Odvolací soud může meritorně rozhodnout ve věci podle § 259 odst. 3 tr.ř. i tehdy, provede-li sám ve veřejném zasedání pouze důkazy pro posouzení věci nepodstatné nebo žádné, pokud současně shledal, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou správná a úplná, není potřebné provádět další důkazy a je nadbytečné znovu opakovat důkazy provedené v hlavním líčení (důvodem zrušení rozsudku soudu prvého stupně odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. bylo pouze to, že odvolací soud měl odlišný právní názor na posouzení otázky zavinění obžalované a dospěl k závěru, že jejím jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, a proto žalovaný skutek není trestným činem).

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. E.W. a soudkyň JUDr. L.Ch. a Mgr. D.P., v trestní věci obžalované J.K., dříve A., při veřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2003, t a k t o : K odvolání obžalované J.K. (dříve A.) se podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušuje rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 10. 2002 sp. zn. 2 T 125/2001 v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu se znovu rozhoduje tak, že obžalovaná J.K. rozená A., bytem Blažim, pošta Uněšov, okr. Plzeň – sever s e z p r o š ť u j e podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby Okresního státního zástupce v Tachově sp. zn. Zt 804/2000, ze dne 9. května 2001, ve které jí bylo kladeno za vinu, že dne 13. 6. 2000 kolem 23.00 hodin v obci Konstantinovy Lázně, v restauraci Penzionu „Lípa“, majitele A.R., bytem Plzeň, vysypala popelník s nedopalky cigaret do plastového odpadkového koše umístěného u ledničky u výčepu místnosti restaurace, ve kterém následně od nedopalků cigaret došlo ke vznícení jeho obsahu a rozhoření ohně, který se rozšířil na vybavení výčepu a restaurace a tímto požárem, k jehož likvidaci došlo v době od 01.27 hodin do 01.48 hodin dne 14.6. 2000 Hasičským záchranným sborem okresu Tachov po jeho ohlášení dne 14.6. 2000 v 00.30 hodin, byla způsobena majiteli A.R. škoda na objektu domu a vybavení restaurace ve výši 39.610,-- Kč na zařízení restaurace, ve výši nejméně 65.256,22 Kč na zásobách potravin, alkoholu a cigaret, když požárem byl ohrožen celý objekt domu v hodnotě nejméně 4.210.000,-- Kč a životy a zdraví v něm ubytovaných a zdržujících se nejméně 39 osob, které musely objekt opustit, čímž měla spáchat trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1,2 písm. c) tr. zákona, neboť žalovaný skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu se Pojišťovna U., a.s. se sídlem v Praze 6, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu na řízení ve věcech občanskoprávních. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem citovaným ve výroku tohoto rozhodnutí byla obžalovaná J.A. uznána vinnou trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1 tr. zákona, kterého se měla dopustit tím, že dne 13.6. 2000 kolem 23.00 hodin v obci Konstantinovy Lázně, v restauraci Penzionu Lípa majitele A.R. vysypala popelník s nedopalky cigaret do plastového odpadkového koše umístěného v uvedené restauraci, když v odpadkovém koši byl hořlavý materiál jako papír a v uvedením koši došlo ke vznícení jeho obsahu a k rozhoření ohně pravděpodobně v době mezi 23.26 až 23.36 hodin, který se rozšířil na vybavení výčepu a restauraci, když k likvidaci požáru došlo v době od 01.27 dne 14.6. 