K projednání návrhu na povolení obnovy řízení proti rozsudku soudu se sídlem ve Slovenské republice za existence ČSSR nebo ČSFR je příslušný soud ve Slovenské republice, neboť na takové rozhodnutí je třeba pohlížet jako na rozhodnutí cizího státu.

Krajský soud v Plzni rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2003 t a k t o : Ke stížnosti odsouzeného V.G. se podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu z r u š u j e usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 12. 2002, č.j. 10 Nt 267/2002-67 a znovu se rozhoduje tak, že podle § 283 písm. b) tr. řádu per analogiam se návrh na povolení obnovy řízení podaný odsouzeným V.G. ve věci jeho odsouzení rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov ze dne 26. 6. 1975, pod sp. zn. T 98/75, a dále usnesením téhož soudu ze dne 9.9.1992, sp. zn. Rtv 30/92 a rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 9. 1992, sp. zn. 2 Rtv 30/92 z a m í t á. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením Okresní soud Plzeň-město rozhodl tak, že podle § 283 písm. b) tr. řádu zamítl návrh na povolení obnovy řízení podaný odsouzeným V.G. ve věci jeho odsouzení rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov ze dne 26. 6. 1975, pod sp. zn. T 98/75 a dále usnesením téhož soudu ze dne 9. 9. 1992, sp. zn. Rtv 30/92 a rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 9. 1992, sp. zn. 2 Rtv 30/92, neboť směřuje proti rozhodnutí, stran něhož není obnova přípustná. Okresní soud Plzeň-město opřel své rozhodnutí o stanovisko, že je nepřípustné, aby soud jednoho státu, v našem případě České republiky, rušil účinky pravomocného rozhodnutí jiného státu, což platí i v případech odsouzení vysloveného soudy se sídlem ve Slovenské republice za existence ČSSR, nebo ČSFR. Vycházel přitom z ustanovení § 21 odst. 2 tr. zákona, kdy trestní rozsudek cizího státu nemůže být vykonán na území České republiky, ani tu mít jiné účinky, nestanoví-li zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, něco jiného. Dle soudu I. stupně toto nepochybně platí i ve vztahu k trestním rozsudkům soudů Slovenské republiky vyhlášeným po 1. 1. 1993 a s určitými výjimkami i ve vztahu k rozsudkům vyhlášeným před rozpadem společného státu. Touto výjimkou je článek II. bod 7) zákona č. 25/1993, který se však týká pokračování výkonu rozhodnutí započatého před 1. 1. 1993 a další výjimkou je pak Smlouva mezi Českou a Slovenkou republikou o právní pomoci, která se však týká výkonu peněžitého trestu – článek VI. Na jiná odsouzení pak nelze hledět jako na odsouzení soudem České republiky. Za této situace tedy senát soudu I. stupně dospěl k závěru, že je nutné návrh na povolení obnovy řízení zamítnout, když směřuje proti rozhodnutí, stran něhož není obnova přípustná, neboť se jedná o rozhodnutí cizího státu. Dle senátu Okresního soudu Plzeň-město by byl oprávněn o návrhu odsouzeného rozhodnout věcně a místě příslušný soud Slovenské republiky. Proti citovanému usnesení podal včasnou stížnost odsouzený V.G. a obsáhle ji zdůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Odsouzený s citovaným usnesením nesouhlasí a pochybení spatřuje v tom, že rozhodnutí Československého vojenského soudu se sídlem na území Slovenska považuje soud I. stupně za rozhodnutí jiného státu. Uvádí, že vojenské soudy měly povahu federálních soudů, nešlo tedy o soud Slovenské republiky, ale o soud československý. Česká republika je pak právním nástupcem Československé socialistické republiky a České a Slovenské Federativní republiky. Federální Vojenský obvodový soud Prešov zanikl dne 31. prosince 1992 a dne 1. ledna 1993 teprve vznikl Slovenský vojenský soud se sídlem tamtéž. Tento soud je již soudem zahraničním. Ve věci odsouzeného G. však po 1. lednu 1993 prešovský soud již nerozhodoval. Proto odsouzený zastává názor, že návrh na povolení obnovy řízení nesměřuje proti rozhodnutí soudu zahraničního, nýbrž soudu československého. V podrobnostech pak odsouzený poukazuje, stejně jako ve své žádosti o povolení obnovy řízení, na nálezy Ústavního soudu ČR a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR konkrétně citovaná v usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. V úplném závěru své stížnosti pak stěžovatel zdůrazňuje, že i v případě, že by podání adresované soudu bylo místně nepříslušné, není důvod rozhodovat o jeho zamítnutí, ale o postoupení věci soudu příslušnému. Proto navrhuje, aby jeho stížnosti bylo vyhověno a napadené usnesení soudu I. stupně bylo zrušeno. Krajský soud v Plzni z podnětu včas podané stížnosti přezkoumal postupem dle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům. Krajský soud v Plzni především zkoumal, zda je on sám i soud okresní v posuzované věci oprávněn k výkonu trestního soudnictví ve smyslu § 13 tr. řádu, neboť návrh na obnovu řízení směřuje proti rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Prešově se sídlem ve Slovenské republice. Aniž by se zdejší soud podrobně zabýval věcnou stránkou projednávaného případu tedy zkoumal, zda projednání této věci je v pravomoci (jurisdikci) soudů České republiky. Dospěl k následujícím závěrům. Okresní soud správně poukázal na určité výjimky, které by příslušnost soudů České republiky zakládaly - článek II. bod 7) zákona č. 25/1993, který se týká pokračování výkonu rozhodnutí započatého před 1. 1. 1993 s odkazem na smlouvu mezi Českou a Slovenskou republikou o právní pomoci, článek VI., který se však týká výkonu peněžitého trestu. Na jiná odsouzení nelze hledět jako na odsouzení soudem České republiky. Orgány České republiky pak nemohou zahájit trestní stíhání a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (§ 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem, nebo bylo-li pravomocně zastaveno před 1. 1. 1993 soudem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení se sídlem na území dnešní Slovenské republiky, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení orgány Slovenské republiky zrušeno). Podle § 387 odst. 2 tr. řádu příslušnost soudu k rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení se posuzuje podle trestního řádu nikoliv podle jiného zákona, který by případně upravoval příslušnost k řízení ve věcech, jež náležely do pravomoci již neexistujících soudů. Podle § 281 odst. 2 tr. řádu o návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, a řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Podle článku II. odst. 5 zákona č. 25/1993 Sb. pak v řízení o odnětí věci soudu se sídlem v České republice a jeho přikázání soudu ve Slovenské republice a naopak se od účinnosti tohoto zákona (1.1.1993) nepokračuje. Za této situace tedy Okresní soud Plzeň-město dospěl ke správnému závěru, že je nutno návrh na povolení obnovy řízení zamítnout, když směřuje proti rozhodnutí cizího státu a o takovém návrhu odsouzeného by byl věcně a místě příslušný jednat soud Slovenské republiky, který rozhodoval v prvním stupni, tedy soud u něhož byla podána obžaloba. Krajský soud v Plzni tedy zaujal shodné stanovisko jako soud prvého stupně v napadeném rozhodnutí a přiklonil se k názoru, že pravomoc soudu je odvislá zásadně od sídla soudu, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Podle sídla tohoto soudu se podle § 18 odst. 1 tr. řádu určuje místní příslušnost a u tohoto soudu je také trestní věc vedena. Protože v posuzovaném případě byl soudem prvního stupně soud mající sídlo na území Slovenské republiky, je podle přesvědčení zdejšího soudu ve věci dána pravomoc soudů Slovenské republiky. Veden výše uvedenými úvahami Krajský soud v Plzni neshledal stížnost odsouzeného důvodnou, avšak postupoval podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Napadené usnesení zrušil, neboť neshledal případným postup podle § 283 písm. b) tr. řádu, tedy že návrh směřuje proti rozhodnutí nebo výroku, stran jehož obnova není přípustná. Podat návrh na obnovu řízení proti citovaným rozhodnutím bezpochyby lze a taková obnova řízení podle názoru zdejšího soudu přípustná je, avšak podle předpisů upravujících danou problematiku ve Slovenské republice. Z těchto důvodů zdejší soud použil analogicky shodné ustanovení, jako soud prvého stupně, avšak k projednání návrhu odsouzeného neshledal svoji místní ani věcnou příslušnost P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek. V Plzni dne 23. července 2003