Nabytím účinnosti Ústavního nálezu ze dne 9.3.2004, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., tj. k 1.1.2005, se obnovuje vlastnické právo k pozemku, který byl dříve v trvalém užívání podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hosodářský zákoník, podle § 879c odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 103/2000 Sb.

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Z. J. a soudkyň JUDr. E. K. a JUDr. N. L. v právní věci žalobce J., s.d. v T., se sídlem T., IČ, zast. JUDr. L. V., advokátkou v Karlových Varech, proti žalovanému Č. r. – Ú.p. z. s. v. v. m., se sídlem Praha, o určení vlastnického práva k nemovitosti, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 11. 2005, č.j. 9 C 226/2005 – 17, t a k t o: I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet JUDr. L. V.. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, a to pozemku p. č. 4 o výměře 269m2 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary pro k.ú. a obec K. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 13.300,- Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že není pochyb o tom, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení svého práva dle § 80 písm. c) o.s.ř. Pokud jde o vlastnické vztahy, které mají být přezkoumány podle § 879c obč. zák. ve znění zák. č. 103/2000 Sb., toto ustanovení se stalo účinným od 1. 7. 2000. S účinností od 30.6. 2001 bylo sice zákonem č. 229/2001 Sb. zrušeno, následným nálezem Ústavního soudu ČR, publikovaným pod č. 278/2004 Sb. však byla ke dni 31. 12. 2004 zrušena část II. zákona č. 229/2001 Sb., která se ustanovení § 879c obč. zák. týkala. Z toho podle názoru soudu I. stupně lze dovodit, že platnost ustanovení § 879c obč. zák. byla obnovena. Mezi účastníky je nesporné, že dne 19. 8. 2000 byla žalovanému doručena žádost žalobce o přeměnu práva trvalého užívání ke sporem dotčenému pozemku na vlastnictví. Protože stav nastolený ustanovením § 879c obč. zák. byl nálezem Ústavního soudu ČR obnoven, změnilo se žalobcovo právo trvalého užívání pozemku na právo vlastnické. Soud proto návrhu žalobce vyhověl. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný. Namítl v něm, že soud I. stupně se nezabýval skutečnostmi a námitkami tvrzenými žalovaným. Žalovaný je toho názoru, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek oživení původně zrušených ustanovení a nadále má být postupováno pouze podle aktuálně platné právní úpravy. I v případě, kdy by bylo možno připustit oživení předmětných ustanovení obč. zák., jsou jejich právní účinky spočívající především ve změně užívacího vztahu na vlastnický v celkovém kontextu ostatních působících zákonů nulové. V současné době totiž již neexistují vztahy, které aplikaci těchto vztahů podmiňovaly. Ustanovení § 879c obč. zák. totiž podmiňovalo převod vlastnického práva k pozemkům mimo jiné i existencí vztahů trvalého užívání k pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb. Institut trvalého užívání v režimu hospodářského zákoníku byl však jako takový zrušen před uplynutím jednoleté lhůty ustanovením § 59 zákona č. 219/2001 Sb. účinného ode dne 1. 1. 2001. Ten trvalé užívání zrušil a nahradil je institutem výpůjčky. I z tohoto důvodu nemohl a nemůže být převod vlastnictví k předmětnému pozemku uskutečněn, a to ani v případě připuštění oživení § 879c obč. zák. V návaznosti na uvedené žalovaný zdůraznil, že i kdyby bylo možno připustit oživení § 879c obč. zák., reguluje tento stejné právní vztahy, ovšem v užším rozsahu jako ustanovení § 59 zákona č. 219/2000 Sb., které je tedy k němu v poměru speciality, přičemž zákon č. 219/2000 Sb. je zákonem později přijatým, který předchozí právní úpravu pozměňuje. S tímto názorem žalovaného se soud v napadeném rozsudku nezabýval. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že v případě, že by byl akceptován názor žalovaného, že zrušením derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nedošlo k oživení jím dříve zrušených ustanovení § 879c až e obč. zák., pak by vznikla situace, že žádný subjekt, který by byl ve svých právech dotčen zákonodárnou mocí vydáním protiústavního zákona, který by byl později Ústavním soudem ČR zrušen, by se nikdy svého práva v řízení před soudem nebo v jiném řízení nedovolal. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud k odvolání žalovaného přezkoumal rozsudek soudu I. stupně podle § 212 a § 212a o.s.ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Přihlédl k obsahu odvolání žalovaného i k vyjádření žalobce a dospěl k závěru, že odvolání není možno považovat za důvodné. Soud I. stupně provedl účastníky navržené důkazy, jež umožňují zjištění skutkového stavu věci. Ze správně zjištěného skutkového stavu pak dovodil právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Podle ustanovení § 879c odst. 1 obč. zák. ve znění zákona č. 103/2000 Sb. účinného od 1. 7. 