Jednání pachatele, který se zmocní peněženky s úmyslem odcizit z ní peníze a s peněženkou odcizí i platební bankovní kartu, přičemž peníze si ponechá a kartu zahodí, respektive nepokusí se jí použít k získání finaních prostředků, naplňuje vedle skutkové podstaty trestného činu krádeže i skutkovou podstatu trestního činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona spáchaného v eventuelním úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) trestního zákona, neboť je třeba vycházet z toho, že je srozuměn s odcizením všech věcí, které se v peněžence běžně nacházejí.

8 To 212/2005 7 Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Z. J. a soudců JUDr. J. L. a Mgr. M. Ž. ve veřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2005 t a k t o : I. K odvolání státního zástupce a obžalovaného D. B. se podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) odst. 2 tr. řádu z r u š u j e rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 1. 2005, č. j. 37 T 58/2004-241 ohledně obžalovaného J. Ž. v celém rozsahu, ohledně obžalovaného T. R. ve výroku o trestu a ohledně všech obžalovaných ve výroku o náhradě škody (v případě obžalovaného L. M. za použití § 261 tr. řádu) a podle § 259 odst. 3 tr. řádu se znovu rozhoduje tak, že a) obžalovaný J. Ž., nar. dne v Plzni, bez zaměstnání, bytem Plzeň, Klatovská 26, j e v i n e n , že dne 30. 11. 2003 v době kolem 05:20 hod. v Plzni, před domem č. 23 na Klatovské třídě odcizil s obžalovanými T.R., D. B. a L. M. zde odstavené, neuzamčené osobní motorové vozidla zn. Škoda Octavia 1,6, zanechané s běžícím motorem, v hodnotě 279.572,- Kč, ke škodě majitele společnosti Alimex ČR a. s., a to tak, že k vozidlu všichni společně přijeli vozidlem Ford Fiesta řízeným obž. M., po zastavení vystoupil obžalovaný R., který se šel podívat k odcizenému vozidlu, zjistil, že se ve vozidle nikdo nenachází a toto je nastartované, vrátil se k vozidlu Ford Fiesta, uvedené skutečnosti ostatním sdělil a vyzval obžalovaného Ž., aby s vozidlem odjel, což obžalovaný Ž. učinil, s odcizeným vozidlem odjel ke Kalikovskému mlýnu v Plzni, kdy vozidlo Ford Fiesta řízené obžalovaným M. ho následovalo, zde se všichni obžalovaní dohodli, že odcizené vozidlo prodají poté, co prodej navrhl obžalovaný B., za účelem prodeje odcizeného vozidla odjeli všichni obžalovaní do Klatov, kde se obžalovaný B. dohodl na koupi s J. V. a odcizené vozidlo v Klatovech zanechali, kdy současně s vozidlem odcizili i věci ve vozidle se nalézající, a to ke škodě P. D., nar. zimní bundu zn. Husky v hodnotě 1.200,- Kč, ke škodě J. U., nar. zimní bundu v hodnotě 1.000,- Kč, ke škodě Z. L., nar. zimní bundu v hodnotě 500,- Kč, sadu gola klíčů v hodnotě 500,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 5910 v hodnotě 500,- Kč, látkovou ledvinku zn. Hiltec a černou koženou peněženku v celkové hodnotě 100,- Kč s finanční hotovostí 3.500,- Kč a osobními doklady a platební kartou zn. ČSOB Maestro, t e d y - přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil takovým činem škodu nikoli malou - neoprávněně si opatřil nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, č í m ž s p á c h a l - trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona - trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona a o d s u z u j e s e podle § 247 odst. 2 tr. zákona a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho (1) roku, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazuje do věznice s dorozem; b) obžalovaný T. R. se při nezměněném výroku o vině napadeného rozsudku o d s u z u j e podle § 247 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou (2) roků, pro jehož výkon se zařazuje podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona do věznice s dozorem. Současně se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 2. 2004, č. j. 6 T 126/2003-92, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; c) podle § 228 odst. 1 tr. řádu jsou obžalovaní T. R., J. Ž., D. B. a L. M. povinni zaplatit poškozenému P. D., nar. bytem Rokycany, Jana Knihy 69/1 o náhradě škody částku 900,- Kč rukou společnou a nerozdílnou. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu se poškozený P. D. se zbytkem svého nároku odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Odvolání obžalovaného J. Ž. a státního zástupce ve vztahu k obžalovanému D. B., která směřují proti témuž rozsudku, se podle § 256 tr. řádu z a m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem byli obžalovaní T. R., J. Ž., D. B. a L. M. (ohledně něhož již rozsudek nabyl právní moci) uznáni vinnými jednáním, které je shodně popsáno ve výroku o vině obžalovaného J. Ž. v rozsudku krajského soudu. Obžalovaný T. R. se, podle napadeného rozsudku, uvedeného jednání dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 6 T 82/2002, který nabyl právní moci dne 18. 11. 2002, byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, kdy usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 6 T82/2002, které nabylo právní moci dne 29. 11. 2004, bylo rozhodnuto, že obžalovaný uložený trest vykoná. Všichni obžalovaní se tak podle rozsudku okresního soudu dopustili trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona, obžalovaný T. R. navíc i podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona. Tomuto obžalovanému byl podle § 247 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen podle § 35 odst. 2 tr. zákona výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 12. 2003 (správně 16. 2. 2004), sp. zn. 6 T 126/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovaný J. Ž. byl podle § 247 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s dozorem. K trestům odnětí svobody ve stejné výměře, tedy osmi měsícům, byli odsouzeni i obžalovaní D. B. a L. M., výkon uložených trestů jim však byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Všem obžalovaným byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému P. D. společně a nerozdílně na náhradu škody částku 1.200,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal ihned odvolání obžalovaný J. Ž. a v zákonných lhůtách obžalovaný D. B. a státní zástupce. Ten podal odvolání v neprospěch obžalovaných R., Ž. a B., a to do výroku o uložených trestech, u obžalovaného Ž. navíc odvolání směřuje i proti výroku o vině. V daném směru namítá, že obžalovaní odcizili ke škodě poškozeného Z. L. platební kartu Maestro, vydanou ČSOB, a. s. a jednání proto mělo být v souladu s obžalobou kvalifikováno i jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona. Obžalovaný Ž. s předmětnou platební kartou disponoval, nalezl ji při prohledávání peněženky a z jedoucího auta vyhodil oknem ven. Proto státní zástupce navrhuje, aby výrok o vině u obžalovaného Ž. byl doplněn i o spáchání trestného činu podle § 249b tr. zákona. Pokud státní zástupce nesouhlasí s uloženými tresty, namítá, že je paradoxní, že obžalovanému B. byl uložen trest ve stejné výměře jako obžalovanému M.. Ten je naprosto bezúhonný, přičemž iniciátorem vlastního prodeje byl právě obžalovaný B.. Proto je třeba mu uložit přísnější trest. U obžalovaného R. byl uložen trest souhrnný. Jmenovaný však byl opakovaně soudně trestán a navýšení trestu oproti předchozímu k již pravomocně uloženému trestu je nízké, a to i s ohledem na to, že obžalovaný R. byl iniciátorem trestného činu. Proto se státní zástupce domáhá uložení trestu na hranici dvou třetin zákonné trestní sazby. V případě obžalovaného Ž. by měl být uložen rovněž přísnější trest, neboť by měla být hodnocena míra spoluúčasti na žalovaném trestném činu a skutečnost, že obžalovaný spáchal více trestných činů (§ 249b tr. zákona). Obžalovaný J. Ž. zaměřil podané odvolání výhradně proti výroku o trestu. Upozorňuje na to, že okresní soud vycházel z přesvědčení, že není zaměstnán. V té době zaměstnán byl, o práci ovšem přišel. V současné době si opět práci našel a má zájem především na tom, aby zaplatil dluhy. Jednání opravdu lituje a domáhá se uložení mírnějšího trestu. K veřejnému zasedání se tento obžalovaný nedostavil, přestože mu vyrozumění bylo doručováno poštou a soudním doručovatelem. Při doručování obžalovaný nebyl zastižen a proto byl vyrozuměn o tom, že si může zásilku vyzvednout na poště, příp. u soudu. Byl také upozorněn na to, že v případě, že si zásilku do 10 dnů od uložení nevyzvedne, bude považován poslední den této lhůty za den doručení, i když se o uložení nedozvěděl. Podmínky ustanovení § 64 odst. 2 tr. řádu byly v případě tohoto obžalovaného splněny a proto krajský soud rozhodl, že věc projedná v nepřítomnosti obžalovaného J. Ž.. Obžalovaný D. B. prostřednictvím svého obhájce směřuje odvolání proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody. Obsáhle a konkrétně odkazuje na to, že v jeho případě byly vytvořeny všechny podmínky pro schválení narovnání. Všem poškozeným uhradil ¼ způsobené škody, dohodl se s nimi na narovnání, u soudu složil částku 10.000,- Kč určenou k obecně prospěšným účelům. Je osobou dosud netrestanou, která žije řádným životem, bydlí u rodičů a má stálé zaměstnání. Byly na něho podány další dvě obžaloby, avšak zde je třeba aplikovat zásadu presumce neviny. Pokud by odvolací soud neshledal podmínky pro schválení narovnání, domáhá se zmírnění uloženého trestu. Současně poukazuje na to, že okresní soud nerozhodl správně o povinnosti nahradit způsobenou škodu P. D., kterému prokazatelně ¼ škody uhradil, tedy částku 300,- Kč, takže výrok o náhradě škody by mohl obsahovat toliko tuto sníženou částku. K podaným odvoláním se protistrany vyslovily zcela odmítavě, navrhly podaná odvolání zamítnout a učinil tak i obžalovaný T. R., který sám rozsudek odvoláním nenapadl. Krajský soud v Plzni s ohledem na obsah podaných odvolání a z hlediska vytýkaných vad přezkoumal podle § 254 odst. 1, 3, 4 napadený rozsudek ve výroku o vině ve vztahu k obžalovaným Ž. a B., ve výroku o trestu ohledně obžalovaných Ž., B. a R. a ve výroku o náhradě škody, současně přezkoumal správnost postupu řízení, které těmto výrokům předcházelo a dospěl k těmto závěrům. Předně je třeba konstatovat, že ke skutkovým závěrům okresního soudu nebyly vzneseny žádné připomínky a námitky. Bylo-li státním zástupcem, popř. obžalovaným D. B. podáno odvolání do výroku o vině, tak se jednalo o námitky veskrze právní. Skutkový stav věci okresní soud zjistil bez jakýchkoliv důvodných pochybností a zjištěné skutkové závěry