Tlumič hluku výstřelů náležející ke střelné zbrani není "vojenským materiálem" ve smyslu skutkové podstaty trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle § 124d odst. 1 tr. zákona ani "bojovým prostředkem" ve smyslu skutkové podstaty trestného činu vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků podle § 185a odst. 1 tr. zákona. Lze jej považovat za zakázaný doplněk zbraní ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. a), § 4 písm. c) zákona č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu. Pokud se pachatel ve vztahu k nim dopustí některé z forem jednání popsaného v ust. § 185 odst. 1 tr. zákona (trestný čin nedovoleného ozbrojování) naplní po formální stránce skutkovou puodstatu tohoto trestného činu.

34 T 3/2004 - 807 Krajský soud v Plzni rozhodl v hlavním líčení konaném v Plzni dne 14. 10. 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. M. Š. a přísedících Mgr. A. H. a Ing. A. P., t a k t o : Obžalovaný J. S. , nar. , bytem Karlovy Vary, j e v i n e n , že aniž by byl držitelem zbrojního průkazu, nabídl na podzim roku 2002 v Karlových Varech ke koupi zbraně, na tuto nabídku reagoval policista vystupující pod jménem K. L. (§ 55 odst. 2 trestního řádu) a po dohodě o provedení obchodu následně obžalovaný opatřil na území Slovenské republiky od osoby A. H., bytem Slovenská republika: 1. dne 21.2.2003 ve Slovenské republice celkem 5 kusů zbraní, a to: pistoli STEYR, model 1912, výrobní číslo 277t, ráže 9 mm, pistoli FÉG, model PA 63, ráže 9 mm s odstraněným výrobním číslem, pistoli FÉG, model P9R s odstraněným výrobním číslem, upravený samopal FÉG, model KGP 9, ráže 9 mm, s odstraněným výrobním číslem, opatřený tlumičem hluku výstřelů, útočnou pušku AMD 65 (modifikace samopalu AK 47 Kalašnikov), ráže 7,62 x 39 mm, výrobní číslo BR 24155, bez povolení nebo licence dopravil v úkrytech ve vozidle tovární značky Nissan Stanza, do České republiky, kde je téhož dne v Břeclavi na parkovišti u benzínového čerpadla Benzina prodal osobě K. L. (§ 55 odst. 2 trestního řádu), za částku 127.000,-Kč, přičemž samopal FÉG KGP 9, útočná puška AMD 65 jsou zahrnuty do kategorie vojenského materiálu a tlumič hluku výstřelů je zakázaným doplňkem zbraně, 2. dne 30.3.2003 ve Slovenské republice 1 kus zbraně – samonabíjecí pistoli MARGOLIN ráže 22 mm, Made in USSR, bez zjevného výrobního čísla, se zásobníkem, obsahujícím 4 kusy nábojů ráže .22 Long Rifle a tlumičem hluku výstřelů, kterou téhož dne bez povolení nebo licence dopravil ukrytou pod zadní sedačkou vozidla tovární značky Nissan Stanza, do České republiky, kde ji měl v Břeclavi na parkovišti u benzínového čerpadla Benzina prodat osobě K. L. (§ 55 odst. 2 trestního řádu), za částku 20.000,- Sk, k obchodu však nedošlo, neboť byl dne 30.3.2003 v 10.00 hodin zadržen policií v Hodoníně u pobočky Celního úřadu Hodonín v Bratislavské ulici, přičemž tlumič hluku výstřelů je zakázaným doplňkem zbraně, t e d y ad 1 – 2) - bez povolení opatřil jinému střelnou zbraň a zbraň hromadně účinnou a jinému opatřoval zbraně a střelivo, ad 1) - bez povolení a licence provedl zahraniční obchod s vojenským materiálem, č í m ž s p á c h a l ad 1 - 2) - pokračující trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákona ad 1) - trestný čin porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle § 124d odst. 1 trestního zákona, a o d s u z u j e s e podle § 124d odst. 1 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti (15) měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) trestního zákona se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona se obžalovanému ukládá trest propadnutí věci - samonabíjecí pistole MARGOLIN ráže 22 mm, Made in USSR, bez zjevného výrobního čísla, se zásobníkem, obsahujícím 4 kusy nábojů ráže .22 Long Rifle a tlumiče hluku výstřelů. O d ů v o d n ě n í Z důkazů provedených v hlavním líčení bylo zjištěno, že obžalovaný v průběhu roku 2002 pracoval u bezpečnostní agentury provozované svým bratrem. Bylo mu vyhrožováno neznámými osobami, proto se rozhodl, že si opatří zbraň. Dozvěděl se, že jeho příbuzný žijící ve Slovenské republice, svědek A. H., sbírá zbraně. Požádal jej, zda by mu zbraň neopatřil a ten mu vyhověl. Obžalovaný mu zbraň ihned nezaplatil, neboť neměl dostatek finančních prostředků. V letních měsících roku 2002 se rozhodl, že zbraň prodá, neboť výhrůžky vůči jeho osobě ustaly. Měl v úmyslu zbraň prodat, aby mohl ze získaných peněz zaplatit kupní cenu svědkovi A. H.. Prostřednictvím svědka Z. T. nabídl zbraň ke koupi v Nejdku, v restauraci Na Růžku, svědkovi M. N., který tam pracoval jako číšník. Svědek projevil o koupi zbraně zájem, ovšem o situaci informoval svého známého, který měl kontakt na policii. Svědek byl policií požádán, zda by obžalovanému nedal kontakt na jiného údajného kupce, který vystupoval jako taxikář J.. Tomuto požadavku vyhověl a když jej obžalovaný znovu kontaktoval, sdělil mu, že on o zbraň zájem nemá, ale zná jiného zájemce a předal obžalovanému kontaktní telefonní číslo na zmíněného taxikáře J.. Šlo o osobu pracující ve prospěch policie a prostřednictvím této osoby projevil zájem o koupi zbraně svědek K. L. (jde o policistu, který v trestním řízení vystupuje jako osoba s utajenou totožností ve smyslu § 55 odst. 2 trestního řádu). Prostřednictvím telefonických kontaktů došlo mezi svědkem K. L. a obžalovaným k dohodě o koupi zbraně, ovšem tato transakce nebyla realizována, neboť obžalovanému byla zbraň odcizena. V průběhu dalšího období, během podzimních a zimních měsíců roku 2002 a na počátku roku 2003 byl obžalovaný v telefonickém i osobním kontaktu se svědkem K. L. a nabídl mu obstarání jiných zbraní ze Slovenské republiky. Byl v kontaktu též se svědkem A. H., od něhož zjišťoval, jaké zbraně jsou k dispozici a tyto informace předával svědkovi K. L., který v rámci plnění svých služebních úkolů projevil o koupi zbraní zájem. Vše vyústilo v konkrétní dohodu o zakoupení zbraní a na základě ní jel obžalovaný dne 21. 2. 2003 na Slovensko a od svědka A. H. zakoupil pro svědka K. L. zbraně uvedené v bodě 1. výroku rozsudku. Svědek K. L. mu před nákupem zbraní poskytl finanční hotovost, kterou obžalovaný za zbraně zaplatil, obžalovaný zbraně svým vozidlem Nissan Stanza přivezl do České republiky. V Břeclavi, u benzínového čerpadla Benzina, předal zbraně svědkovi K. L., který mu vyplatil provizi 10.000,- Kč. Zbraně byly podrobeny odbornému zkoumání a bylo zjištěno, že jsou střelbyschopné, pouze nebylo funkční zařízení, které mělo umožnit střelbu v dávkách z pistole FÉG, model P9R. Mezi obžalovaným a svědkem K. L. proběhly další kontakty, během nichž obžalovaný sdělil, že má možnost opatřit ostřelovací pušku a další zbraně, svědek K. L. o tyto zbraně opět projevil zájem. Ostřelovací pušku měl zakoupit jeho známý na Slovensku (rovněž osoba jednající ve prospěch policie), další zbraně měly být zakoupeny stejným způsobem, jako v předchozím případě. Dne 30. 3. 