Dojde-li delší nečinností soudu (orgány přípravného řízení) k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, lze již v řízení před soudem v souladu s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva dosáhnout nápravy tím, že obviněnému bude poskytnuta náhrada ve formě zmírnění trestu. Musí se tak ale stát výslovně a jednoznačně, například přesným vymezením zkrácení trestu (např. o 1 rok), který by byl jinak obviněnému uložen dle obecných zásad (§ 23 a 31 tr.zák.).

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Z.J. a soudců JUDr. J.L. a Mgr. M.Ž. ve veřejném zasedání dne 17. května 2004 t a k t o : 1. K odvolání obžalovaného V.F. se podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu z r u š u j e rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. října 2003, č. j. 4 T 81/99-263, a to ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu se znovu rozhoduje tak, že obžalovaný V.F. se při nezměněném výroku o vině napadeného rozsudku o d s u z u j e podle § 234 odst. 1 tr. zákona za použití § 42 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jedenácti (11) let, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. 2. Odvolání státního zástupce proti témuž rozsudku se zamítá podle § 256 tr. řádu. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem byl obžalovaný V.F. uznán vinným (pod bodem 1), že dne 24. 9. 1998 kolem 07:30 hod. v Plzni v suterénu domu v Sokolovské ulici, zezadu přistoupil k P.N., kterou nejprve odhodil na zeď, rukou se jí snažil zakrýt ústa, v pravé ruce držel nůž a křičel „drž hubu, nebo tě zabiju“, to vše v úmyslu odcizit jí peníze, ta však začala křičet, proto ji pustil a z domu utekl. Dále byl uznán vinným (pod bodem 2), že dne 24. 9. 1998 kolem 22:30 hod. v Plzni, Lochotínské ulici pod vlivem alkoholu, když M.P., odemkla mříž zajišťující vstup na pavlač uvedeného domu, ji jednou rukou chytil za hlavu, v druhé přitom držel nůž a se slovy „nekřič, nebo tě podříznu“, ji zatlačil zpět do bytu, kde ji s nožem v ruce nařídil, aby zhasla, svlékla se, což ze strachu před použitím nože učinila, pak ji přinutil s nožem v ruce k pohlavnímu styku, přičemž u něj došlo k vyvrcholení, po uskutečněném pohlavním styku ji svázal provazem do tzv. kozelce, jelikož se zalekl projíždějícího vozidla Policie ČR, tak ji rozvázal a dovolil jí, aby se oblékla a sám pak z bytu odešel. Pod bodem 3) byl obžalovaný uznán vinným, že v době od 17:15 hod. do 22.15 hod. dne 26. 9. 1998 nezajištěným oknem vnikl ve Štěnovicích, okres Plzeň-jih do domu , zde vypáčil plechovou skříň tím, že urazil oba zámky a z této skříně odcizil pistoli ČZ vzor 50, ráže 7,65 mm v koženém pouzdru se zásobníkem a 8 ks nábojů a krabičku s 24 ks nábojů ráže 7,65 mm v celkové hodnotě 2.972,20 Kč, vše ke škodě E.Š. a do 26. 10. 1998 tuto pistoli nosil bez povolení u sebe. Dále byl obžalovaný V.F. uznán vinným (pod bodem 4), že dne 1. 10. 1998 kolem 20:00 hod. v Plzni v provozovně SEX-Shop ERONA, v Koželužské ulici čp. 15 po ukončení projekce, když byl vyzván majitelem J.T., aby uhradil poplatek za videoprojekci, místo toho vytáhl na něj a dalšího zákazníka pistoli, kterou před tím odcizil E.Š. proto, aby poplatek zaplatit nemusel, namířil na ně pistoli se slovy „tak to uděláme takhle“ a poručil oběma, aby šli za prodejní pult, kde však J.T. stiskl tlačítko akustického alarmu a když jej obviněný uslyšel, z provozovny utekl. Konečně (pod bodem 5) byl obžalovaný uznán vinným, že od června 1996, nejpozději do 26. 10. 1998 v Plzni, ani nikde jinde, neplnil svoji vyživovací povinnost dle zákona o rodině vůči svému synovi P.K. tak, jak se dohodl s jeho matkou M.F. v částce 600,- Kč měsíčně k jejím rukám, přičemž rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 5. 1990 sp. zn. 5 T 211/89 byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona, dále rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 6. 1990 sp. zn. 7 T 38/90 byl uznán vinným dalším trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona, rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 14. 12. 