2000 hasičským záchranným sborem a majiteli objektu byla způsobena škoda na objektu domu a vybavení restaurace ve výši 249,591,30 Kč ve stavební části, na zařízení restaurace ve výši 39.610,-Kč a na zásobách a potravinách ve výši 65.256,22 Kč, když požárem byl ohrožen celý objekt domu, který měl v uvedené době hodnotu nejméně 4.210.000,-- Kč a požárem byly ohroženy životy a zdraví ubytovaných a zde zdržující se osob v počtu nejméně 39, které musely objekt opustit. Za uvedený trestný čin okresní soud uložil obžalované podle § 180 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále pak okresní soud podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal Pojišťovnu U., a.s. se sídlem v Praze 6 s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení na řízení občanskoprávních. Proti uvedenému rozsudku podala obžalovaná v zákonné lhůtě odvolání, které zdůvodnila prostřednictvím svého obhájce. Poukazuje v něm na to, že v restauraci se zdržovala jako host a nebyla nikterak seznámena se způsobem protipožárního zabezpečení daného objektu a neměla sebemenší důvod, aby se nad takovými otázkami zamýšlela, neboť je obecně známo, že otázky zabezpečení provozovny proti požáru má řešit provozovatel zařízení. Dále se v odvolání zdůrazňuje, že obžalovaná od počátku uvádí, že byla znalá poměrů v dané restauraci, avšak pouze potud, že jako host sledovala vícekrát chování obsluhujícího personálu a spolehlivě věděla, že tento personál vždy veškeré odpadky z popelníků na stolech a ze stolů, sype do jediného odpadkového koše. Měla tedy všechny důvody domnívat se, že praxe obsluhujícího personálu je v souladu s tím, jak je zajištěna protipožární ochrana daného provozu a neměla důvod podrobněji se touto otázkou zabývat. Na druhé straně se zdůrazňuje, že obžalovaná ovšem zásadně popírá, že by měla jakékoliv tušení o tom, že personál vynáší koš při skončení směny do popelnice, neboť to jí známo nebylo. To, že obžalovaná upřímně uvedla, že v době, kdy vysypávala popelník do odpadkového koše nějaké věci se v něm včetně papíru nacházely, svědčí o tom, že obžalovaná až do své výpovědi, nepřikládala této skutečnosti žádný význam, neboť byla přesvědčena, že personál restaurace praktikuje bezpečnou praxi, tedy, že vysypává odpadky do nehořlavé nádoby a že se nemůže nic stát. Nelze ani vycházet z toho, že se jedná o odpadkový koš, neboť s ohledem na neustálý vývoj nových materiálů, existují i ohnivzdorné plasty. Dále se konstatuje, že jediný komu bylo známo, že sypání nedopalků papírů a nedopalků do jednoho koše vytváří nebezpečné situace, byl personál daného Penzionu Lípa. S naprostým překvapením bylo při hlavním líčení zjištěno, že tento personál měl zkušenost s tím, že v koši docházelo k zahoření jednotlivých papírků, což bylo řešeno tím, že koš personál uhasil a zajištění objektu v tomto směru bylo prováděno tím, že na konci směny se tento koš vynášel. Právě tato nesmyslná a nebezpečná praxe byla základní příčinou daného požáru. Dále se zdůrazňuje, že z důkazů, které byly provedeny vyplynulo, že koš nebyl vynesen a vysypán až na konci směny, to je až poté, kdy všichni restauraci opustili, ale ve skutečnosti tento koš vysypal obsluhující číšník předtím, než sám z restaurace odešel. Pokud by majitel penzionu a personál postupovali ve shodě s požadavky protipožární ochrany, tedy především zavedli takovou praxi, při které by se nedopalky sypaly do zvláštní, k tomu určené, nádoby z nehořlavého materiálu, nemohlo by k dané situaci dojít. Nebylo ovšem zajištěno ani to, že by nedopalky byly vynášeny mimo objekt, vždy poté, kdy byl ukončen provoz restaurace. Navíc se zdůrazňuje, že z důkazů také vyplynulo to, že i v nočních hodinách mohl kdokoli z pensionu, tedy z ubytovaných hostů do restaurace vstoupit a kouřit právě v této restauraci, která nebyla uzamykána. V doplněném odůvodnění odvolání, pak obžalovaná prostřednictvím svého obhájce zdůrazňuje, že okresní soud chybně staví otázku tak, že obžalovaná věděla, že vysypává popelník do plastového koše a mohla tudíž vědět, že může vzniknout požár. Přitom ovšem ze zkušenosti je zcela zřejmé a věděla to