USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudců Mgr. Aleny Zemkové a Mgr. Jiřího Pacovského ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně], [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného], [Anonymizováno], Bulharská republika o vypořádání společného jmění manželů, o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. června 2025, č. j. 5 C 349/2024-501, takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 9. 6. 2025, č. j. 5 C 349/2024-501 (dále jen „napadené rozhodnutí“), o zamítnutí návrhu žalovaného na vyslovení mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu v Mělníku a určení, že rozhodným právem pro danou věc je bulharské právo. 2. Soud prvního stupně uzavřel, že je mezinárodně příslušný podle článku 6 písm. a) Nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (dále jen „nařízení 2016/1103“), když podmínky článku 5 nařízení 2016/1103 splněny nejsou a Česká republika je členským státem, na jehož území měli účastníci v době zahájení řízení u soudu obvyklý pobyt, a dohoda účastníků o volbě mezinárodní příslušnosti soudu podle článku 7 uvedeného nařízení nebyla uzavřena, když nebyla ani tvrzena a prokazována. Rozhodným právem pro danou věc je podle soudu prvního stupně české právo podle článku 26 odst. 1 nařízení 2016/1103, když nebyla uzavřena dohoda o volbě práva podle článku 22 tohoto nařízení. Takovou dohodou není prohlášení o volbě režimu oddělených jmění ze dne 4. 10. 2022, neboť z pouhého odkazu na ustanovení § 18 bulharského zákona o rodině nelze dovodit vůli účastníků zvolit určité rozhodné právo, které by mělo být na jejich manželské majetkové poměry aplikováno. Z tohoto prohlášení by bylo možné učinit jen závěr ohledně vůle stran k uzavření dohody o majetkových poměrech v manželství podle článku 25 nařízení 2016/1103, avšak jen pokud by byla taková dohoda uzavřena formou notářského zápisu podle § 716 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), za použití článku 25 odst. 2 nařízení 2016/1103 (v době uzavření dohody měli účastníci obvyklý pobyt na území České republiky). Soud prvního stupně neshledal ani splnění podmínek pro výjimečný postup podle článku 26 odst. 3 nařízení 2016/1103. 3. Proti napadenému rozhodnutí podal žalovaný včasné odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení a rozhodnutí, že české soudy nejsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí této věci, případně zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal nesprávné právní posouzení věci, když účastníci uzavřeli dne 4. 10. 2022 předmanželskou smlouvu, v níž si zvolili režim odděleného jmění podle § 18 bulharského zákona o rodině a současně právo Bulharské republiky jako rozhodné právo pro své majetkové poměry. Předmanželská smlouva byla písemná, datovaná a podepsaná oběma účastníky a splňuje tak požadavky článku 22 a 23 nařízení 2016/1103; byla evidována v Registru notářských aktů Bulharské republiky. Nešlo jen o ověření podpisů notářem, ale o notářský zápis o informovaném projevu vůle o volbě bulharského práva. Platnost a právní povahu volby práva potvrzuje čestné prohlášení žalovaného, které osvědčuje, že smlouva splňuje formu podle § 18 bulharského zákona o rodině a § 579 bulharského občanského soudního řádu. Tuto interpretaci potvrzuje i rozsudek Vrchního soudu v Sofii č. j. 3556/2023, podle něhož registrace prohlášení o volbě majetkového režimu není materiální podmínkou platnosti a účinnosti dohody vůči třetím stranám. Volba práva zakládá prorogační doložku podle článku 7 nařízení 2016/1103, neboť účastníci zvolili právo státu, v němž uzavřeli manželství, a výlučně příslušné tak jsou bulharské soudy. Při uzavření předmanželské smlouvy měli účastníci obvyklý pobyt v České republice, ale již v roce 2022 plánovali trvalé přestěhování do Bulharska. Žalovaný má trvalý pobyt v Bulharsku od března 2025, kde pracuje a žije se svými třemi dětmi, žalobkyně žije v [adresa]. Na volbu práva nelze aplikovat dodatečně formální požadavky českého práva, které se vztahují na manželskou majetkovou smlouvu podle článku 25 nařízení 2016/1103. Pro postup podle článku 26 odst. 3 nařízení 2016/1103 svědčí to, že po skončení společného obvyklého pobytu účastníků v dubnu 2024, kdy žalobkyně odešla z [adresa], žil v [adresa] žalovaný do března 2025 i se svými dětmi a žalobkyně se svými dětmi bydlela v Praze, od března 2025 žije žalovaný trvale v Bulharsku. Žalovaný soudu prvního stupně dále vytýká, že vycházel z údajů z jiného spisu, aniž tyto údaje byly v řízení předloženy či označeny některým z účastníků, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž podal námitku podjatosti proti věc projednávající soudkyni. 4. Žalobkyně se věcně k odvolání nevyjádřila. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal bez nařízeného odvolacího jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v § 212, věta první, o. s. ř., jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Z obsahu spisu se podává, že účastníci uzavřeli manželství dne 7. 10. 2022 ve [Anonymizováno] v Bulharské republice a byli rozvedeni rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 13. 6. 2024, č. j. 15 C 84/2024-87, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2024. Z manželství se nenarodily žádné děti. Poslední společné bydliště účastníků bylo na adrese [adresa]. Žalobkyně je státní občankou České republiky, žalovaný státním občanem Bulharské republiky (dále i jen „Bulharsko“). Žalobkyně zahájila dne 9. 10. 2024 řízení o vypořádání společného jmění manželů, k vypořádání zahrnula zejména blíže specifikované nemovité věci v [adresa], nemovité věci ve Varně, hmotné movité věci, finanční prostředky na účtech žalobkyně a žalovaného, finanční produkty žalovaného a dluh z hypotečního úvěru u [právnická osoba]. V žalobě uvedla, že nemovité věci v [adresa] od 5. 4. 2024 užívá jen žalovaný, ona žádá o jejich přikázání do svého výlučného vlastnictví, neboť do nich hodně investovala ze svých prostředků. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 2. 2025, č. j. 16 C 216/2024-402, bylo rozhodnuto, že nemovité věci v [adresa] je oprávněna užívat žalobkyně oproti finanční náhradě pro žalovaného. K žalobě žalobkyně připojila mimo jiné i v bulharském jazyce sepsané (s překladem soudní překladatelky do českého jazyka) prohlášení účastníků bez data o tom, že od „dnešního“ dne 4. 10. 2022 volí režim oddělených jmění a veškerý majetek nabytý po dobu trvání jejich manželství po tomto dni bude považován za výlučné vlastnictví v souladu s „§ 18 ZR“. Prohlášení účastníci podepsali, notář v obvodu soudu ve Slivenu je přeložil do anglického jazyka a dne 4. 10. 2022 na něm ověřil podpisy obou účastníků (v textu i jen “prohlášení o volbě režimu oddělených jmění ze dne 4. 10. 2022“). Potvrzení registrační agentury Ministerstva spravedlnosti Bulharské republiky ze dne 28. 8. 2024 o tom, že v registru majetkových vztahů manželů mají u žalovaného zapsánu listinu o uzavření manželství účastníků a u režimu majetkových vztahů zákonný režim společného jmění manželů. A kupní smlouvu ze dne 11. 3. 2023 o koupi nemovitých věcí ve [město] a výpis z katastru nemovitostí, podle kterého nemovité věci v [adresa] koupili účastníci smlouvou ze dne 2. 8. 2023. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 11. 2024 uvedl, že byl z nemovitých věcí v [adresa] vykázán a vrátil se do nich začátkem dubna 2024, navrhl jejich přikázání do jeho výlučného vlastnictví. Podáním ze dne 16. 5. 2025 uplatnil žalovaný námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů a navrhl rozhodnutí o bulharském právu jako rozhodném právu s poukazem na místo uzavření manželství a předmanželské smlouvy, jeho státní občanství a k vypořádání navržené nemovité věci v Bulharsku. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 2. 6. 