Jestliže pachatel získá věc trestným činem zpronevěry dle § 248 trestního zákona a pak takto získanou věc převede na jinou osobu prodejem, nejde při tomto prodeji o další skutek, který by bylo možno posoudit jako trestný čin podvodu podle § 250 trestního zákona, byť takovým prodejem byla třetí osoba uvedena v omyl ohledně vlastnictví této věci pachatelem, protože zde chybí jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu - obohacení se ke škodě této osoby, neboť za následný prodej zpronevěřené věci získává pachatel jen ekvivalent toho, o co se již neoprávněně obohatil.

8To 85/2006 - Krajský soud v Plzni rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 24.4.2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. P. P. a soudců JUDr. J. L. a Mgr. M. Ž., t a k t o : K odvolání obžalované I. K. se podle § 258 odst.1 písm.b,d) tr.ř z r u š u j e rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 30.11.2005, č.j. 4 T 109/2004-148 v celém rozsahu a podle § 259 odst.3 tr.řádu se z n o v u r o z h o d u j e tak, že o b ž a l o v a n á I. K. trvale bytem Hazlov , nyní Hranice u Aše, s e z p r o š ť u j e podle §226 písm.b)tr.řádu obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 15.7.2004 sp.zn. 1 Zt 248/2003, podle níž dne 29.5.2001 uzavřela se společností CCB-Leasing, s. r. o., Šafránkova č. 1, Praha 5, leasingovou smlouvou č. 010011521 ohledně nájmu osobního automobilu značky Ford Mondeo combi, 1,8 TD, rok výroby 1993, kdy se zavázala zaplatit 36 měsíčních leasingových splátek a zůstatkovou kupní cenu, leasingová smlouva byla ukončena ze strany leasingového nájemce z důvodu trvalého vyřazení předmětu leasingu z provozu vzhledem k jeho zničení ke dni 30.9.2001, o čemž byla obviněná vyrozuměna a obviněná přes tuto skutečnost a skutečnost, že nebyla vlastníkem předmětného havarovaného vozidla a v rozporu se Všeobecnými smluvními podmínkami pro leasing motorových vozidel společnosti CCB-Leasing, s. r. o. prodala automobil dne 28. října 2001 I. P., nar. , a to za částku 65.000,-Kč, kdy obdržela částku 45.000,-Kč s tím, že 20.000,-Kč bude doplaceno po předání velkého technického průkazu, k čemuž nedošlo a obviněná nepravdivě sdělila kupujícímu I. P., že je vlastníkem předmětného vozidla, což nechala uvést i do kupní smlouvy a způsobila tak I. P. škodu ve výši 45.000,-Kč a leasingové společnosti CCB-Leasing, s. r. o. škodu ve výši 19.727,78,-Kč, č í m ž m ě l a s p á c h a t 1) trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zákona, 2) trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,2 O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem byla obžalovaná uznána v podstatě ve shodě se zjištěnými skutkovými okolnostmi převzatými ze shora uvedené obžaloby s tím, že soud prvého stupně do výroku o vině pouze specifikoval výši leasingových splátek a kupní cenu předmětu leasingu v době uzavírání leasingové smlouvy, oproti obžalobě došel k závěru, že leasingové společnosti byla způsobena škoda ve výši 19.592,-Kč. Okresní soud použil shodnou právní kvalifikaci s podanou obžalobou a podle § 250 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst.1 tr. zákona odsoudil obžalovanou k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10ti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18ti měsíců a současně podle § 59 odst. 2 tr. zákona bylo stanoveno omezení, aby obžalovaná podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. V adhézním řízení podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal okresní soud poškozeného I. P. