Z povahy trestu zákazu pobytu vyplývá, že pokud již má pachatel na určitém území pobyt zakázán, začne novou sankci téhož druhu vykonávat až poté, co vykoná trest původní. To ale platí pouze tehdy, pokud se tresty zákazu pobytu vztahují na stejný územní obvod. Jestliže tedy pachatele například postihne trest zákazu pobytu na území určitého okresu, a později na území celého kraje, v němž se nachází týž okres, začne výkon trestu na širším území rovnou. V takové situaci pachatel vykonává oba tresty zákazu pobytu současně.

8To 356/2013 - 123 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl ve veřejném zasedání konaném 18. září 2013 v Plzni v senátě složeném z předsedy JUDr Pravoslava Poláka a soudců JUDr. Jitky Loucké a Mgr. Marcela Žána t a k t o: Na podkladě odvolání obviněného R. B. se podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu ruší rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze 17. července 2013 č. j. 8 T 21/2013- 89 a podle § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu se znovu rozhoduje tak, že obviněný R. B., nar. ., bez zaměstnání, trvale bytem v , zdržující se na adrese , j e v i n e n, že 10. února 2013 ve 14.20 hod. v Plzni v ulici U Prazdroje č. 20 v prodejně Penny Market odcizil ke škodě společnosti Penny Market, s.r.o. se sídlem v Radonicích, Počernická 257, čokoládu Milka v prodejní ceně 73 korun českých, kterou nejprve na prodejní ploše uschoval do oděvu a poté bez zaplacení prošel pokladní zónou ven z prodejny, a učinil tak přesto, že 16. července 2012 vykonal trest odnětí svobody který ho postihl za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku ve věci Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 2 T 44/2011, t e d y přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, č í m ž s p á c h a l přečin krádeže dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku a o d s u z u j e s e podle § 205 odst. 2 za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou (2) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Dále se týž obviněný z p r o š ť u j e podle § 226 písm. b) trestního řádu návrhu na potrestání, který podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň - město 22. února 2013 pod sp. zn. 2 ZK 91/2013 podle něhož byl 12. února 2013 v 11.50 hod. v Plzni před domem č. 12 v Lindauerově ulici kontrolován hlídkou Policie České republiky, přičemž následnou lustrací bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. 7 T 55/2002, který nabyl právní moci dne 6. 11. 2002, mu byl mimo jiné uložen trest zákazu pobytu na území okresu Plzeň-město v trvání dvou roků, který dosud nevykonal, přičemž na uvedeném území pobýval bez vážného důvodu a bez povolení, č í m ž p o d l e n á v r h u n a p o t r e s t á n í s p á c h a l přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. O d ů v o d n ě n í Podle shora uvedeného rozhodnutí okresního soudu spáchal R. B. přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a to skutky, které odvolací soud popsal v obou částech tohoto svého rozsudku. Podle závěrů soudu prvního stupně měl obviněný respektovat zákaz pobytu na území okresu Plzeň-město i 10. února 2013, když kradl v jedené z plzeňských prodejen Penny Market. Okresní soud R. B. uložil trest odnětí svobody na jeden rok a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. V zákonné lhůtě se proti právě popsanému rozhodnutí odvolal R. B. Nesouhlasil s výroky o vině i trestu. Namítl, že v Plzni sice kradl, ale nemařil v ní záměrně zákaz pobytu. Uvedl, že nechápe rozdíly ve stanoviscích příslušných orgánů, a to konkrétně jedné pracovnice Okresního soudu Plzeň-město, jež mu řekla, že uvedený zákaz v rozhodné době neměl, a policistů, kteří mu 10. února 2013 tvrdili opak. Dále zdůraznil, že si našel družku a žije již řádně, takže se už před soudem neocitne, pokud