Pokyny policejního prezidenta z 9.12.1998 č. 39/98 ohledně orientační hodnoty většího než malého množství držených omamných a psychotropních látek a jedů (asi 20 ks cigaret) a Nejvyššího státního zástupce z 27.4.2000 č. 6/2000 (10 dávek), nelze obecně aplikovat, každý případ je nutno posuzovat individuálně a výrazněji přihlížet k charakteru omamné či psychotropní látky a k osobě jejího držitele, zejména v případě marihuany.

Krajský soudu v Plzni rozhodl v hlavním líčení, konaném dne 24. 10. 2003 ve věci obž. K.H., bytem Plzeň, t a k t o : Podle § 222 odst. 2 trestního řádu se věc trestního stíhání obž. K.H. pro skutek, že od blíže nezjištěné doby až ke dni 10. října 2002 ve svém bydlišti v Plzni pro jiného přechovával bez povolení a tedy neoprávněně 789,82 gramů konopí, což je látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č.3 k zákonu č. 167/ 1998Sb. , o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, p o s t u p u j e Úřadu městského obvodu Plzeň 2 k dalšímu projednání. O d ů v o d n ě n í Dne 31. 12. 2002 byla na obžalovaného H. podána obžaloba pro výše uvedený skutek, kterým měl spáchat trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona. Obžalovaný H. v přípravném řízení k věci nevypovídal. V hlavním líčení uvedl, že u něj byla při policejním zásahu zajištěna marihuana, kterou ovšem nepřechovával pro jiného, měl ji výhradně pro sebe. Dále uvedl, že většina konopí, která u něj byla zajištěna, se nedala kouřit. Měl to doma proto, že to nestačil vyhodit. Těsně před zásahem se předzásobil do dalšího podzimu. Z předchozích zkušeností věděl, které části rostlin konopí se hodí ke kouření a které ne. Konopí nalezl na poli mezi Starým Plzencem a Šťáhlavy a sám jej sklidil. Konopí ještě neměl roztříděné a proto se nacházelo v různých pytlích a na různých místech. Obžalovaný vyslovil předpoklad, že by mu zadržená marihuana vystačila jako zásoba na celý rok. obžalovaný uvedl, že se dá použít pouze část rostlin konopí ke kouření, konkrétně okvětní části. Listy, stonky a kořeny použitelné nejsou. Obžalovaný pak dále uvedl, že v bytě s ním bydlely další dvě osoby, přičemž prvotně vypověděl, že neví, zda také kouřily marihuanu. V další části výpovědi ovšem uvedl, že celé množství zadržené marihuany nebylo jeho, ale část byla zřejmě právě těchto osob. Svou část marihuany odhadl asi na dvě třetiny či tři pětiny. Ke své osobě obžalovaný uvedl, že je pravidelným kuřákem marihuany a kouří asi tak dvě cigarety denně. Za spolubydlící osoby označil M.B. a P.Š. V bydlišti obžalovaného byla provedena domovní prohlídka, při níž byly zajištěny části rostlin konopí ať už v surovém stavu či v podobě různých konopných produktů. Zároveň byly zajištěny potřeby pro kouření marihuany (dýmky) a různé plastové sáčky a další prostředky pro uchovávání marihuany. Ohledně těchto zajištěných věcí byl zpracován znalecký posudek z oboru Kriminalistiky, odvětví chemie. Ze závěrů tohoto posudku bylo zjištěno, že u obžalovaného bylo při domovní prohlídce zajištěno celkem 789,72 gramu materiálu, který obsahoval D-9-tetrahydrocanabinol. Posudek dále uvádí že z takového množství by bylo možno vyrobit cca 987ks, resp. 789 kusů marihuanových cigaret, tzv.jointů. Znalci dále uvedli, že jim nepřísluší se vyjadřovat k otázce vlivu konopí na lidské zdraví, nicméně v literatuře nejsou smrtelné účinky marihuany popsány. Obžalovaný pak v hlavním líčení předložil jako důkaz další znalecký posudek Ústavu preventivního lékařství Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Ze závěru tohoto posudku v podstatě vyplývá, že zajištěné množství marihuany mohlo sloužit výhradně pro osobní potřebu obžalovaného. tento závěr vychází z toho, že zajištěný materiál byl velmi nekvalitní, když podle výše uvedeného toxikologického posudku byl obsah D-9-THC v celém zajištěném materiálu pouze 13,91 gramu. Jednalo se tedy pravděpodobně skutečně o konopí, pěstované v tuzemských venkovních podmínkách. Soud doplnil nad rámec přípravného řízení dokazování o výslech svědků Š. a B., kteří bydleli ve společném bytě s obžalovaným a podle jeho obhajoby měla část zajištěné marihuany patřit právě jim. Oba tito svědci ovšem popřeli, že by kdy kouřili či jinak konzumovali marihuanu a o zajištěných věcech nic neví, žádné z nich jim nepatřily. Soud nemá v zásadě důvodu těmto výpovědím nevěřit. Svědci byli řádně poučeni o následcích křivé výpovědi a také o právu takovou výpověď odepřít. K jejich osobám nebylo zjištěno primárně nic, co by je znevěrohodňovalo. K dalšímu návrhu obhajoby byla vyslechnuta také svědkyně K.H., matka obžalovaného. Ta ve své podrobné výpovědi