USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Václava Nekoly v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně] IČO [IČO] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [rodné přijmení] [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 1 474 245,08 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 8. 2025, č. j. 19 C 20/2025-227 takto: Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. a dále v napadené části výroku II., pokud se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 733 490,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 26. 7. 2024 do zaplacení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 22. 8. 2025, č. j. 19 C 20/2025-227, bylo Okresním soudem v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 740 754, 50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12, 75 % p. a. z částky 740 754, 50 Kč od 26. 7. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pokud se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 1 554 939, 50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12, 75 % p. a. z částky 1 554 939, 50 Kč od 26. 7. 2024 do zaplacení, byla žaloba výrokem II. zamítnuta. Konečně bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 47 137 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která se odvolala do zamítavého výroku II. co do částky 733 490,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 26. 7. 2024 do zaplacení a do výroku III. Uvedla zejména, že s ohledem na vznesenou námitku promlčení jí měla být přiznána částka 1 474 245,08 Kč, tj. má ještě nárok na zaplacení částky 733 490,58 Kč s příslušenstvím (částka 740 754,50 Kč s příslušenstvím jí již byla přiznána). Zdůraznila, že požadovala náhradu 50 % z vyplaceného pojistného plnění jako celku. Nikdy netvrdila, že požaduje 50 % z té které výplaty pojistného plnění. Námitka promlčení byla důvodně vznesena co do částky 123 358,95 €, tj. v přepočtu co do 3 166 007,45 Kč. Z celkově vyplaceného pojistného (4 640 252,53 Kč) tak zbývá ještě částka 1 474 245,08 Kč. Pokud měl soud prvního stupně pochybnosti, která plnění (z hlediska oněch požadovaných 50 %) jsou předmětem žaloby, měl žalobkyni vyzvat v tomto směru k doplnění tvrzení. Je nesprávný postup soudu prvního stupně, pokud si sám dovodil, z jakých pojistných plnění je tvořena žalovaná částka. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. 2. 2024, č. j. 9 C 312/2023-67, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu České Budějovice ze dne 9. 4. 2024, č. j. 7 Co 360/2024-74. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. a dále ve výroku III. tak, že jí vůči žalovanému přizná ještě částku 733 490,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 26. 7. 2024 do zaplacení a dále náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že je potřeba najisto postavit, čeho se vlastně žalobkyně vůči žalovanému domáhala. Odkázal na návrh na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 10. 12. 2024 s tím, že žalobkyně v něm uvedla, že uplatňuje vůči žalovanému 50 % vyplaceného pojistného plnění. V podání ze dne 7. 8. 2025 pak žalobkyně své tvrzení opravila a specifikovala své pohledávky č. 1 až 3 (jednotlivá vyplacená pojistná plnění). Poté již ohledně specifikace svého nároku nedotvrzovala ničeho. Žalovaný je v postavení slabší smluvní strany. Nikdo by neměl těžit ze své neznalosti a ze svých chyb, což by se v případě vyhovění odvolání žalobkyně stalo. Soud prvního stupně nepochybil, pokud dospěl k uvedeným závěrům o promlčení. Tvrzení žalobkyně se tak chápat dají i z toho důvodu, že to byla právě ona, kdo po celou dobu řízení nevzbudil pochybnosti o obsahu své vlastní žaloby. Měla dostatek času na to si svůj žalobní nárok promyslet. I kdyby se jednalo o změnu žaloby, tato by byla zcela nepřípustná