17A 54/2012-42     ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY      Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou v právní věci žalobkyně: M. T. C.,  nar. 1974, státní příslušnost Peru, alias I. P. A. S., nar. 1976, státní příslušnost Kuba, t.č. bytem Pobytové středisko K. proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem Nádražní 2, 306 28 Plzeň, v řízení o žalobě ze 27.10.2012 proti rozhodnutí žalované ze dne 1. října 2012 č.j. X o zajištění za účelem správního vyhoštění,   t a k t o :   I. Žaloba  s e   z a m í t á.       II.   Žádný z účastníků   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení.      O d ů v o d n ě n í :   Včasnou žalobou ze dne 27.10.2012 se žalobkyně domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované ze dne 1.10.2012 č.j. X, jímž bylo rozhodnuto podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v platném znění (dále jen zákon o pobytu) o jejím zajištění za účelem správního vyhoštění s tím, že doba zajištění se podle § 125 odst. 1 téhož zákona stanovuje na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody (kopie napadeného rozhodnutí byla připojena); závěrem žalobkyně požadovala vydání rozsudku, kterým bude napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení.      Napadeným rozhodnutím žalované ze dne 1.10.2012 č.j. X bylo podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu rozhodnuto o zajištění žalobkyně za účelem správního vyhoštění s tím, že doba zajištění se podle § 125 odst. 1 téhož zákona stanovuje na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí konstatovala, že při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla dne 30.9.2012 ve 12 hod. kontrolována policií SRN-BPOLI W. v linkovém autobusu Praha – Madrid, kdy při kontrole předložila jízdenku č. X z Prahy do Madridu od společnosti Eurolines s.r.o. vydanou dne 29.9.2012 na jméno C. S. M.; při kontrole předložila cestovní doklad č. X vystavený na jméno C. S. M. A., nar. 1974, st. příslušnost MEX. Dne 1.10.2012 byla žalobkyně předána policií SRN zpět do České republiky (dále jen ČR). Žalobkyně do protokolu o vyjádření účastníka dne 1.10.2012 mj. uvedla, že do Evropské unie (dále jen EU) přicestovala koncem srpna 2012 lodí s cizincem P. R. R. G., st. příslušníkem Španělska, z Kuby do Marseille, kde pracovala přibližně 3 týdny jako prostitutka; poté odjeli autem do Prahy do ČR, kde pobývali 2 dny; z Prahy odcestovali na 4 dny do Maďarska; poté odjeli zpět do ČR, kde pobývala do 30.9.2012, kdy odcestovala autobusem do Madridu. Žalovaná dospěla k závěru, že žalobkyně prokazatelně pobývala v měsíci září opakovaně na území ČR a tím porušila § 103 písm. n) zákona o pobytu, dle kterého je cizinec povinen pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a vízem, pokud tento zákon nestanoví jinak. Dle žalované je tedy dostatečně odůvodněno vydání rozhodnutí o zajištění dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobkyně v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestovala, a tím by mařila výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Obavy z nevycestování žalobkyně z ČR dovozovala ze skutečností, že žalobkyně pobývala na území ČR na cestovní pas Mexika č. X vystavený na jméno M. A. C., nar. 1974, st. příslušnost MEX. V cestovním pase byla fotografie žalobkyně, tzn. byla vyměněna fotografie. Žalobkyně dále uvedla, že se nechce vrátit na Kubu. Ve vyjádření žalobkyně ze dne 1.10.2012 byly shledány závažné rozpory s výpovědí ze dne 30.9.2012 učiněnou žalobkyní v SRN a rovněž v rámci výpovědi žalobkyně před žalovanou se vyskytuje větší množství rozporů - především v čase a způsobu přicestování žalobkyně na území Schengenského prostoru a pohybu v něm. Dále žalovaná uvedla, že jsou důvodné pochybnosti o výpovědi žalobkyně ohledně nucení k prostituci a že se domnívá, že žalobkyně nepravdivě vypovídá i o své totožnosti. Mírnější opatření ve formě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování žalobkyně z území podle § 123b zákona o pobytu by bylo z hlediska předchozího jednání žalobkyně nedostačující, neboť zde není záruka, že žalobkyně z území vycestuje. Žalobkyně se úmyslně snaží uvést žalovanou v omyl svojí nepravdivou výpovědí a je důvodné podezření, že se na předvolání za účelem dalšího řízení nedostaví, proto nezbylo, než rozhodnout o zajištění. Žalovaná délku doby zajištění odůvodnila předpokládanou složitostí přípravy výkonu správního vyhoštění.   