nemají vliv na správnost použité právní kvalifikace. Státní zástupce v odvolání namítal, že se obžalovaný J. Ž. zmocněním se platební karty ČSOB Maestro dopustil trestného činu držení platební karty podle § 249b tr. zákona. S tímto názorem se krajský soud ztotožňuje a je toho názoru, že zmiňovaného trestného činu se dopustili všichni obžalovaní, tedy nejenom obžalovaný J. Ž.. Nalézací soud obžalované v daném směru neuznal vinnými s poukazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 37/03. Tento postup okresního soudu není správný. Podle názoru Ústavního soudu nelze dovozovat z faktu odcizení tašky, či jiného zavazadla, v němž se nachází platební karta, bez jakéhokoliv dalšího dokazování, eventuelní úmysl podle § 4 písm.. b) tr. zákona ve vztahu k trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona. Závěr o eventuálním výmyslu, podle Ústavního soudu, musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. K uvedenému názoru je třeba uvést následující. Nyní projednávaná trestní věc předně není totožná s věcí, kterou projednával Ústavní soud. Dále je třeba uvést, že Ústavní soud, jak už mnohokrát a opakovaně zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle názoru krajského soudu Ústavnímu soudu nepřísluší vykládat jednotlivá ustanovení trestního zákona, včetně posouzení, zda je konkrétní trestný čin spáchán úmyslně a jakou konkrétní formou ve smyslu § 4 tr. zákona. Vykládat zmiňovaná ustanovení trestního zákona přísluší obecným soudům, zejména pak Nejvyššímu soudu. Krajský soud v Plzni, jako i jiné obecné soudy, vychází ze zcela logického a odůvodnitelného závěru, že pachatel krádeže věci, v níž se běžně a očekávaně nacházejí i další věci, zásadně odpovídá za odcizení těchto věcí, a to minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zákona. Trestný čin je podle tohoto ustanovení spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Proto pachatel odcizení automobilu minimálně v nepřímém úmyslu odpovídá za odcizení věcí, které se běžně ve vozidle převážejí. Konkrétně ve vztahu k projednávanému případu takový pachatel odpovídá za odcizení oblečení. Obvyklou součástí oblečení jsou doklady, peněženky apod. Peněženky zásadně obsahují peníze a v dnešní době již zcela běžně platební karty. Pachatel krádeže, který odcizuje oblečení, kabelky, peněženky apod., zcela bez jakýchkoliv pochybností ví, že tyto věci mohou obsahovat finanční prostředky a platební karty a tím, že zmiňované věci odcizí, dává najevo zcela jasně a bez důvodných pochybností srozumění i s krádeží věcí zde uložených. Trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona se dopustí ten, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, nebo předmět způsobilý plnit její funkci. Zákonodárce zde poskytuje zvýšenou ochranu platebním kartám a vychází především z toho, že pachatel se k takovýmto věcem dostane krádeží, podvodem a jiným v úvahu přicházejícím způsobem. Tento trestný čin je dokonán již opatřením si zmiňované karty, tedy jejím zmocněním. Není potřeba uvedenou kartu použít k získání finančních prostředků. Přesně k takové situaci došlo v projednávaném případě. Všichni obžalovaní se po vzájemné domluvě zmocnili motorového vozidla s oblečením, osobními doklady a věcmi poškozených, včetně zmiňované platební karty. Dopustili se tedy vyjma trestného činu krádeže současně i trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona. Vzhledem k tomu, že státní zástupce podal v neprospěch obžalovaných odvolání do výroku o vině pouze ve vztahu k obžalovanému J. Ž., který prokazatelně s platební kartou disponoval, mohl pochybení okresního soudu odvolací soud napravit pouze ve vztahu k tomuto obžalovanému. Proto zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obžalovaného v celém rozsahu a obžalovaného při stejných skutkových zjištěních, ke kterým dospěl okresní soud, uznal vinným i trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona. Naproti tomu odvolací soud neshledal důvodnými argumenty odvolání obžalovaného D. B. proti výroku o vině. Ve vztahu k tomuto obžalovanému odvolací soud doplnil dokazování v navrženém směru a zjistil, že obžalovaný ze svého pohledu učinil skutečně maximum k tomu, aby si vytvořil předpoklady pro schválení narovnání ve smyslu § 309 a násl. tr. řádu. Podle názoru odvolacího soudu však nejsou zcela splněny podmínky ust. § 309 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Obviněný totiž musí uhradit poškozenému škodu, způsobenou trestným činem, nebo učinit potřebné úkony k její úhradě. Díky tomu, že ve vztahu ke všem poškozeným obviněný nahradil toliko ¼ způsobené škody, nedošlo k úhradě celé škody. Také nikdo z ostatních obviněných nepostupoval obdobně jako D. B.. Avšak i v případě, že by zmiňované ustanovení trestního řádu by bylo vyloženo ve prospěch obžalovaného D. B. tak, že splnil podmínky ustanovení § 309 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tak nelze opominout fakt, že ve smyslu ust. § 309 odst. 1 tr. řádu soud může (nikoli musí) rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, navíc za podmínky, považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům. V tomto směru, podle názoru odvolacího soudu, postupoval