1990 sp. zn. 1 T 26/89 byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona a z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody za všechny trestné činy pak byl dne 30. listopadu 1995 rozhodnutím Okresního soudu v Sokolově sp. zn. PP 138/95 podmíněně propuštěn. Jednání obžalovaného V.F. kvalifikoval okresní soud (pod bodem 1) jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, jehož se obžalovaný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona, (pod bodem 2) jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona, rovněž za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zákona, dále jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zákona, pod bodem 3) jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zákona a jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona, pod bodem 4) jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a konečně pod bodem 5) jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona. Za tyto trestné činy okresní soud odsoudil obžalovaného podle § 234 odst. 1 za použití § 41 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let. Pro výkon tohoto trestu zařadil obžalovaného podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal ihned odvolání obžalovaný V.F. a v zákonné lhůtě a v jeho prospěch příslušný státní zástupce. Obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně podává odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. Současně však konstatuje, že nemá žádných výhrad ke skutkovým zjištěním a připomínky nemá ani k použité právní kvalifikaci s výjimkou spočívající v nesprávné aplikaci ust. § 41 tr. zákona ve vztahu ke skutkům 1) a 2) rozsudku. V daném směru poukazuje na to, že podmínky ust. § 41 odst. 1 tr. zákona naplněny nejsou, neboť je nutno vzít do úvahy následující skutečnosti. Předně to, že obžalovaný vyrůstal v rozvrácené rodině pod výchovným i genetickým vlivem otce alkoholika. Obžalovaný není přirozeně agresivním člověkem, jako agresivní se projevuje pouze po požití alkoholických nápojů, jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie. V současné době již pátým rokem abstinuje, z toho více než dva roky na svobodě. Po celou dobu žádným způsobem neporušil povinnosti řádného občana, pracuje, má trvalé bydliště, splácí hypotéku na byt a prakticky rok navštěvuje ambulantní protialkoholní léčení. Od spáchání poslední trestné činnosti uplynulo již více než 5 let, přičemž tuto časovou prodlevu obžalovaný žádným způsobem nezapříčinil. Další pochybení spatřuje obhajoba v délce uloženého trestu. Okresní soud sice přiznává obžalovanému polehčující okolnost doznání, pomocí orgánů činných v trestním řízení a ve skutečnosti, že svého jednání litoval, nicméně tyto polehčující okolnosti nedostatečně promítl do uloženého trestu. Také argumentace podporující trest na téměř samé horní hranici trestní sazby nemá skutkové ani racionální odůvodnění. Podle názoru obhajoby soud v daném případě dvakrát v neprospěch obžalovaného použil jeho předchozí odsouzení, a to jednou při použití § 41 tr. zákona a podruhé jako přitěžující okolnost při zvažování délky trestu. Soud v rozporu s objektivními zjištěními konstatuje, že náprava obžalovaného je velmi ztížena, proto je třeba chránit společnost před osobou obžalovaného represivně. Byť ze závěru znaleckého posudku z oboru psychiatrie vyplývá, že pobyt obžalovaného na svobodě je nebezpečný, nelze pominout, že tento posudek zpracovali znalci 30. prosince 1998. Za této situace obhajoba namítá, žes soud nevyhověl jejímu návrhu na doplnění dokazování zadáním nového znaleckého posudku, když po uplynutí pěti let již pochopitelně posudek nemůže být aktuální. V současné době neexistuje aktuální potřeba obžalovaného izolovat od společnosti ani mu zabraňovat v jakémkoliv jednání. V daném směru je uložený trest v rozporu s jeho účelem ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zákona. S poukazem na zmiňovaný znalecký posudek namítá obžalovaný, že jeho sklon k alkoholu nelze přikládat jen k nedostatkům výchovy nebo vzniklým konfliktům, ale je nutno vzít v úvahu i to, že zvláště synové pijáků alkoholu jsou již geneticky ohroženi vznikem alkoholismu. Z posudku vyplývá, že nepodmíněný trest sám o sobě nebude mít význam, pokud obžalovaný nebude sám abstinovat. Z těchto důvodů obhajoba navrhla, aby krajský soud s odvoláním na § 258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění znaleckého posudku a k novému rozhodnutí. Státní zástupce navrhl zamítnout odvolání obžalovaného jako nedůvodné, nicméně sám v jeho prospěch podal odvolání s tím, že okresní soud uložil trest nezákonný, v rozporu s ust. § 39 odst. 1 tr. zákona a § 36 tr. zákona. Tento závěr odůvodňuje tím, že po podmíněném propuštění obžalovaného z výkonu předchozích trestů zbývaly pro výkon trestu ještě 3 roky a 82 dní. Okresní soud neprovedl k důkazu všechny spisy a tak i státní zástupkyně při hlavním líčení navrhovala trest nad možnou výměru. Trest uložený okresním soudem ve výměře 13 let je trestem nezákonným, neboť spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahuje nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem. Na této skutečnosti nic nemění okolnost, že trest byl ukládán při zvyšování horní hranice trestní sazby ve smyslu § 42 tr. zákona, tedy jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, neboť i za takové situace je soud vázán ust. § 36 tr. zákona. Proto státní zástupce navrhl jednak doplnit dokazování přílohovými spisy a dále na podkladě