Žaloba podle § 42 zák. č. 283/1993 Sb. není žalobou na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř.

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. E. V. a soudkyň JUDr. M.N. a O. K. v právní věci žalobce O. s. z. P.-m. se sídlem v Plzni, proti žalovaným l. A. S., bytem Plzeň, a 2. T. S., bytem tamtéž, obě zastoupené M. K., advokátem se sídlem v Plzni, a 3. S. i. města Plzně se sídlem v Plzni, zastoupené Mgr. M.Š., advokátkou se sídlem v Plzni, o určení neplatnosti smluv o vydání věci, k odvolání všech účastníků do rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č.j. 28 C 310/2001-191 ze dne 2.3.2004, t a k t o : I. Rozsudek soudu I.stupně se v napadených částech výroků II, III a IV, tj. vyjma zamítavých částí výroků III a IV, p o t v r z u j e . II. V napadeném výroku I se m ě n í tak, že se určuje, že dohoda o vydání nemovitosti domu čp. 948 v Plzni, P. 1 se stav. parcelou č. kat. 5979 v k.ú. Plzeň o výměře 297 m2 registrovaná pod sp. zn. Reh 493/92-H Státním notářstvím Plzeň – město 7.4.1992 a uzavřená mezi S. b.m. P., T.5, zast. ředitelem Ing. J. K. na straně předávající a T.S. na straně přebírající dne 30.3.1992, je n e p l a t n á . III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í Soud prvního stupně napadeným rozsudkem ve výroku I. určil, že dohoda o vydání nemovitosti – domu čp. 948 v Plzni, P. se stavební parcelou č.k. 5979 k.ú. Plzeň o výměře 297 m2 registrovaná pod sp. zn. Reh. 493/92-H Státním notářstvím Plzeň-město a uzavřená mezi S. b. m. P. na straně předávající a T. S. na straně přejímající, ze dne 30.3.1992 je s výjimkou části, která byla T. S. vydána po A.S., rozené W. v poměru jedné neoddělené třetiny celku nemovitosti, neplatná. V tomto zbytku návrh na určení neplatnosti této dohody zamítl. Výrokem II. určil, že dohoda o vydání nemovitosti – domu čp. 183 v Plzni, se stavební parcelou č.k. 315, k.ú. Plzeň o výměře 536 m2, registrovaná pod sp. zn. Reh.494/92-H Státním notářstvím Plzeň-město a uzavřená mezi S. b. m. P. na straně předávající a T. S. na straně přebírající ze dne 30.3.1992 je neplatná. Pod bodem III. výroku určil, že dohoda o vydání nemovitosti – domu čp. 181 v Plzni, se stavební parcelou č.k. 313 k.ú. Plzeň o výměře 244 m2 uzavřená dne 30.3.1992 a registrovaná pod sp. zn. Reh. 490/921-H Státním notářstvím Plzeň-město a uzavřená mezi S. b. m. P. jako předávajícím a A. S. jako přebírající je s výjimkou podílu neoddělených 18/432 v poměru k celku neplatná a co do zbytku návrh na určení neplatnosti dohody žalobu zamítl. Výrokem IV. dále určil, že dohoda o vydání nemovitosti – domu čp. 182 v Plzni, se stavební parcelou č.k. 314 k.ú. Plzeň-město o výměře 207 m2 registrovaná pod sp. zn. Rh. 491/92-H Státním notářstvím Plzeň-město uzavřená mezi S. b. m.P. jako předávajícím a A. S. jako přebírající dne 30.3.1992 je s výjimkou podílu neoddělených 34/864 v poměru k celku neplatná a ve zbývající části návrh na určení neplatnosti zamítl. Právo na náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků. Soud po provedení a zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že S. b. m. P., tj. právní předchůdce třetího žalovaného v tomto řízení, uzavřel s l. a 2. žalovanou dohody o vydání nemovitostí dle § 5 odst. 1 zák. č. 87/91 Sb. Shledal aktivní legitimaci na straně žalobce k podání žaloby vzhledem k ustanovení § 42 zák. č. 283/93 Sb., když dospěl k závěru, že vydávající S. b. m.P. se považovala za osobu povinnou dle zák. č. 87/91 Sb. a nerespektoval pro případ, že tento zákon na vydání nemovitostí eventuelně jejich části nedopadal, ustanovení zákona 87/91 Sb. omezující smluvní volnost