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podala obžalovaná v zákonné lhůtě odvolání, které odůvodnila prostřednictvím svého obhájce. Podaný řádný opravný prostředek směroval do výroku o vině i trestu, když odvolatelka nesouhlasila se závěrem o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obhajoba namítá, že ve všeobecných smluvních podmínkách pro leasing shora uvedené leasingové společnosti je jasně uvedeno, a to v bodě 6.1.2, který se týká trvalého vyřazení předmětu leasingu z provozu v případě jeho prokazatelného zničení, že obžalovaná byla povinna předmět leasingu zlikvidovat, popř. jej mohla nabídnout zpět k odprodeji leasingové společnosti. Z tohoto ustanovení podle jejího názoru jednoznačně vyplývá, že v případě zničení předmětu leasingu byla oprávněna s ním nakládat. Ze zprávy CCB-Leasingu ze dne 17.10.2001 bylo obžalované sděleno, že předmětná smlouva byla ukončena z důvodu totální škody a to k 30.09.2001. Ta teprve následně kupní smlouvou ze dne 28.10.2001 motorové vozidlo, respektive jeho vrak, odprodala svědku I. P.. Z těchto skutečností má odvolatelka za to, že nemohla být naplněna subjektivní stránka předmětných trestných činů, neboť jednala v dobré víře, že s předmětným vrakem může nakládat. Tuto svou domněnku opírá o smlouvu o prodeji ze dne 29.5.2001, kde je uvedena jako kupující, a pan Odstrčil jako prodávající. V dané smlouvě se nehovoří o tom, že by obžalovaná byla pouze leasingovým nájemcem. Osobně se tedy domnívala, že se jedná o tzv. splátkový prodej, kdy je vlastníkem vozidla. Namítá také, že předmět leasingu jí nikdy nebyl protokolárně předán, i když si je plně vědoma toho, že podepsala leasingovou smlouvu a převzala všeobecné smluvní podmínky pro leasing. Domnívala se však, že se jedná o splátkový úvěr, kde se vyhotovují obdobné listiny. Poukazuje rovněž na to, že ze spisového materiálu dále vyplývá, že z pojistky viníka dopravní nehody, při které bylo vozidlo zničeno, bylo plněno její osobě, což jí také utvrdilo v tom, že může s vrakem vozidla nakládat. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby napadený rozsudek byl jako nepřezkoumatelný zrušen a vrácen zpět okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 254 odst. 1 tr. řádu nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle odst. 3 téhož ustanovení jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Krajský soud v Plzni z podnětu včas podaného a řádně odůvodněného odvolání přezkoumal napadené výroky o vině i trestu, jakož i navazující výrok o náhradě škody, a řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k následujícím závěrům. Řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí proběhlo v souladu s trestním řádem, při respektování práva na obhajobu a při dodržování všech příslušných procesních ustanovení sloužících ke zjištění skutečného stavu věci. Zdejší soud neshledává žádné podstatné vady řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, ostatně odvolatelka takové vady nenamítá. Důkazní řízení bylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle § 2 odst. 5 tr. řádu, jednotlivé důkazy byly provedeny zákonným způsobem, v tomto směru rovněž není napadený rozsudek napadán. Odvolatelka svůj řádný opravný prostředek směřuje výhradně proti způsobu hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich souhrnu podle § 2 odst.6 tr. řádu, v tomto směru s ní lze do určité míry souhlasit, avšak na podkladě jiných argumentů, než které jsou uvedeny v odůvodnění podaného odvolání. Především je třeba uvést, že podle uznávané soudní praxe pokud pachatel trestného činu získá věc, např. osobní automobil, takovou věc dále převede na jinou osobu (např. uvedený automobil dále prodá), je třeba toto další jednání považovat za součást původního podvodného jednání, jímž došlo k obohacení pachatele. Nejde tedy při tomto následném prodeji o další skutek, který by bylo možné opětovně posoudit jako další trestný čin podvodu či navazující trestný