v podstatě potvrdila obhajobu obžalovaného. Uvedla, že do bytu docházela na kontroly a vídala zde spolubydlící obžalovaného. Svědkyně nacházela při kontrolách na různých místech po bytě rostliny a další věci, o kterých nevěděla. Po policejním zásahu se bavila se svědkyní Š.a ta jí potvrdila, že skutečně část marihuany byla její a jejího spolubydlícího. Konkrétně se jednalo o mast v lednici, rozvařené byliny v mrazáku a rostliny u ní v pokoji. Soud při vzájemné konfrontaci těchto výpovědí hodnotí výpověď svědkyně H. jako účelovou, snažící se vylepšit pozici obžalovaného H. v trestním řízení. je to logické, neboť svědkyně je matkou obžalovaného. Soud k tomuto závěru došel poté, co svědkyně vypovídala o věcech, o kterých hovořil i obžalovaný a jejich výpovědi se nápadně shodují. navíc svědkyně byla navržena obhajobou až poté, co byly vyslechnuti svědci B. a Š.a jeho obhajobu nepotvrdili. Lze tedy mít za prokázané, že veškerý zajištěný materiál pří domovní prohlídce patřil obžalovanému H. Je také nepochybné, že obsahoval D-9- tetrahydrocanabinol a jednalo se tedy o marihuanu, který je uvedena v seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č.3 k zákonu č. 167/ 1998Sb. , o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, Další důkazy k výše uvedenému skutku opatřeny nebyly. Soud se tedy dále zabýval právní kvalifikací jednání obžalovaného za stávající důkazní situace. Předně je třeba konstatovat, že jej nelze kvalifikovat jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že by neoprávněně přechovával zadrženou marihuanu,byť jen zčásti, pro jiného. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by obžalovaný komukoli předal část marihuany, ať už bezplatně či za úplatu. Nebylo ani prokázáno, že by se zabýval distribucí marihuany mezi další uživatele, že by ji nabízel a podobně. Argument státní zástupkyně, že tak velké množství zadržené marihuany muselo být určeno k další distribuci, je pro soud nepřijatelný a tvrzení, že marihuana ztrácí dlouhým skladováním na kvalitě, nemá oporu v důkazech. Soud nemůže vycházet z argumentu, že tato věc je „obecně známa“. Na druhé straně je ovšem pravdou, že jednání obžalovaného by bylo možné posoudit z hlediska § 187a odst. 1 trestního zákona, podle kterého je trestně odpovědný ten, kdo bez povolení přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším než malém. Soud ovšem došel k závěru, že ani z formálního ani materiálního hlediska se o trestný čin nejedná. Po pečlivém zvážení všech důkazů a s přihlédnutím ke všem okolnostem má soud zato, že nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty tohoto trestného činu, kterým je držení většího než malého množství látky pro vlastní potřebu. Na úvod této problematiky je nutno uvést, že při zavedení skutkové podstaty trestného činu nedovoleného držení omamných a psychotropních látek podle § 187a odst. 1 trestního zákona zákonodárce nikterak nedefinoval pojem „větší než malé množství“ a ponechal jej na výkladu orgánů, činných v trestním řízení, zejména pak soudů. Přitom četnost rozhodnutí v této věci, které by byly pojaty do judikatury nejvyššího soudu České republiky, je mizivá. Policejní prezident svým závazným pokynem ze dne 9. 12. 1998, č. 39/1998 stanovil orientační hodnoty většího než malého množství držených omamných a psychotropních látek a jedů, z kterého mimo jiné vyplývá, že u marihuany bylo toto množství stanoveno na asi 20 cigaret. Obdobně postupoval Nejvyšší státní zástupce, který vydal dne 27. 4. 2000 pokyn obecné povahy č. 6/2000 Sbírky pokynů NSZ obecné povahy, kde ohledně marihuany byla hranice určena 1O dávkami. Tyto předpisy ovšem nejsou pro soud závazné a je třeba konstatovat, že nezohledňují širší souvislosti a nelze je dle názoru soudu formálně aplikovat bez hodnocení všech důkazů v konkrétní věci, jak krajský soud učiní nyní. Z rozhodnutí R 46/2000 vyplývá, že za množství větší než malé ve smyslu § 187 a odst. 1 trestního zákona je třeba považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek - převyšuje běžnou dávku průměrného konzumenta (v případě pervitinu) desetinásobně. Při posuzování otázky, zda je naplněn tento zákonný znak, , nelze činit rozdíl mezi prvokonzumentem a uživatelem těchto látek v pokročilém stadiu závislosti. Krajský soud v Plzni ovšem tento názor nesdílí a má zato, že takové pravidlo nelze obecně aplikovat, každý případ je nutno posuzovat individuálně a je třeba daleko výrazněji přihlížet k charakteru omamné či psychotropní látky a k osobě jejího držitele. Tato kritéria je pak třeba ještě pečlivěji zohledňovat v případě marihuany. Tato přírodní