2003 došlo k další cestě obžalovaného na Slovensko. Nejprve byl obžalovaný v kontaktu s údajným známým svědka K. L. na Slovensku, ten mu předal 60.000,- Sk na nákup ostřelovací pušky a další, krátké zbraně. Bylo dohodnuto, že po realizaci obchodu s ostřelovací puškou obžalovaný přiveze ukázat uvedenou krátkou zbraň svědkovi K. L. do České republiky a oznámí, jaké zbraně jsou k dispozici, svědek by si uvedenou krátkou zbraň ponechal, pokud by se mu líbila. Obžalovaný skutečně jel do České republiky se zakoupenou zbraní blíže specifikovanou v bodě 2. rozsudku, ovšem použil hraniční přechod Hodonín, kde byla provedena prohlídka jeho vozidla. Při této prohlídce byla v úkrytu pod zadní sedačkou jeho vozidla nalezena uvedená zbraň a další součásti. Zbraň a součásti byly zajištěny a obžalovaný byl následně vzat do vazby. Výše uvedený skutkový děj, zejména jeho úvodní fáze, byl zjištěn zejména z výpovědi samotného obžalovaného. Obžalovaný při prvém výslechu konaném dne 30. 3. 2003 využil svého zákonného práva a k věci nevypovídal. Vyjádřil se při výslechu před soudcem v rámci rozhodování o návrhu na jeho vzetí do vazby, který proběhl dne 31. 3. 2003. Uvedl, že když pracoval u svého bratra, bylo mu vyhrožováno prostřednictvím SMS zpráv. Měl o sebe strach. Protože věděl, že pan H. sbírá zbraně, dotázal se ho na možnost koupě zbraně a on mu sehnal pistoli. Obžalovaný zbraň přivezl do České republiky. Později se chtěl zbraně zbavit a nabídl ji jednomu muži v Nejdku. Ten jej nakontaktoval na K. z Prahy, jenže pistoli obžalovanému někdo ukradl. K. jej žádal, zda by nemohl sehnat nějaké jiné zbraně na Slovensku a obžalovaný slíbil, že se zeptá, protože pan H. mu říkal, že zbraně jsou k mání. S K. se domluvili, o jaké zbraně a za jakou cenu by se mělo jednat. K. dal obžalovanému peníze předem, protože obžalovaný peníze neměl. Obžalovaný nakoupil od pana H. zbraně a odvezl je K. do Břeclavi. Poté jej K. kontaktoval znovu s dotazem, zda může sehnat další zbraně. Obchod měl být realizován stejně, ale nedošlo k němu, neboť obžalovaný byl zadržen na hraničním přechodu. Dále obžalovaný uvedl, že jiné kontakty v této souvislosti neměl. Jednání se dopustil proto, že se zadlužil a K. mu nabídl provizi. Myslel si, že se tím vyřeší jeho finanční problémy. K dotazům dodal, že vyhrožováno mu bylo v létě roku 2002, kdy pracoval jako ostraha zámku ve Stružné. Na policii to nehlásil, jen odvezl manželku na Slovensko. Vysvětlil dále, že aktovka se zbraní, kterou měl prodat K., mu byla ukradena dva dny před tímto obchodem, někdy kolem září roku 2002, v Horní Blatné. K. jej přesvědčoval, že to je špatné, že pro něho zbraň nemá a požadoval, aby sehnal zbraně jiné. Takto jej přesvědčoval delší dobu, vlastně až do té první dodávky zbraní, měli spolu více schůzek. S panem H. se domlouval prostřednictvím SMS nebo osobně, je to tchán jeho švagra žijící na Slovensku. Původně obchod se zbraněmi realizovat nechtěl, souhlasil až poté, co mu K. nabídl provizi. Konkrétní výše provize byla sjednána až později, nikoli na první schůzce. Podrobněji se k věci vyjádřil při výslechu konaném dne 1. 9. 2003. Upřesnil, že v roce 2002 pracoval v bezpečnostní agentuře svého bratra, kdy byli pověřeni hlídáním zámečku ve Stružné, jehož majitelem je nějaký Rus. Někdy koncem roku 2002 mu začaly na mobil chodit výhrůžné SMS zprávy v tom smyslu, že ho někdo odstraní. Následně zjistil, že je také sledován i v místě bydliště. Z tohoto důvodu měl obavy o rodinu, a proto se rozhodl, že manželku se synem odveze na Slovensko, odkud manželka pochází a má tam v Galantě příbuzné. V té době již věděl o tom, že tchán manželčina bratra, pan A. H., sbírá zbraně, a proto se rozhodl, že si na svoji ochranu od něho pořídí zbraň. A. H. mu potom asi za tři až čtyři dny prodal devítimilimetrovou pistoli za 25.000 Sk, zbrojní průkaz v té době neměl. V době, kdy už vlastnil tuto pistoli, pak výhrůžky přestaly. Pistoli si ponechal ještě asi tři měsíce a poté se jí chtěl zbavit, a proto ji nabídl ke koupi výčepnímu v hostinci Na Růžku v Nejdku. Ten mu sdělil, že by si ji vzal, ale nechal si týden na rozmyšlenou. Po týdnu mu pak řekl, že sám ji nechce, ale že by věděl o někom, kdo by si ji vzal. V této souvislosti ho požádal o telefonní číslo, na které mu později zatelefonoval muž, který se představil jako taxikář J.. S tímto mužem se pak také domluvil, že se sejdou, aby si zbraň prohlédl, požadoval za ní 15.000,- Kč. Uvedený J. mu řekl, že má známého, který se jmenuje K., ten mu zavolá s tím, že by si předmětnou pistoli vzal sám. V průběhu následujícího týdne nebo 14 dnů se mu skutečně K. ozval a domluvili si schůzku v restauraci Běhounek v Karlových Varech. Asi dva nebo tři dny před plánovanou schůzkou s dotyčným K. byl obžalovaný pracovně v Blatné a když do kufru svého auta nakládal nářadí, tak z něho vyndal aktovku, ve které měl předmětnou pistoli. Později na ní zapomněl a odjel. Když se pro ní po chvíli vrátil, aktovka už tam nebyla. Volal proto K., že už pistoli nemá, ale on se stejně chtěl sejít. Schůzka proto proběhla podle plánu a K. mu na ní řekl, že by měl zájem o nějakou zbraň. On mu proto slíbil, že se zeptá A. H., co by mohl sehnat. Poté následovalo několik schůzek s dotyčným K., na které on vždycky přišel ještě s jedním mužem, kterému říkal R. a který mluvil s ruským přízvukem. Při své následující návštěvě manželčiny rodiny na Slovensku požádal A. H. o další zbraň. Ten s ním však nechtěl moc komunikovat, protože mu ještě dlužil za tu první pistoli. Přímo mu sdělil, že pokud mu tuto nezaplatí, tak s ním dál jednat nebude. Po návratu do Čech toto sdělil K. a ten mu na to řekl, aby si peníze někde půjčil. Později proběhlo několik dalších schůzek s K. a s uvedeným R., oba byli stále nervóznější. Nakonec ho K. požádal o to, aby ho zkontaktoval přímo s A. H., že by za něho zaplatil dluh za první pistoli a poté by s ním domluvil koupi většího množství zbraní. To, že by za něho zaplatil u A. H. dluh, měla být vlastně taková provize za zprostředkování obchodu. Obžalovaný s tím souhlasil a vyřídil to A. H.. Následně obchod odložili z důvodů summitu NATO a hlídání hranic. Když se později K. ozval, tak obžalovaný měl dluh u A. H. už zaplacený, protože si peníze půjčil od svého bratra, a proto se mu do dalších kontaktů už nechtělo. K. však na něho tlačil, v důsledku toho se obžalovaný začal bát, i když ani K., ani R. mu nijak nevyhrožovali. Nakonec se rozhodl, že se A. H. zeptá a ten mu slíbil, že se po nějakých zbraních poptá. Sdělil mu však, že po předchozí zkušenosti s ním bude chtít peníze za obstarané zbraně předem. Poté, někdy koncem února roku 2003 se s K. dohodl, že si přijede přímo do Galanty s penězi k A. H. vybrat konkrétní zbraně. Asi dvě hodiny před domluvenou schůzkou mu však K. volal, že mu vykradli auto, že nemá doklady, a proto chtěl, aby obžalovaný přijel do Břeclavi pro peníze s tím, že pak by mu zbraně sám koupil. S tím obžalovaný souhlasil, přijel do Břeclavi k čerpací stanici Benzina, kde mu K. předal 130.000,- Kč. Potom odjel zpět do Galanty, kde peníze vyměnil za slovenské koruny, zakoupil od A. H. zbraně a tyto vezl zpět do Břeclavi K.. Jednalo se o tři pistole, jeden samopal a jeden maďarský „škorpion“. Ještě k tornu byl jeden tlumič hluku výstřelu. V Břeclavi si potom K. zbraně převzal a dal obžalovanému jako odměnu za obchod 10.000,- Kč. Asi za týden poté se K. znovu