účastníků dohod. Ve vztahu k dohodě o vydání nemovitosti čp. 948, se pak zabýval tím, zda přebírající T. S. je osobou oprávněnou. Dospěl k závěru, že pokud byly T. S. vydány podíly na této nemovitosti po původních vlastnících V. W. a M. W., provdané W., vydány být neměly a to z toho důvodu, že se jedná o majetek konfiskovaný dle § 1 bod 2 dekretu č. 108/45. Z provedených důkazů totiž zjistil, že M. W. byla německou státní příslušnicí a byla německé národnosti a nebyl zjištěn žádný důkaz o tom, že by prokázala, že zůstala věrna Československé republice. Je uvedena pod č. 1060 na vyhlášce Ústředního národního výboru statutárního města Plzně ze dne 12.2.1947 jako osoba, které se podle § 1 odst. 1, 2 a 3 uvedeného dekretu konfiskuje veškerý majetek. Z provedených důkazů rovněž zjistil německou státní příslušnost V. W., ten byl synem M. W. a jeho jméno je uvedeno pod č. 365 ve vyhlášce Ústředního národního výboru statutárního města Plzně z 8.11.1946 jako jméno osoby, které se podle téhož dekretu 108/45 konfiskuje veškerý majetek. Žalované T. S. neměl být proto vrácen majetek po jejích právních předchůdcích M. W. a V. W.. Jinou situaci zjistil pokud jde o A. S., roz. W.. Tato nebyla uvedena v žádné z konfiskačních vyhlášek města Plzně, a bylo o ní prokázáno, že nebyla osobou německé státní příslušnosti a německé národnosti, což plyne zejména z osvědčení Ústředního národního výboru statutárního města Plzně z 7.2.1947 o tom, že jmenovaná nespadá pod ustanovení § 1 dekretu 108/45. Z výpisu z pozemkové knihy č. 1026 zjistil, že M. W., V. W. a A. W., vlastnili každý podíl l/3 na nemovitostech uvedených ve výroku I. rozsudku. Toto nebylo ani mezi účastníky sporné. Soud pak dospěl k právnímu závěru, že na A. W., nyní žalovanou A. S., stejně jako na její právní nástupce, se vztahuje ustanovení § 6 odst. 1 bod j) zák. č. 87/91 Sb. Z dohody o vydání uzavřené mezi právním předchůdcem 3. žalovaného ( v rozsudku nesprávně uvedeno nástupcem) a T. S. uzavřené 30.3.1992 vyplývá, že náhrada za 1/3 nemovitostí A. S. znárodněnou vyplacena nebyla, alespoň o tom žalobce přes poučení soudce nenabídl žádný důkaz. Soud tedy učinil závěr, že zatímco majetek včetně podílů na nemovitostech P. ul. č. 1 (výrok I. rozsudku ) náležející V. W. a M. W., provdané W., byl konfiskován přímo dle dekretu 108/45 a zákon č. 87/91 Sb. na tyto osoby nedopadá vzhledem k § 1 odst. 1 tohoto zákona, A. S. (W.) majetek dle uvedeného dekretu konfiskován nebyl a její podíl 1/3 těchto nemovitostí byl znárodněn až po 25.2.1948, jak vyplývá z rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci vydávaných postupně od 25.10.1949. Náhrada za nemovitosti v P. ulici A. S. vyplacena nebyla a T. S. jako dcera A. S., roz. W. je osobou oprávněnou k vydání třetinového podílu. Proto určil, že dohoda o vydání těchto nemovitostí je neplatná v části, ve které byl žalované T. S. vydán majetek jako právní nástupkyni V. a M. W. a pokud jde o podíl, který jí byl vydáván jako dceři A. S. , roz. W. návrh na určení neplatnosti dohody v této části zamítl. Výrokem II. rozsudku rozhodoval o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí B. ul. 27, která byla uzavřena opět s přebírající T. S. jako vnučkou původní vlastnice M. W., provdané W., jejíž majetek byl však konfiskován dle dekretu č. 108/45 jako majetek osoby německé národnosti a zákon č. 87/91 Sb. na majetek takto konfiskovaný nedopadá, neboť ke konfiskaci došlo před únorem 1948. Proto určil, že dohoda o vydání nemovitostí uvedená pod bodem II. výroku je neplatná. O návrhu na určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí v B. ul. 23 rozhodoval