i obžalovaná, která byla kuřačkou, že se běžně v restauracích používají popelníky z plastů, tedy z umělých hmot. Tyto popelníky se vyskytují zcela běžně, mají nejrůznější tvary i barvy a obžalovaná tedy důvodně předpokládala, že plast je hmotou, která odolává vysokým teplotám a která je vhodná i na výrobu nádob jako jsou popelníky, tedy nádob z nehořlavého materiálu. Jestliže pak personál zmíněného penzionu zcela běžně vysypával popelníky do odpadkového koše vyrobeného z plastické hmoty a zcela běžně do téže nádoby vysypával i hořlavé předměty jako jsou účtenky či ubrousky, pak obžalovaná s ohledem na své znalosti a zkušenosti i vzhledem ke svým osobním poměrům a okolnostem věci, nemohla vědět, že takové jednání může způsobit požár nebo vyvolat ohrožení zákonem chráněných zájmů. Proto její zavinění není dáno ani ve formě nedbalosti a navrhuje se v odvolání, aby krajský soudu zrušil napadený rozsudek a obžalovanou obžaloby v plném rozsahu zprostil. V konečném návrhu při veřejném zasedání u odvolacího soudu pak obhájce obžalované doplnil, že ze strany provozovatele penzionu došlo k porušení několika ustanovení zákona č. 133/85 Sb. a že kdyby provozovatel u zmíněného plastového koše doplnil označení v tom směru, že je zakázáno do něho vysypávat nedopalky cigaret, pak by otázka odpovědnosti obžalované, stále zcela jinak. Jestliže takové označení v daném místě nebylo, uzavřel obhájce, že zavinění obžalované není dáno ani ve formě nevědomé nedbalosti, a proto navrhuje, tak jak je uvedeno v písemném odůvodnění odvolání. K tomu je třeba dodat, že státní zástupkyně při konečném návrhu veřejného zasedání konstatovala, že je zřejmé každému občanovi, a tedy i kuřákovi, že nelze házet hořící nedopalky mezi papíry. Když Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, stejně jako správnost postupu řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, dospěl k následujícím závěrům. Předně musí odvolací soud konstatovat, že při přezkoumání spisového materiálu zjistil, že soud prvého stupně provedl v této trestní věci všechny potřebné důkazy k tomu, aby zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Okresní soud provedl všechny důkazy procesně řádným způsobem a poté tyto důkazy také zhodnotil postupem dle § 2 odst. 6 tr. řádu tak, že dospěl k závěru, že příčinou požáru bylo právě to, že obžalovaná vysypala popelník s nedopalky cigaret právě do zmíněného odpadkového koše, který byl v restauraci umístěn a tím způsobila obecné ohrožení. K těmto skutkovým zjištěním soudu prvého stupně nelze mít v podstatě žádné výhrady, když okresní soud se vcelku vypořádal i s tím, že v daném případě neexistují žádné důvodné pochybnosti o tom, že k požáru penzionu došlo proto, že právě obžalovaná do zmíněného koše vysypala popelník s nedopalky cigaret. Správně tedy uzavřel, že nepřichází v úvahu jednání žádné jiné osoby, k čemuž musí odvolací soud pouze dodat, že s tímto závěrem souhlasí i proto, že z provedených důkazů je zřejmé, že obžalovaná se svým známým svědkem R. byla v restauraci a kouřila ještě po 23. hodině dne 13.6. 2000 a jestliže pak podle znaleckého posudku vznikl požár okolo 23.26 hodin a k plamennému hoření došlo zhruba po deseti minutách, je prakticky vyloučeno, že by do předmětného koše vhodil nedopalek cigarety někdo jiný a krajský soud tedy o zmíněném závěru rovněž nemá důvodné pochybnosti. Jiná je ovšem podle názoru Krajského soudu v Plzni, jako soudu odvolacího, situace, pokud jde o naplnění jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu. Okresní soud se subjektivní stránkou stíhané trestné činnosti zabývá na str. 5 napadeného rozsudku ve druhém odstavci, kde uvádí, že i když bylo potvrzeno, že obžalovaná se vlastně chovala tak, jak to viděla i u obsluhujícího personálu