ozval s tím, že chce ještě nějaké další zbraně. Obžalovaný tento požadavek napsal na mobilní telefon A. H. a ten mu odepsal, že pro něho zbraně má, ať si přijede koncem března roku 2003. Pak tam skutečně jel, zbraně prohlédl a napsal K., že jsou v pořádku. K. mu potom dal číslo na svého kamaráda na Slovensku s tím, aby tomuto zavolal. Tomuto skutečně zavolal, domluvili si schůzku u čerpací stanice Benzíny v Galantě. Tam se pak sešli, dotyčný muž obžalovanému dal 60.000,- Sk s tím, že chce jednu dlouhou zbraň jako pušku a za zbytek peněz mu měl vybrat nějakou krátkou pistoli. Poté odjel k A. H., kde pro toho Slováka koupil sportovní malorážku a jednu upravovanou zbraň. Když proběhl obchod s tím Slovákem, tak ten Slovák volal K., že je všechno v pořádku a poté mu předal K. na telefonu. K. tehdy řekl, ať mu do Břeclavi přiveze ukázat tu malorážku, kterou si chtěl prohlédnout s tím, že si ji možná ponechá a poté by mu dal za ní rovnou peníze. Obžalovaný se nechal přemluvit, zbraň dal pod zadní sedačku ve svém vozidle Nissan Stanza a jel do Břeclavi. Hranice přejel v Hodoníně, kde byl zadržen policií. K dotazům dále dodal, že K. po něm chtěl i „modelínu“, obžalovanému bylo jasné, že se má jednat o Semtex. R., který se účastnil schůzek s K., požadoval též střílející tužku, ale obžalovaný nic z toho nesháněl, ani se neptal A. H.. V hlavním líčení obžalovaný uvedl, že nebude vypovídat, vyjádřil však ochotu odpovídat na dotazy. V průběhu hlavního líčení se také vyjadřoval k prováděným důkazům. Na dotazy uvedl, že telefonní číslo na K. měl uložené v seznamu v paměti telefonu. První zbraň si pořídil na svoji obranu, chtěl se jí potom zbavit, protože už ji k ničemu jinému nepotřeboval, bylo to asi po 3-4 měsících. Pan N., kterému nabízel tu pistoli, mu po týdnu řekl, že ji nechce, ale že mluvil se svým známým taxikářem z Prahy a ten že by si ji vzal. Pak se sešel s tím taxikářem, panem J., a ten si vzal telefonní číslo obžalovaného a pak jej kontaktoval ten K.. Přesně si nevzpomněl, kdy měl nabídnout pistolu panu N., nejspíše to bylo koncem léta 2002. V Nejdku zbraň nabízel asi měsíc předtím, než jej kontaktoval ten K. na mobil. V roce 2003 ke koupi nic podobného nenabízel. Výpověď obžalovaného, pokud se týká záležitosti prodeje střelné zbraně, kterou obžalovaný vlastnil, není v rozporu s výpovědí svědka M. N.. Ten v přípravném řízení potvrdil, že od srpna roku 2002 do 17.2.2003 pracoval jako číšník v restauraci Na růžku v Nejdku. Přišel za ním do práce jeden známý, kterého zná pod jménem Z.. Tohoto zná pouze zběžně z restaurace. Tento muž se ho ptal, jestli nemá zájem o koupi pistole, devítky. Na to svědek odpověděl, že by předmětnou zbraň musel vidět a potom by o tom uvažoval. Z. odešel do auta a vrátil se s nějakým klukem, který mu ukazoval pistoli ráže 9 mm. Pistoli si prohlédl s tím, že pokud se rozmyslí, že si ji vezme, tak se mu ozve. Toto se odehrálo v pátek a v neděli za svědkem měli přijít do práce a on jim měl říci, jak se rozhodl. Při té příležitosti mu ještě říkali, že je možnost koupit i větší množství zbraní. Poté, co Z. s tím dalším mužem odjel, svědek kontaktoval jednoho známého, který má spojení na policii a celou věc oznámil. Od policie pak dostal telefonní číslo, které měl předat Z. a tomu klukovi s tím, že je to číslo na zájemce o zbraně, a že je to nějaký taxikář. V neděli, asi kolem druhé hodiny odpoledne, pak skutečně přijel Z. s tím klukem a svědek jim řekl, že on si pistoli nevezme, ale ví o kupci, taxikáři, který by měl zájem i o víc, než jen jednu pistoli. Při provedené fotorekognici pak svědek označil na předložených fotografiích obžalovaného J. S. jako muže, resp. kluka, který mu nabízel předmětnou pistoli. V hlavním líčení svědek svoji výpověď potvrdil. Již z výpovědi tohoto svědka je zřejmé, že obžalovaný nabízel k prodeji nejen zbraň, kterou si dle svého (ničím nevyvráceného) tvrzení koupil na svoji ochranu, nýbrž že zmiňoval možnost prodeje většího množství zbraní. Tuto část výpovědi svědka považuje soud rovněž za věrohodnou, neboť koresponduje s dalším faktickým počínáním obžalovaného. Svědek Z. T. (pozn. předsedy senátu – muž jménem Z. zmiňovaný svědkem M. N.) v přípravném řízení využil svého práva ve smyslu § 100 odst. 2 trestního řádu a k věci nevypovídal. K hlavnímu líčení předvolán nebyl, neboť ani obžalovaný, ani státní zástupce na jeho výslechu netrvali a též soud nepovažuje výslech tohoto svědka za nezbytný, neboť lze očekávat, že by i v hlavním líčení odmítl vypovídat. Výslechem tohoto svědka tak nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti, tedy ani skutečnosti, které by vyvracely závěry soudu o skutkových zjištěních uvedených výše. Osoba „taxikáře J.“, o které hovořil ve své výpovědi obžalovaný (i svědci M. N. a K. L.), nebyla v přípravném řízení ustanovena, tedy ani vyslechnuta v pozici svědka. Soud se pokusil tuto osobu ustanovit prostřednictvím policie, přičemž bylo zjištěno, že se jednalo o osobu, která v průběhu roku 2002 krátkodobě jednala ve prospěch policie a její totožnost je vedena jako utajená na OOZ ÚOOZ SKPV PČR. Tato osoba byla využita v souladu s ustanovením § 158 odst. 1 trestního řádu, tedy před zahájením trestního řízení. Bylo provedeno opatření k zajištění účasti této osoby u hlavního líčení jako svědka, přičemž však bylo policií zjištěno, že v místě dřívějšího bydliště se asi jeden rok nezdržuje a telefonní číslo, které bylo používáno ke kontaktům, bylo odpojeno z provozu. Proto nebylo možné tuto osobu v hlavním líčení jako svědka vyslechnout. Důležité poznatky byly zjištěny výslechem svědka K. L.. Jde o muže vystupujícího vůči obžalovanému jako „K.“, který je policista a do kontaktu s obžalovaným vstoupil v rámci plnění svých služebních úkolů. Ve věci byly povoleny a uskutečněny úkony podle hlavy čtvrté, oddílu šestého a hlavy deváté trestního řádu, mimo jiné i předstíraný převod. Činnost osoby vystupující jako „K.“ lze dle názoru Vrchního soudu publikovaného v usnesení ze dne 29. 4. 2004 č.j. 3 To 42/2004-605 podřadit pod výše zmíněná ustanovení trestního řádu. Krajský soud je tímto právním názorem vázán a výpověď osoby vystupující jako „K.“ považuje za procesně použitelný důkaz. Jako svědek byl „K.