2000, právo trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutí jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Podle ustanovení § 879c odst. 4 obč. zák. ve znění zákona č. 103/2000 Sb., pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, ke změně práva podle odst. 1 nebo 2 na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle části druhé zákona č. 229/2001 Sb. o změně zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, nazvané „změna občanského zákoníku článek II.“, účinného od 30. 6. 2001, v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se § 879c, § 879d a § 879e včetně označení hlav a nadpisů zrušují. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004 publikovaným pod č. 278/2004 Sb., byla část II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvaná „změna občanského zákoníku, článek II.“ dnem 31. 12. 2004 zrušena. V posuzované věci, pokud jde o skutkový stav, mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce byl nositelem práva trvalého užívání předmětného pozemku, které bylo zřízeno ve smyslu ustanovení § 70 hospodářského zákoníku. Na tomto pozemku se nachází budova č. p. 26 ve vlastnictví žalobce. Žalobce po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. požádal příslušný státní orgán ve lhůtě uvedené v ustanovení § 879c odst. 4 obč. zák. o změnu práva trvalého užívání na vlastnictví, k němuž mělo dojít prostým uplynutím lhůty jednoho roku od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., t.j. k 1.7. 2001. Právní účinek předvídaný ustanovením § 879c obč. zák. byl však vyloučen přijetím zákona č. 229/2001 Sb. (v části II.), který pouze jeden den před uplynutím lhůty stanovené k zákonné přeměně práva trvalého užívání v právo vlastnické, ustanovení § 879c až § 879e obč. zák. bez náhrady zrušil. Shora citovaný nález Ústavního soudu ČR poté derogační ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. ke dni 31. 12. 2004 jako protiústavní zrušil. Lze souhlasit se závěrem soudu I. stupně, který dovodil, že žalobce osvědčil naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ke sporné nemovitosti dle § 80 písm. c) o.s.ř., když kladné rozhodnutí soudu by bylo podkladem pro zápis změny vlastníka v katastru nemovitostí a způsobilo by žalobcem zamýšlené následky. Podstatou sporu v dané věci je posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004 na ustanovení § 879c až § 879e obč. zák. a jejich použitelnost na současné právní poměry žalobce a dále posouzení vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části IV. zákona č. 229/2001 Sb., která uvedeným nálezem zrušena nebyla. Již v odůvodnění samotného nálezu Ústavní soud ČR konstatoval, že „zrušením části druhé článku II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví vztah založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e obč. zák.“. Na plnou obnovu právních účinků zrušených ustanovení ukazuje i rozhodnutí Ústavního soudu ČR o odkladu účinnosti zrušení derogačního ustanovení zákona č. 219/2001 Sb. do 31. 12. 2004, kterým bylo sledováno vytvoření dostatečného časového prostoru pro zákonodárce k přijetí „přiměřené právní úpravy“. Skutečnost, že zákonodárce žádným legislativním opatřením na vzniklý právní stav nereagoval a rozhodnutí Ústavního soudu ČR ignoroval, nemůže jít k tíži žalobce. Dle názoru odvolacího soudu nelze jinak, než uzavřít, že dnem 1. 1. 2005 došlo k plné „rehabilitaci“ dříve zrušeného ustanovení § 879c obč. zák., a to bez ohledu na fakt, že Ústavní soud ČR nemá povahu tzv. pozitivního zákonodárce. Další námitka žalovaného, že i kdyby bylo možno připustit „oživení“ sporných ustanovení občanského zákoníku, jsou jejich právní účinky nulové, je již zcela neakceptovatelná. Žalovaný vychází z názoru, že nejpozději dnem účinnosti zákona č. 229/2001 Sb., t.j. dnem 30. 6. 2001, definitivně zanikly vztahy trvalého užívání podmiňující aplikaci ustanovení § 879c obč. zák. Ze znění ustanovení § 879c obč. zák. však vyplývá, že pro případnou změnu práva trvalého užívání v právo vlastnické za splnění dalších podmínek, je podstatné, zda právo trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb. trvalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., t.j. ke dni 1. 7. 2000. Navíc nelze připustit výklad, podle něhož by subjekt, který by byl dotčen zásahem zákonodárné moci státu vydáním protiústavního zákona následně zrušeného Ústavním soudem ČR, se přesto nemohl nikdy v budoucnu již úspěšně dovolat v soudním či jiném řízení svých práv. V posuzované věci žalobce byl vydáním protiústavního zákona ve svých právech poškozen a nápravy daného stavu může být dosaženo pouze plným obnovením jeho právního postavením oprávněné právnické osoby ve smyslu ustanovení § 879c obč. zák. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně zákonu odpovídajícímu výroku o nákladech řízení. Úspěšnému žalobci byly přiznány i náklady odvolacího řízení spočívající v odměně za právní zastoupení dle vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 10.000,- Kč. Po připočtení dvou režijních paušálů po 75,- Kč a cestovného ve výši 150,- Kč činí náklady odvolacího řízení celkem 10.300,- Kč (§ 142 odst. 1, § 224 o.s.ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Plzni dne 22. února 2006