V žalobě žalobkyně tvrdila zkrácení na svých právech napadeným rozhodnutím, když žalovaná vydáním napadeného rozhodnutí porušila: a) § 124 odst. 1 zákona o pobytu ve spojení s §§ 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), neboť nedostatečně zjistila skutkový stav a v důsledku toho nesprávně aplikovala příslušné ustanovení zákona o pobytu; b) § 68 odst. 3 správního řádu, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze seznat, zda a proč se žalovaná domnívá, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro zajištění žalobkyně; c) čl. 15 tzv. Návratové směrnice (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí – dále jen Směrnice). Dle žalobkyně podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let za kumulativního splnění následujících třech podmínek: (i) cizinci bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jeho správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto, (ii) existuje nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a (iii) v jeho případě nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem správního vyhoštění. Žalobkyně nezpochybňuje naplnění prvně uvedené podmínky, ale v jejím případě nedošlo k naplnění podmínek (ii) a (iii). Dle žalobkyně je žalovaná při rozhodování, zda by v daném případě nebylo dostačující pouhé uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, vázána řádně zjištěným skutkovým stavem ve smyslu § 3 správního řádu, s čímž se nevypořádala a ve vztahu k mírnějším opatřením řádně nezjistila skutkový stav. Konkrétně žalovaná nezohlednila, že se žalobkyně stala obětí obchodu s lidmi a byla do ČR přivlečena za účelem prostituce; zoufalou situaci se snažila řešit útěkem do Španělska, kde pobývá její rodina a kde má veškeré zázemí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla do ČR přivlečena, nelze v jejím případě hovořit o tom, že by na území pobývala bez platného cestovního dokladu a povolení k pobytu úmyslně a úmyslně porušovala právní předpisy ČR. Naopak žalobkyně usilovala a usiluje o vyřešení své situace. Dle žalobkyně žalovaná uložila nejpřísnější možné opatření přesto, že v jejím případě jakožto oběti obchodu s lidmi neexistuje žádná okolnost, která by to odůvodňovala. Žalobkyně navíc požádala o mezinárodní ochranu v zařízení pro zajištění cizinců a v případě jejího propuštění by tedy měla nárok pobývat v některém z pobytových zařízení pro žadatele o azyl. Ačkoliv měla žalovaná informace o tom, že žalobkyně působila jako prostitutka, a v době zadržení byla ve velmi špatném psychickém stavu, dále se těmito skutečnostmi nezabývala a ani je nikterak ve svém rozhodnutí nezohlednila. Tímto žalovaná porušila základní zásady správního řízení vyjádřené především §§ 2 a 3 správního řádu, podle kterých má přijaté rozhodnutí odpovídat řádně zjištěným skutkovým okolnostem případu, a nesprávně posoudila možnost uložení mírnějších opatření. Z rozhodnutí navíc v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu není seznatelné, jakými úvahami se žalovaná při posuzování možnosti uložení mírnějších opatření řídila a z jakých důvodů v jejím případě nelze uložit mírnější opatření. Žalobkyně dále nesouhlasila se závěrem žalované o existenci nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění a v tomto směru upozornila, že žalovaná řádně nezjistila skutkový stav a v důsledku toho nesprávně posoudila otázku nebezpečí maření rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná jako důvod zajištění uvedla skutečnost, že žalobkyně úmyslně pobývala na území ČR bez platného cestovního dokladu a povolení k pobytu. S ohledem na shora uvedené však