USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Jany Pokorné Stejskalové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] [adresa][Adresa žalované] o zaplacení částky 20 309 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 12. 2025, č. j. 5 C 334/2025 – 29 takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost k projednání a rozhodování v této věci (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a o tom, že žalobkyni se soudní poplatek nevrací (výrok IV.). 2. Podle obsahu spisu se žalobkyně návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení žalované částky jako nesplaceného úvěru poskytnutého žalované právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]., v částce 12 000 Kč podle smlouvy o úvěru č. 0447115 ze dne 24. 7. 2023. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025, postoupení bylo žalované oznámeno. Žalovaná je státním příslušníkem Slovenské republiky, s trvalým pobytem na Slovensku v obci [adresa], na území České republiky nemá evidovaný žádný druh pobytu. Podle sdělení Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje žalovaná nahlásila dne 12. 8. 2024 ztrátu dokladů, v této souvislosti uvedla svou kontaktní adresu v České republice [adresa] (kterou uvedla i ve smlouvě) a adresu trvalého pobytu na Slovensku [adresa], [adresa]. Poté soud prvního stupně vydal napadené usnesení, kterým s odkazem na § 103 a 104 o. s. ř. a článek 18 odst. 2 ve spojení s článkem 17 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutích v civilních a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil, neboť nedostatek mezinárodní příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 103 a § 104 o. s. ř. V dané věci může podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis věřitel žalovat spotřebitele pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Žalovaná má bydliště na Slovensku, soud prvního stupně tak není k projednání věci mezinárodně příslušný. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a o nevrácení soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Usnesení pak žalované doručoval prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu [adresa], [adresa], Slovensko, zásilka se vrátila z důvodu, že adresát je neznámý. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že i přes spotřebitelský charakter závazkového vztahu je příslušnost českých soudů v souladu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011 založena podle článku 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované půjčku bez uvedení účelu a žalobkyně ani její právní předchůdkyně neprovozují profesionální nebo podnikatelskou činnost na území jiného členského státu. Místem plnění závazku je podle smlouvy o úvěru č. 0447115 [adresa], kde byla smlouva mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena. Současně namítla, že v řízení nebylo zjišťováno bydliště žalované, tedy kde se žalovaná skutečně zdržovala ke dni podání žaloby, evidovaný trvalý pobyt není pro posouzení mezinárodní příslušnosti rozhodný. Poukázala také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, podle kterého může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli v případě jeho neznámého pobytu u soudu členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele, pokud neexistují průkazné indicie umožňující soudu dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. Poslední známé bydliště žalované se nacházelo na území České republiky, mezinárodně příslušné jsou tak české soudy. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Benešově neprohlašuje, řízení se nezastavuje a žalobkyni se soudní poplatek nevrací. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení usnesení soudu prvního stupně. 5. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 6. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 7. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 8. Podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována písm. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; podle písm. b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 9. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 odst. 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 10. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 11. Podle článku 26 odst. 1. nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Podle odst. 2 ve věcech uvedených v oddílech 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odstavce 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. 