Pravomoc Českého telekomunikačního úřadu je dána i v případě, že žalobci byla pohledávka postoupena osobou, jež službu elektronické komunikace poskytuje. Je dána, i když nejde o spor ze smlouvy, ale o úhradu za službu poskytovanou bezesmluvně.

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Z. K. a soudkyň JUDr. A. Č. a JUDr. I. P. ve věci žalobce Č. i. k., a. s. se sídlem Praha 1, IČ , zastoupeného JUDr. R. M., advokátem v Plzni, proti žalovanému J. H., s místem podnikání, Dolní Rychnov, IČ , o zaplacení 1.242,50 Kč s přísl., o odvolání žalobce i žalovaného do usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 16 C 370/2008-25 ze dne 21.1.2009 t a k t o : I. Odvolání žalovaného se odmítá. II. Usnesení soudu I. stupně se v napadené části, tj. ve výrocích I., II., V. a VI., potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Usnesením shora uvedeným soud I. stupně rozhodl, že řízení o zaplacení 1.242,50 Kč s přísl. se zastavuje (výrok I.); že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.); že vzájemná žaloba žalovaného ze dne 1.10.2008 o zaplacení 150.000,-- Kč se odmítá (výrok III.); že žalovanému se ukládá pořádková pokuta ve výši 2.000,-- Kč s tím, že tuto je žalovaný povinen zaplatit na účet Okresního soudu v Sokolově ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV.); že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.); a že žalobci po právní moci usnesení se vrací soudní poplatek ve výši Kč 600,-- (výrok VI.). K odůvodnění soud I. stupně uvedl, že pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o zaplacení 1.242,50 Kč s přísl. nemá soud, který tak pro nedostatek své pravomoci rozhodl postupem dle § 104 odst. 1 o.s.ř. o zastavení řízení, neboť se jedná o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Vycházel z ust. § 129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích, které stanoví, že ve sporech, které vznikly mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem na straně druhé, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě, rozhoduje Český telekomunikační úřad, kterému po právní moci usnesení bude věc postoupena k vyřízení. Zároveň dovodil s poukazem na ust. § 524 odst. 1 občanského zákoníku, že pokládá za nerozhodné, že v tomto případě žalobcem není přímo osoba vykonávající komunikační činnost, nýbrž její nástupce. Vzájemný návrh žalovaného o zaplacení 150.000,-- Kč pak soud I. stupně odmítl, neboť žalovaný přes výzvu soudu, obsahující poučení i o následcích nečinnosti, nedostatek náležitostí tohoto vzájemného návrhu nedoplnil. Soud I. stupně proto postupoval podle § 43 odst. 2 o.s.ř. Uložení pořádkové pokuty pro žalovaného je odůvodněno postupem dle § 53 odst. 1 o.s.ř., když podání žalovaného ze dne 15.12.2008 bylo soudem I. stupně vyhodnoceno jako hrubě urážlivé. Rozhodnutí o nákladech řízení je odůvodněno ust. § 146 odst. 1, písm. c) o.s.ř. Vrácení soudního poplatku žalobci pak odkazem na ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. Na čl. 29 spisu se nachází podání žalovaného ze dne 21.1.2009, z jehož obsahu je zřejmé, že žalovaný tímto podáním zřejmě mínil odvolání. Soud I. stupně žalovaného vyzval, aby toto své odvolání doplnil tak, aby bylo zřejmé, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu je napadáno a v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá. Výzva byla žalovanému doručena dne 29.1.2009. Na čl. 42 spisu je založeno podání žalovaného, došlé soudu dne 12.2.2009. V tomto podání žalovaný uvádí, že napadá „všechny žaloby Č. t., nyní inkasní kapitál a justici“. Poté popisuje, jak žádal o přípojku telefonu od roku 1986; kdy až telefonní stanice byla pro něho zřízena, že řádně platil, s T. skončil a pořídil si mobil. Není „dojná kráva“ a nehodlá proto dále platit, i když oželel všechny peníze, o něž ho „darmožrouti“ připravili. Nechť si soud dál pátrá po spravedlnosti, on sám už končí. Také žalobce napadl usnesení soudu I. stupně včas podaným odvoláním, které bylo výslovně směřováno jen do výroku I., II., V. a VI. zmíněného usnesení. V odvolání namítá, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť příslušné ustanovení zákona č. 127/2005 Sb. (zákon o elektronických komunikacích) nesprávně vyložil. Rozsah pravomoci Českého telekomunikačního úřadu v ust. § 129 odst. 1 citovaného