dle žalobkyně nemůže být její počínání považováno za úmyslné a v jejím případě neexistuje ani jiná skutečnost, ze které by šlo dovodit nebezpečí maření rozhodnutí o správním vyhoštění. Dle žalobkyně porušila žalovaná shora uvedeným jednáním požadavek individualizace správního řízení a správního rozhodnutí stanovený v § 2 odst. 4 správního řádu a princip proporcionality zakotvený v § 2 odst. 3 správního řádu. Podle prvně uvedené zásady každý správní orgán dbá, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu. To mj. implikuje povinnost správního orgánu, aby v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost (strpět zbavení svobody v případě žalobkyně), byly i bez návrhu zjištěny všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Shromážděné podklady pro rozhodnutí pak sice správní orgán může hodnotit podle vlastního uvážení, je však povinen přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. K zajištění či prodloužení zajištění cizince pak může dojít pouze v případech, kdy je takový zásah nezbytný vzhledem ke všem okolnostem případu. S ohledem na shora uvedené týkající se pobytu žalobkyně na území se však napadené rozhodnutí jeví jako zcela nepřiměřené. V důsledku prodělaných traumat je žalobkyně ve velmi špatném psychickém stavu a pokračující omezování osobní svobody tento stav ještě prohlubuje, navíc je gravidní a podmínky v zařízení pro zajištění cizinců nepřipívají k jejímu fyzickému zdraví. Žalobkyně uzavřela, že s ohledem na vše shora uvedené se domnívá, že žalovaná porušila uvedené právní předpisy, když nesprávně zjistila skutkový stav a v důsledku toho zcela nepřiměřeně a nezákonně aplikovala ustanovení § 124 zákona o pobytu.   Žalobkyně v závěru žaloby také žádala o osvobození od soudních poplatků s ohledem na to, že nedisponuje žádnými finančními prostředky, o čemž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 9.11.2012 o odmítnutí žádosti, neboť předmětné řízení je osvobozeno od soudního poplatku.   Po doručení žaloby žalovaná ve svém vyjádření ze dne 12.11.2012 mimo jiné uvedla, že v zájmu zjištění stavu věci, o němž nejsou pochybnosti, třikrát vyslechla žalobkyni z důvodu odstranění rozporů ve skutkovém stavu věci, zažádala o odborné posouzení cestovního pasu Mexika č. X vydaného dne 11.4.2005 na jméno C. S., nar. 1974, st. příslušnost Mexiko; po zjištění, že žalobkyně je rodinným příslušníkem občanů EU žijících ve Španělsku, kdy nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat dle § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu, proto žalovaná dne 9.11.2012 vydala usnesení podle § 66 odst. 2 správního řádu, jímž řízení o správním vyhoštění zastavila a téhož dne vydala příkaz k propuštění žalobkyně ze zařízení pro zajištění cizinců, odkud byla ve stejný den propuštěna a předána Správě uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že formulace uvedená v odůvodnění rozhodnutí je dostatečně jasná, neboť tím, že je řečeno „správní orgán došel k závěru, že je zde důvod k rozhodnutí o zajištění cizince“ je zřejmé, že zhodnotil obě zákonné podmínky zajištění dle § 124 zákona o pobytu, tedy hodnotil i to, zda by postačovalo uložení náhradního opatření a došel k závěru, že nikoli. Jelikož v době zajištění nebylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu šetření a prověřování skutkových okolností, nemohlo být žalobkyni vydáno ani rozhodnutí o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování z důvodu neexistence rozhodnutí o správním vyhoštění, kde je stanovena doba vycestování cizince z území, neboť podle § 123b odst. 2 zákona o pobytu lze zvláštní opatření za účelem vycestování uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování nevycestuje. Na základě skutkových zjištění žalovaná přijala v řízení o správním vyhoštění opatření ze dne 1.10.2012 dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu. K námitce žalobkyně, že byl porušen čl. 15 Směrnice žalovaná uvedla, že tento článek Směrnice v žádném bodě neporušila, neboť ze strany žalobkyně byl naplněn bod 