“ vyslechnut v přípravném řízení v souladu s ustanovením § 55 odst. 2 trestního řádu, tedy s utajením osobních údajů, právě pod jménem K. L.. Vysvětlil, že v rámci svých pracovních povinností dostal za úkol prověřit poznatek Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, dle kterého se měla osoba známá pod jménem J. (dále obžalovaný) dopouštět trestné činnosti tím, že měla nabízet k prodeji zbraně a výbušninu Semtex. Od pracovníků ÚOOZ obdržel dvě telefonní čísla. Na jedno z nich zatelefonoval a hovořil s mužem, který mu nadiktoval další telefonní číslo, na kterém by měl obžalovaný přijímat hovory. Toto telefonní číslo kontaktoval prostřednictvím SMS zpráv a později i pokusem o telefonní hovor, který nebyl úspěšný. Po nějaké době zatelefonoval zpět muž, který se představil jako J. a dotazoval se, co svědek potřebuje. Svědek mu odpověděl, že volá ohledně zboží, které obžalovaný nabízel J. v Krušovicích a projevil zájem o setkání. Na to obžalovaný řekl, že už nemá oba kousky, že má jen jeden kousek, ten druhý prodal. Počátkem měsíce září 2002 došlo k dalšímu kontaktu, kdy svědek telefonoval obžalovanému a navrhl schůzku. Obžalovaný souhlasil a navrhl místo schůzky na hlavním tahu z Prahy do Karlových Varů. Tato schůzka se neuskutečnila, neboť obžalovaný svědkovi telefonoval, že mu někdo odcizil ten kousek připravený pro svědka společně s doklady od vozidla. Byla domluvena schůzka na konci října 2002 v Karlových Varech v restauraci U Holoubků. Na této schůzce (první osobní setkání) obžalovaný učinil nabídku ohledně zbraní, nabídl dvě krátké střelné zbraně ráže 9 mm, za jeden kus požadoval 20.000,- Kč a dále 4 kusy dlouhých střelných zbraní, konkrétně 2 kusy samopalů Kalašnikov AK 47, za jeden kus požadoval 40.000,- Kč a dále dva kusy tzv. škorpionů, za jeden kus požadoval 35.000,- Kč. Ceny požadoval ve slovenských korunách, neboť tyto zbraně měl nakoupit na Slovensku. Na této schůzce obžalovaný také uvedl, že je možné provádět i úpravu krátkých střelných zbraní, které pak jsou použitelné ke střelbě v dávkách. Svědek se dohodl s obžalovaným na zakoupení jednoho či dvou kusů krátkých střelných zbraní na zkoušku. K tomu obžalovaný také řekl, že úpravu zbraní by měl provést jeho kamarád ze Slovenska. Bylo dohodnuto, že J. pojede na Slovensko pro vzorek, poté se sejdou, došlo by k předání zbraní a zaplacení dohodnuté částky. Další schůzka proběhla koncem října 2002 na stejném místě, této schůzky se společně se svědkem zúčastnil další policista, který vystupoval pod jménem „R.“. Při schůzce společně řešili problém krádeže zbraně, šlo o zbraň, kterou měli obžalovanému ukrást ještě předtím, než jí zaplatil svému dodavateli, neměl v té době prostředky na zaplacení. Obžalovaný nabízel, že by vzal svědka na Slovensko, ten by si tam vybral zbraně, zaplatil by je sám a obžalovanému by zaplatil provizi 14.000,- Kč. Byla dohodnuta další schůzka za účelem domluvení podrobností, ale tu svědek odvolal s tím, že se chystal summit NATO v Praze a v souvislosti s ním zpřísněná ostraha hranic. Následoval telefonát obžalovaného svědkovi, někdy v prosinci roku 2002. Obžalovaný sdělil, že jede na Slovensko, ale svědek mu sdělil, že přes svátky je v zahraničí. Zatelefonoval obžalovanému počátkem ledna 2003 a obžalovaný mu sdělil, že je v kontaktu se svým známým ze Slovenska , ale ten nemá nic na prodej. Proběhlo několik dalších hovorů a SMS zpráv a koncem ledna 2003 došlo k setkání na stejném místě, jako v předchozích případech, opět za přítomnosti „R.“. Na této schůzce došlo k dohodě o odebrání zbraní, svědek blíže nespecifikoval žádné konkrétní požadavky, spíše mu šlo o to, zda je obžalovaný schopen dodržet svoji původní nabídku. Obžalovaný sdělil, že se musí domluvit s tím Slovákem a téhož dne poslal svědkovi SMS, že má nabídku na „ford ka“ a „ford škorpio“. Svědek zatelefonoval obžalovanému a ten jej ujistil, že „ford ka“ je „to ruský“ a „ford škorpio“ je „to český“. V průběhu měsíce února 2003 obžalovaný svědkovi nabídl prostřednictvím telefonu další krátké zbraně a upřesnil ceny, za dvě krátké zbraně žádal celkem 30.000,- Sk, za kalašnikova a škorpion za každý 40.000,- Sk, celkem to mělo být 110.000,- Sk. Domlouvali se na tom, že by svědek za obžalovaným přijel na Slovensko, tam mu předal peníze, obžalovaný by přijel za kamarádem, zaplatil by a přivezl zbraně. Obchod měl proběhnout 21.2.2003, svědek ten den volal obžalovanému, že se nemůže cesty účastnit, neboť mu byly odcizeny doklady. Obžalovaný souhlasil s tím, že přijede na českou stranu hranic, převezme peníze a přiveze zbraně na ukázku. Přijel kolem 11. až 12. hodiny, svědek jej požádal, zda by nemohl sehnat ještě krátkou zbraň upravenou na střelbu v dávkách. Před svědkem obžalovaný telefonoval se slovenským kamarádem, dohadoval podrobnosti, byl ochoten dodat i požadovanou krátkou zbraň za částku 40.000,- Sk. Konečná dohoda byla taková, že svědek za zbraně zaplatí 150.000,- Sk, předal obžalovanému částku 120.000,- Kč a obžalovaný přislíbil, že přiveze zbraně do Břeclavi. Mezi 16. a 17. hodinou telefonoval, že už je před hranicemi, svědek čekal na smluveném místě. Obžalovaný přijel svým vozidlem zn. Nissan Stanza, přišel ke svědkovi, podal mu zbylé peníze ve výši 3.000,- Kč a ukázal mu šusťákový vak, ve kterém byly všechny dohodnuté zbraně. Jednalo se o 3 kusy krátkých zbraní, jedna byla upravená, šel na ní našroubovat tlumič hluku výstřelů, byla to zn. Walther, případně ČZ. Další zbraň měla nápis STEYR 1917 a byla s podavačem nábojů, třetí zbraň měla přepínání na střelbu dávkou, dále samopal, vzor AK 47 a dlouhou zbraň maďarské výroby. K té byl tlumič hluku výstřelu. Ke každé zbrani byl jeden zásobník, náboje u zbraní nebyly. Po prohlídce obžalovaný zbraně zabalil, přeložil je do zavazadlového prostoru vozidla svědka a poté se rozjeli každý svým směrem. Do týdne měl svědek obžalovanému sdělit, jestli zbraně fungují. Obžalovaný obdržel provizi ve výši 10.000,- Kč. Další schůzka byla dohodnuta počátkem března 2003, ve stejné restauraci svědek obžalovanému sdělil, že u pistole nefunguje přepínání na dávky a tlumič u samopalu nefunguje na obyčejné střelivo. Dotázal se obžalovaného, zda může sehnat další zbraně, zejména měl zájem o další maďarský FÉG. Obžalovaný mu řekl, že ten zatím nemůže sehnat, ale má pro nějakého muže z Karlových Varů objednanou ostřelovací pušku ruské výroby. Svědek žádal, zda by tuto pušku nemohl obžalovaný prodat raději jemu, že má kamaráda na Slovensku, který by obchod vyřídil. Poté obžalovaný svědka několikrát telefonicky kontaktoval a nabízel mu různé zbraně, další schůzka proběhla v březnu 2003, tam obžalovaný sepsal na papír nabídku zbraní, ze které si svědek vybral český samopal vzor 58, krátké zbraně ráže 22, prodloužený zásobník na Kalašnikova a krátkou zbraň ráže 9 mm. Obchod měl proběhnout v neděli dne 30.3.2003 poté, co by proběhl obchod s ostřelovací puškou mezi obžalovaným a svědkovým kamarádem ze Slovenska. Obžalovaný měl přivézt na ukázku jednu zbraň ráže 22, a to na benzínovou čerpací stanici v Břeclavi. Svědek by mu dal peníze a obžalovaný by jel na Slovensko vybrat funkční zbraně. V neděli ráno obžalovaný poslal SMS, že nepojede přes Břeclav, ale přes Hodonín, později se již neozval, pravděpodobně byl zadržen policií. Podrobnosti svědek dle svého vyjádření popsal ve svých zprávách o činnosti, tam jsou uvedena data schůzek, telefonátů, SMS zpráv, apod. K dotazům doplnil, že kontakt s obžalovaným proběhl přes taxikáře J., k jehož osobě se nemůže vyjádřit. Sám neměl žádné požadavky na dovezené zbraně, pouze akceptoval nabídku obžalovaného. To by také mělo být zachyceno v rámci odposlechů. Obžalovaný učinil nabídku, svědek jí akceptoval, pouze žádal, zda by neupřednostnil typ maďarského samopalu FÉG, který byl rovněž v nabídce. Obžalovanému svědek nikdy nevyhrožoval. Svědkovi není známo, na co obžalovaný potřeboval peníze, pouze věděl, že má být nezaměstnaný a že mu předchozí zaměstnavatel dluží peníze, které mu nechce vyplatit. V hlavním líčení vypovídal shodně a dodal, že o odměně pro obžalovaného bylo jednáno patrně již v říjnu 2002 a o možnosti