Ohlášením stavby je zahájeno stavební řízení, a to i pro případ, že dle rozhodnutí stavebního úřadu je ke stavbě třeba stavebního povolení.

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. A. Š. a soudců JUDr. V. L. a JUDr. T. P. v právní věci žalobce E., spol. s r.o., se sídlem N., Benešova 347, IČ , proti žalované Č. r. – M. p. m. r., se sídlem v P. 1, S. nám. 6, o zaplacení 7.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5.12.2002, č.j. 12 C 202/2001-102, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Soud I. stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 7.000,- Kč s přísl. a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Uvedl, že návrh posoudil dle zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a zkoumal, zda žalobci vznikla škoda v souvislosti s nesprávným úředním postupem správního orgánu – příslušného stavebního úřadu. Dospěl k závěru, že tento úřad skutečně postupoval nesprávně, neboť porušil ust. § 49 správního řádu a o žádosti žalobce nerozhodl ve stanovené lhůtě, ani o tom žalobce nevyrozuměl, ani nedošlo k prodloužení lhůty rozhodnutím odvolacího orgánu. Stavební úřad byl nečinný od 14.8.2000 (kdy stanovil, že instalace reklamního zařízení podléhá stavebnímu povolení) a dosud nevydal žádné rozhodnutí, kterým by bylo stavební řízení ukončeno. Stavební úřad ale nepochybil, když ve své pravomoci stanovil, že lze zařízení provést jen na základě stavebního povolení a když žádal na žalobci další podklady pro své rozhodnutí. Soud pak zkoumal další předpoklady odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody u žalobce a existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Žalobci ale dosud škoda nevznikla, neboť stále může realizovat původní záměr a získat za něj úplatu. Není dána ani příčinná souvislost, která by mohla existovat pouze, pokud by v důsledku nesprávného úředního postupu již žalobce nemohl realizovat převod práv k reklamnímu zařízení na třetí subjekt a získat tak obvyklou úplatu. Z vlastního tvrzení žalobce totiž vyplynulo, že má stále zájem na realizaci původního záměru a objednávka zájemce (na něhož mají být práva k reklamnímu zařízení převedena) stále trvá. Žaloba byla tedy zamítnuta pro nesplnění základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Výrok o nákladech vychází z plného úspěchu žalované v řízení. Ve včasném odvolání žalobce namítl, že soud I. stupně měl především zkoumat, zda stavební úřad mohl rozhodnout o nutnosti stavebního povolení a zda byl oprávněn žádat na žalobci předložení dalších podkladů. Těmito otázkami se ale soud I. stupně nezabýval. Žalobci ušel zisk v souvislosti s nečinností stavebního úřadu, neboť ten nevydal stavební povolení, ač byl povinen je vydat, a na stavební povolení žalobci vznikl právní nárok. Ke „škodní“ události došlo uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí, a jiný závěr nemá oporu v zákoně. Žalobce proto žádal, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, nebo aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Žalovaná poukázala na závěry soudu I. stupně, s nimiž se ztotožnila a žádala, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal a přihlédl k obsahu odvolání žalobce, a dospěl k závěru, že byl uplatněn odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.. Odvolání ale není důvodné. Soud I. stupně provedl v řízení všechny důkazy navržené účastníky ke zjištění skutkového stavu věci, tyto důkazy logicky posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dovodil z nich správné a odpovídající skutkové i právní závěry. Podle nich žalobce 25.7.2000 ohlásil příslušnému úřadu stavbu reklamního zařízení, stavební úřad ale rozhodl, že ke stavbě je třeba stavebního povolení. Vyzval proto žalobce k podání žádosti o vydání stavebního povolení a k předložení dalších listin, zejména stanovisek dotčených orgánů, výzvami z 14.8.2000 a 23.4.2001. Poté již stavební úřad v řízení nepokračoval (veden názorem, že řízení o vydání stavebního povolení nebylo zahájeno, neboť žádost o stavební povolení žalobce nepodal) a zůstal nečinný. Tato skutková zjištění ostatně ani žalobce nezpochybnil. Odvolací soud se zcela ztotožňuje i s právním posouzením postupu stavebního úřadu. Ten byl totiž oprávněn rozhodnout, že je třeba stavebního povolení, byl také oprávněn vyžadovat stanoviska dalších orgánů, které považoval za dotčené (§ 71 odst. 4 věta druhá zák. č. 50/1976 Sb.). Tento postup je zcela v pravomoci stavebního úřadu a soud v řízení dle zák. č. 82/1998 Sb. nemůže takový postup přezkoumávat, jak se toto žalobce domáhal. I pokud by výzvy k doplnění stanovisek dotčených orgánů byly nedůvodné, musela by se tato otázka vyřešit v průběhu správního (stavebního) řízení, např. odvolacím orgánem v případě, že by stavební úřad vydal zamítavé rozhodnutí. Soud I. stupně se proto správně zabýval tím, zda byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy – nesprávný úřední postup stavebního úřadu, vznik škody žalobci a existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Také právní závěry o splnění těchto předpokladů, jak jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jsou zcela správné. Stavební úřad postupoval vadně, když nepokračoval ve stavebním řízení, které zahájil žalobce ohlášením stavby reklamního zařízení a nestanovil žalobci lhůtu k předložení vyžádaných stanovisek dotčených orgánů s poučením, že pokud předložena nebudou, bude řízení zastaveno (§ 60 zák. č. 50/1976 Sb.). Nesprávně vyžadoval podání nové žádosti o stavební povolení, a v zahájeném řízení nečinil žádné úkony směřující k vydání rozhodnutí v zákonem předepsané lhůtě, ať již rozhodnutí procesního či meritorního. Tato nečinnost je nepochybně nesprávným úředním postupem, má za následek, že o žádosti žalobce dosud nebylo rozhodnuto a zahájené stavební řízení dosud probíhá. Předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu – nesprávný úřední postup správního orgánu – byl tedy naplněn. Žalobci se ale nepodařilo prokázat, že mu již vznikla v důsledku výše uvedeného nesprávného úředního postupu škoda. Sám uvedl, že má stále zájem stavbu realizovat (resp. stále má možnost právo na takovou realizaci převést na svého zákazníka), a je tedy pořád možnost, že žalobce dohodnutou odměnu za obstarání této záležitosti pro svého zákazníka získá. Jak správně uvedl soud I. stupně, žalobce odůvodňuje návrh na náhradu škody subjektivní domněnkou o tom, že stavební úřad stavební povolení nevydá. K odstranění průtahů ve správním řízení ale neslouží žaloba o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., a škoda (majetková újma) v souvislosti s liknavým postupem stavebního úřadu žalobci nevznikla. Tento předpoklad odpovědnosti za škodu dle zák. č. 82/1998 Sb. tedy není naplněn, neboť žalobci škoda nezaplacením odměny 7.000,- Kč dosud nevznikla, a není tedy ani dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem stavebního úřadu. Rozhodnutí soudu I. stupně, jímž žalobu o náhradu škody zamítl pro nesplnění předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, je tedy věcně zcela správné a odvolací soud je dle § 219 o.s.ř. potvrdil. To se týká i výroku o nákladech, správně odůvodněného dle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch a účelně v řízení vynaložila náklady – odměnu advokáta ve výši dle § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.. V odvolacím řízení měla žalovaná také plný úspěch, práva na náhradu nákladů se ale vzdala. Proto bylo s použitím § 224 odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není další řádný opravný prostředek přípustný. V Plzni dne 1.října 2003