Nárok ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony provedené přede dnem 1.5.2004 se ve smyslu ust. § 151 odst. 2 tr.ř. (ve znění zák č. 237/2004 Sb.) nezvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je obhájce jako plátce DPH povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního předpisu (zák. č. 235/2004 Sb. o DPH).

U s n e s e n í Krajský soud v Plzni rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. července 2004 t a k t o : Stížnost advokáta JUDr L.Č. proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 6.5.2004, čj. 3 T 33/2001-115 se podle § 148 odst. l písm. c/ tr.řádu z a m í t á . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soudní tajemnice okresního soudu přiznala podle § 151 odst. 2, 3 tr. řádu s odkazem na příslušná ustanovení advokátního tarifu JUDr L.Č., jako obhájci ustanovenému obžalovanému M.V., odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 2.925,-Kč. Proti tomuto usnesení podal JUDr L.Č. v zákonné lhůtě stížnost, v níž namítl, že mu jako plátci DPH nebyla přiznána daň z přidané hodnoty ve výši 19 %, která mu náleží podle § 151 odst. 2 tr. řádu ve znění zák. č. 237/2004 Sb., čl. XXIV. O přiznání DPH ve výši 555,80 Kč žádal dne 31.5.2004 písemně. Z výše uvedeného důvodu, kdy se jedná o nárok, vyplývající přímo ze zákona, žádá o přiznání 19ti % DPH, která činí 555,80 Kč. Krajský soud v Plzni přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl těmto závěrům. Advokát JUDr L.Č. byl obžalovanému M.V. ustanoven obhájcem na podkladě usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 6.5.2003, čj. 3 T 33/2001-107, a to za účelem odůvodnění odvolání. Dne 27.10.2003 došel okresnímu soudu návrh tohoto ustanovené obhájce na přiznání odměny v celkové výši 2.925,-Kč. Tento návrh ustanovený obhájce doplnil dne 31.5.2004, kdy se domáhal přiznání 19ti % DPH v částce 555,80 Kč. V mezidobí však soudní tajemnice (6.5.2004) vydala napadené usnesení. V době rozhodnutí tudíž neměla doplňující návrh ustanoveného obhájce k dispozici. Výrok napadeného usnesení odpovídá původnímu návrhu ustanoveného obhájce. Ten požadoval za úkon provedený dne 6.5.2003 částku 900,-Kč, a to konkrétně za převzetí a přípravu obhajoby, byť mu usnesení o ustanovení obhájcem bylo doručeno až 14.5.2003. Dále požadoval stejnou částku za studium spisu u okresního soudu dne 14.5.2003. Z úředního spisu z uvedeného vyplývá, že spis studoval nikoli JUDr. L.Č., nýbrž Mgr. B.? Není zřejmé, zda jde o obhájce, event. koncipienta, který provedl úkon na podkladě zmocnění JUDr L.Č.. Ustanovený obhájce požadoval další částku 900,-Kč za poradu s klientem konanou dne 16.5.2003. Tuto poradu doložil potvrzením obžalovaného. Včetně režijního paušálu za tyto tři úkony byla požadována a přiznána celková částka 2.925,-Kč, byť vznikají určité pochybnosti o správnosti postupu okresního soudu. V daném směru však stížnostní soud respektoval ust. § 150 odst. 1 tr. řádu, které mu znemožňuje z podnětu stěžovatele, tedy ustanoveného obhájce, měnit usnesení v jeho neprospěch. Vzhledem k tomu, že podle § 145 odst. 2 tr. řádu lze stížnost opřít o nové skutečnosti a důkazy, zabýval se stížnostní soud doplňujícím návrhem ustanoveného obhájce na přiznání daně z přidané hodnoty ve výši 19ti %. Nárok ustanoveného obhájce v daném případě vychází z ust. § 151 odst. 2 tr. řádu novelizovaného zák. č. 237/2004 Sb., které s účinností od 1.5.2004 stanoví, že uplatněný nárok obhájce na odměnu a hotové výdaje se, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zvláštního právního předpisu. Tím je míněn zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Obhájce dále zjevně vychází z informací České advokátní komory, která v návaznosti na to, že zák.