2025 považovala námitku žalovaného za nedůvodnou. Toto podání nebylo žalovanému doručeno a soudem prvního stupně bylo vydáno napadené rozhodnutí. 7. K podanému odvolání připojil žalovaný své čestné prohlášení o tom, že prohlášení ze dne 4. 10. 2022 je platným vyjádřením vůle obou stran podle bulharského práva a určuje právní režim, který si účastníci jako manželé zvolili, není manželskou smlouvou podle § 38 zákona o rodině a neobsahuje konkrétní ustanovení o rozdělení majetku. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 5. 2022, č. j. 0 P 7/2017-152, o odmítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření o uložení žalobkyni zdržet se vycestování s jejich třemi nezletilými dětmi mimo území České republiky; návrh byl podán pro úmysl žalobkyně přestěhovat se do Bulharska. E-mail žalobkyně otci jejich dětí ze dne 28. dubna 2022 o tom, že se odstěhuje. Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 19. 3. 2025 o zrušení žalovanému povolení k trvalému pobytu k jeho žádosti z téhož dne. Prohlášení o volbě režimu oddělených jmění ze dne 4. 10. 2022. A námitku podjatosti proti věc projednávající soudkyni [tituly před jménem] [jméno FO]. V průběhu odvolacího řízení požádal žalovaný o osvobození od placení soudních poplatků a o ustanovení mu zástupce pro řízení. 8. O námitce podjatosti soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO] rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2025, č. j. 31 Nc 1325/2025-680, tak, že není z projednávání a rozhodnutí věci vyloučena. Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 11. 2025, č. j. 5 C 349/2024-752, zamítl návrh žalovaného na osvobození od soudních oplatků a o ustanovení mu zástupce z řad advokátů a zajištění překladů listin, současně jej vyzval do 31. 12. 2025 k předložení výpisu z registru notářských aktů Bulharské republiky č. RV/2022 a rozsudku Vrchního soudu v Sofii č. j. 3556/2023, jichž se žalovaný v odvolání dovolával. 9. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 10. Podle bodu 45. preambule nařízení 2016/1103 platí, aby byla manželům usnadněna správa jejich majetku, mělo by jim toto nařízení umožnit, aby si jako právo rozhodné pro své majetkové poměry v manželství, bez ohledu na povahu majetku nebo místo, kde se nachází, zvolili to právo, k němuž mají úzkou vazbu z důvodu svého obvyklého pobytu nebo státní příslušnosti. Tato volba může být učiněna kdykoli, před uzavřením manželství, při jeho uzavření či v průběhu manželství. 11. Podle bodu 49. preambule nařízení 2016/1103 platí, že nedojde-li k volbě rozhodného práva, mělo by toto nařízení v zájmu zajištění souladu mezi předvídatelností a požadavkem právní jistoty na jedné straně a ohledem na skutečnou životní situaci páru na straně druhé zavést harmonizované kolizní normy na základě stupnice hraničních určovatelů, jež umožní určit právo rozhodné pro celý majetek manželů. Prvním kritériem by tak mělo být první společný obvyklý pobyt manželů krátce po uzavření manželství a druhým právo státu, jehož státní příslušnost měli oba manželé v době uzavření manželství. Pokud není žádné z těchto kritérií splněno nebo v případech, kdy manželé mají různou státní příslušnost a nemají první společný obvyklý pobyt v době uzavření manželství, by mělo být použito třetí kritérium, totiž právo státu, k němuž mají oba manželé nejužší vazby. Při uplatňování tohoto třetího kritéria by se mělo přihlédnout ke všem okolnostem a mělo by být vyjasněno, že se tyto vazby mají posuzovat k okamžiku uzavření manželství. 12. Podle článku 6 nařízení 2016/1103 platí, že není-li žádný soud členského státu příslušný podle článku 4 ani 5 nebo v jiných případech, než jsou případy uvedené ve zmíněných článcích, jsou pro řízení ve věcech majetkových poměrů v manželství příslušné soudy členského státu a) na jehož území mají manželé v době zahájení řízení u soudu obvyklý pobyt, nebo pokud takový členský stát není; b) na jehož území měli manželé poslední obvyklý pobyt, pokud zde v době zahájení řízení u soudu jeden z nich dosud bydlí, nebo pokud takový členský stát není; c) na jehož území má odpůrce v době zahájení řízení u soudu obvyklý pobyt, nebo pokud takový členský stát není; d) jehož jsou oba manželé v době zahájení řízení u soudu státními příslušníky. 