výrokem III. V tomto případě byla dohoda o vydání nemovitostí uzavřena se žalovanou A. S. a vyplývá z ní, že nemovitosti byly původně ve vlastnictví E. W., M. W. (provd. W.) a A.W., nyní S.. E. W. byla dle zjištění soudu z provedených důkazů rovněž osobou německé státní příslušnosti a její jméno figuruje pod č. 347 ve vyhlášce Ústředního národního výboru statutárního města Plzně z 8.11.1946 o konfiskaci veškerého jejího majetku. Ke konfiskaci tedy došlo před únorem 1948 a proto na její majetek zákon č. 87/91 Sb. nedopadá. O majetku M. W. platí totéž co bylo uvedeno k výrokům I. a I:, stejně tak platí pro majetek A. W. (S.) co bylo uvedeno výše o důvodech proč na tento majetek dopadá ustanovení zákona č. 87/91 Sb. Soud proto vyhověl žalobě na určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí zčásti, vyjma podílu 18/432 v poměru k celku. Dohoda o vydání nemovitostí B. ul. 25, o níž bylo rozhodováno výrokem IV byla uzavřena s přebírající A. S. jako právní nástupkyní E. W. a M. W. na jejichž majetek se zákon 87/91 Sb. nevztahuje z týchž důvodů jako jsou uvedeny shora a naopak se vztahuje na majetek A.W. (S.) z důvodů, které byly rovněž shora popsány. Pokud byla s A. S. uzavřena dohoda o vydání spoluvlastnických podílů po E. a M. W., byla uzavřena v rozporu s § 1 odst. 1 zák. 87/91 Sb., důvodně byl však A. S. vydán původně jí náležející podíl na těchto nemovitostech 34/864, protože za znárodnění tohoto majetku jí žádná náhrada vyplacena nebyla. Proto určil částečnou neplatnost dohody a zčásti žalobu zamítl. Soud se dále zabýval návrhem žalobce, aby soud zkoumal pravost podpisů A. S. pod uzavřenými dohodami, návrhu však nevyhověl, když dospěl k závěru, že ustanovení § 42 zákona o státním zastupitelství toto neumožňuje. Žalobce není totiž aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti smluv proto, že nebyly řádně podepsány. Jeho aktivní legitimace je dána k podání žaloby pouze tam, kde nebyla respektována ustanovení omezující smluvní volnost účastníků smlouvy. Toto je jediným důvodem k podání žaloby, která svou povahou není žalobou na určení podle § 80 písm. c) o.s.ř. Žalobu na určení neplatnosti dle § 80 písm. c) o.s.ř. také žalobce nepodal, neboť z jejího obsahu tvrzení naléhavého právního zájmu nevyplývá. Z týchž důvodů neshledal důvodné ani námitky žalovaných, že žalobce svůj naléhavý právní zájem neprokázal. Neuznal ani námitky žalovaných, že majetek právních předchůdců žalované A. S. a právních předchůdců žalovaných nepřešel na stát přímo ze zákona, ale až na základě konkrétního správního rozhodnutí, kterým byl majetek specifikován, což žalovaní dovozovali z rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci, která byla vydávána průběžně od října 1949, jimiž byl proveden důkaz. Tento názor není v souladu s dikcí ustanovení § 1 dekretu prezidenta č. 108/45, z něhož je zřejmé, že majetek osob na něž se vztahoval se konfiskuje zcela a bez náhrady. Žalovaní přitom neprokázali, že by se ustanovení dekretu a následné vyhlášky města Plzně na právní předchůdce 1. a 2. žalované, s výjimkou samotné l. žalované, nevztahoval. Majetek byl proto konfiskován přímo a konstitutivně dekretem, tedy před únorem 1948. Na tom nic nemění skutečnost, zda jednotlivé konfiskační akty byly či nebyly poznamenány v knihovních vložkách. Námitky žalovaných, že archiválie, které měl soud k dispozici k důkazu nejsou kompletní, rovněž neshledal za důvodné, neboť ty co měl soud k dispozici považoval za dostačující. Mezi jednotlivými důkazy neshledal rozpory, které by je znevěrohodňovaly. Pokud žalovaní namítali, že zápisy v pozemkových knihách až do