a současně by žalovaný vznesl další námitku promlčení, když je navíc nepochybné, že ve vztahu k 50 % z každé dílčí pohledávky nedošlo ke stavění promlčecí lhůty dle § 648 o. z. Žalovaný odkázal v tomto směru na komentářovou literaturu, včetně jí citované judikatury. Žalovaný poukázal rovněž na to, že žalobkyně plnila pomocí svého škodního zástupce ve Spolkové republice Německo – dále jen „SRN“ ([Anonymizováno]), který však dle § 9a odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o odpovědnosti za škodu z provozu vozidla, v platném znění (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“) jedná jménem a na účet žalobkyně. Žalobkyně tak měla žalovat jednotlivá dílčí plnění , které vyplatil tento škodní zástupce poškozeným v SRN. 4. Také žalovaný podal proti rozsudku soudu prvního stupně včasné odvolání, a to do vyhovujícího výroku I. a dále do výroku III. Namítal zejména, že rozhodoval mezinárodně nepříslušný soud. Dále uvedl, že žalobkyně provedla výplatu škodnímu zástupci v SRN celkem ve 3 plněních, a to ve výši 3 166 007,45 Kč dne 26. 11. 2021, ve výši 1 285 109,51 Kč dne 5. 10. 2022 a ve výši 189 135,57 Kč dne 26. 1. 2024. Pokud v žalobě uvedla, že vůči žalovanému uplatňuje 50 % pojistného plnění, nekonkretizovala, z čeho se oněch 50 % skládá. Žaloba je neurčitá a v důsledku toho nebylo zřejmé, do které částky je nárok promlčený a do které nikoliv. Rovněž poukázal na to, že žalovaný vozidlo neřídil a dlouhodobě neužíval, dlouhodobě ho užíval syn žalovaného [jméno FO]. K tomu byl navržen důkaz výslechem svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno]. Ke skutečnosti, že nehoda nevznikla v důsledku sjetých pneumatik pak žalovaný navrhoval výslech soudního znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Tyto důkazy nebyly provedeny. V důsledku toho nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, tj. zda žalovaný vozidlo užíval a mohl ovlivnit jeho technický stav. Nebylo zjištěno, jak se vůbec vozidlo ocitlo v SRN, proč ho řídil [fyzická osoba] ani zda ho žalovaný vůbec někdy užíval. Nebyl zjištěn ani přesný průběh dopravní nehody a její příčinná souvislost s technickým stavem vozidla. Není zřejmé, zda všechny škody skutečně vznikly v důsledku sjetých pneumatik a zda vozidlo skutečně sjeté pneumatiky mělo. Celý skutkový stav ohledně předmětné dopravní nehody vyvodil soud prvního stupně ze zprávy policejního orgánu ze dne 4. 4. 2021, ale žádné závěry již nevyvodil ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 9. 7. 2024, který stanovil, že z podkladů, ze kterých vycházel i soud prvního stupně, nelze určit hloubku dezénu pneumatiky, bližší technický stav vozidla ani bližší průběh dopravní nehody či možnosti jejího vzniku, ba dokonce ani schopnost účastníků ovlivnit svou reakcí vznik a průběh nehody. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) sp. zn. 31 Cdo 475/2020 s tím, že je rozhodné provést dokazování ohledně toho, zda žalovaný mohl vědět, že vozidlo neodpovídá požadavkům pro provoz na pozemních komunikacích. Dále odkázal na § 10 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., dle kterého mají soudy zkoumat, zda porušení technických norem provozu na pozemních komunikacích bylo v příčinné souvislosti se vznikem újmy. K tvrzenému nedostatku příčinné souvislosti měl případně žalovaného poučit dle § 118a o. s. ř. (NS 30 Cdo 3314/2024). Soud prvního stupně se však příčinnou souvislostí mezi jednáním žalovaného a vznikem škody nezabýval (NS 23 Cdo 3363/2013, NS 23 Cdo 2950/2021, ÚS II. ÚS 1387/11). Žalovaný vozidlo dlouhodobě neužíval a nemohl kontrolovat ani ovlivnit stav pneumatik. Dále žalovaný namítal, že soud prvního stupně provedl důkazy toliko v německém jazyce, ačkoliv byla žalobkyně vyzvána, aby tyto důkazy předložila přeložené, což sice žalobkyně učinila, ale