13. Podle článku 7 odst. 1 nařízení 2016/1103 v případech upravených v článku 6 se strany mohou dohodnout, že soudy členského státu, jehož právo je rozhodné podle článku 22 nebo článku 26 odst. 1 písm. a) nebo b), nebo soudy členského státu uzavření manželství jsou výlučně příslušné rozhodovat ve věcech týkajících se jejich majetkových poměrů v manželství. Dle odstavce 2 téhož článku dohoda uvedená v odstavci 1 musí mít písemnou formu, být opatřena datem a být podepsána stranami. Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody. 14. Podle článku 21 nařízení 2016/1103 se právo rozhodné pro majetkové poměry v manželství podle článku 22 nebo 26 vztahuje na veškerý majetek, který náleží do těchto majetkových poměrů, bez ohledu na místo, kde se nachází. 15. Podle článku 22 nařízení 2016/1103 manželé či budoucí manželé se mohou dohodnout, že si zvolí nebo změní právo rozhodné pro své majetkové poměry v manželství, za předpokladu, že se jedná o některé z následujících práv: a) právo státu, v němž mají manželé nebo budoucí manželé nebo jeden z nich obvyklý pobyt v době uzavření dohody; nebo b) právo státu, jehož je některý z manželů nebo budoucích manželů v době uzavření dohody státním příslušníkem. 16. Podle článku 23 odst. 1 nařízení 2016/1103 dohoda uvedená v článku 22 musí mít písemnou formu, musí být opatřena datem a musí být podepsána oběma manželi. Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody. Podle odst. 2 téhož článku pokud právo členského státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt v době uzavření dohody, stanoví pro dohody o majetkových poměrech v manželství dodatečné formální požadavky, tyto požadavky se uplatní. 17. Podle článku 25 odst. 1 nařízení 2016/1103 dohoda o majetkových poměrech v manželství musí mít písemnou formu, musí být opatřena datem a musí být podepsána oběma manželi. Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody. Podle odst. 2 téhož článku, pokud právo členského státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt v době uzavření dohody, stanoví pro dohody o majetkových poměrech v manželství dodatečné formální požadavky, tyto požadavky se uplatní. Pokud v okamžiku uzavření dohody mají manželé obvyklý pobyt v různých členských státech a pokud práva těchto států stanoví různé formální požadavky pro dohody o majetkových poměrech v manželství, je dohoda formálně platná, splňuje-li požadavky stanovené právem kteréhokoli z těchto států. Pokud v okamžiku uzavření dohody má pouze jeden z manželů obvyklý pobyt v členském státě a pokud tento stát stanoví pro dohody o majetkových poměrech v manželství dodatečné formální požadavky, tyto požadavky se uplatní. 18. Podle článku 26 odst. 1 nařízení 2016/1103 při neexistenci dohody o volbě práva podle článku 22 je právem rozhodným pro majetkové poměry v manželství právo státu: a) v němž mají manželé první společný obvyklý pobyt po uzavření manželství, nebo pokud takový stát není, b) jehož jsou oba manželé v době uzavření manželství státními příslušníky, nebo pokud takový stát není, c) k němuž mají oba manželé v době uzavření manželství s přihlédnutím ke všem okolnostem nejužší vazbu. Podle odst. 3 téhož článku výjimečně a na žádost kteréhokoli z manželů může soudní orgán příslušný k rozhodování ve věcech majetkových poměrů v manželství rozhodnout, že se majetkové poměry v manželství řídí právem státu jiného než státu, jehož právo je rozhodné podle odst. 1 písm. a), pokud navrhovatel prokáže, že: a) poslední společný obvyklý pobyt manželů bylo v tomto jiném státě výrazně delší dobu než ve státě uvedeném v odst. 1 písm. a) a b) oba manželé se při úpravě či plánování majetkových vztahů dovolávali práva tohoto jiného státu. 