V exekučním řízení podle zák. č. 120/2001 Sb. nemůže vyvstat překážka litispendence.

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. E. V. a soudkyň JUDr. M. N. a O. K. v právní věci oprávněného V.z..p. ČR, se sídlem Praha 3, zast. ředitelem O. p. VZP Klatovy ing. P. P., Klatovy proti povinnému J. S. , nar., Klatovy IV, IČ , o nařízení exekuce, k odvolání povinného do usnesení Okresního soudu v Klatovech čj. Nc 2922/2003-56 ze dne 10.6.2004 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že se z r u š u j e . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Soud prvního stupně napadeným usnesením odmítl odvolání povinného podané proti usnesení ze dne 26.6.2003 čj. Nc 2922/2003-6 ve znění opravného usnesení ze dne 7.7.2003 čj. Nc 2922/2003-14. Odvolání odmítl s odůvodněním, že usnesení z 26.6.2003 ve znění opravného usnesení bylo povinnému doručeno v souladu s ustanovením § 46 odst. 4 o.s.ř. dne 2.10.2003, odvolací lhůta proto skončila dne 17.10.2003 a odvolání bylo podáno až dne 24.10.2003, tedy opožděně. Proto je dle § 208 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 e.ř. odmítl a to poté, kdy podle usnesení Krajského soudu v Plzni 14 Co 114/2004 provedl šetření za účelem doplnění údajů na doručence tak, aby splňovala náležitosti § 50e o.s.ř. O nákladech řízení rozhodl za použití ustanovení § 52 odst. 1 e.ř., § 271 o.s.ř. a 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal, protože oprávněnému nevznikly a povinný nebyl úspěšný. Proti tomuto rozhodnutí podal povinný včas odvolání, ve kterém namítá, že soud nezjišťoval naplnění předpokladů pro existenci domněnky doručení usnesení z 26.6.2003 dle § 46 odst. 4 o.s.ř. Dále namítá, že proti němu je vedeno i řízení o exekuci pod čj. Nc 2582/2002, které není pravomocně skončeno a soud měl proto nový návrh oprávněného vedený pod sp. zn. Nc 2922/2003 zamítnout. Navrhoval zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 o.s.ř. napadené usnesení a řízení mu předcházející, přihlédl k odvolání povinného a dospěl k závěru, že je důvodné. Problematikou včasnosti podání odvolání povinným proti usnesení z 26.6.2003 ve znění opravného usnesení ze 7.7.2003 se odvolací soud zabýval již ve svém usnesení 14 Co 114/2004, ve kterém konstatoval, že k tomu, aby nastala zákonná domněnka doručení je především třeba, aby doručenka (dodejka) obsahovala náležitosti, které vyplývají z § 50e o.s.ř. a konstatoval, že doručenka dokládající doručení usnesení soudu (č.l. 17 spisu) tyto náležitosti nesplňuje a nelze ji proto považovat za veřejnou listinu jak předpokládá § 50e odst. 4 o.s.ř. a nelze ji proto hodnotit ve smyslu § 134 o.s.ř. Odvolací soud dále uvedl, že za tohoto stavu bude třeba zjišťovat, zda se povinný dne 22.9.2003 v místě doručování zdržoval a zda byl vyzván vhodným způsobem, aby si písemnost vyzvedl. Soud prvního stupně poté prostřednictvím Pošty Klatovy 1 na kopii doručenky (dodejky) doplnil chybějící jméno doručovatele a sdělení, že „adresát nebyl zastižen a bylo mu zanecháno oznámení o uložení zásilky“. Tímto způsobem však nelze nesprávný postup při doručování spočívající v nedostatku údajů uvedených na dodejce napravit a nelze ji proto nadále považovat za veřejnou listinu dle § 50e odst. 4 o.s.ř. osvědčující doručení povinnému náhradním způsobem dle § 46 odst. 4 a 5 o.s.ř. Zákonná domněnka doručení usnesení čj. Nc 2922/2003-6 ve znění opravného usnesení čj. Nc 2922/2003-14 tedy nenastala a nelze proto vycházet ze závěru, že uvedené usnesení bylo povinnému doručeno dnem 2.10.2003 a odvolání podané 24.10.2003 je podáno opožděně. Odvolací soud proto napadené usnesení, kterým bylo odvolání jako opožděné odmítnuto podle § 220 o.s.ř. změnil tak, že je zrušil jako usnesení, které nemělo být vydáno. Za této situace je pak i nadbytečné šetření, zda se povinný dne 22.9.2003 v místě doručování zdržoval. Námitka povinného o existenci dalšího exekučního řízení proti němu vedenému není relevantní. Za předpokladu, že by se jednalo o překážku řízení ve smyslu § 83 odst. 1 o.s.ř., tj. o situaci, kdy zahájené řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení, bylo by třeba, aby soud dle § 103 o.s.ř. se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení. O tutéž věc by se však jednalo jen tehdy, pokud by byla dána identita oprávněného a povinného, vykonávané povinnosti, exekučního titulu a exekučního způsobu, jímž má být povinnost vymožena, totožnost pouze některých znaků nepostačí (viz Výkon rozhodnutí v soudním řízení, autoři JUDr. K., JUDr. D., Linde Praha a.s., 2004, str. 232). Protože v exekučním řízení není určení exekučního způsobu náležitostí návrhu na exekuci ani způsob není v soudním řízení rozhodnutím soudu určen, nemůže nastat totožnost věci, tedy ani překážka řízení dle § 83 o.s.ř. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 za použití ustanovení §§ 224 odst. 1 a 254 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žádnému z účastníků, tedy ani úspěšnému povinnému v odvolacím řízení náklady nevznikly. Podle § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. projednal odvolací soud věc bez nařízení odvolacího jednání. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. V Plzni dne 29. prosince 2004