Za "sjednávání úvěrové smlouvy" u trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b trestního zákona je třeba považovat i jednání osoby, která projevila úmysl získat spotřebitelský úvěr v bance a bance za tím účelem předložila a ponechala tam nepravdivý doklad o zaměstnání, resp. o výši svého příjmu, byť zatím nepodala písemnou žádost o poskytnutí úvěru, neboť za "sjednávání úvěrové smlouvy" je třeba považovat veškerá jednání žadatele s bankou, jejichž výsledkem má být uzavření úvěrové smlouvy. Není rozhodné, že tato osoba prozatím nepodala písemnou žádost o poskytnutí úvěru, jejíž podání banka před uzavřením úvěrové smlouvy vyžaduje, neboť proces sjednávání úvěrové smlouvy není zákonem upraven.

8 To 480/2008 U s n e s e n í Krajský soud v Plzni rozhodl ve veřejném zasedání konaném 3. prosince 2008 v Plzni, t a k t o : Odvolání obžalovaného M.G. proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14.10.2008 č.j. 1 T 76/2008-70 se podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítá. O d ů v o d n ě n í Okresní soud napadeným rozsudkem odsoudil obžalovaného M.G. za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 trestního zákona. Obžalovaný se jej dopustil 18. prosince 2007 na pobočce Komerční banky, a. s tím, že k ústní žádosti, aby mu jmenovaná banka poskytla úvěr, předložil potvrzení o výši příjmu, v němž bylo nepravdivě napsáno, že je od února 2003 zaměstnán u V.K. – Agentura D., ačkoliv tam nikdy nepracoval, a že dosahuje průměrného čistého měsíčního příjmu 21.350,-- Kč. Banka s obžalovaným úvěrovou smlouvu neuzavřela, poněvadž vzal svoji žádost telefonicky zpět poté, co jej pracovník banky vyzval, aby předložil další doklady, a poté, co tento pracovník odhalil, že je shora uvedené potvrzení nepravdivé. Okresní soud napadeným rozsudkem obžalovanému uložil podle § 250b odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařadil do věznice s ostrahou. V zákonné lhůtě podal proti tomuto rozhodnutí obžalovaný odvolání. Namítl v něm, že nežádal, aby mu banka poskytla úvěr. Ze svědecké výpovědi bankovního pracovníka Z.B. totiž vyplynulo, že by tak musel učinit písemně. Obžalovaný vedl s uvedeným svědkem hovor pouze v akademické rovině o tom, v jaké výši by mu banka mohla úvěr poskytnout, pokud by dosahoval příjmů vykázaných na předloženém potvrzení. Banka také s obžalovaným nezahájila standardní řízení o tom, zda mu úvěr poskytne. Svědek Z.B. dále potvrdil, že v živnostenském rejstříku okamžitě zjistil všechny potřebné údaje. I kdyby tedy obžalovaný měl v úmyslu vylákat od banky úvěr, šlo by o zjevně nezpůsobilý pokus, který by poškozenou nijak neohrozil. Odvolatel dále namítl, že se nedostavil k hlavnímu líčení kvůli mimořádné pracovní směně. Proto před soudem neprohlásil, že spáchal skutek, který je mu kladen za vinu, takže okresní soud nemohl schválit dohodu o narovnání, kterou by obžalovaný uzavřel. V této souvislosti odvolatel zdůraznil, že je připraven složit 50.000,-- Kč na dobročinné účely. Soud prvního stupně právě popisovaný postup znemožnil, protože nepřijal omluvu, kterou mu před zahájením hlavního líčení tlumočil odvolatelův obhájce. Narovnání mohl soud zvolit proto, že obžalovaný pracuje, žije řádným osobním životem a plní své povinnosti spojené s dohledem probačního úředníka. Obžalovaný dále namítl, že není ve společenském zájmu, aby se ocitl ve vězení. Nemohl by totiž splácet škodu, kterou způsobil Mgr. K. svou dřívější trestnou činností, pro niž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn. Obžalovaný onu škodu hradí díky tomu, že dosahuje slušných výdělků v zaměstnání ve Spolkové republice Německo (tu odvolatel zdůraznil, že romská komunita v České republice nalézá normální a slušné zaměstnání jen těžko a že německá společnost je k příslušníkům jiných ras či národností mnohem tolerantnější). Nový pobyt obžalovaného ve vězení by nijak neochránil společnost, zatížil by daňové poplatníky a na odvolatele by jen těžko výchovně zapůsobil. Na podkladě shora uvedených námitek obžalovaný navrhl, aby Krajský soud v Plzni napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech. Ve smyslu § 254 odst. 1 trestního řádu přezkoumal odvolací soud zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž podal obžalovaný odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům. Základní námitka obžalovaného, že při skutku pospaném v napadeném rozsudku nesjednával úvěrovou smlouvu, není důvodná. Za sjednávání úvěrové smlouvy se totiž považuje celý postup, jehož výsledkem je uvedená smlouva. Nerozumí se jím tedy pouze úkony bankovního ústavu, ale také žadatele o úvěr. Proto také není důležité, že banka nezahájila to, co obžalovaný nazval standardním řízením o tom, zda úvěr poskytne. Pokud žadatel o úvěr bance předloží doklad o výši příjmu a v poškozené společnosti jej také ponechá, jde o proces, který je nutno označit za sjednávání úvěrové smlouvy, i když k němu dojde před tím, než žadatel podá písemnou žádost o úvěr. Taková forma žádosti, jak správně uvedl okresní soud, není obecnou nezbytnou podmínkou k tomu, aby někdo uzavřel s bankou úvěrovou smlouvu. Proto není podstatné, že by obžalovaný podle interních předpisů Komerční banky, a.s. musel následně podat žádost i v písemné podobě, pokud by v mezidobí neustoupil od záměru úvěr získat. Přisvědčit nelze ani námitce obžalovaného, že se o úvěr a jeho výši zajímal pouze v akademické rovině. Dostavil se totiž do banky, v níž projevil zájem o spotřebitelský úvěr ve výši sto padesát až dvě stě tisíc korun, a bankovnímu úředníkovi při tom předložil shora popsané nepravdivé potvrzení, které v bance ponechal. Jak vyplývá z výpovědi svědka Z.B., odvolatel vyslechl požadavky uvedeného úředníka, aby předložil další doklady, aniž by jej upozornil, že tak neučiní, protože se o úvěr zajímá pouze teoreticky. Pokud by se právě rozebíraná námitka zakládala na pravdě, nebylo důvodu ani k tomu, aby následující den banku informoval, že už úvěr nechce. Odtud odvolací soud dospívá k závěru, že obžalovaný svůj zájem o úvěr v bance pouze nepředstíral. Námitce obžalovaného, že jeho jednání nijak nezasahovalo do zájmů poškozené společnosti, by přitom šlo přiznat váhu pouze tehdy, pokud by skutečně projevil pouze teoretický zájem o úvěr a bez jakýchkoliv podkladů sdělil, že dosahuje určitého příjmu. K námitce obžalovaného vypovídající o tom, že trestný čin spáchal velmi jednoduchým způsobem, dlužno uvést, že taková situace je u mnoha úvěrových podvodů typická. V této rovině nelze odhlédnout od toho, že zákonodárce vložil do trestního zákona skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, protože považoval za nutné poskytnout zvýšenou ochranu zájmům bankovních domů, jež poskytují úvěry. Proto označil za trestně postižitelné i jednání, při němž není pachatel od samého počátku veden záměrem bance úvěr nesplácet. Uvedená námitka by tudíž mohla mít význam pouze při zhodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti předmětného jednání. Ta je ale rozhodně vyšší než nepatrná. Neplatí to jen proto, že jednání popsané ve zvláštní části trestního zákona, je-li spácháno obvyklým způsobem (a o takový případ šlo i v této věci), vykazuje stupeň společenské nebezpečnosti, který zákonodárce považuje za potřebný k tomu, aby je bylo možno označit za trestný čin, ale i s ohledem na osobu obžalovaného. Ta je podle § 3 odst. 4 trestního zákona jedním ze základních hledisek, jež mají význam při hodnocení stupně nebezpečnosti určitého jednání. Právě trestní minulost obžalovaného, které se bude odvolací soud věnovat níže, výrazně zvyšuje stupeň nebezpečnosti předmětného jednání. K odvolatelově námitce, proč se nedostavil k hlavnímu líčení 14. října 2008, dlužno uvést, že podle protokolu i zvukového záznamu u hlavního líčení obhájce soudu sdělil pouze tolik, že se obžalovaný, který pracuje v Německu, nemůže k jednání dostavit z pracovních důvodů. Tuto informaci nespojil s žádostí, aby kvůli tomu soud hlavní líčení odročil. Proto okresní soud správně rozhodl, že bude hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného. Měl totiž k dispozici dostatek důkazů, které prokazovaly odvolatelovu vinu a na něž správně poukázal v odůvodnění napadeného rozsudku. Na základě shora uvedených skutečností je zřejmé, že okresní soud dospěl v napadeném rozsudku ke správným skutkovým závěrům. Ty pak podřadil pod odpovídající právní kvalifikaci. Shora již rozebíraná námitka obžalovaného ohledně jeho nepřítomnosti u hlavního líčení je nedůvodná i z dalšího důvodu, který má význam pro rozhodnutí o tom, zda lze toto trestní stíhání zastavit prostřednictvím tak zvaného narovnání. Obžalovaný chtěl být u soudního roku přítomen proto, aby učinil prohlášení podle § 309 odst. 1 písm. a) trestního řádu, že spáchal skutek, pro který je stíhán, což je jedním ze zákonných předpokladů, aby soud narovnání použil a předmětné trestní stíhání zastavil. Odvolatel své případné prohlášení podle § 309 odst. 1 trestního řádu pojímá výhradně formálně, odhlížeje od jeho smyslu, a tedy od toho, že jeden ze základních cílů trestního řízení vymezených v § 1 odst. 1 trestního řádu spočívá v tom, aby orgány činné v trestním řízení zjistily, zda byl spáchán trestný čin. Ten určují všechny zákonné znaky tvořící jeho skutkovou podstatu, tedy i jeho subjektivní stránka, pro niž je zcela zásadní, jakým záměrem byl při činu pachatel veden. Odvolatelovo tvrzení, že od banky ve skutečnosti úvěr nechtěl, proto vylučuje, aby soud v jeho případě institut narovnání použil, i kdyby obžalovaný pro takový postup splňoval další zákonem stanovené podmínky. Jednou z nich ale je, že jej soud považuje za dostačující mimo jiné vzhledem k osobě obžalovaného. I když odvolatel pracuje, hradí svůj dřívější dluh a podrobuje se dohledu probačního úředníka, podmínky pro postup, jehož se domáhá, rozhodně nesplňuje. Vyplývá to z opisu rejstříku jeho trestů. Zprvu byl postihován jako mladistvý pro majetkovou trestnou činnost. Pro trestnou činnost téhož charakteru byl již jako dospělý odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve věci Okresního soudu v Karlových Varech sp.zn. 5 T 329/93. Další podmíněný trest odnětí svobody mu soud uložil za trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona. I když se měl obžalovaný podle opisu rejstříku trestů ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení osvědčit, z dalších spisů vyplývá, že se v ní dopustil další úmyslné trestné činnosti. Pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona mu uložil Okresní soud v Karlových Varech ve věci sp.zn. 8 T 12/2001 další podmíněný trest odnětí svobody a nad obžalovaným vyslovil dohled. Týž soud pak odvolateli uložil za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona v další věci souhrnný podmíněný trest odnětí svobody. Výkon tohoto trestu později nařídil, poněvadž se obžalovaný ve zkušební době dopustil trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, pro nějž byl odsouzen ve věci Okresního soudu v Karlových Varech sp.zn. 8 T 152/2002. Z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za poslední tři shora uvedené trestné činy, obžalovaného propustil Okresní soud v Chomutově 1. března 2007 a zkušební dobu stanovil na tři roky. V této zkušební době se obžalovaný dopustil předmětného skutku. Z právě uvedených skutečností je zřejmé, že soud nemůže toto trestní stíhání zastavit a že obžalovanému nemůže znovu uložit trest, který by v první řadě akcentoval výchovné působení trestního řízení. Podle § 23 odst. 1 trestního je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v další trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Všem těmto požadavkům odpovídá jedině nepodmíněný trest odnětí svobody. Obžalovaný je totiž výrazným speciálním majetkovým recidivistou, na nějž výchovně nezapůsobila celá řada opatření, která v neobvykle velké míře kladla důraz na výchovné působení trestu. Bude-li obžalovaný umístěn ve