soud prvního stupně ještě předtím vyhlásil rozsudek ve věci (NS 23 Cdo 1656/2015 a NS 32 Cdo 1408/2019). Rovněž žalovaný uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil, že rozhodným právem pro odpovědnost žalovaného za škodu je právo SRN, nicméně jej nesprávně aplikoval na daný případ. Žalovaný odkázal na § 7 odst. 3 německého zákona o silničním provozu (Strassenverkerhrsgesetz) a doplnil, že sám soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k čl. 2 odst. 5 Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody se úmluva na vztah účastníků nevztahuje. Uplatní se tak Nařízení EP a Rady (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II.), konkrétně čl. 4 odst. 1 (právo země, kde škoda vznikla). ŽB tedy měla požadovat regres po škůdci (řidiči), nikoliv po žalovaném, který nemá s dopravní nehodou nic společného. Navíc nelze posuzovat požadavky bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích dle zákonů České republiky (dále jen „ČR“) v případě dopravní nehody na území třetí země (SRN). Musí být posuzovány dle právních předpisů platných v místě, kde se dopravní nehoda odehrála, a k okamžiku, kdy se tato nehoda odehrála. Soud prvního stupně odkázal na německý zákon o podmínkách provozu na pozemních komunikacích (Strassenverkehrs-Zulassung-Ordnung), ale zjevně nedopatřením odkázal na § 31 odst. 4 tohoto předpisu, který neexistuje. Hodnocení technického stavu vozidla musí být v daném případě založeno pouze na případném porušení veřejných předpisů německého práva, neboť jde o výkon jurisdikce SRN. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. tak, že se žaloba zamítá i co do částky 740 754,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12, 75 % p. a. z částky 740 754, 50 Kč od 26. 7. 2024 do zaplacení a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, eventuálně, aby jej v tomto napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že mezinárodní příslušnost soudů ČR i místní příslušnost soudu prvního stupně byla již v tomto řízení pravomocně vyřešena. Poukázala na to, že žalobkyně uplatnila postižní právo dle § 10 odst. 2 písm. a) z. č. 168/1999 Sb., kde je pasivně legitimován provozovatel vozidla, nikoliv jeho řidič. Žalovaný uzavřel se žalobkyní pojistnou smlouvu, a to dne 3. 11. 2020. K dopravní nehodě došlo dne 19. 3. 2021, tj. 4 měsíce poté, když vozidlo řídil syn žalovaného a žalovaný cestoval ve voze jako spolujezdec. Obranu žalovaného tak považuje za ryze účelovou. Soud prvního stupně v tomto směru správně zamítl návrhy na výslech svědků. Pokud žalovaný odkazuje na judikaturu NS, rozhodnutí NS 31 Cdo 475/2020 (resp. 25 Cdo 2652/2024) řešilo případ technické závady spočívající v prasknutí součástek systému řízení vozidla, jde tedy o skutkově zcela odlišný případ od projednávané věci. V daném případě šlo o sjeté pneumatiky, o kterých žalovaný vědět mohl. Jde o závadu, kterou lze poznat při vynaložení běžné péče a opatrnosti. Hloubka vzorku je viditelná pouhým okem. Šetřením Policie SRN (včetně fotodokumentace) bylo navíc zjištěno, že pneu byly na některých místech naprosto sjeté a rozhodně neměly potřebnou hloubku (4 mm u zimní pneu). Zadní pneu měly pouhých 1,5 mm a 1,6 mm, na některých místech byly zcela sjeté a žádný vzorek neměly, což žalovaný měl a mohl zcela jistě poznat. Dále uvedla, že soud prvního stupně měl k dispozici překlady všech cizojazyčných listin. Není pravdou, že se soud prvního stupně znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] nezabýval a nevyvodil z něj žádné závěry. Provedl jej k důkazu a zjistil, že dle znalce nelze rozebrat místo střetu a pohyb vozidel, nelze určit rychlost vozidel, nelze zjistit, zda bylo možné střetu zabránit, nelze určit zavinění dopravní nehody. Z uvedeného důvodu se tímto důkazem příliš podrobně nezabýval. Nicméně i znalec zjistil, že byly závady v hloubce vzorku pneumatiky. Žalobkyně vznesla otázku, kdo jiný, než policie by měl zajišťovat stopy při dopravní nehodě. Na základě šetření německé policie Státní zastupitelství [město] zastavilo vyšetřování [jméno FO], protože nebyl podán návrh na zahájení trestního řízení proti obviněnému a státní zastupitelství neshledalo zvláštní veřejný zájem na zahájení trestního stíhání i bez návrhu a věc postoupilo k projednání správnímu orgánu jako přestupek. Následně bavorský správní policejní úřad rozhodnutí ze dne 12. 5. 2021 uložil [fyzická osoba], řidiči vozidla, pokutu 190 € a povinnost nahradit náklady řízení, protože jako řidič motorového vozidla, jehož provozovatelem je žalovaný, na dálnici v SRN nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidlem a zároveň řídil vozidlo s vadnými pneumatikami, v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě. Z uvedených rozhodnutí lze dovodit příčinnou souvislost mezi sjetými pneumatikami a vznikem dopravní nehody. Šetřením bylo zjištěno, že v době dopravní nehody silně sněžilo, silnice byla pokryta sněhem a byla mokrá. Policie přímo ve zprávě uvádí, že „na základě nepřizpůsobené rychlosti a ojetých pneumatik dostal [Anonymizováno] smyk…“. I sám řidič, žalovaný a třetí spolujezdec ve voze uvedli, že řidič ztratil kontrolu nad vozidlem. Žalobkyně odkázala na § 7 odst. 3 německého zákona o silničním provozu, který zakládá odpovědnost provozovatele vozidla. Ta je vyloučena pouze tehdy, pokud vozidlo užije někdo bez vědomí a vůle provozovatele. Žalovaný v době dopravní nehody cestoval ve vozidle. Pasivní věcná legitimace tak tíží provozovatele vozidla, nikoliv řidiče. Rovněž poukázala na to, že nebyla za celou dobu vyzvána, aby specifikovala, zda a popř. z jakého plnění požaduje poměrnou část. Soud prvního stupně nebyl oprávněn učinit si o tom sám úsudek. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odstavec 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání účastníků jsou opodstatněná. 7. Předně konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku II., pokud jde o částku 821 448,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 26. 7. 2024 do zaplacení a v této části již samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 8. Ze spisu soudu prvního stupně odvolací soud zjistil, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 10. 12. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 2 295 694 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jako pojistitelka uzavřela dne 3. 11. 2020 se žalovaným jako pojistníkem pojistnou smlouvu, jejímž předmětem je pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem motorového vozidla tovární značky BMW, registrační značky (dále jen „r. z.“) [značka]. Uváděla, že provozem tohoto vozidla osoba odlišná od žalovaného jako řidič dne 19. 3. 2021 způsobila na zdraví a majetku poškozených, na svodidlech a oplocení a na nákladech na zásah hasičského záchranného sboru újmu (škodu) v celkové výši 183 403, 86 €, tj. 4 591 389, 34 Kč. K dopravní nehodě došlo na území SRN. Dále žalobkyně tvrdila, že vozidlo bylo vybaveno pneumatikami s nedostatečnou hloubkou hlavních dezénových drážek nebo zářezů, a svým technickým stavem tak neodpovídalo požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyni tak měla za žalovaným vzniknout postižní pohledávka ve výši poskytnutého pojistného plnění, z níž se po žalovaném domáhá poloviny, tj. zaplacení částky v celkové výši 2 295 694 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení. Žalovaný tuto pohledávku nesplnil ani po výzvě žalobkyně ze dne 12. 7. 2024. Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel, že by vozidlo nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, a zdůraznil, že ke vzniku škody došlo na území SRN. Z uvedeného důvodu se odpovědnost za škodu řídí právem SRN. Toto právo je rozhodné i pro závěr, zda žalobkyně jako pojistitelka odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla byla povinna poskytnout pojistné plnění a v jakém rozsahu. Dále uvedl, že vozidlo neřídil žalovaný, nýbrž [jméno FO]. 9. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru o skutkovém stavu věci, že žalovaný je vlastníkem a provozovatelem motorového vozidla tovární značky [Anonymizováno], r. z. [Anonymizováno] (dále jen „předmětné vozidlo“ či „vozidlo“), jehož provozem dne 19. 3. 2021 osoba odlišná od žalovaného jako řidič způsobila na území SRN při jízdě po spolkové dálnici ve směru [Anonymizováno] škodu tím, že v důsledku nepřizpůsobení rychlosti silnému sněžení a ojetých pneumatik vozidlo dostalo smyk a přední částí narazilo do levé zadní části vozidla tov. zn. [Anonymizováno] řízeného [jméno FO], které se otočilo doleva a přední částí najelo do betonového svodidla. Vozidlo, jehož provozovatelem je žalovaný, se pak vymrštilo proti návěsu tov. zn. [automobil] řízenému [jméno FO], který v důsledku toho ztratil kontrolu nad vozidlem, sjel z vozovky a zřítil se ze silničního náspu, kde tahač zůstal ležet na střeše. Přitom došlo k poškození svodidla a ochranného plotu proti zvěři. Předmětné vozidlo mělo zčásti úplně ojeté pneumatiky, jinak se hloubka vzorku pohybovala mezi 1,5 mm až 3 mm. Řidička [jméno FO] byla převezena do nemocnice s pohmožděním levého ramene a odřeninou na krku. Na vozidle tov. zn. [vozidlo] vznikla škoda a muselo být odtaženo. Rovněž řidič [jméno FO] byl převezen do nemocnice, avšak zůstal nezraněn. Na tahači vznikla úplná škoda. V důsledku úniku nafty z tahače došlo ke kontaminaci půdy, která musela být odstraněna. Celkem došlo k poškození šestnácti polí svodidel a 75 m ochranného plotu proti zvěři. Namístě zasahovali dobrovolní hasiči obcí [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Účastníci řízení uzavřeli o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem předmětného vozidla dne 3. 11. 2020 pojistnou smlouvu. Vzniklou škodu v celkové výši 183 403, 86 €, tj. 4 640 252, 53 Kč, nahradila žalobkyně poškozeným prostřednictvím [Anonymizováno], z toho 3 166 007, 45 Kč dne 26. 11. 2021, 1 285 109, 51 Kč dne 5. 10. 2022 a 189 135, 57 Kč dne 26. 1. 2024. Dopisem ze dne 12. 7. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného, aby splnil pohledávku, která je předmětem řízení v projednávané věci, a to do 25. 7. 2024. 10. Soud prvního stupně předně konstatoval, že se jedná o tzv. věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny. Uzavřel pak, že je dána mezinárodní soudní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky, a to dle čl. 48 odst. 5 smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, zveřejněné pod č. 123/2002 Sb.m.s., jež se podle čl. 73 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, použije místo uvedeného nařízení. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje. V tomto směru ostatně odkazuje na své závěry, uvedené v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2025, č. j. 25 Co 100/2025-100, vydaného v tomto řízení. 11. Pokud jde o rozhodné právo, soud prvního stupně odkázal na Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody - vyhláška ministra zahraničních věcí č. 130/1976 Sb. (dále jen „Úmluva“). 12. Podle čl. 1 Úmluvy tato úmluva určuje právo rozhodné pro občanskoprávní mimosmluvní odpovědnost z dopravních nehod bez ohledu na způsob řízení při jejím uplatnění. Pro účely této úmluvy se považuje za dopravní nehodu nehoda, na níž se podílí jedno nebo více vozidel bez ohledu, zda jsou poháněna motorem či nikoliv, a jež souvisí s dopravou na veřejných silnicích, na pozemcích přístupných veřejnosti nebo na soukromých pozemcích, na něž mají právo přístupu určité osoby. 