1. písm. b) tím, že žalobkyně přicestovala na pozměněný pas Mexika č. X vydaný dne 11.4.2005 na jméno C. S., nar. 1974, st. příslušnost Mexiko, během řízení o správním vyhoštění změnila 2x své vyjádření k dané věci a jednou svou identitu. Doba zajištění byla stanovena na 60 dní, což je třetina maximální možné doby zajištění stanovená vzhledem k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění (žádost o ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu zastupitelskému úřadu Kubánské republiky). Po zjištění, že žalobkyně je rodinným příslušníkem občanů EU žijících ve Španělsku žalovaná dne 9.11.2012 řízení o správním vyhoštění zastavila a vydala příkaz k propuštění žalobkyně ze zařízení pro zajištění cizinců byla předána Správě uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR, neboť dne 8.10.2012 učinila dle § 3a písm. a) bod 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), prohlášení o mezinárodní ochraně. Po zjištění, že odpadly důvody zajištění podle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu vydala žalovaná tedy dne 9.11.2012 příkaz k propuštění žalobkyně a předala ji Ministerstvu vnitra dle § 4b zákona o azylu. V rozhodnutí o zajištění se dostalo žalobkyni řádného poučení o soudním přezkumu rozhodnutí, takže nebyl porušen ani bod 2., žalovaná dle bodu 4. Směrnice okamžitě propustila žalobkyni, neboť po zjištění skutečného pobytového statutu žalobkyně odpadly důvody zajištění a nedošlo ani k porušení bodů 5. a 6., jelikož žalovaná jednala pouze podle zákona, především zákona o pobytu, jenž implementoval Směrnici. (Žalovaná vyjádření zaslala kromě soudu i žalobkyni.)    Ze zaslaného správního spisu žalované soud zjistil, že rozhodné skutečnosti uvedené ve vyjádření žalované ze dne 12.11.2012 zcela odpovídají obsahu spisu. Z dále uvedených listin bylo zjištěno následující: * Z úředního záznamu žalované o zajištění cizince a dalších písemností ze dne 1.10.2012 vyplývá, že se jednalo o readmisi osoby, tj. žalobkyně jako I. P. A. S., nar. 1976, státní příslušnost Kuba, dne 1.10.2012 ze SRN (Spolková republika Německo) v rámci readmisní dohody mezi ČR a SRN na základě žádosti Policie SRN – BPOLI W., jíž byla žalobkyně kontrolována dne 30.9.2012 ve 12.00 hodin v linkovém autobusu Praha – Madrid a při kontrole žalobkyní předloženého mexického cestovního pasu vydaného na jméno C. S. …… (jak shora uvedeno), ve kterém byla při bližší kontrole zjištěna výměna fotografie, byl dán návrh na převzetí této osoby zpět do ČR, což bylo provedeno; totožnost sdělila žalobkyně sama do dotazníku v SRN.  * Usnesením ze dne 1.10.2012 byl ustanoven tlumočník k provádění tlumočnických úkonů do jazyka španělského.  * Oznámením ze dne 1.10.2012 bylo zahájeno podle § 46 odst. 1 správního řádu, správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobkyně z území členských států EU podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona o pobytu, na základě skutečnosti, že žalobkyně vstoupila a pobývala na území ČR bez víza a cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněna; poté byl sepsán s žalobkyní za přítomnosti tlumočníka protokol o vyjádření účastníka správního řízení dle § 18 odst. 1 správního řádu, kdy žalobkyně mimo jiné sdělila skutečnosti shora uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí (chtěla odcestovat do Madridu, je těhotná, na Kubě má 2 dcery, nemá finanční prostředky, na území ČR či EU nemá osobu, kvůli které by ukončení pobytu na území bylo z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života nepřiměřené).  * Dle odborného posouzení cestovního pasu Mexika předloženého žalobkyní se jedná o pozměněný cestovní pas, do kterého byla vlepena padělaná ID strana dokladu a překryta zpět originální krycí fólií – nebyl použit ceninový papír a dodrženy tisové techniky používané v originále, na straně č. 10 je otištěno padělané přechodové razítko Portugalska – vstup do Schengenského prostoru s datem vstupu 1.9.2012; jedná se o pozměněnou veřejnou listinu (§ 348 odst. 1 trestního zákoníku.  * Rozhodnutí č.j. X ze dne 1.10.2012 o zajištění za účelem správního vyhoštění, které obsahuje i poučení v potřebném rozsahu, napadené žalobou bylo doručeno žalobkyni téhož dne a právní moci tedy nabylo dne 1.10.2012.  * Dle čestného prohlášení žalobkyně ze dne 8.10.2012 je její pravé jméno M. T. C.,  nar. 1974, pochází z města L. v Peru; následně dne 20.10.2012 do protokolu v přítomnosti tlumočníka žalobkyně sdělila údaje o svých dětech, rodičích  atd. a poté bylo ověřeno dle vyžádaných písemností, že dítě žalobkyně M. (nar. 2008) má státní příslušnost Španělska a žalobkyně s ní bydlí ve společné domácnosti a vyživuje ji.  * Dne 9.11.2012 po doručení dokumentů potvrzujících totožnost žalobkyně (např. kopie cestovního pasu Peru č. X, kopie rodných listů, originál registrace obyvatel Madridu) žalovaná usnesením dle § 66 odst. 2 správního řádu zastavila řízení o správní vyhoštění z území členských států EU zahájené dne 1.10.2012, jelikož žalobkyně má na území ČR postavení rodinného příslušníka občana EU dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu, proto nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu a pro aplikaci § 119 odst. 2 téhož zákona nebyly shledány důvody. Téhož dne byla žalobkyně na základě příkazu žalované propuštěna ze Zařízení pro zajištění cizinců B. J. a předána Ministerstvu vnitra ČR k dopravení žalobkyně do jím určeného azylového zařízení.   Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s.ř.s., soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“). Specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu (§ 31 odst. 2, 3 s.ř.s.), rozhoduje s účinností od 1.1.2012 ve věcech rozhodnutí o správním vyhoštění, o povinnosti opustit území, o zajištění cizince, o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince.    V této věci soud rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 2 s.ř.s. s ohledem na § 172 odst. 5 zákona o pobytu, když žalobkyně ani žalovaná nepožadovaly projednání věci. Soud také připomíná, že při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (1.10.2012), a v mezích žalobních bodů přezkoumá napadené výroky rozhodnutí (§ 75 odst.1, 2 s.ř.s.), jestliže je přezkoumatelné (splňuje podmínky stanovené v § 68 odst. 3 správního řádu).   V dané právní věci se jedná o problematiku zajištění cizince dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu, podle něhož je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.     Jak vyplývá z § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, je možné cizince zajistit, vedle naplnění ostatních podmínek, pouze tehdy, nepostačuje-li uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území je podle § 123b zákona o pobytu cizinců a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“). Podle odst. 2 téhož ustanovení lze zvláštní opatření za účelem vycestování uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování z území nevycestuje.   Na řízení o zajištění cizince podle § 124 zákona o pobytu cizinců se v souladu s § 168 zákona o pobytu cizinců vztahují ustanovení části druhé a třetí správního řádu, tedy ustanovení o správním řízení. Proto je třeba v odůvodnění správního rozhodnutí o zajištění cizince uvést ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody (§ 125 odst. 1 zákona o pobytu).   Přes vše shora uvedené však nelze dospět k závěru, že by současné znění § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců cokoli měnilo na tom, že zajištění cizince je i nadále institutem zcela mimořádným, ke kterému je možné přistoupit pouze výjimečně. Stanoví-li zákon o pobytu, že je možné cizince zajistit v případě existence nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, nelze uvedené vykládat pouze tak, že k zajištění postačí toliko hypotetická hrozba maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Hypotetická hrozba je totiž dána v podstatě kdykoli a u kohokoli. S tímto odůvodněním by mohlo být přistoupeno k zajištění každého cizince, který zavdal důvod pro zahájení řízení o správním vyhoštění. Zákon