droga se totiž od drog syntetických, tedy uměle vyrobených a tzv. tvrdých liší ve dvou zásadních věcech. Jednak v samotném charakteru a míře nebezpečí pro lidské zdraví. Je nesporné, že jako každá droga čiv jiná návyková látka ohrožuje lidské zdraví a při dlouhodobém zneužívání může vést k vážným zdravotním problémům. Na druhé straně nejsou známy případy předávkování marihuanou, které by vedlo ke smrti jedince (což vyplývá i z výše popsaných důkazů). Také fyzická závislost na ní nevzniká tak výrazná jako u drog tvrdých. Lze ji tedy skutečně považovat za drogu tzv. lehkou. Dalším zásadním rozdílem od synteticky vyráběných drog je její hmotná podstata. Zdrojem marihuany, resp účinné látky T-9-THC jsou rostliny konopí, které mají podle podmínek pěstování různý obsah této účinné látky. Nelze však přehlédnout, že velká část rostliny je pro konzumenta z hlediska obsahu této látky nepoužitelná. To ostatně vyplývá z výše uvedeného znaleckého posudku, předloženého obžalovaným. Soud proto považuje za chybný přístup, kdy za množství větší než malé je považováno množství zajištěného konopného materiálu, ve kterém navíc byl zjištěn velmi malý obsah T-9-THC. Rozdíl mezi použitelným množstvím a „odpadem“ je u marihuany daleko markantnější, než u výše zmíněných syntetických drog, konzumovaných v podobě prášku, roztoku, tablet a podobně. Krajský soud je dále přesvědčen, že množství zadržené látky je nutno konfrontovat i s osobou uživatele a mírou jeho závislosti. V daném případě bylo zjištěno, že obžalovaný H. je pravidelným uživatelem marihuany a jeho spotřeba činí průměrně dvě cigarety denně. Navíc obžalovaný s marihuanou experimentuje do té míry, že je přesvědčen o jejích pozitivních účincích na jeho zdravotní stav, takže pro něj není pouze prostředkem pro uvedení se do jakéhosi pasivního „rauše“. Obžalovaný se i nyní necítí být na marihuaně nikterak fyzicky závislý. Žije řádným životem, nemá žádný záznam v rejstříku trestů, je zaměstnán v pracovním poměru. Nelze tedy nevidět, že spotřeba obžalovaného je vysoká. obžalovanému pak nelze upírat možnost se tzv. předzásobit marihuanou na delší dobu. Opět nutno vycházet ze specifika takové látky, kdy rostliny konopí jsou na podzim uživatelům k dispozici více a snadněji než v jiném období roku. jak už bylo uvedeno výše, rostliny musí být dále zpracovávány a jejich „výtěžnost může být různá. Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností došel soud k závěru, že množství konopí, použitelné k aplikaci marihuany, které bylo zajištěno u obžalovaného, je podstatně menší než v obžalobě uvedených 789,82 gramů. Takové množství pak nepovažuje soud za výrazně ohrožující zdraví či život obžalovaného a z celospolečenského hlediska nebezpečné. S přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem případu a zejména k osobě obžalovaného pak došel soud k závěru, že nebyl kromě formálních znaků skutkové podstaty trestného činu naplněn ani znak materiální, tedy že stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného je nepatrný. Proto také bylo rozhodnuto o postoupení věci příslušnému úřadu, neboť věc lze eventuelně posoudit jako přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 odst. 1 písm.j) zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb. v platném znění. Závěrem považuje soud za nutné vyslovit přesvědčení, že celospolečenským zájmem a cílem orgánů činných v trestním řízení by mělo být především potírání skutečného drogového trhu a trestání dealerů drog. Z tohoto důvodu je ovšem třeba zvolit citlivější a individuální přístup k jednotlivým držitelům omamných a psychotropních látek, neboť tyto osoby mohou významně přispívat k odhalování skutečné trestné činnosti na poli omamných a psychotropních látek. Běžný uživatel drog (a o marihuaně to platí o to více) by neměl mít obavy, že při respektování všech celospolečenských pravidel a zákonů České republiky a za situace, kdy nedrží výrazně vysoké množství omamné či psychotropní látky (samozřejmě vzhledem ke všem rozhodným skutečnostem, kterými se soud zabýval), bude automaticky sám trestné stíhán. Dosavadní soudní praxe spíše ukazuje, že výsledný efekt má opačnou tendenci a uživatelé návykových látek hojně využívají práva odmítnout svědecké výpovědi z obav před vlastním trestním stíháním. tato situace pak nepřispívá k odhalování dealerů drog a potírání drogového trhu, potažmo další závažné trestné činnosti,která s ním mnohdy souvisí. Poučení : Proti tomuto usnesení může státní zástupce podat stížnost do 3 dnů ode dne jeho oznámení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného. V Plzni dne 24. 10. 2003