Pokuta uložená ve správním řízení je dluhem,který je vázán na osobu zůstavitele a zaniká jeho smrtí.

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Z. J. a soudkyň JUDr. E. K. a JUDr. N. L. ve věci návrhu oprávněného M. O., se sídlem O., zast. JUDr. R. Š., advokátem v S., proti povinné Ing. M. M., nar. , bytem P., na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí pro zaplacení peněžité částky 20.300,- Kč s příslušenstvím, o odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 1. 7. 2004, č.j. 71 E 434/2002 – 53, t a k t o: Usnesení soudu I. stupně se m ě n í takto: I. Návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí pro zaplacení 20.000,- Kč a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 300,- Kč prodejem movitých věcí povinné na základě rozhodnutí M. ú. O., č.j. ze dne 19. 10. 1994 a ze dne 18. 1. 1996, se z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně nařídil podle vykonatelných rozhodnutí M. ú. v O., č.j. . ze dne 19. 10. 1994 a č.j. . ze dne 8. 1. 1996 pro zaplacení peněžité částky ve výši 20.000,- Kč a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 300,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné. Povinné uložil povinnost zaplatit oprávněnému náhradu nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 4.540,- Kč. Povinné zakázal, aby nakládala s věcmi, které vykonavatel při provedení výkonu rozhodnutí podle tohoto usnesení sepíše. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vykonávané rozhodnutí je správní rozhodnutí, které je vykonatelné, i když lhůta, po kterou lze vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, již uplynula. Soudu nezbylo, než návrhu na výkon rozhodnutí vyhovět, neboť v řízení o návrhu není povinen zkoumat, zda vymáhaná pohledávka je promlčena, jestliže povinná tuto námitku sama nevznesla. Proti tomuto usnesení podala včas odvolání povinná. Namítla v něm, že po zůstaviteli panu K. zdědila částku 33.895,50 Kč. Zůstavitel dlužil oprávněnému M. O., ale i dalšímu věřiteli panu S. ze SRN. Celé dědictví, tedy částka 33.895,50 Kč, připadlo na věřitele pana S., když došlo k vyplacení na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň – město 23 C 257/2001. Jednotlivé částky byly vyplaceny 28. 11. 2003 a 4. 5. 2004. Protože dědictví bylo zlikvidováno ve prospěch jiného věřitele, povinná navrhla zamítnutí návrhu na výkon rozhodnutí. Odvolací soud ve smyslu § 212 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 3. 2005 přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání. Přihlédl k obsahu odvolání povinné a řízení v souladu s ustanovením § 213 o.s.ř. doplnil sdělením obsahu rozsudku Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 23 C 257/2001 ze dne 6. 5. 2003, usnesení o nařízení exekuce Okresním soudem Plzeň – město dne 2. 9. 2003, č.j. 73 Nc 2113/2003 – 6 a konstatováním obsahu přípisu soudního exekutora JUDr. Z. Z. ze dne 27. 7. 2005. Z těchto důkazů odvolací soud zjistil, že povinné, jakožto dědičce po zemřelém L. K., byla uložena povinnost zaplatit F. S. částku 33.895,50 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Na základě tohoto exekučního titulu byla nařízena exekuce, která je zcela uhrazena. Povinná na tuto exekuci uhradila dne 28. 11. 2003 částku 33.000,- Kč a dne 4. 5. 2005 částku 42.304,- Kč. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že odvolání povinné je nutno považovat za důvodné. Je třeba uvést, že posuzovaná věc již byla předmětem přezkumu odvolacího soudu, který usnesením ze dne 29. 1. 2004, č.j. 18 Co 500/2003 – 49 usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud se neřídil zcela přesně pokyny obsaženými ve zrušovacím usnesení, když se řádně nevypořádal s otázkou, zda povinnost vyplývající z vykonávaného rozhodnutí přešla na právního nástupce, tedy na povinnou, či zda nejde o osobní závazek zůstavitele. Bez povšimnutí zůstal i další pokyn, kdy soud I. stupně se nezabýval otázkou, zda oprávněný může žádat uspokojení své pohledávky ze zůstavitelova majetku s ohledem na ustanovení § 470 odst. 2 obč. zák. V posuzované věci vykonávaná rozhodnutí směřují proti L. K., bývalému druhu povinné. L. K. těmito rozhodnutími byla uložena pokuta za přestupek dle § 105 odst. 4 stavebního zákona. Zůstavitel L. K. zemřel dne , celé dědictví nabyla jako jediná dědička ze závěti pozůstalá družka Ing. M. M.. Čistá hodnota dědictví byla určena částkou 33.895,50 Kč. Přihlášená pohledávka oprávněného ve výši 20.300,- Kč v rámci dědického řízení nebyla projednávána, když povinná tuto pohledávku neuznala. Podle § 256 odst. 1 a 2 o.s.ř. je možné proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost anebo právo z rozhodnutí. Přechod povinnosti anebo práva lze prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu. V tomto případě vykonávaná rozhodnutí směřují proti právnímu předchůdci povinné L. K.. Těmito rozhodnutími byla zůstaviteli uložena pokuta za přestupek dle stavebního zákona. Jde tedy o jakousi formu trestu za neodpovídající jednání zůstavitele. Dle názoru odvolacího soudu tedy jde o povinnost, která je vázána na osobu účastníka řízení, tedy zůstavitele L. K., který na právního nástupce nepřechází. I pokud však by bylo uvažováno tak, že povinnost z vykonávaného rozhodnutí na povinnou přešla, pak nutno zohlednit ustanovení § 470 odst. 2 obč. zák. Dle tohoto zákonného ustanovení dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Povinná prokázala, že za zůstavitele uhradila dalšímu věřiteli dluh do výše ceny nabytého dědictví a již z tohoto důvodu jí nemůže být uložena povinnost hradit další částku převyšující cenu nabytého dědictví. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem odvolací soud usnesení soudu I. stupně dle § 220 o.s.ř. změnil a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Úspěšné povinné náklady řízení v souvislosti s bráněním práva nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu Plzeň – město. V Plzni dne 15. srpna 2005