zákona, tedy rozsah sporů, které jsou zákonem o elektronických komunikacích svěřeny tomuto úřadu, je vymezen jednoznačným uvedením charakteristik stran sporu, jednoznačným uvedením osob podávajících návrh a jednoznačným uvedením povinností, kterých se spor může týkat. Ve smyslu ust. § 7 zákona o elektronických komunikacích je osobou vykonávající komunikační činnost, jakožto jedna ze stran sporu, pouze osoba, jejíž činnost představuje zajišťování sítí elektronických komunikací nebo poskytování služeb v elektronických komunikacích nebo provozování přístrojů dle ust. § 73 zákona o elektronických komunikacích. Ve smyslu ust. § 2, písm. a), b) zákona o elektronických komunikacích jde v případě účastníka o osobu, která uzavřela s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu o poskytování těchto služeb, v případě uživatele o osobu, která využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací. Pouze tyto shora zmiňované osoby jsou oprávněny být stranou v řízení před Českým telekomunikačním úřadem. Odvolatel nenaplňuje charakter ani jedné se shora popsaných osob, neboť nevykonává komunikační činnost, není účastníkem ani uživatelem a není oprávněn podat návrh u Českého telekomunikačního úřadu, ve kterém by se mohl domáhat plnění povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích. Odvolatel se stal věřitelem až na základě následně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek s poskytovatelem komunikační služby a je tedy jeho právním nástupcem. Tato skutečnost však rozšíření pravomoci Českého telekomunikačního úřadu nezakládá. Za zásadní považuje odvolatel též tu skutečnost, že právním důvodem, na základě kterého se odvolatel domáhá vydání peněžitého plnění, je bezdůvodné obohacení ve smyslu předpisů občanského práva. V posléze uvedeném směru poukazuje na ust. § 7 odst. 1 o.s.ř. a konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. 33 Odo 1532/2005) i na stanoviska zvláštního senátu, které příkladmo v odůvodnění odvolání cituje. Závěrem pak shrnuje, že v daném případě není dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu a to v důsledku nesplnění předpokladů pozitivně vymezených v ust. § 129 zákona č. 127/2005 Sb. v části naplnění definovaného charakteru osob, jichž se spor týká. Ba naopak je podle odvolatele dána pravomoc soudu dle § 7 o.s.ř., neboť předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení. Navrhl, aby usnesení soudu I. stupně bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací přezkoumal podle § 212, § 212a o.s.ř. ve znění platném a účinném do 30.6.2009 (dále jen o.s.ř.) napadené usnesení soudu I. stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobce i žalovaného a aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2, písm. a/, c/ o.s.ř.), dospěl k těmto závěrům: Předně je třeba uvést, že odvolání podané žalovaným, zažurnalizované na čl. 29 spisu, nemělo náležitosti vyžadované ust. § 42 odst. 4 a v ust. § 205 odst. 1 o.s.ř. Soud I. stupně žalovaného vyzval k odstranění vad tohoto odvolání. Výzva byla žalovanému doručena. Vzdor doplňujícímu podání žalovaného (na čl. 42 spisu) nedošlo k odstranění vad odvolání, neboť z obou těchto podání žalovaného nelze dovodit, zda odvoláním je napadáno usnesení ze dne 21.1.2009, v jakém rozsahu toto usnesení žalovaný napadá, resp. proti kterému z více výroků předmětného usnesení soudu I. stupně žalovaný svým odvoláním brojí. Neuvedení rozsahu odvolání, když tímto rozsahem nemůže být jen prohlášení odvolatele, že napadá „všechny žaloby Č. t., nyní inkasní kapitál, justici“, je pak okolností, která brání dalšímu průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud proto nemohl jinak, než za použití ust. § 211 a § 43 odst. 2 o.s.