dostane šanci a postihne jej jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody, kupříkladu trest obecně prospěšných prací. Krajský soud v Plzni na podkladě právě popsaného odvolání a z hlediska jím vytýkaných vad přezkoumal podle § 254 odst. 1 trestního řádu správnost výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jim předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům. Soud prvního stupně vyšel z toho, že obviněný R. B. mařil v únoru 2013 dvouletý zákaz pobytu na území okresu Plzeň-město. Opřel se přitom o úvahu, že výrok o onom trestu nabyl právní moci již v roce 2002, ale jeho výkon začal o hodně později, poněvadž se do této doby nezapočítávají pobyty obviněného ve vězení, ani doba, po kterou R. B. vykonával starší tresty zákazu pobytu na území města Plzně. Prvně uvedená úvaha je správná. Podle § 75 odst. 5 trestního zákoníku se do doby výkonu trestu zákazu pobytu nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody. Druhá úvaha je chybná. Z povahy věci jasné, že pokud už má pachatel na určitém území pobyt zakázán, začne novou sankci téhož druhu vykonávat až poté, co vykoná trest původní. To ale platí pouze tehdy, pokud se tresty zákazu pobytu vztahují na stejný územní obvod. Jestliže tedy pachatele například postihne trest zákazu pobytu na území určitého okresu, a později na území celého kraje, v němž se nachází týž okres, začne výkon trestu na širším území rovnou. V takové situaci pachatel vykonává oba tresty zákazu pobytu současně. O totéž jde i v tomto případě. Území okresu Plzeň-město odpovídalo do 31. prosince 2006 území města Plzně. Jiná obec v uvedeném okrese tehdy nebyla. Od 1. ledna 2007 je ale Plzeň pouze součástí uvedeného okresu, poněvadž do něj od té doby přibyla postupně řada dalších obcí. Dokládají to přehledy územního a správního rozsahu okresu Plzeň-město na listech č. 106 a 116 spisu. Jelikož se obviněný po předchozím výkonu trestu odnětí svobody ocitl na svobodě 3. května 2007, začal vykonávat trest zákazu pobytu na území jmenovaného okresu. Ten ho postihl totiž pouze ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 7 T 55/2002. Do té doby mu soudy zakazovaly pouze pobyt na území města Plzně. Vyplývá to z odvolatelova opisu rejstříku trestů a zpráv Vězeňské služby České republiky na listech č. 34, 79 až 81 a 109. Podle právě uvedených zpráv téže služby byl R. B. na svobodě do 1. července 2007, a poté znovu od 5. října 2007 do 19. srpna 2008, pak od 20. května 2009 do 12. ledna 2010 a následně od 13. června 2010 do 16. března 2011. Při prvním pobytu na svobodě tedy vykonal bez dvou dní dva měsíce trestu zákazu pobytu, o nějž tu jde, při druhém deset měsíců a čtrnáct dnů, při třetím bez osmi dnů osm měsíců a při posledním devět měsíců a tři dny. Z toho plyne, že uvedený trest zákazu pobytu vykonal v září 2010. Právě popsané okolnosti dokládají, že R. B. nemohl v únoru 2013 mařit rozhodnutí soudu o trestu zákazu pobytu na území okresu Plzeň-město. Poněvadž napadený rozsudek tvrdí opak, odporuje trestnímu zákonu. Jde o případ, na který pamatuje § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu, který říká, kdy takové rozhodnutí soud druhého stupně zruší. Krajský soud v Plzni tak učinil i podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy proto, že vznikly pochybnosti o skutkových závěrech soudu prvního stupně. Bylo tomu tak proto, že posledně uvedený soud nevěnoval pozornost rozdílu mezi rozlohou okresu Plzeň-město a města Plzně. Proto si k této otázce odvolací soud opatřil shora uvedené přehledy. Z napadeného rozhodnutí obstojí pasáž, proti níž odvolatel nic nenamítá a která se týká krádeže čokolády. Proto odvolací soud napadený rozsudek nejen zrušil, ale v této části rozhodl znovu sám. Z popisu skutku obsaženého v napadeném rozsudku tudíž převzal jen tu část, která odpovídá