roku 1950 byly povinné a konstitutivní, s výjimkou případů kdy zákon stanovil jinak, s tímto názorem se sice ztotožnil, ale ke konfiskaci majetku došlo v tomto případě přímo dekretem prezidenta republiky. Odůvodnil dále proč nevyhověl žádosti žalovaných o odrok jednání 2.3.2004 za účelem vyčkání zprávy Úřadu městského obvodu Plzeň 3, který vyčkával sdělení Státního oblastního archivu v Praze, a to z důvodu, že sám soud sdělení a listiny ze Státního Ústředního archivu v Praze vyžádal a provedl jimi důkaz. Námitku žalovaných, že byl proveden důkaz listinami v německém jazyce (2 listiny), aniž byly přeloženy, sice považoval za důvodnou, o národnosti a státním občanství žalované A. S. a jejích právních předchůdců, měl k dispozici dostatek jiných důkazů na základě kterých státní občanství a národnost osob posoudil. Žalobce byl sice v řízení z převážné části úspěšný, neprokázal však, že by mu v řízení náklady vznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání všichni účastnici. Žalobce napadl odvoláním pouze výrok I. rozsudku a navrhl změnu v této části tak, že dohoda o vydání nemovitosti č.p. 948 v Plzni, P. ul. 1 se stavební parcelou č.k. 5979 k.ú. Plzeň ze dne 30.3.1992 je zcela neplatná, eventuelně, aby rozsudek v této části byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu vytýká nesprávné zjištění, že jednotřetinový podíl A. W. (S.) na této nemovitosti byl znárodněn až po 25.2.1948. Takto nelze vyložit rozhodnutí vydávaná o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci postupně od 25.10.1949. K tomuto datu již byl majetek konfiskován podle § 2 odst. 5 dekretu 108/45, neboť podíl A. W. na tomto majetku činil méně než ½. V řízení nebylo sice prokázáno, že by byla A. W. vyplacena náhrada, případnou nespravedlnost však nelze napravit tím, že návrh bude zamítnut. Případně nevyplacené náhrady za konfiskovaný majetek nelze kompenzovat tím, že soud uzná nárok na vydání takového majetku. Žalované l a 2 napadly odvoláním výroky rozsudku, kterými byla určena neplatnost dohod , a to odvolacími důvody § 205 odst. 2 písm. b,c.,d.e.a g) o.s.ř. Mají zato, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi jejich námitkami, které byly v řízení uplatněny , a to zejména s námitkou promlčení nároku žalobce a dále s námitkou vydržení. Dostatečně se dle jejich názoru nevypořádal s jejich námitkou, že žalobce dostatečně neuvedl svůj naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. Odvolatelkám je sice znám názor publikovaný v komentářích k zákonu o státním zastupitelství, není jím však znám právní předpis, z něhož by naléhavý právní zájem státního zastupitelství vyplýval. Při akceptaci závěru, že žalobce v tomto případě nemusí tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem, by bylo závažným způsobem porušeno právo odvolatelek na spravedlivý proces.Z tohoto důvodu se nemohou zbavit ani pochybností o nepodjatosti soudce, jak ji uplatnily ve vznesené námitce podjatosti. Soud se nevypořádal ani s jejich tvrzením, že zákon č. 87/91 Sb. nemá jediné ustanovení, které by omezovalo volnost stran dohody o vydání věci. Podle jejich názoru je možno za taková ustanovení považovat jen takové ustanovení, které pod sankcí absolutní neplatnosti zakazuje smluvní převod vlastnictví nebo stanoví obecně závazné podmínky, za kterých lze takový převod uskutečnit. Žádná sankční ustanovení však v zákoně č. 87/91 Sb. nejsou. Navíc podle jejich názoru dohoda uzavřená podle tohoto zákona není smlouvou o převodu vlastnictví. Poukazují na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 199/95, který zaujal názor, že zákonodárce svěřil do rukou povinné osoby rozhodovací pravomoc pokud jí umožnil, aby uzavírala dohody s oprávněnými osobami bez dalšího schválení ze strany soudu či jiného státního orgánu. Podle tohoto rozsudku by neplatnost dohody o vydání věci sjednané podle zák. č. 87/91 Sb. přicházela v úvahu pouze tam, kde by byl rozpor se zákonem dle § 39 obč. zák. Odvolatelky dohody považují za platné a zdůrazňují, že nemovitosti nabyly v dobré víře. V tom všem spatřují i odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř., tedy vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací důvod pod písm. d) tohoto ustanovení spatřují v tom, že soud neprovedl navržené důkazy, jak bylo navrhováno při jednání 2.3.2004 a spokojil se jen s kopiemi listin. Dále odvolatelky mají za to, že se mohou v archivech nacházet i další listiny správci archivů neposkytnuté. Odvolatelky také předpokládají, že tomu tak je a že se v archivech nacházejí kompletní spisy správních orgánů z let 1945 a 1946 a že správci archivů poskytli žalobci, případně soudu, listiny jen dle svého uvážení. Z tohoto je pak zřejmé, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, což je odvolacím důvodem dle písm. e). Rozhodnutí soudu prvního stupně také spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.), a to jednak na nesprávném výkladu ustanovení § 42 zákona o státním zastupitelství, jednak na nesprávném posouzení dekretu č. 108/45 v souvislosti s posouzením okamžiku, kdy nemovitosti přešly na stát. K tomu, aby nastaly účinky dekretem předpokládané bylo dle názoru odvolatelek třeba, aby bylo vydáno rozhodnutí ve správním řízení o tom, jaké osoby do režimu dekretu spadají a jaký jejich majetek je konfiskován. Zápisy konfiskace byly v jednotlivých knihovních vložkách provedeny po 25.2.1948. Navrhli zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně. Žalovaná S. i. m. P. v odvolání napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, v němž bylo žalobě vyhověno , a to z důvodu shodných s odvoláním prvních dvou žalovaných. Navrhla zrušení rozsudku a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl odvoláními napaden, tj. vyjma zamítavých částí výroku III. a IV, přihlédl k podaným odvoláním a dospěl k závěru, že pouze odvolání žalobce je důvodné. Odvolací soud se především musel zabývat tím, zda není dán důvod pro zrušení rozsudku vyplývající z § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř., tj. zda nerozhodoval vyloučený soudce , a to vzhledem k námitce, kterou 1. a 2. žalovaná uplatnily při jednání 2.3.2004 a následně ji písemně odůvodnily a z jejíhož obsahu vyplývá, že vytýkají soudu nesprávný postup v této věci. Soud prvního stupně tuto námitku nepovažoval za důvodnou a protože byla uplatněna při jednání, při němž byla věc rozhodnuta, postupoval podle § 15b odst. 2 o.s.ř. a nepředložil věc k rozhodnutí o ní nadřízenému soudu. Ani odvolací soud vzhledem k obsahu námitky s přihlédnutím k vyjádření vyřizujícího soudce nepovažuje tuto námitku za důvodnou, neboť důvodem k vyloučení soudce nejsou podle § 14 odst. 4 o.s.ř. okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení v projednávané věci. Není dán proto důvod zrušení rozsudku soudu prvního stupně proto, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Odvolací soud vycházel při posuzování námitek odvolatelů ze skutkového stavu soudem prvního stupně zjištěného, neboť neshledal opodstatněnými námitky o neúplnosti jeho zjištění. Soud prvního stupně sice při posledním ústním jednání nevyhověl návrhu žalovaných na doplnění důkazů další zprávou Úřadu městského obvodu Plzeň 3 s důvody proč tak neučinil se v odůvodnění vypořádal a