restaurace, nezbavuje jí to viny ze založení požáru z nedbalosti, neboť „každý občan by si měl počínat tak, aby předešel možnému vzniku požáru, či nebezpečí vzniku požáru svým chováním a to zejména vysypáním nedopalků cigaret či obdobného materiálu do míst, kde je hořlavý materiál, za jaký lze bezpečně považovat papír“. Dále okresní soud uvádí, že obžalovaná nemohla „bez přiměřených důvodů spoléhat na to“, že k takovému požáru nemůže dojít, právě s ohledem na to, že vysypávala obsah popelníku do míst, kde je lehce hořlavý materiál uložen. K tomu pak soud konstatuje, že její jednání lze hodnotit jako nedbalé ve smyslu § 5 písm. b) tr. zákona, když vzhledem k okolnostem věděla, že popelník vysypává do plastového koše s papíry a mohla vědět, že takový požár vzniknout může. Dále okresní soud uvádí, že na shora uvedeném nemůže nic změnit skutečnost, že prakticky dělala to samé, co obsluhující personál, který ovšem takový koš vysypal večer před zavřením do popelnice mimo objekt restauračního provozu. Obžalovaná, jak uvádí okresní soud, znalá poměrů v této restauraci, byla zřejmě s těmito podmínkami obeznámena. Nic na tom pak nemění podle okresního soudu ani to, že obžalovaná takto činila, ač nemusela, neboť šlo o hosta penzionu, který zpravidla po sobě neuklízí věci na stole, jako použité sklo, nádobí, nedopalky cigaret apod. K výše uvedeným závěrům soudu prvého stupně je třeba ovšem nejprve uvést to, že citované odůvodnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu je rozporné, když okresní soud používá slova „ bez přiměřených důvodů spoléhat“ a současně odkazuje na § 5 písm. b) tr. zákona, kde je definována nevědomá nedbalost, což je v rozporu, neboť jestliže pachatel bez přiměřených důvodů spoléhá, že svým jednáním neohrožuje zájem chráněný trestným zákonem, pak se dopouští jednání z vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 ovšem písm. a) tr. zákona. Dále je třeba uvést k uvedeným úvahám okresního soudu, že samozřejmě obžalovaná věděla, že vysypává obsah popelníku, do koše kde je lehce hořlavý materiál, tj. papír respektive ubrousky, avšak okresní soud se nijak nezabývá tím, že tyto ubrousky byly uloženy v plastovém koši a nezabývá se právě otázkou, kterou naznačuje v odvolání obžalovaná, tj., že nepochybně existují i plastové koše, které jsou vyrobeny z materiálu, který není hořlavý. Další výtka ve vztahu k odůvodnění subjektivní stránky, tak jak je to uvedeno v napadeném rozsudku je ta, že nebylo žádným důkazem prokázáno, že by obžalovaná byla znalá poměrů v restauraci v tom smyslu, že věděla, že personál restaurace vždy na konci směny zmíněný koš vysypal mimo objekt restaurace. Takováto vědomost obžalované o tomto zvyku, nebyla prokázána žádným důkazem. Okresní soud se pak dostává zčásti ve svém odůvodnění do dalšího rozporu, když v posledním odstavci napadeného rozsudku na str. 6, na rozdíl od toho, co se uvádí ve 2. odstavci na str. 5 konstatuje, že na vzniku škody měl určitý podíl i majitel objektu a obsluhující personál, který porušováním bezpečnostních předpisů se choval „téměř návodným jednáním vůči obžalované“. Podle názoru odvolacího soudu z důkazů, které okresní soud procesně řádným způsobem provedl a vyvodil z nich skutkový závěr o tom, že příčina požáru spočívá v zahoření odpadkového koše, do kterého hodila nedopalky cigaret právě obžalovaná, nelze uvažovat v žádném případě o zavinění z hlediska vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zákona a proto také soud správně uvažoval o možnosti, zda v daném případě nešlo o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. b) tr. zákona, byť v odůvodnění svého rozhodnutí se dostal do určitých rozporů, jak na to již bylo poukázáno. Trestný čin je spáchán z nevědomé nedbalosti tehdy, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem způsobit, ačkoli o tom, vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (§ 5 písm. b) tr. zákona). Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákon samozřejmě zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nedbalosti nevědomé na povinnosti, ale současně i na možnosti („měl a mohl“) předvídat způsobení poruchy a ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Přitom kritériem nedbalosti, a to v obou jejích formách, je zachování určité míry opatrnosti. Tato míra opatrnosti je pak daná spojením objektivního i subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem a jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti, odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění. Objektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, výjimečně se pak od některých osob vyžaduje určitá vyšší míra opatrnosti, což v daném případě nepřipadá v úvahu, neboť obžalovaná byla hostem restaurace a neměla rozhodně žádné zvláštní povinnosti. Rozsah náležité opatrnosti se pak zkoumá na základě zvláštních právních předpisů a vyšší míru opatrnosti než jaká vyplývá z těchto předpisů, nelze rozhodně po pachateli žádat. V daném případě je situace taková, že nebylo objektivní kritérium upraveno zvláštními předpisy, neboť tyto zvláštní předpisy konkrétně zákon č. 133/85 Sb., na který poukázal obhájce při konečném návrhu, dává povinnosti především provozovateli konkrétního objektu. Pokud jde o ostatní osoby, tak tam nejsou pro tyto určeny žádné zvláštní a specielní povinnosti. Za takové situace pak se musí vycházet pouze z obecně uznávaných zásad rozumného člověka a tedy vychází se z toho, že stačí, když takový člověk, v daném případě obžalovaná, dodrží ve společnosti obecně uznávanou míru opatrnosti. V případě jednání, pro které je stíhána obžalovaná, pak dospěl tedy odvolací soud k závěru, že objektivní míra opatrnosti byla dodržena, když z provedených důkazů bylo jednoznačně okresním soudem prokázáno, že obžalovaná se chovala stejně jako pracovníci, kteří v tomto směru mají určenou zvláštní povinnost a vysypala tedy popelník s nedopalky cigaret do stejného odpadkového koše, který byl používán právě obsluhujícím personálem. Přitom je třeba vycházet i z toho, že u odpadkového koše rozhodně nebylo žádné upozornění či označení v tom smyslu, že je zakázáno do tohoto koše nedopalky cigaret vhazovat. Dokonce na takové možné jednání a na ohrožení nebyla upozorněna ani majitelem objektu, který obžalované povolil pobyt v restauraci po uzavírací hodině a který ještě kolem 23. hodiny dne 13. 6. 2000 objekt kontroloval a při odchodu od obžalované a jejího společníka svědka R. na nic takového žádným způsobem neupozornil, i když věděl, že tito hosté i při jeho odchodu stále kouří. Subjektivní vymezení míry opatrnosti pak vyžaduje, aby mimo povinné opatrnosti, tedy mimo objektivního kritéria, bylo vzato v úvahu subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění můžeme mluvit jenom tehdy, jestliže povinnost a současně možnost předvídat (subjektivní hledisko) porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti se musí zvažovat vlastnosti, zkušenosti, konkrétní znalosti a obecně stav pachatele, tj. jeho vzdělání, kvalifikace, jeho speciální i obecné zkušenosti a pak především také okolnosti konkrétního případu. Obžalovaná je osobou narozenou v roce 1975, má základní vzdělání a je vyučena, kdy do roku 1999 pracovala jako dělnice v akciové společnosti S. ve Stříbře a nemá tedy rozhodně žádné speciální vzdělání, pokud jde o požární ochranu ani žádné speciální vzdělání, pokud jde o plastické hmoty a pokud jde o hořlavost materiálů, které jsou nazývány jako plasty. Jistě nelze vyloučit tvrzení obžalované uplatněné v odvolání, že jako dřívější kuřačka věděla, že v řadě restaurací jsou z plastů i popelníky, do kterých se odkládají nedopalky cigaret a že tedy důvodně mohla předpokládat, že tyto plastové popelníky jsou z nehořlavého materiálu a vzhledem ke konkrétní situaci a k tomu, co vyplývá z výpovědi svědků R. a T., pak mohla důvodně předpokládat také to, že majitel restaurace i obsluhující personál restaurace neporušují zásadním způsobem bezpečnostní předpisy požární ochrany a že tedy nevysypávají nedopalky cigaret do plastového koše, který by byl z hořlavého materiálu. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že ani z hlediska subjektivního vymezení míry opatrnosti nelze mluvit o zavinění z nevědomé nedbalosti, tedy nejen, že obžalovaná neměla povinnost vědět, že svým jednání může způsobit porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem, ale ani to vzhledem ke konkrétní situaci na místě činu, vědět nemohla. Nelze jistě od občana požadovat, aby předpokládal, že provozovatel určitého objektu nerespektuje právní předpisy, v daném případě předpisy, které se týkají požární ochrany, a právně proto byla správná ta úvaha soudu prvého stupně, která je uvedena až v samém závěru odůvodnění napadeného rozsudku a kde se konstatuje, že právě jednání majitele objektu a obsluhujícího personálu, bylo vlastně pro obžalovanou návodným jednáním. Za takové situace ovšem nelze dovodit zavinění ve smyslu trestního zákona, tedy ani zavinění z nevědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. b) tr. zákona, a proto odvolací soud postupoval tak, jak je to uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, tedy dle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžalovanou obžaloby v celém rozsahu, neboť nebylo prokázáno, že žalovaný skutek je trestným činem, když nebyla prokázána subjektivní stránka žalovaného trestného činu. Za takové situace samozřejmě musel pak odvolací soud rozhodnout i o nároku na náhradu škody a to jediným možným postupem, tj. podle § 229 odst. 3 tr. řádu. Odvolací soud musí závěrem konstatovat, že si samozřejmě byl vědom toho, že při veřejném zasedání byly provedeny ve vztahu k trestné činnosti pouze nepodstatné důkazy a zvažoval, zda v daném případě je možno rozhodnout podle § 259 odst. 3 tr. řádu, tedy meritorně ve věci rozhodnout tak, že dojde k jinému závěru než okresní soud. Přitom dospěl k závěru, že nedochází k porušení citovaného ustanovení trestního řádu a to proto, že odvolací soud souhlasí, jak bylo již shora opakovaně uvedeno, se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně a jiného názoru je pouze v tom směru, zda bylo prokázáno zavinění obžalované ve formě nedbalosti dle § 5 tr. zákona. Jestliže tedy odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvého stupně za správná a úplná a jestliže ve věci nebylo možno provádět žádné další důkazy a bylo zcela nadbytečné některé důkazy opakovat a jestliže navíc mezi rozhodujícími důkazy nebyl žádný zásadní rozpor a šlo pouze o posouzení otázky zavinění, pak dospěl tedy odvolací soud k závěru, že ve věci může sám rozhodnout a to způsobem, který je uveden ve výroku tohoto rozsudku. P o u č e n í : 1) Proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek. 2) Proti tomuto rozhodnutí může podat dovolání nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoliv výroku, a to ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, jakož i obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obžalovaný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud.V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr. řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu, i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného.Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Plzni dne 30. ledna 2003