalovaný přebírá poštu a z dalších zpráv pak vyplynulo, že šlo o bydliště žalovaného i v době zahájení řízení. 5. Soud prvního stupně zastavil řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. s odůvodněním, že k projednání a rozhodnutí věci není mezinárodně příslušným, když s ohledem na povahu sporu coby sporu spotřebitelského podle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I bis“) je možné podat žalobu proti žalovanému (spotřebiteli) u soudu členského státu, v němž má žalovaný spotřebitel bydliště, přičemž žalovaný měl své bydliště v době zahájení řízení ve Spolkové republice Německo (Německo). 6. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včas odvolání. Má za to, že příslušnost českých soudů je dána článkem 19 bod 3) nařízení Brusel I bis, když mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným bylo v čl. 33.1. VOP sjednáno, že „Právní vztahy mezi Bankou a Klientem se řídí právním řádem České republiky. V souladu s § 261 a § 262 odst. [právnická osoba] zákoníku se právní vztahy mezi Klientem a Bankou řídí obchodním zákoníkem…“ Dle § 89a o. s. ř. ve znění v době uzavření smlouvy o úvěru si mohli účastníci řízení v obchodní věci písemně dohodnout na příslušnosti soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou. V dané věci se pak jednalo o úvěr, který byl bez ohledu na povahu účastníků věcí obchodní ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku. Případně je mezinárodní příslušnost dána čl. 5 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a), písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis, když místo plnění závazku, jehož předmětem byla služba, se nacházelo v ČR. Dále žalobkyně zmiňuje čl. 26 nařízení Brusel I bis a judikaturu k případu, kdy se pobyt žalovaného nepodařilo zjistit a nebyly indicie k tomu, že se zdržuje v jiném členském státě EU či mimo území EU. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje. 7. Článek XXXIII. bod 1 VOP, účinných od 14. 6. 2005, stanovil, že právní vztahy mezi Bankou a Klientem se řídí právním řádem České republiky. V souladu s § 261 a 262 odst. 1 obchodního zákoníku se právní vztahy mezi Klientem a Bankou řídí obchodním zákoníkem. Předložené Podmínky účinné od 1. 6. 2007 žádná ujednání o mezinárodní příslušnosti soudu neobsahovaly. 8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích § 212 věty prvé o. s. ř. podle § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 9. Posuzovaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, který je dán tím, že proti žalovanému, který je občanem ČR, ale má bydliště v Německu, je uplatňován nárok na zaplacení dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud prvního stupně správně otázku mezinárodní příslušnosti řešil podle unijního práva, které má aplikační přednost před právem členských států, a to konkrétně podle nařízení Brusel I bis. 10. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 11. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly (články 7 až 26). S ohledem na předmět sporu (věc týkající se spotřebitelské smlouvy) bylo třeba na otázku mezinárodní příslušnosti aplikovat oddíl 4 (články 17 až 19) nařízení Brusel I bis upravující příslušnost v těchto věcech. 12. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti ve členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 13. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 14. Podle článku 19 nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 15. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 16. V souzeném případě jde o to, že žalovaný spotřebitel, který měl v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bydliště v České republice, toto bydliště v mezidobí změnil, žije v Německu na soudu známé adrese, kde si přebírá poštu a lze tak uzavřít i s ohledem na zprávy popsané v napadeném usnesení, že v době zahájení řízení se jeho bydliště nacházelo na území Německa. Žalovaný není neznámého pobytu, a proto se na posouzení mezinárodní příslušnosti nevztahuje judikatura týkající se osob neznámého pobytu. 17. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že příslušnost soudu je třeba posoudit podle článků obsažených v oddíle 4 nařízení Brusel I bis, neboť jde o věc týkající se spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení. Závazkový vztah totiž vznikl mezi právní předchůdkyní žalobkyně, jakožto podnikatelkou, která v době uzavření smlouvy vykonávala podnikatelskou činnost (do níž spadala uzavřená smlouva) na území ČR, kde měl žalovaný, jakožto spotřebitel, rovněž své bydliště. Dle judikatury SDEU se předmětný článek aplikuje i na případy, kdy ke dni uzavření smlouvy má spotřebitel a podnikatel sídlo nebo bydliště v témže členském státě a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevuje až po datu uzavření smlouvy, a to z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného členského státu (viz rozsudek SDEU ze dne 30. září 2021 ve věci C-296/20, Commerzbank AG v. E.O.). Jelikož jde o žalobu podnikatelky vůči spotřebiteli, platí pravidlo výlučné příslušnosti zakotvené v článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, podle kterého lze žalobu podat pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel v době zahájení řízení bydliště, tedy u německých soudů. Pravidla obsažená v oddíle 4 nařízení pak představují odchylku jak z obecného pravidla příslušnosti stanoveného v článku 4 odst. 1 tohoto nařízení, tak z pravidla o zvláštní příslušnosti pro smlouvy vyjádřeného v článku 7 odst. 1 nařízení (viz usnesení SDEU ze dne 3. září 2020 ve věci C-98/20, mBank S. A. proti PA). Proto možnost podat žalobu proti spotřebiteli je omezena výlučně na soudy státu, ve kterém má spotřebitel bydliště a odvolací námitka o aplikaci článku 7 nařízení Brusel I bis tak neobstojí. 18. Výjimku představuje dohoda o volbě soudu podle článku 19 bod 3) nařízení Brusel I bis, který umožňuje smluvním stranám s respektem ke smluvní volnosti sjednat si v rámci prorogace příslušnost soudů jiného členského státu než státu bydliště spotřebitele v době podání žaloby za dodržení minimálních standardů ochrany spotřebitele jakožto slabší smluvní strany. V souzeném případě však smlouva a ani VOP a Podmínky, které byly nedílnou součástí smlouvy, takovou dohodu neupravovaly. Pokud žalobkyně argumentovala článkem XXXIII. bod 1 VOP, pak tento článek upravoval toliko dohodu o tom, jakým právem se předmětná spotřebitelská smlouva bude řídit, tedy obsahoval dohodu o rozhodném hmotném právu, nikoli dohodu o mezinárodní příslušnosti soudu. Mezinárodní a místní příslušnost českého soudu pak nebyla založena ani postupem podle článku 26 nařízení Brusel I bis, když žalovaný, kterému byla doručena žaloba s možností se k ní vyjádřit, se k ní nevyjádřil a mezinárodní příslušnost českého soudu, u něhož byla podána žaloba, tak nebyla založena ani účastí žalovaného v řízení (konkludentním jednáním žalovaného). 19. Na základě shora uvedeného odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a žalovanému žádné náklady této fáze řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Berouně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 16. dubna 2026 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu