Včasné nesplnění vysvětlovací povinnosti účastníkem řízení je protiprávním jednáním a tento účastník řízení nese odpovědnost za škodu, která tím jinému účastníku řízení vznikla.

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. A. Š. a soudkyň JUDr. V. L. a JUDr. B.N., ve věci žalobkyně P. Š., nar., bytem P. 336, zast. Mgr. V.F., advokátem v Domažlicích, proti žalovanému J.S., bytem Plzeň, zast. Mgr. J. H., advokátem v Plzni, za účasti vedlejšího účastníka ....., a.s., se sídlem Pardubice, IČ o 79.761,80 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12.4.2006, č.j. 35 C 135/2004-110, takto: Rozsudek soudu I. stupně se z r u š u j e a věc se tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. Odůvodnění Soud I. stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala náhrady škody vzniklé na jejím osobním automobilu při střetu s automobilem FORD ESCORT společnosti ......., dne 3.4.2002. Viníkem nehody byl v přestupkovém řízení uznán žalovaný, bylo ale prokázáno, že vozidlo FORD ESCORT žalovaný řídil při plnění pracovních úkolů svého zaměstnavatele – firmy ...... Soud proto postupoval dle § 420 odst. 2 obč. zák., v jehož smyslu za způsobenou škodu odpovídá poškozenému pouze právnická nebo fyzická osoba, při jejíž činnosti byla škoda způsobena. Žalovaný tedy za škodu neodpovídá a v řízení není pasivně legitimován. Na tom nemůže nic změnit ani to, že žalovaný je statutárním orgánem firmy ....., neboť se jedná o odlišné osoby a odpovědnost žalovaného by mohla být řešena jen v rámci pracovně právního vztahu mezi ním a jeho zaměstnavatelem. Vzhledem k tomuto závěru soud I. stupně neprováděl důkazy ke zjištění výše způsobené škody a žalobu zamítl. Zároveň úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. Vedlejšímu účastníku náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ve včasném odvolání a jeho doplnění žalobkyně nesouhlasila s právními závěry soudu I. stupně. Uvedla, že teprve v průběhu řízení žalovaný uplatnil tvrzení, že předmětný automobil je ve vlastnictví společnosti ...... a že jej řídil v době nehody jako zaměstnanec této společnosti při plnění pracovních úkolů. Podle názoru žalobkyně je ale žalovaný za škodu odpovědný dle § 420 obč. zák. vzhledem k jednáním mezi žalovaným a vedlejším účastníkem po dopravní nehodě, a žalovaný, ani vedlejší účastník nikdy žalobkyni nesdělili, že vlastníkem vozidla je někdo jiný, než žalovaný. Zmínka o tom se neobjevuje ani na žádné listině, které byly soudu předloženy. Žalovaný tedy žalobkyni uvedl v omyl o odpovědném subjektu, a nepochybně odpovídá za porušení její dobré víry za situace, kdy mohl a musel poznat, že žalobkyně má o osobě skutečně odpovědného subjektu klamnou představu. Žalobkyně uvěřila ve správnost žalovaným předkládaných skutečností a v důsledku toho neuplatnila včas svůj nárok vůči provozovateli vozidla. Soud by také měl ověřit tvrzení žalovaného o tom, že v době dopravní nehody byl žalovaný zaměstnancem uvedené společnosti a plnil pracovní úkoly, neboť souhlasné stanovisko žalobkyně, vyjádřené při ústním jednání, se týkalo jen skutečnosti, že žalovaný řídil vozidlo společnosti ......, mohl tak ale činit i jako jednatel nebo společník této společnosti. Napadené rozhodnutí by tedy mělo být zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vedlejší účastník na straně žalované k odvolání žalobkyně sdělil, že v řízení před soudem I. stupně bylo nepochybně prokázáno, že v době nehody žalovaný konal služební cestu. Žalobkyně byla