obstarání semtexu něco zazněno, ale nedošlo na žádné konkrétní podrobnosti a nic konkrétního dojednáno nebylo. K dotazu obhájce uvedl, že neví, proč není v záznamech telefonát z 21.2.2003, kdy se omlouval, že nemůže jet na Slovensko, to vysvětlit nedokáže. Ohledně podkladů, jaké zbraně měly být dodány, kdy ze spisového materiálu je známo, že již v září, říjnu mělo být známo přesné označení zbraní, uvedl, že on věděl o zbraních z nabídky ze začátku měsíce října, takže z první schůzky. S obžalovaným se setkal tak pětkrát. S taxikářem J. se nesetkal, ani následně, toho člověka vůbec nezná. Svědky jménem N. ani T. nezná. Svědek K. L. popsal podstatné okolnosti ve shodě s tvrzeními obžalovaného. Rozpor mezi výpovědí obžalovaného a tohoto svědka spatřuje soud pouze v tom, že obžalovaný tvrdil, že jednal dle pokynů svědka, který vznášel konkrétní požadavky, jaké zbraně má obžalovaný obstarat, zatímco svědek tvrdil, že s nabídkou konkrétních zbraní přišel obžalovaný a svědek si pouze z jeho nabídky vybíral. Jak již bylo řečeno, i svědek M. N. potvrdil, že obžalovaný zmiňoval možnost obstarání většího množství zbraní. Tím je zpochybněno tvrzení obžalovaného, že jednal výlučně dle požadavků svědka K. L., toto tvrzení obžalovaného je zpochybněno i obsahem záznamů telekomunikačního provozu vedeného mezi obžalovaným a svědkem K. L., ale i obžalovaným a svědkem A. H., kterým bude pozornost věnována později. Na tomto místě považuje soud za vhodné zmínit roli svědka A. H.. Ten byl v pozici svědka vyslechnut cestou dožádání ve svém domovském státu, tedy na Slovensku, dne 6. 8. 2003. Využil však svého práva podle § 100 odst. 2 trestního řádu a k věci nevypovídal. Poté byl vyslechnut, opět na základě dožádání vypracovaného orgány trestního řízení, dne 8. 4. 2004, tedy již po podání obžaloby ke Krajskému soudu v Plzni. Tento postup byl shledán výše citovaným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004 zákonným a soud prvého stupně v souladu s tímto právním názorem z citované výpovědi svědka A. H. při svém rozhodnutí vycházel. Vzhledem k vyjádření svědka, že se nehodlá zúčastnit hlavního líčení, byla jeho výpověď přečtena. Stručně lze konstatovat, že svědek popřel, že by obžalovanému prodal jakékoliv zbraně. Uvedl, že obžalovaného kontaktoval se svým známým, panem V. ze Sládkovičova. Dne 29. 3. 2003 svědek cestoval z Galanty do obce Čierny Brod, v té době nevěděl, že je obžalovaný na Slovensku. S obžalovaným se náhodně setkal v Obci Čierny Brod, ke obžalovaný stál u svého porouchaného auta. Obžalovaný mu sdělil, že měl schůzku s V., ale porouchal se mu chladič. Svědek navrhl, aby po vychladnutí motoru dojel do dvora domu jeho rodičů, kde se pokusí závadu odstranit. Ve dvoře jej obžalovaný požádal, aby zatelefonoval panu V., aby přijel do Čierneho Brodu, neboť obžalovaný má rozbité auto. Svědek měl doslova vyřídit panu V., že s sebou má přinést „tu dlouhou a tu krátkou i s vajíčky“. Na těchto výrazech svědkovi nebylo nic podezřelého, neboť i on podobné výrazy používal. Domníval se, že obžalovaný chce vědět, v jakém stavu jsou věci, které chtěl koupit. Podle stavu věcí by dle jeho názoru obžalovaný informoval svého bratra a poté by učinili kroky ve smyslu zákona o zbraních. Po příjezdu pana V. svědek zavřel bránu a viděl, že pan V. přeložil nějakou věc zabalenou v pouzdře ze svého auta do auta obžalovaného a další věc mu předal zabalenou v silonové tašce. Pan V. poté odjel a obžalovaný chtěl s vozidlem zajet do servisu, proto požádal svědka, zda si může u něho vyložit nějaké věci z auta, neboť si nebyl jist, zda nebude muset auto ponechat v servisu. Svědek s tím souhlasil a umožnil obžalovanému, aby si v dílně uložil silonovou tašku s nějakými věcmi. Teprve při domovní prohlídce následujícího dne zjistil, že v tašce byla pistole s náboji, kterou přivezl pan V.. Když se obžalovaný vrátil, požádal svědka, zda by byl ochotný předat panu V. částku 31.000,- Sk a svědek mu vyhověl, aniž by se dotazoval na podrobnosti. Když ani obžalovaný, ani pan V. již toho dne nepřijeli, svědek kontaktoval telefonicky pana V. a sdělil mu, že je ochoten mu peníze dovézt, ale ten mu oznámil, že to není celá částka a že počká, až budou peníze všechny. Svědek výslovně popřel, že by obžalovanému prodal zbraně uvedené ve sdělení obvinění. Obžalovaný mu dne 21. 2. 2003 osobně sdělil, že byl nakupovat zbraně v Dunajské Stredě a že jej tam velmi vylekali, neboť prodávajícímu musel sdělit své údaje z občanského průkazu. Svědek dále popřel, že by kdy vlastnil zbraně uvedené v obžalobě, obchod uskutečněný s jeho pomocí dne 29. 3. 2003 považoval za legální. Výpověď obžalovaného vůči svojí osobě považuje za pomstu, neboť obžalovaný i pan V. svědkovi připisují vinu na jejich odhalení. Na závěr popřel, že by s obžalovaným telefonoval v souvislosti s prodejem zbraní. Na výpověď tohoto svědka obžalovaný reagoval v hlavním líčení tvrzením, že to, co říká svědek A. H., se nezakládá na pravdě. Pana V. vůbec nezná, nemá na něj kontakt. Neví, odkud měl svědek A. H. zbraně. Hovořil pouze s tímto svědkem. Je třeba přisvědčit tvrzení obžalovaného, že citovaná výpověď svědka A. H. je nevěrohodná. Není jen v rozporu s tvrzením obžalovaného, ale i v rozporu s dalšími důkazy. Především se jedná o záznam o sledování osob, který byl realizován na základě rozhodnutí soudu policejními orgány Slovenské republiky dne 21. 2. 2003. Podle tohoto záznamu obžalovaný vstoupil na území Slovenské republiky dne 21. 2. 2003 přes hraniční přechod Kúty v 11,45 hodin a poté svým osobním automobilem Nissan Stanza pokračoval v cestě do Galanty. Tam ve 13,05 zaparkoval na Hlavní ulici a šel do směnárny, poté ve 13,19 vešel do domu č. 8 v Klementisově ulici. Ve 13,45 vyšel ze vchodu tohoto domu a v ruce nesl jen peněženku a cigarety. Nasedl do svého vozidla a přejel s ním k zadnímu vchodu téhož domu, zastavil a otevřel zavazadlový prostor. Ze zadního vchodu vyšel svědek A. H., který v ruce nesl nezjištěný předmět. Předmět uložil do zavazadlového prostoru vozidla a vrátil se zadním vchodem do domu. Obžalovaný s vozidlem přejel do Krásné ulice, kde v 13,50 hodin zaparkoval a vešel do garáží u vchodu do domu č. 19. Ve 14,10 hodin z garáží vyšel, nic nenesl. Nasedl opět do vozidla a přejel zpět do Klementisovy ulice, kde vystoupil a zašel před dům č. 8, z okna v šestém patře mu zamával svědek A. H.. Ve 14,17 hodin obžalovaný vyšel z domu č. 8, nasedl do vozidla a zavezl je opět k zadnímu vchodu do tohoto domu. Z blízké garáže bez označení svědek A. H. vytáhl vozidlo Škoda 120 a zaparkoval v blízkosti garáže, na vozidle něco upravoval. Ve 14,37 hodin obžalovaný vyšel z garáže a zůstal stát u vchodu do domu. Po minutě zavřel garáž a ve 14,40 hodin svým vozidlem odjel. Absolvoval cestu přes Bratislavu k hraničnímu přechodu Kúty – Břeclav, přes který v 16,15 hodin opustil území Slovenské republiky. Sledování obžalovaného na území Slovenské republiky předcházelo jeho sledování téhož dne na území České republiky, které rovněž bylo nařízeno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Z protokolu plyne, že sledování na hraničním přechodu Břeclav Dálnice započalo v 08,30 hodin, v 11,00 hodin došla informace, že obžalovaný směřuje svým vozidlem Nissan Stanza na uvedený hraniční přechod. V 11,30 hodin obžalovaný s uvedeným vozidlem na hraniční přechod přijel, ve vozidle byl sám. Pokračoval v cestě na Slovensko. Sledování pokračovalo i po návratu obžalovaného ze Slovenska do České republiky. Obžalovaný přijel na týž hraniční přechod při zpáteční cestě v 16,12 hodin. Ve vozidle jel opět sám, jeho totožnost byla ověřena kontrolou cestovního pasu. Na otázku, zda dováží do České republiky nějaké zboží, odpověděl negativně. Přejezdem státní hranice bylo sledování ukončeno, ovšem další průběh jednání obžalovaného je zmapován záznamem o předstíraném převodu (rovněž provedeného v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu). Podle tohoto dokumentu se obžalovaný setkal se svědkem K. L. dne 21. 