13. Podle čl. 3 Úmluvy rozhodným právem jsou vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě. 14. Podle čl. 11 věta první Úmluvy použití článků 1 až 10 této úmluvy není závislé na podmínce vzájemnosti. 15. Soud prvního stupně dovodil, že pokud k dopravní nehodě, v jejímž důsledku vznikla škoda (újma), došlo na území Spolkové republiky Německo, je rozhodným hmotným právem pro odpovědnost žalovaného za tuto škodu právo Spolkové republiky Německo. 16. S uvedeným závěrem se odvolací soud ztotožňuje. Doplňuje pouze, že Česká republika i Ukrajina jsou smluvními státy Úmluvy. SRN a Bulharsko (jehož státním příslušníkem byl jeden z poškozených z dopravní nehody) sice nejsou smluvním státem Úmluvy, nicméně tuto Úmluvu v daném případě aplikují soudy ČR. Úmluva pak může určit jako rozhodné právo i právo nesmluvního státu s tím, že použití čl. 1 až 10 není ve smyslu čl. 11 Úmluvy závislé na podmínce vzájemnosti. Přednost použití Úmluvy před nařízením Řím II [Nařízení EP a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II)] pak plyne z čl. 28 tohoto nařízení. 17. Na posouzení toho, zda žalovaný odpovídá za škodu (újmu), způsobenou dopravní nehodou v SRN ze dne 19. 3. 2021 vozidlem, jehož byl provozovatelem a vlastníkem, je tak skutečně zapotřebí aplikovat právní úpravu SRN, která však bude soudem prvního stupně řádně zjištěna a použita (viz níže). Jde přitom o odpovědnost žalovaného jako provozovatele předmětného vozidla, když žalobkyně sama opírá svůj regresní nárok vůči žalovanému o ust. § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. 18. Podle čl. 2 bod 5 Úmluvy se tato Úmluva nevztahuje na postih a přechod práv týkajících se pojistitelů. 19. Soud prvního stupně tak rovněž správně uzavřel, že pokud jde o vztah žalobkyně jako pojistitele a žalovaného (státní příslušník Ukrajiny) jako pojistníka, je zapotřebí primárně aplikovat Smlouvu mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, zveřejněnou pod č. 123/2002 Sb. m. s. (dále jen „Smlouva“), která se podle čl. 25 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), použije namísto uvedeného nařízení. 20. Podle čl. 48 odst. 1 Smlouvy se smluvní závazkové vztahy se řídí právním řádem, na němž se účastníci shodli. 21. Podle čl. 48 odst. 2 Smlouvy jestliže se účastníci na volbě práva neshodli, řídí se tyto vztahy právním řádem té smluvní strany, na jejímž území uzavřeli smlouvu, s výjimkou případů uvedených v odstavci 3 tohoto článku (spory o nemovitý majetek – „pozn. odvolacího soudu“). 22. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně, že pokud účastníci řízení uzavřeli pojistnou smlouvu na území České republiky, je rozhodným hmotným právem pro jejich právní vztah, plynoucí z této smlouvy, právo České republiky, konkrétně pak zákon č. 168/1999 Sb. 23. Žalobkyně pak svůj regresní nárok opírala o ust. § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., podle které pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích tím, že provozoval vozidlo, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí. 24. Podle § 23 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění (dále jen „ZMPS“), které upravuje zjišťování a používání zahraničního práva, pokud z jiných ustanovení tohoto zákona nevyplývá něco jiného, je třeba zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, používat i bez návrhu a tak, jak se ho používá na území, na němž toto právo platí. Použije se těch jeho ustanovení, kterých by se na území, na němž toto právo platí, pro rozhodnutí ve věci použilo, bez ohledu na jejich systematické zařazení nebo jejich veřejnoprávní povahu, pokud nejsou v rozporu s nutně použitelnými předpisy českého práva (odst. 1). Pokud dále není stanoveno něco jiného, obsah zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se