č. 237/2004 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanovení, informuje advokáty o tom, že je možné daň z přidané hodnoty účtovat i za úkony provedené před 1.5.2004. S tímto názorem se ovšem stížnostní soud neztotožňuje. Ustanovený obhájce v projednávaném případě provedl úkony výhradně v květnu 2003. V uvedené době stanovil zák.č. 588/92 Sb. o dani z přidané hodnoty v ust. § 9 odst. 1 písm. e/ cit. zákona, že zdanitelné plnění se považuje za uskutečněné při poskytování služeb dnem jejich poskytnutí nebo zaplacení, a to tím dnem, který nastane dříve. V té době byl obhájce plátcem daně z přidané hodnoty a zdanitelné plnění uskutečnil při poskytování služby, tedy v květnu 2003. Podle odst. 4. téhož ustanovení byl obhájce povinen poskytnutou službu, tedy zdanitelné plnění, přiznat na konci zdaňovacího období, které bylo tři měsíce, a následně zaplatit daň. Obdobnou úpravu převzal v ust. § 21 odst. 4 písm. a/ a § 21 odst. 8 i zák.č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, účinný od 1.5.2004. V rámci trestního řízení se odměna za poskytování právních služeb řídí advokátním tarifem, tedy vyhl.č. 177/96 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odměna sestává z jednotlivých oddělitelných sazeb mimosmluvní odměny za jednotlivé právní úkony, ze kterým měl obhájce daň z přidané hodnoty již odvést, neboť povinnost zaplatit tuto daň vzniká na konci každého zdaňovacího období. Do účinnosti zák.č. 237/2004 Sb. soudy advokátům jako ustanoveným obhájcům daň z přidané hodnoty za jednotlivé právní úkony nepřiznávaly. Přitom rozhodovaly-li v souladu s tehdy účinným ust. § 151 odst. 2 tr. řádu a příslušných ust. advokátního tarifu. Změnu ust. § 151 odst. 2 tr. řádu v návaznosti na zák.č. 237/2004 Sb. samozřejmě soudy akceptují, nicméně nikoli pokud jde o úkony provedené před l.5.2004. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že Česká republika jako právní stát musí akceptovat jeden z nezbytných požadavků právní jistoty, ač výslovně v psaném právu nezakotvený, a to nepřípustnost retroaktivity (zpětné působnosti) zákonů. Pokud by soud připustil zpětnou platnost novelizovaného zněnu ust. § 151 odst. 2 tr. řádu, jakož i zák.č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, pak by narušil právní jistotu nejenom státu, ale především občana státu, byť jde v daném případě o osobu, která rovněž zákony společnosti nerespektovala. Ustanovený obhájce poskytl službu v roce 2003 a tehdy, jako plátce daně z přidané hodnoty, by se pohyboval v sazbě této daně ve výši 5 %. Pokud by nárok na zvýšení odměny o částku odpovídající sazbě DPH 5 % uplatnil dříve, nebyl by mu přiznán. Pokud uplatňuje 19ti % navýšení nyní, získal by (v případě, že by mu bylo vyhověno) minimálně 14ti % zvýhodnění s ohledem na rozdíl ve změně sazby DPH. To vše v konečné fázi k tíži obžalovaného, dnes již odsouzeného M.V. Podle § 152 odst. l písm. b/ tr.řádu je totiž obžalovaný, pokud byl pravomocně uznán vinným, povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud by neměl nárok na obhajobu bezplatnou. Obžalovanému, tedy osobě, které byla právní pomoc poskytnuta, by se tak zpětně zdražila poskytnutá služba o 19 %. Takovouto retroaktivitu obecně, jakož i v tomto daném konkrétním případě, připustit nelze. Ze všech těchto důvodů dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že nárok ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony provedené přede dnem 1.5.2004 se ve smyslu ust. § 151 odst. 2 tr. řádu (ve znění zák.č. 237/2004 Sb.) n e z v y š u j e o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je obhájce jako plátce daně z přidané hodnoty povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního předpisu (zák.č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). V návaznosti na to stížnost advokáta JUDr L.Č. proti napadeného usnesení zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. l písm. c/ tr. řádu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný. V Plzni dne 7. července 2004