2. 2003 v 10,51 hodin u benzínové čerpací stanice Benzina v Břeclavi a zde mu svědek předal částku 120.000,- Kč na nákup zbraní. V 16,18 hodin telefonicky oznámil obžalovaný svědkovi, že je na hranicích a v 16,30 hodin se dostavil na stejné místo a předal svědkovi zbraně a součásti uvedené v bodě 1. rozsudku a částku 3.000,- Kč, která zbyla. Svědkem mu byla vyplacena požadovaná provize ve výši 10.000,- Kč. Výše uvedené listinné důkazy jsou v souladu s výpověďmi obžalovaného a svědka K. L. a naopak v příkrém rozporu s výpovědí svědka A. H.. Především bylo těmito důkazy potvrzeno, že obžalovaný dne 21. 2. 2003 na území Slovenska vstoupil do kontaktu jedině se svědkem A. H. a s nikým jiným, soud tak nemá pochybnosti o věrohodnosti tvrzení obžalovaného, že zbraně koupil od něho. Je vysoce pravděpodobné, že svědek A. H. vypovídá nepravdivě ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání jeho osoby, neboť na základě usnesení Krajského úradu justíčnej polície v Bratislave ze dne 30. 3. 2003 bylo zahájeno trestní stíhání svědka pro trestný čin nedovoleného ozbrojování. Dalším důkazem, který vyvrací tvrzení svědka A. H., je obsah záznamu telekomunikačního provozu. V této souvislosti je třeba zmínit, že záznam telekomunikačního provozu ve věci byl nejprve realizován v době od 2. 10. 2002 na základě příkazu vydaného policejním orgánem po předchozím souhlasu uživatele stanice. Jednalo se o záznam telekomunikačního provozu telefonního čísla.......... užívaného svědkem K. L.. Soud je toho názoru, že informace získané tímto postupem jsou jako důkaz v řízení proti obžalovanému nepoužitelné, neboť nebyl dán soudem souhlas k odposlechu a záznamu účastnické stanice užívané obžalovaným a svědek K. L. vystupoval jako policista v rámci plnění svých služebních povinností. Tímto způsobem by bylo možno velmi jednoduše obcházet zákon tím, že by do kontaktu se sledovanou osobou vstoupil policista, který by udělil souhlas k odposlechu telefonních hovorů vedených mezi ním a sledovanou osobou, aniž by odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl povolen soudem. Sledování osob a věcí, v rámci něhož lze pořizovat zvukové záznamy, bylo nařízeno až od 9. 11. 2002. Výše uvedené teoretické úvahy však nemají pro rozhodnutí soudu podstatný význam, neboť s účinností od 7. 10. 2002 do 9. 11. 2002 byl řádně povolen a nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu účastnických stanic s volacími čísly ................a ................, které měl užívat obžalovaný. Při prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na dobu od 9. 11. 2002 do 9. 5. 2003 byl tento úkon rozšířen i na telefonní stanici s účastnickým číslem ............ S účinností od 7. 10. 2002 je tedy důkaz obsahem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vedeného z účastnické stanice č. ......... procesně použitelný. Není pochyb o tom, že toto telefonní číslo používal obžalovaný, neboť on sám v hlavním líčení při provádění důkazu protokoly o obsahu záznamů telekomunikačního provozu užívání tohoto telefonního čísla připustil. Ostatně při zadržení obžalovaného na hraničním přechodu Hodonín dne 30. 3. 2003, vydal mimo jiné mobilní telefon Siemens C 35, v němž byla vložena SIM karta s uvedeným volacím číslem. Telefon i SIM karta byly na základě příkazu vydaného soudcem podrobeny odbornému zkoumání. Tím bylo mimo jiné zjištěno, že v seznamu telefonu pod položkou 21. K. z Prahy je uloženo telefonní číslo ..............., které užíval svědek K. L. a pod položkou 29. H. je uloženo telefonní číslo ................. Obžalovaný v průběhu provádění důkazů nepopřel ani to, že užíval telefonní stanici s číslem ............... Z obsahu protokolů o záznamu telekomunikačního provozu jednoznačně plyne, že obžalovaný byl v kontaktu se svědky K. L. a A. H.. Potvrzena je i výpověď obžalovaného, že telefonicky sjednával prostřednictvím hovorů a SMS zpráv se svědkem A. H. nákup zbraní. Je možno odkázat na SMS ze dne 5. 2. 2003 odeslanou v 16:38:19 hodin z telefonního čísla .................na telefonní číslo ............... ve znění : „Dobry den prosim napiste mi jestli je něco na prodej, peníze okamzite! i vic kusu. j. s..“ Na zprávu navazuje hovor mezi účastnickými čísly .............a ................uskutečněný dne 5. 2. 2003 v 17:32:52 hodin. Volající (obžalovaný) se představil jako S., telefon zvedla žena a obžalovaný sháněl pana H., který si telefon převzal. V hovoru zaznívá dotaz obžalovaného, zda „je něco“, volaný odpovídá, že „len to maďarské, …to malé čierne“. Obžalovaný se dotazuje na „ty ruský velký“ a volaný mu sděluje, že „jeden je teda“. Dále se účastníci hovoru domluvili na osobním setkání. V kontextu s výpovědí obžalovaného a dalšími zjištěnými skutečnostmi není pochyb o tom, že komunikace byla vedena mezi obžalovaným a svědkem A. H. a týkala se zbraní. Téhož dne v 18:10:00 odeslal obžalovaný z telefonního čísla ........... na telefonní číslo ................ SMS ve znění: „Ma zatím dva kousky, kacko a forda skorpio pristi tyden mu mam zavolat kdy tam mame jet.“ Týž den v 18:19:16 následuje hovor mezi svědkem K. L. a obžalovaným , jehož obsahem je sdělení, že obžalovaný má příští týden telefonovat a pak by tam spolu zajeli. Z obsahu předchozí komunikace a časové návaznosti je zřejmé, že obžalovaný má telefonovat svědkovi A. H. a společně se svědkem K. L. by jeli na Slovensko. Další důležitá komunikace proběhla i dne 11. 2. 2003, kdy ve 20:07:36 hodin započal hovor mezi obžalovaným a svědkem A. H. . Svědek uvádí, že je „ten najnovší, najpoužívanejší rus“ …. „štyridsať“… „maďar taktiež“… a „krátke jaké chcete“… „deviny“. Ve 20:09:49 hodin téhož dne došla na telefonní číslo obžalovaného SMS odeslaná z telefonního čísla ...............ve znění „Ahoj kde chces pridi mame aj kratke aj dlhe na predaj len aby ste mali dost penazi velke stoja 40000 sk zavolaj mi hned“. Následuje hovor mezi obžalovaným a svědkem K. L. uskutečněný ve 20:11:40 hodin, v němž obžalovaný sděluje svědkovi obsah předchozí komunikace se svědkem A. H.. Podobná problematika je předmětem hovoru uskutečněného dne 16. 2. 2003 v 16:56:24 hodin mezi svědkem K. L. a obžalovaným , mimo jiné zaznívá, že se uvidí přímo v Galantě a že ceny jsou uvedeny ve slovenských korunách. Není pochyb o tom, že výše popsaná komunikace souvisela s nákupem zbraní, který obžalovaný uskutečnil dne 21. 