čin podvodu na předchozí trestný čin zpronevěry. Tímto dalším prodejem, přestože třetí osoba (v daném případě svědek P..) byla uvedena v omyl ohledně vlastnictví prodávané věci, už pachatel podvodu sám sebe a jinou osobu dále (opětovně ) neobohacuje, protože za prodej získává pouze ekvivalent toho, o co se již předtím neoprávněně obohatil. Na podkladě tohoto výkladu lze shledat pochybení soudu prvého stupně ve smyslu ustanovení § 258 odst.1 písm. d) tr. řádu, tedy nesprávnou aplikaci zvláštní části trestního zákona, když skutek nemohl být současně posuzován jako trestný čin zpronevěry ve vztahu k poškozené leasingové společnosti a současně jako trestný čin podvodu ve vztahu k poškozenému – shora uvedenému svědkovi. V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že soud prvého stupně neměl vůbec rozhodovat o připojení svědka jako poškozeného a podle § 206 odst. 3 tr. řádu měl rozhodnout, že svědka P. jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Pokud jemu byla způsobena škoda, nebyla způsobena v přímé souvislosti s projednávanou trestnou činností. Tím rozhodně není dotčeno právo zmíněného svědka uplatňovat své majetkové nároky v občanskoprávním řízení, kam byl odkázán již napadeným rozsudkem. Oproti tomu v rozporu s právním názorem odvolatele se zdejší soud ztotožňuje s tím, že byly naplněny ze strany obžalované formální znaky žalovaného trestného činu zpronevěry podle § 248 odst.1 tr. zákona. Její obhajoba, že považovala majetkovou transakci, jejíž předmětem bylo osobní vozidlo, za kupní smlouvu se splátkovým kalendářem je zcela zjevně účelová. Je třeba připomenout, že v projednávaném případě byly skutečně poněkud nešikovně po formální stránce uzavřeny dvě smlouvy s obžalovanou, a to jednak smlouva o prodeji založená na čl. 22, jednak leasingová smlouva, jejíž součástí jsou všeobecné smluvní podmínky (čl. 23-24). Obě smlouvy však byly uzavřeny v týž den, navíc ve smlouvě o prodeji je pod jejím označením výslovný odkaz na leasingovou smlouvu navazující, a především je zcela evidentní, že obžalovaná - v době uzavření smlouvy bankovní úřednice potvrdila seznámení se všeobecnými smluvními podmínkami pro leasing motorových vozidel a následné plnění ve formě leasingových splátek neadresovala údajnému prodejci ( jak by měla podle svého chápání uzavřeného právního úkonu podle současné verze obhajoby) ale plnila právě leasingové společnosti. S tou také vedla nadále korespondenci o dalším postupu, když je třeba zdůraznit, že ještě před převodem vozidla na svědka P.. výslovně žádala o povolení k pozdržení platby zmíněného nedoplatku 83.604,-Kč (čl.30). Je tedy evidentní, že obžalovaná si byla vědoma svých nesplněných závazků vůči leasingové společnosti, proto lze odmítnout její tvrzení, že jednala v omylu s tím, že vycházela z představy, že předmět leasingu nabyla do svého vlastnictví z této uzavřené kupní smlouvy. S ohledem na všeobecné leasingové podmínky i již zmíněnou korespondenci neobstojí ani další námitka obhajoby, a to, že s ohledem na bod 6. 1. 2. předmětných smluvních podmínek pro leasing motorových vozidel měla povinnost předmět leasingu zlikvidovat nebo nabídnout zpět k odprodeji leasingové společnosti. Právě z žádosti o povolení odkladu platby nedoplatku předčasně ukončené leasingové smlouvy, kterou reagovala obžalovaná na finanční vypořádání vyplývající i z protokolu o finančním vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy (čl. 26) vyplývá, že obžalovaná věděla, že nedošlo k přechodu vlastnického práva, přesto v rozporu s bodem 6. 2. 