okresní soud zcela v souladu se zákonem. Jisté je, že trestná činnost obžalovaných byla umožněna hrubou nedbalostí poškozeného, který ponechal vozidlo nezajištěné, navíc s běžícím motorem. Na druhé straně nelze přehlédnout kvalifikovanost spáchání trestné činnosti. Na trestné činnosti se podíleli čtyři pachatelé, kteří si rozdělili úkoly tak, aby spáchání a dokonání trestné činnosti usnadnili. Obžalovaný D. B. poukazuje na to, že související obžaloby, které na něho byly podány, nelze brát do úvahy s ohledem na zásadu presumce neviny. K tomu je třeba říci, že je třeba s tímto názorem zásadně souhlasit, nicméně lze těžko dovodit, že by bylo v dané situaci dostačující schválení narovnání a zastavení trestního stíhání. Proto se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu nalézacího, že v daném případě nelze použít institut narovnání. Všechna zmiňovaná pozitiva na straně obžalovaného D. B. nalézací soud zohlednil při ukládání trestu tomuto obžalovanému. Byť byl iniciátorem prodeje osobního automobilu, jehož hodnota nebyla nijak zanedbatelná, byl mu uložen trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby. Pokud by obžalovaný D. B. neprojevil tak výraznou snahu po nápravě situace, bylo by nutné v jeho případě považovat uložený trest za nepřiměřeně mírný, jak to má na mysli odvolání státního zástupce. Protože však tento obžalovaný projevil výraznou snahu po nápravě, je uložený trest odpovídající všem zákonným hlediskům a proto v daném směru nebylo odvolání státního zástupce shledáno důvodné a jako takové bylo podle § 256 tr.řádu zamítnuto. Obdobně bylo zamítnuto odvolání obžalovaného J. Ž., který se domáhal snížení trestu. To především z toho důvodu, že k odvolání státního zástupce odvolací soud napadený rozsudek ve vztahu k obžalovanému J. Ž. zrušil v celém rozsahu, uznal jej vinným na rozdíl od nalézacího soudu dvěma trestnými činy a při rozhodování o výměře a druhu úhrnného trestu dospěl k závěru, že je třeba obžalovanému J. Ž. trest přiměřeně zpřísnit. Jde totiž o majetkového recidivistu, který se trestné činnosti dopustil v době, kdy měl vykonávat trest obecně prospěšných prací, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 9. 2002 sp. zn. 1 T 58/2002-57. Navíc se trestné činnosti dopustil v době, kdy již byl vyhlášen další rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 10. 2003 č. j. 10 T 115/2003-210 ( který však nabyl právní moci až dne 15. 1. 2004, takže se obžalovaný nyní projednávané trestné činnosti nedopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení), jímž byl odsouzen mimo jiné i pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona. Za přiměřený všem zákonným hlediskům a odpovídající účelům trestu považoval odvolací soud trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, pro jehož výkon byl obžalovaný J. Ž. zařazen do věznice s dozorem. Rovněž v případě obžalovaného T. R. shledal krajský soud odvolání státního zástupce důvodným. Obžalovanému byl v souladu se zákonem ukládán souhrnný trest, byť okresní soud nesprávně citoval datum předcházejícího rozsudku. Ten byl Okresním soudem Plzeň-město vyhlášen dne 16. 2. 2004 (nikoliv dne 29. 12. 2003) pod č. j. 6 T 126/2003-92. Tímto rozsudkem byl obžalovanému uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců odnětí svobody se zařazením do věznice s dozorem za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, a dále pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona a trestný čin podle § 249b tr. zákona, kterými byl tento obžalovaný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 11. 2003 č. j. 1 T 91/2003-268. Uložil-li nyní nalézací soud obžalovanému T. R. nový souhrnný trest ve výměře 20 měsíců, tak předchozí trest navýšil pouze o 8 měsíců. Podle názoru odvolacího soudu je takovéto navýšení nepřiměřeně mírné, a to s ohledem na způsob provedení činu a vzniklý následek, včetně výše způsobené škody. Proto krajský soud k odvolání státního zástupce zrušil výrok o trestu napadeného rozsudku ohledně obžalovaného T. R. a tomu uložil nový přísnější souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou roků. Pro výkon tohoto trestu byl obžalovaný, stejně jako v napadeném rozsudku, zařazen do věznice s dozorem. Při ukládání tohoto souhrnného trestu a zrušení výroku o trestu z rozsudku předchozího současně odvolací soud napravil již zmiňovanou chybu v datu vyhlášení předchozího rozsudku. K odvolání obžalovaného D. B. pak bylo nutné změnit výrok o náhradě škody, a to nejenom ve vztahu k ostatním obžalovaným, ale s poukazem na ust. § 261 tr. řádu i ve vztahu k již odsouzenému L. M.. Obžalovaný D. B. správně poukázal na to, že poškozený P. D. uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 1.200,- Kč. V tomto rozsahu byla také uvedenému poškozenému způsobena škoda popsaná ve výroku o vině. Přitom není sporu o tom, že částečně, co do částky 300,- Kč, byla poškozenému škoda uhrazena. Proto nadále není na místě ponechání výroku o náhradě škody beze změn. Proto krajský soud pozměnil výrok o náhradě škody tak, že všem obžalovaným uložil povinnost nahradit škodu způsobenou P. D. toliko co do částky 900,- Kč, a to společně a nerozdílně, přičemž se zbytkem nároku poškozeného P. D. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Obžalovaný D. B. sice poměrnou část škody uhradil, zodpovídá však za celkovou škodu společně a nerozdílně a proto povinnost k náhradě škody byla uložena i jemu. P o u č e n í : V Plzni dne 23. května 2005 8 To 212/2005 7 Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Z. J. a soudců JUDr. J. L. a Mgr. M. Ž. ve veřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2005 t a k t o : I. K odvolání státního zástupce a obžalovaného D. B. se podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) odst. 2 tr. řádu z r u š u j e rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 1. 2005, č. j. 37 T 58/2004-241 ohledně obžalovaného J. Ž. v celém rozsahu, ohledně obžalovaného T. R. ve výroku o trestu a ohledně všech obžalovaných ve výroku o náhradě škody (v případě obžalovaného L. M. za použití § 261 tr. řádu) a podle § 259 odst. 3 tr. řádu se znovu rozhoduje tak, že a) obžalovaný J. Ž., nar. dne v Plzni, bez zaměstnání, bytem Plzeň, Klatovská 26, j e v i n e n , že dne 30. 11. 2003 v době kolem 05:20 hod. v Plzni, před domem č. 23 na Klatovské třídě odcizil s obžalovanými T.R., D. B. a L. M. zde odstavené, neuzamčené osobní motorové vozidla zn. Škoda Octavia 1,6, RZ: 1A75153, VIN: TMBDX11U432688968, zanechané s běžícím motorem, v hodnotě 279.572,- Kč, ke škodě majitele společnosti Alimex ČR a. s., a to tak, že k vozidlu všichni společně přijeli vozidlem Ford Fiesta řízeným obž. M., po zastavení vystoupil obžalovaný R., který se šel podívat k odcizenému vozidlu, zjistil, že se ve vozidle nikdo nenachází a toto je nastartované, vrátil se k vozidlu Ford Fiesta, uvedené skutečnosti ostatním sdělil a vyzval obžalovaného Ž., aby s vozidlem odjel, což obžalovaný Ž. učinil, s odcizeným vozidlem odjel ke Kalikovskému mlýnu v Plzni, kdy vozidlo Ford Fiesta řízené obžalovaným M. ho následovalo, zde se všichni obžalovaní dohodli, že odcizené vozidlo prodají poté, co prodej navrhl obžalovaný B., za účelem prodeje odcizeného vozidla odjeli všichni obžalovaní do Klatov, kde se obžalovaný B. dohodl na koupi s J. V. a odcizené vozidlo v Klatovech zanechali, kdy současně s vozidlem odcizili i věci ve vozidle se nalézající, a to ke škodě P. D., nar. zimní bundu zn. Husky v hodnotě 1.200,- Kč, ke škodě J. U., nar. zimní bundu v hodnotě 1.000,- Kč, ke škodě Z. L., nar. zimní bundu v hodnotě 500,- Kč, sadu gola klíčů v hodnotě 500,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 5910 v hodnotě 500,- Kč, látkovou ledvinku zn. Hiltec a černou koženou peněženku v celkové hodnotě 100,- Kč s finanční hotovostí 3.500,- Kč a osobními doklady a platební kartou zn. ČSOB Maestro, t e d y - přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil takovým činem škodu nikoli malou - neoprávněně si opatřil nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, č í m ž s p á c h a l - trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona - trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona a o d s u z u j e s e podle § 247 odst. 2 tr. zákona a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho (1) roku, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazuje do věznice s dorozem; b) obžalovaný T. R. se při nezměněném výroku o vině napadeného rozsudku o d s u z u j e podle § 247 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou (2) roků, pro jehož výkon se zařazuje podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona do věznice s dozorem. Současně se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 2. 2004, č. j. 6 T 126/2003-92, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; c) podle § 228 odst. 1 tr. řádu jsou obžalovaní T. R., J. Ž., D. B. a L. M. povinni zaplatit poškozenému P. D., nar. bytem Rokycany, Jana Knihy 69/1 o náhradě škody částku 900,- Kč rukou společnou a nerozdílnou. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu se poškozený P. D. se zbytkem svého nároku odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Odvolání obžalovaného J. Ž. a státního zástupce ve vztahu k obžalovanému D. B., která směřují proti témuž rozsudku, se podle § 256 tr. řádu z a m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem byli obžalovaní T. R., J. Ž., D. B. a L. M. (ohledně něhož již rozsudek nabyl právní moci) uznáni vinnými jednáním, které je shodně popsáno ve výroku o vině obžalovaného J. Ž. v rozsudku krajského soudu. Obžalovaný T. R. se, podle napadeného rozsudku, uvedeného jednání dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 6 T 82/2002, který nabyl právní moci dne 18. 11. 2002, byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, kdy usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 6 T82/2002, které nabylo právní moci dne 29. 11. 2004, bylo rozhodnuto, že obžalovaný uložený trest vykoná. Všichni obžalovaní se tak podle rozsudku okresního soudu dopustili trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona, obžalovaný T. R. navíc i podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona. Tomuto obžalovanému byl podle § 247 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen podle § 35 odst. 2 tr. zákona výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 12. 