zjišťuje bez návrhu z úřední povinnosti. Soud nebo orgán veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, učiní k jeho zjištění všechna potřebná opatření (odst. 2). Jestliže soudu nebo orgánu veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, není obsah zahraničního práva znám, může si k jeho zjištění vyžádat také vyjádření Ministerstva spravedlnosti (odst. 3). Má-li se použít právního řádu státu, který má více právních oblastí nebo různé úpravy pro určité skupiny osob, rozhodují o použití příslušných právních předpisů právní předpisy tohoto státu (odst. 4). Jestliže se nepodaří v přiměřené době zahraniční právo zjistit nebo je-li to nemožné, použije se české právo (odst. 5). 25. Podle rozsudku NS ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3217/2023, „Justiční orgán (soud) má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným, spolehlivým způsobem; může si opatřit znalost cizího práva přímo sám z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, zejména s ohledem na možnost změn, ke kterým v cizím právním řádu může kdykoli dojít. Může požadovat součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají možnost opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu nebo vyjádření a posudky, jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu, případně si opatřit posudek příslušného znalce. Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale také informace o jeho výkladu (odbornou komentářovou literaturu, judikaturu apod.), pokud ze samotného textu cizího práva není jeho obsah a způsob aplikace jednoznačný. Soud je povinen pro zjištění cizího práva učinit všechna nezbytná opatření, jež jsou reálně dostupná; závisí na okolnostech konkrétního případu, jaké opatření z těch, které přicházejí v úvahu, zvolí. V každém případě musí být obsah cizího (cizozemského) práva zjištěn tak úplně a spolehlivě, jak by tomu bylo (mělo být) v případě, kdyby spor nebo jiná právní věc byly řešeny a rozhodovány v domovské zemi aplikovaného práva.“ 26. Na tomto místě odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně sice ve svém rozhodnutí uvádí, že na odpovědnost žalovaného za škodu aplikuje právní řád SRN, konkrétně pak ust. § 7 odst. 1, 2, 3 zákona o silničních provozu (Strassenverkehrsgesetz) a dále pak § 31 (míněno zřejmě § 31d – „pozn. odvolacího soudu“) odst. 4 část věty před středníkem zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích (Strassenverkehrs-Zulassung-Ordnung) ze dne 26. 4. 2012, jejichž znění v napadeném rozhodnutí rovněž (v českém jazyce) cituje, z odůvodnění tohoto rozhodnutí ani z obsahu spisu není však vůbec zřejmé, odkud a jakým způsobem zjistil obsah tohoto cizího práva, z jakých pramenů čerpal apod. Ve spise se pak na č. l. 106 a 179 nachází shora citovaná právní úprava SRN v německém jazyce bez jakéhokoliv překladu do českého jazyka. V tomto směru je tak jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Lze přitom poukázat na to, že se jedná o podstatnou právní úpravu (SRN), na základě které má být s přihlédnutím k provedenému dokazování jednoznačně určeno, zda žalovaný jako provozovatel předmětného vozidla skutečně odpovídal za škodu vzniklou při dopravní nehodě v SRN dne 19. 3. 2021, a zda žalobkyně v důsledku toho plnila pojistné plnění po právu, tj. zda uvedená dopravní nehoda vznikla v příčinné souvislosti s tím, že žalovaný jako pojištěný a provozovatel vozidla porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích tím, že provozoval vozidlo, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí. Důvodná je rovněž námitka žalovaného v tom směru, že pokud má být zjištěna příčinná souvislost mezi předmětnou dopravní nehodou a stavem předmětného vozidla, které mělo dle tvrzení žalobkyně naplňovat regresní důvod dle § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., musí být v tomto směru (tedy na konstrukci a technický stav vozidla z hlediska požadavků na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích) rovněž aplikována právní úprava SRN, neboť k dopravní nehodě došlo na území SRN, kde mohou platit v tomto směru odlišné právní požadavky než v ČR. 27. Vadou řízení je rovněž to, pokud soud prvního stupně provedl při jednání dne 19. 