2. 2003 a který je popsán v bodě 1. rozsudku. To ostatně nepopírá ani obžalovaný, ani svědek K. L.. popřel to pouze svědek A. H., k jehož výpovědi soud již stanovisko zaujal. V podobné komunikaci, která potvrzuje výše citovanou výpověď obžalovaného, bylo pokračováno mezi týmiž účastníky i v následujícím období. V hovoru ze dne 27. 2. 2003 započatém v 11:21:45 hodin mezi obžalovaným a svědkem A. H. mimo jiné svědek uvádí „…nepotrebuješ tu dlhů? ….čo sme hovorili tu velků“. Podle obsahu hovorů mezi svědkem K. L. a obžalovaným ze dne 6. 3. 2003 v 09:59:15 hodin a v 17:47:06hodin si uvedení sjednali schůzku týž den v půl sedmé. Dne 7. 3. 2003 v 05:10:34 hodin odeslal obžalovaný SMS svědkovi A. H.ve znění: „ahoj to dlouhe mi nechte, vezmu to. Bude ještě něco jineho? P.“. Dne 12. 3. 2003 proběhl mezi stejnými účastníky obsáhlý telefonát, v němž mimo jiné zaznívá, že volaný něco má, „…je to na malé vajíčka, dvadsať dva…“. Volaný odkazuje na předchozí SMS a uvádí, že je třeba počkat do konce měsíce. V hovoru ze dne 15. 3. 2003 sděluje obžalovaný svědkovi K. L., že „…mu psal, že má ještě krátkou na velký.“ Dne 16. 3. 2003 v dopoledních hodinách proběhla mezi obžalovaným a svědkem A. H. komunikace prostřednictvím několika SMS. Svědek nejprve sdělil, že: „Cena tej věci je spolu s asi 900 kusov vajicok 25 tis sk napis jako ste sa rozhodli“. Obžalovaný odpovídá: „Beru. Je to na vajicka 9“ a na to reaguje svědek SMS ve znení : „Ano“. Poté obžalovaný odeslal SMS svědkovi K. L. s dotazem: „Budes chtit kr. na velky + 900 naplni. Je za 30 sk.“ Poté ještě obžalovaný vznesl dotaz na svědka A. H. : „Ty vajicka jsou v cene? Když budete mit dals veci, tak mi hned napiste, o co jde a za kolik. Je moznost tuzky na jedno vajicko ?“ V dalších dnech byly realizovány další hovory mezi obžalovaným a svědkem K. L., v nichž obžalovaný sděluje podrobnosti o možnostech nakoupení zbraní. Ani v případě výše popsané komunikace nemá soud pochybnosti, že se týkala nákupu zbraní obžalovaným od svědka A. H.. Jak již bylo řečeno, i záznam telekomunikačního provozu citovaný výše, potvrzuje výpověď obžalovaného, že o nákupu zbraní jednal na Slovensku se svědkem A. H.. Žádnými důkazy nebylo vyvráceno tvrzení obžalovaného, že jiné kontakty na Slovensku (ani jinde) v souvislosti s nákupem zbraní neměl. Výpověď svědka A. H. považuje soud z výše uvedených důvodů za nevěrohodnou. Svědek J. B. občan Slovenské republiky, který je stejně jako svědek A. H. stíhán na Slovensku pro trestný čin nedovoleného ozbrojování, pouze uvedl, že obžalovaného vůbec nezná. Pokud byly do spisu založeny kopie trestních spisů vedených na Slovensku v rámci trestního stíhání vedeného proti A. H. aj. B., je soud toho názoru, že jako důkaz jsou použitelné pouze listiny, nikoli protokoly o výsleších obviněných a svědků a protokoly o záznamu telekomunikačního provozu. Ani z listinných důkazů však nevyplynulo, že by obžalovaný musel vědět, odkud pocházely zbraně, které zakoupil od svědka A. H., tím méně pak to, že by obžalovaný znal osoby, které měly svědkovi A. H. zbraně opatřit a že by s těmito osobami byl v kontaktu. Naproti tomu obsah záznamů telekomunikačního provozu vyvrací tvrzení obžalovaného, že jednal výlučně dle pokynů svědka K. L. a sám nebyl při nákupu zbraní iniciativní, neboť je zřejmé, že sám činil svědkovi nabídky na možnost obstarání konkrétních zbraní. Z protokolu o vydání věcí plyne, že svědek K. L. vydal pro potřeby trestního řízení zbraně a jejich součásti, které zakoupil od obžalovaného v rámci předstíraného převodu, uvedené v bodě 1. rozsudku. Podle odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická daktyloskopická expertiza bylo jednoznačně prokázáno, že daktyloskopické stopy označené 1, 2 a 3 zajištěné na zbraních byly zanechány ukazovákem, prostředníkem a dlaní pravé ruky obžalovaného. Jde o stopy zajištěné na spoušti pistole zn. Steyer 1917 a na pažbičce samopalu zn. FÉG, typ KGP-9. Odborným vyjádřením z odvětví kriminalistika, odvětví balistika, ze dne 6. 3. 2003 bylo konstatováno, že všechny předložené zbraně jsou střelbyschopné a funkční. Konstrukční úpravy a zásahy směřující k odstranění výrobních čísel a zkušebních značek na součástech předložených zbraní jsou na velmi dobré řemeslné úrovni. K realizaci těchto úprav postačuje vybavení běžné zámečnické dílny. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika ze dne 28.3.2003 pouze vyplynulo, že na hlavni samopalu nejsou stopy po navařování materiálu ani po přeříznutí stěny hlavně a lze tedy usuzovat, že hlaveň předloženého samopalu neodpovídá požadavkům nařízení ministerstva vnitra Maďarské republiky č. 3/1997 o znehodnocování střelných zbraní. Z protokolu o ohledání místa činu – vozidla Nissan Stanza ze dne 30. 3. 2003 bylo zjištěno, že v prostoru pod zadní sedačkou byla nalezena samonabíjecí pistole Margolin ráže .22 LR, bez výrobního čísla, zásobník se čtyřmi kusy nábojů .22 LR a tlumič hluku výstřelu. Podle odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika ze dne 22.4.2003 nebyly na samonabíjecí pistoli zásobníku ani tlumiči hluku výstřelu zajištěny žádné daktyloskopické stopy. Předložená samonabíjecí pistole je střelbyschopná a funkční. Na zbrani byly zjištěny úpravy směřující k odstranění výrobního čísla. V průběhu hlavního líčení byl vyžádán doplněk znaleckého posudku z oboru balistiky, z jehož závěrů plyne, že z výše uvedených zbraní či jejich součástí a doplňků z technického hlediska odpovídá kategorii vojenský materiál pouze upravený samopal FÉG mod. KGP 9 ráže 9 mm Luger bez výrobního čísla a útočná puška AMD 65 ráže 7,62x39, v.č. BR 24155. Podle sdělení Ministerstva průmyslu a obchodu ČR nefiguruje obžalovaný jako člen statutárního orgánu nebo dozorčí rady žádného z podnikatelů v České republice, kteří jsou povinni uveřejňovat údaje o své obchodní firmě v obchodním rejstříku. Tím je také vyloučeno, aby byl členem statutárního orgánu nebo dozorčí rady právnické osoby, která je držitelem povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Ze zprávy Policejního prezidia ČR, Ředitelství služby správních činností bylo zjištěno, že obžalovaný není držitelem zbrojního průkazu ani zbrojní licence a není ani uveden v žádném statutárním orgánu právnické osoby, která je držitelem zbrojní licence. Obžalovaný svým jednáním pod body 1. a 2. rozsudku naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1,2 písm. a),b) trestního zákona, neboť bez povolení jinému opatřil střelnou zbraň a zbraň hromadně účinnou a jinému opatřoval zbraně a střelivo. Není pochyb o tom, že obžalovaný neměl povolení k držení střelné zbraně, samozřejmě ani povolení či licenci k nákupu a prodeji takových zbraní. Zbraně uvedené ve výroku rozsudku, včetně jejich doplňků, součástí a střeliva tak opatřil pro jinou osobu bez povolení. V případě samopalu FÉG, model KGP 9 a útočné pušky AMD 65 výr. číslo BR 24155, se jedná o zbraně hromadně účinné, neboť jde o střelné zbraně konstruované ke střelbě v dávkách. Vzhledem k množství zbraní, které obžalovaný obstaral a vzhledem k tomu, že zbraně opatřoval opakovaně, je soud toho názoru, že je naplněn i znak skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) trestního zákona, totiž že obžalovaný jinému opatřoval střelné zbraně. Svým jednáním pod bodem 1. rozsudku naplnil obžalovaný též všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle § 124d odst. 1 trestního zákona, neboť bez povolení a licence provedl zahraniční obchod s vojenským materiálem. Je zřejmé, že obžalovaný neměl příslušné povolení či licenci k dovozu vojenského materiálu, přesto v zahraničí (ve Slovenské republice) zakoupil vojenský materiál a tento dovezl do České republiky, kde jej prodal. Ze všech uvedených zbraní, doplňků a součástí zbraní lze pod kategorii vojenského materiálu podřadit samopal FÉG, model KGP 9 a útočnou pušku AMD 65 výr. číslo BR 24155, neboť tyto zbraně jsou uvedeny jako vojenský materiál v Příloze 1, SVM 1 písm. a) k vyhlášce č. 89/1994 Sb. V obžalobě bylo navrženo jednání obžalovaného pod body 1. i 2. obžaloby kvalifikovat jako trestný čin porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle § 124d odst. 1, odst. 2 písm. a),c) trestního zákona, tedy jako jednání spáchané ve spojení s organizovanou skupinou a opětovně. Jak již bylo uvedeno výše, nebylo prokázáno, že by obžalovaný o nákupu a prodeji zbraní jednal s kýmkoliv jiným, než se svědky A. H. a K. L.. Nebylo ani prokázáno, že by mu byly známy další kontakty na osoby podílející se na obstarávání zbraní či jejich úpravách. Jinými slovy, nebylo prokázáno, že by jednal ve spojení s organizovanou skupinou, proto tato právní kvalifikace použita nebyla. Pokud jde o znak „opětovně“ uvedený v § 124d odst. 2 písm. c) trestního zákona, soud je přesvědčen, že ani ten nebyl jednáním obžalovaného naplněn. Jak již bylo uvedeno, do kategorie vojenského materiálu lze zařadit pouze samopal FÉG, model KGP 9 a útočnou pušku AMD 65 výr. číslo BR 24155 (viz odborné vyjádření citované výše). Tyto zbraně však byly obžalovaným nakoupeny a dovezeny současně, v rámci jednání pod bodem 1. rozsudku. V rámci jednání popsaného pod bodem 2. rozsudku obžalovaný neopatřil a nedovezl zbraň či její součásti a doplňky, které by spadaly do kategorie vojenského materiálu, proto nemůže být jeho jednání posouzeno jako opětovné. V obžalobě bylo uvedeno, že tlumič hluku výstřelů náležející k samopalu FÉG, model KGP 9 (v bodě 1. obžaloby) a tlumič hluku výstřelů náležející k pistoli Margolin ráže .22 (v bodě 2. obžaloby) jsou rovněž vojenským materiálem. V Příloze 1, SVM 17 písm. b) k vyhlášce č. 89/1994 Sb. jsou uvedeny tlumiče zbraní jako vojenský materiál, ovšem nelze odhlédnout od uvozovací věty této položky, podle které jsou za vojenský materiál považována různá zařízení a materiály a pro ně speciálně konstruované součásti (mezi dalšími i tlumiče zbraní). Soud je ve shodě s odborným vyjádřením podaným v průběhu hlavního líčení toho názoru, že v případě tlumičů hluku výstřelu uvedených výše se o vojenský materiál nejedná, neboť nejde o speciálně konstruovaná zařízení pro vojenské účely. Oba tlumiče hluku výstřelu tak lze považovat toliko za zakázané doplňky zbraní ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) a § 4 písm. c) zákona č. 119/2002 Sb. Dle názoru soudu tedy tyto doplňky zbraní nemohou být považovány ani za zakázané bojové prostředky. Skutková podstata trestného činu vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků podle § 185a trestního zákona byla do trestního zákona vložena zákonem č. 305/1999 Sb. o zákazu použití, skladování, výroby a převodu protipěchotních min a jejich zničení. Uvedeným zákonem bylo též vypuštěno ustanovení § 185 odst. 3 trestního zákona v tehdy účinném znění, které stanovovalo trestnost jednání spočívajícího v provozování, stavbě a užívání provozu na výrobu chemických zbraní, neboť skutková podstata nově zavedeného trestného činu podle § 185a trestního zákona v sobě zahrnuje i trestnost takového jednání. Z výše uvedeného je zřejmé, že tato skutková podstata postihuje trestnou činnost v souvislosti s bojovými prostředky, které jsou zakázány mezinárodními smlouvami či zákonem. Pod pojmem zakázaný bojový prostředek si je nutno představit zcela odlišné prostředky sloužící k bojovému využití, než tlumič hluku výstřelu náležející ke střelné zbrani. Proto soud jednání obžalovaného nekvalifikoval jako trestný čin vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků podle § 185a trestního zákona, jak bylo navrženo v obžalobě. Při úvaze o druhu a výši trestu hodnotil soud všechny skutečnosti rozhodné pro účel a výměru trestu ve smyslu §§ 23 odst. 1 a 31 odst. 1 trestního zákona. Stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu není ničím podstatně zvyšován. K osobě obžalovaného bylo zjištěno, že je ženatý, vyživovací povinnost má ke dvěma nezletilým dětem, s nimiž žije ve společné domácnosti. V místě bydliště nebyly k jeho osobě zjištěny žádné negativní poznatky, do současné doby nebyl projednáván ve správním řízení pro přestupek. V minulosti byl jednou soudně trestán, ve lhůtě podmíněného odsouzení se v roce 1998 osvědčil a k tomuto odsouzení nemůže být přihlíženo jako k přitěžující okolnosti. S ohledem na toto odsouzení však nemůže soud ani přiznat obžalovanému polehčující okolnost předchozího řádného života. Jako významnou okolnost polehčující hodnotil jen to, že obžalovaný svým přístupem v průběhu trestního řízení napomáhal k objasnění věci. Naopak jako přitěžující okolnost soud vzal v úvahu, že obžalovaný spáchal dva trestné činy, trest mu byl ukládán jako úhrnný v sazbě za čin přísněji trestný, tedy v sazbě od jednoho do osmi roků. Soud přihlédl i k tomu, že pod skutkovou podstatu podle § 124d trestního zákona je možno podřadit i obchod s vojenským materiálem v podstatně větším rozsahu, než kterého se dopustil obžalovaný a též s podstatně nebezpečnějším vojenským materiálem, než jsou dva samopaly. S přihlédnutím k faktu, že obžalovaný byl dlouhou dobu ve vazbě a za tuto dobu je hodnocen velmi kladně, je soud přesvědčen, že vykonaná vazba měla na obžalovaného sama o sobě výrazný výchovný vliv v tom směru, aby v podobném protispolečenském jednání nepokračoval. Proto byl obžalovanému uložen trest ve výměře, která je zcela vykonána vazbou. Pro výkon trestu byl obžalovaný pouze formálně zařazen do věznice s dozorem, což odpovídá kritériím stanoveným v § 39a odst. 2 písm. b) trestního zákona. Současně byl obžalovanému uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona též trest propadnutí věci - samonabíjecí pistole MARGOLIN ráže 22 mm, Made in USSR, bez zjevného výrobního čísla, se zásobníkem, obsahujícím 4 kusy nábojů ráže .22 Long Rifle a tlumiče hluku výstřelů, neboť se jedná o věci náležející obžalovanému, kterých bylo užito ke spáchání trestného činu. Naproti tomu nebylo možno uložit obžalovanému ve smyslu téhož zákonného ustanovení trest propadnutí věcí – zbraní a doplňků specifikovaných v bodě 1. rozsudku, byť i těchto věcí bylo užito ke spáchání trestného činu. Tyto již dle názoru soudu nenáleží obžalovanému, neboť je prodal, i když v rámci předstíraného převodu, svědkovi K.L.. V úvahu by tak mohlo přicházet zabrání těchto věcí ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) trestního zákona. P o u č e n í : V Plzni dne 14. října 2004