výkonu trestu odnětí svobody, bude to jistě citelné opatření, které se dotkne zájmů poškozené, která v současnosti od obžalovaného dostává náhradu škody, avšak účelu trestu nelze dosáhnout jinak. Nelze jej totiž vztáhnout pouze k jedné poškozené osobě z předchozí trestní věci, nýbrž je třeba jej posuzovat z hlediska zájmů celé společnosti. Odtud se odvolací soud dostává k odvolatelově námitce o finančních nákladech na výkon trestu. Tu jde o argument, k němuž soud nemůže přihlížet. Stát na sebe vztáhl právo rozhodovat v trestních věcech a od občanů vybírá daně mimo jiné proto, aby tento úkol finančně zajistil. Za nedůvodnou považuje odvolací soud i námitku obžalovaného, která se týká jeho etnické příslušnosti. Jakákoli souvislost odvolatelova původu s předmětnou trestnou činností totiž není zřejmá, a sám obžalovaný v odvolání nepíše, co by měla tato okolnost znamenat pro rozhodnutí. Mě-li tím na mysli, že se bude i nadále zdržovat v Německu, kde bude moci pracovat a díky tomu splácet jednu ze škod, kterou způsobil předchozí trestnou činností, nemůže takové předsevzetí nic změnit na shora uvedených závěrech, z nichž vyplývá, že je obžalovanému nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Další námitka, jejíž význam pro soudní rozhodnutí obžalovaný v odvolání přesně nevysvětlil, se týkala toho, že na něj trest odnětí svobody jen těžko výchovně zapůsobí. Odvolatel ji patrně myslel tak, že se již napravil. K tomu je nutno uvést, že se předmětné trestné činnosti obžalovaný dopustil poměrně nedávno a navíc v době, kdy ve vztahu k němu soudy velmi výraznou měrou zdůraznily výchovné působení trestního řízení. Proto nelze z jeho současné pracovní a rodinné situace dovodit, že by soud mohl zopakovat některou z těch sankcí, jež selhaly. Rozhoduje o druhu a výši trestu, přihlédl okresní soud správně k tomu, že obžalovanému nic nepolehčovalo a že mu přitěžovala předchozí odsouzení a že se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Pokud velmi výraznému speciálnímu majetkovému recidivistovi uložil trest odnětí svobody v jedné čtvrtině zákonem stanovené trestní sazby (odvolatel byl v tomto řízení ohrožen trestem odnětí svobody až na dva roky), nelze takový postih rozhodně považovat za nepřiměřeně přísný (okresní soud takové rozhodnutí správně odůvodnil fází, do níž v tomto případě dospělo sjednávání úvěrové smlouvy). Jedině výrok o nepřiměřeném trestu by mohl podle § 258 odst. 1 písm.e) trestního řádu odvolací soud zrušit a obžalovanému uložit mírnější trest. Okresní soud v napadeném rozhodnutí neuvedl, proč obžalovaného zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Proto je zapotřebí doplnit, že do uvedeného typu věznice jsou podle § 39a odst. 2 písm.c) trestního zákona zařazováni pachatelé, jimž soud uloží trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující dvou roků, kteří již byli ve výkonu uvedeného druhu trestu pro úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech neuprchli z vazby či z výkonu trestu odnětí svobody. Právě tyto podmínky obžalovaný splňuje. Proto ani výrok o způsobu výkonu trestu nebyl nepřiměřeně přísný. Na podkladě všech shora uvedených skutečností je zřejmé, že odvolání obžalovaného nebylo důvodné. Proto je Krajský soud v Plzni podle § 256 trestního řádu zamítl. P o u č e n í : I. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek. II. Proti tomuto rozhodnutí může podat dovolání nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoliv výroku, a to ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, jakož i obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obžalovaný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Podání obžalovaného, které by nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť by takto bylo označeno. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 trestního řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu, i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Plzni 3. prosince 2008