ř. odvolání žalovaného pro jeho vady odmítnout. Pokud jde o odvolání žalobce, pak odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 1.9.2008 vydání rozhodnutí, jímž by byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 1.242,50 Kč s přísl. s odůvodněním, že předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení, neboť přes absenci právního vztahu (smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb) poskytoval předchozí věřitel (T. 02 C. R., a. s.) prostřednictvím pevné telekomunikační sítě žalovanému telefonní služby, v jejichž rámci žalovaný účastnické telefonní číslo (referenční číslo ) včetně zřízení příslušné telefonní stanice využíval. Žalovaný dosud za čerpání telekomunikačních služeb neuhradil ničeho, tedy v důsledku nezaplacení ceny obvyklé za poskytnuté telekomunikační služby se žalovaný bezdůvodně obohatil. Majíc na zřeteli skutkovou stránku věci, vyplývající z obsahu spisu, mohl odvolací soud uzavřít, že soud I. stupně věc po právní stránce posoudil správně, neboť aplikoval jak správný předpis (zákon č. 127/2005 Sb. účinný od 1.5.2005), tak ust. tohoto zákona také správně vyložil. Pokud žalobce v odvolání argumentuje tím, že pravomoc Českého telekomunikačního úřadu podle ust. § 129, odst. 1, věta první zákona č. 127/2005 Sb. není dána, když žalobce se stal věřitelem až na základě následně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek s poskytovatelem komunikační služby, a nenaplňuje tak charakter osoby oprávněné ve smyslu zákona o elektronických komunikacích, nelze tomuto názoru přisvědčit. Odvolací soud toto nepřitakání opírá o usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009 sp. zn. 33 Cdo 2894/2008, ve kterém Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že „k projednání a rozhodnutí sporu o úhradu ceny za poskytnutou službu elektronické komunikace je dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu podle § 129 odst. 1, věty prvé, zákona č. 127/2005 Sb. i tehdy, jestliže osoba vykonávající telekomunikační činnost postoupila pohledávku vůči účastníku osobě, která komunikační činnost nevykonává“. Právní závěr soudu I. stupně nemůže být zpochybněn ani tím, že podle žalobního tvrzení je předmětem řízení vydání bezdůvodného obohacení, byť tuto skutečnost s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení sp.zn. 33 Odo 1532/2005 a dále v tomto odvolání uváděná usnesení zvláštního senátu) pokládá odvolatel za zásadní. Je tomu tak proto, že odvolatel si citovaná rozhodnutí nesprávně vyložil, resp. poukaz na tato rozhodnutí je nepřípadný. Pravomoc Českého telekomunikačního úřadu je v ust. § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. vymezena odlišně od předchozí úpravy zakotvené v ust. § 95, bodu 8, písm. d) zákona č. 151/2000 Sb. V nové úpravě již nejde o spor týkající se povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb mezi provozovatelem veřejné komunikační sítě a účastníkem (tedy existence smlouvy již není rozhodujícím kriteriem), nýbrž o spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7 zák. č. 127/2005 Sb.) na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem (§ 2a, 2b zákona č. 127/2005 Sb.) na straně druhé, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Ust. § 64 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. stanoví, že účastník, popř. uživatel veřejně dostupné služby elektronických komunikací je povinen uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby. Odvolací soud mohl proto uzavřít, že v daném případě nemá pochybnosti o tom, že předmětem daného sporu je platební povinnost uložená tímto zákonem, neboť mezi tyto povinnosti nutně patří i povinnost účastníka, popř. uživatele stanovená v § 64 odst. 1 citovaného zákona. Žalobce sice v žalobě tvrdí, že jde o spor o vydání bezdůvodného obohacení, avšak z vylíčení skutkových okolností daného případu v této žalobě uvedených vyplývá, že žalobce se domáhá po žalovaném finančního plnění za využívání účastnické telefonní stanice s telefonním číslem , tedy splnění povinnosti účastníka, popř. uživatele ve smyslu § 64 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., tedy splnění povinnosti uložené zákonem č. 127/2005 Sb. S ohledem na shora vyložené odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Za použití ust. § 219 o.s.ř. usnesení soudu I. stupně v napadené části (tj. ve výrocích I., II., V. a VI.) jako věcně správné potvrdil. Žalobce neměl v odvolacím řízení úspěch. Odvolání žalovaného bylo odmítnuto. Za použití ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nelze podat odvolání. Dovolání proti výroku II. tohoto usnesení, v části potvrzující výrok I. a II. usnesení soudu I. stupně, je přípustné a lze je podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k NS ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně (§ 239 odst. 2, písm. a/ o.s.ř.). V Plzni dne 29.9.2009