odvolací soud pak toto doplňování považuje za nadbytečné z důvodů dále uvedených. Vzhledem k námitkám odvolatelů uplatňovaným v průběhu celého řízení i v odvolání je však třeba především uvést, že odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o aktivní legitimaci žalobce k podání žaloby, která je předmětem tohoto řízení, přičemž tato žalobu je žalobou sui generis, nikoliv určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. a žalobce proto nemá povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně naléhavého právního zájmu na podání této žaloby. Odvolatelky se sice dovolávají rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 Co 1991/95, který dovodil, že neplatnost dohody o vydání věci sjednané podle zák. č. 87/91 Sb. přichází v úvahu pouze tam, kde rozpor se zákonem dle § 39 obč. zák. by spočíval napři v nedostatku písemné formy dohody, způsobilosti k právním úkonům na straně účastníků apod., nikoliv v podmínkách, které stanoví zákon č. 87/91 Sb. Judikatura NS ČR, konkrétně rozhodnutí 2 Cdon 983/96, uveřejněné v PR č. 9/1999 však uvádí, že dohoda o vydání věci podle § 5 odst. 3 zák. č. 87/91 Sb., jíž státní podnik vydal věc osobě k restituci neoprávněné, je případem smlouvy o převodu vlastnictví, při jejímž uzavření nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejích účastníků ve smyslu § 42 zák. č. 283/93 Sb. Smluvní volnost stran je v případě uzavírání dohod podle tohoto zákona omezena tím, že je stanoven kogentně okruh osob, kterým lze nemovitosti vydat a je stanoveno z jakých důvodů se vydávají. Možnost podání této žaloby svěřuje stát jako zvláštní oprávnění, státnímu zastupitelství, nikoliv tomu, kdo má na určení neplatnosti naléhavý právní zájem. Proto není náležitostí žaloby podávané dle § 42 zák. č. 283/93 Sb. tvrzení naléhavého právního zájmu a není tedy třeba tento ani prokazovat. Skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně pak odvolací soud, jak uvedl shora, považuje za dostatečný. Vyplývá z něho, že nemovitý majetek byl právním předchůdcům žalovaných M. W. (W.), V. W. a E. W. konfiskován dle dekretu prezidenta republiky č. 108/45 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Ke konfiskaci majetku podle tohoto předpisu došlo dle § 1 účinností dekretu, tj. jeho vyhlášením, tedy před rozhodným obdobím stanoveným zákonem č. 87/91 Sb., které počíná dle § l odst. 1 zákona dnem 25.2.1948. Dekret sice v § 1 odst. 3 uváděl, že o tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci rozhoduje příslušný okresní národní výbor a rozhodnutí lze doručit veřejnou vyhláškou, tato rozhodnutí však měla pouze deklaratorní charakter. Otázka zápisu konfiskace majetku v příslušných vložkách pozemkové knihy pak rovněž není relevantní , neboť knihovní zápis jako podmínka nabytí (pozbytí) vlastnictví k nemovitostem byl třeba jen v případech, kdy to předpisy výslovně vyžadovaly a to v případě nabývání (pozbývání) vlastnictví převodem (viz § 424 a 431 o.z.o.). Je proto správné posouzení soudem l. stupně, pokud učinil závěr, že majetek byl konfiskován před rozhodným obdobím stanoveným zákonem 87/9l Sb. Skutečnost, že se dekret na příslušníky rodiny W. vztahoval vyplývá z provedených důkazů, a to vyhlášek Ústředního národního výboru statutárního města Plzně vydaných k provedení dekretu č. 108 č. 12 301/47-863/47 práv 2 z 12.2.1947 a č. 72402/46 ze dne 8.11.1946, v nichž jsou jmenované osoby uvedeny a jejichž totožnost ani žalovaní nepopírali. Ostatní důkazy s nimiž se soud prvního stupně vypořádal v řízení provedené pak nejsou s těmito listinami v rozporu. Z těchto důkazů je však prokázáno i to, že na osobu