od počátku šetření dopravní nehody informována o zaměstnavateli žalovaného a vlastním zaviněním nevyčerpala možnosti ke zjištění odpovědného subjektu, pokud se rozhodla domáhat se nároku soudní cestou. Vedlejší účastník zejména odkázal na důkaz protokolem o dopravní nehodě z 3.4.2002. Žalovaný odkázal na správné skutkové i právní závěry soudu I. stupně, uvedl, že domněnku žalobkyně o své pasivní legitimaci nevyvolal, není tedy ani důvod odepřít mu náhradu nákladů řízení. Žalovaný jako laik nemohl předpokládat, že údaje, uváděné vedlejším účastníkem o vlastnictví k vozidlu, budou mít na situaci vliv, proto je rozsudek soudu I. stupně správný. Žalovaný i vedlejší účastník navrhli potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Především se odvolací soud zabýval tím, zda žalobkyně, která uplatnila v odvolání odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e), g) o.s.ř. (tedy nesprávné skutkové a právní závěry napadeného rozhodnutí), neuvedla v odvolání novou skutečnost, takovou, která má za následek změnu uplatněných rozhodných skutečností a z nich vyplývajícího skutkového základu věci. Dospěl ale k závěru, že žalobkyně již v řízení před soudem I. stupně trvala na tom, že za škodu odpovídá žalovaný, a to i když bylo namítáno, že nebyl provozovatelem vozidla, s nímž způsobil dopravní nehodu. Uváděla též, že jako škůdce i jako pojištěný byl v jí dostupných listinách uváděn vždy žalovaný, a nárok proti němu tedy uplatňuje i nadále jako „obecný nárok“ dle § 420 obč. zák. V podaném odvolání tedy novou skutečnost žalobkyně neuvedla, skutkový základ věci tvrzený v průběhu řízení před soudem I. stupně zůstal nedotčen, a v podstatě se žalobkyně domáhala odlišného právního posouzení věci, spočívajícího v tom, že vinou žalovaného nemohla řádně a včas uplatnit svůj nárok proti odpovědnému subjektu. Pokud žalobkyně namítala i neúplnost skutkových zjištění soudu I. stupně, odvolací soud – jak je dále uvedeno, důkazní řízení v tomto směru doplnil a uzavřel, že skutkový závěr soudu I. stupně o tom, že žalovaný byl v době způsobení škody zaměstnancem provozovatele vozidla, tj. společnosti ....., je správný. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal včetně předchozího řízení a částečně tedy důkazní řízení doplnil (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). Ze zprávy a listin firmy ..... zjistil, že žalovaný byl v dubnu 2002 v pracovním poměru u této firmy, která za něho také odváděla povinné platby a dne 3.4.2002 konal pracovní cestu služebním vozidlem. Z protokolu o dopravní nehodě ve věci Policie ČR – Odd. dopravních nehod Plzeň ze dne 3.4.2002 dále odvolací soud zjistil, že žalovaný jako řidič motorového vozidla uvedl, že je zaměstnán u firmy ....., a v části protokolu, obsahující technické údaje vozidel, je záznam, že majitelem vozu FORD ESCORT je firma ......, s.r.o. Bylo tedy nutno zkoumat, zda je dána odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni tím, že jej žalobkyně pokládala za osobu odpovědnou za škodu a zahájila proti němu řízení, v jehož průběhu se ale ukázalo, že za škodu odpovídá jiný subjekt. Tímto tvrzením žalobkyně se ale soud I. stupně nezabýval, nezkoumal, zda jsou dány důvody odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou tím, že pro jeho chování žalobkyně včas neuplatnila nárok na náhradu škody proti odpovědnému subjektu. Vedlejší účastník – pojistitel firmy ..... – totiž jednoznačně uvedl, že pokud žalobkyně uplatní náhradu škody proti této společnosti jako odpovědnému subjektu, vznese pojištěný námitku promlčení nároku. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že v žalobě, jíž žalobkyně dne 22.4.2004 zahájila řízení, uvedla též, že její osobní automobil se střetl dne 3.4.2002 s osobním automobilem žalovaného, a že jí část náhrady škody vyplatila „pojišťovna žalovaného“. K žalobě se dne 11.6.2004 žalovaný prostřednictvím advokáta vyjádřil tak, že skutečnosti tvrzené v žalobě nezpochybňuje. Jeho námitky směřovaly pouze proti vyčíslení výše škody, jejíž náhradu žalobkyně žádala. V dalším průběhu řízení – 28.2.2005 – žalovaný dokonce předložil znalecký posudek, který sám objednal, a který se výší škody zabývá. I při prvém jednání soudu, dne 3.3.2005, žalovaný vyjádřil ochotu jednat o smírném vyřešení věci. Teprve při dalším ústním jednání, dne 8.12.2005, uplatnil tvrzení o tom, že odpovědným – pasivně legitimovaným subjektem – je někdo jiný. To ovšem bylo již v době, kdy pojistitel – vedlejší účastníka na straně žalovaného – sdělil, že pokud bude žalována firma ....., bude vznesena námitka promlčení nároku. Žalovaný byl přitom nejen zaměstnancem pasivně legitimovaného subjektu, ale i jeho statutárním orgánem – jednatelem. Je zřetelné, že žalovaný nenesl důkazní břemeno o tvrzení, kdo za škodu vzniklou žalobkyni odpovídá, byl ale podrobně seznámen s rozhodnými skutečnostmi a mohl je bez obtíží přednést, zatímco žalobkyně potřebnými informacemi zřejmě nedisponovala – vycházela naopak z jí dostupných listin, v nichž se jako odpovědný subjekt vždy označuje žalovaný. Zda žalobkyně měla a objektivně mohla mít k dispozici protokol o dopravní nehodě, nebylo zjištěno. Jestliže žalovaný svým zaviněním nesplnil včas tzv. vysvětlovací povinnost, jednal tedy protiprávně, se všemi důsledky porušení práva. Není tedy vyloučeno, aby byl zavázán nahradit škodu, kterou žalobkyně utrpěla tím, že v důsledku klamné domněnky nemohla včas uplatnit své nároky vůči skutečně odpovědnému subjektu. Touto odpovědností žalovaného za škodu se soud I. stupně nezabýval, ač zásadní skutková tvrzení o tom žalobkyně v průběhu řízení uplatnila (v reakci na námitku o nedostatku pasivní legitimace žalovaného). Je tedy nutné zkoumat, zda žalovaný odpovídá za porušení dobré víry žalobkyně, mohl-li poznat, že žalobkyně má o osobě skutečně odpovědného subjektu klamnou představu a byla v důsledku jednání žalovaného (i vedlejšího účastníka) uvedena v omyl. Případná skutečnost, že žalovaný se sám v chápání své odpovědnosti mýlil, jeho zavinění nevylučuje. Při porušení dobré víry žalobkyně by tedy žalovaný mohl být povinen k náhradě škody, kterou žalobkyně utrpěla tím, že na základě chování žalovaného se důvodně domnívala, že odpovědný je právě on. Pokud žalobkyně věřila ve správnost jí předkládaných skutečností, v důsledku čehož neuplatnila včas svůj nárok proti firmě ......, a jestliže nyní – s ohledem na vzniklé promlčení – bude pravděpodobně nemožné, aby uplatnila své nároky proti odpovědnému subjektu, je dána odpovědnost žalovaného za škodu ve výši, kterou by žalobkyně při znalosti skutečného stavu věci mohla úspěšně uplatnit proti odpovědnému subjektu. Soud I. stupně – jak je výše uvedeno – se z hlediska výše uvedených a žalobkyní uplatněných skutečností odpovědností žalovaného nezabýval, jeho rozhodnutí není tedy přezkoumatelné (§ 219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) pro nedostatek důvodů. Proto je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný. V Plzni dne 06.12.2006