12. V dané věci z dosavadních skutkových tvrzení i předložených listinných důkazů plyne, že právním důvodem vzniku závazku byla smlouva o úvěru. S ohledem na povahu účastníků (žalovaná vystupovala při uzavření smlouvy jako spotřebitel, neboť smlouva se netýkala její profesionální nebo podnikatelské činnosti) je potřeba při posouzení mezinárodní příslušnosti soudu aplikovat pravidla příslušnosti pro spotřebitelské smlouvy upravená v článcích 17–19 nařízení Brusel I bis, která určují výlučnou příslušnost ve věcech některých spotřebitelských smluv a mají přednost před posouzením příslušnosti podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V případě spotřebitelských smluv splňujících předpoklady článku 17 odst. 1 písm. a) – c) nařízení Brusel I bis, může být podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis žaloba podána proti spotřebiteli (s výjimkami stanovenými v článku 19 nařízení Brusel I bis) pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (tzv. pravidlo výlučné příslušnosti). Pojem bydliště spotřebitele musí být vykládán tak, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby (viz usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. září 2020, mBank, C‑98/20, bod 36). V souladu s článkem 62 nařízení Brusel I bis je relevantním skutečné bydliště žalovaného spotřebitele tedy místo, kde v době podání žaloby bydlel podle práva členského státu, na jehož území se toto bydliště nachází (článek 62 odst. 2 nařízení Brusel i bis). V dané věci nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, smlouva o úvěru č. 0418697 ze dne 24. 7. 2023 však spadala pod článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, který dopadá i na bezúčelové úvěry. Ze zjištěných údajů soudu prvního stupně je zřejmé pouze to, že žalovaná měla v době uzavření smlouvy své bydliště v České republice, kde současně právní předchůdkyně žalobkyně provozovala svou podnikatelskou činnost a trvalý pobyt má evidovaný na Slovensku, kde se soudu prvního stupně nepodařilo jí písemnosti doručit (žalovaná je na této adrese neznámá). Nejedná se tak o bydliště ve smyslu článku 62 nařízení Brusel I bis, které by bylo relevantní pro určení mezinárodní příslušnosti soudu, neboť tím je podle slovenského práva (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 19. 2. 2015, sp. n. 4 Cdo 40/2014) místo, kde se osoba skutečně trvale zdržuje i když je přihlášena k trvalému pobytu v obvodu jiného soudu. Aktuálně tedy není zřejmé, kde měla žalovaná své bydliště ke dni podání žaloby ve smyslu článku 62 nařízení Brusel I bis, neboť tuto pro určení mezinárodní příslušnosti podstatnou okolnost soud prvního stupně vůbec nezkoumal. Jeho rozhodnutí je tak předčasné. 13. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně (včetně závislých výroků) zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. 14. V dalším řízení soud prvního stupně provede přiměřené šetření bydliště žalované, za tímto účelem se jí pokusí doručit návrh na vydání elektronického platebního rozkazu s výzvou k vyjádření na všechny známé adresy (i v České republice). V případě zjištění, že žalovaná měla ke dni zahájení řízení své bydliště v jiném členském státě (na Slovensku), je povinen jí před rozhodnutím o zastavení řízení doručit žalobu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) s výzvou k vyjádření a poučit ji jako spotřebitele ve smyslu článku 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis, o jejím právu namítat mezinárodní nepříslušnost českých soudů a o důsledcích své účasti na řízení (viz rozhodnutí ve věci C183/23, Credit Agricole Bank Polska S. A. proti AB). Mezinárodní (a místní) příslušnost soudu prvního stupně totiž může být založena i postupem podle článku 26 nařízení Brusel I bis, tedy v případě, že se žalovaná řízení účastní, aniž by namítala nepříslušnost soudu. V případě, že se žalovaná věcně vyjádří, (aniž by namítla mezinárodní nepříslušnost soudu prvního stupně), soud prvního stupně věc projedná a rozhodne, neboť jeho mezinárodní příslušnost bude v souladu s článkem 26 nařízení Brusel I bis založena. Naopak pokud žalovaná namítne jeho mezinárodní nepříslušnost, a také pokud po poučení zůstane v řízení pasivní, soud prvního stupně řízení pro mezinárodní nepříslušnost zastaví. Rozhodnutí o mezinárodní nepříslušnosti soudem prvního stupně, aniž žalovaná dostala možnost založit (mezinárodní a místní) příslušnost soudu postupem podle článku 26 nařízení Brusel I bis, by totiž představovalo vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 452/2014). V případě, že přes přiměřené šetření provedené soudem prvního stupně zůstane bydliště žalované neznámé, a současně nebudou k dispozici průkazné indicie, že by měla žalovaná bydliště mimo Evropsku unii, uplatnily by se závěry, které učinil Evropský soudní dvůr ve věci C-327/10, Lindner a C-292/10, Visser, jakož i závěry vnitrostátní judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014) a mezinárodní příslušnost českých soudů by byla založena dle posledního známého bydliště žalované. Ve svém novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně také o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). 15. Právním názorem odvolacího soudu je podle § 226 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně vázán. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 11. března 2026 Mgr. Kateřina Boudníková předsedkyně senátu