Lhůty o náhradním doručení zásilek fyzickým osobám dané ust. § 46 odst. 2 a § 46 odst. 4 o.s.ř. jsou procesními lhůtami, a proto se řídí režimem věty druhé § 57 odst. 2 o.s.ř., připadne-li jejich konec na sobotu, neděli nebo svátek, takže posledním dnem lhůty a zároveň dnem doručení zásilky je pak nejblíže následující pracovní den, i když § 46 odst. 2 a § 46 odst. 4 o.s.ř. stanoví, že její třetí den (u prostého doručení) nebo desátý den (u doručení do vlastních rukou) se považuje za den doručení.

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. M. U. a soudců JUDr. E. S. a Mgr. J. N., ve věci žalobkyně E. H., nar. 1951, bytem Č. B., V.V. 21, proti žalovanému P. H., nar.1978, bytem K. n. O., K. 653, okres Sokolov, zastoupenému Ing. J. H., bytem K. n. O., J.K. T. 673, okres Sokolov, o snížení výživného a vzájemném návrhu na zvýšení výživného, k odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu v Sokolově z 23.4.2003, č.j. 7 C 131/2001-59, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se  m ě n í  tak, že se žaloba o snížení výživného a vzájemný návrh na zvýšení výživného   z a m í t a j í . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodnění Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na snížení výživného a vyhověl vzájemnému návrhu, když zvýšil žalobkyni výživné placené žalovanému, stanovené naposledy rozsudkem Okresního soudu v Sokolově z 13.1.2000, sp.zn 8 C 217/99 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 22.5.2000, sp.zn 10 Co 294/2000 z částky 3.000,- Kč na částku 3.300,- Kč měsíčně s účinností od 1.2.2002. Zároveň určil splatnost dluhu na výživném v důsledku jeho zvýšení za dobu od 1.2.2002 do 30.4.2003 ve výši 4.500,- Kč do 31.7.2003. Konečně pak vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Namítala v něm, že soud prvního stupně vycházel při posuzování věci z jejího hrubého příjmu, ale měl správně vycházet z průměrného čistého výdělku. Dovodila, že nepřihlédl dostatečně k jejím majetkovým poměrům a náležitě nezhodnotil, že i otec má k žalovanému vyživovací povinnost. Poukázala na to, že měl být žalovaný vyslechnut jako účastník řízení a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření na podané odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Ztotožnil se v něm s posouzením věci soudem prvního stupně a uvedl, že na základě výsledků provedeného řízení byla doložena změna poměrů odůvodňující zvýšení výživného. Odvolací soud se především zabýval posouzením otázky, zda žalobkyně podala odvolání v zákonné lhůtě. Protože žalobkyně nebyla při doručování rozsudku zastižena, byla zásilka obsahující rozsudek uložena dne 21.5.2003. Podle § 46 odst. 4 o.s.ř. se v takovém případě považuje zásilka za doručenou desátým dnem od jejího uložení, pokud si ji adresát nevyzvedne dříve. Desátým dnem byl v daném případě 31. květen 2003. Odvolání podala žalobkyně k poštovní přepravě dne 17.6.2003. Při počítání běhu odvolací lhůty od 1.6.2003 by její konec připadl na 15.6.2003, což byla neděle.  Proto by se konec lhůty posunul na nejbližší následující pracovní den, tedy na 16.6.2003. Z tohoto hlediska je nerozhodné, že si žalobkyně zásilku na poště vyzvedla až 2.6.2003. Byl-li desátým dnem od uložení zásilky 31.květen 2003, nelze považovat tento den za její doručení žalobkyni. Dne 31.května 2003 byla totiž sobota a i pro tuto procesní lhůtu danou ust. § 46 odst. 4 o.s.ř. platí zásada vyjádřená v § 57 odst. 2 o.s.ř., že se posune na nejbližší následující pracovní den, připadne-li její konec na sobotu, neděli nebo svátek. Obecně je proto třeba vycházet z toho, že lhůty o náhradním doručení zásilek fyzickým osobám, dané ust. § 46 odst. 2 a § 46 odst. 4 o.s.ř. jsou procesními lhůtami, a proto se řídí režimem věty druhé § 57 odst. 2 o.s.ř., připadne-li jejich konec na sobotu, neděli nebo svátek, takže posledním dnem lhůty a zároveň dnem doručení zásilky je pak nejblíže následující pracovní den, i když § 46 odst. 2 a § 46 odst. 4 o.s.ř. stanoví, že její třetí den (u prostého doručení nebo desátý den (u doručení do vlastních rukou) se považuje za den doručení. Při posuzování včasnosti podaného odvolání se může dokonce stát, že poslední den lhůty se posune na nejbližší následující pracovní den jak v případě náhradního doručení zásilky obsahující rozhodnutí, tak i u patnáctidenní lhůty odvolací, pokud konec lhůt daných ustanoveními § 46 odst. 2 a § 46 odst. 4 o.s.