19. Podle článku 62 odst. 2 nařízení 2016/1103 bez ohledu na odstavec 1 má toto nařízení ve vzájemných vztazích členských států přednost před úmluvami uzavřenými mezi nimi, a to v rozsahu, ve kterém se tyto úmluvy týkají otázek upravených tímto nařízením (odst. 2). 20. Podle článku 3 písm. a) nařízení Rady č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále i jen „nařízení Brusel II. bis“) platí, že ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné soudy toho členského státu, na jehož území — mají manželé obvyklé bydliště, nebo — měli manželé poslední společné obvyklé bydliště, pokud zde jeden z nich ještě bydlí, nebo — má odpůrce bydliště, nebo — v případě společného návrhu na zahájení řízení má alespoň jeden z manželů obvyklé bydliště, nebo — má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně jeden rok bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, nebo — má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně šest měsíců bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, a zároveň je buď státním příslušníkem tohoto členského státu, nebo, v případě Spojeného království a Irska, zde má „domicil“; 21. Po zvážení shora uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, byť i z poněkud jiných než v něm uvedených důvodů. 22. Za situace, kdy žalovaný není státním občanem České republiky a část majetku, který byl žalobkyní zahrnut k vypořádání společného jmění manželů, se nachází mimo území České republiky, jde o řízení s tzv. mezinárodním prvkem a jako první bylo třeba podle § 103 o. s. ř. vyřešit otázku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů. Nadto žalovaný uplatnil námitku nedostatku pravomoci českých soudů a současně navrhoval, aby bylo rozhodnuto, že v projednávané věci je rozhodným právem právo bulharské. 23. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v projednávané věci je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a že v řízení nelze aplikovat bulharské právo. Nad rámec odůvodnění napadeného usnesení dodává následující: 24. Česká republika je stejně jako Bulharská republika, jejímž státním občanem je žalovaný, signatářem nařízení 2016/1103 (bod 11. preambule nařízení 2016/1103), které bylo přijato v režimu posílené spolupráce, na jejím území uvedené nařízení platí, a má přednost před případnou úmluvou ve vzájemných vztazích členských států (článek 62 odst. 2 nařízení 2016/1103). 25. Soud prvního stupně citované nařízení tedy správně na projednávanou věc aplikoval, odvolací soud je pouze názoru, že je na místě aplikovat již shora citovaný článek 5 nařízení č. 2016/1103, jelikož manželství účastníků bylo rozvedeno soudem prvního stupně, který měl pravomoc tak učinit na základě článku 3 písm. a) první odrážky nařízení Brusel II. bis, jelikož šlo o soud státu, kde měli oba manželé obvyklé bydliště. Nešlo tedy o žádný z případů předpokládaných článkem 5 odst. 2 nařízení č. 2016/1103, a proto se (zjednodušeně řečeno) výjimka stanovená v tomto článku neuplatní a soudy České republiky jsou příslušné již na základě shora citovaného článku 5 odst. 1 nařízení 2016/1103. Tato skutečnost však na správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně ve výsledku nic nemění, přičemž lze i pro úplnost dodat, že kdyby nebyla dána mezinárodní příslušnost českých soudů podle článku 5 odst. 1, byly by soudy České republiky mezinárodně příslušné podle výše citovaného článku 6 písm. a) nařízení 2016/1103, jak dovodil soud prvního stupně, neboť účastníci měli v době zahájení tohoto řízení obvyklý pobyt (oba na území České republiky dlouhodobě žili se svými dětmi, měli zde svůj majetek) na území České republiky. 