však nestanoví, že je možné zajistit cizince již pouze z důvodu zahájení řízení o jeho správním vyhoštění. Zákon naopak výslovně v § 124 odst. 1 písm. b) stanoví, že se tak může stát teprve v případě existence nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Hrozba tudíž musí být reálná nikoli pouze hypotetická, musí být odůvodněna konkrétními skutkovými zjištěními, která musí s velkou mírou pravděpodobnosti svědčit tomu, že cizinec bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Takové skutečnosti v případě žalobkyně zjištěny byly, jelikož žalobkyně od počátku při kontrole policií v SRN neuváděla pravdivé informace o své totožnosti, naopak údaje o totožnosti měnila, prokázala se pozměněným cestovním pasem státu, jehož není státním příslušníkem, takže žalované výrazně ztížila nezbytné prověřování své osoby. To je dostatečně závažný předpoklad, že žalobkyně bude s velkou mírou pravděpodobnosti mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění i bez ohledu na to, že podle zjištění žalované pobývá na území ČR bez platného cestovního dokladu a bez platného víza.   Vzhledem ke všem shora zjištěným skutečnostem v této věci soudu nezbylo, než žalobu zamítnout ve smyslu § 78 odst. 7 s.ř.s. (výrok I. rozsudku), dle něhož soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Dle názoru soudu žalovaná totiž postupovala zcela v souladu s příslušnými ustanoveními zejména zákona o pobytu, řádně zjišťovala skutkový stav, žádným způsobem nezkrátila žalobkyni v jejích právech, a to ani před i při vydání napadeného rozhodnutí, i když musí rozhodnout v krátkém čase, tudíž žalobní body obsažené v žalobě nebyly shledány důvodnými, protože žalovaná poskytla žalobkyni možnost sdělit jí pravdivé údaje o její totožnosti a tak se vyhnout zahájení řízení o jejím zajištění za účelem správního vyhoštění a umístění v Zařízení pro zajištění cizinců B. J., kde nepochybně byly zajištěny nezbytné potřeby žalobkyně. Soudem nebylo ani zjištěno porušení předmětného čl. 15 Směrnice (obsahuje 6 bodů, z nichž některé jsou členěny na písm. a, b) žalovanou, které bylo sice namítáno, ale bez přesné specifikace. Samozřejmě soud nepřehlédl, že záleželo pouze na rozhodnutí žalobkyně, kdy žalované sdělí skutečně pravdivé údaje o své totožnosti; bezprostředně poté, co byla ověřena skutečná totožnost žalobkyně a tedy její status v rámci EU, žalovaná dne 9.11.2012 zastavila zahájené řízení o správní vyhoštění a ještě téhož dne byla žalobkyně propuštěna ze zařízení pro zajištění cizinců a předána do Pobytového střediska K. (svévolně jej opustila dne 11.11.2012). Je nezpochybnitelným právem každého státu stanovit si podmínky, za nichž je umožněn cizincům vstup na jeho území a v případě jejich porušení dochází k sankcím v souladu s příslušnými zákony, když v ČR se jedná hlavně o zákon o pobytu. Kupodivu ale v žalobě datované a podepsané 27.10.2012 není vůbec zmíněno čestné prohlášení žalobkyně ze dne 8.10.2012 o její skutečné totožnosti a žalobkyně je v ní označena původní identitou.    O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1, 2 s.ř.s. tak, jak je ve výroku II. rozsudku uvedeno. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží a žalovaná nemá na náhradu nákladů řízení právo.   Poučení :  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení ve dvou písemných vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu se sídlem  Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o této stížnosti rozhoduje.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.  Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.  V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Plzni dne 23. listopadu 2012                                                                                                                                                                                                     JUDr. Alena Hocká, v.r.                                                                                                                                   samosoudkyně