znakům krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Podle něj je trestné, jestliže si někdo přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní (to znamená, že pachatel převede do své trvalé dispozice věc, která mu nepatří, a učiní tak bez souhlasu jejího oprávněného držitele) a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán (to znamená, že v této době vykonával za krádež některý z trestů vyjmenovaných v trestním zákoníku). V souvislosti s posledně uvedeným znakem je podstatné, že R. B. vykonal trest odnětí svobody za předchozí krádež v červenci 2012. Nad rámec toho faktu odvolací soud uvedl, ve které věci se tak stalo. Tuto okolnost nemusel ve smyslu § 120 odst. 1 trestního řádu v popisu skutku uvést, poněvadž není znakem trestného činu, ale uvedl ji tam, a to kvůli přehlednosti. Na rozdíl od napadeného rozsudku ale neopakoval přesné údaje o datu předchozího rozhodnutí, jeho formě a o délce trestu. Žádná z těchto okolností neodpovídá znakům krádeže, a tak jejich popis výrok rozsudku zbytečně komplikuje. Protože rozhodl znovu o vině, musel odvolací soud obviněnému uložit i trest. Při tom měl na paměti, že podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku pachateli hrozí trest odnětí svobody od šesti měsíců do tří roků, a že podle § 55 odst. 2 trestního zákoníku lze tomu, kdo je ohrožen trestem nejvýše na pět let, uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen tehdy, pokud ho nemůže s ohledem na něj samotného jiný trest vychovat k tomu, aby žil řádně. V případě pachatelů drobných krádeží přicházejí do úvahy tresty odnětí svobody, obecně prospěšných prací, zákazu činnosti, zákazu pobytu, domácího vězení a trest peněžitý. Trest pobytu nelze jako samostatný považovat za dostatečný, protože ho obviněný už opakovaně vykonával, a přesto kradl znovu. Trest obecně prospěšných prací a trest peněžitý již odvolatele podle opisu rejstříku trestů na listech č. 79 až 81 spisu za majetkovou trestnou činnost také postihly, ale nevychovaly jej, protože spáchal další trestné činy stejné povahy. Trest domácího vězení nelze obviněnému uložit proto, že se podle vlastní výpovědi zdržuje v azylovém domě (viz list č. 83 spisu). Na takovém místě není nikdo vázán tak, aby tam musel nutně být po celou dobu výkonu trestu domácího vězení. V daném případě nemá význam ani trest zákazu činnosti, protože obviněný nekradl nic, co by se vztahovalo k nějaké konkrétní činnosti. Podle své výpovědi čokoládu ukradl, aby ji mohl dát dětem své kamarádky (viz list č. 9 spisu). Protože jej postihl i podmíněný trest odnětí svobody, a je velmi výrazný majetkový recidivista, nemůže mu soud uložit jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody. V případě majetkové trestné činnosti je vždy třeba brát v potaz nejen, co je pachatel zač, ale i výši škody, kterou způsobil. Ta byla v daném případě mimořádně nízká. Obviněný ukradl věc v hodnotě 73 korun z majetku obchodní společnosti, pro niž je taková hodnota naprosto zanedbatelná. Proto odvolací soud použil § 58 odst. 1 trestního zákoníku, který dovoluje uložit trest i pod spodní hranicí zákonem stanovené trestní sazby, a to mimo jiné tehdy, pokud považuje uvedenou hranici za nepřiměřeně přísné s ohledem na okolnosti případu. Jak již bylo řečeno, minimální výměra trestu odnětí svobody činí v případě § 205 odst. 2 trestního zákoníku šest měsíců. Vzhledem k velmi nízké výši škody považuje odvolací soud za přiměřené uložit obviněnému trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku soud zpravidla zařadí do věznice s ostrahou pachatele úmyslného trestného činu, který už pro takové jednání ve výkonu téhož druhu trestu byl. Již zmíněný opis rejstříku trestů na listech č. 79 až 81 spisu dokládá, že R. B. byl opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody pro krádeže, tedy