26. S ohledem na závěr odvolacího soudu, že mezinárodní příslušnost českých soudů je dána podle článku 5 odst. 1 nařízení 2016/1103, nemohou se účastníci podle článku 7 odst. 1 tohoto nařízení dohodnout, že jsou soudy členského státu, jehož právo je rozhodné podle článku 22 nebo článku 26 odst. 1 písm. a) nebo b) uvedeného nařízení, nebo soudy členského státu uzavření manželství (zde Bulharské republiky) výlučně příslušné rozhodovat ve věcech týkajících se jejich majetkových poměrů v manželství. 27. I pro případ, že by byla mezinárodní příslušnost v projednávané věci založena podle článku 6 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2016/1103, souhlasí odvolací soud se soudem prvního stupně v tom, že účastníci neuzavřeli podle článku 7 uvedeného nařízení dohodu o výlučné příslušnosti bulharských soudů rozhodovat ve věcech týkajících se jejich majetkových poměrů v manželství. K založení mezinárodní příslušnosti podle článku 7 nařízení 2016/1103 nestačí dohoda o volbě práva, jak se domnívá žalovaný, podle něhož dohodnutá volba práva (bulharského) zakládá automaticky mezinárodní příslušnost (bulharských) soudů. Žalovaným odkazované prohlášení účastníků o volbě režimu oddělených jmění ze dne 4. 10. 2022 žádnou dohodu o mezinárodní příslušnosti bulharských ani jiných soudů neobsahuje (otázku mezinárodní příslušnosti vůbec nezmiňuje). 28. S ohledem na státní příslušnost žalovaného by mohli účastníci dne 4. 10. 2022 dohodu o volbě bulharského práva pro své majetkové poměry v manželství podle článku 22 odst. 1 písm. b) nařízení 2016/1103 uzavřít. Taková dohoda by musela být podle článku 23 odst. 1 uvedeného nařízení písemná, opatřena datem a podepsána oběma účastníky. Tyto náležitosti prohlášení účastníků o volbě režimu oddělených jmění ze dne 4. 10. 2022 obsahuje, nesplňuje však formu veřejné listiny (notářského zápisu), kterou v ustanovení § 716 odst. 2 o. z. od 1. 1. 2014 vyžaduje pro dohody o manželském majetkovém režimu české právo, které je třeba, s ohledem na skutečnost, že v době podpisu dohody dne 4. 10. 2022 měli oba účastníci obvyklý pobyt na území České republiky (oba v České republice dlouhodobě žili i se svými dětmi, měli zde majetek), podle článku 23 odst. 2 nařízení 2016/1103 na posouzení formální platnosti dohody o volbě rozhodného práva aplikovat. Samo ověření podpisů účastníků na prohlášení o volbě režimu oddělených jmění ze dne 4. 10. 2022 a překlad prohlášení do anglického jazyka notářem z této listiny veřejnou listinu nečiní. Nadto, jak správně uzavřel soud prvního stupně, prohlášení účastníků o volbě režimu oddělených jmění ze dne 4. 10. 2022 obsahuje jen ujednání o druhu majetkového režimu manželů s odkazem na ustanovení bulharského zákona o rodině, nikoli o volbě rozhodného práva pro majetkové poměry v manželství. To ostatně dokládá i chování účastníků v řízení, když žalobkyně žalobu na vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů podala u Okresního soudu v Mělníku a dovolávala se v řízení českého práva, žalovaný v počátcích řízení sice odkazoval na prohlášení účastníků o volbě režimu oddělených jmění ze dne 4. 10. 2022, avšak jen s argumentací, že je otázkou, zda společné jmění vůbec vzniklo; námitku mezinárodní příslušnosti a námitku ujednaného rozhodného práva uplatnil až později v průběhu tohoto řízení, během něhož se vystěhoval z České republiky do Bulharska. 29. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal důvody uvedené v článku 26 odst. 3 nařízení 2016/1103 pro rozhodnutí, k návrhu žalovaného, že majetkové poměry v manželství účastníků se budou řídit právem jiného státu – Bulharska. Uvedené ustanovení stanoví dvě kumulativní podmínky pro rozhodnutí o tom, že se majetkové poměry v manželství účastníků budou řídit právem jiného státu než státu, jehož rozhodné právo bylo určeno podle článku 26 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2016/1103. V projednávané věci účastníci nesplnili minimálně podmínku posledního společného obvyklého pobytu na území Bulharska, když v Bulharské republice účastníci nikdy společný obvyklý pobyt neměli. Pouhá skutečnost, že účastníci uzavřeli dohodu o svých majetkových poměrech (manželském majetkovém režimu) – prohlášení účastníků o volbě režimu oddělených jmění ze dne 4. 