žalované A. S. (dříve W.) se dekret č. 108 nevztahoval z důvodů, které uvedl již soud prvního stupně. Její podíl na nemovitosti čp. 948, P. ul. l však činil 1/3 a podle § 2 odst. 5 citovaného dekretu proto podléhal konfiskaci tento majetek celý včetně spoluvlastnického podílu A. W.. Menšinovým spoluvlastníkům, jimž byl takto majetek konfiskován, náležela sice dle téhož ustanovení náhrada, která dle tvrzení žalovaných v tomto případě nebyla poskytnuta, což bylo mezi stranami vzato za nesporné, toto však není z hlediska nároku na restituci majetku rozhodné, neboť majetek byl konfiskován před obdobím rozhodným pro uplatnění nároků dle zák. č. 87/91 Sb. Proto je důvodné odvolání žalobce do části výroku I, v níž byl jeho návrh zamítnut a zjištění soudu I. stupně, že došlo ke znárodnění majetku po 25.2.1948 a právní posouzení části dohody zmiňované ve výroku I. jako platné dohody, není správné. Stejný závěr by dopadal i na další zamítavé části výroku III. a IV, které však nebyly odvoláním žalobce napadeny a proto je odvolací soud nepřezkoumával. Nad rámec toho co bylo tvrzeno žalobou, odvolací soud ještě dodává, že oprávněnými osobami pro uplatnění nároku dle zák. č. 87/91 Sb. o mimosoudních rehabilitacích jsou pouze osoby uvedené v § 3 zák. č. 87/91 Sb., tedy především osoby, jejichž majetek přešel do vlastnictví státu a teprve zemřela-li tato osoba, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami další fyzické osoby, a to v pořadí, dle § 43 odst. 3 zák. č. 87/91 Sb. Oprávněnou osobu by byla proto A. S., nikoliv T. S., kterou za oprávněnou osobu označují dohody o vydání, jichž se týkají výroky I. a II. napadeného rozsudku. Z těchto dohod nevyplývá ani, že by T. S. jednala jako zástupkyně oprávněné osoby na základě plné moci. Kdo je osobou oprávněnou k uplatnění nároků na vydání věci nebylo zákonem ponecháno na jejich volbě a nebylo možno dohody o vydání uzavírat libovolně bez respektování zákonného pořadí. Odvolatelky namítají dále, že soud prvního stupně se nevypořádal s uplatněnými námitkami o promlčení nároku žalobce a s námitkou vydržení vlastnictví. Odvolací soud sice musí konstatovat, že soud prvního stupně se těmito námitkami v odůvodnění rozsudku skutečně nezabýval, tato vada rozhodnutí soudu prvního stupně však neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a proto k ní odvolací soud nepřihlížel (§ 212a odst. 5 o.s.ř.). K těmto námitkám odvolací soud uvádí, že podle § 100 odst. 2 obč. zák. se promlčují majetková práva, s výjimkou práv tam uvedených. Právo žalobce upravené v § 42 zákona o státním zastupitelství není majetkovým právem, ale právem, kterým stát prostřednictvím svého orgánu zajišťuje možnost zásahu tam, kde jde o ochranu veřejného zájmu dle § 1 zák. č. 283/93 Sb., způsobem upraveným v § 5 odst. 1 téhož zákona, tj. podáním návrhu na zahájení občanského soudního řízení (žaloby). Námitka vydržení vlastnického práva žalovanými pak v tomto řízení, v němž se nerozhoduje o určení vlastníka, není relevantní a proto není z hlediska rozhodování v tomto řízení rozhodné, že se jí soud prvního stupně nezabýval. Odvolací soud proto z důvodů shora uvedených podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., a určil, že dohoda tam uvedená je neplatná, v ostatních napadených výrocích rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal, neboť úspěšnému žalobci náklady nevznikly a žalovaní nemají na jejich náhradu právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání do výroku II. Do výroku I. je přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu podáním u soudu prvního stupně. V Plzni dne 31. ledna 2005