pro úmyslné trestné činy. Z téhož rejstříku plyne, že uvedené tresty vykonával většinou ve věznici s ostrahou. Proto jej nelze zařadit do mírnějšího typu věznice. To lze pouze tehdy, pokud by takový postup na pachatele lépe zapůsobil v tom smyslu, aby již žil řádně. Říká to § 56 odst. 3 trestního zákoníku. Nic konkrétního nedokládá, že by se měla naplnit podmínka uvedená v právě citovaném ustanovení. Proto Krajský soud v Plzni obviněného zařadil pro výkon trestu do obvyklého typu věznice, a tedy do věznice s ostrahou. Odvolací soud se musel věnovat i bodu č. 2 výroku o vině napadeného rozsudku, který vycházel z té části návrhu na potrestání, podle níž obviněný mařil výkon úředního rozhodnutí tím, že byl 12. února 2013 v Plzni. V této souvislosti nemohl přehlédnout, že tím podle návrhu státního zástupce R. B. spáchal jeden ze dvou útoků pokračujícího trestného činu, jehož první útok se odehrál současně s krádeží 10. února 2013. Podle § 116 trestního zákoníku jde o pokračující trestný čin tehdy, jestliže pachatel za dalších podmínek určité jednání opakuje. To znamená, že podle státního zástupce obviněný mezi 10. a 12. únorem 2013 opustil okres Plzeň-město. Pokud se tak nestalo, nešlo by o pokračující, nýbrž o tak zvaný trvající trestný čin. Zákon neříká, co se jím rozumí, ale lze to dovodit logicky. Trvajícího trestného činu se dopustí ten, kdo nastolí protiprávní stav a pak jej určitou dobu udržuje. Je jisté, že se obviněný zničehonic neocitl v prodejně, kde ukradl čokoládu, ani v místě, kde ho policisté kontrolovali 12. února 2013. Proto je chyba, že se této otázce zatím nevěnoval žádný trestní orgán. Nejde jen o to, že čím déle pachatel trest maří, tím je jeho jednání závažnější a měl ho postihnout přísnější trest, ale hlavně o to, že pokud státní zástupce podá k soudu návrh na potrestání, zahájí tím podle § 314b odst. 1 trestního řádu trestní stíhání. To by se nemělo vést pro různé části téhož skutku. K posledně rozebírané otázce se ve spisu vyjadřuje jediný důkazní prostředek. Je jím odvolatelova výpověď na listech č. 21 a 22 spisu. Podle ní byl obviněný do 2. ledna 2013 ve vězení a pak se zdržoval až do 12. února 2013 v Plzni, krom cest do Domažlic, kam jezdil za svým otcem, ovšem mezi shora uvedenými policejnímu kontrolami z Plzně neodjel. To nasvědčuje závěru, že jeho výskyt na místech uvedených v návrhu na potrestání i v napadeném rozsudku představoval jediný trvající trestný čin. O něm by neměla existovat dvě různá rozhodnutí. Jelikož ale popis tohoto činu netvoří součást výše uvedené krádeže, a poněvadž státní zástupce odvolatelovo jednání označil za dva útoky pokračujícího trestného činu, považoval soud druhého stupně za nutné rozhodnout zvlášť také o jednání z 12. února 2013. V opačném případě by byl R. B. v právní nejistotě. Proto jej odvolací soud z důvodů, které již vysvětlil, ohledně údajného jednání z 12. února 2013 zprostil návrhu na potrestání. Učinil tak podle § 226 písm. b) trestního řádu, tedy proto, že uvedený skutek není trestným činem. P o u č e n í: I. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek. II. Proti tomuto rozhodnutí může podat dovolání nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoliv výroku, a to ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, jakož i obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obžalovaný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Podání obžalovaného, které by nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť by takto bylo označeno. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 trestního řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu, i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Plzni 18. září 2013 JUDr. Pravoslav Polák, v. r. předseda senátu Vypracoval: Mgr. Marcel Žán, v. r. Za správnost vyhotovení: Andrea Benešová