10. 2022, která ani nesplňuje podmínky formální platnosti dohody o majetkových poměrech v manželství podle článku 25 odst. 2 nařízení 2016/1103 (viz bod 15. odůvodnění napadeného usnesení a bod 3. odůvodnění tohoto usnesení), postup podle článku 26 odst. 3 nařízení 2016/1103 neumožňuje. 30. Shodně se soudem prvního stupně tak i odvolací soud uzavírá, že podle článku 26 odst. 1 písm. a) nařízení 2016/1103 je rozhodným právem pro majetkové poměry v manželství účastníků právo České republiky, neboť na jejím území měli účastníci po uzavření manželství první společný obvyklý pobyt. 31. Skutečnost, že účastníci na podzim roku 2022 uvažovali o přestěhování se do Bulharska, nemá na posouzení jejich obvyklého bydliště v době uzavření manželství, podpisu prohlášení o volbě režimu oddělených jmění ze dne 4. 10. 2022, zahájení řízení o rozvod a v projednávané věci, vliv. Tím méně může závěry soudu ovlivnit aktuální bližší vazba žalovaného na Bulharskou republiku, do níž se se svými dětmi přestěhoval až v průběhu tohoto řízení. 32. Se žalovaným nelze souhlasit ani v tom, že soud prvního stupně vycházel z informací ze spisu v jiné věci, aniž je některý z účastníků zmínil. Žalovaný cituje z bodu 4. odůvodnění napadeného usnesení, který však zachycuje obsah vyjádření žalobkyně k jeho námitce ze dne 2. 6. 2025, nikoli hodnocení soudu prvního stupně. Z obsahu spisu se však současně podává, že toto vyjádření žalobkyně nebylo žalovanému doručeno a lze tak uzavřít, že tím byla porušena procesní práva žalovaného, neboť žalovaný neměl možnost na vyjádření žalobkyně reagovat. Soud prvního stupně tedy zatížil řízení vadou, která však byla reparovatelná v odvolacím řízení, v němž se žalovaný mohl k argumentům žalobkyně, z nichž soud prvního stupně při odůvodnění svého rozhodnutí vycházel, vyjádřit. Nebyl tak dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 33. Jen pro úplnost odvolací soud uvádí, že žalovaným odkazovaná judikatura na danou problematiku nedopadá [usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 (nikoli 21) Cdo 391/2017 se týká zastavení dovolacího řízení v exekuční věci pro nedostatek zastoupení, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 (nikoli 24) Cdo 1962/2018 se týká zbavení rodičovské odpovědnosti, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 68/2020 se týká vad vyrozumění o soupisu věci do majetkové podstaty a poučovací povinnosti soudu, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1058/14 pak odmítnutí žaloby pro absenci potřebných skutkových tvrzení; žádné z těchto rozhodnutí se netýká věci s tzv. mezinárodním prvkem], nebo se týká mezi účastníky nesporných skutečností (rozsudky Soudního dvora ve věci C-289/20 a C-645/20 k výkladu pojmu obvyklé bydliště). Žalovaným zmiňovanou publikaci Evropské mezinárodní právo rodinné autorky Koldinské od vydavatelství Wolters Kluwer odvolací soud nedohledal v ASPI ani na webových stránkách uvedeného nakladatelství, a rozsudek Vrchního soudu v Sofii č. j. 3556/2022 žalovaný i přes výzvu soudu nepředložil; navíc se měl týkat jen otázky vlivu registrace na platnost dohody o manželském majetkovém režimu. 34. Vzhledem ke všemu výše uvedenému nezbývá než uzavřít, že soud prvního stupně rozhodl správně, proto odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 35. O nákladech tohoto řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jíž bude řízení končit (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání jen tehdy, jestliže toto usnesení záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání do dvou měsíců, jdoucích ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto usnesení, u Okresního soudu v Mělníku, k Nejvyššímu soudu. Praha 24. února 2026 JUDr. Martina Štolbová předsedkyně senátu