Povinnost odvést pojistné vzniká v okamžiku určeném zákony o pojistném (tj. dnem, který je určen pro výplatu mezd)) a trvá dokud není splněna. K jejímu porušování, to znamená k neodvedení pojistného, dochází i po tomto okamžku a zaměstnavatel je povinen pojištění odvést kdykoli po jeho splatnosti.

Krajský soud v Plzni rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 19.11.2003 ve věci obžalovaného M.K., t a k t o : Odvolání obžalovaného M.K. proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2.7.2003 č.j. 1 T 171/98-301 se dle § 256 tr. ř. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í Obžalovaný byl před soudem prvého stupně stíhán proto, že jako jednatel obchodní společnosti K. s.r.o. (dále jen „společnost“), ačkoli je zaměstnancům společnosti srážel z hrubých mezd, neodváděl příslušným institucím pojistné na zdravotní pojištění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“) a tím ušetřené prostředky použil pro jiné účely. V případě pojistného na zdravotní pojištění se konkrétně se jednalo o částku 262.899 Kč ve prospěch Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR za období březen 1995 až červenec 1997, vyjma května a října 1995 a ledna a března 1996, částku 162 Kč ve prospěch Vojenské zdravotní pojišťovny za období září 1993 až září 1996, částku 17.172 Kč ve prospěch Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR za období od dubna 1996 do července 1997, částku 10.461 Kč ve prospěch Zdravotní pojišťovny Garant Hospital za období březen 1995 až červen 1996. Pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti neodváděl obžalovaný Okresní správě sociálního zabezpečení Plzeň-sever v období od listopadu 1994 do července 1997 v celkové výši 409.956 Kč. Celkem obžalovaný neodvedl částku 700.650 Kč. Za popsané jednání byl obžalovaný odsouzen nejprve rozsudkem okresního soudu ze dne 7.4.1999. Soud skutek kvalifikoval jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obžalovaného za něj potrestal trestem odnětí svobody čtrnácti měsíců s podmíněným odkladem na dobu dvou let. K odvolání obžalovaného byl rozsudek usnesením krajského soudu ze dne 24.11.1999 sp.zn. 6 To 298/99 zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácenu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud soudu okresnímu vytkl nedostatečná skutková zjištění ohledně hospodářské situace společnosti v období, ve kterém nedocházelo k odvodům. Uložil proto okresnímu soudu vyslechnout svědkyni B., která se měla vyjádřit ke struktuře schodku společnosti v roce 1996, a v případě přetrvávajících pochybností o hospodářské situaci společnosti též ustanovit znalce z oboru účetnictví, který by posoudil, zda společnost v kritickém období byla v platební neschopnosti, zda neupřednostňovala jiné věřitele a do jaké míry použila neodvedené dávky pro účely podnikání. Vedle toho bylo okresnímu soudu uloženo, aby se vypořádal s možností kvalifikace skutku podle v trestním zákoně nově zakotveném § 147. Okresní soud doplnil dokazování výslechem svědkyně B. i znaleckým posudkem a výslechem znalkyně a napadeným rozsudkem poté znovu ve věci rozhodl. Obžalovaného uznal vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na jeden rok. Před svým rozhodnutím dospěl především na základě posudku znalkyně z oboru ekonomika - účetnictví k závěru, že společnost v kritickém období většinou v době výplat měla dostatek peněžních prostředků k vyplacení hrubých mezd, tj. i k odvedení pojistného, avšak místo k odvodům je použila na zajištění svého podnikání. V tomto smyslu se ostatně hájil i sám obžalovaný. Okresní soud však tento důvod neodvádění pojistného pro jeho dlouhé trvání nepovažoval za vyviňující. Byl názoru, že obžalovaný měl povinnost přizpůsobit hospodaření společnosti tak, aby své zákonné povinnosti odvádět za zaměstnance pojistné dostála, a pokud toho nebyl schopen, měl podnikání společnosti ukončit. Proti rozsudku, a to proti výroku o vině i výroku o trestu, se obžalovaný odvolal a vytkl mu nesprávné právní závěry. Obžalovaný byl názoru, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu. Opakoval svoji obhajobu, že v případě hrazení jiných výdajů než výdajů zajišťujících plnění stavebních zakázek a udržení zaměstnanosti by společnost byla nucena ukončit svoji činnost a propustit