ř. připadne na sobotu, neděli nebo svátek. V posuzovaném případě desátým dnem od uložení zásilky obsahující rozsudek byl 31.květen 2003. Jednalo se o sobotu, takže posledním dnem lhůty byl nejblíže následující pracovní den, tedy pondělí 2.6.2003. Shodou okolností si žalobkyně 2.6.2003 zásilku vyzvedla na poště. Patnáctidenní odvolací lhůta počala žalobkyni běžet od 3.6.2003 a skončila 17.6.2003. Tohoto dne předala žalobkyně zásilku s odvoláním k poštovní přepravě. Její odvolání bylo podáno v zákonné patnáctidenní lhůtě. Odvolací soud proto na základě žalobkyní včas podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a toto odvolání shledal částečně důvodným. Soud prvního stupně provedl v řízení navržené důkazy a z nich zjistil, že žalobce je řádným studentem Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni. Žalobkyně je matka žalovaného. Její hrubý měsíční příjem činil v období srpna až prosince 2001 v průměru 11.184,- Kč, v období od ledna do červa 2002 v průměru 11.620,- Kč a v období od července do prosince 2002 v průměru 11.723,- Kč. Soud prvního stupně oprávněně vycházel z hrubého příjmu žalobkyně. Údaj o hrubém příjmu totiž obsahuje i předchozí rozhodnutí o úpravě výživného a jen takto bylo možno porovnat případné změny. Otec žalovaného, který je jeho zástupcem, měl v roce 2001 příjmy v celkové výši 2.964.355,- Kč a výdaje ve výši 2.902.698,- Kč, v roce 2002 příjmy 1.782.267,- Kč a výdaje 2.680.037,- Kč. O výživném pro žalovaného bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 22.5.2000, č.j. 10 Co 294/2000-38 ve věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp.zn. 8 C 217/99. Žalobkyni byla uložena povinnost platit žalovanému (v původním řízení bylo přirozené procesní postavení účastníků opačné) částkou 3.000,- Kč měsíčně. V době posledního rozhodování byl již žalovaný studentem Fakulty aplikovaných věd Západočeské university v Plzni. Soud vycházel dále z toho, že žalobkyně měla jako pracovnice Městského úřadu v Kynšperku nad Ohří výdělek 8.050,- Kč měsíčně hrubého. Za rozhodující pro stanovení výši výživného však považoval soud skutečnost, že žalobkyně získala v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví cca 5 milionů Kč, jejichž převážnou část lehkomyslně a se značným rizikem investovala. Poměry otce žalovaného odpovídaly tomuto stavu a soud dovodil, že otec může přispívat na výživu syna částkou převyšující 3.000,- Kč měsíčně. Uvedený rozsudek nabyl právní moci 13.6.2000. Při právním hodnocení věci vycházel soud prvního stupně z § 85 a § 99 zákona o rodině. Dovodil, že nastala změna poměrů jen u žalobkyně, neboť se její výdělek zvýšil o 40% na částku 11.723,- Kč hrubého v roce 2002. Proto soud vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a povinnost žalobkyně k úhradě výživného zvýšil na částku 3.300,- Kč měsíčně. Pro rozhodování předmětné věci jsou nepochybně významné podmínky dané ust. § 99 odst. 1 zákona o rodině i § 163 odst. 1 o.s.ř. Jen podstatná změna poměrů může být proto důvodem pro změnu výše výživného. Odvolací soud se však neztotožňuje se stanoviskem soudu prvního stupně, že v posuzované věci k takové změně došlo. Je zcela zřejmé, že při posledním rozhodování o výživném nebyl příjem žalobkyně vyjádřený částkou 8.050,- Kč měsíčně hrubého považován za natolik rozhodující, aby ovlivnil jeho výši. Výživné stanovené pro žalovaného částkou 3.000,- Kč měsíčně bylo ovlivněno dalšími poměry žalobkyně a celkovým obnosem, který měla pro svou potřebu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví k dispozici. Tato úvaha z rozsudku Krajského soudu v Plzni z 22.5.2000, č.j. 10 C 294/2000-38 jednoznačně vyplývá. Poměry žalobkyně určující výši výživného se tedy nijak nezměnily a zjištěné zvýšení jejího výdělku nemůže být za dané situace rozhodující pro závěr, že je nutné zvýšit původně stanovené výživné. Z uvedených důvodů odvolací soud na základě § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o snížení výživného a vzájemný návrh na zvýšení výživného zamítají. Námitka žalobkyně uplatněná v podaném odvolání, že nebyl proveden výslech žalovaného jako účastníka řízení, je nedůvodná. Žalobkyně totiž tento důkazní návrh v průběhu celého řízení, které je řízením sporným, neučinila a jeho provedení proto brání  úprava daná ust.§ 205a odst. 1 o.s.ř. Poučení podle § 119a odst. 1 o.s.ř. bylo účastníkům při posledním jednání konaném dne 23.4.2003 dáno a z tohoto hlediska není důležité, že se žalobkyně jednání  nezúčastnila. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn částečným úspěchem každého z účastníků v řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř., a to ohledně nákladů odvolacího řízení za použití § 224 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání. V Plzni dne 5.září  2003