8. 2025 listinné důkazy na č. l. 152 až 174 p. v., předložené žalobkyní, pouze v německém jazyce. Žalovaný přitom při tomto jednání trval na tom, aby byly předloženy překlady těchto listin do českého jazyka, což sice soud prvního stupně žalobkyni uložil a stanovil jí lhůtu do 25. 8. 2025 (kterou žalobkyně dodržela), soud prvního stupně však ještě před uplynutím této lhůty, konkrétně dne 22. 8. 2025, ve věci vyhlásil rozsudek, aniž by měl žalovaný možnost se k těmto listinným důkazům (řádně přeloženým do českého jazyka) vyjádřit. Soud prvního stupně z nich přitom při svém rozhodování vycházel. 28. Podle ust. § 219a odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. 29. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně trpí shora uvedenými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s tím, že v rámci odvolacího řízení nemohla být náprava zjednána, a zároveň je částečně nepřezkoumatelné z důvodů uvedených již shora. 30. Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 219a odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 221 odstavec 1 písm. a) o. s. ř.). 31. V dalším řízení soud prvního stupně napraví vady uvedené shora, tj. předně řádně zjistí cizí právní úpravu, včetně jejího překladu do českého jazyka, s přihlédnutím ke znění ust. § 23 ZMPS a ke kritériím uvedeným v rozsudku NS ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3217/2023. Provede dokazování listinami řádně přeloženými do českého jazyka (viz listiny na č. l. 152 až 174 p. v. v překladu na č. l. 206 až 226). Poté ve věci znovu rozhodne, přičemž zohlední námitky účastníků řízení, včetně námitek a argumentace uvedené v jejich odvoláních a vyjádřeních k odvolání. Přihlédne rovněž k námitce promlčení vznesené žalovaným a k žalobnímu tvrzení žalobkyně. Svou pozornost zaměří předně na odpovědnost právě žalovaného jako provozovatele vozidla za tvrzenou škodu dle řádně zjištěné německé právní úpravy s důrazem na to, že předmětná dopravní nehoda vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného týkající se provozu na pozemních komunikacích tím, že skutečně provozoval vozidlo, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí (dle právní úpravy SRN), a dále pak na to, zda jsou skutečně naplněny podmínky ust. § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Důkazní břemeno v tomto případě zásadně tíží žalobkyni. Pokud to bude třeba, poučí účastníky dle § 118a o. s. ř., včetně poučení o následcích nevyhovění této výzvě. 32. Odvolací soud ještě upozorňuje na početní nesrovnalosti vzniklé při přepočtu částek vyplaceného pojistného plnění z € na Kč (viz odlišné částky uvedené v žalobě na straně jedné a v dokumentech na č. l. 13+příloha a č. l. 148-150 na straně druhé). Je přitom namístě vycházet z kurzu platného v den odepsání příslušných částek z účtu žalobkyně, resp. den následující vzhledem k výpočtu kurzu bankou (viz rovněž kurzy na č. l. 178 spisu). 33. O náhradě nákladů vzniklých v tomto odvolacím řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). 34. Odvolací soud pak zdůrazňuje, že bez ohledu na toto zrušující rozhodnutí je stále dán prostor pro případné mimosoudní či smírné vyřešení věci tak, aby se minimalizovaly další náklady řízení účastníků, případně náklady řízení státu. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.) Praha 18. března 2026 JUDr. Renáta Lukešová předsedkyně senátu