jeho odvolání ve smyslu § 258 odst. 1 písm. c) tr. řádu zrušit výrok o trestu a za použití § 259 odst. 3 tr. řádu uložit obžalovanému V.F. úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 11 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Krajský soud v Plzni přezkoumal ve smyslu § 254 odst. 1, 3 tr. řádu z hlediska vytýkaných vad jak výrok o vině, tak i výrok o uloženém trestu, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo a dospěl k těmto závěrům. Předně je třeba uvést, že napadenému rozsudku byla vytýkána nesprávná aplikace ust. § 41 odst. 1 tr. zákona o zvlášť nebezpečné recidivě. S těmito argumenty se odvolací soud neztotožnil. Za zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zákona se považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový, nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jednání obžalovaného V.F. popsané pod body 1) 2) výroku o vině napadeného rozsudku je typickým a klasickým jednáním zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zákona. V roce 1990 byl obžalovaný citovanými rozsudky odsouzen postupně pro tři zvlášť úmyslné trestné činy, konkrétně trestné činy znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona k trestům odnětí svobody v celkové výměře 11 let a 6 měsíců. Na podkladě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 mu z uložených trestů byly prominuty 2 roky. Z výkonu trestů byl podmíněně propuštěn dne 30. listopadu 1995 se stanovením zkušební doby na 5 let. V této zkušební době se dopustil trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. dubna 1998 sp. zn. 20 T 24/98 trest odnětí svobody ve výměře 2 roků a 6 měsíců. Krátce po tomto odsouzení se pak dopustil nyní projednávané trestné činnosti. Samozřejmě také ve zkušební době podmíněného propuštění. Přitom se nedopustil pouze jednoho útoku, ale útoků několika. V této zkušební době spáchal další tři zvlášť závažné úmyslné trestné činy, loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona. Nejenom prvně dva jmenované, ale i trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona měl být posouzen za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zákona. V daném směru odvolací soud nemohl pochybení okresního soudu napravit, neboť v neprospěch obžalovaného odvolání podáno nebylo. Zásada zákazu reformace in peius vyjádřená v ust. § 259 odst. 4 tr. řádu této nápravě brání. Jinak se však odvolací soud ztotožňuje s právními úvahami okresního soudu, na jejichž podkladě dospěl k závěru, že jednání obžalovaného popsané pod body 1) a 2) výroku o vině je jednáním zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zákona. Proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. S argumenty podaného odvolání, jak již bylo konstatováno, se ztotožnit nelze. Obhajoba přitom nezpochybňuje naplnění formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, snaží se spíše poukázat na osobní poměry obžalovaného, které ovšem nastaly vesměs až po spáchání žalované trestné činnosti. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je na místě zkoumat především intenzitu naplnění formálních znaků, charakter předchozích odsouzení obžalovaného, množství spáchaných zvlášť závažných úmyslných trestných činů, jakož i hodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti trestného činu předchozího i nyní souzeného z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zákona. Skutečnosti, které zásadně nastaly až po spáchání činu, nemohou mít zásadní vliv na hodnocení zmiňovaných otázek. Lze tedy uzavřít, že obžalovaný v popsaných případech jednal jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zákona. Odvolání obžalovaného však bylo zčásti shledáno důvodným pokud směřuje do výměry uloženého trestu. Do jisté míry zde došlo k situaci dvojího přičítání téže okolnosti. Odvolací soud se sice neztotožnil se závěrem obhajoby, že by měl být znovu zkoumán duševní stav obžalovaného, zejména ve vztahu k jeho nebezpečnosti, příp. izolace od společnosti, nicméně nalézací soud dostatečně nezhodnotil, že od konce roku 1998 se již obžalovaný další trestné činnosti nedopustil. Nepochybně také proto, že mu to bylo znemožněno pobytem ve vazbě a výkonu trestu v celkové výměře 2 roků a 6 měsíců. Na druhé straně však bylo prokázáno, a to i na podkladě doplnění dokazování provedeného odvolacím soudem, že v době od posledního výkonu trestu (srpen 2001) obžalovaný vede řádný život, pracuje a nejsou k němu jakékoliv připomínky. K trestné činnosti se doznal a skutečně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Uložení trestu při samé horní hranici již zvýšené trestní sazby je v daném směru neodůvodnitelné, a to i přes mimořádně brutální jednání obžalovaného, zejména ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku. Proto krajský