Žalobu na určení vlastnictví k věci odňaté a uložené do úschovy dle § 80 věta třetí tr. řádu, je třeba podat proti subjektu, který o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci a své vlastnické právo hájí proti osobě, která tvrdí totéž. Česká republika, resp. orgány činné v trestním řízení ovšem takovou osobou nejsou a vykonávají pouze na základě § 80 odst. 1 tr. řádu úschovu věci odůvodněnou pochybnostmi o tom, kdo má k věci vlastnické či jiné obdobné právo. Proto spor o určení vlastnictví musí vždy probíhat jen mezi subjekty, které v trestním řízení uplytnily právo na věc.

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. A. Š. a soudců JUDr. V. L. a JUDr. E. Št. v právní věci žalobce M. K., bytem Nová Role, zast. JUDr. J. S., advokátem v Karlových Varech, proti žalované Č. r., zast. M. v. ČR, se sídlem Praha 7, o určení vlastnictví, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29.8.2002, č.j. 12 C 236/2001-33, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se m ě n í tak, že žaloba na určení žalobcova vlastnictví proti Č. r. , se z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu náklad řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í Soud I. stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě, určil tedy, že žalobce je vlastníkem přesně označeného osobního vozu H. A. a žalované také uložil povinnost zaplatit úspěšnému žalobci náklady řízení. V odůvodnění v podstatě uvedl, že shledal existenci naléhavého právního zájmu na podání žaloby dle § 80 písm.c/ o.s.ř., neboť tímto sporem se vyřeší otázka vlastnictví k předmětnému vozidlu a do budoucna se vyloučí pochybnosti o právním postavení zúčastněných osob. Shledal také pasivní legitimaci žalované, neboť ona je subjektem, která vůz zadržuje a zasahuje do vlastnického práva žalobce. Soud I. stupně dále hodnotil provedené listinné důkazy o převodech vozu a dospěl k závěru, že společník firmy T. a. koupil v dobré víře na základě smluvního vztahu dle obchodního zákoníku, stal se proto jeho vlastníkem a poté vlastnictví přešlo zákonným způsobem na žalobce, který tedy byl v řízení o určení vlastnictví úspěšný. Ve včasném odvolání žalovaná namítla, že ve sporu není pasivně legitimována, neboť na základě trestního řízení pouze ochraňovala majetek Leasingové společnosti Č. p., která by měla být účastníkem tohoto řízení. Odvolatelka nesouhlasila ani s hodnocením provedených listinných důkazů a namítla, že není subjektem, který neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce – P. ČR v průběhu trestního řízení postupovala ve smyslu zákona a věc uložila do úschovy. Napadený rozsudek by tedy měl být zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, případně by měl být změněn a žaloba zamítnuta. Žalobce se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně a žádal, aby byl napadený rozsudek potvrzen. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolatelka uplatnila v odvolání odvolací důvod dle § 205 odst.2 písm.g/ o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci a toto odvolání je důvodné. Postup orgánů činných v trestním řízení při rozhodování o věci odňaté nebo vydané, pokud ji k dalšímu řízení už není třeba a nepřichází v úvahu propadnutí či zabrání, upravuje § 80 tr.ř. Podle něho platí, že věc se vrátí tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Vzájemný vztah těchto alternativ je takový, že se postupně vylučují a podstatné vždy je, zda na věc uplatnila v trestním řízení právo i jiná osoba, než ta, která věc vydala nebo jí byla odňata. Platí tedy, že pokud leasingová společnost před rozhodnutím o uložení vozu do úschovy na něj neuplatnila právo, jediným, komu měla být věc vydána, byl žalobce, který se také měl svého práva v trestním řízení důsledně domáhat cestou návrhů i opravných prostředků. Pokud totiž na věc neuplatnil právo nikdo jiný, je žalobce jedinou osobou, které se musí věc vrátit bez toho, že by se orgány činné v trestním řízení zabývaly otázkou vlastnictví (rozhodnutí dle § 80 odst.1 tr.ř. neřeší otázku vlastnického práva a i po rozhodnutí o vydání se jiná osoba může domáhat vydání věci v občanskoprávním řízení). Druhá alternativa – že tedy právo na věc uplatnil v trestním řízení někdo jiný a jeho právo bylo nesporné – v přezkoumávané věci zřetelně nenastala a je třeba dodat, že orgány činné v trestním řízení nemohou provádět dokazování k odstranění pochybností o právu na věc, pokud by takové dokazování přesahovalo potřeby trestního stíhání. Policie v dané věci postupovala podle třetí alternativy – vycházela z toho, že vznikly pochybnosti o právu na věc, proto věc byla uložena do úschovy a žalobce byl upozorněn, aby svůj nárok uplatnil v řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobu na určení vlastnictví je ale třeba podat proti tomu subjektu, který o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci a své vlastnické právo hájí proti osobě, která tvrdí totéž. Č. r., resp. orgány činné v trestním řízení, ovšem takovou osobou nejsou a vykonávají pouze – na základě § 80 odst.1 tr.ř. úschovu věci, odůvodněnou pochybnostmi o tom, kdo má k věci vlastnické či jiné obdobné právo. Proto spor o určení vlastnictví musí vždy probíhat jen mezi subjekty, které v trestním řízení uplatnily právo na věc a jen mezi nimi musí být otázka vlastnictví postavena najisto. Odvolací soud dodává, že předchozí úvahy o výkladu § 80 odst.1 tr.ř. jsou podloženy konstantní judikaturou vyšších soudů, zejména rozhodnutím NS ČSFR publikovaným pod č. 2/1970 Sb. rozh. tr., NS ČR ve věci 5 Tz 22/2000 a NS ČR ve věci 5 Tz 224/2001. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná není tím, kdo popírá žalobcovo vlastnické právo k uschované věci, není tedy ve sporu o určení vlastnictví pasivně legitimována. Ostatně ani naléhavý právní zájem není dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti osobám, které vlastnické právo žalobce popírají. Odvolací soud tedy uzavřel, že soud I. stupně na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy, resp. tyto nesprávně vyložil (zejména § 80 písm.c/ o.s.ř., § 80 odst.1 tr.ř. a § 126 obč.zák.) a toto vadné právní posouzení vedlo k vydání věcně nesprávného rozsudku. Proto postupoval dle § 220 odst.1 o.s.ř. a napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Protože nemohl předjímat výsledek případného sporu o určení vlastnictví mezi žalobcem a leasingovou společností, vyjádřil ve výroku zcela konkrétně, že žaloba směřovala proti České republice. Vzhledem ke změně rozhodnutí ve věci samé musel odvolací soud znovu rozhodnout o nákladech účastníků před soudem I. stupně (§ 224 odst.2 o.s.ř.). Žalované, která byla v celém řízení úspěšná, ovšem žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto dle § 142 odst.1 o.s.ř. (pro odvolací řízení s použitím § 224 odst.1 o.s.ř.), že na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný další řádný opravný prostředek. V Plzni dne 26. února 2003