zaměstnance. Odkazoval na znalecký posudek, dle kterého byla společnost od roku 1993 v platební neschopnosti. I za této situace, pokud bylo možno, však bylo pojistné alespoň částečně hrazeno. Obžalovaný připomněl, že podnikání společnosti musel podporovat vlastními prostředky. Dále uvedl, že podle znaleckého posudku se v době výplat nehradily žádné platby týkající se pracovního povolení (čímž měl na mysli pracovní povolení pro zaměstnance společnosti v SRN). Nakonec – poněkud v rozporu s tvrzením o namítání toliko právních vad – uvedl, že závazky vzniklé při výplatách mezd (zálohy na daň z příjmu, pojištění) se hradily vždy, když byl dostatek finančních prostředků a zcela výjimečně bylo možno hovořit o hrazení jiných plateb. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal dle § 254 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo odvolání podáno, i správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a to z hlediska odvolatelem vytýkaných vad. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto je podle § 256 tr. řádu zamítl. Okresní soud doplnil dokazování v rozsahu dostatečném k tomu, aby bez důvodných pochybností zjistil veškeré skutkové okolnosti významné pro právní posouzení věci, a to způsobem souladným s požadavky trestního řádu. Takto získané důkazy pak řádně zhodnotil a dospěl ke správnému skutkovému závěru. Krajský soud proto, jsa podle § 263 odst. 7 tr. řádu vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, na dostatečně (v původním i v napadeném rozsudku ve vzájemné souvislosti) zdůvodněný skutkový závěr okresního soudu odkazuje. Na závěr o skutkovém stavu pak okresní soud správně aplikoval ustanovení trestního zákona. Přitom se vypořádal, jak mu předtím uložil krajský soud, s otázkou, zda je skutek třeba posoudit podle § 255 nebo podle § 147 tr. zák. Pochybil pouze tím, že v písemném vyhotovení napadeného rozsudku v označení právní kvalifikace opomněl trestný čin označit i číslem příslušného paragrafu trestního zákona. Z názvu trestného činu, z tzv. právní věty, jakož i z výroku o trestu je ale zjevné, jakým trestným činem byl obžalovaný uznán vinným. Jde tedy pouze o formální pochybení, jež v odvolacím řízení nebylo třeba napravovat. Odvolací soud se v souladu s podaným odvoláním soustředil na právní posouzení řádně zjištěného skutku. Otázkou, kterou řešil, bylo, zda jsou znaky skutkové podstaty § 147 tr. zák. naplněny i tehdy, když důvodem neodvádění pojistného jsou hospodářské potíže povinného subjektu a na ně navazující upřednostnění financování vlastního podnikání před odváděním pojistného, což byl právě případ obžalovaného. Odvolací soud měl přitom svou roli ulehčenu tím, že otázka se již dočkala odpovědi v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, zejména v rozsudku ze dne 10.5.2000 sp.zn. 4 Tz 63/2000 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 30/2001) a usnesení ze dne 30.8.2000 sp.zn. 3 Tz 155/2000. Podle této judikatury je trestnost jednání spočívajícího v neodvedení pojistného jako trestného činu dle § 147 tr. zák. (resp. do 31.12.1997 dle § 255) podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl prostředky potřebné k odvedení pojistného k dispozici, avšak použil je k jiným účelům (R 30/2001). Přitom je z hlediska formálních znaků skutkové podstaty nerozhodné, zda ušetřené prostředky použije k tomu, aby zabránil zániku podniku, nebo k pouhému zvýšení zisku. Pokud zaměstnavatel zjistí, že podnik, který provozuje, není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy zaměstnanců a odvod pojistného, musí takové podnikání ukončit (usnesení 3 Tz 155/2000). Důvody, které zaměstnavatele vedou k neodvádění pojistného mohou být významné toliko pro posouzení materiální stránky trestného činu; mohou ovlivnit buď vůbec trestnost činu anebo alespoň úvahy o výši trestu (tamtéž). Důvody tohoto na první pohled zužujícího výkladu (trestní zákon v § 147 žádné omezení trestnosti v tomto směru nestanoví) jsou zřejmé. Ze zásady impossibilum nulla obligatio (nemožné nezavazuje) vyplývá, že trestné nemůže být nesplnění povinnosti (neodvádění pojistného), není-li splnění možné. Nemožnost tu vlastně vylučuje zavinění. Nemá-li zaměstnavatel prostředky k tomu, aby vedle výplaty čistých mezd také odvedl pojistné, nemůže být