soud dospěl k závěru, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a je zde důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Protože však současně okresní soud při ukládání trestu nepostupoval v souladu se zákonem, když namísto ust. § 42 odst. 1 tr. zákona použil ust. § 41 odst. 1 tr. zákona, zrušil krajský soud napadený rozsudek ve výroku o trestu i podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. zákona. Při úvaze o druhu a výměře trestu měl odvolací soud na zřeteli hlediska uvedená v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zákona, jakož i § 42 odst. 1 tr. zákona, vycházel z toho, co vzal správně v úvahu již soud prvního stupně a dospěl k závěru, že přiměřený všem zákonným hlediskům a odpovídající účelu trestu je úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 12 let. Trest v uvedené výměře však obžalovanému neuložil z dále uváděných důvodů. Trestní stíhání obžalovaného V.F. bylo zahájeno bezprostředně po spáchání trestné činnosti, a to ještě v roce 1998. Dne 3. června 1999 byla na obžalovaného podána obžaloba a lze konstatovat, že přípravné řízení probíhalo plynule. Okresní soud však ve věci nařídil hlavní líčení až po 4 letech, konkrétně dne 10. června 2003, a to na 6. srpna 2003. Je zde tedy zcela evidentní nečinnost okresního soudu, přičemž obžalovaný tento průtah rozhodně neovlivnil, neboť byl po většinu této doby ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci. Lze konstatovat, že nečinností okresního soudu bylo porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je součástí právního řádu České republiky. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu citovaného článku 6 odst. 1 Úmluvy zajišťuje v podobných případech Evropský soud pro lidská práva přiznáním zadostiučinění obviněné osobě. Akceptuje ovšem i ty případy, kdy přímo státní orgán (soud) poskytne náhradu ve formě zmírnění trestu. Krajský soud v Plzni konstatuje, že porušení práva obžalovaného V.F. na spravedlivý proces nedosahuje ani zdaleka intenzity porušení práv osob poškozených jednáním obžalovaného, nicméně k porušení práva obžalovaného došlo a musí mu být poskytnuta, alespoň v určitém rozsahu, náhrada ve formě zmírnění trestu. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že přiměřené zmírnění trestu představuje zkrácení trestu, který by byl jinak obžalovanému uložen, o 1 rok. Veden těmito úvahami uložil Krajský soud v Plzni obžalovanému V.F. v souladu s ust. § 234 odst. 1 a za použití § 42 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 11 let, pro jehož výkon jmenovaného zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto jako nedůvodné, neboť nedošlo k porušení ust. § 39 odst. 1 a § 36 tr. zákona. Odvolání vycházelo z tvrzení, že odsouzenému ještě zbývá vykonat z trestů, z nichž byl podmíněně propuštěn, část v trvání 3 roků a 82 dnů. Toto ovšem skutečnosti neodpovídá. Obžalovaný byl z výkonu předchozích trestů podmíněně propuštěn dne 30. listopadu 1995 se stanovením zkušební doby v trvání 5 roků. Tato zkušební doba tudíž uplynula dne 30. listopadu 2000 a Okresní soud v Sokolově, který obžalovaného z výkonu trestu podmíněně propustil, mohl rozhodnout o tom, že obžalovaný zbytek trestu vykoná, ale pouze ve lhůtě do 30. listopadu 2001. Okresní soud v Sokolově ovšem v této lhůtě nerozhodl, přičemž nejméně do 5. 8. 2001 měl obžalovaného k dispozici, neboť se nacházel ve výkonu trestu ve věznici v Horním Slavkově. Podle § 64 odst. 3 tr. zákona se má za to, že trest byl u podmíněně propuštěného vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění také tehdy, neučinil-li soud bez viny podmíněně propuštěného do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí ve smyslu § 64 odst. 1 tr. zákona. Z tohoto důvodu se má za to, že obžalovaný předchozí tresty vykonal dnem podmíněného propuštění, tedy dnem 30. listopadu 1995 a již zbytek trestu ve výměře 3 roků a 82 dnů vykonat nemůže. Odvolání státního zástupce je pak zcela nedůvodné a jako takové bylo krajským soudem zamítnuto postupem podle § 256 tr. řádu. P o u č e n í : I. Proti tomuto rozsudku není další řádný opravný prostředek přípustný. II. Proti tomuto rozsudku může podat dovolání Nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoliv výroku, a to ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, jakož i obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obžalovaný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v I. stupni (Okresní soud v Sokolově), do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr. řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů je napadán a čeho se odvolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ust. § 265b odst. 1 písm.a)-l) tr. řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Plzni dne 17. května 2004