2003 (správně 16. 2. 2004), sp. zn. 6 T 126/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovaný J. Ž. byl podle § 247 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s dozorem. K trestům odnětí svobody ve stejné výměře, tedy osmi měsícům, byli odsouzeni i obžalovaní D. B. a L. M., výkon uložených trestů jim však byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Všem obžalovaným byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému P. D. společně a nerozdílně na náhradu škody částku 1.200,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal ihned odvolání obžalovaný J. Ž. a v zákonných lhůtách obžalovaný D. B. a státní zástupce. Ten podal odvolání v neprospěch obžalovaných R., Ž. a B., a to do výroku o uložených trestech, u obžalovaného Ž. navíc odvolání směřuje i proti výroku o vině. V daném směru namítá, že obžalovaní odcizili ke škodě poškozeného Z. L. platební kartu Maestro, vydanou ČSOB, a. s. a jednání proto mělo být v souladu s obžalobou kvalifikováno i jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona. Obžalovaný Ž. s předmětnou platební kartou disponoval, nalezl ji při prohledávání peněženky a z jedoucího auta vyhodil oknem ven. Proto státní zástupce navrhuje, aby výrok o vině u obžalovaného Ž. byl doplněn i o spáchání trestného činu podle § 249b tr. zákona. Pokud státní zástupce nesouhlasí s uloženými tresty, namítá, že je paradoxní, že obžalovanému B. byl uložen trest ve stejné výměře jako obžalovanému M.. Ten je naprosto bezúhonný, přičemž iniciátorem vlastního prodeje byl právě obžalovaný B.. Proto je třeba mu uložit přísnější trest. U obžalovaného R. byl uložen trest souhrnný. Jmenovaný však byl opakovaně soudně trestán a navýšení trestu oproti předchozímu k již pravomocně uloženému trestu je nízké, a to i s ohledem na to, že obžalovaný R. byl iniciátorem trestného činu. Proto se státní zástupce domáhá uložení trestu na hranici dvou třetin zákonné trestní sazby. V případě obžalovaného Ž. by měl být uložen rovněž přísnější trest, neboť by měla být hodnocena míra spoluúčasti na žalovaném trestném činu a skutečnost, že obžalovaný spáchal více trestných činů (§ 249b tr. zákona). Obžalovaný J. Ž. zaměřil podané odvolání výhradně proti výroku o trestu. Upozorňuje na to, že okresní soud vycházel z přesvědčení, že není zaměstnán. V té době zaměstnán byl, o práci ovšem přišel. V současné době si opět práci našel a má zájem především na tom, aby zaplatil dluhy. Jednání opravdu lituje a domáhá se uložení mírnějšího trestu. K veřejnému zasedání se tento obžalovaný nedostavil, přestože mu vyrozumění bylo doručováno poštou a soudním doručovatelem. Při doručování obžalovaný nebyl zastižen a proto byl vyrozuměn o tom, že si může zásilku vyzvednout na poště, příp. u soudu. Byl také upozorněn na to, že v případě, že si zásilku do 10 dnů od uložení nevyzvedne, bude považován poslední den této lhůty za den doručení, i když se o uložení nedozvěděl. Podmínky ustanovení § 64 odst. 2 tr. řádu byly v případě tohoto obžalovaného splněny a proto krajský soud rozhodl, že věc projedná v nepřítomnosti obžalovaného J. Ž.. Obžalovaný D. B. prostřednictvím svého obhájce směřuje odvolání proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody. Obsáhle a konkrétně odkazuje na to, že v jeho případě byly vytvořeny všechny podmínky pro schválení narovnání. Všem poškozeným uhradil ¼ způsobené škody, dohodl se s nimi na narovnání, u soudu složil částku 10.000,- Kč určenou k obecně prospěšným účelům. Je osobou dosud netrestanou, která žije řádným životem, bydlí u rodičů a má stálé zaměstnání. Byly na něho podány další dvě obžaloby, avšak zde je třeba aplikovat zásadu presumce neviny. Pokud by odvolací soud neshledal podmínky pro schválení narovnání, domáhá se zmírnění uloženého trestu. Současně poukazuje na to, že okresní soud nerozhodl správně o povinnosti nahradit způsobenou škodu P. D., kterému prokazatelně ¼ škody uhradil, tedy částku 300,- Kč, takže výrok o náhradě škody by mohl obsahovat toliko tuto sníženou částku. K podaným odvoláním se protistrany vyslovily zcela odmítavě, navrhly podaná odvolání zamítnout a učinil tak i obžalovaný T. R., který sám rozsudek odvoláním nenapadl. Krajský soud v Plzni s ohledem na obsah podaných odvolání a z hlediska vytýkaných vad přezkoumal podle § 254 odst. 1, 3, 4 napadený rozsudek ve výroku o vině ve vztahu k obžalovaným Ž. a B., ve výroku o trestu ohledně obžalovaných Ž., B. a R. a ve výroku o náhradě škody, současně přezkoumal správnost postupu řízení, které těmto výrokům předcházelo a dospěl k těmto závěrům. Předně je třeba konstatovat, že ke skutkovým závěrům okresního soudu nebyly vzneseny žádné připomínky a námitky. Bylo-li státním zástupcem, popř. obžalovaným D. B. podáno odvolání do výroku o vině, tak se jednalo o námitky veskrze právní. Skutkový stav věci okresní soud zjistil bez jakýchkoliv důvodných pochybností a zjištěné skutkové závěry nemají vliv na správnost použité právní kvalifikace. Státní zástupce v odvolání namítal, že se obžalovaný J. Ž. zmocněním se platební karty ČSOB Maestro dopustil trestného činu držení platební karty podle § 249b tr. zákona. S tímto názorem se krajský soud ztotožňuje a je toho názoru, že zmiňovaného trestného činu se dopustili všichni obžalovaní, tedy nejenom obžalovaný J. Ž.. Nalézací soud obžalované v daném směru neuznal vinnými s poukazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 37/03. Tento postup okresního soudu není správný. Podle názoru Ústavního soudu nelze dovozovat z faktu odcizení tašky, či jiného zavazadla, v němž se nachází platební karta, bez jakéhokoliv dalšího dokazování, eventuelní úmysl podle § 4 písm.. b) tr. zákona ve vztahu k trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona. Závěr o eventuálním výmyslu, podle Ústavního soudu, musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. K uvedenému názoru je třeba uvést následující. Nyní projednávaná trestní věc předně není totožná s věcí, kterou projednával Ústavní soud. Dále je třeba uvést, že Ústavní soud, jak už mnohokrát a opakovaně zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle názoru krajského soudu Ústavnímu soudu nepřísluší vykládat jednotlivá ustanovení trestního zákona, včetně posouzení, zda je konkrétní trestný čin spáchán úmyslně a jakou konkrétní formou ve smyslu § 4 tr. zákona. Vykládat zmiňovaná ustanovení trestního zákona přísluší obecným soudům, zejména pak Nejvyššímu soudu. Krajský soud v Plzni, jako i jiné obecné soudy, vychází ze zcela logického a odůvodnitelného závěru, že pachatel krádeže věci, v níž se běžně a očekávaně nacházejí i další věci, zásadně odpovídá za odcizení těchto věcí, a to minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zákona. Trestný čin je podle tohoto ustanovení spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Proto pachatel odcizení automobilu minimálně v nepřímém úmyslu odpovídá za odcizení věcí, které se běžně ve vozidle převážejí. Konkrétně ve vztahu k projednávanému případu takový pachatel odpovídá za odcizení oblečení. Obvyklou součástí oblečení jsou doklady, peněženky apod. Peněženky zásadně obsahují peníze a v dnešní době již zcela běžně platební karty. Pachatel krádeže, který odcizuje oblečení, kabelky, peněženky apod., zcela bez jakýchkoliv pochybností ví, že tyto věci mohou obsahovat finanční prostředky a platební karty a tím, že zmiňované věci odcizí, dává najevo zcela jasně a bez důvodných pochybností srozumění i s krádeží věcí zde uložených. Trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona se dopustí ten, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, nebo předmět způsobilý plnit její funkci. Zákonodárce zde poskytuje zvýšenou ochranu platebním kartám a vychází především z toho, že pachatel se k takovýmto věcem dostane krádeží, podvodem a jiným v úvahu přicházejícím způsobem. Tento trestný čin je dokonán již opatřením si zmiňované karty, tedy jejím zmocněním. Není potřeba uvedenou kartu použít k získání finančních prostředků. Přesně k takové situaci došlo v projednávaném případě. Všichni obžalovaní se po vzájemné domluvě zmocnili motorového vozidla s oblečením, osobními doklady a věcmi poškozených, včetně zmiňované platební karty. Dopustili se tedy vyjma trestného činu krádeže současně i trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona. Vzhledem k tomu, že státní zástupce podal v neprospěch obžalovaných odvolání do výroku o vině pouze ve vztahu k obžalovanému J. Ž., který prokazatelně s platební kartou disponoval, mohl pochybení okresního soudu odvolací soud napravit pouze ve vztahu k tomuto obžalovanému. Proto zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obžalovaného v celém rozsahu a obžalovaného při stejných skutkových zjištěních, ke kterým dospěl okresní soud, uznal vinným i trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona. Naproti tomu odvolací soud neshledal důvodnými argumenty odvolání obžalovaného D. B. proti výroku o vině. Ve vztahu k tomuto obžalovanému odvolací soud doplnil dokazování v navrženém směru a zjistil, že obžalovaný ze svého pohledu učinil skutečně maximum k tomu, aby si vytvořil předpoklady pro schválení narovnání ve smyslu § 309 a násl. tr. řádu. Podle názoru odvolacího soudu však nejsou zcela splněny podmínky ust. § 309 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Obviněný totiž musí uhradit poškozenému škodu, způsobenou trestným činem, nebo učinit potřebné úkony k její úhradě. Díky tomu, že ve vztahu ke všem poškozeným obviněný nahradil toliko ¼ způsobené škody, nedošlo k úhradě celé škody. Také nikdo z ostatních obviněných nepostupoval obdobně jako D. B.. Avšak i v případě, že by zmiňované ustanovení trestního řádu by bylo vyloženo ve prospěch obžalovaného D. B. tak, že splnil podmínky ustanovení § 309 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tak nelze opominout fakt, že ve smyslu ust. § 309 odst. 1 tr. řádu soud může (nikoli musí) rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, navíc za podmínky, považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům. V tomto směru, podle názoru odvolacího soudu, postupoval okresní soud zcela v souladu se zákonem. Jisté je, že trestná činnost obžalovaných byla umožněna hrubou nedbalostí poškozeného, který ponechal vozidlo nezajištěné, navíc s běžícím motorem. Na druhé straně nelze přehlédnout kvalifikovanost spáchání trestné činnosti. Na