za to trestán. Jestliže však tyto prostředky má, pak – z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty - není žádného zákonného podkladu pro jakékoli rozlišování podle toho, na jaký účel – jiný než odvedení pojistného – je použije. Jak ze zákonů upravujících pojistné, tak i ze zákona trestního jednoznačně vyplývá povinnost s každou vyplacenou mzdou odvést do státní pokladny (resp. do pokladny zdravotní pojišťovny) pojistné. Prostředky „stržené“ z hrubých mezd jsou účelově vázány a nemohou být použity na jiné účely než je placení pojistného. Jestliže zaměstnavatel je schopen pokračovat ve svém podnikání jen za předpokladu neplnění této povinnosti, je povinen podnikání ukončit a tak zabránit dalšímu vytváření pro státní finance nežádoucího stavu. Sám zaměstnavatel nemůže rozhodovat o tom, zda na úkor fiskálního zájmu státu dá přednost jeho zájmu na zaměstnanosti; rozhodnutí o způsobu sledování jednotlivých veřejných zájmů je věcí státu samotného. Existenci požadované subjektivní stránky trestného činu, totiž úmyslu, lze podle citované judikatury Nejvyššího soudu i podle odůvodnění napadeného rozsudku dovodit z délky doby, po kterou pojistné nebylo odváděno. Trestné nebude jednání zaměstnavatele ihned poté, co včas neodvede pojistné v zákonem předvídaném rozsahu, očekává-li v přiměřené době zlepšení své hospodářské situace a s tím i možnost dodatečného odvedení pojistného. V takovém případě by subjektivní předpoklad trestnosti nebyl naplněn. Pakliže ale hospodářské obtíže zaměstnavatele a s tím spojené neplnění zákonné povinnosti trvají po dlouhou dobu, nelze než dojít k závěru, že zaměstnavatel ví, že svým zákonným povinnostem nebude moci dostát, a je s tím srozuměn. V souzeném případě přitom hospodářské obtíže společnosti podle závěrů soudního znalkyně trvaly již od roku 1993. Z předchozího výkladu s ohledem na soudem prvního stupně učiněná a obžalovaným nezpochybněná skutková zjištění vyplývá, že soud prvního stupně nepochybil, když jednání obžalovaného podřadil pod skutkovou podstatu § 147 tr. zák. Pokud jde o materiální stránku trestného činu, má odvolací soud za to, že důvody, které vedly obžalovaného k neodvádění pojistného, vzhledem k velmi dlouhé době a rozsahu mnohonásobně převyšujícím rozsah trestnosti vyžadovaný trestním zákonem (srov. § 89 odst. 11) nesnižují společenskou nebezpečnost jeho jednání natolik, že by vylučovaly jeho trestnost. Intenzita zasažení trestním zákonem chráněného zájmu byla značná a důvody na straně obžalovaného ji nemohou v uvedeném směru vyvážit. Mohly se uplatnit - a okresní soud je také uplatnil – toliko při rozhodování o trestu. Byť ne výslovně, vyskytla se v řízení též otázka, zda pro právní posouzení skutku je rozhodné, měl-li obžalovaný prostředky umožňující mu pojistné odvést právě v termínu výplat čistých mezd anebo jindy. Obžalovaný se totiž mimo jiné dovolával i toho, že „v době výplat se žádné platby týkající se plateb pracovního povolení nehradily.“ Tím se zabýval i soud prvního stupně, když znalkyni uložil doplnit znalecký posudek o posouzení otázky dostatku peněz na výplatu hrubých mezd v každém termínu jednotlivých výplat. Tento přístup souvisí s právní úpravou splatnosti pojistného, která je vázána na zaměstnavatelem určený termín výplat (srov. např. § 9 odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení). Přestože v řízení bylo z posudku a z následného výslechu znalkyně v hlavním líčení bez pochybností zjištěno, že společnost měla v kritickém období většinou dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd, tedy na výplatu čistých mezd a na odvody daní a pojistného, právě v době termínu výplat, považoval odvolací soud za účelné, dotknout se pro úplnost i uvedené otázky. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu zdají se vycházet z toho, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 147 tr. zák. je třeba, aby zaměstnavatel měl prostředky umožňující odvod pojistného právě v termínech výplat mezd. Tomu nasvědčují častá slova o „srážení“ prostředků k odvodu pojistného. Nejvyšší soud říká, že trestnost je tu podmíněna tím, „že plátce - zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich mezd skutečně srazil“(usnesení 3 Tz 155/2000; zvýraznění kurzívou provedenou krajským soudem). Nicméně tyto formulace nejsou jednoznačné a Nejvyšší soud je nijak nerozvinul ani – pokud by skutečně měly být vyjádřením k položené otázce – nezdůvodnil. Odvolací soud se proto domnívá, že tu je zatím prostor pro nižší soudy s problémem se vypořádat. Odpověď na otázku ovlivňuje skutečnost, že trestný čin dle § 147 tr. zákona vykazuje pravidelně znaky trestného činu hromadného, pokračujícího i trvajícího, což je dáno povahou povinnosti, v jejímž porušení trestný čin spočívá, a zákonnými znaky stanovenými v § 147. Znak hromadného trestného činu je dán stanoveným rozsahem neodvedení pojistného („ve větším rozsahu“) jako předpokladu trestného činu dle § 147. Pokračujícím je trestný čin většinou proto, že k jeho spáchání dochází více útoky, tj. neodvedením různě splatného pojistného. A posouzení trestného činu jako trvajícího vyjadřuje skutečnost, že jednotlivé splatné pojistné pachatelé dluží po delší dobu. Právě tato poslední charakteristika souvisí s probíranou otázkou. Trestný čin dle § 147 tr. zák. záleží v opomenutí konat (odvést pojistné). Pro zodpovězení položené otázky, domnívá se odvolací soud, je podstatné, kdy má pachatel povinnost konat. Povinnost odvést pojistné vzniká v okamžiku určeném zákony o pojistném (tj. v den, který je určen pro výplatu mezd) a trvá, dokud není splněna. Není tomu tak, že by povinnost existovala pouze v určitém okamžiku. K jejímu porušování, k neodvedení pojistného, dochází i po tomto okamžiku a zaměstnavatel je povinen pojistné odvést kdykoli po jeho splatnosti. Pakliže tedy nemá v době splatnosti prostředky k odvedení pojistného, musí je odvést kdykoli po té, co prostředky získá. Pokud se hovoří o účelové vázanosti „srážek“ provedených z mezd, pak to znamená pouze tolik, že v případě výplaty čisté mzdy vzniká povinnost odvést pojistné vypočtené zákonem stanoveným způsobem z hrubé mzdy. Hrubá mzda, stejně jako srážka z ní, jsou ovšem toliko účetní kategorie, které nemusí odpovídat skutečnosti. Zaměstnavatel může vyplatit čistou mzdu vypočítanou jako rozdíl hrubé mzdy a zákonných srážek, aniž by měl peněžní prostředky ve výši hrubé mzdy. Z toho plyne, že neexistují nějaké individualizované peněžní prostředky, které by byly sráženy a byly určeny k odvodům pojistného. Provedení „srážky“ znamená pouze vznik povinnosti a nikoli oddělení existujících peněz. Trestní zákon trestá jednání zaměstnavatele, který vyplatí mzdu, avšak neodvede vůbec, tj. nikoli pouze v termínu výplaty, pojistné. Je bez významu, zda zaměstnavatel v období, v němž pojistné neodváděl, měl k jeho odvedení prostředky právě v termínu výplat anebo jindy. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru o beztrestnosti zaměstnavatele, který peníze umožňující mu odvést pojistné pravidelně použije k jinému účelu před termínem výplat tak, aby v době výplat měl prostředky pouze na čisté mzdy. Přitom společenská nebezpečnost jeho jednání je stejná jako společenská nebezpečnost toho zaměstnavatele, který má prostředky v době výplat. Takové jednání by nemuselo naplňovat znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, tudíž by zůstalo nepostižitelné, i kdyby jeho důvodem nebyla nepříznivá hospodářská situace zaměstnavatele. Krajský soud přezkoumal rovněž výrok o trestu a jemu předcházející řízení a ani zde neshledal žádné pochybení okresního soudu. Obžalovanému byl uložen trest při spodní hranici zákonné trestní sazby, a to s podmíněným odkladem na krátkou zkušební dobu. Okresní soud přitom vycházel z dosavadní bezúhonnosti obžalovaného a zohlednil důvody, které jej vedly ke spáchání trestného činu. Krajský soud má za to, že tyto okolnosti byly při rozhodování o trestu vzaty do úvahy dostatečně a že uložený trest je jim přiměřený. P o u č e n í : 1) Proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek. 2) Proti tomuto rozhodnutí může podat dovolání nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoliv výroku, a to ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, jakož i obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obžalovaný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr. řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu, i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až tr. řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Plzni dne 19.11.2003