1. předmětných smluvních podmínek nesplnila všechny závazky, pročež další převod vozidla byl z její strany neoprávněný. Zdejší soud se ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně, pokud jde o rozsah způsobené škody, když okresní soud vycházel ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky a od stanovené částky odečetl akontaci i zaplacené dvě leasingové splátky. Způsobená škoda přesáhla kvalifikační znak škody nikoliv nepatrné ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zákona, byly tedy splněny podmínky pro právní posouzení jednání obžalované jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zákona ve znění pozdějšího zákona účinného od 1.1.2002, který je pro obžalovanou s ohledem na posun kvalifikačního znaku výše způsobené škody příznivější. Zdejší soud však současně zrušil napadený rozsudek i z důvodu § 258 odst.1 písm. b) tr. řádu, když má za to, že s ohledem na další rozebírané skutečnosti lze uzavřít, že čin spáchaný obžalovanou není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, neboť stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je nepatrný (§ 3 odst.2 tr. zákona). Zdejší soud hodnotil jednak dosavadní bezúhonnost obžalované, bral v úvahu i skutečnost, že k předčasnému ukončení leasingu došlo v důsledku dopravní nehody nezaviněné obžalovanou či jejím manželem, přihlédl k velkému časovému odstupu od doby projednávaného skutku a především zohlednil i tu skutečnost, že obžalovaná, ačkoliv byla nepravomocně uznána vinnou způsobením škody 19.592,-Kč společnosti CCB-Leasing, s. r. o., s poškozeným uzavřela smír, následně schválený usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 7.12.2005 pod sp. zn. 14C 260/2004, jímž se zavázala uhradit zmíněné firmě částku 35.702,-Kč a náklady řízení. Zdejší soud tedy vyhodnotil kritéria určující konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání dle § 3 odst.4 tr. zákona tak, že následky provedení činu, okolnosti, za nich byl spáchán, osoba pachatele snižují společenskou nebezpečnost pod úroveň vyžadovanou trestním zákonem pro posouzení skutku jako trestného činu. Protože obžalovaná způsobila jinému svým zaviněním majetkovou škodu, zvažoval zdejší soud, zda nejsou splněny podmínky pro postup dle § 257 odst.1 písm. b) tr. řádu, tedy pro postoupení věci přestupkové komisi s tím, že by se mohlo jednat o přestupek proti majetku podle § 50 odst.1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb. Zdejší soud však musel vyhodnotit skutečnost, že projednávaný skutek měl být spáchán neoprávněným převodem předmětu leasingu na další osobu 28.10.2001. Podle § 20 tehdy účinné právní úpravy zákona o přestupcích nebylo možno přestupek projednat, pokud od jeho spáchání uplynul jeden rok. Teprve novelou zmíněného zákona účinnou od 1.4.2002 bylo zmíněné ustanovení doplněno o odst. 2, podle něhož se do běhu prekluzivní lhůty nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu, jímž míněn trestní řád. Podle přechodného ustanovení článku II., 2 zákona č. 62/2002 Sb. se však předmětná lhůta, po jejímž uplynutí nelze přestupek projednat, u přestupků spáchaných do dne nabytí účinnosti této novely řídí dosavadními právními předpisy. Z toho lze dovodit, že od doby spáchání do současné doby již uběhla prekluzivní lhůta podle předchozí úpravy zákona o přestupcích, proto postoupení věci již v úvahu nepřipadá. Proto nezbylo než podle § 259 odst.3 tr. řádu po zrušení napadeného rozsudku ze shora uvedených důvodu § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu znovu rozhodnout tak, že podle § 226 písm. b) tr. řádu se obžalovaná v plném rozsahu zprošťuje obžaloby. Tento rozsudek již neobsahuje výrok o náhradě škody ve vztahu ke svědku I. P., a to z již shora uvedených důvodů, že ve vztahu k němu se obžalovaná nedopustila trestného činu, proto jej nelze považovat za poškozeného, který má v rámci trestního řízení právo na náhradu majetkové škody. P o u č e n í : V Plzni 24.4.2006