trestné činnosti se podíleli čtyři pachatelé, kteří si rozdělili úkoly tak, aby spáchání a dokonání trestné činnosti usnadnili. Obžalovaný D. B. poukazuje na to, že související obžaloby, které na něho byly podány, nelze brát do úvahy s ohledem na zásadu presumce neviny. K tomu je třeba říci, že je třeba s tímto názorem zásadně souhlasit, nicméně lze těžko dovodit, že by bylo v dané situaci dostačující schválení narovnání a zastavení trestního stíhání. Proto se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu nalézacího, že v daném případě nelze použít institut narovnání. Všechna zmiňovaná pozitiva na straně obžalovaného D. B. nalézací soud zohlednil při ukládání trestu tomuto obžalovanému. Byť byl iniciátorem prodeje osobního automobilu, jehož hodnota nebyla nijak zanedbatelná, byl mu uložen trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby. Pokud by obžalovaný D. B. neprojevil tak výraznou snahu po nápravě situace, bylo by nutné v jeho případě považovat uložený trest za nepřiměřeně mírný, jak to má na mysli odvolání státního zástupce. Protože však tento obžalovaný projevil výraznou snahu po nápravě, je uložený trest odpovídající všem zákonným hlediskům a proto v daném směru nebylo odvolání státního zástupce shledáno důvodné a jako takové bylo podle § 256 tr.řádu zamítnuto. Obdobně bylo zamítnuto odvolání obžalovaného J. Ž., který se domáhal snížení trestu. To především z toho důvodu, že k odvolání státního zástupce odvolací soud napadený rozsudek ve vztahu k obžalovanému J. Ž. zrušil v celém rozsahu, uznal jej vinným na rozdíl od nalézacího soudu dvěma trestnými činy a při rozhodování o výměře a druhu úhrnného trestu dospěl k závěru, že je třeba obžalovanému J. Ž. trest přiměřeně zpřísnit. Jde totiž o majetkového recidivistu, který se trestné činnosti dopustil v době, kdy měl vykonávat trest obecně prospěšných prací, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 9. 2002 sp. zn. 1 T 58/2002-57. Navíc se trestné činnosti dopustil v době, kdy již byl vyhlášen další rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 10. 2003 č. j. 10 T 115/2003-210 ( který však nabyl právní moci až dne 15. 1. 2004, takže se obžalovaný nyní projednávané trestné činnosti nedopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení), jímž byl odsouzen mimo jiné i pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona. Za přiměřený všem zákonným hlediskům a odpovídající účelům trestu považoval odvolací soud trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, pro jehož výkon byl obžalovaný J. Ž. zařazen do věznice s dozorem. Rovněž v případě obžalovaného T. R. shledal krajský soud odvolání státního zástupce důvodným. Obžalovanému byl v souladu se zákonem ukládán souhrnný trest, byť okresní soud nesprávně citoval datum předcházejícího rozsudku. Ten byl Okresním soudem Plzeň-město vyhlášen dne 16. 2. 2004 (nikoliv dne 29. 12. 2003) pod č. j. 6 T 126/2003-92. Tímto rozsudkem byl obžalovanému uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců odnětí svobody se zařazením do věznice s dozorem za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, a dále pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona a trestný čin podle § 249b tr. zákona, kterými byl tento obžalovaný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 11. 2003 č. j. 1 T 91/2003-268. Uložil-li nyní nalézací soud obžalovanému T. R. nový souhrnný trest ve výměře 20 měsíců, tak předchozí trest navýšil pouze o 8 měsíců. Podle názoru odvolacího soudu je takovéto navýšení nepřiměřeně mírné, a to s ohledem na způsob provedení činu a vzniklý následek, včetně výše způsobené škody. Proto krajský soud k odvolání státního zástupce zrušil výrok o trestu napadeného rozsudku ohledně obžalovaného T. R. a tomu uložil nový přísnější souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou roků. Pro výkon tohoto trestu byl obžalovaný, stejně jako v napadeném rozsudku, zařazen do věznice s dozorem. Při ukládání tohoto souhrnného trestu a zrušení výroku o trestu z rozsudku předchozího současně odvolací soud napravil již zmiňovanou chybu v datu vyhlášení předchozího rozsudku. K odvolání obžalovaného D. B. pak bylo nutné změnit výrok o náhradě škody, a to nejenom ve vztahu k ostatním obžalovaným, ale s poukazem na ust. § 261 tr. řádu i ve vztahu k již odsouzenému L. M.. Obžalovaný D. B. správně poukázal na to, že poškozený P. D. uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 1.200,- Kč. V tomto rozsahu byla také uvedenému poškozenému způsobena škoda popsaná ve výroku o vině. Přitom není sporu o tom, že částečně, co do částky 300,- Kč, byla poškozenému škoda uhrazena. Proto nadále není na místě ponechání výroku o náhradě škody beze změn. Proto krajský soud pozměnil výrok o náhradě škody tak, že všem obžalovaným uložil povinnost nahradit škodu způsobenou P. D. toliko co do částky 900,- Kč, a to společně a nerozdílně, přičemž se zbytkem nároku poškozeného P. D. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Obžalovaný D. B. sice poměrnou část škody uhradil, zodpovídá však za celkovou škodu společně a nerozdílně a proto povinnost k náhradě škody byla uložena i jemu. P o u č e n í : V Plzni dne 23. května 2005